D299
1985, 20. březen, Praha. – Návrhy na přezkoumání a úpravu čs. právního řádu z hlediska přijatých mezinárodních paktů o občanských a lidských právech, zaslané s konkrétními podněty Federálnímu shromáždění ČSSR. (Dokument č. 7/85)
Návrh legislativních úprav
Jak známo, sejdou se v květnu v Kanadě zástupci účastnických států Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, aby posoudili plnění přijatých závazků v oblasti lidských práv.E1Dokument vznikl u příležitosti konference expertů pro otázky lidských práv organizované v rámci KBSE a zahájené 7. května 1985 v Ottawě. Na uspořádání této schůzky se státy dohodly na madridském zasedání KBSE.E2Srv. D267 (30. 12. 1983).
Domníváme se, že i Československu se tu nabízí příležitost, jak vlastními silami přispět k pokroku v této významné oblasti.
První krok byl již učiněn. Vláda ČSSR spolu s předsednictvem ÚV KSČ usnesením z 23. 9. 1984 schválila text Výsledného dokumentu madridského zasedání KBSE a uložila všem státním orgánům plnit jeho závěry.E3Usnesení vlády ČSSR a předsednictva ÚV KSČ bylo publikováno ve výtahu v Rudém právu 23. 9. 1983 a v plném znění v časopise Nová doba, 1983, č. 41. Mezi ně patří odhodlání přísně a bez jakéhokoli omezení dodržovat principy, jimiž se mají řídit vztahy mezi účastníky konference, a uvádět je do praxe. Madridský dokument zvláště zdůraznil potřebu rozvíjet zákonodárství v oblasti občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv a zajistit jejich uplatnění. Potvrdil právo každého jednotlivce „znát svá práva a povinnosti a postupovat v souladu s nimi“. Při plnění úkolů Závěrečného aktu KBSE v oblasti lidských práv dokument konstatoval významnou a pozitivní úlohu nejen vlád, ale i organizací a jednotlivců, tedy i občanských iniciativ a jiných neformálních seskupení.
Uvítali jsme, že československá delegace v Madridu souhlasila s tak humanisticky pojatým textem, že federální vláda tento souhlas potvrdila a uložila státním orgánům plnit jeho obsah. Jako občanská iniciativa, hlásící se ke spoluzodpovědnosti za stav společnosti, Vám zasíláme své stanovisko.
Plnění Výsledného dokumentu z Madridu vyžaduje, aby byl náš právní řád uveden do souladu se závazky, jež československý stát přijal podpisem a ratifikací mezinárodních úmluv, zejména paktů o lidských právech, které se po publikaci ve Sbírce zákonů č. 120 z roku 1976 staly součástí československého právního řádu. K tomu ostatně zavazuje i článek 2 obou paktů:
„Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje, pokud tak již nestanoví existující zákonodární či jiná opatření, že podnikne nutné kroky v souladu se svými ústavními postupy a ustanoveními tohoto Paktu k tomu, aby schválil taková zákonodárná nebo jiná opatření nutná k tomu, aby byla uplatněna práva uznaná v Paktu.“
Domníváme se, že je – i v souladu s článkem 17 Ústavy ČSSR – nutné v duchu těchto paktů vykládat všechny právní normy a předpisy týkající se práv a povinností občanů. Nejvyšší státní orgány, zejména Federální shromáždění a Generální prokuratura, by měly soustavně kontrolovat, zda praxe státních orgánů a společenských institucí odpovídá přijatým závazkům. Kde soulad nelze zajistit výkladem dosavadních norem, je třeba uvažovat o jejich novelizaci. Současně je třeba vytvořit právní normy pro vztahy, jež dosud nejsou upraveny vůbec nebo nedostatečně.
Navrhujeme proto Federálnímu shromáždění a vládě ČSSR, aby přezkoumaly náš právní řád z hlediska mezinárodních paktů o lidských právech a vypracovaly program potřebných legislativních opatření. V příloze předkládáme konkrétní podněty. Připomínáme, že většina z nich byla už předložena dříve, např. v dokumentu Charty 77 č. 15 z 8. 2. 1978.E4Srv. též D42 (8. 2. 1978). Zatím však nic neukazuje, že by se o nich či případných jiných návrzích začalo vůbec jednat. Společenství Charty 77 je připraveno k serióznímu dialogu a účinné spolupráci při jejich projednávání.
Aby se diskuse o potřebných legislativních úpravách mohlo zúčastnit co nejvíce našich občanů, považujeme za potřebné zajistit co nejlepší informace:
– publikovat ve velkých nákladech mezinárodní pakty o lidských právech, nezkrácený text Výsledného dokumentu z Madridu a další dokumenty, vztahující se k této problematice.
– Vytvořit podmínky pro trvalou vědeckou práci a pro vydávání vědeckých i popularizačních publikací a časopisů.
– Připravovat zavádění tematiky lidských práv do učebních programů škol všech stupňů v rámci výchovy k odpovědnému občanství.
Cílem těchto opatření by bylo přispět k realizaci myšlenky vyjádřené v preambuli obou paktů, že „jednotlivec mající povinnosti k jiným a ke společenství, ke kterému přísluší, je povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v tomto Paktu“.
Domníváme se, že některé kroky lze učinit bez váhání tak, aby československá delegace v Kanadě mohla ostatní účastníky informovat o aktivním přístupu k řešení problematiky lidských práv. To je tím významnější, že plnění závazků z Helsinek a Madridu by přispělo jak ke zkvalitnění života nás všech, tak k posílení míru a sblížení v Evropě.
Jiří
Dienstbier, Eva Kantůrková,
Petruška Šustrová
mluvčí Charty 77
Příloha: Konkrétní podněty legislativních úprav
Konkrétní podněty
1. Obecné postavení občana ve vztahu ke státu
V preambuli Paktu o občanských a politických právech se uvádí mj., že smluvní strany uznávají „přirozenou důstojnost a rovná a nezcizitelná práva všech členů lidské rodiny“, jako doklad svobody, spravedlnosti a míru ve světě, uznávají, že „tato práva se odvozují od přirozené důstojnosti lidské bytosti“.
Občanská a politická, jakož i další práva nejsou tedy státem občanům „darována“, stát se jejich „poskytnutím“ neomezuje ve „svých“ právech, nýbrž je tomu naopak: veškerá moc v ČSSR patří pracujícímu lidu, státní moc vykonává pracující lid zastupitelskými sbory, od nichž je teprve pravomoc státních orgánů státu odvozena (článek 2 Ústavy ČSSR).
Z toho vyplývají zejména tyto důsledky:
a) občan není „státním poddaným“, nýbrž právně rovnocenným partnerem státu a jeho orgánů;
b) stát může zasahovat do života občanů jen potud, pokud mu to právní řád (zahrnující i oba pakty) výslovně dovoluje; zbylá sféra života společnosti je sférou činností právně indiferentních, popř. sférou činností dovolených (zásada „co není právně zakázáno, je dovoleno“);
c) státní správa není činností „vrchnostenskou“ nýbrž společenskou službou, konanou v zájmu a ve prospěch občanské pospolitosti.
Tyto zásady, vyplývající z celkové koncepce i jednotlivých ustanovení paktů (a ovšem i Ústavy ČSSR), by mělo Federální shromáždění ve své legislativní i politicko-kontrolní činnosti důrazně prosazovat. V té souvislosti upozorňujeme zejména na nutnost přezkoumat I. hlavu trestního zákona a zákon o ochranném dohledu (podrobný rozbor problematiky ochranného dohledu přináší dokument Charty 77 č. 8/84).E5Srv. D277 (6. 4. 1984).
2. Povinnost zajistit právní ochranu před porušováním práv nebo svobod (článek 2, odst. 3 Paktu o občanských a politických právech)
K tomu srovnej:
– Dosud nebyl vydán prováděcí zákon Federálního shromáždění a ústavní zákony národních rad předvídané v článku 100 a 101 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., takže ústavní soudy dosud nebyly zřízeny (ačkoli citovaný ústavní zákon s existencí ústavního soudu počítá a jeho základní působnost upravuje).
– Dosud nebyl vydán zákon o působnosti soudů při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, předvídaný v ústavním článku 98, odst. 4 Ústavy ve znění ústavního zákona č. 155/1969 Sb., takže soudy přezkoumávají zákonnost správních rozhodnutí prakticky jen ve sféře sociálního zabezpečení, a to ještě jen v některých věcech (tato úprava je realizací závazků podle jiných mezinárodních smluv).
– Protože odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je vázána na zrušení takovéhoto rozhodnutí pro nezákonnost, přičemž meritorní přezkoumání správního rozhodnutí soudem vesměs není umožněno, může se zákon č. 58/1969 Sb. ve sféře státní správy uplatňovat jen ve značně omezené míře.
– Petiční právo ve smyslu článku 29 Ústavy není – pokud jde o jeho výkon – upraveno zákonem (vládní vyhláška č. 150/1958 Úř.l. o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících má pochybnou právní hodnotu a dostatečně neřeší celou problematiku). V praxi se někdy projevují dokonce tendence Ústavou zaručené petiční právo omezovat na podání určitého obsahu apod.
– Otázku, zda jsou prokuraturou důsledně stíhány všechny trestné činy všech veřejných činitelů bez rozdílu, spáchané v souvislosti s výkonem jejich funkcí, nelze svědomitě zodpovědět, protože v tomto ohledu nejsou veřejnosti poskytovány potřebné informace.
– Povinnosti členských států zajistit právní ochranu před porušováním práv nebo svobod podle článku 2 odst. 3 nespočívá pouze v opatření na poli legislativy, nýbrž i v oblasti uskutečňování práva. I v těch případech, kdy právní úprava je v souladu s pakty, dochází k porušení práv občanů. Na takové situace se vztahuje článek 2 odst. 3, zejména písmeno b a c, neboť mnohé případy nezákonné praxe nelze zahrnout mezi situace předvídané v dalších ustanoveních paktů. Příkladem porušování např. procesních předpisů může být soustavné porušování ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb. o správním řízení), podle kterého správní orgán v rozhodnutí uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
3. Právo na život (článek 6 téhož paktu)
Nutno podotknout, že pakt zjevně preferuje zrušení trestu smrti, i když provádění takového opatření smluvním stranám neukládá. Nicméně vývoj ve světě ke zrušení trestu smrti vede a v tomto smyslu vyústily i vědecké diskuse vedené v ČSSR (ke zrušení tohoto trestu dosud v ČSSR nedošlo).
4. Právo na svobodu a osobní bezpečnost (článek 9 a 10 téhož paktu; nedotknutelnost osoby podle článku 30. Ústavy)
K tomu srovnej:
– Toto právo není komplexně zákonem upraveno.
– Zadržení osoby podezřelého z trestného činu nebo přečinu, zadržení obviněného a vzetí obviněného do vazby trestní řád (úplné znění pod č. 148/1973 Sb.) podrobně upravuje. Procesní úprava však úzce navazuje na úpravu hmotně právní (trestní zákon – úplné znění pod č. 113/1973 Sb.): pokud by proto skutková podstata nějakého trestného činu (přečinu) byla vykládána v rozporu s pakty, je s nimi nepřímo v rozporu i zadržení atd. pro takový čin.
– V rozporu s ustanovením článku 9 odst. 3 Paktu o občanských a politických právech (každý zatčený nebo zadržený musí být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc), je samotná úprava obsažená v trestním řádu. Rozhodování o vazbě v přípravném řízení není v pravomoci soudce, nýbrž prokurátora (viz § 175 odst. 1 písmeno b) trestního řádu), který v žádném případě není zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc.
– Oprávnění příslušníka SNB požadovat vysvětlení ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 40/1974 Sb. (a za tím účelem předvolávat občany atd.), jakož i oprávnění zajistit osobu ve smyslu ustanovení § 23 citovaného zákona není po procesní stránce dostatečně upraveno tak, aby se zamezilo případné zneužití.
– Zatímco zákon výkonu trestu odnětí svobody je upraven zákonem (č. 59/1965 Sb. v platném znění), výkon vazby osob obviněných je upraven pouze rozkazem příslušných ministrů a zákonná úprava chybí (s obviněnými osobami má být podle článku 10 odst. 2 písmeno a) Paktu o občanských a politických právech zacházeno úměrně tomu, že o jejich vině dosud nebylo rozhodnuto).
5. Svoboda pohybu a svoboda zvolit si místo pobytu (článek 12 odst. 1 a) téhož paktu, svoboda pohybu podle článku 31 Ústavy)
K tomu srovnej:
– Komplexní zákonná úprava těchto práv chybí.
– Chybí právní norma regulace vstupu a pobytu v hraničním pásmu předvídaná v ustanovení § 10 zákona č. 69/1951 Sb. o ochraně státních hranic (pouhé směrnice charakteru interního předpisu nemohou občany zavazovat).
6. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi i svou vlastní; nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země (článek 12 odst. 2, 3 a 4 paktu; v Ústavě úprava chybí, lze tu aplikovat jen ustanovení článku 31 o neomezené svobodě pobytu)
K tomu srovnej:
Podle zákona č. 63/1965 Sb. o cestovních dokladech může být vydání cestovního dokladu odepřeno občanům, „jejichž cesta do ciziny by nebyla v souladu se státními zájmy“, dále pak ve třech konkrétních dalších případech. Pojem „státní zájem“ byl specifikován (způsobem naprosto nevyhovujícím) ve vládním nařízení č. 114/1969 Sb., které bylo vládou vydáno bez zákonného zmocnění a jehož právní hodnota je proto přinejmenším sporná. Tato celá úprava je v rozporu s ustanovením článku 12 odst. 3 Paktu o občanských a politických právech, podle něhož právo svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, nepodléhá žádným omezením, která
a) stanoví zákon
b) jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých, a
c) která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v tomto paktu.
Nová zákonná úprava by měla být koordinována se zvláštními zákonnými úpravami (např. trestní řád, zákon o péči o zdraví lidu – pokud jde o epidemiologické opatření, atd.), měla by respektovat důvody, které jsou podle paktu přípustné, a co nejkonkrétněji stanovit, kdy má být vydání cestovního dokladu odepřeno.
Platná prováděcí vyhláška č. 44/1970 Sb. daleko překračuje zmocnění daná zákonem a jde dokonce tak daleko, že vydání cestovního dokladu de facto podmiňuje souhlasem vedoucího zaměstnavatelské organizace, ředitele školy, úředníka národního výboru apod.
Pokud bylo nebo je vydání cestovního dokladu v praxi podmiňováno podepsáním tzv. renunciačního prohlášení, kterým se žadatel vzdává práv ke svému majetku, nároků na sociální zabezpečení atd., jde o postup, který je zcela nezákonný hned z celé řady důvodů.
– Ze stejných hledisek vyžadují přehodnocení i předpisy o správních poplatcích, pokud poskytují správním orgánům formální oprávnění stanovit správní poplatek za vydání cestovního dokladu ve výši až 10 000 Kčs, a to podle volné úvahy (žádná kritéria nejsou stanovena).
– Skutková podstata trestného činu opuštění republiky podle § 109 trestního zákona musí být nyní vykládána v souladu s ustanovením článku 12 odst. 2 a 3 Paktu o občanských a politických právech. Soudy sice mají možnost aplikovat v případech, kdy to přichází v úvahu, ustanovení § 3 odst. 2 trestního zákona (čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu) a považovat jednání pachatele za pouhý přestupek podle zákona č. 60/1961 Sb., nicméně takový postup nebude patrně dlouhodobě únosný a lze proto doporučit, aby ustanovení § 109 trestního zákona bylo v potřebném směru novelizováno, případně zrušeno.
– Ze stejných důvodů je třeba přehodnotit právní úpravu odnímání státního občanství a předpisy o správních poplatcích, pokud umožňují požadovat za propuštění ze státního svazku zaplacení správního poplatku ve výši až 12 500 Kčs (a to podle volné úvahy – kritéria nejsou stanovena). Obdobně to platí i pro předpisy devizové (zejména ustanovení § 1 odst. 3 vyhlášky č. 143/1970 Sb.).
Přehodnocení z těchto hledisek vyžaduje i ustanovení § 69 zákona o sociálním zabezpečení č. 121/1975 Sb., podle něhož „nestanoví-li jinak mezistátní smlouva, dávky do ciziny se nevyplácejí a za dobu, po kterou se oprávněný zdržuje v cizině trvale, nenáležejí“. Toto ustanovení je totiž v dnešní době de facto sankcí na využití zaručeného práva a nemá oporu ani v logice celé právní úpravy, protože občan, na něhož se toto ustanovení vztahuje, získal právo na dávky svou prací pro čs. společnost stejně jako ten, kdo v cizině nepobývá.
– S článkem 14 odst. 3 písmeno d) citovaného paktu („každý má být souzen za své přítomnosti“) je v rozporu úprava trestního řízení proti uprchlému (§ 301 a následující trestního řádu), jejíž účel sleduje postih osob, které se dopustily trestného činu opuštění republiky (§ 109 trestního zákona).
– Novelou Občanského zákoníku (zákona č. 131/1982 Sb.) bylo do tohoto zákoníku zařazeno nové ustanovení § 453 a), které zjevně směřuje téměř výhradně proti osobám, které z ČSSR emigrovaly bez povolení čs. úřadů. Podle tohoto ustanovení platí, že „dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, připadá věc do vlastnictví státu, pokud je v rozporu se zájmem společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal“.
– Článek 14 odst. 7 Paktu o občanských a politických právech zakazuje zahájit trestní stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání skončilo pravomocným rozhodnutím soudu. Toto ustanovení představuje tedy bezvýjimečný výraz zásady ne bis in idem. Tato zásada trestního řízení byla u nás poprvé prolomena zákonem č. 319/1949 o zlidovění soudnictví, který zavedl stížnost pro zachování zákona (srovnej § 105), která je v platném trestním řádu upravena jako stížnost pro porušení zákona v ustanovení § 266 a následujících. Tento institut umožňuje za určitých v zákoně stanovených podmínek rozhodovat a tedy znovu trestně stíhat ve věcech pravomocně skončených, mj. právě rozhodnutím soudu.
7. Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst (článek 7 odst. 1 paktu; nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv jsou podle článku 31 Ústavy zaručeny bez omezení)
K tomu srovnej:
– Komplexní zákonná úprava ochrany před zasahováním do soukromého života a domova chybí. Jde o velmi složitou problematiku, která zasahuje od lékařského či advokátního tajemství přes regulaci vstupu do bytu bez souhlasu jeho uživatele až po otázky ochrany před zasahováním do soukromého života formou sledování, odposlouchávání, filmování, sledování pomocí televizní kamery apod.
Pokud jde o nedotknutelnost obydlí, platí i zde, pokud jde o úpravu provedenou trestním řádem, to, co bylo uvedeno v souvislosti s právem na svobodu a osobní bezpečnost (bod 4).
Do této kategorie patří i vyžadování různých informací o občanech bez jejich vědomí a aniž by byli se získanými informacemi seznámeni a měli možnost jejich eventuální nesprávnost vyvracet, dále pak vyžadování informací (zaměstnavatelskými organizacemi, správními orgány) o soukromých záležitostech pracovníka či účastníka správního řízení, o jeho příbuzných apod., aniž by byla dána věcná souvislost těchto informací s výkonem práce atd.
– Poštovní a telekomunikační tajemství jsou upravena příslušnými zákony; jde především o záruky jejich dodržování (pokud jde o trestní řízení, platí i zde to, co bylo uvedeno shora).
– Proti útokům na čest a pověst chrání občana ustanovení §§ 11 a následující Občanského zákoníku (pokud jde o pracovní posudky, ustanovení § 60 Zákoníku práce) a ustanovení 206 trestního zákona (trestný čin pomluvy). Jde především o to, aby ochrana byla účinně poskytována (otázkou je např., zda sankce podle občanského zákona jsou dostatečně účinné).
– Trestné činy spočívající v porušení těchto práv stíhá prokurátor z úřední povinnosti; nejsou tedy tzv. soukromí žalobci a občan se proti názoru orgánu trestního řízení nemůže domoci toho, aby trestní řízení bylo zahájeno. (To platí pro československé právo všeobecně.)
8. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství (článek 18 paktu; svoboda vyznání podle článku 32 Ústavy)
Jde tu nejen o svobodu všeobecného smýšlení (ideového, filozofického, náboženského vyznání či přesvědčení), ale též o mínění o určitých konkrétních otázkách. Ze všeobecného smýšlení vychází i svědomí jako právní vědomí (druh sebekontroly lidského jednání, ocenění vlastních činů). Tato svoboda tvoří jeden ze základů svobody člověka vůbec.
K tomu srovnej:
– Toto právo zahrnuje nejen právo mít (vnitřně) určité přesvědčení atd., ale i právo se tímto přesvědčením netajit bez strachu z nepříznivých následků (na rozdíl od práva zastávat svůj názor podle článku 19 paktu).
– Nelze vynucovat závazné prohlášení o určitém přesvědčení nebo o tom, že někdo určité přesvědčení nezastává (srovnej však text přísahy a slibů, jejichž složením se vyžaduje projev oddanosti určitému filozofickému a politickému přesvědčení – např. u příslušníků ozbrojených sborů, pracovníků některých státních orgánů atd.).
– Chybí právní úprava umožňující náhradní službu osobám, které vzhledem ke svému přesvědčení a s ohledem na své svědomí odpírají vykonávat vojenskou službu se zbraní.
– Uvedené právo podle paktu zahrnuje v sobě „svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně, nebo soukromě prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadu a vyučováním“. Podle článku 18 odst. 2 Paktu o občanských a politických právech „svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných“. Oprávnění příslušného ústředního orgánu státní správy „povolovat“ činnost církví a náboženských organizací se vyvozovala z ustanovení § 2 (nyní již neplatného) zákona č. 217/1949 Sb., podle něhož je úkolem Státního úřadu pro věci církevní „dbáti o to, aby se církevní a náboženský život vyvíjel v souladu s Ústavou a zásadami lidovědemokratického zřízení“; jde ovšem jen o úpravu organizační (kompetenční), hmotněprávní úprava chybí, a nejsou proto ani stanovena kritéria, podle nichž by se posuzovalo, zda činnost církve nebo náboženské společnosti „povolena“ být má či nemá. Zákon č. 218/1949 Sb. zrušil všechny závazky přispívat na účely církevní atd. a současně stanovil, že stát poskytuje osobní požitky duchovním církví a náboženských společností, avšak jen ve stanovených mezích a za podmínky, že duchovnímu byl dán k jeho činnosti státní souhlas (podmínky poskytování tohoto souhlasu nejsou stanoveny).
Pakt tedy zavádí změny zcela zásadního významu, které by měly být vyjádřeny novou zákonnou úpravou.
S tím souvisí i otázka přehodnocení obsahu skutkové podstaty zneužívání náboženské funkce podle § 101 trestního zákona a skutkové podstaty trestného činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona, popř. jejich výkladu a aplikace.
9. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky a právo na svobodu projevu (článek 19 paktu; svoboda projevu včetně svobody slova a tisku podle článku 28 Ústavy)
K tomu srovnej:
– Právo zastávat svůj názor bez překážky navazuje na svobody uvedené pod bodem 8; podle paktu nemůže být nijak omezováno (omezením jsou pouze práva jiných podle paktu). Určité přesvědčení, i když je navenek projevováno ve formě názoru, nesmí být důvodem diskriminace nebo privilegií ve směru respektování a zajištění práv zaručených paktem (článek 2 odst. 1 paktu); nesmí mít také za následek nerovnost (diskriminaci, privilegia před zákonem – článek 26 paktu, článek 20, odst. 1 Ústavy).
Přesvědčení (názor) nesmí být tedy důvodem diskriminace (privilegií) při přijímání do zaměstnání, při rozvazování pracovního poměru ze strany zaměstnavatelské organizace, při rozhodování o právech a povinnostech občanů v soudním či správním řízení atd. Zastávání (nezastávání) určitého názoru tedy nemůže být důvodem rozvázání pracovního poměru výpovědí danou organizací podle § 46 odst. 1 písmeno e) Zákoníku práce (nemůže jít o předpoklad nebo požadavek pro výkon práce), důvodem nepřijetí na střední nebo vysokou školu, neposkytnutí cestovního dokladu, nepřidělení bytu, nepovolení držet zbraň (loveckou či jinou), důvodem diskriminace při řešení věcí manželských či rodinných apod.
– Svoboda projevu zahrnuje podle článku 19 odst. 2 Paktu o občanských a politických právech svobodu vyhledávat, rozšiřovat a přijímat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmkoliv jiným způsobem; omezení těchto práv mohou být stanovena pouze zákonem. Z tohoto hlediska je třeba posoudit zejména, jsou-li nutná k respektování práv nebo pověsti jiných, ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky (článek 19 odst. 3).
– Se svobodou projevu v tomto pojetí úzce souvisí právo každého účastnit se kulturního života atd. ve smyslu článku 15 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
– Platná právní úprava je v ČSSR založena na těchto základních zásadách:
a) Organizace
1. Československá tisková kancelář je monopolním zpravodajským orgánem ČSSR. Je to státní organizace, jejímž úkolem je mj. obstarávat a zpracovávat politické, hospodářské, kulturní, sportovní aj. zpravodajství slovem i obrazem z ČSSR i ze zahraničí, dodávat na základě smluv zpravodajský materiál tisku atd. (zákon č. 123/1965 Sb. v platném znění).
2. Československý rozhlas je monopolní státní organizací pro vytváření a šíření rozhlasových pořadů; jeho činnost je založena na politice KSČ (zákon č. 17/1964 Sb.).
3. Československá televize je státní organizace s monopolním právem vytvářet televizní programy; její činnost je založena na politice KSČ (zákon č.18/1964 Sb.).
4. Periodický tisk (noviny, časopisy atd.) mohou vydávat politické strany, dobrovolné společenské organizace, státní orgány, vědecké, kulturní a hospodářské instituce a jiné organizace k plnění svých společenských úkolů. Oprávnění vydávat periodický tisk vzniká registrací (tj. vydáním povolení státním orgánem); toto povolení nemá být vydáno, nejsou-li dány „záruky, že periodický tisk bude plnit své společenské poslání“ (podrobnější podmínky nejsou prováděcími předpisy stanoveny). Registrace pozbude platnosti a oprávnění vydávat periodický tisk zanikne, „nastane-li dodatečně skutečnost, pro kterou by nebylo možno registraci provést“, kromě toho mohou státní orgány vůči vydavateli použít jiných sankcí. Možnost soudního přezkoumání těchto rozhodnutí správních orgánů byla v roce 1969 zrušena. (Zákon o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích č. 81/1966 Sb. ve znění dosud platného zákona o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků č. 127/1968 Sb. a zákonného opatření PFS č. 99/1969 Sb.)
Podmínkou registrace je okolnost, že vydávání tisku je „plánovitě zabezpečeno po stránce materiálně-technické, finanční a hospodářské“; vznikne-li později stav, že tato podmínka není splněna, je to důvodem zániku oprávnění. Polygrafický průmysl (tiskárny atd.) je v rukou státu, stát rozhoduje o přídělu papíru vydavateli, a tak ovlivňuje nejen rozsah nákladu, ale i samu existenci určitých novin atd.
Vydavatelé mohou rozšiřovat svůj periodický tisk přímo nebo prostřednictvím příslušné monopolní státní organizace (Poštovní novinová služba).
5. Knihy, hudebniny a jiné neperiodické publikace mohou vydávat jen určité organizace, jimž bylo státem poskytnuto vydavatelské oprávnění; ke zřízení vydavatelského podniku je třeba zvláštního povolení; podmínky vydání (odepření) těchto povolení nejsou stanoveny.
K rozšíření neperiodických publikací je třeba státního povolení, pokud nejde o publikace rozšiřované tím, kdo je podle vydavatelského oprávnění sám vydal. (Zákon č. 94/1949 Sb. v platném znění, prováděcí předpisy.)
6. Film (zpravodajský i umělecký) je v rukou státu, a to pokud jde o výrobu, dovoz i promítání. Ústřední ředitel Čs. filmu je oprávněn vydávat předpisy na úseku kinematografie, zejména směrnice pro provoz kin národních výborů a veřejné promítání v nich (vládní nařízení č. 13/1962 v platném znění).
7. Veškeré divadelnictví řídí jednotně stát. Stát zřizuje a provozuje vlastní divadla a povoluje zřizování jiných divadel (pouze socialistickým právním osobám), dále povoluje představení mimo sídlo nebo oblast působení divadla, představení mimo provoz divadla, veřejná ochotnická divadla (mohou být pořádána jen určitými organizacemi) atd. Podmínky pro vydání (nevydání) povolení nejsou stanoveny. (Divadelní zákon č. 55/1957 Sb. a prováděcí předpisy.)
8. Koncertní a jinou hudební činnost řídí stát prostřednictvím svých orgánů a organizací, soubory hudebníků z povolání mohou zřizovat jen speciálně k tomu oprávněné státní organizace, soubory lidových hudebníků provozujících hudbu především jako zájmovou činnost mohou zřizovat jen určené organizace na základě povolení státního orgánu (kritériem je mj. „potřebná ideová a umělecká úroveň“). (Zákon č. 81/1957 Sb., vyhláška č. 112/1960 Sb. aj.)
9. Pořádání estrádních nebo artistických produkcí a podniků lidové zábavy (lidové slavnosti, taneční zábavy, lunaparky apod.) řídí stát prostřednictvím svých orgánů a speciálních organizací; k pořádání je třeba povolení státních orgánů. (Zákon č. 82/1957 Sb.)
10. Knihovny státních orgánů a organizací, společenských organizací, družstev atd. jsou uspořádány do jednotné soustavy knihoven. Posláním knihoven je „přispívat k všestrannému vzdělání pracujících v duchu vědeckého světového názoru“. Státní orgány sledují a kontrolují činnost knihoven v tom směru, aby jejich „činnost“ svým ideovým obsahem „odpovídala potřebám socialistické společnosti“.
11. Osvětová činnost je na všech stupních územního uspořádání státu řízena pomocí jednotného plánu osvětové činnosti, který schvalují příslušné státní orgány. Osvětová zařízení zřizují státní orgány (národní výbory), společenské organizace sdružené v Národní frontě, JZD a složky ozbrojených sil. Pořádání jednotlivých osvětových akcí povolují státní orgány (zákon 52/1959 Sb.).
b) Cenzura
Zatímco Ústava 9. května z roku 1948 předběžnou cenzuru výslovně zakazovala, Ústava z roku 1960 o ní nemá výslovné ustanovení.
1. Hromadné informační prostředky (periodický tisk, agenturní zpravodajství, zpravodajské a ostatní publicistické části rozhlasového a televizního vysílání a zpravodajský film, zvukové a obrazové záznamy používané k pravidelné informovanosti veřejnosti o událostech, jevech, faktech a názorech v ČSSR nebo v zahraničí), jakož i jiné veřejné publikační prostředky a veřejná činnost kulturních a osvětových zařízení podléhaly podle ustanovení § 17 tiskového zákona č. 81/1966 Sb. státní kontrole z toho hlediska, aby obsah informací nebyl v rozporu se zájmy společnosti. Jestliže informace obsahovala skutečnost tvořící předmět státního, hospodářského nebo služebního tajemství, mohl příslušný státní orgán uveřejnění popř. rozšiřování informace pozastavit (takové rozhodnutí podléhalo přezkoumání soudem); byl-li obsah informace v rozporu s jinými zájmy společnosti, státní orgán měl na to šéfredaktora a vydavatele upozornit.
Zákonem č. 84/1968 Sb. bylo toto ustanovení zrušeno a bylo výslovně stanoveno, že „cenzura je nepřípustná“, ustanovení § 17 tiskového zákona od té doby platí v tomto novelizovaném znění:
Zákonem č. 127/1968 Sb. o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku atd. (který je v platnosti již 16 let) bylo stanoveno, že
– účinnost § 17 tiskového zákona v novelizovaném znění se pozastavuje; toto ustanovení tedy zůstalo platnou součástí československého právního řádu, nelze však podle něho postupovat, a zásady, že „cenzura je nepřípustná“, se nelze v praxi dovolávat;
– příslušný státní orgán prostřednictvím svých zmocněnců zajišťuje, aby v hromadných sdělovacích prostředcích nebyly zveřejňovány informace, které obsahují skutečnosti, jež jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní nebo zahraniční politiky státu; zveřejnění nebo jiné rozšiřování takové informace je příslušný státní orgán nebo jeho zmocněnec povinen pozastavit (soudní kontrola připuštěna není);
– svoboda zveřejňování výsledků vědecké a umělecké tvorby není touto úpravou dotčena.
Již v červnu 1970 bylo z nejvyššího místa prohlášeno, že od září 1969 bylo možno od této předběžné kontroly upustit a „odpovědnost přenést plně na šéfredaktory, takže dnes (1970) prakticky žádná cenzura v ČSSR neexistuje“; sdělovací prostředky se totiž „v rozhodující většině staly opět politickomocenským nástrojem politiky strany (KSČ) a státu“ a „vedením redakcí byli pověřeni lidé, kteří podporují nový kurz politiky strany (KSČ)“ (Rudé právo 27. 6. 1970). Právní úprava však dosud změněna nebyla.
2. Pokud jde o neperiodické publikace, může vláda podle ustanovení § 5 zákona č. 127/1968 Sb. stanovit povinnost organizacím a orgánům, kterým bylo uděleno vydavatelské oprávnění, tak, aby v rámci své vydavatelské činnosti zajistily, že nebudou narušovány důležité zájmy vnitřní zahraniční politiky státu; obdobně může stanovit povinnost podnikům polygrafického průmyslu nebo jiným organizacím při výrobě tiskovin, na které se nevztahuje zákon č. 94/1949 Sb. Podrobněji nebyly prováděcí předpisy stanoveny. Také zde platí, že svoboda zveřejňování výsledků vědecké a umělecké činnosti není touto úpravou dotčena.
3. Pořadatelé veřejných koncertních a jiných hudebních produkcí, veřejných produkcí estrádních a artistických, podniků lidové zábavy, veřejných divadelních představení mimo oblast působení nebo mimo provoz divadla a pořadatelé veřejných představení ochotnických, výstav, přednášek a veřejných filmových představení mimo provoz stálých kin jsou povinni vyžádat si předem povolení příslušného státního orgánu, a to i tehdy, je-li obsah produkce prováděn mechanickými, optickými nebo jinými technickými zařízeními.
Při rozhodování o povolení má státní orgán přihlédnout především k tomu, zda „ideová a umělecká úroveň produkce odpovídá požadavku soustavného zvyšování úrovně produkcí“.
Pracovník pověřený příslušným orgánem vykonává dozor nad průběhem produkce a je oprávněn během produkce ji přerušit (srovnej vyhlášku č. 99/1957 Ú.l.).
Schválení dramaturgického plánu divadla zahrnuje v sobě povolení provozovat divadelní díla v něm obsažená; způsob a podmínky schválení provozní předpisy neupravují.
c) Postavení pracovníků tisku atd.
1. Podle ustanovení § 22 tiskového zákona č. 81/1966 Sb. platí, že výměna informací mezi ČSSR a ostatními státy je svobodná, této výměny nemůže být zneužíváno k ohrožování cti a práv čs. občanů a jejich socialistického soužití ani k ohrožování zájmů socialistického státu a společnosti nebo rozvoje mírové spolupráce. Dovoz a rozšiřování zahraničního periodického tisku atd. příslušný státní orgán zakáže, porušuje-li jejich obsah zákonem chráněné zájmy společnosti nebo mezinárodní dohody (§ citovaného zákona). Způsob vyslovení a publikace tohoto zákazu není stanoven. Srovnej k tomu skutkovou podstatu přečinu podle § 5 písmeno a) zákona č. 150/1969 Sb. (dovoz zahraničního tisku ve větším množství, filmu nebo fotografického záznamu, jejichž dovoz je zakázán, anebo rozšiřování těchto věcí).
2. Rozšiřování neperiodických publikací dovezených z ciziny řídí příslušný státní orgán.
3. Vývoz a dovoz filmů a televizních záznamů je vyhrazen příslušným státním organizacím (vyhláška č. 31/1967 Sb.).
4. Jen prostřednictvím příslušné organizace je dovoleno realizovat autorská práva v cizině (cizinci v ČSSR), uskutečňovat zahraniční styky v oboru koncertní a jiné hudební činnosti atd.
d) Přímý vliv pracujících na státní a jiné kulturní organizace
Chybí právní úprava, která by pracujícím – jimž podle Ústavy patří veškerá moc ve státě – umožňovala přímo ovlivňovat činnost zejména státních organizací jako rozhlasu, televize, filmu, Poštovní novinové služby, divadel, organizací v oboru hudby apod., a tak působit na zaměření, kvalitu a rozsah programů, organizační uspořádání, personální a technické vybavení atd. (v oboru rozšiřování tisku a neperiodických publikací na včasnost a dostatečný rozsah dodávek publikací atd.).
– Skutkové podstaty některých přečinů a trestných činů jsou formulovány natolik obecně a za použití tak nevymezených pojmů, že občané nemohou mít jistotu, že se projevením určitého názoru nedopouštějí jednání právně zakázaného. Taková jistota je však nezbytnou podmínkou uvědomělého postoje občana v každém státě, tím spíše pak ve státě socialistickém; v oblasti hromadných sdělovacích prostředků je pak při eventuální neexistenci předběžné cenzury základem jejich činnosti vůbec. Bylo by proto třeba rozlišit sféru základních zájmů společnosti (ochrana republikánského zřízení, správa státu atd.) od sféry svobodného projevu názorů, svobody myšlení, svědomí a vyznání atd. V tom směru je třeba upravit I. hlavu zvláštní části trestního zákona, zejména §§ 98–104 a 112.
10. Právo na pokojné shromažďování (článek 21 Paktu o občanských a politických právech; podle článku 28, odst. 1 Ústavy je zaručena svoboda shromažďovací a svoboda pouličních průvodů a manifestací)
Podle paktu výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován; s výjimkami, jež stanoví zákon a jež jsou nutné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
K tomu srovnej:
– Základní právní úprava regulující veřejná shromáždění zná pouze povinnost ohlašovací; ke konání shromáždění tedy není nikdy třeba předchozího povolení (zákon č. 68/1951 Sb., vyhláška č. 320/1951 Ú.l.). Podle výkladu ministra vnitra (směrnice z 20. 12. 1951 intimované pod č. 969/1951 Sbírky oběžníků pro KNV) mohou státní orgány vyslat do shromáždění své zástupce, kteří mohou shromáždění rozpustit, dojde-li v něm k protizákonným událostem nebo nabude-li takového rázu, že by jím mohlo být ohroženo lidovědemokratické zřízení nebo veřejný pokoj a řád (tento výklad byl založen při nedostatku jiné právní úpravy na tom, že lze přímo aplikovat ustanovení § 24 odst. 1 Ústavy 9. května).
– Zákonem č. 126/1968 Sb. o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku, který je dosud v platnosti (§ 1), bylo stanoveno, že příslušný státní orgán může zakázat, popřípadě rozpustit veřejné shromáždění, manifestaci a průvod, jestliže zaměření nebo průběh takového veřejného shromáždění by mohl narušit důležité zahraničněpolitické zájmy státu, jestliže by konání veřejného shromáždění bylo v rozporu se zákonem, bylo zaměřeno proti socialistickému řádu nebo by jinak ochromilo veřejný pořádek.
– Služební zákrok směřující k rozpuštění veřejného shromáždění, manifestace nebo průvodu provádí útvar Sboru NB na základě rozhodnutí příslušného státního orgánu (NV). Bez tohoto rozhodnutí může služební zákrok provést, pokud účastníci veřejného shromáždění, manifestace nebo průvodu páchají trestný čin, přečin nebo přestupek; o služebním zákroku vyrozumí neprodleně NV (§ 40 zákona 40/1974 Sb.).
I zde platí to, co bylo řečeno o obecnosti skutkových podstat přestupků, přečinů a trestných činů. Zvláštní pozornost vyžaduje výklad skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 trestního zákona
11. Každý má právo na svobodu sdružovat se s jinými i právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim (článek 22 Paktu o občanských a politických právech, dále článek 8 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech; srovnej článek 5 Ústavy upravující postavení dobrovolných společenských organizací)
Výkon tohoto práva nesmí být podle paktu žádným způsobem omezován. Výjimkou jsou omezení, jež jsou stanovena zákonem a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod jiných.
K tomu srovnej:
– Československý právní řád rozlišuje zejména:
a) Dobrovolné organizace, jako je organizace žen, organizace mládeže, tělovýchovné a sportovní organizace, kulturní, technická a vědecká sdružení; ke vzniku organizace je třeba, aby příslušný státní orgán schválil jejich organizační řád (podmínky nejsou stanoveny);
b) Spolky vzniklé před 1. říjnem 1951 se mají přeměnit v organizace, včlenit se do nich apod.; mohou být také rozhodnutím státního orgánu rozpuštěny, jestliže podle názoru státního orgánu jejich existence „výstavbě socialismu nepomáhá nebo ji dokonce brzdí“.
(Zákon č. 68/1951 Sb., vyhláška č. 320/1961 Ú.l.; existence některých dobrovolných společenských organizací je založena přímo na zákoně – např. Československý červený kříž, organizace v oboru myslivosti, rybářství, brannosti apod.)
c) Na odborové organizace se nyní úprava týkající se dobrovolných organizací nevztahuje (zákon č. 74/1975 Sb.). Ke vzniku odborových organizací tedy není třeba povolení atd. (jde o sféru právem neupravenou).
d) Zákon č. 68/1951 Sb. se nevztahuje ani na politické strany. Jejich postavení tedy není po zrušení zákona č. 128/1968 Sb. o Národní frontě, zákonem č. 146/1970 právně upraveno.
e) Postavení církví a náboženských společností je upraveno zvláštními předpisy.
– Stát pečuje o rozvoj organizací, vytváří příznivé podmínky pro jejich činnost a růst a dbá, aby se život v nich vyvíjel v souladu s Ústavou a se zásadami lidovědemokratického zřízení (§ 4 zákona 68/1951 Sb.). Právo státního orgánu rozpustit organizaci se vyvozovalo přímo z Ústavy (§ 24 Ústavy 9. května). (Podrobná úprava chybí.)
– Podle ustanovení § 2 zákona 126/1968 Sb. o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku, jež je dosud v platnosti, orgán státní správy zastaví činnost dobrovolné organizace na dobu nejvýše tří měsíců, popř. organizaci rozpustí, jestliže její činnost směřuje proti Ústavě ČSSR, proti samostatnosti a celistvosti státu, proti socialistické hospodářské soustavě, mírovému soužití mezi národy nebo proti důležitým zahraničněpolitickým zájmům státu; učiní tak též, jestliže organizace je jinak v rozporu se zákony nebo se stanovami, pokud nebude zjednána náprava ve stanovené lhůtě a nelze-li nápravy dosáhnout opatřeními podle jiných právních předpisů. Možnost soudního přezkoumání takovéhoto rozhodnutí byla zrušena zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb.
Tato právní úprava je dodnes aplikována.
Např. Ministerstvo vnitra ČSR rozhodlo dne 19. 7. 1984 (čj. VS/1 – 8022/84) podle § 2 odst. 1 zákona č. 126/1968 Sb. tak, že se zastavuje na dobu „tří měsíců činnost Svazu hudebníků se sídlem v Praze a působností na území ČSR, jehož stanovy byly schváleny rozhodnutím Ministerstva vnitra ČSR dne 16. 12. 1969 pod čj. VS/3-1397/69. Odkladný účinek odvolání se podle § 55 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. vylučuje. Ve stanovené tříměsíční lhůtě, tj. do 19. 10. 1984, je Svaz hudebníků povinen provést následující opatření:
– zabezpečit důslednou realizaci dříve přijatých opatření ÚV SH [Svazu hudebníků] včetně opatření revizních orgánů SH, týkajících se ukončení činnosti jazzových sekcí, komisí pro jazzovou hudbu apod.;
– zajistit řádnou majetkovou likvidaci všech zaniklých útvarů SH;
– zastavit s okamžitou platností jakoukoliv publikační a ediční činnost prováděnou všemi orgány i složkami SH;
– předložit návrh nového znění stanov SH v souladu s požadavky Ministerstva kultury ČSR;
– informovat všechny vedoucí souborů, u nichž SH, resp. jeho složky, plnil funkci zřizovatele, o zastavení činnosti SH s tím, že tyto soubory nemohou vystupovat na veřejných hudebních produkcích do doby, kdy funkci zřizovatele převezme se souhlasem příslušného ONV jiná společenská organizace;
– v termínu uloženém Výborem lidové kontroly ČSR provést opatření vyplývající z prověrky hospodaření v SH, pobočka Praha, a bývalé Jazzové sekce.
Veškerá činnost SH a jeho organizačních složek je zastavena. V případě nesplnění uložených opatření ve stanovené lhůtě rozpustí Ministerstvo vnitra Svaz hudebníků podle § 2 odst. 1 zákona č. 126/1968 Sb.“
Tento zásah směřuje v prvé řadě ke zrušení Jazzové sekce SH (člena Mezinárodní jazzové federace při Hudební radě UNESCO), která sdružovala zájemce o tento druh hudby: uplatňuje se zde patrně i tzv. princip duplicity (zájemci o jazz mohou být členy nově zřízené České jazzové společnosti, která je složkou České hudební společnosti). Svazu hudebníků nebylo po roce 1970 povoleno uskutečnit sjezd, tj. zasedání nejvyššího orgánu společenské organizace.
Ačkoli se Svaz hudebníků vynasnažil podmínkám vyhovět, byl Ministerstvem kultury ČSR k 22. 10. 1984 zrušen, a rovněž jeho odvolání a žádost o přezkoumání ke Generální prokuratuře bylo zamítnuto.
– Výkonné orgány státu v praxi aplikují teorii nepřípustné duplicity, podle níž lze odmítnout registraci nebo zakázat činnost organizace, jestliže má podle jejich názoru předmět činnosti obdobný s předmětem činnosti jiné organizace.
– V praxi se projevuje tendence vytvářet z dobrovolných a společenských organizací svého druhu nucené svazky: určitá práva příslušející obecně občanům se jim totiž poskytují jen tehdy, jsou-li členy určité společenské organizace (nejde o faktické výhody, k jejichž dosažení se právě občané sdružují). Jako příklad lze uvést, že ZV ROH reprezentuje všechny pracující organizace, i když členy ROH nejsou, monopolní organizace tvůrčích pracovníků vydávají různá právně relevantní stanoviska (ve věcech daňových, bytových, autorských apod.), v určitých organizacích musí být organizováni zájemci o myslivost, radioamatérskou činnost, kynologii apod. (jinak jim nelze poskytnout potřebná veřejnosprávní oprávnění), na členství v ROH je vázána možnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škody způsobené při výkonu povolání (popř. jiné druhy pojištění na členství v jiných organizacích) atd.
12. Právo a možnost podílet se bez jakýchkoliv rozdílů uvedených v článku 2 Paktu o občanských a politických právech a bez neodůvodněných omezení na vedení veřejných věcí (článek 25 paktu)
Jde tu o realizaci zásad vyjádřených podrobně v československých ústavních předpisech, zejména v článku 2 a 3 Ústavy (veřejná moc patří pracujícímu lidu, zastupitelská soustava, odvození pravomoci ostatních orgánů státu od pravomoci zastupitelských sborů, volební právo) a ustanovení článku 1 a 2 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. (zvláště princip socialistické demokracie).
Kromě této celkové problematiky k tomu srovnej:
– Chybí právní úprava, jež by občanům zajišťovala úplnou informovanost o činnosti státu ve sféře politické i hospodářské (publikace podrobných státních rozpočtů a státních závěrečných účtů a dalších dokumentů vyjadřujících skutečný stav věcí atd.; právo na přístup k neveřejným podkladům a dokumentům atd.).
– Článek 25 paktu se vztahuje i na výkon správy v jednotlivých územních částech státu a navozuje potřebu rozpracování problematiky místní samosprávy (srovnej závěry semináře OSN konaného na téma „Účast občana v místní správě jako nástroj pokroku v oblasti lidských práv“, Budapešť červen 1966).
13. Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace (článek 26 Paktu o občanských a politických právech: podle článku 20 Ústavy mají všichni občané rovná práva a rovné povinnosti a mají jim být vytvářeny stejné možnosti a stejné příležitosti ve všech oborech života společnosti). Též článek 2 odst. 2 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech
K tomu srovnej:
– Podle citovaného článku má zákon zakázat jakoukoliv diskriminaci a zaručit všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoliv důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu. Ústava ČSSR sice v článku 20 proklamuje absolutní rovnost občanů, v konkrétních zákonech však tato zásada nebývá výslovně vyjádřena, což může vést k tomu, že jednotlivá obecněji formulovaná ustanovení mohou být státními orgány interpretována diskriminujícím způsobem (formou diskriminace je i poskytování privilegií); totéž platí i pro práci organizací, zejména jakožto organizací zaměstnavatelských. Uvedená zásada musí proto nalézt svůj výraz již ve fázi legislativních prací.
14. Práva etnických, náboženských nebo jazykových menšin (článek 27 Paktu o občanských a politických právech)
K tomu srovnej:
– Nebyly vydány provádějící zákony předvídané ústavním zákonem č. 144/1968 Sb. o postavení národností v ČSSR, takže zásady ústavního zákona v podstatné míře ani nemohou být prakticky realizovány.
15. Právo na práci (článek 6 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, článek 19/2 Ústavy)
K tomu srovnej:
– Chybí právní úprava, která by každému zaručila právo na příležitost vydělávat si na živobytí svou prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a to bez jakékoliv diskriminace vzhledem k rase, barvě, pohlaví, jazyku, náboženství, politickému nebo jinému smýšlení, národnostnímu a sociálnímu původu, majetku, rodu nebo jinému postavení (článek 2 odst. 2 paktu). Postup upravený v ustanovení § 5 vládního nařízení č. 92/1968 Sb. (popř. v předpisech o sociálním zabezpečení) nepostačuje, protože občan nemá ani jinou právní možnost domáhat se rozhodnutí, že nebyl do zaměstnání přijat z diskriminujících důvodů. Skutečnost, že k takové nepřípustné diskriminaci běžně dochází, potvrzují např. i novinové inzeráty, v nichž se oznamuje volné pracovní místo s tím, že uchazeč musí kromě kvalifikačních, věkových a jiných předpokladů splňovat i tzv. kádrové předpoklady, čímž se rozumí členství v KSČ (jindy se vyžaduje „politická angažovanost“ apod.), jakož i další požadavky politické povahy.
– Úprava rozvazování pracovního poměru ze strany organizací nevyhovuje, pokud je v rozporu s pakty o lidských právech a s Ústavou vykládána tak, že důvodem výpovědi atd. jsou i okolnosti, které nemají s výkonem práce žádnou věcnou souvislost.
– Chybí právní úprava, která by zajišťovala „stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na odpovídající vyšší stupeň, přičemž nebudou uplatňována jiná kritéria než délka zaměstnání a schopnosti“ (článek 7 písmeno c) Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech).
– Formulace článku 19 odst. 2 Ústavy o povinnosti pracovat by mohla být vykládána také tak, že je v rozporu se zákazem nucené práce podle článku 8 odst. 3 Paktu o občanských a politických právech.
16. Právo na stávku (čl. 8 odst. 1 písm. d) paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
K tomu srovnej:
– Právo na stávku má být podle paktu vykonáváno v souladu se zákony státu. Zákon o právu na stávku a jeho realizaci však dosud vydán nebyl.
– Některá ustanovení právních předpisů, např. Zákoníku práce (o pracovní kázni) a předpisů trestních (§ 8 zák. č. 150/1969 Sb. o přečinech aj.) mohou vyvolávat dojem, že stávka je právním deliktem; nejsou vyřešeny související otázky pracovněprávní, v oboru sociálního zabezpečení atd., také však v oboru náhrady škody (§ 175 odst. 3 Zákoníku práce). Třeba dodat, že již na VII. zasedání generální rady Světové odborové federace, konaném v prosinci 1954 ve Varšavě, byla jednomyslně přijata Charta odborových práv, podle níž je právo na stávku základním právem pracujících a organizování stávky, účast na stávce atd., nesmí být důvodem jakýchkoli represivních opatření.
17. Právo na vzdělání (čl. 13 paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, též čl. 24 Ústavy)
K tomu srovnej:
– Výběr studentů prováděný v rámci přijímacího řízení na střední, vysoké a jiné školy podle platných předpisů omezuje realizaci obecně zaručeného práva na vzdělání jen na osoby ke studiu přijaté; mimo to ani neposkytuje záruku, že nebude docházet k diskriminaci (poskytování výhod) v rozporu s čl. 2 odst. 2 paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Studium na středních a vysokých školách není otevřeno všem, kteří o ně projeví zájem, nýbrž je podmíněno kladným rozhodnutím příslušného státního orgánu v přijímacím řízení. Přitom se v právních předpisech uvádí, že uchazeči mají být přijímáni nejenom podle svých schopností, vědomostí, zájmů a zdravotního stavu, ale i v souladu s potřebami socialistické společnosti (srovnej např. § 1 vyhlášky ministra školství ČSR č. 95/1984 Sb. o přijímání ke studiu na středních školách); tyto potřeby společnosti však ve své konkrétní podobě nejsou známy, což v praxi umožňuje libovolné rozhodování, zvláště když veřejná kontrola přijímacího řízení není dovolena.
18. Svoboda vědeckého výzkumu a tvůrčí činnosti (čl. 15 odst. 3 paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
K tomu srovnej:
– Formulace čl. 16 odst. 1 Ústavy, že „veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu“, by mohla vyvolávat dojem, že toto ustanovení je v rozporu se závazkem podle čl. 15 odst. 3 paktu a se svobodami a právy zaručenými paktem o občanských a politických právech.
– Protože vědecký výzkum se uskutečňuje především v rámci vysokých škol a Akademie věd, třeba uvážit, zda požadavkům svobody vědeckého výzkumu odpovídají právní úpravy prohlubující vliv státních orgánů na činnost vědeckých institucí (srovnej zejména zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 26/1970 Sb. a zákon č. 91/1977 Sb., kterými se mění a doplňuje zákon č. 54/1963 Sb. o Československé akademii věd; zákon č. 39/1980 Sb. o vysokých školách). S tím pak souvisí i celková problematika vzniku a zániku pracovního poměru vědeckých a vědeckopedagogických pracovníků atd., problematika publikace vědeckých děl apod.
Svoboda vědeckého výzkumu nemůže být respektována především proto, že stanovením koncepcí vědecké činnosti je pověřen ministr školství, přičemž za vypracování návrhu plánu rozvoje vždy odpovídá rektor vysoké školy (viz § 21 odst. 2 písmeno b) a § 23 odst. 2 písmeno g) zákona 39/1980 o vysokých školách).
Obdobně je tomu i v tvůrčí oblasti (postavení a působnost tvůrčích svazů, kulturních fondů a různých orgánů a organizací působících v této oblasti, realizace autorských práv atd.).
19. Československá republika se sice při hlasování o Všeobecné deklaraci lidských práv ve Valném shromáždění OSN v roce 1948 zdržela hlasování, oba pakty se však na Deklaraci výslovně odvolávají, takže lze mít ve světle soudobého mezinárodního práva za to, že i ČSSR je vázána ustanovením článku 15 Deklarace, podle něhož „každý má právo na státní příslušnost, nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva státní příslušnost změnit“
V tomto světle by bylo třeba posoudit nynější velmi nejasnou a složitou úpravu státního občanství, zejména též pokud jde o oprávnění státních orgánů rozhodovat o odejmutí státního občanství (měla by být dána možnost pouze zániku státního občanství na základě skutečností přesně v zákoně stanovených, a to tak, aby nevznikal stav bezdomovectví a aby i jinak toto opatření odpovídalo pravidlům mezinárodního práva).
Zdroj
- ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, průpis s vlastnoručními podpisy.
Plné znění
- In: Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 4, s. 3–14.
| E1. | Dokument vznikl u příležitosti konference expertů pro otázky lidských práv organizované v rámci KBSE a zahájené 7. května 1985 v Ottawě. |
| E2. | Srv. D267 (30. 12. 1983). |
| E3. | Usnesení vlády ČSSR a předsednictva ÚV KSČ bylo publikováno ve výtahu v Rudém právu 23. 9. 1983 a v plném znění v časopise Nová doba, 1983, č. 41. |
| E4. | Srv. též D42 (8. 2. 1978). |
| E5. | Srv. D277 (6. 4. 1984). |
Pole
| Název | Hodnota |
|---|---|
| Řada | Dokumenty Charty 77 |
| Den | 20 |
| Měsíc | 3 |
| Rok | 1985 |
| Zpracovaný | true |
| OCR | false |
