D327

1986, 6. březen, Praha. – Úvaha a návrhy k diskusi o problémech mladé generace Prostor pro mladou generaci, zaslané Federálnímu shromáždění, vládě a redakcím Mladé fronty a Mladého světa. (Dokument č. 7/86)

Prostor pro mladou generaci^{E1Dále srv. D330 (18. 3. 1986), D333 (25. 4. 1986), D334 (2. 5. 1986), D349 (7. 10. 1986).}

Osmého prosince 1985, ve výročí smrti Johna Lennona, shromáždili se mladí ctitelé rockové a folkové hudby u jeho symbolického hrobu na Kampě a zaplnili i Karlův most. Někteří hráli na kytary a ke zpěvu se přidávali postupně všichni. Na výzvu důstojníka VB, aby se rozešli, oddělila se asi tisícičlenná skupina, prošla Staroměstským náměstím na Příkopy, odtud pokračoval průvod k Národnímu divadlu a přes Újezd a Malostranské náměstí na Hrad, kde shromážděné osvítily reflektory policejních aut. Průvod neprošel středem Prahy mlčky. Volalo se: Žádná raketa není mírová! Dejte míru šanci! Chceme svobodu! a také: Zrušte armádu! Na Hradě zazpívali někteří i národní hymny.

Když se již průvod rozcházel, získal podporu nápad uspořádat improvizovanou podpisovou akci proti raketám. Tak se na zídce u Kajetánky zrodil text, v němž stálo: „Nesouhlasíme s rozmísťováním jakéhokoliv počtu jaderných zbraní na obou stranách Evropy.“ Pod text se postupně podepsalo na tři sta mladých lidí a petici pak zaslali prezidentovi republiky, předsedovi vlády, jakož i americkému a sovětskému velvyslanectví.

Bezpečnost, která průvod po celou dobu sledovala, projevila na místě samém zdrženlivost. To je třeba ocenit, protože rok předtím, 8. prosince 1984, podobné shromáždění rozehnala s pomocí služebních psů a obušky. Nicméně ani loňský průvod neskončil bez následků. Několik desítek jeho účastníků bylo vyslýcháno, u jednoho, který byl ten večer zadržen, byla provedena domovní prohlídka – a tak s hodnocením role úřadů je nutno ještě vyčkat.

V každém případě šlo o událost, která nemá za posledních patnáct let v našem hlavním městě obdoby. A protože spontánní mírová demonstrace dělníků, učňů a studentů zprvu unikla pozornosti sdělovacích prostředků, zaslouží si tím spíše naši dodatečnou pozornost. Spolu se vznikem neformálních pospolitostí, zejména v menších městech, motivovaných nábožensky, ekologicky či třeba nadšením pro novou hudbu, signalizuje prosincový průvod Prahou rostoucí zájem části mladého pokolení o věci nadosobní. Je výzvou určenou nám všem. Jistě nebudeme jediní, kdo se pokusí dešifrovat její smysl. Následující úvahy a návrhy proto předkládáme v dobré víře, že veřejnost je pochopí jako vstupní slovo.

I

Mladý člověk si přeje prožít svůj život jako příběh, který si zvolí a stvoří. V tomto přání je pochopitelně kus iluze, protože prostor, v němž se jeho příběh odehraje, stvořili už jiní a před ním. Přesto má jeho přání i hluboké oprávnění, neboť každým lidským životem, každým novým pokolením začíná svět znovu.

Bohužel brzy sezná, že mu už někdo jiný napsal k jeho životu scénář. Někdo mocný a anonymní, kdo se s ním nedomluvil a také nadále se s ním domlouvat nehodlá. A tak místo příběhu začne postrkování a usměrňování, kádrování a třídění, jako když součástka putuje po běžícím pásu k místu, kde spadne do své bedny. Mladému člověku se leccos nelíbí a chtěl by se na to i zeptat, ale doma i v zaměstnání ho varují: Do toho se raději nepleť! Mladý člověk samozřejmě přemýšlí a rád by přemýšlel nahlas. Tu mu zas řeknou, že všechno namysleli do zásoby nějací klasici. Někteří z mladých jsou podnikaví a rádi by cosi podnikli i ve vlastním podniku; rychle jim tedy vysvětlí, že podnik tu není k podnikání, ale k tomu, aby plnil ukazatele. Mladý člověk se ochotně spolčuje a možná by i založil nový spolek; jenže systém má už své osvědčené prefabrikáty, a tím je spolčovací příděl vyčerpán. Je toho opravdu málo, co mladým zůstává jako prostor pro svobodné sebeuplatnění – snad sport, toulky přírodou a ovšem láska.

Samozřejmě: nikdo není jen výtvorem okolností. Silnější povahy si i za této situace nacházejí svou cestu. Nesmíme však zároveň zapomínat na desítky a stovky těch slabších, kteří své životní prázdno dnes a denně utloukají vysedáváním u piva nebo kteří hledají revoltu a vzruch v drogách a ničí se stejně nelítostně, jako ničí na všechno rozzlobený výrostek telefonní budku.

Teprve na tomto pozadí a na pozadí uměle způsobené kulturní nouze doceníme, co pro mladé lidi znamená setkání s hudebním proudem, který je schopen vyslovit ten zvláštní, drsný a zároveň rozcitlivělý pocit generace rostoucí ve stínu jaderných raket. Hudební skupiny, za kterými se jezdívalo někdy i stovky kilometrů do zastrčených hospod, mají nezřídka až dadaistické názvy – jako „Jasná páka“ nebo „Ještě jsme se nedohodli“ – ale na jejich koncertech prožije posluchač svou chvíli reálné katarze: konečně někdo vyjádřil, čím se až dusí. A je to zároveň pocit vděčnosti a srozumění, který lze těžko popsat.

Kromě skandování na sportovních stadionech je naše země dost zamlklá. Lidé zarputile mlčí v dopravních prostředcích a neméně zarputile i na různých schůzích. Mlčením je i rituální omílání opotřebovaných slov a vět, které nikdo neposlouchá. V takové zakřiknuté chvíli se přemýšlivý písničkář dostává do situace, kterou nezavinil: pro své publikum se stává nejen písničkářem, ale i básníkem, kazatelem a mluvčím. Jeho zpívané promluvy při kytaře jsou provázeny úpěnlivou pozorností i uvolněným chechotem i bouřlivými aplausy. Strážci monopolu na výchovu mladé generace se cítí ohroženi a žádají, aby se proti nekalé konkurenci zakročilo. Což se posléze stane.

Po neblaze proslulém a nekvalifikovaném článku v Tribuně^{E230. 3. 1983 v Rudém právu vyšel článek redaktorky Baklové Prevít rock – my, 23. 5. 1983 v Tribuně článek Jana Krýzla Nová vlna se starým obsahem. O rozmanitých opatřeních státní moci omezujících tvorbu mladé generace a o důsledcích této praxe viz D255 (30. 8. 1983). Viz též Chadima, M.: Likvidace českého rocku. In: Alternativa, Brno 1992, s. 351–352, 357–365.} v březnu 1983 nastala likvidační akce. Kapely jako „Pražský výběr“, „Letadlo“, „Jasná páka“ a další přestaly účinkovat, protože se jich zřizovatelé v důsledku administrativního nátlaku zřekli. Jeden populární písničkář byl postaven před soud pro údajné příživnictví a rozkrádání, na druhého se snesla nevůle, neboť si dělal psinu z nebeské byrokracie a ta pozemská to vztáhla na sebe.^{E3Písničkář Josef (Pepa) Nos byl 5. 10. 1984 podmínečně odsouzen na 2 roky za údajné rozkrádání socialistického majetku a příživnictví kvůli příjmům z nedovolené umělecké činnosti. Autorem písničky Andělé na kůru je Jaromír Nohavica.} Je sice pravda, že čas otupil likvidační elán a že se někteří dočasně vyřazení muzikanti zas uplatnili. To však neznamená, že byrokratický tlak ustal. Zatímco na venkově trvá nezastřené šikanování rocku i folku dál, v kulturních centrech se zostřilo zejména schvalovací řízení na úrovni zřizovatele. Dochází ke groteskním situacím, kdy se dvacetiletý muzikant musí o svých písních dohadovat s komisí přestárlých neodborníků bez špetky pochopení pro jeho vkus a životní pocit. Písemně se ovšem nic nezakazuje – většina zápovědí se provádí ústně prostřednictvím pořadatelů a zřizovatelů.

Situace se dále zkomplikovala zrušením Svazu hudebníků rozhodnutím MV ČSR ze dne 22. 10. 1984. Tím se zpochybnila jak existence Jazzové sekce Svazu hudebníků, jež sdružuje na sedm tisíc zájemců o novou hudbu, tak i Sekce mladé hudby, která má dvanáct tisíc členů. Zejména na Jazzovou sekci dopadly už nejrůznější šikany včetně domovních prohlídek v místnostech sekce i v bytech jejích funkcionářů. Z nezávislé hudební aktivity, která svými účastníky nebyla vůbec pojímána jako nějaká „politika“, se tak přes noc stalo politikum.^{E4K Jazzové sekci srv. D345 (18. 9. 1986), D349 (7. 10. 1986), D356 (28. 11. 1986).} Desetitisíce mladých lidí přijalo pronásledování svých spolků, kapel i zpěváků jako osobní urážku. Problém sám už překročil hranice republiky a na kulturním fóru vloni v Budapešti se o zmíněných represích obšírně hovořilo.^{E5Na budapešťském kulturním fóru (srv. D316 z 25. 9. 1985) vystoupil 17. 10. 1985 proti pronásledování Jazzové sekce velvyslanec Velké Británie.} Také Praha zažila v letech 1983, 1984 a 1985 už tři demonstrace mladých, které byly mimo jiné varovnou odezvou na kulturní politiku prováděnou klackem.

Náš návrh je jednoduchý:

Zrušte malichernou kuratelu nad novou hudbou. Nechte kapely hrát a zpěváky zpívat. A zrušte klatbu nad Jazzovou sekcí a nad Sekcí mladé hudby.

II

Touhou každého mladého člověka je podívat se do světa. Za rakouské monarchie se chodilo po vyučení do ciziny na zkušenou. Tato potřeba platí i dnes. Říká se, že by mladá generace měla být vzdělaná a schopná zvládnout technické a vědecké nároky třetí průmyslové revoluce. Jak toho ale docílit, když mladí lidé nemohou získat přímou zkušenost v zemích, kde tento rozvoj dospěl dále – získat tuto zkušenost a vrátit se s ní domů? Říká se, a to z míst nejoficiálnějších, že Evropa je náš společný dům. Co je to ale platné, když tento dům není průchodný a jeho obyvatelé se nemohou navštěvovat. Jak se může vytvořit pocit důvěry a sounáležitosti, když se národ od národa uměle odděluje?

Jaroslav Seifert v básni napsané k poctě Vladimíra Holana použil výrazu: ta zpropadená voliéra Čech. Voliéra je klec, kde ptáci mohou vzlétnout, poletovat, ale nemohou se rozletět. Říká se, že mladé pokolení má dnes všechny možnosti svobodného rozletu a na televizních obrazovkách se cestuje i do vesmíru. Mladý Čechoslovák však nemá tak náročné sny: rád by se podíval alespoň na skok k sousedům do Vídně. A tu se přesvědčí, že cesta do kosmu by byla snazší. Pochopitelně závidí svým vrstevníkům ze západní Evropy, kteří si jezdí ze země do země bez všelijakých příslibů a výjezdních doložek a ani cesta kolem světa není pro ně nic nepředstavitelného. Říká se, že mladí Čechoslováci mají o životě na západ od našich hranic iluze. Dost možná. Není nic snazšího než jim dát možnost, aby se o životě svých západních sousedů na místě přesvědčili a případných iluzí se zbavili. A naopak, to dobré, co poznají, ať si odvezou ve své mysli zpět – ku prospěchu svého domova. Tak se odnepaměti přenášela lidská zkušenost a země, které se před ní izolovaly, upadly ve strnulost a katastrofálně zaostaly.

Náš návrh je znovu prostý: umožněte mladým lidem cestovat.

Protože předpokládáme rozličné námitky i praktického rázu (nejsou devizy atp.), rádi bychom celou věc usnadnili.

Obrátíme se na své přátele v západní Evropě – máme na mysli např. hnutí usilující o mírovou Evropu bez ničivých zbraní – aby uvážili založení fondu, kterým by se financovaly prázdninové tábory pro setkání mladých lidí z obou částí evropského domu, například pro setkání muzikantů a písničkářů nebo mladých ekologů a ochránců přírody nebo třeba studentů některého evropského jazyka atp. A nesmělo by se zapomenout ani na taková tematická setkání, jež by vyhovovala mladým lidem z průmyslu a zemědělství, kteří mají zájem o aktuální odborné i sociální problémy, jež hýbou těmito oblastmi hospodářství.

Tato akce, jejíž pracovní název by mohl být MLADÁ EVROPA SE POZNÁVÁ, by se mohla stát skromným počátkem hlubšího procesu odbourávání bariér.

III

„Zrušte armádu!“ volalo se v prosincovém průvodu. I v šedesátých letech docházelo u nás k různým manifestacím mladých, žádalo se leccos, co nebylo vládě vhod, ale takové heslo se nevyskytlo. Zřejmě došlo k jistému posunu ve vědomí lidí.

Armáda není nikde v Evropě skutečně populární. Nákladné přehlídky vojsk a válečné techniky jsou lidem z duše protivné. Dochází k paradoxnímu jevu: při pohledu na defilující rakety se v divákovi nerodí pocit bezpečí, ale vzmáhá se v něm naopak stále silnější pocit nebezpečí. Neboť ví: kde je instalována jaderná raketa, tam míří i rakety protivníka. Obyčejný člověk má pocit, že je v pasti.

V Československu je tento pocit ještě znásoben skutečností, že se na našem nevelkém území tísní hned armády dvě. V některých oblastech, kam se člověk pohne, narazí na vojenský prostor. Není se tedy co divit, když se občan domnívá, že by nám za daných okolností lépe vyhovovala armáda menší, levnější a také demokratičtější. Většina mladých lidí se tudíž dívá na prezenční službu jako na zbytečnou ztrátu času a újmu. A myslí si právě to, co pražský průvod volal.

Přicházíme proto s návrhem, který vychází tužbě mladých lidí alespoň částečně vstříc a přitom ani z profesionálních vojenských kruhů k němu nemůže být seriózních námitek. Zkušenost našich sousedů – NDR a NSR – prokázala, že pro dobrý výcvik branců bohatě stačí jeden a půl roku. Navrhujeme tedy zkrátit prezenční vojenskou službu z 24 na 18 měsíců.

A ještě v jedné důležité věci nám mohou být sousední země příkladem: jak v NDR, tak v Maďarsku respektují fakt, že některým mladým lidem jejich víra nebo svědomí zapovídají sloužit ve zbrani. Pro tyto brance byla v NDR zřízena náhradní pracovní služba.

I v Československu dochází při nástupu vojenské služby k těmto mravním konfliktům, které, jsou-li násilím potlačeny, mohou vyústit v zoufalství a sebevraždy. Proto navrhujeme zřídit i u nás náhradní pracovní službu pro brance, kterým svědomí nebo náboženská víra zapovídají cvičit se v zabíjení lidí.

Společnost by této služby beze zbraně mohla účelně využít zejména v činnostech souvisejících se záchranou lesů a vůbec s ochranou životního prostředí, jakož i v oblasti péče o lidi staré a postižené.

Kdyby se obě úpravy vojenské služby uskutečnily, získalo by tím nejen čs. hospodářství a státní pokladna; mladé pokolení a evropská veřejnost by to přijaly jako akt dobré vůle. A pokud by došlo v důsledku úpravy k jisté redukci početního stavu armády, dá se tato změna pozitivně uplatnit na vídeňském fóru jednajícím o snížení počtu vojsk obou aliancí.

IV

Jsme ujišťováni – a hovoří o tom i Ústava – že se vzdělání, výchova a vyučování u nás řídí hlediskem vědy. Měla by to tedy být cesta značená kritickým tázáním, opravdovostí a úctou k odlišnému stanovisku. Mladý člověk však nesoudí výchovu podle toho, co ona sama o sobě říká. Hodnotí ji podle toho, jak si počíná. A vzpírá se, když jsou mu na vědeckém tácu předkládány hotové poučky, o kterých se pak již nemá ani přemýšlet, ani diskutovat.

Jednadvacátého prosince 1985 uveřejnil čs. tisk komuniké ze schůzky tajemníků ústředních výborů komunistických a dělnických stran v Bukurešti o mezinárodních a ideologických otázkách, které podepsali i tři tajemníci ÚV KSČ. Mezi jiným se v komuniké zdůrazňuje, že mládež má být vychovávána „v duchu bezmezné oddanosti své straně a zemi“. Nemíníme zlehčovat toto odhodlání. Domníváme se pouze, že bezmezně oddán může být Pátek Robinsonovi, ne však občan něčemu tak proměnlivému a lidsky chybujícímu, jako je kterákoliv politická strana. Bezmezná oddanost je slepá oddanost, a ta je v rozporu s požadavkem výchovy ve vědeckém, tedy kritickém duchu.

K svému přesvědčení by měl každý člověk dozrát. Má-li být pravdivý výsledek, měla by být pravdivá i cesta k němu. V dospívajících lidech bývá živý cit pro fair play, a proto v nich budí nevoli, když vidí, jak je ve škole i v zaměstnání předstírané přesvědčení honorováno postupem.^{E6V létě 1985 koloval v Československu leták, v němž mladí křesťané vyzvali starší generaci, aby vyložila své politické a životní postoje a předala mladé generaci své zkušenosti a své poselství. Konkrétně šlo o postoj k roku 1968 tehdy a dnes. (Leták in: Listy, roč. 16 (1986), č. 1, s. 58–59, s. 286–293.)} Kdo se však opováží mít jiný názor a je příliš zásadový, aby jej zapřel, na to doplácí. Je snad tohle vědecká výchova? Což není jasné, že přesvědčení přijaté za úplatu je úplatné přesvědčení?

Konečně soudíme, že není správné, když se pod záminkou vědecké výchovy vštěpuje předsudek, jako by byl člověk zbožný méně osvícený než lidé, kteří s ním jeho zkušenost nesdílejí. Albert Einstein v úvaze Jak vidím svět píše: „Nejkrásnější, co můžeme prožít, je tajemství. Je to základní pocit, jenž stává u kolébky pravého umění a vědy. Kdo ho nezná a kdo se již neumí divit a nedovede žasnout, je vlastně mrtev a jeho oko je vyhaslé.“ Einstein nazývá tento svůj vztah k nekonečnému bytí zbožností, dokonce hlubokou zbožností. Ptáme se: byl snad Einstein člověk vědecky neosvícený? A mohl by, podle zdejších měřítek, vůbec přednášet na čs. vysoké škole?

V každém člověku je bytostná potřeba přesáhnout sebe sama. Jednotlivec, říká Einstein, „pociťuje individuální bytí jako nějaké vězení a snaží se prožívat souhrn jsoucna jako jednotu hlubšího významu.“ V postihování, ve výkladu tohoto významu se arci lidé lišili, liší a patrně budou lišit. Můžeme-li něco poradit našim mladým přátelům, pak jen to, aby se těmito odlišnostmi nedali terorizovat. Neboť lidé se nedělí podle svých vyznání. Dělí se však na ty, jejichž vztah k bližním, k přírodě, k univerzu je otevřený a přející, a na ty, kdo se klaní nějaké velmi dočasné a zpravidla velice nesnášenlivé modle.

Dne 10. června 1415 psal český učenec a kazatel svým krajanům: „Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“

Všimněte si dobře: Hus říká „přáli“, ne „vnucovali“. Je to nevědecký požadavek? Domníváme se naopak, že tento vzkaz, který k nám přichází ze vzdálenosti šesti staletí, oslovuje velmi současně každého z nás.

Shrnujeme: je v zásadním rozporu s duchem vskutku osvícené výchovy, aby byli lidé zvýhodňováni nebo naopak diskriminováni pro své přesvědčení. Jediným měřítkem pro postup ve škole i v zaměstnání může být pouze odborná a charakterová způsobilost. A platí-li, že každý nově přicházející člověk je i novým počátkem, musíme mu též přiznat právo, aby se na náš svět podíval svýma očima.

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, průpis s vlastnoručními podpisy.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 9 (1986), č. 4, s. 2
• Americké listy, roč. 26, 13. 6. 1986
• Nový domov, roč. 37 (1986), č. 8
• Charta 77. 1977–1989, s. 286–293.

Komentáře

• Tigrid, P.: Necháme to koňovi. Svědectví, roč. 19 (1985), č. 76, s. 771–774 a roč. 20 (1986), č. 77, s. 30–32
• Tigrid, P.: O mladých, o Chartě a výhledech. Tamtéž, č. 79, s. 467–672
• Löwensteinová, Š.: Mládež v ČSSR a náboženství. Tamtéž, s. 507–511
• J. Šiklová k témuž titulu. Tamtéž, s. 513–530
• Kantůrková, E.: O politice vlivné a mocenské. Listy, roč. 16 (1986), č. 1, s. 59–62
• Dienstbier, J.: Ještě jednou odpověď mladým křesťanům. Tamtéž, č. 6 s. 30–33
• Uhl, P.: Lidská práva a politické revoluce. Odpověď na výzvu mladých křesťanů. Tamtéž, roč. 17 (1987), č. 1, s. 68.

E1.	Dále srv. D330 (18. 3. 1986), D333 (25. 4. 1986), D334 (2. 5. 1986), D349 (7. 10. 1986).
E2.	30. 3. 1983 v Rudém právu vyšel článek redaktorky Baklové Prevít rock – my, 23. 5. 1983 v Tribuně článek Jana Krýzla Nová vlna se starým obsahem. O rozmanitých opatřeních státní moci omezujících tvorbu mladé generace a o důsledcích této praxe viz D255 (30. 8. 1983). Viz též Chadima, M.: Likvidace českého rocku. In: Alternativa, Brno 1992, s. 351–352, 357–365.
E3.	Písničkář Josef (Pepa) Nos byl 5. 10. 1984 podmínečně odsouzen na 2 roky za údajné rozkrádání socialistického majetku a příživnictví kvůli příjmům z nedovolené umělecké činnosti. Autorem písničky Andělé na kůru je Jaromír Nohavica.
E4.	K Jazzové sekci srv. D345 (18. 9. 1986), D349 (7. 10. 1986), D356 (28. 11. 1986).
E5.	Na budapešťském kulturním fóru (srv. D316 z 25. 9. 1985) vystoupil 17. 10. 1985 proti pronásledování Jazzové sekce velvyslanec Velké Británie.
E6.	V létě 1985 koloval v Československu leták, v němž mladí křesťané vyzvali starší generaci, aby vyložila své politické a životní postoje a předala mladé generaci své zkušenosti a své poselství. Konkrétně šlo o postoj k roku 1968 tehdy a dnes. (Leták in: Listy, roč. 16 (1986), č. 1, s. 58–59, s. 286–293.)

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	6
Měsíc	3
Rok	1986
Zpracovaný	true
OCR	false