D333

1986, 25. duben, Praha. – Odpověď Evropské síti pro dialog Východ–Západ se stanoviskem Charty 77 k tzv. Milánské výzvě – návrhu memoranda mezinárodního fóra svolaného mírovým hnutím do Milána na květen 1986. (Dokument č. 13/86)^{E116.–18. května se konala v Miláně mezinárodní konference na téma Helsinské dohody – iluze nebo naděje pro Evropu? Svolavatelem byla Evropská síť pro dialog Východ–Západ se sídlem v Berlíně, ustavená roku 1984 v Perugii (viz D283 z 30. 6. 1984), která sdružovala západní mírová hnutí a usilovala o dialog s nezávislými občanskými iniciativami na Východě. V rámci příprav konference byla diskuse o dokumentu s názvem Uvádět helsinskou smlouvu skutečně v život a s podtitulem Memorandum národům a vládám Evropy. Milánské konferenci byla předložena k diskusi druhá verze tzv. Milánské výzvy, kterou zpracovaly Nezávislá mírová iniciativa (Vídeň), Evropská síť pro dialog mezi Východem a Západem (Berlín), CODENE (Paříž), amsterodamská kancelář polské Solidarity a Nizozemská mezicírkevní mírová rada (IKV). Závažným impulsem k tomuto společnému dokumentu byla i Pražská výzva, vydaná Chartou 77 11. 3. 1985 (viz D297), adresovaná 4. konventu za evropské jaderné odzbrojení v Amsterodamu. Druhá verze byla ještě upravována po připomínkách vznesených na konferenci (srv. Třetí verze návrhu společného memoranda občanů z Východu a Západu účastníkům vídeňské následné schůzky KBSE in: Informace o Chartě 77, roč. 9 (1986), č. 9, s. 19–21). Konečné znění publikovaly Informace o Chartě 77 v mimořádném čísle, listopad 1986, s. 1–8. O vídeňské konferenci viz D349 (7. 10. 1986) a D352 (30. 10. 1986). Na milánské konferenci byly Československo, Maďarsko, Polsko a NDR zastoupeny exilovými představiteli.}

Evropské síti pro dialog Východ-Západ

c/o Dieter Esche, Niebuhrstr. 61, 1000 Berlin 12

Vážení přátelé,

děkujeme Vám za zaslání návrhu memoranda národům a vládám Evropy s názvem Uvádět helsinskou smlouvu skutečně v život. O textu se bude jednat na květnovém milánském fóru, a proto jste ho dali možným účastníkům fóra k připomínkám.

Všichni, kdo u nás text četli, jej ocenili jako významný krok vpřed od těch dob, kdy se „boj za mír“ chápal ještě jako něco odděleného od zápasu o lidská a občanská práva a o demokratizaci mezinárodních vztahů. Nicméně byly k textu i kritické připomínky.^{E2Diskuse k navrhovanému dokumentu se zúčastnili četní signatáři Charty 77. V ÚSD, sb. FMV-Ch, je ve složce u dokumentu uložen strojopis připomínek s názvem Určeno potenciálním signatářům Milánské výzvy, datovaný 31. 1. 1986 a podepsaný V. Bendou, L. Lisem, A. Marvanovou, R. Paloušem a P. Šustrovou. Na kancelářském razítku FMV je datum 29. 4. 1986: „Dostal se nám do ruky návrh textu Uvádět helsinskou smlouvu skutečně v život, pracovně označovaný též za Milánskou výzvu. K poměrně obsáhlému (cca 25 stran) dokumentu, pokrývajícímu širokou oblast problémů, máme celou řadu vážných námitek a výhrad. Jen velice stručně a víceméně příkladmo zde uvádíme jen ty z nich, které se nám jeví jako nejzásadnější a které současně nelze dost dobře odstranit dodatečnými úpravami textu. a) Obě velmoci jsou důsledně a takřka slavnostně označovány za stejné nebezpečí ve všech oblastech, od zbrojení po lidská práva. Názory na to se zajisté mohou velice různit. Domníváme se však, že i kdyby měli autoři textu (jde o představitele několika západních mírových hnutí) pravdu a příslušná nebezpečí byla na Východě i na Západě stejně závažná, rozhodně jsou naprosto odlišné povahy: křečovitým lpěním na formuli „obojí vyjde nastejno“ prokazují autoři svým vlastním názorům medvědí službu, neboť jejich analýze tak unikají nejzákladnější problémy a jejich návrhy namnoze ztrácejí na realističnosti (např. pokud jde o možnosti samostatné politiky států toho či onoho bloku, o povinnou publikaci základních údajů a vůbec možnosti veřejné kontroly, o snižování zbrojních rozpočtů apod.). Navíc ve svých konkrétních částech text nedodržuje ani tuto pochybnou paritu: s čím větším potěšením odsuzuje všechny skutečné i domnělé hříchy Spojených států, tím eufemističtěji komentuje stanoviska i počínání Sovětského svazu (cudná zmínka o dobyvačné a genocidní válce v Afghánistánu jako o „událostech“ nám připadá přece jen poněkud nedostačující). b) Návrhy týkající se odzbrojení (zvláště jaderného), jsou velice obšírné a zabíhají do takových technických podrobností, které se vymykají možnostem posouzení i sebelépe informovaného občana (alespoň na Východě). Ani překladatel zřejmě občas nevěděl, o čem je řeč, a např. sousloví „se systémem předběžného varování“ vložil na několika místech do textu bez jakékoli gramatické souvislosti (vždycky v okolí „eurostrategických“ raket). I kdyby byli autoři textu ve své věci naprosto kompetentní, nepřipadá nám dosti důstojné ani odpovědné podepisovat se takto „bianco“, bez možnosti posoudit podstatu a dosah vlastních požadavků. Oni však bohužel zcela zjevně kompetentní nejsou, což má dva nemilé důsledky. První spočívá v tom, že se – zřejmě bona fide – zaplétají do celé řady logických i věcných rozporů: např. důsledně odmítají všechny vojenské aspekty kosmických letů a patrně také pozemní i vzdušné systémy předběžného varování (viz problémy s překladem), což se v souhrnu rovná likvidaci právě oněch „národních prostředků kontroly“, které je SSSR výhradně (v poslední době snad již jen takřka výhradně) ochoten připustit –, téměř všechny ostatní odzbrojovací kroky navržené v dokumentu se tím stávají nekontrolovatelnými a tudíž bezpředmětnými. Druhý je vážnější a souvisí s inklinací, na kterou jsme upozornili již výše: skutečná znalost problémů je zde nahrazena sice zdrženlivým, nicméně ve výsledku jednoznačným přitakáváním mírové rétorice sovětských návrhů. c) Dokument několikrát výslovně zdůrazňuje, že SSSR patří do Evropy (ostatně klíčem je helsinský akt, který vylučuje pochyby v tomto směru: vždyť se v dokumentu ve všech nejošklivějších pádech skloňuje Turecko, jehož evropská příslušnost je ještě spornější). Je zajisté správné, klade-li se v dokumentu takový důraz na sebeurčení národů (s protiamerickým ostnem) a jsou-li velice podrobně zvažována práva sebenepatrnějších etnických menšin. Na tomto pozadí je však nutno označit za naprosto nemravné diskrétní mlčení o řadě velkých národů od Baltu po Moldávii (abychom se omezili jen na půdu Evropy), jimž je již po mnoho desetiletí upíráno právo na sebeurčení, pro něž dokonce i násilná rusifikace představuje vítanou změnu po obdobích přímé genocidy (i zmínka o náboženském útlaku zvláště v Československu je bohužel nemravná, nepřipomene-li se současně, co se děje katolíkům v Litvě, uniatům na Bílé Rusi a Ukrajině, baptistům, židům a dalším). Copak je možno pochybovat, že Sovětský svaz je poslední opravdovou koloniální velmocí? Copak ještě v době, kam sahá paměť současníků, protiprávně a násilně nepohltil mnoho národů včetně několika evropských? Copak některé z těchto národů nevyjádřily svou touhu po sebeurčení oběťmi, které často představovaly podstatnou část populace? Z uvedených i dalších důvodů nepřichází v úvahu, že bychom dotyčný text podepsali. Navíc však pokládáme za nezbytné apelovat na své přátele a vůbec všechny spolusignatáře Charty 77 v následujícím smyslu. Jsme si vědomi toho, že západní „míroví“ autoři Milánské výzvy projevili mnoho dobré vůle, že se podle svých sil a měřítek pokusili zahrnout do svého výkladu i naše představy o možnostech skutečného míru a že tím učinili značný krok vpřed oproti svým dosavadním ideologickým prefabrikátům – rozhodně by proto nebylo dobré bez dalšího odmítnout podanou ruku. Stejně tak si uvědomujeme, že právně nepředstavuje podpis Charty 77 žádný závazek a že i morálně se jím signatář zavazuje nanejvýš v tom smyslu, že hodlá respektovat úctu k základním lidským právům a že se chce na úsilí Charty 77 svobodně podílet. Je proto plným právem každého signatáře zastávat, propagovat a prosazovat jakékoli politické postoje, které nespočívají na popření základních lidských práv, ať již tak činí sám nebo spolu s jiným. Rozhodně tedy nemůžeme nikomu ze svých spolusignatářů něco zakazovat a nechceme ani nikoho okřikovat. Celý problém má však také svou druhou, neméně důležitou stránku. Je známo, že Charta 77 již několik let udržuje úzké kontakty s řadou evropských mírových hnutí a příležitostně se k mírové problematice sama přímo vyjadřuje: přes různé výhrady k některým jeho fázím si patrně většina signatářů přeje pokračovat v tomto procesu. Domníváme se, že tyto vztahy mohly být navzájem prospěšné a že jsme si u mírových hnutí dokonce získali i jistou autoritu (aniž bychom si zadali na jiných stranách) právě díky našemu pevnému postoji, díky důslednému lpění na nedělitelnosti našich humanistických východisek a neochotě podřizovat je momentálním politickým zájmům nebo výhodám. Jsme přesvědčeni, že Milánská výzva daleko přesahuje i nejvolněji chápaný rámec těchto východisek. Jestliže ji podepíše dostatečně reprezentativní skupina chartistů, bude s Chartou 77 nevyhnutelně spojována (vzhledem k existenci Pražské výzvy bude navíc vznikat dojem přímé kontinuity). Myslíme si, že něco podobného by značně oslabilo naši pozici a věrohodnost v očích mírových hnutí – můžeme se ovšem mýlit. Docela určitě (již sám tento dopis je dostatečně pádným důkazem) však takový krok velice zúží náš „manévrovací prostor“ ve vztahu k mírové problematice, možná až k definitivnímu převládnutí názoru, že Charta 77 nadále nemá a nesmí mít s takovými věcmi nic společného. Vyzýváme proto každého signatáře Charty, který by se k Milánské výzvě hodlal připojit, aby bedlivě zvážil nejen svou odpovědnost vůči spolusignatářům, ale především svou odpovědnost za naše společné úsilí ve věci míru, které již vydalo některé plody a které by mohlo být tímto nevhodným aktem trvale ohroženo. Je ovšem snazší kritizovat, vyzývat k nicnedělání a ničehonepodepisování než navrhnout pozitivní kroky (ostatně jsme již upozorňovali, že Milánská výzva je ze strany našich zahraničních partnerů přinejmenším pokusem projevit dobrou vůli a že by neměla být jednoduše ignorována). Pokud je nám známo, nebude už možno dosáhnout natolik radikálního přepracování (a zkrácení!) dokumentu, aby odpadly alespoň naše hlavní námitky. Za těchto okolností vidíme jediné pozitivní a pro všechny zúčastněné přijatelné řešení v tom, aby se konečně (po léta se o tom hovoří) ustavil nějaký nezávislý mírový výbor, skupina nebo hnutí, které nebudou přímo spojovány s Chartou 77 (případ VONS ukazuje, že ani úplná či téměř úplná „personální unie“ nemusí být na závadu) a jejichž manévrovací možnosti budou proto téměř neomezené. Pokud takováto nezávislá instituce skutečně vznikne, může se samozřejmě k Milánské výzvě bez problémů připojit. Může si být také jista naší plnou solidaritou v případě perzekuce – a nejen to, někteří z nás by se patrně na její práci rádi podíleli!“} Nepovažovali jsme za vhodné zaslat je jako nezpracovanou tříšť, a proto jsme uvítali iniciativu skupiny signatářů, kteří diskusi o Vašem podkladovém textu zpracovali do uceleného stanoviska, které pak podepsali a které Vám v příloze zasíláme.

Milánskému fóru též postupujeme dokument Charty 77 č. 7/86 Prostor pro mladou generaci.^{E3Srv. D327 (6. 3. 1986).} Fórum budou pravděpodobně zajímat kapitoly 2 a 3 uvedeného textu. V druhé kapitole dokumentu se uvažuje o tom, jak usnadnit vzájemné návštěvy mladých lidí z obou částí Evropy, a navrhuje se založit tradici prázdninových táborů, jež by umožnily tematicky motivovaná setkání a maximálně levný pobyt. Pro celou akci jsme vymysleli zatím pracovní název „Mladá Evropa se poznává“.

Třetí kapitola našeho dokumentu o mladé generaci se zabývá službou v armádě. Navrhuje se v ní zkrácení prezenční služby v ČSSR o půl roku a zřízení náhradní civilní služby pro brance, kterým svědomí nebo náboženské přesvědčení zapovídají cvičit se v zabíjení lidí.

Věříme, že oba texty přispějí k Vašemu jednání. Zasílajíce je, myslíme na to, jak nesnadný a důležitý úkol jste si předsevzali: vytvořit společné evropské povědomí, které by nikomu nedovolilo, aby nám povídal o míru a přitom dával zavírat své kritiky. A které by si rovněž nedalo namluvit, že demokracie a stupňující se militarizace světa mohou dobře koexistovat.

Proto upřímně přejeme Vašemu jednání i jeho cílům úspěch.

Srdečně Vás zdraví

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern
mluvčí Charty 77

Příloha č. 1: Stanovisko vzniklé v prostředí Charty 77, zaslané milánské konferenci

Vážení přátelé,

potěšilo nás, že svůj návrh memoranda národům a vládám Evropy^{1Jak jsme již oznámili (viz Milánská výzva v Info o CH77/4/86 a krátká zpráva v Info o Ch77/5/86), připravuje Evropská síť pro dialog Východ–Západ toto memorandum, popř. jiné dokumenty pro vídeňskou konferenci, kterou má letos v listopadu pokračovat helsinský proces KBSE. Pozn. redakce.} chápete nikoliv jako ukončení výměny názorů, nýbrž jako počátek dalšího kola diskusí o tom, jak uvádět helsinské úmluvy do života. Smysl těchto debat vidíme ve vytváření podmínek pro společný postup představitelů různých mírových a demokratických aktivit v obou částech Evropy. Ve Vašem přístupu spatřujeme značný krok vpřed. Především vítáme, že obracíte pozornost k možnostem obsaženým v helsinském procesu, aniž si děláte iluze o jeho dosavadních výsledcích. Plně sdílíme Váš kritický postoj k tomu, co Helsinky dosud přinesly. Nikdy jsme nezdůrazňovali jejich význam proto, abychom truchlivý stav našeho rozděleného evropského domu zastírali, ale proto, abychom podněcovali iniciativy, jež by ve svých důsledcích mohly vést k demokratické mírové proměně Evropy. Nikdy jsme také nezdůrazňovali význam řešení evropské otázky (a v jejím rámci německé otázky) proto, že bychom se chtěli obracet zády ke globálním problémům současné lidské civilizace. Naopak: jsme přesvědčeni, že právě energické vykročení k bezpečné Evropě demokratické a mírové spolupráce je závažnou, ne-li nejzávažnější podmínkou řešení jak vztahů mezi Severem a Jihem, tak i všech dalších velkých světových problémů včetně ekologických. Zdá se, že se nerozcházíme ani v tomto směru.

Vítáme vzájemnou shodu v tom, že těžiště porušování lidských práv (my bychom zde zdůraznili občanských a politických práv) je v Evropě v její východní části. A ani my nejsme pro idealizování poměrů v západní polovině Evropy. Jsme stejně jako Vy přesvědčeni, že základní myšlenka „vlády lidu“ (politické demokracie) je něco, co je nutno hájit; a tím, že ji lidé budou hájit, mohou ji naplnit novým životem a větší spravedlností.

Chápeme rovněž motivy Vašich specifických požadavků týkajících se odzbrojení. Podporujeme různé kroky k odzbrojení, a tedy i každý rozumný, byť i na první pohled nevýznamný, dílčí krok. Tyto návrhy většinou nacházejí podporu spíše u vlád v naší části Evropy. Máme k politice své vlády zásadní výhrady, ale to není důvod, abychom takové návrhy odmítali. Je to však pro nás výzva, abychom upozornili, že rozporné postoje a obavy jsou důsledkem politiky vojenské síly, pro niž platí, že podstatou mezinárodní bezpečnosti je vojensko-strategická rovnováha a nikoli demokratizace mezinárodních vztahů v souladu s tužbami a vůlí národů. Nemůže být pochyb, že promyšlená politika demokratického míru by získala na celém evropském kontinentu tolik spojenců, že by ve směru odzbrojení dosáhla radikálního průlomu.

V této souvislosti o ekonomických a jiných sankcích. Sankce jistě zhoršují mezinárodní situaci. Je ovšem třeba zamýšlet se také nad jednáním, které poskytuje důvody k vyhlašování sankcí, jež pak značná část demokraticky smýšlejících lidí plně podporuje. Pokud se vládnoucí kruhy v naší části Evropy nerozhodnou pro důsledně demokratickou alternativu řešení chronické krize, kterou prožíváme, skýtá naději, že návrh vybudovat „komplexní systém mezinárodní bezpečnosti“ (Michail Gorbačov na sjezdu KSSS), systém, který by mj. zajistil bezpodmínečné právo každého národa volit si svrchovaně cesty a formy vlastního vývoje a jenž by vyloučil z mezinárodní praxe všechny formy diskriminace – a tedy i nespravedlivé sankce – nezůstane na papíře.

Váš návrh je souborem tří konkrétních dlouhodobých programů: 1. programu, který označujete jako mírový, 2. programu všestranné mezinárodní spolupráce (ekonomické, ekologické, vědecké a kulturní) a 3. programu prosazování lidských práv. V úvodu k vlastnímu mírovému programu zdůrazňujete, že návrhy memoranda by neměly být chápány jako výčet opatření, nýbrž jako celek, který není pouhým součtem částí. Avšak už koncipování mírového programu (v podstatě programu odzbrojení) jako programu zvláštního, vedle dalších dvou, tuto zásadu celistvosti problematizuje.

Dlouhodobé cíle mírového programu chápete jako tři vzájemně propojené kroky, jejichž realizace by upravila cestu k Evropě zbavené jaderných zbraní od Atlantiku po Ural a umožnila nakonec celosvětové odzbrojení a svět bez válek.

První krok by podle Vás měl spočívat v podstatném omezení a nakonec úplném stažení všech cizích vojsk a zbraní ze všech evropských zemí. Druhý v rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy. Třetí pak ve vytvoření pásu trvale neutrálních nebo nezúčastněných zemí od Skandinávie po Balkán.

Představme si, že se z Evropy cizí vojska stáhnou. Tím by vznikly podmínky pro rozpuštění nadstátních vojenských organizací. K stažení vojsk může dojít i na základě dohody o rozpuštění těchto vojenských organizací (což ovšem není totéž jako rozpustit bloky, tj. vojensko-politické organizace). Zkrátka, oba uvedené dlouhodobé cíle tvoří dva aspekty v podstatě jediného cíle, k němuž jsme se ostatně přihlásili v Pražské výzvě. Řídili jsme se přitom i úvahou, že podle oficiálního stanoviska vlád zemí Varšavské smlouvy by mělo být prvním krokem k překonání blokového rozdělení Evropy právě rozpuštění organizací vojenských. Jejich likvidace by tedy neznamenala konec rozdělení Evropy do dvou společenství, ale podstatně by přispěla k ukončení neřešitelného sporu o tom, který z obou bloků je obranný a který agresivní. Byla by skutečným průlomem do ideologie studené války.

Proti takovým návrhům se namítá, že evropská situace je asymetrická: Američané by se stáhli ze svého předpolí v Evropě za moře, Sověti jen o pár set kilometrů zpět; při zachování závislých režimů, politické organizace Varšavské smlouvy ve střední Evropě, by bylo snadné zahájit bleskovou akci proti západní Evropě, která je tak ve strategické nevýhodě.

Rádi bychom se vyhnuli sporu, zda Sovětský svaz hodlá či nehodlá vojensky napadnout západní Evropu a zda jedinou odpovědí na hrozbu plynoucí z postavení západní Evropy je nepřetržitá vojenská modernizace atlantického společenství. Domníváme se, že skutečně podstatné je ujasnit si, za jakých podmínek může západní Evropa získat takovou důvěru v záměry vlád zemí Varšavské smlouvy, aby mohla bez obav uskutečňovat kroky naznačené stávajícími návrhy na odzbrojení a uvolnění mezinárodního napětí. A právě to nás přivádí k rozhodující komponentě Vašeho dlouhodobého programu: vytvořit pás neutrálních a nezúčastněných zemí od Skandinávie po Balkán.

Myslíme si, že Evropa nemůže být neutrální nebo nezúčastněná tak, jak se těmto pojmům dnes rozumí. Vaše vize se zakládá na představě Evropy vklíněné mezi supervelmoci, jež nezmění svou povahu.

Také v helsinském procesu se obě supervelmoci zatím chovají „hegemonisticky“. Neformují ho však samy a to je třeba stále zdůrazňovat. Netýká se to jen nezúčastněných nebo neutrálních zemí či zemí západních, ale do jisté míry i spojenců Sovětského svazu. Naopak neutralizace Evropy je za těchto podmínek představa abstraktní. Evropský proces je bez Sovětského svazu a Spojených států nemyslitelný. V tomto smyslu platí, že perspektiva pluralitního společenství rovnoprávných a svrchovaných zemí nemůže být rozvíjena v opozici proti oběma velmocem či proti jedné z nich. Avšak: má-li se tato perspektiva stát realistickou alternativou statu quo, tj. chceme-li radikalizovat helsinský proces tak, aby se stal součástí uceleného demokratického programu, nelze se vyhnout opozici vůči těm prvkům supervelmocenské politiky, které narušují právo národů na sebeurčení. Demokratická opozice by měla vyvíjet cílevědomý tlak, aby velmoci přestávaly být hegemonistickými světovými mocnostmi a aby v mezistátních vztazích vystupovaly jako demokratičtí partneři, aniž by se proto vzdaly své odpovědnosti, dané již pouhou velikostí.

Pokud jde o Sovětský svaz, je zde zřejmě podmínkou jeho přeměna v opravdu demokratický federativní útvar, který bude spojen s procesem všeevropské ekonomické a politické integrace. Není nutné už nyní předvídat, jaké dílčí a přechodné formy a svazky se v tomto procesu vynoří. Je zřejmé, že perspektiva „neutrální“ Evropy se s tímto procesem míjí.

Helsinky bývají kritizovány jako potvrzení poválečného územně politického statu quo. Jejich statická a konzervativní interpretace je právem zdrojem odporu demokraticky smýšlejících Evropanů, který se v radikálních formách manifestoval jako odpor či nedůvěra k Helsinkám vůbec (i v části mírového hnutí). Tento odpor je bezpochyby legitimním výrazem požadavku, aby Evropa patřila Evropanům. Avšak Helsinky jsou především fenomén dvojznačný: jednak stvrzují poválečný („jaltský“) status quo, jednak jsou východiskem k novému, vpravdě „helsinskému“ stavu Evropy a severní polokoule vůbec. Tím druhým jsou natolik, nakolik směřují k pluralistickému, demokratickému, rovnoprávnému a svrchovanému společenství všech evropských národů včetně Rusů, ale i Američanů, kteří jsou s evropským osudem nerozlučně spojeni.

To nám ovšem připomíná dramatickou evoluci naší části Evropy po druhé světové válce, osudem Polska počínaje. Není tu nutné vypočítávat události ospravedlňované „pojaltským“ mírem, nepřípustností cokoli měnit na územně politickém statu quo, který je výsledkem války. Víme, na čem dosud troskotal demokratický přerod „reálného socialismu“. To vše je v rozporu s autentickým výkladem helsinských úmluv. A konstatuje-li se, že helsinský proces sám o sobě je symptomem globální krize, pak se nesmí zapomínat, že zdrojem této krize je také krize tzv. reálného socialismu.

Jednání v Bělehradě a Madridu potvrdila, že demokratický mírový program pro Evropu musí být založen na jasné představě o komplexní demokratické evoluci celé Evropy. Žádný soubor odzbrojovacích a jiných dílčích požadavků týkajících se různých sfér společenského života nemůže nahradit řešení tohoto základního problému. Proto také nelze obejít otázku rozděleného Německa (což ve svém návrhu činíte). Bytostné provizorium současného evropského lidství bije do očí právě ve středu Evropy, zvláště pak v západním Berlíně. V německé otázce se výrazně vyjevuje hranice mezi respektováním statu quo a jeho překonáváním.

Pokusili jsme se v nejhrubších rysech o vystižení této hranice v Pražské výzvě. Reakce byly smíšené. To odpovídá současnému stavu evropského veřejného mínění. Stejně jako status quo v Evropě nepokládáme však ani stav veřejného mínění za neměnný a chceme ho aktivně ovlivňovat.

Evropa ovšem není rozdělena proto, že je rozděleno Německo. Německo je rozděleno proto, že je rozdělena Evropa. Evropa konce dvacátého století však je – a bude stále více – vysoce integrovaný útvar. Na tom nic nezmění fakt, že je to útvar integrovaný „dvojdomě“, tedy v jistém smyslu dezintegrovaně. Naopak: právě s touto „evoluční komplikací“ se musíme realisticky vypořádat. Pro nás to znamená, že nemůžeme počítat s úplným zhroucením vazeb, jež se v naší části Evropy vytvořily. Realistická strategie se orientuje spíše na demokratickou transformaci sovětského bloku. Destruovat nelze ani západoevropskou integraci. Ale i pro ni platí, že bude muset překročit meze, na něž společný trh a tím i politická integrace západní Evropy narážejí. Zřejmě se nezmýlíme, když důvod stagnace budeme hledat v tom, co jsme nazvali integrací „dvojdomou“. Před Evropou tak roste úkol historického významu: hledat přístupy k budoucí celoevropské integraci nikoli návratem k minulému, nýbrž obratem do budoucnosti. V novém vydání programu KSSS se hovoří o plánu vytvářet a rozvíjet mezinárodní mechanismy a instituce, které by slaďovaly zájmy národů a států se zájmy všelidskými. To lze přijmout, rozumí-li se tím zájmy skutečně všelidské a nikoli partikulárně velmocenské. Tento rozdíl je ovšem třeba věrohodně prokazovat; orientace na mezinárodní spolupráci v demokratickém duchu musí být patrná jak mezi velmocemi a v rámci celé Evropy, tak i uvnitř bloků samých; například také ve vztazích mezi oběma německými státy.

Navazujeme tedy na vizi Vašeho konečného cíle: formulujete ho jako celosvětové odzbrojení, jako svět bez válek. Domníváme se, že s námi budete souhlasit, napíšeme-li, že takový svět je možný jen tehdy, podaří-li se nám přeměnit všeevropský demokratický mírový potenciál ve všeevropské demokratické mírové společenství, které si postupně vynutí změnu. Vaši výzvu začít jednat tak, jako by jednotná, neutrální a mírová Evropa už existovala, chápeme jako snahu oprostit se od fascinace minulostí se všemi jejími vinami, rekriminacemi a také statem quo. Vskutku potřebujeme proniknout svým pohledem hlouběji do budoucnosti, neboť leccos svědčí o tom, že se dějinný pohyb zrychluje. Reagovali jsme na Vaše heslo už před rokem Pražskou výzvou, kterou inspirovala vize demokratické a samosprávné Evropy. Uvědomujeme si, že toto heslo bude v leckterém ohledu nutné domýšlet. O to rozhodněji se přimlouváme za politický dialog, jenž by přispěl k překonání krize helsinského procesu. Domníváme se, že vůle vstoupit do takového dialogu je tím nejlepším, co můžeme pro mír udělat.

Opakovaně nabízíme dialog i své vládě. Také o ní platí, co říkáte v návrhu memoranda o postoji oficiálních mírových výborů ve východní polovině Evropy; i ona odmítá nezávislé mírové iniciativy jako počínání lidí, kteří prý nikoho nezastupují. Ve skutečnosti vyjadřujeme velmi rozšířený pocit, že proti neustále rostoucímu nebezpečí války a proti neblahému stavu našeho evropského domu je třeba něco dělat. A také postoj oficiálních míst v naší části Evropy k nezávislým občanským a mírovým iniciativám o něčem vypovídá: je kritériem upřímnosti jejich slov o míru a demokracii.

V Praze, Brně a Bratislavě v dubnu 1986.

dr. Václav Benda, Albert Černý, Jiří Dienstbier, Jan Dus, Jiří Gruntorád, Jiří Hájek, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Ingr, Vladimír Kadlec, Luboš Kohout, Božena Komárková, Jan Kozlík, Miroslav Kusý, Marie Rút Křížková, Ladislav Lis, Jaromír Litera, Václav Malý, Lenka Marečková-Müllerová, Anna Marvanová, Martin Palouš, Radim Palouš, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Václav Slavík, Josef Stehlík, Jana Sternová, Jarmila Stibicová, Jan Šabata, Jaroslav Šabata, Anna Šabatová, Milan Šimečka, Jan Šimsa, Jan Štern, Petr Uhl (s výhradami), Ladislav Uruba, Přemysl Vondra, Věra Vránová, Rudolf Battěk, Eva Kantůrková, Jan Litomiský, Miloš Rejchrt, Jan Ruml, Jiří Ruml

Příloha č. 2: Prostor pro mladou generaci, dokument Charty 77 7/86.^{E4Nepublikuje se, viz D327 (6. 3. 1986).}

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 9 (1986), č. 6, s. 2–6.

Plné znění

• In: Listy, roč. 16 (1986), č. 4, s. 6–9.

Komentáře

• Hejdánek, L.: Milánská výzva a co je kolem. Diskuse, č. 39 (květen 1986), s. 1–23
• Hájek, J.: Helsinky a perspektivy vývoje k celoevropskému společenství. Tamtéž, č. 40 (červen 1986), s. 1–11
• Šabata, J.: Podklad pro diskusi o odpovědi na Milánskou výzvu. Tamtéž, s. 11–19
• Stanovisko vzniklé v prostředí Charty 77. Tamtéž, s. 19–24
• Uhl, P.: Výhrady ke kolektivnímu dopisu do Milána. Tamtéž, s. 24–26
• Kohout, L.: Poznámky k signovanému textu – odpovědi některých chartistů do Milána. Tamtéž, s. 26–30.

1.	Jak jsme již oznámili (viz Milánská výzva v Info o CH77/4/86 a krátká zpráva v Info o Ch77/5/86), připravuje Evropská síť pro dialog Východ–Západ toto memorandum, popř. jiné dokumenty pro vídeňskou konferenci, kterou má letos v listopadu pokračovat helsinský proces KBSE. Pozn. redakce.

E1.	16.–18. května se konala v Miláně mezinárodní konference na téma Helsinské dohody – iluze nebo naděje pro Evropu? Svolavatelem byla Evropská síť pro dialog Východ–Západ se sídlem v Berlíně, ustavená roku 1984 v Perugii (viz D283 z 30. 6. 1984), která sdružovala západní mírová hnutí a usilovala o dialog s nezávislými občanskými iniciativami na Východě. V rámci příprav konference byla diskuse o dokumentu s názvem Uvádět helsinskou smlouvu skutečně v život a s podtitulem Memorandum národům a vládám Evropy. Milánské konferenci byla předložena k diskusi druhá verze tzv. Milánské výzvy, kterou zpracovaly Nezávislá mírová iniciativa (Vídeň), Evropská síť pro dialog mezi Východem a Západem (Berlín), CODENE (Paříž), amsterodamská kancelář polské Solidarity a Nizozemská mezicírkevní mírová rada (IKV). Závažným impulsem k tomuto společnému dokumentu byla i Pražská výzva, vydaná Chartou 77 11. 3. 1985 (viz D297), adresovaná 4. konventu za evropské jaderné odzbrojení v Amsterodamu. Druhá verze byla ještě upravována po připomínkách vznesených na konferenci (srv. Třetí verze návrhu společného memoranda občanů z Východu a Západu účastníkům vídeňské následné schůzky KBSE in: Informace o Chartě 77, roč. 9 (1986), č. 9, s. 19–21). Konečné znění publikovaly Informace o Chartě 77 v mimořádném čísle, listopad 1986, s. 1–8. O vídeňské konferenci viz D349 (7. 10. 1986) a D352 (30. 10. 1986). Na milánské konferenci byly Československo, Maďarsko, Polsko a NDR zastoupeny exilovými představiteli.
E2.	Diskuse k navrhovanému dokumentu se zúčastnili četní signatáři Charty 77. V ÚSD, sb. FMV-Ch, je ve složce u dokumentu uložen strojopis připomínek s názvem Určeno potenciálním signatářům Milánské výzvy, datovaný 31. 1. 1986 a podepsaný V. Bendou, L. Lisem, A. Marvanovou, R. Paloušem a P. Šustrovou. Na kancelářském razítku FMV je datum 29. 4. 1986: „Dostal se nám do ruky návrh textu Uvádět helsinskou smlouvu skutečně v život, pracovně označovaný též za Milánskou výzvu. K poměrně obsáhlému (cca 25 stran) dokumentu, pokrývajícímu širokou oblast problémů, máme celou řadu vážných námitek a výhrad. Jen velice stručně a víceméně příkladmo zde uvádíme jen ty z nich, které se nám jeví jako nejzásadnější a které současně nelze dost dobře odstranit dodatečnými úpravami textu. a) Obě velmoci jsou důsledně a takřka slavnostně označovány za stejné nebezpečí ve všech oblastech, od zbrojení po lidská práva. Názory na to se zajisté mohou velice různit. Domníváme se však, že i kdyby měli autoři textu (jde o představitele několika západních mírových hnutí) pravdu a příslušná nebezpečí byla na Východě i na Západě stejně závažná, rozhodně jsou naprosto odlišné povahy: křečovitým lpěním na formuli „obojí vyjde nastejno“ prokazují autoři svým vlastním názorům medvědí službu, neboť jejich analýze tak unikají nejzákladnější problémy a jejich návrhy namnoze ztrácejí na realističnosti (např. pokud jde o možnosti samostatné politiky států toho či onoho bloku, o povinnou publikaci základních údajů a vůbec možnosti veřejné kontroly, o snižování zbrojních rozpočtů apod.). Navíc ve svých konkrétních částech text nedodržuje ani tuto pochybnou paritu: s čím větším potěšením odsuzuje všechny skutečné i domnělé hříchy Spojených států, tím eufemističtěji komentuje stanoviska i počínání Sovětského svazu (cudná zmínka o dobyvačné a genocidní válce v Afghánistánu jako o „událostech“ nám připadá přece jen poněkud nedostačující). b) Návrhy týkající se odzbrojení (zvláště jaderného), jsou velice obšírné a zabíhají do takových technických podrobností, které se vymykají možnostem posouzení i sebelépe informovaného občana (alespoň na Východě). Ani překladatel zřejmě občas nevěděl, o čem je řeč, a např. sousloví „se systémem předběžného varování“ vložil na několika místech do textu bez jakékoli gramatické souvislosti (vždycky v okolí „eurostrategických“ raket). I kdyby byli autoři textu ve své věci naprosto kompetentní, nepřipadá nám dosti důstojné ani odpovědné podepisovat se takto „bianco“, bez možnosti posoudit podstatu a dosah vlastních požadavků. Oni však bohužel zcela zjevně kompetentní nejsou, což má dva nemilé důsledky. První spočívá v tom, že se – zřejmě bona fide – zaplétají do celé řady logických i věcných rozporů: např. důsledně odmítají všechny vojenské aspekty kosmických letů a patrně také pozemní i vzdušné systémy předběžného varování (viz problémy s překladem), což se v souhrnu rovná likvidaci právě oněch „národních prostředků kontroly“, které je SSSR výhradně (v poslední době snad již jen takřka výhradně) ochoten připustit –, téměř všechny ostatní odzbrojovací kroky navržené v dokumentu se tím stávají nekontrolovatelnými a tudíž bezpředmětnými. Druhý je vážnější a souvisí s inklinací, na kterou jsme upozornili již výše: skutečná znalost problémů je zde nahrazena sice zdrženlivým, nicméně ve výsledku jednoznačným přitakáváním mírové rétorice sovětských návrhů. c) Dokument několikrát výslovně zdůrazňuje, že SSSR patří do Evropy (ostatně klíčem je helsinský akt, který vylučuje pochyby v tomto směru: vždyť se v dokumentu ve všech nejošklivějších pádech skloňuje Turecko, jehož evropská příslušnost je ještě spornější). Je zajisté správné, klade-li se v dokumentu takový důraz na sebeurčení národů (s protiamerickým ostnem) a jsou-li velice podrobně zvažována práva sebenepatrnějších etnických menšin. Na tomto pozadí je však nutno označit za naprosto nemravné diskrétní mlčení o řadě velkých národů od Baltu po Moldávii (abychom se omezili jen na půdu Evropy), jimž je již po mnoho desetiletí upíráno právo na sebeurčení, pro něž dokonce i násilná rusifikace představuje vítanou změnu po obdobích přímé genocidy (i zmínka o náboženském útlaku zvláště v Československu je bohužel nemravná, nepřipomene-li se současně, co se děje katolíkům v Litvě, uniatům na Bílé Rusi a Ukrajině, baptistům, židům a dalším). Copak je možno pochybovat, že Sovětský svaz je poslední opravdovou koloniální velmocí? Copak ještě v době, kam sahá paměť současníků, protiprávně a násilně nepohltil mnoho národů včetně několika evropských? Copak některé z těchto národů nevyjádřily svou touhu po sebeurčení oběťmi, které často představovaly podstatnou část populace? Z uvedených i dalších důvodů nepřichází v úvahu, že bychom dotyčný text podepsali. Navíc však pokládáme za nezbytné apelovat na své přátele a vůbec všechny spolusignatáře Charty 77 v následujícím smyslu. Jsme si vědomi toho, že západní „míroví“ autoři Milánské výzvy projevili mnoho dobré vůle, že se podle svých sil a měřítek pokusili zahrnout do svého výkladu i naše představy o možnostech skutečného míru a že tím učinili značný krok vpřed oproti svým dosavadním ideologickým prefabrikátům – rozhodně by proto nebylo dobré bez dalšího odmítnout podanou ruku. Stejně tak si uvědomujeme, že právně nepředstavuje podpis Charty 77 žádný závazek a že i morálně se jím signatář zavazuje nanejvýš v tom smyslu, že hodlá respektovat úctu k základním lidským právům a že se chce na úsilí Charty 77 svobodně podílet. Je proto plným právem každého signatáře zastávat, propagovat a prosazovat jakékoli politické postoje, které nespočívají na popření základních lidských práv, ať již tak činí sám nebo spolu s jiným. Rozhodně tedy nemůžeme nikomu ze svých spolusignatářů něco zakazovat a nechceme ani nikoho okřikovat. Celý problém má však také svou druhou, neméně důležitou stránku. Je známo, že Charta 77 již několik let udržuje úzké kontakty s řadou evropských mírových hnutí a příležitostně se k mírové problematice sama přímo vyjadřuje: přes různé výhrady k některým jeho fázím si patrně většina signatářů přeje pokračovat v tomto procesu. Domníváme se, že tyto vztahy mohly být navzájem prospěšné a že jsme si u mírových hnutí dokonce získali i jistou autoritu (aniž bychom si zadali na jiných stranách) právě díky našemu pevnému postoji, díky důslednému lpění na nedělitelnosti našich humanistických východisek a neochotě podřizovat je momentálním politickým zájmům nebo výhodám. Jsme přesvědčeni, že Milánská výzva daleko přesahuje i nejvolněji chápaný rámec těchto východisek. Jestliže ji podepíše dostatečně reprezentativní skupina chartistů, bude s Chartou 77 nevyhnutelně spojována (vzhledem k existenci Pražské výzvy bude navíc vznikat dojem přímé kontinuity). Myslíme si, že něco podobného by značně oslabilo naši pozici a věrohodnost v očích mírových hnutí – můžeme se ovšem mýlit. Docela určitě (již sám tento dopis je dostatečně pádným důkazem) však takový krok velice zúží náš „manévrovací prostor“ ve vztahu k mírové problematice, možná až k definitivnímu převládnutí názoru, že Charta 77 nadále nemá a nesmí mít s takovými věcmi nic společného. Vyzýváme proto každého signatáře Charty, který by se k Milánské výzvě hodlal připojit, aby bedlivě zvážil nejen svou odpovědnost vůči spolusignatářům, ale především svou odpovědnost za naše společné úsilí ve věci míru, které již vydalo některé plody a které by mohlo být tímto nevhodným aktem trvale ohroženo. Je ovšem snazší kritizovat, vyzývat k nicnedělání a ničehonepodepisování než navrhnout pozitivní kroky (ostatně jsme již upozorňovali, že Milánská výzva je ze strany našich zahraničních partnerů přinejmenším pokusem projevit dobrou vůli a že by neměla být jednoduše ignorována). Pokud je nám známo, nebude už možno dosáhnout natolik radikálního přepracování (a zkrácení!) dokumentu, aby odpadly alespoň naše hlavní námitky. Za těchto okolností vidíme jediné pozitivní a pro všechny zúčastněné přijatelné řešení v tom, aby se konečně (po léta se o tom hovoří) ustavil nějaký nezávislý mírový výbor, skupina nebo hnutí, které nebudou přímo spojovány s Chartou 77 (případ VONS ukazuje, že ani úplná či téměř úplná „personální unie“ nemusí být na závadu) a jejichž manévrovací možnosti budou proto téměř neomezené. Pokud takováto nezávislá instituce skutečně vznikne, může se samozřejmě k Milánské výzvě bez problémů připojit. Může si být také jista naší plnou solidaritou v případě perzekuce – a nejen to, někteří z nás by se patrně na její práci rádi podíleli!“
E3.	Srv. D327 (6. 3. 1986).
E4.	Nepublikuje se, viz D327 (6. 3. 1986).

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	25
Měsíc	4
Rok	1986
Zpracovaný	true
OCR	false