D294

1985, 6. leden, Praha. – Bilance osmileté činnosti Charty 77. (Dokument č. 2/85)

(1)

Před osmi lety vstoupila do života Charta 77. Stalo se už zvykem, že touto dobou připomíná sobě i veřejnosti své cíle, uvažuje o problémech, s nimiž je její působení spojeno, a rekapituluje svou práci. Nejde o pouhý výroční rituál, ale o úkol značného praktického významu, mimo jiné i proto, že každým rokem dospívají další mladí lidé, kteří vznik Charty 77 nepamatují a mají o ní často různé zkreslené představy. I letos se proto chceme znovu zamyslet nad tím, čím Charta 77 je a čím není, čeho dosáhla a čeho nikoliv, co lze a co nelze od ní očekávat.

(2)

Úvodní Prohlášení Charty 77 bylo vydáno 1. ledna 1977 a podepsalo je 241 československých občanů. Uvítali v něm ratifikaci mezinárodních paktů o lidských právech ústavními orgány ČSSR, upozornili na různé oblasti společenského života, v nichž je současná mocenská praxe v rozporu s ustanoveními i duchem těchto paktů, a vyhlásili své rozhodnutí soustavně se touto tematikou zabývat, to znamená upozorňovat státní orgány i veřejnost na tyto rozpory a napomáhat jejich řešení. Odvolávali se přitom na ten bod zmíněných paktů, v němž se hovoří o spoluodpovědnosti všech lidí za jejich dodržování, respektive o právu a povinnosti všech občanů o jejich dodržování dbát. Úvodní Prohlášení Charty 77 nebylo tedy, jak patrno, nějakým jednorázovým manifestem, ale počátkem trvalé práce. Charta 77 v něm byla definována jako neformální společenství občanů, kteří se rozhodli – využívajíce svého Ústavou zaručeného práva – jednotlivě i společně se této práci věnovat nebo ji podporovat. Od počátku tedy vymezovala Charta 77 sebe samu jako stimul k této práci, příležitost k ní či prostředí pro ni. V úvodním prohlášení (jehož text, dnes už těžko dostupný, připojujeme k tomuto dokumentu jako přílohu) bylo zdůrazněno, že Charta 77 není organizací ani základnou k opoziční činnosti a že nemá v úmyslu „vytyčovat vlastní programy politických či společenských změn nebo reforem“. Jejím cílem od počátku bylo a dodnes je kriticky zkoumat, jak je v naší zemi dodržována ústava a zákony, jak jsou respektována lidská a občanská práva, a upozorňovat otevřeně na různé krizové jevy, nespravedlnosti a nepořádky.

Státní moc, jak známo, odmítla Chartu 77 uznat za legitimní, smysluplnou a konstruktivní složku společenského života, odmítla s ní jednat a na její iniciativy přímo a věcně reagovat, a veškerou svou komunikaci s ní vložila do rukou Státní bezpečnosti. Zároveň ji učinila terčem mohutné propagandistické kampaně založené na tvrzení, že jde o nepřátelskou a podvratnou organizaci inspirovanou a řízenou ze zahraničí a motivovanou veskrze nízkými pohnutkami. Tato kampaň sice záhy skončila (sdělovací prostředky se už po mnoho let snaží svým mlčením nebo občasnými dezinformacemi vytvořit ve veřejnosti dojem, že Charta 77 už dávno neexistuje), nicméně státní moc svůj odmítavý postoj k Chartě 77 dodnes nezměnila. A i když práce v ní nebo její podpis – v souladu s oficiální tezí, že proti ní bude užito pouze takzvaných politických prostředků – jen zřídka byly otevřeně přiznaným důvodem k trestnímu stíhání, de facto mnoho jejích signatářů bylo nebo dodnes je za práci v ní trestně stíháno a vězněno. Většina jejích signatářů byla vystavena pestré škále různých mimosoudních postihů a šikan, od ztráty zaměstnání přes trvalé policejní sledování až po znemožňování studia jejich dětem. Na několik signatářů byly dokonce podniknuty teroristické útoky. Tímto počínáním státní moc bohužel jen znovu potvrdila pravdivost úvodního Prohlášení Charty 77, konstatujícího mimo jiné, že v naší zemi jsou občané „nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti“.

Charta 77 se nenechala tvrdou reakcí státní moci odradit a od okamžiku svého vzniku se snaží plnit poslání, které si předsevzala. Vydala už několik set materiálů, od obsáhlých dokumentů „tematických“, zaměřených na různé oblasti společenského života (jako je například právní řád a jeho aplikace, stav ekonomiky, ekologická situace, problematika školství a vědy, postavení etnických menšin, poměry ve zdravotnictví, respektování sociálních, kulturních a náboženských svobod atd. atd.) až po mnoho příležitostných sdělení, protestů, žádostí, stanovisek, návrhů apod. V jejím prostředí a pod přímým vlivem jejího vystoupení vzniklo mnoho dalších textů, analytických i koncepčních, věnovaných různým otázkám společenského života, jejich mezinárodním i historickým souvislostem, a rozvinulo se i několik širších diskusí (například o naší národní identitě).

Chartu 77 podepsalo k dnešnímu dni asi 1200 československých občanů a ve funkcích jejích tří mluvčích se postupně vystřídalo 23 jejích signatářů. (Devět z nich bylo vězněno, někteří i vícekrát a po dlouhou dobu, do emigrace se však zatím uchýlil pouze jediný.^{E1V letech 1977–1985 bylo vězněno celkem 10 mluvčích: Rudolf Battěk, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Eva Kantůrková, Ladislav Lis, Václav Malý, Dana Němcová, Jiří Ruml a Jaroslav Šabata. Do emigrace v Anglii odešla v září 1980 Zdena Tominová.}) V prostředí Charty vzniklo – jak bylo od začátku v jejích intencích – několik menších pracovních seskupení orientovaných na různé dílčí úkoly. Nejznámějším a nejsouvisleji pracujícím je Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který působí od roku 1978 dodnes a vydal už přes 400 sdělení.^{E2Srv. D99 (9. 4. 1979) a poznámky k němu. Ke dni 6. 1. 1985 bylo vydáno 413 Sdělení VONS. Poslední sdělení vydal VONS 6. 12. 1989 pod č. 1121. Viz Informace o Chartě 77: Článková bibliografie 1978–1990. Sestavil J. Gruntorád. Brno, Doplněk 1998, 628 s.} Od roku 1978 dodnes vydává nezávislá skupina signatářů každý měsíc strojopisné periodikum Informace o Chartě 77, publikující nejen všechny dokumenty Charty 77 a všechna Sdělení VONS, ale i četné další texty tak či onak s životem Charty 77 související.

Charta 77 se od svého vzniku dodnes těší pozornosti, solidaritě a podpoře veřejného mínění v zahraničí, ať už je projevují podobně zaměřené občanské iniciativy či hnutí na Východě i na Západě, tisk nebo různí vládní činitelé, politické strany, odborové a mírové organizace, zájmové skupiny, náboženská společenství a církevní hodnostáři či bezpočet známých i neznámých jednotlivců v různých zemích světa. O Chartě 77, její ideji, práci i vkladu do soudobého společenského vědomí bylo v zahraničí už napsáno mnoho odborných statí i několik knih; od jejího vzniku působí Mezinárodní výbor na podporu Charty 77 se sídlem v Paříži, sdružující mnoho světově známých osobností z různých zemí,^{E3Mezinárodní výbor na podporu Charty 77 byl založen 14. ledna 1977 v Paříži. Na jeho vzniku se významně podíleli Ivanka a Pavel Tigridovi, v čele výboru byli Pierre Emmanuel, Pierre Daix a Gilles Marinet, kteří založení výboru oznámili čs. státním představitelům.} a Nadace Charty 77 se sídlem ve Stockholmu,^{E4Nadaci Charty 77 založil František Janouch v roce 1978 ve Stockholmu. Srv. Nadace Charty 77: Dvacet let. Brno 1983.} shromažďující příspěvky různých organizací i jednotlivců na její podporu. Postavení Charty 77 a její práce byly předmětem jednání na půdě různých mezinárodních organizací (například Mezinárodní organizace práce nebo KBSE v Bělehradě a Madridu). Všechna Sdělení VONS zpracovávají desítky odborných a zájmových, vládních i nevládních pracovišť na celém světě a dík respektu, který si jeho činnost získala, byl VONS přiznán statut Československé ligy Mezinárodní federace pro lidská práva, přidružené organizace OSN.

Jak je snad i z tohoto stručného přehledu patrné, navzdory odmítavému postoji státních orgánů k ní a pronásledování jejích signatářů, Charta 77 žije, pracuje a získává si uznání doma i v zahraničí.

(3)

Občanské sdružování je v naší zemi už po mnoho let možné výhradně v rámci ustáleného typu centrem povolené a z centra řízené, disciplinované, podle jednotného a jedině přípustného modelu budované, byrokraticky spravované organizace, zodpovědné za svou činnost víc nadřízeným mocenským orgánům než vlastnímu členstvu. Občané si na tento charakteristický prvek současného systému už do té míry zvykli, že ani mnozí z těch, kteří působení Charty 77 se sympatiemi sledují, nechápou příliš dobře princip „neformálního společenství“, Chartou 77 vyvolaný u nás po mnoha letech opět v život, bezděčně si i Chartu 77 připodobňují v mysli tomu typu organizace, jaký jim je z jejich okolí jedině znám, a vytvářejí si proto o ní značně zkreslenou představu. Často se například setkáváme s pocitem, že Charta 77 se sice zasazuje za věci dobré pro celou společnost, že však sama je jakýmsi uzavřeným společenstvím „zasvěcených“, totiž nějak zvláštně politicky vyškolených a informovaných a nějakými zvláštními dispozicemi či ambicemi vybavených specialistů, jejichž úsilí, jakkoli zasluhuje tichou sympatii veřejnosti, její účast v podstatě vylučuje. Jako by v činnosti Charty 77 a v reakci státní moci na ni šlo jen o jakýsi zápas dvou profesionálních mužstev a jako by společnost mohla sledovat tento zápas pouze z hlediště. Někdy jdou tyto představy dokonce tak daleko, že lidé chápou Chartu 77 jako nějakou alternativní politickou garnituru, navenek se sice z taktických důvodů omezující na obranu lidských práv, ve skutečnosti však vedenou svými vlastními politickými nebo přímo mocenskými cíli. Své pronásledování přitom Charta 77 snáší podle takových představ zřejmě jen ve skryté naději, že po eventuálním mocenském otřesu to bude právě toto pronásledování, co ji bude zdobit zásluhami a legitimovat k tomu, aby vystřídala garnituru dnes vládnoucí. Absence svobodné výměny informací, schémata oficiální propagandy a především dlouhodobé potlačování demokratického povědomí a tradic takovou domněnku pochopitelně podporují. Domníváme se, že jde o představy, které zasluhují kritickou pozornost nejen v zájmu pravdy o Chartě 77, ale především kvůli tomu, co zrcadlí: totiž obecně rozšířený a hluboce nezdravý názor, že celkové poměry v naší zemi jsou a už natrvalo mohou být jen záležitostí jakýchsi odborníků na moc a že obyčejným lidem nezbývá než brát počínání těchto odborníků mlčky na vědomí.

Zdůrazňujeme proto znovu, že Charta 77 skutečně není žádnou organizací a tím méně nějakou uzavřenou či vyhraněnou politickou skupinou či frakcí: je otevřena všem; jejími signatáři jsou občané nejrůznějších názorů, vyznání, politických orientací, životopisů i profesí; jsou mezi nimi lidé mladí i staří, dělníci i univerzitní profesoři, bývalí politici i lidé, kteří nikdy žádné politické funkce neměli a nikdy by také žádné nepřijali či o žádné neusilovali. Nikdo v ní nemá z titulu své profese, veřejné známosti, názorové orientace nebo politické či jiné příslušnosti předem dána větší práva než kdokoliv jiný. Charta 77 nemá žádné členy, ale jen signatáře; nevstupuje se do ní, ani se z ní nevystupuje, ale je pouze podepisována. V nejhlubším slova smyslu ji signatáři nepodepisují ani ostatním signatářům, ani jejím mluvčím, ani československým úřadům, ale především sami sobě a svému svědomí. A jen na nich je, jak svůj podpis pochopí, totiž jaké úkoly si z něj sami pro sebe odvodí. Nikdo je nekontroluje; nikdo jim neukládá žádné povinnosti ani jim nepředpisuje, co si mají myslet a jak mají žít; nejsou vázáni žádnými stanovami ani podřízeni jakékoliv disciplíně. Mají jen ty povinnosti a tu disciplínu, jež na základě závazků, které podepsali, sami přijmou a sami si uloží. Jsou to svobodní a svéprávní lidé, kteří se svobodně rozhodli Chartu 77 podepsat a kteří tímto podpisem nic ze své svobody neztratili. Kdykoliv chtějí, mohou přirozeně svůj podpis odvolat; i to je výhradně jejich věcí. Druh a intenzita jejich podílu na práci Charty 77 odvisí jednak od nich samých, jejich zájmů, znalostí, píle a odvahy, jednak od toho, nakolik mluvčí Charty 77 a případně další signatáři uznají – v přátelské a neformální diskusi – jejich podněty či návrhy za legitimní a smysluplný výraz cílů Charty 77. Praktická kontinuita práce Charty 77 se přitom opírá o důvěru v mluvčí, v jejich schopnost posoudit, co odpovídá poslání a duchu Charty 77, a ovšem v jejich úsilí konzultovat svou práci – v míře, jakou podmínky dovolují – s ostatními signatáři. Nikdo nemůže jednotlivým signatářům znemožnit, aby to, co navrhovali, podnikli sami za sebe, a Charta 77 také pochopitelně nemůže za své signatáře předem a ve všem ručit; přebírá-li za jejich konkrétní činy nějakou odpovědnost, pak jen tehdy a takovou, kdy a jakou se výslovně rozhodne převzít.

V širším smyslu lze Chartu 77 chápat samozřejmě jako mnohé: je přihláškou k určitému pojetí hodnoty, důstojnosti a práv jedince ve společnosti; je určitým typem občanského postoje a občanské odpovědnosti; je – nebo se postupně stává – lidskou pospolitostí, v níž se časem samovolně rozvíjejí jisté způsoby soužití a práce.

V užším a striktně věcném smyslu není však Charta 77 ničím jiným a ničím víc než svým úvodním prohlášením, podepsaným jejími dosavadními signatáři a otevřeným k podpisu komukoliv dalšímu, a svými dokumenty podepsanými jejími mluvčími. Jen za to je Charta 77 jako taková a jako celek odpovědná, jen kritika těchto textů může být legitimní kritikou Charty 77.

Charta 77 nesleduje svým působením jiné cíle než ty, které si vytyčila ve svém úvodním prohlášení. Nevyjadřuje žádný svůj partikulární zájem, ale pouze obecný zájem společnosti, a je otevřena každému, kdo tento zájem sdílí a rozhodne se k němu svým podpisem veřejně přihlásit.

(4)

Je-li Charta 77 takovýmto otevřeným a neformálním společenstvím, není to výsledek nějakého nahodilého rozhodnutí nebo dokonce pouhých taktických úvah, ale vyplývá to přímo z jejího vnitřního smyslu.

V čem tedy ve skutečnosti tkví tento smysl? O co Chartě 77 reálně jde a co si od své existence a práce vlastně slibuje?

Mnohé občany na Chartě 77 zaráží a často i odrazuje nepoměr mezi oběťmi, které musí její signatáři přinášet, a malým faktickým efektem jejich počínání. Domníváme se, že právě tento nepoměr (ostatně zdaleka ne tak beznadějný, jak se při povrchním pohledu zdá) ukazuje v určitém smyslu k samé podstatě postoje Chartou 77 ztělesňovaného: není to totiž postoj účelový, ale zásadní a nepřijímá proto jako své hlavní nebo dokonce jediné měřítko nějaký bezprostředně zjevný efekt. Jak vícekrát zdůraznil filozof Jan Patočka, jeden z první trojice mluvčích Charty 77, a jak i většina signatářů celou věc chápe, jde v jádře o postoj mravní a jeho šance na konkrétní společenský efekt je právě jen taková – tj. tak neurčitá, perspektivní a hlubinná – jaká může být u postoje rostoucího ze svědomí a nikoli z kalkulu. Podepsáním Charty 77 nebo napsáním nějakého jejího dokumentu nikdo nic bezprostředně nezíská a nikdo nic okamžitě nezlepší; bezprostředně tím člověk získá nejvýš jediné: osvobodivý pocit, že se přiznal sám k sobě, že opět za sebe veřejně ručí, že vystoupil z obecné lhostejnosti a nepodílí se svým mlčením na průkazně nemorálních věcech. Tím však, že člověk – byť jediný a zcela neznámý – toto získá, získá vždy už zároveň něco i společnost jako celek: i ona se skrze něj vlastně osvobozuje, i ona vykračuje jeho činem ze své rezignace, netečnosti a schizofrenie, i ona tím sama sobě vrací něco ze své ztrácející se důstojnosti. Že takovýto společenský zisk nelze ihned registrovat v podobě nějaké institucionálně vyhlášené změny, je ovšem zřejmé; existuje jen kdesi v těžko zmapovatelné oblasti, které se říká atmosféra života. To ovšem signatáře Charty 77 neodrazuje, protože zdrojem jejich počínání je jejich vlastní lidská odpovědnost, jejich vlastní svědomí, které jim je důležitější než ohled na to, jak mnoho jich je a jak vážně jsou politickou mocí bráni.

Měřítkem tu tedy není míra adaptace na dané společenské mechanismy nebo těmito mechanismy vynucené modely chování; vodítkem tu nejsou pouhé takticko-politické či prognostické spekulace. Je jím především vlastní, ničím necenzurovaná, osobní a osobně zaručovaná zkušenost světa a vlastní osobně prožitá a přijatá odpovědnost za jeho stav.

Nikdo z prvních signatářů Charty 77 a tím méně z těch, kdo ji podepsali později, nechoval pravděpodobně iluzi, že Charta 77 bude státní mocí přijata s pochopením. Pakliže se ji přesto rozhodli ustavit, respektive se k ní připojit, bylo to z přesvědčení, že i za těchto okolností má smysl veřejně říkat pravdu, protože nahlas řečená pravda je vždycky k obecnému užitku, a že udržovat – přes všechny obtíže – kontinuitu občanské důstojnosti, občanského sebevědomí a svobodně projevené odpovědnosti za osud společnosti je správné a užitečné za všech okolností, bez ohledu na to, zda vůbec a jak zdlouhavým a komplikovaným způsobem takové chování vyvolá nějaké konkrétní a viditelné změny k lepšímu. Je to správné a užitečné mimo jiné i proto, že jakoukoli trvalejší proměnu obecných poměrů k lepšímu si lze – zvláště v podmínkách, v nichž žijeme – jen velmi těžko představit bez toho, co jí musí vždycky už nějak předcházet, z čeho musí vyrůstat a co jediné ji může asi vskutku garantovat, totiž bez proměny v člověku, v jeho duši, morálce, vztahu ke společnosti, občanských postojích, tedy v tom, čemu se říká společenské vědomí. Vnější běh událostí může sice – sám o sobě – vyvolat v jistých mezních situacích zesílený odpor ke zlu a touhu po změně, může je však vyvolat jen tehdy, bude-li v kom je vyvolat: bude-li totiž existovat vůbec ještě nějaké lidství, které zlo chápe jako zlo, které neztratilo ještě smysl pro určité mravní hodnoty, které je schopno se vůbec ještě napřímit, svobodně se projevit, nazřít dimenzi vlastní důstojnosti, pochopit, že smysluplný život je čímsi víc než pouhým přežíváním a že odpovědnost k vlastní lidské integritě je vždy zároveň odpovědností k druhým.

Důraz Charty 77 na význam lidských práv a vůbec na úlohu a práva jedince, tak často moderní mocí drceného a do anonymity zaháněného, a ovšem také okolnost, že signatáři Charty 77 neváhají dosvědčovat své ideály tím, že nasazují proti přesile odosobněné a zbyrokratizované moci své vlastní lidství, lze chápat jako pokus rehabilitovat konkrétního člověka v jeho nezcizitelné a nezastupitelné jedinečnosti a vrátit ho do centra společenského dění jako míru politiky, zákona i systému, tedy jako toho, komu mají politika, zákon a systém sloužit a nikoli ho zotročovat. Jakkoli zdánlivě ztracený, osamělý a beznadějný se přitom takový pokus může v dnešním světě zdát, přesto má v sobě uloženu významnou nálož: zárodek nové a hlubší univerzality. Vyrůstaje totiž z přímé osobní zkušenosti a dotvrzovaný osobní obětí, oslovuje nebo může oslovit i bezprostřední a ideologicky nezcizenou osobní zkušenost druhých a v ní to jediné, co je vlastně všem společné a tedy lidsky univerzální. Jinými slovy: jde o živoucí a na bezprostřední zkušenost ostatních apelující oslovení celé společnosti.

Snad je z této úvahy či interpretace dostatečně patrné, že zdůrazňuje-li Charta 77, že není politickou organizací, nehlásí se k žádné politické doktríně, ideologii či programu a jejím nejvlastnějším cílem není určitá konkrétní změna vlády nebo systému, neříká to jen z důvodů oportunních, ale proto, že její cíl je skutečně podstatně jiný. Totiž hlubší a dalekosáhlejší: jde jí o rehabilitaci člověka jako skutečného subjektu dějin. Toto poslání ovšem, revidujíc samu roli systému ve vztahu k jedinci, ze své podstaty radikálně přesahuje rámec pouhých mocenských či systémových změn, tj. rámec eventuální výměny jedné oficiální ideologie za druhou, jedněch vládců za jiné či jednoho uspořádání za uspořádání jiné. De facto je takové úsilí potenciální kritikou každého systému, neboť každý systém, i ten sebelepší, skrývá v sobě bytostnou tendenci povýšit sám sebe nad člověka. Důsledně vzato má tedy Charta 77 důvod k existenci za jakýchkoliv poměrů.

Upozorňuje-li Charta 77 znovu a znovu na nejrůznější krizové jevy, nutí tím samozřejmě státní moc, aby se jimi zabývala. Zároveň tím však dělá, jak jsme se pokusili naznačit, ještě i cosi jiného, cosi, co svým perspektivním významem vyvažuje nepatrnost konkrétních náprav touto kritikou vyvolaných: obnovuje občanskou hrdost, ukazuje lidem, že lze říkat pravdu, probouzí v nich naději. A pokud tento její efekt není vždy a plně vnímán a chápán, není tomu tak proto, že by reálně neexistoval, ale proto, že se mnozí lidé jeho vnímání z různých důvodů brání, a ovšem i proto, že naše síly – jako síly kohokoliv jiného – mají své přirozené meze, znemožňující nám angažovat se víc, lépe a výmluvněji, než jak to činíme.

(5)

Nepřesné pochopení východisek a smyslu Charty 77 lze tušit také v pozadí některých kritických hlasů, jež tu a tam na její adresu zaznívají.

V poměrech charakterizovaných mocenským vynucováním absolutní a bezvýhradné podpory všeho, co státní moc tvrdí a dělá, se jeví každý nezávislý projev nutně jako politikum. Proto byla i Charta 77 od počátku prezentována státní mocí jako vystoupení povýtce politické: byl jí přisuzován opoziční politický program a snaha dosáhnout mocenských pozic. Tato oficiální interpretace vzbudila nedůvěru, přesto však zanechala stopy ve vědomí mnohých občanů. A to hlavně v dvojím směru: jedni, kteří považují podobně jako signatáři Charty 77 za nejdůležitější angažovat se prostě jako občané za pravdu a spravedlnost, se chybně domnívají, že Charta 77 je příliš politicky vymezená a orientovaná, než aby se k ní mohli přihlásit bez obavy, že tím ztratí něco ze své nezávislosti; druzí naopak – ovlivněni toutéž interpretací – jsou prací Charty 77 trvale zklamáni, nenalézajíce v ní to, co si od ní slibovali – cílevědomý boj za mocenskou a systémovou změnu. Mocí podsunuté představy o Chartě 77 vyvolávají tedy, jak patrno, u jedněch obavy z její přílišné političnosti, u druhých naopak zklamání z toho, že není tou politickou silou, za kterou ji pokládali. V obou případech jde o nedorozumění: otevírajíc prostor svobodné diskusi, suplujíc v jistém ohledu veřejné mínění a angažujíc se za právo člověka svobodně se projevovat, otevírá Charta 77 samozřejmě i prostor svobodnému politickému myšlení. Otevírá-li ovšem tento prostor, neznamená to, že ho sama chce nebo může vyplnit. Její signatáři podepsali a podepisují pouze úvodní prohlášení a tam jsou cíle Charty 77 jasně ohraničeny. Jakkoli je překročit by znamenalo svévolně využít mnohých podpisů pro něco, čemu nebyly určeny.

Někdy se setkáváme s názorem, že i když je teoreticky Charta 77 otevřena komukoliv a sleduje obecně prospěšné cíle, ve skutečnosti je východiskem jen skupinovým a nikoli obecným, protože nenabízí společnosti univerzálně přijatelný a zároveň produktivní model chování: účast na její práci je spojena s následky, které je schopna nést jen nepatrná část společnosti; její zásadový postoj vyrůstá ze situace lidí, kteří už nemají co ztratit, je nepřenosný na ty, kteří ještě co ztratit mají, a nepřihlíží tedy dostatečně k reálnému postavení a možnostem většiny obyvatel. Pro svou otevřenou kritičnost, která může za daných podmínek vést jen ke konfrontaci, je tento postoj chápán spíš jako sebeničivý než konstruktivní a jeho eventuální širší aplikace je dokonce považována za neprospěšnou, protože by občanům, kteří se snaží být společnosti užiteční v rámci existujících struktur, mohla znemožnit i to málo, co ve svém postavení dělají nebo ještě dělat mohou. Uvědomujeme si dobře, že Charta 77 skutečně nepředstavuje v tomto okamžiku postoj, který by bylo možné nebo dokonce nutné obecně následovat či mechanicky přejímat. Neexistuje také jediný text Charty 77, který by ospravedlňoval podezření, že Charta 77 svůj vlastní způsob veřejného působení považuje za jediný správný a možný, nebo že dokonce kohokoli odsuzuje za to, že dává přednost jinému životnímu řešení. Pravý opak je pravdou: ze všech dokumentů Charty 77 lze vycítit, že jejím prvním zájmem je prospěch společnosti, bez ohledu na to, kdo a jakým způsobem se o něj zaslouží. Charta 77 neusiluje o masovost, nepořádá žádné nábory signatářů a nikomu nezazlívá, že ji nepodepsal. Ve společnosti hraje nepochybně svou zvláštní katalytickou a povzbuzující roli, vytvářejíc – aspoň v dnešní situaci – jakýsi mezní horizont toho, co lze na rovině otevřeně kritické reflexe poměrů dělat, čímž bezděky nutí mnohé, aby se s ní tak či onak vyrovnávali, k ní se vnitřně vztahovali nebo ji aspoň cítili v zádech jako alternativu snad zatím krajní a obecně těžko přijatelnou, nicméně kladně provokující. Tuto roli však Charta 77 hraje a může hrát jen na vrstevnatém panoramatu společenského života své doby, panoramatu, které se možná teprve dík jejímu vystoupení v celé své šíři a kvalitativní odstupňovanosti vyjevilo a v kterém působí paralelně nejrůznější tendence a uplatňují se nejrůznější životní postoje. Víme, že mnohé z nich nemusí sice nastavovat zrcadlo skutečnosti tak přímo, otevřeně a celistvě, jak se o to pokouší Charta 77, ale o to účinnější mohou být na rovině drobných, okamžitých a konkrétních výsledků. Pomáhat spoluobčanům, chovat se slušně, být odpovědný a čelit zlu může kdokoliv a kdekoliv, lze to činit tisícerými způsoby a Charta 77 takové lidské a občanské počínání posuzuje jen a jen podle jeho hodnoty, nikoli tedy podle toho, zda zvolený způsob je jejím postupům blízký či vzdálený, nebo dokonce zda jeho subjektem je či není její signatář. Kdyby signatáři Charty 77 považovali sami sebe za jediné spravedlivé a nectili všechny, kdo se kdekoli a jakkoli snaží opravdu prospět společnosti, byl by takový postoj v jasném rozporu nejen s dokumenty Charty 77, ale se samotným jejím duchem a smyslem.

V zahraničním tisku, pokud se snaží informovat věcně a popravdě o situaci v naší zemi, se občas setkáváme s názorem, že Charta 77 je po tolika letech útrap unavena. Nepřísluší nám posuzovat, jak dalece je kdo z nás unaven, nicméně k takovýmto hlasům bychom rádi poznamenali, že Charta 77 se nikdy neupínala k nějakému romantickému ideálu vzrušeného revolučního ruchu a hektické aktivity. Cíle Charty 77 jsou dlouhodobé, nikdy vlastně nemohou být beze zbytku dosaženy, a už z toho vyplývá, že její práce musí být spíš skromně vytrvalá, klidná, věcná, neokázalá a co do investic energie hospodárná. Považujeme za lepší, vydá-li Charta 77 třebas jen jeden jediný kvalitní a důkladný dokument za rok, než aby o ní bylo slyšet každý den za cenu, že její práce bude zbrklá, povrchní nebo k pouhé publicitě a popularitě zaměřená.

Tyto naše výhrady ovšem neznamenají, že jsme sami sebou a činností Charty 77 trvale a bezvýhradně nadšeni: dosavadní práci Charty 77 zdaleka nepovažujeme za dokonalou a dobře víme, kolik známek nahodilosti, nepřesnosti a spěchu občas v sobě nese. Na svou obranu můžeme v tomto směru uvést jen jediné: signatáři Charty 77 nejsou ani nadlidé, ani světci, ani nějaký vybraný sbor hrdinů. Jsou takoví, jací jsou; nikdo je nevybíral, nikdo na ně nedohlíží a nikdo jim nic nepřikazuje; nikdo nemá možnost, právo či úmysl je nutit, aby snášeli ještě víc policejního a úředního šikanování, než kolik ho snášejí; aby měli víc sil, energie, odvahy i moudrosti, než mají; aby se ještě méně báli, že budou zavřeni, a ještě víc volného času po zaměstnání domovníků, topičů a hlídačů věnovali práci, z níž pocházejí jen další rizika. Jsou to normální lidé, kteří znají strach a potřebují odpočinek, kteří se trápí týmiž životními starostmi jako všichni ostatní a mnohdy pochopitelně horšími; jejich nervy nejsou z lepšího materiálu než nervy kohokoliv jiného. Svým způsobem je tedy Charta 77 obrazem možností této společnosti v této době. Lze to říct i tak, že společnost má takovou Chartu, jakou je v danou chvíli schopna ze sebe vydat.

(6)

Právo opustit svou zemi a vrátit se do ní je jedním ze základních lidských práv a mají ho pochopitelně i signatáři Charty 77. Pokud možnosti vystěhovat se někteří využijí – ať už ze svobodného rozhodnutí nebo pod nátlakem –, záleží pak jen na nich, jaké důsledky v nové situaci ze svého podpisu vyvodí a jakým způsobem ve změněných podmínkách naplní či nenaplní úkol, který sami sobě svým podpisem uložili.

V této souvislosti musíme ovšem upozornit na důležitou věc: československé sdělovací prostředky se občas pokoušejí vyvolat ve veřejnosti dojem, že většina signatářů Charty 77 žije v zahraničí a že snad dokonce i Charta 77 jako taková působí mimo hranice ČSSR. Vlivem takovýchto dezinformací, ale i z jiných důvodů (například proto, že o práci Charty 77 slyší především ze zahraničního rozhlasu, nebo proto, že nevěří, že tento druh činnosti lze vyvíjet zde) si mnozí lidé podobné věci opravdu myslí. Není to ovšem pravda. Zatím se vystěhovalo (většinou pod silným policejním tlakem) přibližně 15 % signatářů Charty 77. Naprostá většina včetně těch nejaktivnějších a nejznámějších žije tedy v této zemi, za prací Charty 77 stojí a podle svých možností se na ní podílí. Přičemž i mnozí z těch, kteří se vystěhovali, se angažují v zemích svého nového pobytu v duchu Charty 77, pomáhají k publicitě jejím dokumentům, seznamují zahraniční veřejnost s jejími cíli a podílejí se na aktech solidarity s ní.

(7)

Nikdo ze signatářů Charty 77 si asi nemyslí, že rozvoj lidských svobod a práv může být – zvláště v dnešním světě – izolovanou záležitostí té které země. Není to možné nejen prakticky, ale i ze zásadního hlediska: na světě je jediné lidstvo, jeho štěstí a svoboda jsou nedělitelné a kdo v sobě nese pocit širší odpovědnosti za osud člověka na Zemi, nemůže tuto odpovědnost ohraničovat státními nebo jinými hranicemi a být lhostejný k tomu, co se děje za nimi. Proto podobně jako se mnoho svobodymilovných lidí ve světě solidarizuje s úsilím a ideály Charty 77, solidarizuje se i Charta 77 se všemi, kdo kdekoliv nespravedlivě a zbytečně trpí nebo usilují prostředky respektujícími práva a důstojnost člověka o šťastnější život. A jelikož není politickou organizací, která by musela míru a druh svých styků podřizovat rozmanitým účelovým kalkulacím, je otevřena každému upřímně míněnému dialogu. Od svého vzniku se Charta 77 příležitostně vyjadřuje i k problémům v jiných zemích, zvlášť pokud se dotýkají osudu lidských práv, obesílá svými dokumenty různé mezinárodní konference a udržuje přátelské kontakty s podobnými iniciativami na Východě i na Západě. V tomto směru hraje stále významnější roli dialog a spolupráce Charty 77 s různými skupinami a proudy soudobého mírového hnutí. Charta 77 v tomto dialogu opakovaně zdůrazňuje nedělitelnost míru, přímou závislost míru vnějšího na míru vnitřním, tedy na respektu k lidským právům, a nutnost čelit nebezpečí války hlubokými proměnami tam, kde jsou jeho skutečné příčiny, totiž ve sféře společenských a politických realit dnešního světa nedbajícího přirozených práv národů a nesmyslně rozděleného. Pokud nesdílí stanoviska svých partnerů, snaží se jim aspoň porozumět a vyložit jim stanoviska svá. Domníváme se, že tato aktivita Charty 77 je legitimní součástí jejího poslání, což vyplývá ostatně ze samotného textu jejího úvodního prohlášení.

(8)

Závěrem této malé sebereflexe se pokusíme stručně zamyslet nad tím, čeho objektivně zjistitelného Charta 77 svou osmiletou existencí dosáhla a co dobrého do života naší společnosti vnesla.

Především by bylo chybné domnívat se, že se jejími dokumenty nikdo nezabývá. I když státní orgány jejich příjem zásadně nepotvrzují a výslovně na ně nikdy nereagují, víme, že jsou na různých stupních mocenské hierarchie pečlivě studovány. Ne-li všichni, rozhodně aspoň někteří představitelé státní a politické moci dobře vědí, jakkoli to jsou z politických důvodů nuceni popírat, že Charta 77 usiluje o pravdivý obraz poměrů a že zrcadlí mínění společnosti rozhodně lépe než státem kontrolované sdělovací prostředky. Ale i kdyby byli představitelé moci k věcnému obsahu těchto dokumentů jakkoli lhostejní, museli by se jimi přesto zabývat: vědí dobře, že veřejnost – nebo aspoň ta její část, která se zajímá o věci obecné – tyto dokumenty zná (třebas jen útržkovitě ze zahraničního vysílání), že jsou známy úřadům i veřejnosti jiných zemí a že je tedy nutné, aby je znali i oni, byť jen proto, aby věděli, co vlastně mají bagatelizovat a popírat. Tato okolnost sama má ovšem už nepochybný význam: státní orgány jsou nuceny vyrovnávat se s problémy, které by jinak pravděpodobně přehlížely nebo vůbec neznaly, a jsou nuceny na ně nějakým způsobem reagovat. Nikdy přirozeně nepřiznají, že to či ono udělaly z podnětu Charty 77 nebo v důsledku její kritiky. Nicméně mohli bychom jmenovat nemálo konkrétních příkladů, kdy krátce poté, co se Charta 77 určitou problematikou zabývala, objevila se – jakoby náhodou – tato problematika v jednáních zastupitelských orgánů i v tisku a počala být – ať už jakkoli polovičatě nebo tendenčně – diskutována a občas dokonce částečně řešena.

Státní moc – dosud jediný a suverénní subjekt všech společenských jednání a rozhodnutí – je tedy od jisté doby nucena zabývat se různými palčivými tématy v trochu jiném pořadí a trochu jiným způsobem, než jaký si předem naplánovala. Vedle jejího pracovního kalendáře jako by se tu tedy objevil ještě kalendář jiný; vedle oficiálního subjektu dění jako by tu vyvstal ještě subjekt další, který je nutno přece jen tak nebo onak brát v potaz. Chartou 77 zkrátka vstoupil do společenského života po dlouhé době opět činitel, který si dokázal získat, navzdory všem pokusům o jeho likvidaci či diskreditaci, určitou na státní moci nezávislou autoritu. Totiž autoritu pravdy. Možná to bude znít neskromně, ale je tomu tak: Chartě 77 se věří. Podobně jako se věří VONS. A i její nejzapřisáhlejší odpůrci musí s tímto faktem počítat.

I kdyby tedy bylo příkladů konkrétní nápravy sebemíň, nemůže situace, kterou Charta 77 vyvolala, zůstat natrvalo bez kladných společenských důsledků. Za osm let její existence se přece jen leccos ve společenském klimatu i v mocenské praxi proměnilo k lepšímu. Posílilo se právní vědomí. Zesílil ohled k zákonnosti nebo aspoň k její formální stránce, zesílil ohled k mezinárodnímu veřejnému mínění, zesílily obavy z publikace zjevného bezprávní. V podnicích a organizacích se objevují známky větší samostatnosti, respektive větší odolnosti proti zákulisní manipulaci politickými orgány. Mocenský aparát si v některých svých složkách a na některých úrovních začíná zvolna uvědomovat, že tu existuje určitý zárodek nezávislé kontroly zdola, že tu je prostě někdo, kdo se nebojí jeho činy kriticky zkoumat a veřejně o nich referovat. Obava ze svévolných rozhodnutí jako by vzrostla, i když se to zatím projevuje převážně jen ve snaze různých funkcionářů vyvléknout se z osobní odpovědnosti a skrýt se za anonymitu aparátu.

Důležitější ovšem než tyto lehké posuny ve výkonu moci jsou posuny v myšlení a postojích společnosti. Lidé si začínají uvědomovat, že tu je jakási instance, která sice nedisponuje žádnými přímými mocenskými nástroji, k níž se však přesto lze v krajním případě odvolat či obrátit o pomoc a která svou morální vahou může dosáhnout aspoň toho, že postižený nezůstane zapomenut, ztracen, neznám. A představuje-li Charta 77 co do počtu svých signatářů jen mikroskopickou část společnosti, svým významem tento svůj fyzický rozměr dalekosáhle přesahuje: jako by tu po letech úplné atomizace společnosti a totálního mravního zrelativizování vzniklo opět cosi, čím se lze měřit a o co se lze tak či onak opřít.

Charta 77 se stala bezděky jakýmsi průzkumníkem, který mapuje terén. Zkoumá totiž hranice možného. Pokouší se tyto hranice rozšířit. Nastavuje vlastní kůži, aby se zjistilo, kudy lze a kudy zatím nelze jít. Klestí cestu. A otevírá tak za sebou prostor, který mohou využít jiní.

Nejzřetelnější to asi je v kultuře a vůbec v duchovním životě. Těžko si lze představit, že by se bez vzniku a působení Charty 77 tak široce rozvinulo nezávislé myšlení, literatura a umění, jak se v posledních letech stalo. A bez zázemí, tlaku a měřítek, které tato nezávislá kultura představuje, bez její známosti, rezonance a bez duchovního potenciálu, který probudila opět k životu, si lze zase těžko představit leckteré významné činy a iniciativy, které se objevily na území oficiálně povoleného, respektive na jeho okrajích. Což se ovšem netýká jen kultury v užším slova smyslu: je velmi pravděpodobné, že vystoupení Charty 77 mělo inspirativní vliv i v takových oblastech, jako je například náboženský život, v němž se objevují v posledních letech zřetelné příznaky emancipace, anebo jako je ekologie, o niž se začíná společnost stále více zajímat, viditelně se přitom vymaňujíc ze své dřívější apatické odevzdanosti osudu.

Existuje však ještě další důležitý prvek, který Charta 77 do soudobého života naší země vnesla. Po mnoha desítiletích a vlastně staletích nepřetržitého vylučování různých skupin obyvatelstva z veřejného života a skryté nebo posléze docela otevřené intolerance se tu poprvé objevilo společenství radikálně nového typu: totiž společenství vskutku otevřené, nikoho nevylučující a nikoho nedeklasující, společenství skutečné tolerance a rovnosti, v němž se sešli intelektuálové i obyčejní lidé, konzervativci i nekonformní mládež, marxisté, katolíci, liberálové, socialisté i protestanti, a v němž nemá žádná názorová orientace a priori „vedoucí roli“. Pokud v něm někdo „vedoucí roli“ má, pak jen tu, která je opřena o autoritu konkrétních činů. Ale i tato „vedoucí role“ je podmíněná: neexistuje nástroj, který by ji komukoliv zaručoval o minutu déle, než jak dlouho si ji svou prací bude zasluhovat. Sami si to možná málo uvědomujeme, ale jde o jev historicky opravdu významný, protože zcela nový. Mohl by být zárodkem skutečně demokratické perspektivy: i kdyby se totiž v budoucnosti stalo cokoliv, tuto událost – jakožto zkušenost, model a výzvu – z národní paměti už vymazat nepůjde.

Jak vyplývá z toho, co jsme řekli o jejích východiscích a smyslu, lze Chartu 77 chápat jako pokus o nový typ politiky, respektive o obnovu toho obsahu pojmu politika, který prapůvodně měl a který je dnes už téměř zapomenut. Charta 77 znamená totiž rozchod s jakýmkoliv účelovým manévrováním ve sféře moci, zaměřeným především k jejímu získání a udržení, a je výrazem elementárního občanského zájmu o záležitosti obce, zájmu nezištného, ideologicky nefiltrovaného, z prosté lidské odpovědnosti vyrůstajícího a ke světu konkrétního člověka orientovaného. Majíc v dnešním světě rozmanité obdoby a paralely, stává se Charta 77 součástí vznikajícího mezinárodního vícehlasu, do nějž vnáší osobitý a nezaměnitelný tón.

Vícekrát jsme se setkali v různých prostředích s názorem, že vystoupením Charty 77 se do podivného bezčasí naší země vrátily opět dějiny a že mnohé, co se předtím zdálo nesmyslné, dostalo opět smysl. Byli bychom šťastni, kdyby to byla pravda, a pokusíme se i v budoucnosti dělat vše, co bude v našich silách a možnostech, aby se tato pravda potvrdila.

Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová
mluvčí Charty 77
Odstupující mluvčí Charty 77: dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová
První mluvčí Charty 77: prof. dr. Jiří Hájek, DrSc., Václav Havel, dr.h.c.

Příloha: Prohlášení Charty 77 ze dne 1. 1. 1977^{E5TODO ediční poznámka chybí i v tištěném textu.}

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění dokumentu s přílohou

• Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 1, s. 2–14
• Listy, roč. 15 (1985), č. 1, příloha, s. III–XII. Krácené znění: České slovo, 1985, č. 1, s. 5–6
• Národní politika, roč. 17 (1985), č. 2
• Západ, roč. 7 (1985), č. 2, s. 1–6.

E1.	V letech 1977–1985 bylo vězněno celkem 10 mluvčích: Rudolf Battěk, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Eva Kantůrková, Ladislav Lis, Václav Malý, Dana Němcová, Jiří Ruml a Jaroslav Šabata. Do emigrace v Anglii odešla v září 1980 Zdena Tominová.
E2.	Srv. D99 (9. 4. 1979) a poznámky k němu. Ke dni 6. 1. 1985 bylo vydáno 413 Sdělení VONS. Poslední sdělení vydal VONS 6. 12. 1989 pod č. 1121. Viz Informace o Chartě 77: Článková bibliografie 1978–1990. Sestavil J. Gruntorád. Brno, Doplněk 1998, 628 s.
E3.	Mezinárodní výbor na podporu Charty 77 byl založen 14. ledna 1977 v Paříži. Na jeho vzniku se významně podíleli Ivanka a Pavel Tigridovi, v čele výboru byli Pierre Emmanuel, Pierre Daix a Gilles Marinet, kteří založení výboru oznámili čs. státním představitelům.
E4.	Nadaci Charty 77 založil František Janouch v roce 1978 ve Stockholmu. Srv. Nadace Charty 77: Dvacet let. Brno 1983.
E5.	TODO ediční poznámka chybí i v tištěném textu.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	6
Měsíc	1
Rok	1985
Zpracovaný	true
OCR	false