D316

1985, 25. září, Praha. – Společné prohlášení Charty 77 a sedmi českých a slovenských spisovatelů o represivní politice státu v oblasti kultury, adresované vládě ČSSR a Evropskému kulturnímu fóru v Budapešti. (Dokument č. 24/85)

Spisovatelé a Charta 77 budapešťskému fóru^{E1Budapešťské kulturní fórum se konalo 15. října – 25. listopadu 1985 za účasti 400–600 umělců, představitelů kultury a diplomacie z 35 signatářských států helsinské deklarace. Náplní této konference byla diskuse o problémech svobodné kulturní výměny mezi státy, o aspektech lidských práv spojených s kulturou atd. Byla to první konference inspirovaná Helsinkami, která se konala v zemi sovětského bloku – Francie se uspořádání vzdala ve prospěch Maďarska. Na budapešťském kulturním fóru byl projednán a odsouzen postup čs. úřadů proti Jazzové sekci Svazu hudebníků, na jedné z pracovních sekcí přednesl anglický spisovatel W. J. Smith příspěvek o knihách J. Seiferta. Charta 77 přispěla nejen svým dokumentem, ale již na jaře 1985 byla uspořádána anketa, v níž více než dvacet umlčovaných autorů vyslovilo své názory na současný stav kultury. Odpovědi na pět otázek byly publikovány v knize A Besieged Culture, Czechoslovakia Ten Years after Helsinki, která byla k dispozici oficiálním delegacím budapešťského fóra. V souvislosti s oficiální konferencí se mělo konat v Budapešti paralelní fórum pod záštitou Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH). Rezervaci konferenční místnosti v hotelu Duna International maďarské ministerstvo zahraničních věcí na poslední chvíli zrušilo. Paralelní sympozium se pak konalo v soukromých bytech, mj. v bytě spisovatele György Konráda, filozofa Istvána Orsika ad., a mezi stovkou jeho účastníků byli mj. prezident Mezinárodní helsinské federace Karel Schwarzenberg, ředitel IHF G. Nagler, Susan Sontagová, Danilo Kiš, Lászlo Rajk ml., českou exilovou kulturu zastupovali Jiří Gruša a Pavel Kohout. (Cultural Symposium. Budapešť. October 1985. Vienna, International Helsinki Federation for Human Rights [1985]).}

Po roce 1968 začalo v Československu dlouhé období ničení všech významných hodnot svébytné národní kultury, v mnoha ohledech připomínající léta padesátá a leckde dokonce cosi horšího. Tato cílevědomá činnost, která nemá v dnešní Evropě pravděpodobně obdoby, je o to nápadnější, že probíhá v době, kdy se země sovětského bloku oficiálně rozešly se stalinismem, v době politické détente a posléze v době takzvaného „helsinského procesu“.

Mnoho českých a slovenských autorů žijících doma i v zahraničí, jakož i mnoho zahraničních pozorovatelů vytrvale na tento děj, který je v dnešní Evropě přímo kuriózní, poukazuje a analyzuje ho; jeho různými konkrétními aspekty se už nejednou zabývala i Charta 77.

Budapešťské fórum – jako shromáždění konané z usnesení účastníků helsinské konference a orientované ke sféře kultury – dává nám novou příležitost na tento jev upozornit.

Politická garnitura, kterou vynesla v Československu k moci intervence států Varšavské smlouvy v roce 1968, zahájila krátce po svém nástupu politiku systematického potlačování kultury. Z důvodů jen stěží srozumitelných a nevysvětlitelných ani přímou vůlí intervenujících států začala trhat všechny nitky duchovní kontinuity našich národů a nelítostně potlačovat všechny kulturní projevy, které se sebemíň vymykají jejím ideologickým nárokům a narušují zjednodušený, primitivní obraz světa. Důsledky této politiky představují frontální a životně nebezpečný útok na samu duchovní, kulturní a tudíž i národní identitu československé společnosti.

Mnozí už nejednou zdůraznili, že tu jde o jakousi „vládu zapomnění“, dějiny jsou falšovány, celé velké oblasti historických jevů a událostí zamlčovány nebo zkreslovány, význam bezpočtu důležitých osobností je popírán, pakliže je vůbec dovoleno o těchto osobnostech mluvit. Existuje dokumentace o tom, kolika tisícům vědců, umělců, publicistů a dalších osobností, které by se za svobodnějších poměrů tvořivě podílely na rozvoji národní kultury, je buď úplně, nebo částečně zakázána nebo znemožněna činnost, kolik z nich je za svou dřívější práci pronásledováno, kolik z nich bylo za svá díla trestně stíháno a vězněno. Tisíce knih úřady vyřadily z knihoven a z knihkupectví, mnoho učebnic a slovníků dala moc přepracovat nebo zcela zničit, zakázala desítky filmů, to vše z důvodů často vskutku nicotných. Vše, co se ještě může uplatňovat veřejně, je opředeno a svazováno nesmyslnou sítí byrokratického schvalování; téměř všechno, co stojí pro svou kulturní hodnotu za pozornost a co se dočkalo veřejného uplatnění, muselo být těžce vybojováno; početné kulturní instituce od vědeckých ústavů přes univerzity až po umělecké svazy byly postupně zcela ochromeny.

Tvůrčí potenciál společnosti a její hlad po suverénních a autentických kulturních hodnotách nelze přirozeně nikdy administrativní cestou nebo zásahy policie úplně potlačit. I dnes vznikají v Československu důležitá díla v nejrůznějších oblastech duchovního života a i dnes se těší velkému zájmu veřejnosti. Mnohdy však mohou vznikat a v některých oblastech dokonce vznikají výhradně jen mimo prostor oficiálně povoleného a schváleného a jsou širší veřejnosti téměř nepřístupná: významné domácí texty – vědecké i umělecké – se šíří v početných strojopisných opisech, pořizovaných se značnými riziky, anebo jsou publikovány v exilu. Mnohé kulturní podniky jsou možné jen na privátní nebo poloveřejné půdě, vždy vystavené nebezpečí úředního nebo policejního zásahu. Většina zajímavějších děl, jež se mohla objevit zcela veřejně, byla těžce vyvzdorována a mnohdy tvrdě okleštěna cenzurními a autocenzurními zásahy. Přirozené vření kulturního života – jako hlavního způsobu sebereflexe společnosti – a přirozený styk tvůrců s publikem jsou tedy radikálně rozrušeny a mnohdy musí být obtížně suplovány různými náhradními a nedostačujícími formami. Výuka ve školách je přitom zcela podřízena ideologii, takže škola podává zkreslený obraz skutečnosti a deformuje kulturní povědomí mladé generace.

Ale nejde jen o tyto zjevné, obecně známé a víceméně postižitelné způsoby, jimiž je podvazována a znemožňována kulturní seberealizace našich národů. Jde i o některé jemnější, tíž vyčíslitelné, ale o to nebezpečnější úkazy. Celkové byrokratické sešněrování společnosti, potlačení přirozené plurality jejích pestře strukturovaných zájmů, vytvoření jakéhosi stavu „bezdějinnosti“ (dějiny jsou nahrazeny úředním plánem akcí), posílení obecného pocitu bezmoci, beznaděje, frustrace a nesmyslnosti každého tvůrčího společenského nebo občanského snažení, jakož i obsáhlé demoralizace touto politikou způsobované a prohlubující se pocit šedivosti a pustoty života, který ji provází –, to všechno pochopitelně působí zhoubně i na kulturu, která je konec konců vždycky výrazem ducha společnosti a zrcadlem své doby. Těžko kdy bude možné zjistit, kolik talentovaných lidí nemohlo nikdy vůbec cokoliv výrazného vykonat nikoliv proto, že jejich dílo bylo zakázáno, ale prostě proto, že vůbec nevzniklo, protože tato tísnivá životní atmosféra udusila jeho zárodek dřív, než se mohl rozvinout do zralého tvaru. A těžko kdy bude možné zjistit, co by byli veřejně působící vědci a umělci vykonali, kdyby měli jen trochu víc svobody a kdyby právě tato dusivá atmosféra předem katastrofálně nepodtínala jejich tvůrčí možnosti.

Všichni vědci nebo umělci nemají přirozeně povahu na to, aby se dokázali tomuto globálnímu tlaku poměrů vzepřít, riskovat svou existenci a vstoupit do trvalé, otevřené a nelehké konfrontace se státním a policejním aparátem. A proč by také básník, malíř, hudebník, historik, sociolog, filozof či esejista musel být zároveň bojovníkem a hrdinou? Není cosi zrůdného na poměrech, v nichž si tvůrčí svobodu, nezávislost a posléze jakýs takýs – byť jen náhradní a neúplný – kontakt s publikem mohou dopřát jen lidé, kteří neváhají riskovat věznění? Není takový stav především obžalobou poměrů, které ho rodí?

Předpokládáme, že budapešťské fórum má k dispozici nebo si může opatřit konkrétní dokumentaci stavu, na který se tu pokoušíme jen stručně a všeobecně upozornit. Je to stav neobhajitelný žádnými politickými argumenty. V samém středu Evropy už sedmnáct let moc obsáhle útočí na samu duchovní integritu a totožnost dvou národů s dlouhou kulturní tradicí. Tento útok přitom vede vláda, která podepsala Závěrečný akt z Helsinek, mezinárodní pakty o lidských právech a jiné podobné dokumenty. Využíváme příležitosti konání budapešťského fóra a opírajíce se o jeho autoritu, chceme československé vládě připomenout závazky, které z těchto dokumentů vyplývají. Podle našeho mínění je světová kultura nedělitelná a její svobodný rozvoj by měl být starostí všech lidí dobré vůle.

Václav Černý, Václav Havel, Petr Kabeš, Karel Pecka, Jaroslav Seifert, Dominik Tatarka, Ludvík Vaculík
Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová
mluvčí Charty 77
Jan Lopatka, člen kolektivu mluvčích Charty 77

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, fotokopie.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 8, č. 10 (11. 9.–7. 10. 1985), s. 4–6
• Listy, roč. 15, č. 6 (prosinec 1985), s. 50–51
• Svědectví, roč. 19 (1985), č. 76, s. 778–779
• Americké listy, 18. října 1985
• Národní politika, č. 11 (listopad 1985).

Komentáře

• Čs. spisovatelé a Charta 77 protestují. České slovo, roč. 31, č. 10 (říjen 1985), s. 3
• Severské listy, 1986, č. 1, s. 8
• Janouch, F.: Dvě kulturní fóra v Budapešti. Listy, roč. 15, č. 6 (prosinec 1985), s. 48–50
• Budapešťská anketa. Listy, roč. 16, č. 5 (říjen 1986), příloha I–XXIV
• Heneke, A. – Janouch, F. – Prečan, V. – Vladislav J. (ed.): A Besieged Culture, Czechoslovakia Ten Years after Helsinki. Vídeň 1985.

E1.

Budapešťské kulturní fórum se konalo 15. října – 25. listopadu 1985 za účasti 400–600 umělců, představitelů kultury a diplomacie z 35 signatářských států helsinské deklarace. Náplní této konference byla diskuse o problémech svobodné kulturní výměny mezi státy, o aspektech lidských práv spojených s kulturou atd. Byla to první konference inspirovaná Helsinkami, která se konala v zemi sovětského bloku – Francie se uspořádání vzdala ve prospěch Maďarska. Na budapešťském kulturním fóru byl projednán a odsouzen postup čs. úřadů proti Jazzové sekci Svazu hudebníků, na jedné z pracovních sekcí přednesl anglický spisovatel W. J. Smith příspěvek o knihách J. Seiferta. Charta 77 přispěla nejen svým dokumentem, ale již na jaře 1985 byla uspořádána anketa, v níž více než dvacet umlčovaných autorů vyslovilo své názory na současný stav kultury. Odpovědi na pět otázek byly publikovány v knize A Besieged Culture, Czechoslovakia Ten Years after Helsinki, která byla k dispozici oficiálním delegacím budapešťského fóra. V souvislosti s oficiální konferencí se mělo konat v Budapešti paralelní fórum pod záštitou Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH). Rezervaci konferenční místnosti v hotelu Duna International maďarské ministerstvo zahraničních věcí na poslední chvíli zrušilo. Paralelní sympozium se pak konalo v soukromých bytech, mj. v bytě spisovatele György Konráda, filozofa Istvána Orsika ad., a mezi stovkou jeho účastníků byli mj. prezident Mezinárodní helsinské federace Karel Schwarzenberg, ředitel IHF G. Nagler, Susan Sontagová, Danilo Kiš, Lászlo Rajk ml., českou exilovou kulturu zastupovali Jiří Gruša a Pavel Kohout. (Cultural Symposium. Budapešť. October 1985. Vienna, International Helsinki Federation for Human Rights [1985]).

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	25
Měsíc	9
Rok	1985
Zpracovaný	true
OCR	false