D279

1984, 7. květen, Praha. – Dopis předsednictvu vlády ČSSR a Mezinárodní organizaci práce o systematické diskriminaci čs. občanů v zaměstnání pro jejich politické a ideové postoje. (Dokument č. 10/84)

Mezinárodní organizace práce po řadu let (od roku 1977) projednává stížnost, kterou u ní podala Mezinárodní konfederace svobodných odborů, proti porušování čs. pracovního zákonodárství a úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání československými zaměstnavatelskými organizacemi a dalšími institucemi vůči řadě československých občanů za jejich politické a občanské postoje, které nebyly v souladu s názory oficiálními a které tito občané vyjádřili podpisem Prohlášení Charty 77 nebo vyjádřením sympatií k němu a k jeho signatářům.^{E1O diskriminaci občanů v zaměstnání a stížnostech Charty 77 na porušování čs. pracovního zákonodárství a úmluvy č. 111 viz zejména č. 16 (30. 5. 1977), č. 40 (19. 1. 1978), č. 49 (6. 4. 1978), č. 86 (20. 12. 1978), č. 92 (7. 2. 1979), č. 121 (říjen 1979), č. 144 (15. 5. 1980), č. 170 (26. 3. 1981), č. 204 (17. 5. 1982), č. 243 (24. 5. 1983).} Pro podpis tohoto prohlášení bylo zejména v roce 1977 propuštěno ze zaměstnání nebo jinak diskriminováno v oblasti pracovněprávních vztahů mnoho československých občanů. Po mnohaletém projednávání stížnosti v MOP a jejích orgánech došlo sice k určitým nápravám křivd u několika postižených z roku 1977, avšak většina z nich „rehabilitována“ nebyla a perzekuce nadále pokračují.

Mluvčí občanské iniciativy Charta 77 se nejednou obraceli na československá úřední místa a upozorňovali je na diskriminační praktiky některých zaměstnavatelů – národních podniků i rozličných úřadů a institucí. Tyto podněty se netýkaly jen diskriminace signatářů Charty 77, ale rovněž upozorňovaly na známou skutečnost, že např. Po roce 1969 byly pro své politické názory, projevované občanské postoje nebo náboženské přesvědčení propuštěny ze zaměstnání nebo donuceny přijmout horší zaměstnání statisíce československých občanů (např. V. Biľak udával v září 1975 v časopisu Daily World, že pro politické důvody bylo v Československu Po roce 1970 pracovně postiženo přes 150 000 občanů; toto číslo se vztahovalo jen na bývalé členy KSČ a netýkalo se dalších desetitisíců či statisíců nestraníků, kteří byli obdobně postiženi). Od roku 1970 se oficiální postoj k těmto skupinám až na individuální výjimky prakticky nezměnil, jejich diskriminace stále trvá.

Mluvčí Charty 77 ve svých podáních vycházeli ze zásady, že právo na práci je jedním z nejdůležitějších práv člověka a že tímto právem se rozumí možnost každého vykonávat práci, která odpovídá jeho schopnostem, kvalifikaci a zájmům. Dodržování tohoto práva by v Československu mělo být samozřejmostí: občanům je zaručuje Ústava československé federace i komplex pracovního zákonodárství, který byl roku 1975 po formální stránce uveden v soulad s úmluvou č. 111 Mezinárodní organizace práce.

Bohužel však právní úprava je jedna věc a její aplikace věc jiná. Zkušenosti posledních let totiž názorně ukazují, že zákony a další právní normy, které jsou součástí československého právního řádu, nejsou samy o sobě dostatečnou zábranou proti narušování jimi chráněných hodnot, a to zejména tehdy, nemají-li orgány moci zájem na jejich dodržování. Tyto zákony – když bylo třeba – byly pozměněny (viz např. úpravy Zákoníku práce zákonem 153/1969 Sb., který vytvořil „zákonný“ podklad pro propuštění statisíců čs. občanů z jejich dosavadních pracovních míst). Když změny splnily svůj účel a když bylo nutno ulomit hrot kritice naší země pro takové postupy (např. v Mezinárodní organizaci práce, kde se počátkem sedmdesátých let Československu dostalo té „cti“, že bylo – spolu s Jihoafrickou republikou – zapsáno na černou listinu zemí nedodržujících zákaz diskriminace svých občanů v zaměstnání a povolání z politických důvodů nebo podle politických kritérií), byla provedena další úprava Zákoníku práce, čímž se hlavním námitkám vyhovělo. Avšak nedlouho nato pocítila státní moc potřebu dát československé společnosti výstrahu, že nebude trpět takovou kritiku poměrů a svobodné vyjádření názorů, jakým bylo prohlášení Charta 77 s podpisy mnoha set československých občanů. Proto bez ohledu na předchozí závazky opět sáhla k osvědčenému prostředku – k propouštění ze zaměstnání. I když tentokrát vyhazov dostalo „jen“ několik desítek československých občanů a ne statisíce jako v roce 1969, bylo to pro československou společnost, která ještě nezapomněla na masové čistky počátku sedmdesátých let, velmi výmluvné varování. Propuštění ze zaměstnání tentokrát legalizovala svým stanoviskem ze dne 31. 3. 1977 Generální prokuratura ČSSR, když označila prohlášení Charta 77 za objektivně způsobilé ohrožovat socialistické společenské a státní zřízení a tedy – jak dovozovaly soudy I. a II. stupně, které rozhodovaly v příslušných pracovněprávních sporech – ti, kdo podepsali toto prohlášení, objektivně ohrozili bezpečnost našeho státu.^{E2Srv. D7 (3. 2. 1977).} Opět se Československo – jak již bylo řečeno – stalo terčem ostré kritiky za porušení zásad úmluvy č. 111 a jednání o této problematice v MOP nebyla dosud ukončena. A znovu československá úřední místa mnohokrát ubezpečila, že situace již byla napravena a že není důvodu obávat se dalších porušení dané úmluvy. V této souvislosti dlužno poznamenat, že i když československý zástupce při zasedání MOP v roce 1982 přiznal porušování úmluvy č. 111 v praxi čs. zaměstnavatelských organizací, nepoužily čs. orgány prostředků, které jim právní řád dává k dispozici, aby všechny tyto rozsudky byly zrušeny.

Mezitím vešlo ve známost, že poté, co zástupci vlády ČSSR dali Mezinárodní organizaci práce svá ubezpečení, Nejvyšší soud ČSSR publikoval ve Sbírce soudních rozhodnutí 9/10/1978 výklad, který umožňuje pokračovat v odsouzené praxi jinými prostředky. Jeho podstata je v tom, že velmi volně definuje požadavky, které může vůči pracovníkovi uplatňovat zaměstnavatelská organizace v souvislosti s výkonem jeho práce. Připouští v rozporu se smyslem § 46, odst. 1, písmeno e) Zákoníku práce i s příslušnými ustanoveními úmluvy č. 111, aby mezi požadavky pro výkon určitých funkcí nebo druhů práce patřily nejen zvláštní odborné znalosti, ale také občanská angažovanost, tzv. morálně politické kvality pracovníka apod. Tento široký výklad pojmu „požadavky kladené na pracovníka“ umožňuje zahrnovat do nich požadavky politického rázu, což v praxi, jak se ukázalo při postupu proti signatářům Charty 77 a v poslední době vůči mnoha věřícím, odůvodňuje diskriminaci v zaměstnání a povolání, které měla – i podle prohlášení čs. zástupce v MOP – zamezit novelizace Zákoníku práce v roce 1975. Navíc se – i podle oficiálních rozhodnutí soudů v pracovněprávních sporech – ochrana teoreticky poskytovaná Zákoníkem práce na některé kategorie zaměstnanců (např. kněží) nevztahuje vůbec, u jiných (např. učitelé, vědečtí pracovníci, advokáti, státní zaměstnanci) je fakticky suspendována různými dodatečnými vyhláškami a pravidly.

Zatímco porušování práva na práci propouštěním ze zaměstnání je mezním případem, používaným jen v situacích, kdy je většímu či menšímu počtu čs. občanů nutno dát na vědomí, co se smí či nesmí a kdo má v rukou moc, pak každý čs. občan ze své životní praxe ví, že v naší zemi neexistuje rovnost v přístupu k pracovním místům, že o obsazení všech významnějších pracovišť a funkcí nerozhodují jen schopnosti, kvalifikace, pracovní výsledky a výkony, ale na prvním místě projevy oddanosti moci, zejména však příslušnost ke Komunistické straně Československa.

Tato zásada je vyjádřena ve známém usnesení předsednictva ÚV KSČ ke kádrové a personální práci ze dne 6. 11. 1970,^{E3Srv. Hradecká, V.– Koudelka, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974. Praha, ÚSD 1998, Sešity sv. 31.} jehož platnost byla od té doby nejednou potvrzena a v němž se mj. praví, že významnou součástí kvalifikace „jsou politické postoje, věrnost socialismu, marxisticko-leninské politice Komunistické strany Československa a socialistickému státu, přátelství k Sovětskému svazu“.

Systémem, který znemožňuje drtivé většině, tedy milionům československých občanů, svobodný přístup ke všem významnějším místům, který pro ně stanoví tzv. „kádrový strop“, je systém kádrové nomenklatury.

Systém nomenklatury se neopírá o žádná zákonná ustanovení, leží v oblasti neregulované zákony, ale skutečným rozložením mocenských sil. Jeho podstatou je, že rozhodování o obsazení všech důležitějších pracovních míst si pro sebe vyhradily orgány Komunistické strany Československa různých stupňů. Rozhodnutí těchto orgánů jsou pak pro pracovníky všech zaměstnavatelských organizací v Československu závazná. Jestliže dojde k rozporu mezi zákonnými ustanoveními a usneseními stranických orgánů, mají tato usnesení automaticky přednost. Odhadem je takto „privilegováno“ mnoho set tisíc pracovních míst: v některých resortech naprosto všechna včetně míst uklízeček, údržbářů či topičů, neexistuje pak v Československu podnik natolik malý a bezvýznamný, aby v něm obsazení alespoň několika řídících či jinak klíčových funkcí nebylo vyhrazeno rozhodnutí stranických orgánů.

I když praxe kádrové nomenklatury, neopírající se o žádná zákonná ustanovení, není veřejná, přece lze její odraz vysledovat i v československých sdělovacích prostředcích. Eufemismem, vyjadřujícím, že to které pracovní místo je vyhrazeno jen pro členy KSČ či SSM, je termín, že k jeho zastávání jsou nutné „kádrové předpoklady“. Každý den se v československých novinách najdou desítky inzerátů, v nichž se pro obsazení různých míst požadují tyto předpoklady. Smutné je, že se takové inzeráty objevují i v deníku Práce, orgánu čs. odborové organizace, která by měla být hlavním zastáncem rovnosti práv odborářů a zásadním odpůrcem jakékoli diskriminace v této oblasti.

Ani tato praxe neunikla pozornosti Mezinárodní organizace práce a československá vláda byla požádána, aby podala vysvětlení, jak požadavky kádrové nomenklatury budou uvedeny v soulad s konvencí. To však je jen jeden a zdaleka ne nejvýznamnější problém. Žádná země, zvláště ne Československo se svými omezenými lidskými i materiálními zdroji, si nemůže dovolit nevyužít schopností, kvalifikace a dovedností všech svých občanů. Systém diskriminace v zaměstnání a povolání působí jak obrovské škody materiální, tak neméně významné škody morální, v samém základu je jím podlamována pracovní iniciativa a pocit sounáležitosti obyvatelstva.

Je tedy nejen věcí dobrého jména Československa na půdě Mezinárodní organizace práce, ale i nejvlastnějším zájmem rozvoje naší země, aby zákonodárství i praxe v oblasti zaměstnání našich občanů opravdu a důsledně dodržovaly ustanovení úmluvy č. 111 a skoncovaly s diskriminací pracujících pro jejich ideové, politické či náboženské postoje.

Žádáme proto československou vládu, aby této otázce věnovala náležitou pozornost a přikročila k nezbytným opatřením k nápravě stávajících poměrů.

Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová
mluvčí Charty 77
Mluvčí Charty 77 ing. Rudolf Battěk je nadále ve vězení.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 7, č. 5 (květen 1984), s. 1–3.

Plné znění

• In: Národní politika, roč. 16 (1984), č. 5.

E1.	O diskriminaci občanů v zaměstnání a stížnostech Charty 77 na porušování čs. pracovního zákonodárství a úmluvy č. 111 viz zejména č. 16 (30. 5. 1977), č. 40 (19. 1. 1978), č. 49 (6. 4. 1978), č. 86 (20. 12. 1978), č. 92 (7. 2. 1979), č. 121 (říjen 1979), č. 144 (15. 5. 1980), č. 170 (26. 3. 1981), č. 204 (17. 5. 1982), č. 243 (24. 5. 1983).
E2.	Srv. D7 (3. 2. 1977).
E3.	Srv. Hradecká, V.– Koudelka, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974. Praha, ÚSD 1998, Sešity sv. 31.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	7
Měsíc	6
Rok	1984
Zpracovaný	true
OCR	false