D320

1985, 15. listopad, Praha. – Odpověď exilové organizaci Rada svobodného Československa v New Yorku na kritický dopis ohledně podpisu mezinárodní výzvy Nikaragua má právo na mír deseti signatáři Charty 77. (Dokument č. 27/85)

Vážení pánové,

dostali jsme Váš dopis, týkající se skutečnosti, že deset signatářů Charty 77,^{E1Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek, Eva Kantůrková, Václav Malý, Miloš Rejchrt, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jaroslav Šabata, Anna Šabatová a Petr Uhl. K prohlášení se volně připojil Václav Havel písemným prohlášením: „Souhlasím v tom smyslu, že Reaganova administrativa nedělá podle mých informací a mého názoru ve Střední Americe dobrou politiku. Proti samotné kategorické textaci prohlášení mám ovšem výhrady.“} z toho většinou jejích mluvčích, podepsalo mezinárodní výzvu americké vládě „Nikaragua má právo na mír“.^{E2Výzva Nikaragua má právo na mír byla poprvé zveřejněna 8. května 1985 ve francouzském deníku Le Monde, podruhé v New York Times 1. prosince 1985. Prohlášení protestovalo proti Reaganově intervenční politice v Nikaragui; nezabývalo se povahou nikaragujského režimu, ale kategoricky žádalo zastavení zasahování USA do vnitřních poměrů v Nikaragui. Výzvu podepsalo 154 kulturních a veřejných pracovníků z USA i Evropy (např. Noam Chomsky, Kurt Vonnegut, Simone de Beauvoir, Günter Grass, E. P. Thompson, Mihailo Markovič, György Konrad, Lászlo Rajk ml., Lev Kopelev aj.). Text prohlášení se všemi podpisy přetiskl 23. ledna 1986 literární týdeník New York Review of Books a současně uveřejnil i otevřený dopis Danielu Ortegovi z 1. prosince 1986, jímž všichni čeští signatáři prohlášení protestovali proti omezování občanských práv v Nikaragui. Srv. Otevřený dopis prezidentu nikaragujské republiky D. Ortegovi in Informace o Chartě, roč. 8, 1985, č. 12 a Listy, roč. 16, č. 1 (únor 1986), s. 11–12. Soubor příspěvků k situaci v Nikaragui in Diskuse, č. 43 (říjen 1986), s. 19–29; Uhl, P.: Několik řádek na vysvětlenou. In: Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 12, s. 5–6. Viz též D338 (16. 6. 1986).}

Váš dopis jsme zveřejnili, aby se s ním mohla seznámit celá přátelská veřejnost Charty 77, a současně s ním zveřejňujeme i tuto naši odpověď. Tak jistě učiníme zadost demokratičnosti a otevřenosti, na níž je založena činnost naší spřátelené obce.

K Vašemu dopisu bychom rádi vysvětlili jednu okolnost pro existenci a činnost Charty velice důležitou, ne-li základní: Charta 77 není společenstvím o jednom společném názoru na svět a na řešení jeho problémů. Signatáře Charty 77 sjednocuje zájem o to nejobecnější, o to, co se týká všech lidí a čím se proviňuje proti všemu lidu panující režim v Československu: o boj za prosazení platnosti lidských a občanských práv z hlásané teorie do praxe politiky. Avšak názor na způsob tohoto zápasu, na jeho rozsah, důraz a cesty k zlepšení československých poměrů mají různé proudy a skupiny v Chartě různý, tak jak to už bylo mnohokrát popsáno. Proto taky část dokonce mluvčích Charty 77 bez rozpaků podepsala mezinárodní výzvu, kterou by jiní jejich přátelé v Chartě nepodepsali.

V tomto skutečném pluralismu cest a zájmů, v této rozdílnosti názorů a volnosti mimo Chartu je projevit, je všecka síla Charty 77. Každý pokus o nadvládu jednoho názoru proti jinému by vedl k rozpadu Charty a k nemožnosti jejího působení. Proto také chartisté střeží až žárlivě své přátelství k rozličnosti, svou jednotu v rozmanitosti. V Chartě platí zásada, že právo druhého na názor je i mým právem, i kdybych s názorem nesouhlasil. A není třeba dokládat, že státní moc se někdy až usilovně snaží právě tuto jednotu v rozdílnosti rozklížit a Chartu tak zničit.

Vám toto vše nebude možná znít nijak objevně, žijete ve světě, kde se lidé chovají tak volně, že jim to až někdy závidíme. U nás jsou ale tyto principy přesně tím, co pro svou vlast obhajujeme; a musíme se jimi především řídit my sami. Nepochybujte ale nikterak o tom, že Váš názor byl dobře zvážen, a to i těmi, kteří výzvu podepsali a proti jejichž podpisu argumentujete.

Jsme rádi, že se zájmem sledujete práci Charty. Nechceme nijak přeceňovat její význam, ale to, že je už několik let slyšitelným hlasem oponujícím vládnoucí moci a vyjadřujícím názory národa, ji k mnohému zavazuje a současně je vděčná za každý projev zájmu a upřímnosti. Občanská práva, o něž usilujeme, jsou nadto v celém světě nedělitelným úkolem a Charta 77 se cítí být součástí všech jejich stoupenců a všech aktivit, které za ně bojují.

Ještě jednou Vám děkujeme za pozornost, kterou jsme přijali jen v přátelském duchu.

Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová
mluvčí Charty 77

15. září 1985

Mluvčím občanské iniciativy Charta 77

Praha, Československo

Vážení přátelé!

Zaznamenali jsme, že deset z Vašich významných členů občanské iniciativy Charta 77 (Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek, Eva Kantůrková, Václav Malý, Miloš Rejchrt, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jaroslav Šabata, Anna Šabatová a Petr Uhl) připojili své podpisy k výzvě 154 evropských intelektuálů „Nikaragua má právo na mír“, ve které žádají, aby bylo zastaveno americké zasahování do nikaragujských záležitostí.

Sledujeme činnost občanské iniciativy Charta 77 od jejího vzniku s obdivem a velmi pozorně. Činíme tak mezi jiným i proto, abychom v jejích dokumentech, analýzách a podáních na československé vládní a stranické orgány nebo jejich představitele vyslovené názory a požadavky poznali, jim porozuměli, a pokud je nám to možné, k nim přihlíželi ve své exilové činnosti zaměřené na obnovení svobody, suverenity a demokracie v naší vlasti, okupované vojenskými jednotkami Sovětského svazu. Tím, že Vaše dokumenty zveřejňujeme ve svém anglickém věstníku Czechoslovak Newsletter a že přihlížíme k jejich obsahu a postulátům ve svých podáních adresovaných vládním a politickým kruhům svobodného světa, jsme dali najevo svůj pozitivní postoj k programu Vaší občanské iniciativy Charta 77. Proto jsme až dosud nepovažovali za nutné Vám přímo své připomínky a pocity sdělovat.

Jsme si vědomi toho, že připojení deseti předních členů občanské iniciativy Charta 77 k výzvě evropských intelektuálů „Nikaragua má své právo na mír“ není oficiální akt Charty 77! Tento případ nás však znepokojil do té míry, že jsme se rozhodli tlumočit Vám své stanovisko s prosbou, abyste je sdělili svým deseti zaangažovaným přátelům. Činíme tak v dobré naději, že navážeme konstruktivní dialog, který nám umožní v budoucnosti, abychom si rozuměli a bez jakéhokoliv formálního dohovoru naši aktivitu koordinovali.

Nemyslíme totiž, že československý občan a člen občanské iniciativy Charta 77 může s klidným svědomím připojit svůj podpis k takovému dokumentu, jako je výzva „Nikaragua má právo na mír“. Samozřejmě, že Nikaragua a její lid mají právo na mír. Ale mužové a ženy s československou zkušeností, jako jsou ti, kdo podepsali výzvu evropských intelektuálů, musí vědět, o jaký mír v Nikaragui jde, když politický vývoj v této středoamerické republice ovlivňují a řídí „poradci“ ze Sovětského svazu a Kuby.

Nikaragujský lid má právo na mír, ale nikaragujský lid není jen Ortega a jeho společníci a nejsou jím pouze touto klikou vedené davy. Do nikaragujského lidu, který má právo na mír, patří ti, co bojovali proti Somozově diktatuře a které nyní režim prezidenta Ortegy odmítá a pronásleduje a nutí opustit vlast. Do nikaragujského lidu patří i indiánské kmeny, které Ortegův režim vyhání z jejich domovů a decimuje. Do nikaragujského lidu patří také rolníci a drobní podnikatelé a obchodníci, jež režim pomalu a postupně likviduje. Do nikaragujského lidu patří i masy věřícího lidu, které v náboženském projevu režim omezuje. Do nikaragujského lidu patří i tisíce těch, kdo se zbraní v ruce bojují proti diktatuře sandinistů.

Zkrátka bychom Vám chtěli připomenout, že v Nikaragui začal proces úplně obdobný procesu, který procházel v Československu do komunistického puče. Neboť i v Nikaragui představitelé Ortegova režimu hovoří o svérázné nikaragujské revoluci, o sociální spravedlnosti, o náboženské svobodě, o připuštění opozice atd., tak jako hovořil u nás Gottwald a Zápotocký. A všichni velmi dobře víme, jak to dopadlo s onou speciální československou cestou k socialismu. Je to také proces obdobný procesu, který vedl k nastolení komunistické diktatury na Kubě. Sandinisté jsou ochotni k mnoha kompromisům na své cestě k totalitní moci vyjma jednoho: za žádných okolností se nevzdají své „vedoucí role“.

Program Vaší občanské iniciativy Charta 77 je zaměřený na odčinění těch chyb a zločinů, kterých se u nás komunisté dopustili, když se podle příkazu Moskvy zmocnili vlády a začali budovat socialismus podle sovětského vzoru. Proti tomuto režimu se ve svých memorandech, která posíláte na konference, jež rokují o plnění Závěrečného paktu z Helsinek, dovoláváte pomoci těch demokratických sil, které mají znemožnit krutosti a zločiny komunismu a sovětského imperialismu. Nechápeme proto, jak někteří členové občanské iniciativy Charta 77 mohou být proti tomu, když americká vláda chce pomoci těm vrstvám nikaragujského lidu, které Ortegův režim vydědil z národní společnosti, anebo těm, kdo odolávají jeho plánům na potlačení lidské a náboženské svobody. Opakujeme: v Nikaragui dnes nejde o nic jiného než o to, oč šlo u nás před totálním uchvácením moci komunisty. A to není možné schvalovat a není možné se na to dívat se založenýma rukama.

Je Vám jistě známo, co o poměrech v Nikaragui napsaly polské ilegální noviny v otevřeném listě páterovi Cardenalovi. Pro jistotu přikládáme k tomuto dopisu zprávu o onom listě. Československá občanská iniciativa Charta 77 hledá cesty ke spolupráci s polskou Solidaritou. Vydala spolu s polskými přáteli už několik prohlášení, jež měla vliv na Západě už i proto, že šlo o společný krok československých a polských pracovníků – obránců lidských práv. Domníváme se, že polský list páteru Cardenalovi analyzuje situaci v Nikaragui daleko přiléhavěji a vyvozuje z ní politické důsledky v zájmu svobody, demokracie a míru daleko přesvědčivěji, než tak činí apel „Nikaragua má právo na mír“.

Ujišťujeme Vás znovu svým kladným postojem k Vaší občanské iniciativě Charta 77, která ve světě pomáhá udržovat dobré jméno demokratických sil v Československu. Prosíme Vás však, abyste svým přátelům, kteří se připojili k výzvě evropských intelektuálů „Nikaragua má právo na mír“, sdělili naše stanovisko k jejich podpisu a s ním i naši žádost, aby vždy v takových případech, kdy by jejich stanovisko mohlo podpořit sovětské pronikání do světa – a o to v nikaragujském případě jde – svůj postoj důkladně uvážili.

Prosíme Vás, abyste přijali tyto naše řádky v upřímném duchu, ve kterém je podáváme.

Mojmír Povolný, předseda výkonného výboru
Martin Kvetko, místopředseda výkonného výboru

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 8, č. 12 (4. 11.–3. 12. 1985), s. 2–5.

E1.

Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek, Eva Kantůrková, Václav Malý, Miloš Rejchrt, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jaroslav Šabata, Anna Šabatová a Petr Uhl. K prohlášení se volně připojil Václav Havel písemným prohlášením: „Souhlasím v tom smyslu, že Reaganova administrativa nedělá podle mých informací a mého názoru ve Střední Americe dobrou politiku. Proti samotné kategorické textaci prohlášení mám ovšem výhrady.“

E2.

Výzva Nikaragua má právo na mír byla poprvé zveřejněna 8. května 1985 ve francouzském deníku Le Monde, podruhé v New York Times 1. prosince 1985. Prohlášení protestovalo proti Reaganově intervenční politice v Nikaragui; nezabývalo se povahou nikaragujského režimu, ale kategoricky žádalo zastavení zasahování USA do vnitřních poměrů v Nikaragui. Výzvu podepsalo 154 kulturních a veřejných pracovníků z USA i Evropy (např. Noam Chomsky, Kurt Vonnegut, Simone de Beauvoir, Günter Grass, E. P. Thompson, Mihailo Markovič, György Konrad, Lászlo Rajk ml., Lev Kopelev aj.). Text prohlášení se všemi podpisy přetiskl 23. ledna 1986 literární týdeník New York Review of Books a současně uveřejnil i otevřený dopis Danielu Ortegovi z 1. prosince 1986, jímž všichni čeští signatáři prohlášení protestovali proti omezování občanských práv v Nikaragui. Srv. Otevřený dopis prezidentu nikaragujské republiky D. Ortegovi in Informace o Chartě, roč. 8, 1985, č. 12 a Listy, roč. 16, č. 1 (únor 1986), s. 11–12. Soubor příspěvků k situaci v Nikaragui in Diskuse, č. 43 (říjen 1986), s. 19–29; Uhl, P.: Několik řádek na vysvětlenou. In: Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 12, s. 5–6. Viz též D338 (16. 6. 1986).

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	15
Měsíc	11
Rok	1985
Zpracovaný	true
OCR	false