D363
1987, 6. leden, Praha. – Dopis signatářům Charty 77 bilancující 10 let existence Charty s návrhy na nové metody činnosti. (Dokument č. 3/87)
Vážení přátelé,
naše společenství se dnes dožívá desátého výročí svého vzniku.
V lidském životě znamená deset let hodně. Jak je tomu s lidským společenstvím? V historii některých to může být bezvýznamný okamžik, pro jiné to může být celá éra.
Domníváme se, že v případu Charty 77 lze považovat její desetileté trvání za dobu překvapivě dlouhou: vždyť po jejím vzniku ji mnozí považovali za podnik víceméně jednorázový, za čin, který má svůj vymezený čas a nemá naději na další život. Ti, kteří Chartě 77 nepřáli a všemožně ji hanobili a pronásledovali, jí prorokovali brzký zánik. Ale i mnozí, kteří byli jednoznačně na její straně, nevěřili v její delší trvání a dokonce je ani nedoporučovali: domnívali se, že tento čin, který jako by náhle osvítil poměry, nelze uměle prodlužovat, rozmělňovat a znehodnocovat jeho pozvolnou proměnou v nezajímavý stereotyp, odsouzený do omrzení jen opakovat sama sebe. Zmýlili se jedni i druzí: Charta 77 nejen že existuje už deset let a je dnes nejstarším hnutím za lidská práva v zemích sovětského bloku, ale je organismem stále živým, nikoli tedy jen nějakou zkamenělou upomínkou svého začátku.
Jak si to vysvětlit? Jak to, že navzdory nepříznivým podmínkám a navzdory všem vlastním problémům, plynoucím z těchto podmínek i z naší lidské slabosti a nedostačivosti, Charta stále žije?
Cíle, které jsme si dali, mají v sobě zvláštní napětí: jsou vysoké, vzdálené a vlastně plně nikdy nedosažitelné (ne nadarmo jsou chartisté označováni za snílky), zároveň se však kupodivu dotýkají zcela bezprostředně a aktuálně každodenního života všech lidí.
A je to pravděpodobně toto napětí (a ovšem i objektivními podmínkami vynucený podivně zamlžený status Charty jako „instituce“), co je v pozadí onoho zvláštně napjatého vztahu Charty k sobě samé, její bytostné otevřenosti a jakési permanentní „nehotovosti“, vždy znovu ji stavící před otázku po vlastní podstatě, smyslu, postavení a možnostech a vždy znovu ji nutící vymezovat hranice své autenticity a legitimity a svou konkrétní prací trvale sebe samu hledat, ohraničovat a definovat.
Lze říci, že historie Charty 77 je historií jejího hledání vlastní identity.
Možná je toto neustálé sebehledání jedním z jejích životodárných zdrojů; možná právě dík této své zvláštnosti se Charta už dávno nestala jen zkamenělým otiskem svého prvotního rozmachu.
Jak patrno, otázka, kterou si položil Jan Patočka před deseti lety, totiž „co je a co není Charta 77“, je stále aktuální, a je dobře, že tomu tak je.
Rádi bychom se nad ní – nebo aspoň nad jedním jejím aspektem – zamysleli i dnes, tváří v tvář zkušenosti, kterou nám desetiletá práce Charty dala.E1O zaměření a metodách činnosti se v prostředí Charty i v exilu delší dobu diskutovalo. Redakce Informací o Chartě 77 proto uspořádala již v dubnu 1986 s V. Havlem, L. Hejdánkem, J. Hájkem a V. Bendou besedu, jejíž záznam vyšel v květnu 1986 v mimořádném čísle Informací o Chartě. Beseda byla příspěvkem k panelové diskusi kongresu Československé společnosti pro vědy a umění ve dnech 17.–21. září 1986 v Bostonu, organizované k 10. výročí Charty. Na názory v besedě reagoval mj. Rudolf Battěk úvahou Dva pohledy na fenomén Charty 77 (viz přílohu P10).
Podpisem Charty vyslovují její signatáři svůj souhlas s myšlenkami a principy, formulovanými jejím úvodním prohlášením ze dne 1. 1. 1977, a vyjadřují svůj úmysl v jejich duchu se angažovat. Zcela formálně vzato není tedy Charta 77 ničím jiným než svým úvodním prohlášením a její signatářství ničím jiným než souhlasem s tímto prohlášením.
Začněme tedy u úvodního prohlášení. Jak se k němu po deseti letech vztáhnout? V jakém světle se dnes vlastně jeví?
Na jedné straně názorového spektra se setkáváme s otázkou, zda není už vývojem překonáno a zda by neměl být formulován nějaký nový, širší, současnému stavu věcí přiměřenější a pravděpodobně političtější program. Na opačném pólu se objevuje naopak názor, že by se Charta měla ke svému úvodnímu prohlášení radikálně vrátit, rozejít se s pestrou škálou úkolů a funkcí, které jí desetiletý život přisoudil, a rozmanitých zvyklostí, k nimž ji její vnitřní praxe přivedla, a omezit se opravdu a přísně jen na to, co z textu jejího úvodního prohlášení bezprostředně vyplývá.
Domníváme se, že z mnoha různých důvodů nikdo nemůžeme Chartě nabízet nebo za ni vydávat jakýkoli programový dokument, který by jednoznačně měnil či výslovně rozšiřoval její původní a jako jediné všemi jejími signatáři podepsané sebevymezení, byť by takový text měl jakkoli širokou podporu. Jsme tedy tak říkajíc na straně úvodního prohlášení. Ne ovšem proto, že bychom považovali za moudré jakkoli zužovat současný okruh zájmů a funkcí Charty, nebo že bychom chtěli vyloučit možnost jeho dalšího rozšíření, ale z důvodů právě opačných: jsme přesvědčeni, že úvodní prohlášení v sobě skrývá daleko více možností, než se obvykle má za to a než kolik jich bylo dosud využito. Stačí, abychom uvažovali v dnešních souvislostech o jeho vnitřním smyslu, a pochopíme, že nejlepší cestou k prohloubení a rozšíření práce Charty je jeho nové a předchozími návyky nezatížené čtení.
Jen malý příklad: dávno jsme si všichni zvykli, že Charta oslovuje veřejnost jen nepřímo, totiž formou přípisů státním a jiným institucím. Přímé oslovení veřejnosti není přitom s úvodním prohlášením vůbec v žádném rozporu.
Báze tímto prohlášením konstituovaná je zkrátka širší, než si mnohdy myslíme. A ještě daleko větší je samozřejmě prostor, který tato báze otevírá rozmanitým individuálním i skupinovým občanským i politickým iniciativám a jehož ochranu umožňuje.
Ve skutečnosti a v praxi je Charta 77 – v souhlasu se svým posláním – samozřejmě něčím nepoměrně víc než jen svým úvodním prohlášením.
Především je téměř třemi sty padesáti dokumenty různého druhu, které její mluvčí od jejího vzniku dodnes jejím jménem vydali.
Je leckdy složitou a leckdy zajímavou historií vznikání a ohlasu těchto dokumentů.
Je prostorem, v němž a v jehož okolí se výrazně rozvinul nezávislý duchovní a politický život a zároveň je jakýmsi „ledoborcem“, prorážejícím cestu dalším nezávislým iniciativám.
Je instancí, k níž se může obrátit o pomoc každý, kdo se stal obětí bezpráví, a je vytrvalým obhájcem těch, jimž je křivděno. Za tuto pověst vděčí hlavně Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který vznikl před devíti lety v jejím prostředí a za její podpory.
Pro naši i zahraniční veřejnost, a nepřímo vlastně i pro politickou moc, je Charta 77 dnes už významným veřejným a přitom nezávislým kritickým zrcadlem poměrů. V situaci, kdy jsou všechny prostředky přirozeného projevu veřejného mínění tak drasticky podvázány, začal její hlas de facto – byť jakkoli omezeně a nedostatečně – toto veřejné mínění nahrazovat.
Tím, že představuje určitý víceméně obecně (aspoň teoreticky) aplikovatelný model občanského napřímení a naplnění práva a povinnosti občana vyjadřovat se k věcem veřejným, vstupuje Charta nutně do vědomí a svědomí společnosti jako impuls a svým způsobem i výzva. A ať na tu výzvu odpovídají lidé jakkoli, třeba i jejím odmítnutím, k fenoménu Charty se tím přeci jen nějak vztahují, nějak se s ním vyrovnávají. V dnešním rozostřeném a všestranně zrelativizovaném spektru občanských možností se tak Charta stala jakýmsi záchytným bodem. Není-li tato její zvláštní přítomnost často přímo viditelná, protože ji lze jen obtížně vyčíst z nějakých zjevných sociálních nebo politických pohybů, neznamená to, že v obecném povědomí Charta neexistuje a skrytě nepůsobí. To je věc, kterou si dnes už asi uvědomují všichni, kdo mají porozumění pro specifiku našich poměrů.
To všechno dohromady vytváří z Charty nový, byť jakkoli osobitý subjekt společenského dění.
Jak známo, Charta 77 není politickou formací v běžném slova smyslu (tedy s politickým programem a mocenskými cíli). Nicméně jako onen nový společenský subjekt a především dík poměrům, v nichž se každý svobodný projev mění ihned a nutně v důležité politikum, stala se posléze i Charta – via facti – určitou politickou silou, a jako taková vstupuje, bez ohledu na to, nakolik o to sama usiluje, do mnoha širších politických souvislostí. Jsou to souvislosti nejen historické, z jejichž hlediska Charta navazuje na ty tradice evropské politické kultury, které jsou založeny na demokratické toleranci a respektu k právům individua. Jsou to i souvislosti mezinárodní: zahraniční politikové, různá společenská hnutí, novináři a vůbec představitelé veřejného života dnes chápou Chartu jako relevantního politického partnera. Nelze se tomu divit: jako jediná známější a veřejně vystupující pospolitost v naší zemi, která není řízena centrální mocí, jeví se Charta zvenčí jako jakási alternativa k ní. Toto zvláštní postavení je posilováno tím, že dialog o širších otázkách dnešního světa, který se mezi zahraničními partnery a Chartou postupně rozvinul, vyvolal na mezinárodní scéně respekt k Chartě i jako k ohnisku obecnějších podnětů a sjednocujících námětů.
Posláním Charty je usilovat o dodržování lidských a občanských práv a vypovídat pravdivě o poměrech. Tomuto svému úkolu nemůže nic nadřazovat, tedy ani žádný vyšší politický zájem nebo ohled k nějaké politické autoritě, byť by jí byla třebas jakkoli sympatická.
Charta 77 není ovšem jen rolí, kterou sehrává. Je zároveň – a na to by nemělo být zapomínáno – i souborem několika set jednotlivých životních osudů, z nichž mnohé se v přímé souvislosti s ní zásadním způsobem změnily (vězení, emigrace, ztráta povolání, ohrožení rodinných příslušníků, možná i nejeden rodinný rozvrat).
Jinými slovy: Charta jsou také konkrétní lidé. Lidé, kteří museli leccos obětovat pokusu posílit v sobě a druhých pocit lidské důstojnosti a smysluplnosti své přítomnosti na světě. Ale zároveň jsou to lidé s tisíci lidskými nedostatky a slabostmi. Lidé šťastní i nešťastní, lepší i horší, známí i zcela neznámí.
Tito lidé – anebo aspoň ti z nich, kteří mohou a chtějí – tvoří posléze určité lidské a pracovní společenství.
I toto společenství je Charta 77. Ba řekli bychom, že vůbec na prvním místě je právě tím. Protože jedině jako určité společenství může existovat i jako to všechno další, čím je; jedině dík tomu, že je společenstvím, byť jakkoli nedokonalým, může pracovat, působit a hrát ty role, které hraje. Její práce ji samozřejmě zase zpětně jako společenství utváří a formuje.
K tématu Charty 77 jako společenství chceme dnes především upnout svou pozornost. Nejen proto, že mu v různých veřejných sebereflexích Charty nebyl dosud věnován dostatečný zájem, ale i proto, že poslední doba vyjevila a oživila různé problémy, které Charta jako lidská pospolitost má.
Veřejnost a různí političtí partneři přijímají Chartu jako politický subjekt, který má svá stanoviska a svou vůli, a nezajímají se o to, jak se tato stanoviska a tato vůle rodí. Zvláštnosti a problémy Charty jako společenství je netrápí (pokud o nich vůbec vědí) a Chartu chápou prostě jako kteroukoli jinou organizaci (pramálo se při tom obhlížejíce například na to, že Charta sama se za organizaci vůbec nepovažuje).
My však – jako signatáři Charty 77 – se těmito věcmi zabývat musíme. A zabýváme-li se jimi dnes dokonce veřejně, činíme tak v přesvědčení, že Charta, chce-li dobře sloužit veřejné věci, musí být sama věcí veřejnou a veřejně srozumitelnou. Kdybychom podporovali dojem, že má nějaká svá tajemství jiným nepřístupná, odcizovali bychom ji společnosti a poškozovali tím nakonec právě ten obecný zájem, který si předsevzala sledovat. Kdokoli se o to zajímá, má právo vědět, jak Charta jako společenství žije a s jakými problémy se potýká.
Jak bylo už mnohokrát zdůrazněno, Charta 77 není organizací. Nemá stanovy, nemá žádná pevná a někým někde schválená pravidla života a práce, nemá – kromě svých tří mluvčích – žádné orgány, nemá sjezdy, nemá žádný jednou určený a všemi signatáři schválený mechanismus rozhodování, nehlasuje se v ní a nikde není dokonce ani jasně řečeno, s kým musí nebo nemusí mluvčí projednat dokumenty, které chtějí jménem Charty vydat. Signatáři mají jen a jen ty povinnosti, které sami sobě uloží, a jejich práva jsou dík okolnostem značně teoretická: kterýkoli signatář sice může do čehokoliv mluvit, v praxi však má většina signatářů na práci Charty vliv velmi malý, ať už proto, že se necítí být k jejímu ovlivňování kvalifikována, nebo proto, že k němu nemá praktickou příležitost, nebo konečně proto, že někteří aktivnější signatáři nemají čas a sílu intenzivněji zjišťovat mínění ostatních, anebo na ně prostě zapomínají. Jestli navzdory tomu všemu Charta už deset let pracuje a vůbec pracovat může, pak jen proto, že většina jejích signatářů si naštěstí uvědomuje, co je přímo existenční podmínkou její práce: konstruktivní diskuse, tolerance, neformální a proměnlivé mechanismy rozhodování, vzájemná důvěra spojená s respektem k obecnému konsensu, solidarita, cosi jako „zvykové právo“, ba občas i něco jako tradice. A ovšem vůle k dorozumění a vůbec dobrá vůle.
Jak snadno zneužitelný je takový stav, nemusíme asi dlouze rozvádět. Spíš se nám chce v této souvislosti vyjádřit své nepřestávající radostné překvapení nad tím, že dosud téměř nikdo vážnějším způsobem této situace nezneužil.
Absence jakýchkoli určitějších pravidel, nutnost kombinovat dosažitelnou míru demokratičnosti a neustále nutným ohledem na „bezpečnostní aspekt“, a vůbec celková zvláštnost Charty jako radikálně otevřeného společenství tvořeného lidmi nejrůznějších názorů a povah jsou samozřejmě trvalým zdrojem potíží, problémů, zmatků, nedorozumění a různých vzájemných animozit. Zároveň to je ale něco, dík čemu Charta asi vůbec může existovat: jako normálně a podle stanov fungující organizace by byla zřejmě rozmetána během několika prvních dnů, zatímco daný stav ji vyzbrojuje zvláštní neuchopitelností; ať policie nebo státní moc udělá proti těm či oněm chartistům cokoliv, Chartu tím nezničí: pracovní úkoly lze volně a bez jakýchkoli náročných procedur přesunout z jednoho na druhého, ohniska práce a vzájemné komunikace lze volně střídat, dokumenty by mohla – vzato teoreticky – Charta vydávat i tehdy, kdyby jediný její signatář byl na svobodě. Výhoda „neuchopitelnosti“ tedy umožňuje do značné míry Chartě její existenci. Její reálný život se však musí odvíjet kdesi mezi výhodami a nevýhodami tohoto veskrze ambivalentního, trvale nevyjasněného, riskantního, ba pro mnohé možná až nesrozumitelného stavu.
To bylo ovšem Chartě dáno do vínku, je to její ustavující součást, a dokud bude sama sebou, nebude to asi jiné. Nekončící zápas s těžkostmi, které z toho plynou, by se tudíž neměl napájet iluzí, že existuje nějaký Chartě dostupný trik, který by byl schopen tyto těžkosti tak říkajíc vlastní silou, naráz a kompletně odstranit.
Nemělo by smysl popisovat tu všechny přepestré problémy, které Chartě přinesl její desetiletý pobyt na tomto podivném terénu. Rádi bychom se však zmínili aspoň o jednom z nich, protože se nám zdá být právě v této době už dost aktuální.
Dosavadní život Charty ukázal, že někteří signatáři jsou v ní z různých důvodů aktivnější než jiní a že dík tomu – zvolna a víceméně samovolně – vzniklo cosi jako „aktivní jádro“ Charty a cosi jako její „pasivní většina“. Někteří z nás se podílejí na vzniku dokumentů, jsou o všech důležitějších věcech informováni a pravidelně konzultováni, reprezentují Chartu navenek (dík čemuž se stávají známí a tudíž víc vyhledávaní, což je pochopitelně ještě víc do centra dění vtahuje a zpětně tím jejich známost zvětšuje), mají zkrátka na konkrétní práci Charty velký vliv, zatímco jiní tvoří jakousi mlčenlivou a do anonymity ponořenou oporu těmto „aktivním“, případně jsou jen tichými pozorovateli jejich práce (pokud o ni neztratili vůbec zájem). Jako všechno v Chartě, má i tento úkaz dvě stránky. Na jedné straně jde o jev celkem přirozený: každé společenství, byť by působilo v poměrech sebepříznivějších, má vždycky své aktivnější příslušníky, kteří se dík svému zájmu, schopnostem neb ambicím zcela přirozeně dostávají do centra dění, a své příslušníky pasivnější, které jejich povaha, zájmy, schopnosti nebo různé vnějškové okolnosti k výraznější účasti na práci daného společenství nevedou, respektive od ní odvádějí. Co platí všeobecně, platí tím spíš o Chartě: jako společenství všem otevřené zdaleka není jen nějakým sborem intelektuálů či politiků, a bylo by tedy absurdní doufat, že všichni signatáři budou ve stejné míře schopni a ochotni psát dokumenty, podílet se na různých komplikovaných jednáních, jednat se zahraničními partnery. Zbavena možnosti vskutku demokraticky fungovat a odkázána tudíž hlavně na vzájemnou důvěru, nemůže Charta žádnými jinde běžnými demokratickými prostředky čelit nebezpečí, že se stane de facto záležitostí několika svých nejagilnějších signatářů. Vzhledem k trvalému zájmu policie o její práci a snahu tuto práci mařit má Charta navíc velmi ztíženu i svou vnitřní komunikaci; mnozí signatáři, zvláště mimopražští, nemají s těmi, kteří jsou v centru dění, často žádné kontakty. S ohledem na to vše není sám holý fakt, že někteří pracují víc a někteří méně, ničím nenormálním nebo zarážejícím. Tento úkaz má ovšem i druhou, horší stránku: okolnost, že většinu práce Charty dělá stále týž a nepříliš velký okruh lidí, ať už jsou k tomu motivováni jakkoli, přeci jen může vyvolávat mezi ostatními signatáři oprávněný pocit odstrčenosti a zapomenutosti a může i navenek posilovat nedobrý, ale i v jistém smyslu pochopitelný dojem, že si Chartu jaksi přivlastnilo několik jednotlivců. Pokud víme, většina těch, které lze považovat s příslušnou dávkou přibližnosti za členy „aktivního jádra“, by uvítala, kdyby se objevovali noví a další lidé, kteří by od nich jejich rozmanité úkoly přebírali. Práce pro Chartu je často náročná na čas i nervy, nevděčná, riskantní a mnozí se jí věnují jen a jen proto, že jim jde o zdar společné věci a nikoliv proto, že by chtěli sami vyniknout, že by se v ní vyžívali a chtěli bránit v účasti druhým. Ty méně aktivní nejednou žádají o pomoc a radují se z každé dobré iniciativy, která vznikne nezávisle na nich. Přes to všechno nepovažujeme současnou situaci za dobrou, její občasnou kritiku bereme vážně a doporučujeme všem signatářům, aby hledali způsoby, jak čelit přílišnému soustředění veškeré práce na několika málo místech.
S tímto problémem souvisí i jiná věc: většina signatářů podepsala Chartu v prvním roce její existence. Byli to lidé nejrůznějšího věku. Dnes jsme všichni o deset let starší. Lze říct, že Charta 77 stárne. Funkci mluvčích vykonávali dosud převážně lidé středního věku nebo starší, což je opět svým způsobem pochopitelné: bylo v zájmu Charty, aby za ni vystupovali lidé zralí, s určitými občanskými zkušenostmi, s určitým rozhledem. A tak ti z nás, kteří byli u zrodu Charty a její první léta rozhodující měrou ovlivňovali, jsou dnes už většinou v důchodovém věku nebo se mu přibližují, početná vrstva někdejších mladých signatářů dosáhla už zralosti. Charta by proto měla pomýšlet i na svůj generační problém: mladší lidé by do ní mohli vnést nové podněty, mohli by ji lépe otevřít cítění dnešní mladé generace, mohli by ji osvěžit svou neopotřebovaností a elánem. Jejich zájem si ovšem Charta musí získat svou prací a podnětností. Jedině takto probuzený zájem má smysl; pouhé sbírání podpisů mezi mládeží nic nevyřeší. (Bylo by samozřejmě dobré myslet na tuto věc i při výběru budoucích mluvčích, ale i v tomto případě platí, že pouhé fyzické mládí mluvčího nemusí ještě nic zaručovat.) Vnímavější mladí lidé o Chartě dobře vědí a respektují ji, velmi často se však o ní domnívají (podobně jako si to myslí někteří „pasivní“ signatáři o „aktivním jádru“), že je jakýmsi už dávno zaběhaným a do sebe uzavřeným bratrstvem ostřílených politických kozáků, jehož počínání lze pouze zpovzdálí zdvořile pozorovat.E2Na dokument Charty reagovalo 40 mladých signatářů Charty dopisem, který byl zveřejněn v Informacích o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 10. (Viz přílohu P10/14.) Odpověď mluvčího Martina Palouše na dopis 40 signatářů (Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 11, s. 3–7) viz P10/15. Závažný kritický příspěvek Ivana Dejmala (Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 6, s. 4–6) viz P10/13. Kritické příspěvky přinesly samizdatové časopisy Alternace a Obsah, např. Komentář k Dopisu Charty od Jana Otáhala: Nerozdělovat – sjednocovat (Alternace, č. 3, duben 1987, s. 32–55), články J. Dienstbiera a J. Hájka. Pouhé verbální dementi takový dojem ovšem nerozptýlí. Musíme celou vahou své práce a způsobem jednání uvnitř Charty i navenek zcela konkrétně a nedvojsmyslně dokazovat, že opravdu nejsme žádným spolkem profesionálních „disidentů“, ale společenstvím otevřeným každému a připraveným identifikovat se s každým dobrým podnětem bez ohledu na to, odkud přichází.
Když čas, konkrétní práce a souběh nejrůznějších dějů (které nemohly být pochopitelně úvodním prohlášením předvídány) ukázaly, že jakás takás pravidla by Charta 77 přece jen potřebovala, a když byla pochopena nemožnost získat s nějakým zpřesňujícím návrhem souhlas všech signatářů a vlastně i nepatřičnost takového případného pokusu, vytvořilo se uvnitř Charty cosi jako „zvykové právo“. Je to právo velmi neurčité, neformální, nikde nekodifikované, značně proměnlivé, které pochopitelně nemůže nikoho k ničemu povinně zavazovat. Přesto se mnoho věcí Chartě podařilo jen dík tomu, že se toto „zvykové právo“ ujalo. Mnoho věcí se jí naopak nepodařilo jen dík nedostatečnosti tohoto „práva“.
Domníváme se, že někde zde by mohlo ležet východisko z leckterého vlekoucího se „vnitrochartovního“ problému; odtud lze možná začít i léčbu těch bolestí, o nichž jsme mluvili jako o nejakutnějších. Konkrétně: zdá se nám, že po deseti letech života Charty 77 čas dozrál k tomu, abychom některé osvědčené prvky „zvykového práva“ jasně artikulovali a zároveň navrhli signatářům určité úpravy tam, kde by podle našeho mínění a našich zkušeností mohly být ku prospěchu věci.
Respekt k jakýmkoliv pravidlům, ať už dávno osvědčeným nebo naopak s ohledem na potřebu doby navrženým, nemůže přirozeně v Chartě nikdo nikomu nařídit. Můžeme si ho však vzájemně – byť třeba jen na zkoušku – doporučit.
(1) Signatářství. Už vícekrát bylo řečeno, mimo jiné v dokumentu Charty 77 č. 2/85, že Chartu nepodepisují občané ani ostatním chartistům, ani vládě, ale především svému vlastnímu svědomí, a že se svým podpisem nehlásí k ničemu jinému než k názoru, že mnohá formálně zaručovaná lidská práva platí u nás jen na papíře, a k úmyslu zasazovat se o to, aby tato práva občané skutečně měli. Podpisem Charty se tedy – meritorně vzato – nikdo neztotožňuje s takovou či onakou skupinou osob, ani nevyjadřuje svůj souhlas s něčím, co udělal nebo udělá někdo jiný. Zdá se, že je třeba to znovu připomenout, protože některé případy odvolání podpisu z nedávné doby dokazují, že jsou signatáři, kteří dodnes nepochopili, co vlastně podepsali. Jinak by nemohli svůj podpis odvolávat například proto, že se jim nelíbí některý mluvčí nebo některý aktivní signatář nebo některý dokument nebo lidské vztahy mezi těmi či oněmi chartisty. Charta nikoho nenutí, aby ji podepsal, uvítala by však, kdyby každý, kdo ji podepíše, věděl, co dělá: podpis Charty 77 není přihláškou do spolku, ale přihláškou člověka k jeho vlastnímu občanství.
(2) Mluvčí. Úvodní prohlášení pominulo otázku budoucího střídání mluvčích. „Zvykově“ se ujala a sdělením Charty 77 z 21. 9. 1977 byla i písemně formulována zásada, že nového mluvčího určuje po dohodě s ostatními mluvčími mluvčí odstupující (cosi z důvěry, kterou dali všichni signatáři původním mluvčím, se tak vlastně přenáší na všechny další mluvčí). Tato praxe se osvědčila, zdůrazňujeme tedy znovu, že platí i osvědčený zvyk, že odstupující mluvčí konzultují návrhy na své nástupce s dalšími jim dostupnými signatáři způsobem, který sami uznají za vhodný, a v rozsahu, který je za dané situace reálný, a pokoušejí se dosáhnout v této věci obecné shody.
(3) Dokumenty. Osvědčilo se a mělo by tedy i nadále platit, že většinu dokumentů konzultují mluvčí před jejich vydáním s dalšími signatáři, přičemž z konkrétní povahy toho kterého dokumentu vyplývá, jak rozsáhlé konzultace to jsou a kteří signatáři jsou k nim přizváni. Mluvčí podepisují dokumenty sice v zastoupení celé Charty 77, jelikož však nelze žádný dokument konzultovat se všemi signatáři a tím méně získat jejich jednomyslný souhlas, ručí za věcný obsah i konkrétní formu dokumentů pouze mluvčí, kteří je podepsali. Signatáři svým podpisem úvodního prohlášení ručí za právo mluvčích jménem Charty dokumenty vydávat. Dokumenty nikdy nebyly a za dané situace tedy ani nemohou být nějakými „usneseními“ celé Charty 77. Buď odůvodněně předpokládají obecný souhlas a mají víceméně sdělovací povahu (jak tomu bývá například u různých zdravic, faktografických sdělení, protestů, poděkování nebo dopisů shrnujících či rozvíjejících všeobecně známá stanoviska Charty), anebo mají v podstatě diskusní charakter a měly by být tak i prezentovány. (To jsou případy většiny takzvaně „tematických“ dokumentů.) Celkově tedy: zatímco mluvčí se snaží vždy respektovat východiska a poslání Charty 77 i obecný občanský a názorový konsensus, na jehož půdě Charta vznikla a působí, signatáři zase respektují, že různí mluvčí (respektive autoři dokumentů) mohou mít své vlastní vidění věcí, svůj vlastní jazyk, své zkušenosti a své vlastní představy o nejpříhodnějším rozvržení důrazů a nemohou, a ani by nebylo ku prospěchu věci, kdyby se o to pokoušeli, všeho toho se zcela vzdát. V případech, kdy si sami mluvčí nejsou jisti, zda určitý dokument příliš překračuje obvyklý konsensus a rámec legitimních zájmů či postojů Charty, mohou ho vydat jako přílohu dokumentu vlastního, kterou sami nepodepíší, ale uvedou jako diskusní, studijní či informativní materiál.
Co znamená podpis Charty 77, jaký je úkol jejího mluvčího a jaké poslání má její dokument, vyplývá už z úvodního prohlášení, které tyto tři základní prvky faktické existence Charty vymezilo. „Zvykové právo“ v tomto případě pouze konkretizuje to, co původně zůstalo nekonkretizováno.
V Chartě však existuje i prvek pozdější, tedy úvodním prohlášením nepředvídaný a jeho rámec přesahující, který – byv vymezen dokumentem podepsaným jen mluvčími – se neopírá o výslovný souhlas všech signatářů a teoreticky by tedy mohl být, co do své legitimity, kdykoli zpochybněn. Mluvíme o kolektivu mluvčích.
Domníváme se, že nejen poněkud odtažitý problém statutu tohoto tělesa, ale i některé jeho konkrétnější problémy by bylo možné vyřešit tím, že by – v podobě odpovídající jeho dnešní faktické roli – byl i tento útvar včleněn do kontextu „zvykového práva“. Ve spojitosti s jiným projektem, o němž se začíná hovořit, by to mohlo snad přispět i k celkovému pročištění vzduchu v Chartě 77.
Kolektiv mluvčích byl ustaven prohlášením Charty 77 z 1. 2. 1980 z důvodů víc než dobrých: v době nejdivočejšího pronásledování Charty se ukázalo jako nezbytné veřejně rozšířit okruh těch, kdo se na všech jejích záležitostech podílejí, aby kdykoli mohl kdokoli z nich nejen prakticky, ale i oficiálně za Chartu vystupovat a případně její právě působící mluvčí vystřídat. (Vlastně to měla být taková operativní „zásobárna mluvčích“.) Dalším důvodem byla podobná potřeba, před níž stojíme i dnes: viditelněji zapojit do práce Charty i mladší lidi (celá skupina tehdy mladých signatářů pracovala pro Chartu v oněch svízelných dobách velmi obětavě a bylo moudré jejich účast jaksi „oficializovat“). Za třetí šlo o to, aby se na práci mluvčích bezprostředněji podíleli zástupci různých názorových orientací, různých profesí i různých míst a tak mohl být rychle zjišťován obecný konsensus. Složení kolektivu mluvčích bylo oznamováno v dokumentech; členy byli bývalí i současní mluvčí a další signatáři, přizvaní v duchu těch intencí, které ustavení tohoto sboru sledovalo.
Kolektiv mluvčích prošel ovšem určitým vývojem. Policie jeho schůzky soustavně znesnadňovala. Někteří jeho členové odešli do emigrace, jiní se práci Charty vzdálili. Během let pochopitelně přibylo bývalých mluvčích, takže dnes tvoří kolektiv mluvčích především oni; místo některých původních členů byli zváni ti signatáři, kteří byli v nové době nejaktivnější; víceméně nahodile byli zváni i jiní; přestávalo být posléze jasné, kdo je vlastně členem tohoto kolektivu a kdo nikoliv; objevila se myšlenka, že by to měl být útvar otevřený, tedy bez jmenovitě ohraničeného členstva. Ukázalo se totiž, že význam účasti různých lidí se neustále proměňuje, a kdyby se to mělo odrážet v taxativním seznamu členů, musel by být tento seznam vlastně nepřetržitě rozšiřován. (Stěží by šlo totiž některé členy vylučovat jen proto, aby uvolnili místo jiným.) Přičteme-li k tomu, že se každoročně automaticky rozšiřuje o nové mluvčí, snadno si představíme, jak nemobilní by takové mnohačlenné a stále kynoucí těleso za čas bylo.
Složení kolektivu mluvčích, jeho funkce a z ní vyplývající princip, podle něhož jsou zváni k účasti další, jsou tedy značně znejasněné. Zatímco někdo se důvodně dožaduje přítomnosti těch či oněch zástupců těch či oněch opomíjených skupin signatářů, jiný – neméně důvodně – namítá, že shromáždění bývalých mluvčích nemůže být dost dobře současně zastupitelským sborem spravedlivě reprezentujícím všechny vrstvy signatářů. (Výsledkem bývá kompromis: mnoho bývalých mluvčích, doplněných několika málo „zástupci lidu“.) Někteří dokonce na adresu kolektivu poznamenávají, že jde o zkostnatělý relikt minulosti bez jakékoli kompetence.
Takový názor nesdílíme. Podle našich zkušeností je navzdory všem popsaným problémům existence tohoto tělesa velmi užitečná, byť z jiných důvodů, než z jakých původně vzniklo.
Jako mluvčí se necítíme být oprávněni z titulu své funkce zavádět a fixovat jakékoli nové strukturální prvky do Charty 77. Vše, co v tomto směru vzniká, existuje nebo v budoucnosti vznikne, chápeme jako volnou a na Chartě jako takové (jak je ustavena úvodním prohlášením) nezávislou, formálně tedy samostatnou iniciativu signatářů samých, přičemž dobré výsledky takové iniciativy chápeme jako součást „zvykového práva“ Charty, které může být sice široce respektováno, nemůže však být z principu pro nikoho závazné.
Jako mluvčí se cítíme být schopni a oprávněni pouze dávat těm či oněm iniciativním tohoto druhu náměty, podporovat je, případně se sami na nich podílet a doporučovat jiným signatářům (ale právě jen doporučovat!), aby v rámci „zvykového práva“ takové iniciativy respektovali.
Vycházejíce z tohoto obecného chápání věcí, navrhujeme dnešnímu kolektivu mluvčích, aby sám sebe proměnil v klub mluvčích, který by tvořili bývalí mluvčí Charty 77. Koho by tento klub na svá setkání zval jako stálého nebo příležitostného hosta, by pak samozřejmě záleželo už jen a jen na něm samotném.
Klub mluvčích by byl autonomním útvarem, který se z vlastní iniciativy ustavil a nikomu nepodléhá. Jeho posláním by bylo sledovat práci Charty 77, být současným mluvčím k dispozici jako jejich poradní orgán nebo eventuálně jako určitá smírčí instance v případě, že budou mluvčí nuceni řešit problémy či spory, s nimiž si sami nebudou vědět rady, a pocítí potřebu požádat o pomoc instanci těšící se určité morální autoritě či důvěře signatářů. (Že jakous takous důvěru mají právě bývalí mluvčí, vyplývá logicky z toho, že se svého času vůbec mohli stát mluvčími a po určitou dobu tuto funkci zastávat.) Klub mluvčích by tedy svou neformální autoritu byl připraven kdykoli nabídnout „úřadujícím“ mluvčím jako možný orientační nástroj; mluvčím by mohlo usnadnit práci, kdyby věděli, že existuje nějaký víceméně respektovaný útvar, k němuž se mohou v mezních situacích obrátit.
Postavení takto pojatého klubu mluvčích by zhruba navazovalo na dnešní reálnou roli kolektivu mluvčích. Na rozdíl od něho by však tento klub nebyl trvale napínán rozporem mezi svým soudobým postavením a svými původními intencemi a nemusel by mít špatné svědomí z toho, že svým složením nereprezentuje dostatečně ty či ony skupiny takzvaných „řadových“ signatářů a že tudíž neplní dobře svou „zastupitelskou“ funkci.
Kdyby klub mluvčích, samou svou podstatou k tomu dobře disponovaný, sehrával – mezi jiným – roli určitého strážce kontinuity Charty, její identity a soudržnosti, pak fórum Charty 77, projekt, který plně podporujeme, by mohlo být v tomto bodě (ale nejen v něm) jeho přirozenou protiváhou: široce otevřeno novým lidem i podnětům, mohlo by být jakýmsi ventilátorem, kterým by proudil zvenčí do Charty a z Charty do jejího „centra“ čerstvý vzduch. Iniciativa tohoto druhu by přitom mohla plnit některé původní intence kolektivu mluvčích, mohla by je plnit dokonce lépe, než by toho byl schopen dnes tento kolektiv, a mohla by tím snad přispět i k určité demokratizaci, decentralizaci a větší otevřenosti Charty.
Fórum Charty 77 chápeme jako trvalé středisko názorové výměny a živou křižovatku myšlenek, jako prostor reflexe nejrůznějších aktuálních otázek společenského, duchovního a politického života i konkrétní práce Charty 77, jako nástroj názorové profilace a konfrontace, jako líheň nových impulsů, osobností i mluvčích, jako místo setkávání známých lidí s neznámými a v neposlední řadě i starších s mladšími.
Fórum Charty 77 si představujeme opět jako zcela svéprávnou a nezávislou iniciativu „zdola“, bez jakýchkoli formálních pravomocí směrem k Chartě a zároveň jí, respektive jejím mluvčím, nikterak nepodléhající (precedenty takových „chartovních“ iniciativ jsou například Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných nebo Informace o Chartě). Na rozdíl od klubu mluvčích by šlo o útvar otevřený všem signatářům i dalším zájemcům, tedy bez jmenovitého členství.
Míra, v jaké by se mluvčí k tomuto fóru obraceli či v jaké by výsledky jeho diskusí brali při svém rozhodování v potaz, by závisela opět jen na nich samých. Nicméně jejich práci by mohla taková věc významně usnadnit: náročné individuální navštěvování různých signatářů a porady s nimi by mohly být zčásti nahrazovány společným projednáváním různých otázek na této půdě. Fórum Charty 77 by mohlo sloužit mluvčím i jako zdroj námětů a sonda do „chartovního“ i širšího veřejného mínění. Koncepční a organizační příprava každého setkání Fóra by mohla být v rukách malého kroužku signatářů, možná i signatáře jediného. Svolávat by je mohli také samotní mluvčí.
Kdyby se tento projekt realizoval a fórum Charty 77 se ujalo a osvědčilo, mohlo by se stát – jako neformální tlumočník mínění širší obce signatářů – další komponentou „zvykového práva“ Charty.
Vážení přátelé, Charta tedy vstupuje do druhého desetiletí svého života. Přejeme si společně, aby její působení už nebylo spojeno s tolika vnějšími překážkami, jak tomu bylo v jejím prvním desetiletí; přejme si společně, aby se jí práce dařila a aby se jí dařilo řešit i její vlastní problémy, včetně těch, o nichž jsme tu dnes mluvili; pokusme se všichni pro to něco udělat.
Přejme si společně i navzájem, aby nadcházející čas ukázal, že naše práce nebyla marná, že se v životě naší společnosti zhodnocuje, že Charta 77 přispěla a přispívá k tomu, oč jí od počátku jde: aby se lidem v naší zemi žilo svobodněji.
Náš dopis a naše návrhy jsou otevřeny Vaší diskusi.
Jan
Litomiský, Libuše Šilhánová,
Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77
Martin Palouš,
Anna Šabatová,
Jan Štern,
Jiří Hájek,
Václav Havel
[…]E3Přílohou dopisu bylo úvodní Prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977. Viz D1.
Zdroj
- ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis s vlastnoručními podpisy.
| E1. | O zaměření a metodách činnosti se v prostředí Charty i v exilu delší dobu diskutovalo. Redakce Informací o Chartě 77 proto uspořádala již v dubnu 1986 s V. Havlem, L. Hejdánkem, J. Hájkem a V. Bendou besedu, jejíž záznam vyšel v květnu 1986 v mimořádném čísle Informací o Chartě. Beseda byla příspěvkem k panelové diskusi kongresu Československé společnosti pro vědy a umění ve dnech 17.–21. září 1986 v Bostonu, organizované k 10. výročí Charty. Na názory v besedě reagoval mj. Rudolf Battěk úvahou Dva pohledy na fenomén Charty 77 (viz přílohu P10). |
| E2. | Na dokument Charty reagovalo
40 mladých signatářů Charty dopisem, který byl zveřejněn v Informacích
o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 10. (Viz přílohu
P10/14.) Odpověď mluvčího Martina Palouše na dopis 40 signatářů (Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 11, s. 3–7) viz P10/15. Závažný kritický příspěvek Ivana Dejmala (Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 6, s. 4–6) viz P10/13. Kritické příspěvky přinesly samizdatové časopisy Alternace a Obsah, např. Komentář k Dopisu Charty od Jana Otáhala: Nerozdělovat – sjednocovat (Alternace, č. 3, duben 1987, s. 32–55), články J. Dienstbiera a J. Hájka. |
| E3. | Přílohou dopisu bylo úvodní Prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977. Viz D1. |
Pole
| Název | Hodnota |
|---|---|
| Řada | Dokumenty Charty 77 |
| Den | 6 |
| Měsíc | 1 |
| Rok | 1987 |
| Zpracovaný | true |
| OCR | false |
