D311

1985, 23. červenec, Praha. – Prohlášení k 10. výročí podepsání Závěrečného aktu helsinské konference, zaslané prezidentovi, vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR a Československému výboru pro evropskou bezpečnost. (Dokument č. 19/85)

Před deseti lety, 1. srpna 1975, podepsali v Helsinkách nejvyšší představitelé 33 evropských států, USA a Kanady Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Shodli se přitom v názoru vysloveném i prezidentem naší republiky, že jde o jedinečnou historickou příležitost, jíž se Evropa chopila poprvé ve svých dějinách, příležitost vytvářet reálné podmínky pro mír, bezpečnost a pokojnou spolupráci. Helsinky nabídly národům Evropy od konce druhé světové války rozděleným na nepřátelské bloky, jež nesmyslnými závody ve zbrojení ochuzují jejich život, vyčerpávají jejich zdroje a síly a ohrožují je stále větším hromaděním ničivých prostředků jaderné síly, jinou cestu i perspektivu, cestu společné bezpečnosti a mírové spolupráce. Jednání helsinské konference nebylo jednáním mezi dvěma bloky, nýbrž mezi 35 svrchovanými a rovnoprávnými partnery, z nichž každý má vůči svému lidu i Evropě odpovědnost za rozhodnutí, které stvrdil svým podpisem.

Principy i povinnosti Závěrečného aktu z Helsinek vycházejí ze zásad a myšlenek obsažených již v Chartě Spojených národů, jsou však po zkušenostech, jimiž prošly země a národy evropského kontinentu, zpřesněny. Jsou to vzájemné respektování svrchovanosti, rovnoprávnosti i územní celistvosti všech států, neužívání síly ani hrozby silou v jejich vzájemných vztazích, nevměšování, řešení sporů mírovými prostředky, zachovávání smluvních závazků i všeobecných norem mezinárodního práva. K nim pak jako rovnocenné a stejně platné, pro mír, bezpečnost a spolupráci stejně významné, helsinský dokument připojil zásady respektování lidských práv a základních svobod a sebeurčení a rovnoprávnost národů, vyrůstající z evropské tradice a odpovídající nejcennějším hodnotám politické kultury evropských národů. Tak v sobě helsinský Závěrečný akt zahrnul obě podmínky nedělitelnosti míru a bezpečnosti: vnější, kdy skutečný mír a bezpečnost nemohou být založeny na „rovnováze strachu“ z hrozeb zničení chystaného z obou stran, a vnitřní, kdy státy při vyloučení válečného násilí budou současně respektovat lidskou důstojnost a práva každého jednotlivce i uvnitř svých zemí. Tuto vzájemnou závislost vnitřního i mezinárodního míru a bezpečnosti v Evropě Závěrečný akt dotvrdil ještě tím, že k jejich střežení a upevňování vedle vlád oprávnil i každého jednotlivce, jemuž uznal „právo znát svá práva a povinnosti a postupovat podle nich“ v duchu Charty OSN, Všeobecné deklarace lidských práv, paktů o lidských právech a podobných dohod, které se staly pro zúčastněné státy závaznými. Závaznost dohod o lidských právech zvýraznil pak ještě Výsledný dokument madridského zasedání KBSE,^{E1Srv. D267
(30. 12. 1983).} jednomyslně přijatý všemi účastníky jako výklad a domyšlení zásad z Helsinek, který výslovně vyhlásil povinné uplatnění těchto práv v právním řádu i praxi zúčastněných států.

Závěrečný akt z Helsinek byl podepsán jako začátek nové etapy v životě národů Evropy a Severní Ameriky; jím měl být zahájen proces, jenž, podle slov preambule dokumentu, měl plnění zásad i závazků aktu „rozšířit a prohloubit, učinit jej trvalým… nepřetržitým, stále životaschopnějším, všezahrnujícím a univerzálním…“.^{E2Mezinárodní dokumenty o lidských
právech a humanitárních otázkách. Praha 1989, s. 46.} Kromě zásad obsahuje Závěrečný akt i celý program opatření dohodnutých či jen v základních rysech naznačených pro budoucí dohody a společné propracování. V následných jednáních konference v Bělehradě 1977–1978 a v Madridu 1980–1983 byly dohodnuty i další kroky a program společných projednávání jednotlivých problémů, vytvářející určitou organizační, instituční, diplomatickou strukturu tohoto procesu.

Dnes, po deseti letech, se evropské národy oprávněně ptají, do jaké míry jejich vlády využily, co jejich nejvyšší představitelé označili při podpisu v Helsinkách za jedinečnou historickou příležitost, a mohou spíše pozorovat, jak se v kontrastu s četnými organizačními a institučními prvky a proti duchu a programu Helsinek prosazuje duch i metody odporující procesu uvolňování napětí. Mezinárodní dění je vtahováno spíš do ovzduší studené války, jak vyvrcholila v padesátých letech a jež je dnes o to nebezpečnější, oč od té doby pokročila technika násobící možnosti zničení života v Evropě a na celé planetě. V ovzduší ovlivňovaném válkami vedenými či připravovanými mimo Evropu a stupňovanými závody supervelmocí ve zbrojení se „helsinský“ proces zpomalil, zastavil, a dokonce dostal jakýsi zpětný pohyb. I jednání v jeho rámci, především pro neplnění a porušování principů a závazků z Helsinek, stagnují.

Mělo by proto 10. výročí podpisu Závěrečného aktu být příležitostí nikoli k oslavám, nýbrž k vážnému zkoumání příčin, proč je velká dějinná šance promeškávána, a k hledání cest, jak uvést proces zahájený v Helsinkách znovu do pohybu. Jistě je to přední úkol pro státníky, je to však i věcí evropských národů samých, jejich příslušníků a všech, koho helsinský dokument uznáním práva „znát a jednat“ zve k účasti a spoluodpovědnosti.

Na tuto výzvu v Československu odpověděla a odpovídá v občanské iniciativě Charta 77. Ve snaze přispět k tomu, aby byly u nás plně a po všech stránkách uskutečňovány zásady a závazky Závěrečného aktu z Helsinek, se Charta 77 od svého vzniku obracela k nejvyšším orgánům republiky s konkrétními upozorněními, stížnostmi i konstruktivními návrhy. Její pozitivní úloha byla mnohokrát oceněna zástupci druhých států, účastníků jednání KBSE v Bělehradě i Madridu, zahraniční veřejností i mnohými československými občany. Na její činnost se v plném rozsahu vztahují slova Výsledného dokumentu z Madridu (kapitola „Principy“, odst. 14)^{E3Tamtéž, s. 83–85.} o „institucích, organizacích i jednotlivcích“, jimž v plnění zásad Závěrečného aktu v oblasti lidských práv náleží vedle vlád zúčastněných států „význačná a kladná úloha“. Není vinou Charty 77, že její podněty příslušné orgány ignorovaly a že v Bělehradě, Madridu a nedávno i v Ottawě byla naše republika za stav plnění závazků z Helsinek kritizována.

Charta 77 se nedá odradit ani ignorováním svých návrhů, ani policejními šikanami a perzekucí, která je ostatně z hlediska československých mezinárodních závazků nezákonná. Považuje za svou občanskou povinnost připomenout k 10. výročí Helsinek vládě, poslancům i ostatní veřejnosti závažnou odpovědnost za plnění zásad a závazků převzatých podpisem Závěrečného aktu a přijetím dalších dokumentů Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Je to odpovědnost za poctivou a důslednou účast při všech krocích k oživení procesu přeměny Evropy ve společenství svobodných, svrchovaných a rovnoprávných národů, žijících v míru, bezpečnosti a spolupráci, při respektování práv a povinností a lidské důstojnosti každého člověka. Charta 77 se hlásí k svému podílu na této odpovědnosti, o jehož splnění usiluje společně s přáteli z občanských iniciativ i nezávislých hnutí z ostatních evropských zemí.

Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová
mluvčí Charty 77

Zdroj

ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, průpis.

Plné znění

In: Informace o Chartě 77, roč. 8, č. 9 (4. 7.–10. 9. 1985), s. 2–4
Listy, roč. 15, č. 5 (říjen 1985), s. 15–16
Nový domov, roč. 36, č. 16 (8. srpna 1985)
Komentáře I, léto 1985, s. 3
RFE v ÚSD, sb. FMV-Ch RO 51/85.

Zkráceně

In: Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku, roč. 18 (1985), č. 10, s. 2–3.

Komentář

Dienstbier, J.: Helsinská šance. Komentáře I, léto 1985, s. 5–6
Schulz, M. (RFE) v ÚSD, sb. FMV-Ch, RO 49/55, kart. 8.

E1.	Srv. D267 (30. 12. 1983).
E2.	Mezinárodní dokumenty o lidských právech a humanitárních otázkách. Praha 1989, s. 46.
E3.	Tamtéž, s. 83–85.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	23
Měsíc	7
Rok	1985
Zpracovaný	true
OCR	false