D286

1984, 26. září, Praha. – Sdělení o diskusi k dokumentu Charty 77 č. 11/84 Právo na dějiny a zveřejnění prvního polemického příspěvku čtyř historiků-signatářů Charty 77. (Dokument č. 16/84)

V dokumentu č. 11/84 z 20. 5. t. r. jsme upozornili na pokračující falšování a posléze vymazávání dějinné paměti našich národů, v této souvislosti pak speciálně na alarmující stav současné československé historiografie a jejích institucí. Dokument Charty 77 byl prezentován jako vyhraněné stanovisko skupiny autorů, které má být především výzvou ke konfrontaci různých pohledů na situaci čs. historiografie a dějinného vědomí vůbec, výzvou k diskusi o možnostech nápravy. Dokument vyvolal živý ohlas, jen prezidium ČSAV, jemuž byl adresován, a ostatní oficiální instituce, odpovědné za uchování, resp. potlačování historické pravdy, se spokojily obligátním mlčením. Laická i pololaická veřejnost reagovala do značné míry kladně. Oceňována byla závažnost problematiky, kterou Charta 77 takto nastolila, i důrazné varování před monopolem jedné strany, jedné ideologie, jednoho politického zájmu nad kteroukoli oblastí vědecké pravdy. Složitější byla reakce profesionálních historiků, oficiálních i perzekvovaných, domácích i exilových. Vcelku se shodují v tom, že současný stav naší historiografie a dějinného vědomí vůbec je opravdu neutěšený, že by dokument měl ještě výslovněji a kritičtěji zhodnotit některé oblasti, speciálně vyučování dějepisu na školách všech stupňů a způsoby jeho systematického falšování ve veřejných sdělovacích prostředcích. Současně však vyslovují proti předloženému rozboru celou řadu zásadních námitek. Byla též vznesena výtka, že Charta 77, jejíž doménou je především dodržování lidských práv, není vlastně vůbec kompetentní vyjadřovat se k problematice vědecké profesionality. Zastáváme naproti tomu názor, že člověk jako dějinná bytost, národ jako dějinně utvářené společenství nemůže účinně uplatňovat ani svá nejzákladnější práva, je-li mu upírán přístup k dějinné paměti, přístup k jeho vlastní podstatě. Rozhodování o právu na dějiny nemůže být proto výsadou odborníků, tím méně politiků. Mluvčí Charty 77 měli možnost se ústně i písemně seznámit s řadou kritických stanovisek, bohužel žádné z nich zatím nesplnilo naše naděje, že se pokusí podat vlastní ucelený pohled, a proto opakujeme svou výzvu, že uvítáme a zveřejníme každou vážnou analýzu této problematiky.^{E1Další příspěvky do diskuse kolovaly v samizdatových opisech, které shromáždil a uspořádal Milan Hübl v samizdatovém sborníku Hlasy k českým dějinám I–II. ÚSD, pozůstalost M. Hübla, kart. 10. Srv. též bibliografický soupis v poznámce k D280 (20. 5. 1984).}

Jako první příspěvek k této diskusi uvádíme nyní stanovisko čtyř historiků, signatářů Charty 77, neboť reprezentuje celou škálu kritických námitek odborníků.

dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová
mluvčí Charty 77

Dokument Charty 77 č. 11/84, nazvaný Právo na dějiny a zaslaný prezidiu ČSAV, je kritikou neutěšeného stavu současné české historiografie. Souhlasíme, že tento stav vyžaduje vážnou analytickou kritiku.^{E2Po dohodě s mluvčími autoři svůj dopis pro zveřejnění zmírnili a souhlasili s vypuštěním některých pasáží, týkajících se interní diskuse v Chartě. Zde byla vynechána pasáž: „Předložený dokument ovšem takovou kritikou není. Kdyby byl text dokumentu pouze článkem, podepsaným jedním či více autory, třeba i pseudonymy, mohli bychom ho považovat za sice ne příliš zdařilý, ale přece jen podnět k diskusi o daném tématu. Na dokument Charty je ovšem bezpodmínečně nutno klást požadavky vyšší. Považujeme proto při vší úctě k osobám mluvčích za chybu, že tak nekvalitní text byl vydán jménem Charty a poslán prezidiu ČSAV.“}

K obsahu dokumentu však musíme vznést několik konkrétních námitek:

1. Celý text obsahuje řadu nekvalifikovaných exkurzů do českých dějin. Jeden příklad za všechny ostatní: V partii o tradici a smyslu českých dějin se tvrdí, že Masaryk viděl smysl českých dějin v humanismu a Pekař v náboženství. Jde o holý výmysl autora, který nesnese ani nejmenší konfrontaci s autentickými literárními prameny. Pravdou je, že v celém sporu trvajícím více než dvě desetiletí a majícím různé peripetie a myšlenkové posuny u obou hlavních protagonistů, vytýkal Pekař Masarykovi, že příliš akcentuje náboženský smysl (reformně náboženský) českých dějin, zatímco on sám, Pekař, kladl vždy důraz na myšlenku národní. V publikované přednášce z roku 1928 (vydané 1929), když mluvil o „umělém“ tvoření „smyslu“ dějin, řekl mj.: „…sem náleží i Masarykova teze, že smysl dějin českých je náboženský“ (str. 19). O svém vlastním filozofickém a metodologickém krédu pak ve zmíněných souvislostech řekl: „Lze proto říci, že myšlenka národní je smyslem našich dějin? Odpovídám, že je, ba že je i více: je podmínkou jejich, je důvodem jejich, je krví jejich, bijícím živým srdcem jejich.“ (str. 20)

S podobnou necitlivostí a neznalostí elementárních dějinných skutečností se setkáváme v dokumentu na více místech. Za těchto okolností je nutně zarážející tón autora dokumentu, projevující se v nejrůznějších, nanejvýš problematických soudech o odborných otázkách metodologických, stejně jako o konkrétní práci lidí v historiografii a o jejich výsledcích. O tom další příklady:

2. Nesouhlasíme s paušálním odsouzením tzv. oficiálních historiků. Co říci o výroku o několika poctivých historicích? Vycházíme-li z významu slova „několik“, znamenalo by to, že zdrcující většina současných historiků jsou lidé nepoctiví. Uvědomil si autor textu, že si osoboval právo dávat stovkám vědeckých pracovníků známku z poctivosti? A je to v intencích Charty? A co říci o větě: „Naše historiografie však zřejmě pochopila marxismus jako cestu mimo dějiny…“? Což autoři celé řady kvalitních děl, proti nimž nelze vznést tuto výtku, nepatří do „naší historiografie“?

Připomínáme snahu spisovatelů nerozdělovat literaturu na oficiální a neoficiální, ale na dobrou a špatnou. I my se přikláníme k tomuto dělení. Cítíme se součástí československé historiografie a do ní podle našeho názoru patří historikové, kteří pracují jak mimo oficiální struktury, tak v emigraci, tak v oficiálních institucích – pokud nefalšují a vědomě nepotlačují historické skutečnosti.

3. Dějiny středověku byly a jsou zanedbávány, ale přesto i zde dosáhla tzv. oficiální historiografie pozoruhodných výsledků. Stačí se podívat do Historiografie v Československu 1970–1980, aby bylo zřejmé, že se čs. historici nevěnují pouze tzv. první krizi feudalismu, ale také šlechtě, Balbínovi, Karlovi IV. aj. O těchto dílech se nedá říci, že ideologicky zkreslují úlohu náboženství v dějinách. Není ani pravda, že nikdo nezkoumá čs. problematiku v souvislosti s jinými útvary střední Evropy.

Mnohem větší škody než v medievalistice byly způsobeny v oblasti nejnovějších dějin, zejména dějin dělnického hnutí. Avšak ani na tomto úseku nelze popřít existenci menšího počtu dobrých studií, vydaných pramenů a příruček.

4. Není pravda, že nevycházejí žádné práce Palackého. V roce 1983 vydal Odeon v rámci Klubu čtenářů Palackého Stručné dějiny Prahy, a to jako členskou prémii v nákladu 174 000 výtisků. V roce 1977 vydal Melantrich Palackého úvahy a projevy z české literatury, historie a politiky. V roce 1975 vyšla jeho historická mapa království českého. V roce 1975 vyšly v Odeonu Palackého Dějiny národu českého, 1. díl.

5. Ani situace v edicích není tak zoufalá, jak se líčí v dokumentu. Viz např. vydání dalších svazků Regest nebo úplných protokolů čtyř sjezdů KSČ.

6. V dokumentu se při charakteristice historického procesu zastává stanovisko jednoho proudu – stoupenců dominující role křesťanské kultury. Porušuje se princip Charty 77 založený na vzájemném respektu mezi lidmi různých filozofických a světonázorových postojů, který byl dosud při formulaci dokumentů Charty dodržován.

7. Text obsahuje i několik dalších nehezkých a zbytečných faktických chyb, svědčících o malé svědomitosti autora. Účast „oficiálních“ historiků na mezinárodních konferencích a sympoziích je sice omezena a je možno diskutovat o její úrovni, ale nelze ji popírat, jak se v textu tvrdí. Také nelze zjednodušeně napsat, že bibliografická příručka přestala vycházet: skutečnost je taková, že Bibliografie čs. historie utrpěla pětiletý přeryv. Po bibliografii za rok 1965, dokončené v roce 1968 a vydané roku 1972, následuje až bibliografie za rok 1971, vydaná v roce 1979 pod pozměněným názvem Bibliografie dějin Československa. I označování Ústavu čs. a světových dějin starým názvem Historický ústav je nepříjemným faux pas.^{E3Vypuštěn bod 8 a celý následující odstavec: „8. Velmi nás zaráží skutečnost, že jsme stejně jako další historici-signatáři Charty 77 nebyli o přípravě dokumentu uvědoměni, natož požádáni o konzultaci, ačkoliv naše činnost v oblasti historického bádání je všeobecně známa. Oceňujeme, že v závěru dokumentu se výslovně uznává možnost odlišných názorů na danou problematiku. Nepovažujeme však za dobré, že mluvčí přijali skupinové stanovisko za dokument Charty, zejména když nevyužili možnosti konzultací s řadou historiků. Výsledkem je pak dokument, s nímž právě proto, že jsme signatáři Charty 77, musíme vyjádřit svůj nesouhlas. Očekáváme, že mluvčí Charty najdou způsob, jak s naším stanoviskem seznámit všechny, jimž dokument č. 11/84 zaslali.“ Původní text dopisu viz ÚSD, FMV-Ch.}

Poznamenáváme jen, že toto naše stanovisko je toliko vyjádřením k tomuto dokumentu a není tedy meritorním vyjádřením k situaci v české historiografii.

Miloš Hájek, Hana Mejdrová, Jaroslav Opat, Milan Otáhal

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 7, č. 9 (září 1984), s. 1–3.

E1.	Další příspěvky do diskuse kolovaly v samizdatových opisech, které shromáždil a uspořádal Milan Hübl v samizdatovém sborníku Hlasy k českým dějinám I–II. ÚSD, pozůstalost M. Hübla, kart. 10. Srv. též bibliografický soupis v poznámce k D280 (20. 5. 1984).
E2.	Po dohodě s mluvčími autoři svůj dopis pro zveřejnění zmírnili a souhlasili s vypuštěním některých pasáží, týkajících se interní diskuse v Chartě. Zde byla vynechána pasáž: „Předložený dokument ovšem takovou kritikou není. Kdyby byl text dokumentu pouze článkem, podepsaným jedním či více autory, třeba i pseudonymy, mohli bychom ho považovat za sice ne příliš zdařilý, ale přece jen podnět k diskusi o daném tématu. Na dokument Charty je ovšem bezpodmínečně nutno klást požadavky vyšší. Považujeme proto při vší úctě k osobám mluvčích za chybu, že tak nekvalitní text byl vydán jménem Charty a poslán prezidiu ČSAV.“
E3.	Vypuštěn bod 8 a celý následující odstavec: „8. Velmi nás zaráží skutečnost, že jsme stejně jako další historici-signatáři Charty 77 nebyli o přípravě dokumentu uvědoměni, natož požádáni o konzultaci, ačkoliv naše činnost v oblasti historického bádání je všeobecně známa. Oceňujeme, že v závěru dokumentu se výslovně uznává možnost odlišných názorů na danou problematiku. Nepovažujeme však za dobré, že mluvčí přijali skupinové stanovisko za dokument Charty, zejména když nevyužili možnosti konzultací s řadou historiků. Výsledkem je pak dokument, s nímž právě proto, že jsme signatáři Charty 77, musíme vyjádřit svůj nesouhlas. Očekáváme, že mluvčí Charty najdou způsob, jak s naším stanoviskem seznámit všechny, jimž dokument č. 11/84 zaslali.“ Původní text dopisu viz ÚSD, FMV-Ch.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	26
Měsíc	9
Rok	1984
Zpracovaný	true
OCR	false