D280

1984, 20. květen, Praha. – Analýza současného stavu československého oficiálního dějepisectví nazvaná Právo na dějiny, zaslaná prezidiu Čs. akademie věd. (Dokument č. 11/84)

Právo na dějiny^{E1Autory Práva na dějiny byli Rudolf Kučera a J. P. Kučera z okruhu samizdatového časopisu Střední Evropa. Dokument vzbudil zejména v prostředí Charty velkou, déle než rok trvající diskusi o pojetí českých dějin a o zveřejňování kontroverzních textů jako dokumentů Charty 77. Dokument byl především kritizován pro porušení vžité ediční praxe – až dosud mluvčí vždy uváděli příspěvky k diskusi jako přílohy a nikoliv jako dokument, jehož autenticitu potvrzují svým podpisem. Vzhledem k tomu, že text Právo na dějiny nevyjadřoval názory většiny chartistů, někteří signatáři navrhovali tento dokument odvolat (např. v brněnské diskusi na podzim 1984). První zásadní kritiku k obsahu dokumentu napsali M. Hájek, H. Mejdrová, J. Opat a M. Otáhal v dopise mluvčím Charty 77 z 25. 6. 1984, kterou zveřejnili mluvčí Charty 77 ve zkráceném znění až 26. 9. 1984 (srv. D286). Další diskuse se týkala hlavně současného stavu historiografie a konkrétního stavu vědecké práce jednotlivých historiků, organizací a ústavů a smyslu a pojetí českých dějin. K nedostatečnosti současné historiografie, zejména k nutnosti její analytické kritiky, nebylo výhrad. Kritice byla především podrobena pasáž dokumentu paušálně odsuzující současný stav a nepřesná a nepravdivá tvrzení o konkrétních pracích historiků, o činnosti archivů a vědeckých ústavů (srv. brněnskou kritiku, o níž podrobně Mezník, J.: Kritický komentář k dokumentu Charty 77 č. 11/84 in: Informace o Chartě, roč. 7 (1984), č. 11, s. 26–33, příloha.) Hlavní kritické připomínky a ohlasy se týkaly ideové orientace textu, totiž jeho křesťansko-katolického pojetí (srv. např. Křen J.: K právu na dějiny, tamtéž, roč. 7 (1984), č. 10, s. 11–13). K problematice smyslu českých dějin se hned na začátku diskuse vyslovil M. Hübl ve stati z 30. 6. 1984 Svár dvou pojetí českých dějin, tamtéž, roč. 7 (1984), č. 7–8, s. 25–26, že v dokumentu vlastně jde o názor integrálně katolického pojetí (v duchu odkazu J. Durycha a J. Zahradníčka prezentovaného v současnosti L. Jehličkou). V tomto směru diskuse pokračovala v duchu mnohaletého sporu mezi katolickým a protestantsko-masarykovským pojetím českých dějin (zastoupeným v diskusi J. Šimsou, F. Šamalíkem, okruhem okolo B. Komárkové aj.). Četné diskuse ostatních účastníků a zejména kritika J. Mezníka podnítila autory dokumentu, aby se obrátili na mluvčí Charty 77 a požádali je o zveřejnění dalšího textu Dějiny a dějepisectví jako kulturní fenomény (tamtéž, roč. 8 (1985), č. 3, s. 9–16), v němž vysvětlují svá stanoviska a zejména reagují na Mezníkovu kritiku. Stanoviska autorů komentovali kriticky hlavně P. Uhl, J. Křen a J. Mezník. Přiznali zásluhy autorů dokumentu Právo na dějiny o oživení zájmu o dějiny, ale jejich stanoviska označili za problematická a v podstatě diletantská, nepoctivá. Jeden z hlavních aktérů diskuse o Právu na dějiny J. Mezník dokument zhodnotil: „Má zásluhu v tom…, že upozornil na potřebu zabývat se naší historiografií, pojetím našich dějin a vůbec teoretickými otázkami, ale ať se na mne autoři dokumentu nezlobí: dokument se základní pochybnou koncepcí, s velkým množstvím věcných nedostatků základem diskusí v těchto otázkách být nemůže…“ (Mezník, J.: Podruhé a naposledy o dokumentu Právo na dějiny. Tamtéž, roč. 8 (1985), č. 3, s. 9. Přehled příspěvků v diskusi o dokumentu Právo na dějiny srv. poznámky k D307 (10. 5. 1985). Václav Benda v dopise V. Prečanovi z 2. 6. 1984 popsal okolnosti vzniku a vydání dokumentu 11/84: „Více než roční proces vzniku tohoto materiálu byl spěšně a předčasně uzavřen, protože se na pokyn ÚV KSČ právě rozbíhá kampaň proti některým jevům v současné historiografii, které ‚nejsou pouhými vědeckými či ideologickými úchylkami‘, ale ‚vědomě připravují nový osmašedesátý rok‘: jsou jí ohroženy nejen ediční počiny, ale i celá řada konkrétních osob (od autorů po redaktory a lektory). Dokument má nepochybně daleko k dokonalosti, leč vydali jsme jej v naději (sdílené jeho autory i lidmi určenými k ‚odstřelu‘), že obvyklá reakce moci na kritiku Charty spočívá v lakování příslušné oblasti ‚narůžovo‘ a že by tedy mohl hned v zárodku zarazit onu zhoubnou kampaň. Velice proto záleží na co nejrazantnější publicitě dané problematiky!“ ČSDS, sb. Charta 77, korespondence. O diskusi průběžně informovaly Informace o Chartě. Viz též D286, 297 a 308.}

Každý národ má svou historickou zkušenost, svou historickou paměť. Jejími stavebními kameny jsou především velké historické události či období, jakési vrcholy dějinných procesů, přelomy či obraty v dějinném vývoji, které určovaly jeho další běh. Vepsaly se do národní paměti a znovu a znovu oživovány stávají se základem, na němž jsou vytvářeny filozofie dějin národů či států, ideové programy či koncepce, státní doktríny. Často ovšem také mýty a falešné obrazy.

Dějiny jsou velkým polem duchovních střetů a zápasů a každá doba si vytváří své pojetí dějin, své představy o jednotlivých epochách či událostech. Vytváří si je v konfrontaci s přítomnými historickými, kulturními a sociálními událostmi, na základě aktuální historické zkušenosti. Lze tedy říci, že historická zkušenost je duchovní útvar neobyčejné dynamiky a složitosti, který vždy určoval a stále určuje životy národů a států. Má neobyčejnou moc zavazující a spojující.

Zájem o dějiny byl a je společný většině kultur, byla to však právě křesťanská kultura (sama pokračovatelka komplikovaných a různorodých tradic), kdo důrazně a důsledně pojal historický vývoj lidstva jako smysluplný proces, který má zásadní význam pro přítomnost, ba bez nějž je přítomnost ve své opravdovosti a plnosti nemyslitelná. Protože jsme – ať již se k ní hlásíme, nebo ji slovně zatracujeme – v plném slova smyslu dědici křesťanské kultury, a protože dnešní svět jako celek, se všemi svými přednostmi a nedostatky, je touto kulturou rozhodujícím způsobem formován, nemůžeme už myslet a jednat jinak než dějinně a prostřednictvím dějin. Ani zánik, ani záchrana lidského světa se nemohou odehrát mimo dějinnou souvislost.

Je-li přítomnost průsečíkem minulosti a budoucnosti, pak prožívajíce rok 1984, prožíváme možná – v tomto malém koutku světa, který však nebýval vždy koutkem posledním – rok „velkého zapomnění“. Náš národ je již po desetiletí cílevědomě zbavován své historické zkušenosti jak tím, že státní moc dovoluje zveřejnění pouze takových prací z oblasti historie, které vyhovují aktuální oficiální ideologii, tak aktivní manipulací se základními historickými skutečnostmi a tradicemi. Toto přivlastňování si historie jako celku má za následek tabuizaci, popřípadě falšování klíčových období našich dějin. Mnohem hrozivější než všechny deformace je však zřejmá tendence dějiny prostě škrtnout, odsoudit je k mlčení a zapomnění – aby se prázdnému kolotání „od výročí k výročí“ dostalo plné satisfakce.

Mýlili se všichni ti, kdo si mysleli, že paměť či zkušenost nelze vyvlastnit tak, jako si někdo přivlastňuje budoucnost. Dnes vidíme, že uzurpace budoucnosti musí nutně vést i k uzurpaci paměti, minulosti. Podíváme-li se na kteroukoli dnešní učebnici dějepisu od základní po vysoké školy, přesvědčíme se o pravdivosti tohoto tvrzení. Je zřejmé, že moc chce používat historickou paměť či zkušenost jen jako nástroj svého panství, že ji chce podřídit svým cílům. Chce, aby existovala pouze paměť mocných a vládnoucích, aby paměť ovládaných potvrzovala výlučně nutnost a správnost bezčasové přítomnosti, zaplněné starostí o obživu a přežití za každou cenu. Specifika totalitní manipulace dějinami tak nakonec nutně spočívá v jejich postupné likvidaci, protože likvidaci politiky, veřejného mínění, morálky i ostatních sociálních hodnot nelze do důsledků provést bez odstranění lidské dějinné dimenze jako takové. De facto to znamená návrat před nejdávnější počátky naší kultury – a spíše opuštění kultury vůbec, neboť si nelze dost dobře představit kulturu bez paměti a smyslu.

Jsme toho názoru, že tomuto zapomínání, žádoucímu z hlediska státní moci, je třeba aktivně čelit. Nikdo z nás by neměl v sobě, ať již vědomě nebo nevědomě, nechat zaniknout paměť spravedlnosti a nespravedlnosti, pravdy a lži, dobra a zla, paměť skutečnosti vůbec. Za všechno, co se děje v nás nebo okolo nás, máme nějakou osobní odpovědnost. Sama odpovědnost, sama možnost dát smysluplnou odpověď a ručit za své činy, však předpokládá jistý časový rozměr a tedy také dějinnou zkušenost jako zdroj pochopení a kontinuity. Jestliže se zasazujeme za dodržování lidských a občanských práv, pak se to nedílně týká i znovuoživování historické paměti a v posledku i rekonstrukce dějinné zkušenosti jako takové. Vždyť lidská a občanská práva byla sama formulována v dějinném procesu a bez živého vztahu k dějinám, bez porozumění jejich smyslu je uplatňování těchto práv pouhou hrou, často dokonce škodlivou a nebezpečnou hrou.

Lidská občanská práva se týkají člověka jako bytosti, jejíž existence se nevyčerpává pouhým okamžitým prožíváním a která žije v pospolitosti bytostí sobě podobných. Proto také nepokládáme zápas o prosazení těchto práv za marný, i kdyby jeho zjevné úspěchy byly sebeskromnější. Pokud bude navzdory všem železným oponám, informačním vakuím, cenzurám a ideologickým propagandám zaznívat hlas odpovědného lidského společenství, pokud bude předávána a obrozována paměť velkých humanitních ideálů, potud bude restituce těchto práv věcí sice obtížnou, stále však ještě možnou.

Avšak dějiny nejsou nějakým pohodlným katalogem ideálů, nýbrž pralesem různorodých skutečností, jímž nás mohou ke skrytým pramenům a plodům vést jen příslušní odborníci. Proto je zápas o právo na dějiny v tomto užším slova smyslu nanejvýš naléhavý. Zajisté existuje celá řada historiků, kteří raději obětovali svůj oficiální statut (a tím i jakoukoli možnost tuzemské publikace) než svou profesionální čest, a pokračují ve své vědecké práci za ztížených podmínek a pro víceméně omezený okruh přátel. Historikové v exilu zajisté konají nesmírně záslužnou práci pro zachování a prohloubení historické paměti našeho národa. Jedněm i druhým je však přístup do pralesa historie nesmírně ztěžován, a hlavně, obyčejný československý občan má jen zřídkakdy možnost zjednat si je za průvodce. Existuje také několik poctivých historiků (ale ubývá jich ze dne na den), kteří ještě smějí oficiálně publikovat, avšak jen za tu cenu, že je jim dovoleno vstoupit pouze do odlehlých, přesně vymezených koutů pralesa, které moc pokládá za nevýznamné.

Drtivá většina občanů je tedy nedobrovolně odkázána na oficiální tradování dějin v té podobě, v jaké se s nimi setkává od odborných publikací až po školní učebnice či historizující beletrii. A manipulace s dějinami je v této zemi neomezená. Porovnáme-li naši situaci se situací v okolních státech, jsme na tom patrně nejhůře. Není snad jediného období našich dějin, jediného závažného fenoménu kulturního či společenského, které by nebyly podávány zkresleně a falešně a ostouzeny či glorifikovány podle momentálních potřeb moci. A stále více období je prostě zahalováno mlčením. Nikoli strůjcem, zajisté však jedním z hlavních vykonavatelů je i dnešní československá historiografie, a to jak její instituce, tak lidé, kteří v nich pracují. Proto se pokoušíme podat alespoň kusou zprávu o jejím současném stavu, jsouce si vědomi, že bez zásadní nápravy ve věcech obecných není možná ani náprava na tomto poli, zdánlivě tak okrajovém a přece tak významném právě pro budoucnost našich národů.

Bohužel nedisponujeme dostatečně podrobnými údaji o slovenské historiografii, takže jsme v následujících rozborech nuceni jednostranně vycházet ze stavu historiografie české. Dostupné informace a hlavně zhodnocení oficiálně publikovaných prací slovenských historiků nás však vedou k závěrům, že situace – snad až na mírnější průběh „konsolidace“ a o málo lepší přístup k zahraniční literatuře a vědeckým stykům – je zde obdobná, to jest naprosto katastrofická. Jeden jediný příklad za všechny: Jozef Jablonický, přední (funkcí i erudicí) slovenský marxistický historik, který dokonce bez nesnází prošel sítí konsolidačních prověrek, v polovině sedmdesátých let se však dopustil hned dvou smrtelných hříchů: odmítl nabídku, aby se stal (se svým mezinárodním věhlasem a styky) agentem československé rozvědky, a na svém vlastním poli (nejnovější dějiny) studoval s přílišnou vědeckou svědomitostí skutečnosti nepohodlné některým z představitelů současné moci. Z toho důvodu mu byla oficiální vědecká práce zcela znemožněna, jako člověk je již řadu let perzekvován s vynalézavou rafinovaností (na Slovensku drží patrně prim co do počtu domovních prohlídek i co do množství odňaté literatury a odborné dokumentace).

Instituce

Jelikož hlavní historické instituce, vědecké ústavy, archivy a muzea zůstávají a vládne v nich stále jakýsi provoz, mohl by náhodný pozorovatel soudit, že se v naší historiografii nic nezměnilo, že to jsou stále místa, kde se pečuje o to, aby byla uchována dějinná paměť této země, rozvíjena historická bádání a vědecky formulována historická zkušenost našeho státu a našich národů z hlediska potřeb a otázek přítomnosti. Tak, jako tomu bylo od vzniku těchto institucí… Pokusíme se ukázat, že by nebylo nic klamnějšího než takový soud, že se v české historiografii změnilo mnohé či dokonce vše a že dnešní stav lze označit za tragický.

Začněme archivy. Jejich organizace, úroveň a uspořádání jsou v celoevropském měřítku velmi dobré. Velmi mnoho však záleží na odborných kvalitách a svědomitosti jednotlivých archivářů – a trend, daný měřítky pro jejich výběr i pro hodnocení jejich práce je zřetelně sestupný. Přístup k materiálům je u nás de iure omezen v podstatě stejně jako na Západě. Je totiž třeba rozlišovat archiválie do roku 1918 a po tomto roce. Do roku 1918 jsou archiválie přístupné prakticky každému, kdo se vykáže občanstvím republiky, zatímco materiály po roce 1918 vydává archivář podle vlastního uvážení a své případné odmítnutí nemusí nijak zdůvodňovat. Tak je otevřen prostor pro libovůli, v mnoha případech však jen zdánlivou, protože pečlivě instruovanou ze strany moci (ne nadarmo spadají u nás všechny archivy pod správu ministerstva vnitra!). Jinou záležitostí je oficiální zpřístupnění fondů, obsahujících materiály k politickým dějinám první republiky a samozřejmě k období poválečnému, k dějinám Po roce 1948 atd. Zde jsou archivy zásadně nepřístupné veřejnosti a můžeme se právem domnívat, že mnohé dokumenty byly již zničeny. Dále je třeba uvést, že do Archivu Kanceláře prezidenta republiky je přístup umožněn pouze na zvláštní žádost. Tento archiv obsahuje i bývalý tzv. Hradní archiv s množstvím cenného historického materiálu, například k dějinám 17. století, který se tímto správním zařazením stal prakticky nedostupným.

V minulosti byly archivy vždy také vědeckými institucemi a jejich pracovníci aktivně vědecky pracovali. Tak tomu dnes již vůbec není. Pracovníci archivů fondy pouze spravují, vědecká práce se u nich nejen nepředpokládá, ale byla by čímsi podezřelým. V souvislosti s trendem stále většího uzavírání a znepřístupňování materiálů musíme konstatovat, že archivy postupně přestávají plnit svou funkci. Na to úzce navazuje problém velkých edic dokumentů z naší minulosti. Základní ediční řady, zahájené namnoze ještě před vznikem samostatného československého státu, přestaly po druhé světové válce existovat nebo zvolna zanikají dodnes. Sněmy české byly ukončeny za první republiky a od té doby v chybějících částech nedoplněny. Archiv český, na němž by bylo možné pracovat neustále, zůstal netknutý, v řadě Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, založené roku 1904 Gustavem Fridrichem, vyšlo po válce šest svazků, práce pouhých dvou badatelů. A tak by bylo možné pokračovat dále… Výjimkou ze žalostné situace v ediční činnosti nejsou ani pětisvazková Documenta belli tricenale, protože v tomto případě připadá rozhodující zásluha na dokončení edice německému nakladatelství, respektive penále, jež hrozilo z prodlení. Ještě horší je stav ediční činnosti pro novější období. Jediným edičním podnikem je totiž jeden svazek dokumentů k poddanskému povstání roku 1775, vyšlý k dvoustému výročí události. Pro století 19. a 20. vědecké edice chybějí vůbec, nejsou ostatně k dispozici ani základní chrestomatie. A to u nás existují vedle archivů velké vědecké historické ústavy, které mají v základním popisu práce mimo jiné také ediční činnost!

Podívejme se nyní, jak pracují tyto ústavy. Naší hlavní vědeckou institucí v oboru historiografie je Historický ústav ČSAV, který má dnes asi sto zaměstnanců. Pokusíme se však dále ukázat, že výzkum národních a světových dějin je zde deformován a zničen do té míry, že lze právem mluvit o karikatuře na historiografii. Už na první pohled je patrná ohromující neplodnost této instituce, nemožnost, aby se v jejích zdech zrodila nějaká závažnější historická práce, která by zaujala naši veřejnost. Státní plán výzkumu se v Historickém ústavu neplní již dvanáct let, za tu dobu již ovšem ústav pohltil desítky milionů korun. Pro spravedlnost dodejme, že ve stejné či velice podobné situaci se nachází celá řada akademických ústavů, například Filozofický, Ekonomický, Orientální atd. Jsou to velké, nákladné a společensky naprosto neužitečné instituce, jaké mohou existovat jen v tomto systému.

Obecně lze říci, že se v naší historiografii stále stupňuje trend, spočívající v potlačování historie před rokem 1918, v preferování prací o moderních dějinách, kde zas ovšem buď chybějí skutečně kvalifikovaní autoři, nebo jsou práce podrobeny takovému ideologickému tlaku, že jsou prakticky znehodnoceny. Například dějinami středověku se Historický ústav ČSAV nezabývá a bádání o této epoše se redukuje pouze na tzv. krizi feudalismu. Proto má oddělení starších českých dějin, které má pokrýt české dějiny až do roku 1848, pouze devět odborných zaměstnanců, zatímco oddělení dějin přírodních věd, které do Historického ústavu vlastně vůbec nepatří, jich má čtrnáct. Jediným souvislým zpracováním českých dějin je v posledních desetiletích tzv. Přehled čs. dějin. První dva svazky jsou relativně dobré, přes nekvalifikované zásahy ředitele ústavu, rukopisy dalších svazků však nejsou a kromě třetího svazku pravděpodobně nebudou dokončeny. Obecné dějiny nejsou v ústavu vůbec zpracovávány, pouze jako dějiny vybraných ideologických trendů, přičemž jsou do roku 1918 důsledně preferovány hospodářské dějiny. Tyto hospodářské dějiny jsou ovšem zpracovávány podle tak primitivních metodologických schémat, že jsou zcela vytrženy ze souvislostí s dějinami kultury a sociálních vztahů, s vývojem symbolických systémů obecně atd. V naší historiografii totiž vůbec neexistuje interdisciplinární výzkum. To, co je dnes samozřejmé a běžné ve světové historiografii, je pro naše historiky neuskutečnitelným snem. Nespolupracují s ekonomy, sociology, psychology, kulturními antropology, s nikým. To je ovšem jen jeden aspekt naprosté duchovní izolace Historického ústavu a dalších vědeckých institucí u nás! Téměř neexistují kontakty se západní historiografií, českoslovenští historikové se nezúčastňují sympozií, kongresů, nepublikují – až na nepatrné výjimky – na Západě své články a knihy. Dnešní historik nejenže nemůže zajet do rakouského archivu, přestože jsme měli do roku 1918 s Rakouskem společné dějiny, ale nemůže si většinou ani opatřit novinky světové literatury. Dnes se již stává problémem i prosadit překlad nějaké kvalitní sovětské historické práce.

Izolace od západní Evropy je pak doplněna izolací od našich nejbližších sousedů. Naše historiografie vůbec nezná pojem střední Evropy a jejích společných dějin politických, sociálních a kulturních. Nikdo nezkoumá vztahy historie našich zemí k dějinám polským, maďarským nebo německým. Jako bychom nežili v jednom geografickém prostoru, jako by se naše dějiny po staletí úzce neprolínaly ve všech oblastech. Je vůbec možné, aby někdo vážně zkoumal dějiny Čech a Moravy a tvářil se, že vztah Čechů a Němců v těchto dějinách není žádným problémem? Není pak divu, že naše historiografie vypadá vedle sovětské, polské nebo německé zoufale strnule a neaktuálně. Vždyť také český historik nemá v roce 1984 k dispozici ani základní bibliografickou příručku (ačkoli Akademie má k tomuto účelu speciální oddělení). V důsledku osobních perzekucí přestala totiž vycházet. Tím se dostáváme k lidským a morálním problémům naší historiografie.

Lidé

Bez nadsázky lze říci, že v dnešní oficiální historiografii nejsou žádné velké osobnosti, které by svým dílem sehrávaly v jakémkoli ohledu významnější úlohu. Máme sice několik odborně fundovaných historiků, ať již v Historickém ústavu nebo na Filozofické fakultě UK, kteří jsou schopni napsat zajímavou práci; i ti však – ať již z opatrnosti nebo z nutnosti – většinou zůstávají daleko za tím, co by bylo možné od nich očekávat, rozmělňujíce své schopnosti na okrajových tématech a vyhýbajíce se jakémukoli koncepčnějšímu přístupu. Z historiků, kteří „přežili“ konsolidaci, byla například v Historickém ústavu většina nucena změnit své zaměření, přejít na jinou problematiku, vzdát se svých pracovních plánů. Mnozí pak raději rezignovali. Vědecké ústavy, speciálně společenskovědní, jsou u nás ovládány jako nějaká feudální obročí svými řediteli, kteří v nich většinou nastolili atmosféru strachu, nedůvěry, pokrytectví, atmosféru, která má velký podíl na oné tvůrčí neplodnosti, o níž jsme se výše zmínili. Zájem na skutečném rozvoji vědního oboru nemá nakonec téměř nikdo.

Nebudeme opakovat známá fakta o rozsáhlé perzekuci českých historiků v období normalizace. Škody, které byly způsobeny naší historiografii, byly nesmírné, a oficiální věda se z nich pravděpodobně dlouho nevzpamatuje. Mnohdy se však zapomíná, že snad ještě větší škody jsou páchány i nadále a systematicky, ač jistě méně viditelně a veřejně. Perzekuce, o níž tu mluvíme, probíhá vskrytu a jsou při ní obětováni a vědecky likvidováni především mladí lidé, kteří ani neměli čas se vypracovat v osobnosti-historiky a jsou veřejnosti zcela neznámí. Jde o mladou generaci historiků, kteří přišli do vědeckých institucí na počátku sedmdesátých let. V naprosté většině byli odstraněni, protože nesledovali dost horlivě likvidátorskou politiku svých vedoucích. Druhá generace přišla do institucí po roce 1975 a z ní je již značná část ochotna se podílet na pozvolném zániku historiografie. Stále však platí pravidlo, že čím větší kdo projeví samostatnost v myšlení, čím větší tvůrčí schopnosti, tím rychleji si podpisuje nad sebou ortel. A nemusí jít o žádné velké věci. Jako příklad aktuální perzekuce můžeme uvést postup našich mocenských orgánů proti Historickému klubu. Tento klub, existující od první republiky, patří dnes pod Národní muzeum. V jeho rámci se pořádají občasné odborné historiografické přednášky. Problém spočívá v tom, že si uchovává jistou minimální autonomii, totiž že přednášky a účast na nich nepodléhají dosti důkladné manipulaci ze strany moci. Proto jsou v současné době členové klubu pracující ve vědeckých institucích nuceni podepisovat prohlášení, že nesouhlasí, aby se přednášek zúčastňovali lidé mající vztah k Chartě 77.

Takto manipulovaná současnost nemůže mít pochopitelně žádný vztah k tradici, k tradici české historiografie, k odkazu významných českých historiků, kteří často přímo ovlivňovali dějiny tohoto národa a státu. Snad ještě v žádném období českých dějin se moc nechovala tak nepřátelsky k historikům a jejich dílům, k české historii. Ve všem vládne zlom, diskontinuita, přerušení všech přirozených vazeb. Všechno, co kdy bylo o naší minulosti napsáno, všechny diskuse o pojetí a smyslu českých dějin upadly či upadají v zapomenutí. I pouhé dějiny historiografie, jaké v sedmdesátých letech napsal nedávno zesnulý historik F. Kutnar, byly na oficiálních místech přijaty s nelibostí a dnes jsou na indexu. Nevycházejí žádné práce Palackého, Pekaře, Šusty, Krofty, Novotného, Chaloupeckého, Urbánka, Bartoše, Slavíka, Kalisty. Tak bychom mohli pokračovat v dlouhém seznamu těch, kdo byli „odsouzeni“ k mlčení – namnoze řadu desetiletí po své smrti.

Pojetí dějin

Nenavazuje-li naše současná historiografie na žádnou tradici, nezamýšlí-li se nad velkými problémy českých dějin, jak to činily celé generace našich nejlepších historiků, není to pouze proto, že by pokládala dosavadní tradice za reakční a překonané a stavěla proti nim své pojetí. Současná historiografie totiž v podstatě nemá o čem přemýšlet. Dostala se svým vnitřním rozpadem do slepé uličky: nemá dnes žádnou jednotnou koncepci, ať již národních nebo světových dějin, žádná oficiální instituce dnes například není schopna zpracovat synteticky nějaké historické období, ať již z dvacátého století nebo středověku. Jejím základním problémem je naprostá metodologická sterilita, která jí znemožňuje jakkoli se hnout z místa. Někdo by mohl namítnout, jak je to možné, když se naše historiografie řídí marxistickou metodologií, přičemž marxismus sám je směrem výrazně historizujícím. Ano, i řada historiografických škol na Západě se přiznává k marxistické inspiraci a jsou to často školy vynikající. Naše historiografie však zřejmě pochopila marxismus jako cestu mimo dějiny, jako útěk od dějin. Jestliže tvrdošíjně setrvává u představy „historie“ jako neosobní ideje, vybavené nějakými apriorními zákonitostmi, a stále zavírá oči před významem kultury, náboženství a především svobodné lidské dějinné subjektivity, pak opravdu nikdy nemůže pochopit dějiny jinak než jako snůšku špatných ilustrací takové představy (retušování a falšování těchto „špatných“ ilustrací se docela samozřejmě stane jejím hlavním metodologickým principem). Dějiny bez člověka i bez Boha přirozeně nemohou mít žádný smysl – nesmíme se tedy divit, že tradiční spor o smysl českých dějin naší historiografii nic neříká. Viděl-li například Masaryk smysl českých dějin v humanismu a Pekař v náboženství, dnešní historici v Akademii vůbec nevědí, že by se na nějaký smysl dějin měli ptát.

Jak tedy vypadá pojetí českých dějin v současné historiografii? Jedním z hlavních prvků tohoto pojetí je antikřesťanský a anticírkevní postoj. Katolická církev, která měla v českých dějinách fundamentální význam až po novověk, tj. po osmnácté století, je pro nynější českou historiografii jednoznačně a za všech okolností retardačním činitelem, vždy hrála potlačovatelskou roli, protože byla pouze velkým feudálem a ničím jiným. Do husitství naše historiografie nesleduje vývoj kultury, protože jejím hlavním nositelem byla církev, ale ani vývoj sociálních vztahů a mentality, protože i ty církev, resp. křesťanství výrazně formovalo. Dějiny jsou stereotypně redukovány na základní fakta z politických dějin a na vývoj ekonomiky, přičemž je jasné, že ani jedno, ani druhé nelze bez náboženství a kultury pochopit. Vždyť je známo, že středověký český stát vznikl v souvislosti s přijetím křesťanství, že řada světců uctívaných po celá staletí (sv. Václav, Vojtěch, Prokop, Jan Nepomucký) byla centry, okolo nichž se organizoval a rozvíjel národní život politický a kulturní. Křesťanství a církev nás vždy spojovaly s dějinami Evropy. Současnou historiografii však zajímá teprve tzv. první krize feudalismu, husitská revoluce. To je také první období, kdy začíná věnovat pozornost duchovním a kulturním jevům. Ovšem v jaké podobě! Již od padesátých let bylo vynaloženo mnoho úsilí najít v husitství něco, co v něm nikdy nebylo, co by však vyhovovalo ideologickým schématům: prvky raného kapitalismu či projevy nějaké kulturotvorné energie národa, údajný český demokratismus atd. V pojetí husitství se koncentrovaným způsobem projevují všechny iluze a omyly naší historiografie.

Dalším obdobím, kterému je věnována opět pozornost, je šestnácté a sedmnácté století, protože zde se odehrával zápas určité části Čech a Moravy s Habsburky. Habsburkové jsou dalším strašidlem české historiografie. Vždy negativní, vždy reakční. V soudobé oficiální historiografii nemáme jedinou seriózní práci o této dynastii českých králů a jediné pravdivější zhodnocení jejich významu pro naše a evropské dějiny. Odtud také naprosté mlčení o české šlechtě a její dějinné úloze. Konflikt s Habsburky v šestnáctém a sedmnáctém století je zpracován na rovině politických událostí a ekonomického vývoje, zcela však chybí analýza náboženských a národnostních poměrů. Zde vládnou dodnes neuvěřitelné mýty. Třicetiletou válkou jako by pro naši historiografii skončily české dějiny. O sedmnáctém a osmnáctém století nemáme jedinou syntetickou práci, první knihy se objevují až o devatenáctém století, přesněji o jeho druhé polovině. Jen o sociálních, kulturních a vědeckých poměrech této doby existuje několik poměrně zasvěcených prací. Dluh historiografie vůči dalším obdobím českých dějin nebudeme ani rozebírat, protože vznik první republiky na tom není lépe než baroko a o odboji za 2. světové války bylo v posledních desetiletích vymyšleno tolik legend, bezostyšně glorifikujících stoupence budoucí moci a stejně bezostyšně difamujících její odpůrce, přičemž ti přeživší obyčejně prodělali několikeré přeřazení z jedné kategorie do druhé, až člověk žasne nad pestrostí a přizpůsobivou pohotovostí národní fantazie. Se seriózní historiografií to však má opravdu málo společného.

V podstatě je možné konstatovat, že o politických dějinách tohoto státu od roku 1918 až po dnešek nebylo napsáno nic pravdivého, respektive že o klíčových událostech se nesmí psát vůbec. Jak jsme již uvedli, nejsou k tomuto období k dispozici archivy, není možné si volně vypůjčit knihy nebo časopisy. Důvod spočívá v tom, že tato nedávná minulost leží, jak bychom řekli, v zájmové sféře jedné politické strany. Vůbec celý stav současné české historiografie svědčí jasně o tom, že v budoucnu se již nikdy nesmí připustit, aby veřejné instituce, jakými jsou například historické vědecké instituce, jež by měly patřit celému národu, byly používány ku prospěchu jedné filozofie, jednoho politického názoru. Naše historiografie prokázala, že právě pod touto vlajkou se stala národu naprosto nepotřebnou a zbytečnou, stala se sídlem mravního a historického nihilismu.

Katastrofičnost situace československé historiografie, respektive dějinné paměti vůbec je zřejmá, vážnost nebezpečí pro bezprostřední budoucnost našeho národního společenství může odborník i laik přehlédnout opravdu jen z moci úřední. Nepochybně se však najdou mnozí, kdo budou pokládat předložený rozbor za neúplný či nevyvážený, kdo budou odlišně definovat základní příčiny současné krize a navrhovat jiné cesty k nápravě. Ztracená vážnost historiografie, ztracený poměr k dějinám nemohou být obnoveny jinak než poctivou konfrontací rozdílných stanovisek: vítáme proto každý vážný hlas, ať již jednotlivce či skupiny k danému problému, a podle svých možností jej zveřejníme stejným způsobem.^{E2V ÚSD, sb. FMV-Ch, je uložen strojopisný opis pořízený Federálním ministerstvem vnitra ČSSR s opisem dopisu historiků-signatářů Charty 77 M. Hájka, H. Mejdrové, J. Opata a M. Otáhala z 25. června 1984, adresovaného mluvčím Charty (viz D286 z 26. 9. 1984).}

dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová
mluvčí Charty 77
Mluvčí Charty 77 Rudolf Battěk je nadále ve vězení.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 5, s. 3–7.

plné znění

• In: Listy, roč. 14 (1984), č. 5, s. 71–75
• Diskuse, č. 20 (únor 1985), s. 1–10, 10–18, 19, 20–26, č. 21 (únor 1985), s. 1–10, 10–16
• Charta 77 1977–1989, s. 254–259.

Krácený text

• In: Národní politika, č. 7 (červenec 1984)
• Sborník k českým dějinám. In: ÚSD, pozůstalost M. Hübla, samizdat, kart. 10.

Soupis komentářů a diskusních příspěvků k dokumentu (řazeno chronologicky)

1. D286, dokument Charty 77 16/84 (26. září 1984) – Příloha k dokumentu: M. Hájek, H. Mejdrová, J. Opat, M. Otáhal: Dopis mluvčím Charty 77 (25. června 1984).
2. Hübl, M.: Svár dvou pojetí českých dějin (30. června, dovětek 10. srpna 1984). In: Informace o Chartě 77, roč. 7, (1984), č. 7/8, s. 22–23.
3. Poznámka redakce k příspěvku M. Hübla. In: Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 7/8, s. 22–23.
4. Uhl, P.: Mluvčím Charty 77 V. Bendovi, J. Rumlovi a J. Sternové (8. října 1984). ÚSD, pozůstalost M. Hübla, strojopis, 4 s.
5. Mlynárik, J.: Charta 77 a diskusia o historiografii. In: Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 7–8.
6. Kohout, L.: Odpovědnost historiků vůči dějinám i budoucnosti národů Československa. In: Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 9, s. 10–14.
7. Brněnská diskuse k Právu na dějiny (podzim 1984). ČSDS, sb. Charta 77 (archiv J. Hájka), strojopis.
8. Tesař, J.: Problém politický – komentář k dopisu čtyř kolegů mluvčím Charty 77. In: Dialogy, 1984, č. 6.
9. Mezník, J.: Kritický komentář k dokumentu Charty č. 11/84. In: Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 11, s. 26–33.
10. Šamalík, F.: O integrálním katolicismu a Durychově pojetí českých dějin (leden 1985). In: ČSDS, sb. Charta 77 (archiv prof. Hájka), strojopis.
11. Malý, R.: K diskusi o dokumentu č. 11/84 nazvaném Právo na dějiny. In: Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 1, s. 18–19.
12. Šabata, J.: Dodatečná poznámka k diskusi o dokumentu Charty 77 Právo na dějiny (prosinec 1984). In: Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 2, s. 7–9.
13. Autoři Práva na dějiny: Dějiny a dějepisectví jako kulturní fenomény. In: Tamtéž, č. 3, s. 9–16.
14. Křen, Jan: K Právu na dějiny. 20. září 1984. In: Tamtéž, roč. 7 (1984), č. 10, s. 11–13.
15. Křen, J.: O dosud nevyléčené nemoci diletantismu v české historiografii. 24. března 1985. ÚSD, pozůstalost M. Hübla, strojopis, 2 s.
16. Hájek, M.– Mejdrová, H.– Opat, J.– Otáhal, M.: Vyjádření k textu Dějiny a dějepisectví jako kulturní fenomény (27. března 1985). ÚSD, pozůstalost M. Hübla, strojopis, 1 s.
17. Mezník, J.: Podruhé a naposledy o dokumentu Právo na dějiny (březen 1985). In: Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 5, s. 5–9.
18. AB: Tak trochu v obavách… (březen 1985). ČSDS, sb. Charta 77, fotokopie, 2 s.
19. Uhl, P.: O třech nepoctivostech autorů Práva na dějiny (březen 1985). ÚSD, pozůstalost M. Hübla, fotokopie, 7 s.
20. Kohout, L.: České dějiny v pojetí katolického „integrála“. ČSDS, sb. Charta 77 (archiv prof. Hájka), strojopis, 7 s.
21. Kohout, L.: Poznámky k druhému textu autorů Práva na dějiny. Tamtéž, 6 s.
22. Pithart, P.: Mlčeti zlato (duben 1985). In: Kritický sborník, roč. 1985, sv. 2, s. 91–99.
23. Hübl, M.: Presentismus a kontaminace nejsou metodou historikovy práce. ÚSD, pozůstalost M. Hübla, strojopis, 27 s.
24. Benda, V.– Uhl, P.: Mlčení vypadá jinak (25. května 1985).
25. Jehlička, L.: Právo na dějiny – trochu jinak. In: Svědectví, 1985, č. 19, s. 595–609.
26. Senna, K.: Kdy a co nás zkazilo. Tamtéž, s. 611–624.
27. Kohout, L.: Historie národa a státu v křivém zrcadle militantní ideologie. In: Ze zásuvky i z bloku, 1985, č. 5, 16 s.
28. Kotrlá, I.: Právo na dějiny. In: Obsah, listopad 1985, 8 s.
29. Úvodní poznámka (červenec 1985). In: Střední Evropa, V, s. 1–3.
30. Konstantin: O právu na dějiny úvaha spíš osobní. In: PARAF, 1987, sv. 7, 5 s.
31. Hradec, J.: O několika pokleslých apologiích s dodatkem o právu nemít (na) dějiny. In: Komunikace, 1988, č. 2–3, 8 s.
32. J. P.: O pohled na české dějiny (s.d.). ÚSD, pozůstalost M. Hübla, strojopis, 2 s.

Viz též

• D286 a D308.

E1.

Autory Práva na dějiny byli Rudolf Kučera a J. P. Kučera z okruhu samizdatového časopisu Střední Evropa. Dokument vzbudil zejména v prostředí Charty velkou, déle než rok trvající diskusi o pojetí českých dějin a o zveřejňování kontroverzních textů jako dokumentů Charty 77. Dokument byl především kritizován pro porušení vžité ediční praxe – až dosud mluvčí vždy uváděli příspěvky k diskusi jako přílohy a nikoliv jako dokument, jehož autenticitu potvrzují svým podpisem. Vzhledem k tomu, že text Právo na dějiny nevyjadřoval názory většiny chartistů, někteří signatáři navrhovali tento dokument odvolat (např. v brněnské diskusi na podzim 1984). První zásadní kritiku k obsahu dokumentu napsali M. Hájek, H. Mejdrová, J. Opat a M. Otáhal v dopise mluvčím Charty 77 z 25. 6. 1984, kterou zveřejnili mluvčí Charty 77 ve zkráceném znění až 26. 9. 1984 (srv. D286). Další diskuse se týkala hlavně současného stavu historiografie a konkrétního stavu vědecké práce jednotlivých historiků, organizací a ústavů a smyslu a pojetí českých dějin. K nedostatečnosti současné historiografie, zejména k nutnosti její analytické kritiky, nebylo výhrad. Kritice byla především podrobena pasáž dokumentu paušálně odsuzující současný stav a nepřesná a nepravdivá tvrzení o konkrétních pracích historiků, o činnosti archivů a vědeckých ústavů (srv. brněnskou kritiku, o níž podrobně Mezník, J.: Kritický komentář k dokumentu Charty 77 č. 11/84 in: Informace o Chartě, roč. 7 (1984), č. 11, s. 26–33, příloha.) Hlavní kritické připomínky a ohlasy se týkaly ideové orientace textu, totiž jeho křesťansko-katolického pojetí (srv. např. Křen J.: K právu na dějiny, tamtéž, roč. 7 (1984), č. 10, s. 11–13). K problematice smyslu českých dějin se hned na začátku diskuse vyslovil M. Hübl ve stati z 30. 6. 1984 Svár dvou pojetí českých dějin, tamtéž, roč. 7 (1984), č. 7–8, s. 25–26, že v dokumentu vlastně jde o názor integrálně katolického pojetí (v duchu odkazu J. Durycha a J. Zahradníčka prezentovaného v současnosti L. Jehličkou). V tomto směru diskuse pokračovala v duchu mnohaletého sporu mezi katolickým a protestantsko-masarykovským pojetím českých dějin (zastoupeným v diskusi J. Šimsou, F. Šamalíkem, okruhem okolo B. Komárkové aj.). Četné diskuse ostatních účastníků a zejména kritika J. Mezníka podnítila autory dokumentu, aby se obrátili na mluvčí Charty 77 a požádali je o zveřejnění dalšího textu Dějiny a dějepisectví jako kulturní fenomény (tamtéž, roč. 8 (1985), č. 3, s. 9–16), v němž vysvětlují svá stanoviska a zejména reagují na Mezníkovu kritiku. Stanoviska autorů komentovali kriticky hlavně P. Uhl, J. Křen a J. Mezník. Přiznali zásluhy autorů dokumentu Právo na dějiny o oživení zájmu o dějiny, ale jejich stanoviska označili za problematická a v podstatě diletantská, nepoctivá. Jeden z hlavních aktérů diskuse o Právu na dějiny J. Mezník dokument zhodnotil: „Má zásluhu v tom…, že upozornil na potřebu zabývat se naší historiografií, pojetím našich dějin a vůbec teoretickými otázkami, ale ať se na mne autoři dokumentu nezlobí: dokument se základní pochybnou koncepcí, s velkým množstvím věcných nedostatků základem diskusí v těchto otázkách být nemůže…“ (Mezník, J.: Podruhé a naposledy o dokumentu Právo na dějiny. Tamtéž, roč. 8 (1985), č. 3, s. 9. Přehled příspěvků v diskusi o dokumentu Právo na dějiny srv. poznámky k D307 (10. 5. 1985). Václav Benda v dopise V. Prečanovi z 2. 6. 1984 popsal okolnosti vzniku a vydání dokumentu 11/84: „Více než roční proces vzniku tohoto materiálu byl spěšně a předčasně uzavřen, protože se na pokyn ÚV KSČ právě rozbíhá kampaň proti některým jevům v současné historiografii, které ‚nejsou pouhými vědeckými či ideologickými úchylkami‘, ale ‚vědomě připravují nový osmašedesátý rok‘: jsou jí ohroženy nejen ediční počiny, ale i celá řada konkrétních osob (od autorů po redaktory a lektory). Dokument má nepochybně daleko k dokonalosti, leč vydali jsme jej v naději (sdílené jeho autory i lidmi určenými k ‚odstřelu‘), že obvyklá reakce moci na kritiku Charty spočívá v lakování příslušné oblasti ‚narůžovo‘ a že by tedy mohl hned v zárodku zarazit onu zhoubnou kampaň. Velice proto záleží na co nejrazantnější publicitě dané problematiky!“ ČSDS, sb. Charta 77, korespondence. O diskusi průběžně informovaly Informace o Chartě. Viz též D286, 297 a 308.

E2.

V ÚSD, sb. FMV-Ch, je uložen strojopisný opis pořízený Federálním ministerstvem vnitra ČSSR s opisem dopisu historiků-signatářů Charty 77 M. Hájka, H. Mejdrové, J. Opata a M. Otáhala z 25. června 1984, adresovaného mluvčím Charty (viz D286 z 26. 9. 1984).

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	20
Měsíc	5
Rok	1984
Zpracovaný	true
OCR	false