D319

1985, 14. listopad, Praha. – Analýza příčin krizových jevů československého hospodářství a potřeba ekonomické reformy, zaslaná předsedovi vlády ČSSR, předsedovi Státní plánovací komise, řediteli Ekonomického ústavu ČSAV a redakcím Rudého práva, Hospodářských novin, Čs. rozhlasu a Čs. televize. (Dokument č. 28/85)

(1) Chronické neduhy a krizové jevy československé ekonomiky se už nepokouší zastírat ani oficiální propaganda. Líčí je ovšem jako nepodstatné vady jinak prosperujícího hospodářství a denně zaplňuje stránky novin a rozhlasové a televizní vysílání jeho úspěchy. Některé pozitivní výsledky není možné popírat, ale nelze zavírat oči před podstatnými příčinami pokračující ekonomické stagnace a prohlubujícího se zaostávání našeho hospodářství za vyspělými zeměmi, jinými slovy řečeno – před nutností základních strukturálních změn a zásadní ekonomické reformy.

Neschopnost dosavadního administrativně-direktivního, centrálně-přídělového systému reagovat na naléhavé požadavky efektivnosti, technického i ekologického vývoje, jakož i neúčinnost přijímaných usnesení, proklamací a výzev ke zlepšení hospodaření a pracovní kázně, jsou zřejmé většině našich občanů. Nutnost zásadních, modelových změn celého systému řízení a plánování ekonomiky se stává stále častějším tématem diskusí laické i odborné veřejnosti.

(2) V systému ekonomického řízení tzv. reálného socialismu převažuje neúnosná centralizace rozhodování a direktivnost příkazů, spojená s přímou administrativní kontrolou jejich plnění. Hlavním nástrojem tohoto modelu řízení je soustava plánování a osou sestavování plánu je bilanční metoda, založená na vzájemném kvantitativním porovnávání zdrojů a potřeb. Cílem sestavovaného plánu není však produkce v potřebném sortimentu, nýbrž pouze celkový objem výroby. V této ekonomice jsou podstatně omezeny tržní vztahy a pohyb výrobních prostředků mezi podniky se prakticky uskutečňuje přídělovým způsobem. Ceny takřka nemají ekonomickou funkci, jsou stanoveny centrálním orgánem a nedostatečně reagují na stav nabídky a poptávky.

Centrálnímu řízení podléhá i systém odměňování. Úroveň průměrných mezd je určována v detailním členění až na jednotlivé obory a profese, efektivnost hospodaření podniků se do odměňování téměř nepromítá. Sám podnik má stroze vymezené místo, rozsah jeho činnosti, organizační struktura, vnitřní funkce, kádrové obsazení, materiální a finanční prostředky jsou detailně určovány nadřízenými instancemi a úřady. Byrokratická svévole způsobuje, že existuje zbytečně velká koncentrace i tam, kde to nemá žádný smysl, kdežto v oborech, které naopak vyžadují koncentraci sil všeho druhu (petrochemie a chemické obory vůbec) přetrvává roztříštěný způsob organizace. Direktivní ukazatele i organizační uspořádání poskytují podnikům jen nevelký prostor pro vlastní rozhodování.

Podniky se chovají podle toho, že odměny a společenské uznání závisejí na centrálně stanovených ukazatelích plánu, na předepsaném objemu a struktuře výroby, na limitech zdrojů, které jim byly přiděleny. Přitom globální povaha ukazatelů podnikům umožňuje plnit plán a uplatňovat nárok na mzdy, aniž společnost od nich získává užitné hodnoty odpovídající vyplaceným důchodům. Plán je výsledkem dohadování podniku s centrem. V zájmu podniku je dostat co nejmenší plán a k němu co nejvíce zdrojů, aby si podnik zajistil co nejpohodlnější plnění, a zatajovanými rezervami se podnik nadto zajišťuje před riziky, že jeho partneři nedodají materiál a subdodávky včas a v požadovaném sortimentu. Protože všichni nabízejí méně, než mohou, a požadují více, než potřebují, převyšují požadavky podniků ve svém celku trvale nabídku zdrojů. Odtud pochází chronická nedostatkovost, tak typická pro naši ekonomiku, i růst nadměrných umrtvených zásob. Navíc jsou problémy systému řízení násobeny nevhodnou strukturou čs. hospodářství, v němž trvá preference těžkého průmyslu a energeticky a surovinově náročných odvětví na úkor průmyslu lehkého a spotřebního.

Když tedy hlavním cílem podniku je objemové plnění, je současně lhostejné, zdali plán plní podnik s moderním vybavením, vyrábějící efektivně a kvalitně potřebný a požadovaný sortiment, anebo naopak podnik zastaralý, neefektivní a s nekvalitní a nepotřebnou produkcí. Při objemovém plnění je každá změna pro podnik tou nejnebezpečnější věcí, protože zavádění nové technologie a nových výrobků představuje rizika a nejistotu. Tak samo pojetí plánu brání podniku mít zájem o novou techniku a efektivnost. Doma je možné nízkou kvalitu našich výrobků a jejich zaostávající technické a ekonomické parametry zastřít nebo zamlžit, ale při vývozu do vyspělých států se odhalí v plné nahotě a vedou k těžkým ekonomickým ztrátám.

Nadto jsou podniky ochromovány tím, že centrální orgány svázaly výrobní a investiční proces nepřehlednou spletí předpisů, vyhlášek, nařízení a norem a že vytvořily složitou soustavu centrálních materiálových, investičních a finančních limitů včetně administrativních předpisů pro technický rozvoj. Tyto předpisy někdy vyhovují, jindy nevyhovují, ale podniky jsou povinny je dodržovat za všech okolností, neplnění je postihováno krácením prémií i trestními postihy. Jsme dokonce svědky toho, jak do výrobní a řídící sféry podniků začíná zasahovat Bezpečnost a prokurátor.

V současném systému řízení je oddělena odpovědnost od příslušné pravomoci: ta náleží výhradně vyšším řídícím orgánům, zatímco na nižších článcích je vymáhána pouze odpovědnost. Podnik, který chce uspět, tj. splnit plán, musí tuhé předpisy často porušovat, současně se ale zajišťuje, aby „papírově“ bylo vše v pořádku. Tak se zastírá skutečná výše zásob fiktivní spotřebou, fakturují se neexistující výkony, chybí-li v daném termínu fakturace ke splnění plánu, prodává se tzv. aktivovaný materiál a základní prostředky, aby se za měsíc kupovaly zpátky, chybí-li do plánu výkony, zaměstnávají se „černé duše“, je-li potřeba spravedlivě odměnit zvlášť potřebnou práci, zaměstnávají se lidé v dělnické profesi, přestože vykonávají administrativní práci, dál se pracuje na papírově dokončených akcích a stavbách atd. Skutečnost, že i při plnění plánu a dodržování předpisů jsou neefektivně a nekvalitně vyráběny nepotřebné výrobky, dokazuje zvrácenost celého systému. A samo řízení, dávající přednost svým subjektivním cílům (plnění plánu a předpisů) před objektivními požadavky (efektivnost, kvalita a potřebnost výrobků), se stává neudržitelným samoúčelem, hrou s fiktivní skutečností a ve svých důsledcích protispolečenským jednáním.

Systém řízení nezpůsobuje pouze nízkou výkonnost a zaostalost našeho hospodářství, ale má i další závažné druhotné účinky. „Organizovaná neodpovědnost“, odloučení odpovědnosti od příslušné pravomoci, vytváří v lidech pocit bezmoci a bezpráví. Dnes a denně se lidé podílejí na větším či menším zlu, na větších či menších podvodech, jen aby se splnil plán, což vede k lhostejnosti a cynismu, demoralizace se šíří v podnicích i v nadřízených orgánech. Iniciativní jsou především centrální orgány, které však nikdy nejsou postiženy za případné omyly a nesprávná rozhodnutí, kdežto iniciativa zdola znamená jen více práce a starostí bez odpovídající odměny. Podnikání je nahrazeno plněním předpisů, na což dohlíží armáda úředníků, předpis se nakonec stává důležitějším než výsledek. Ekonomická rozvaha je nahrazována byrokratickým přístupem a výsledkem je zaostávání a neefektivnost, apatie a formalismus.

(3) Ve výčtu negativních jevů systému řízení a plánování československého hospodářství by bylo možné pokračovat. Jako důkaz, že celý používaný mechanismus nemá ekonomický, ale administrativně-byrokratický charakter, uvedená fakta stačí. V různé míře provázejí tyto negativní jevy vývoj československého národního hospodářství od počátku padesátých let. Ponecháme-li stranou jako akademickou úvahu, jak by se bývala mohla naše ekonomika vyvíjet cestou nesocialistickou, nemůžeme pominout reformní snahy v ostatních socialistických zemích ani některé zkušenosti a poznatky z československých pokusů o nápravu v letech 1958 a 1968.

První – značně omezený – pokus se zaváděním tzv. dlouhodobých normativů hmotné zainteresovanosti (Rozsypalova reforma z roku 1958) valné výsledky neměl, ale již tehdy byl vysloven požadavek zvýšení úlohy ekonomických nástrojů řízení. Ekonomická reforma uskutečněná v druhé polovině šedesátých let pak prokazatelně ozdravila poměry v našem hospodářství a založila některé významné tendence k jeho dlouhodobé prosperitě. Rozsáhlé změny, na kterých se podíleli ekonomové z podniků, centrálních úřadů i teoretických pracovišť, byly tzv. „normalizací“ politicky odsouzeny a řízení naší ekonomiky se v sedmdesátých letech vrátilo k překonaným direktivním a administrativním metodám.

V jiných zemích dnes probíhají intenzivní změny v řízení a plánování jejich hospodářství, nejednou využívající i principů čs. ekonomické reformy z roku 1968. Nejdále pokročilo Maďarsko, významné změny lze zaznamenat v Bulharsku, NDR a také v Čínské lidové republice, rozsáhlé ekonomické experimenty s novými metodami řízení a rozšiřováním práv podniků a výrobních sdružení se uskutečňují i v Sovětském svazu. Opomíjet nelze ani zkušenosti s využíváním bank a státních institucí při realizaci strukturálních změn ve vyspělých kapitalistických zemích, kupř. v Japonsku, Švédsku nebo Holandsku. Jen v Československu jsou tvrdošíjně uplatňovány „Hlavní směry dalšího rozvíjení Souboru opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“. Už z názvu je patrné, že jde jen o další pokus dílčích „kosmetických“ úprav, které se samotné podstaty a pojetí systému řízení vůbec nedotýkají.

Přitom již existují poměrně rozsáhlé zkušenosti především z Maďarska, řada závažných témat je zpracována a připravena ve sféře naší oficiální ekonomické teorie a praxe, jejich zveřejnění však brání ideologické a politické bariéry, především „strašák“ reformy z roku 1968, která je dodnes vládnoucími kruhy označována za součást protisocialistických, kontrarevolučních snah. V neposlední řadě je k dispozici i řada nepublikovaných příspěvků a studií významných ekonomů, odstraněných z odborné a vědecké činnosti po roce 1968, mezi něž patří i četní signatáři Charty 77, kteří v nesnadných podmínkách nedostupnosti materiálů a statistik, často pronásledováni a šikanováni policií, vytvořili některé cenné práce. Za mnohé uvádíme alespoň Poznámky k reformě našeho dnešního hospodářského mechanismu Vladimíra Kadlece, Rudolfa Zukala a kolektivu autorů a syntetickou práci Zdislava Šulce Stát a ekonomika. Příspěvek k teorii hospodářské politiky.

(4) Potřebné směry ekonomické reformy jsou obecně známy.

Základním požadavkem je odmítnutí dílčích formálních opatření v rámci „dalšího zdokonalování metod plánovitého řízení“ a vytyčení cíle základních systémových změn v modelu hospodářského mechanismu: přechod od administrativních, centralistických a přídělových metod k důslednému použití ekonomických nástrojů. Úspěšná může být jen taková reforma, která se postupně dokáže s naším centrálně-přídělovým mechanismem rozejít zcela a důsledně, která nástroje centrální regulace přizpůsobí obnovenému hodnotovému mechanismu se všemi jeho nezbytnými atributy.

Uvedený požadavek předpokládá omezit centrální orgány v jejich direktivní pravomoci vůči podnikům, pověřit je odpovědností za optimální rozvoj ekonomiky jako celku a k ovlivňování podnikové sféry používat zejména ekonomických nástrojů, především cen, úvěrů a daní. Charakter podnikového i celospolečenského plánování je nezbytné přizpůsobit podmínkám umožňujícím fungování výkonného peněžně-tržního mechanismu. Podnikové plánování a odpovědnost za jeho důsledky nemůže celospolečenské plánování nahrazovat, ale musí je doplňovat a korigovat tam, kde zisková motivace selhává (strukturální změny), nebo kde působí společensky škodlivě (ochrana životního prostředí). Existence i budoucnost podniků jako samostatných ekonomických subjektů by naopak měla být jednoznačně závislá na faktické efektivnosti, kvalitě a potřebnosti jejich výroby, včetně všech rizik z důsledků vnějších okolností i vlastních činů a rozhodnutí. To znamená připravit podstatné změny především v dělbě odpovědnosti a pravomoci v celém řídícím systému ekonomiky, zvýšit samostatnost a práva podniků.

Cílem ekonomické reformy není jen zvýšení výkonnosti samotného hospodářství, ale i postupné vytváření podmínek pro samosprávné prvky účasti zaměstnanců na řízení podniků. Mezi základní požadavky patří především vytváření podnikových rad pracujících jako demokratických orgánů řízení podniků, které by společnost pověřila výkonem vlastnických práv. Radám by příslušeno určovat koncepci dlouhodobého rozvoje podniku, kontrolovat její uskutečňování, jmenovat a odvolávat ředitele a další vedoucí pracovníky, stanovit výši jejich platů a podílů na hospodářských výsledcích podniku, schvalovat roční účetní uzávěrku a rozhodovat o rozdělení zisku, o změnách předmětu podnikání, o sloučení nebo rozdělení podniku či o jeho případném sdružování s jinými podniky ap.

Přechod z centralizovaného na decentralizovaný systém řízení není jen čistě ekonomickou záležitostí, ale má i svoje významné politické a společenské aspekty. Tak kupříkladu by bylo nutné odstranit zasahování politických orgánů do přímého ekonomického řízení a zrušit tzv. kádrový strop pro nestraníky, jimž je dovoleno zastávat jen nejnižší řídící funkce, ačkoliv mnozí mají odbornou i mravní kvalifikaci pro řízení podniků. A bylo by žádoucí upravit i zákony o hospodářské kriminalitě, aby postihovaly jen činy, které hospodářské organizace skutečně poškozují, a nikoli činy nepoškozující nikoho nebo dokonce činy společensky prospěšné, ale odporující centrálním předpisům. V této souvislosti by bylo nutné zrušit i zákony stíhající individuální podnikání jako trestnou činnost a drobné podnikání v zákonem stanovených mezích výslovně povolit.

A protože zdravý vývoj ekonomiky je spojen i s pohybem informací, s volnou výměnou myšlenek, se svobodnou kritikou, svobodou projevu a shromažďování, s cestováním a osvojováním si zkušeností, s občanským sebevědomím a právní jistotou, podmíní úspěch požadované ekonomické reformy i důsledné dodržování lidských a občanských práv.

(5) Charta 77 navrhuje:

Jako první krok k ozdravění ekonomických poměrů a řízení naší ekonomiky, procesu, který se týká všech občanů republiky, doporučuje Charta 77 politickým i vládním orgánům, ale též redakcím novin a sdělovacích prostředků uspořádat širokou veřejnou diskusi o nezbytnosti, cílech a zaměření ekonomické reformy, o nutnosti strukturálních přeměn čs. hospodářství. V této souvislosti zveřejnit analýzu skutečného stavu naší ekonomiky a v mnohem širší míře než dosud zveřejňovat poznatky z řízení hospodářství v Maďarsku, Sovětském svazu, Číně a i dalších zemích s jiným ekonomickým systémem a neklást diskusi předem ideologická či jiná omezení.

Na základě výsledků diskuse pověřit tým složený z nejzkušenějších odborníků z oblasti ekonomické teorie i praxe vypracovat konkrétní návrhy úprav fungování hospodářského mechanismu, struktury i soustavy řízení čs. národního hospodářství. Svou účast na práci takového týmu nabízejí i ekonomové – signatáři Charty 77.^{E1Dokument byl zpracován skupinou ekonomických odborníků a je zřejmou reakcí na Zprávu o rozvinutí prací na dlouhodobém výhledu rozvoje národního hospodářství ČSSR 1985–1990 vypracovanou Státní plánovací komisí.}

Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová
mluvčí Charty 77

Zasláno: předsedovi federální vlády ČSSR, předsedovi Státní plánovací komise, řediteli Ekonomického ústavu ČSAV, redakcím Rudého práva, Čs. rozhlasu, Čs. televize, Hospodářských novin^{E2Ve složce ÚSD, sb. FMV-Ch jsou uloženy také dva průvodní dopisy Evy Kantůrkové z 14. listopadu 1985 adresované šéfredaktorovi Hospodářských novin a řediteli Čs. rozhlasu. Oba příjemci je předali Ministerstvu vnitra ČSSR. Na prvním z nich je rukopisná poznámka: s. Lorenc. Dokument zaslaný Hospodářským novinám je hustě podtrhán tužkou.}

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 8, č. 12 (4. 11.–3. 12. 1985), s. 6–10
• Listy, roč. 16, č. 1 (únor 1986), s. 33–35.

Výtah z dokumentu

• In: Nový domov, roč. 37, č. 1 (9. ledna 1986)
• České slovo, č. 11 (listopad 1985), s. 1, 3.

Komentáře

• Kadlec, V.: Rok 1984 ekonomicky. Listy, roč. 15, č. 1 (únor 1985), s. 32–40
• Šik, O.: Reálný vývoj produktivity a spotřeby. Tamtéž, č. 2 (duben 1985), s. 22–27
• Volný, S.: O problémech čs. ekonomiky. ÚSD, sb. RFE, pol. blok 248, 9. 10. 1985
• Kadlec, V.: Rostoucí inflační tlaky ve stagnující ekonomice. Ze zásuvky i z bloku, 1986, č. 6
• Zukal, R.: V ekonomice platí fakta, nikoliv slova. Tamtéž, č. 7, s. 12
• Šulc, Z.: V zajetí falešného vědomí. Ke kritice politické ekonomie socialismu. Tamtéž, č. 9 (listopad 1986)
• Šulc, Z.: Noví ukazatelé, nové iluze. Tamtéž
• Sláma, J.: Vyhlídky rozvoje čs. hospodářství do roku 2000. Listy, roč. 16, č. 5 (říjen 1986), s. 25–26
• -r-: Poznámky k poznámkám. Diskuse, č. 16 (říjen 1985), s. 1–3
• Oswald, K.: Uvědomujeme si meze svých možností. Tamtéž, s. 3–10
• Kadlec, V.: Žijeme na dluh, na úkor budoucnosti z podstaty. Tamtéž, č. 35 (březen 1986), s. 1–9
• Kadlec, V.: Potřebujeme přestavbu. Tamtéž, č. 49 (leden 1987), s. 15–16.

E1.	Dokument byl zpracován skupinou ekonomických odborníků a je zřejmou reakcí na Zprávu o rozvinutí prací na dlouhodobém výhledu rozvoje národního hospodářství ČSSR 1985–1990 vypracovanou Státní plánovací komisí.
E2.	Ve složce ÚSD, sb. FMV-Ch jsou uloženy také dva průvodní dopisy Evy Kantůrkové z 14. listopadu 1985 adresované šéfredaktorovi Hospodářských novin a řediteli Čs. rozhlasu. Oba příjemci je předali Ministerstvu vnitra ČSSR. Na prvním z nich je rukopisná poznámka: s. Lorenc. Dokument zaslaný Hospodářským novinám je hustě podtrhán tužkou.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	14
Měsíc	11
Rok	1985
Zpracovaný	true
OCR	false