D367

1987, 30. leden, Praha. – Dopis pražskému primátorovi o nepříznivé bytové situaci, zejména s ohledem na mladou generaci. Na vědomí zasláno předsedovi vlády ČSR a ČSSR, předsedovi Federálního shromáždění ČSSR a předsedovi ČNR. (Dokument č. 8/87)

Pane primátore,

už delší čas k nám doléhají velmi kritické hlasy týkající se bytové politiky v ČSSR a zejména v Praze. Spousta mladých lidí a mladých rodin nemá v našem městě přiměřené bydlení. Dokazují to ostatně údaje ze sčítání lidu roku 1980, údaje národních výborů, bytových družstev aj.

Přesto, že se tu staví nemalé počty nových bytů, nejsou při dosavadní klesající úrovni nové výstavby a při současném stavu rekonstrukcí dostatečně uspokojovány specifické kvantitativní a kvalitativní bytové potřeby mnoha Pražanů a Prahy jako hlavního města. Nadměrně také rostou celostátně ceny bytů a domků, takže kvalitní byt se stává přepychem a mnozí lidé s normálními příjmy si ho vůbec nemohou dovolit. Současně se byty jako nedostatkové zboží staly předmětem rozsáhlých korupcí, machinací a nezákonného obohacování.

Z těchto a jiných, např. populačních a kulturních hledisek považujeme bytovou situaci v Praze za krajně nepříznivou.

Ve spolupráci s odborníky jsme vypracovali pojednání o zmíněné problematice a žádáme, abyste mu věnoval nezaujatou pozornost. Uvítáme různá stanoviska, připomínky a doplňky od Vás, od Vašich spolupracovníků, od poslanců i dalších občanů.

ing. Jan Litomiský, dr. Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77

Příloha: O bytech pro mladé lidi v Praze

Mladí lidé potřebují prostor, a to jak ve smyslu etickém a kulturním, tak ve smyslu hmotném.

Charta 77 už ve svém dokumentu Prostor pro mladou generaci, vydaném v roce 1986, poukázala na stísněné podmínky a překážky, v jakých se prosazuje svobodná kulturní aktivita mladých lidí.

Mladí lidé v Československu však žijí ve stísněném prostoru i v tom prazákladním smyslu slova. Mnozí postrádají vhodné byty, také však klubovny, domy volného času, studovny, moderní dílny, koleje, ubytovny, domovy. Mnohým mladým lidem scházejí hřiště, tělocvičny, vodní plochy. Dostatek prostoru potřebují pro svůj rozvoj děti žijící u rodičů, školáci, ale také učni, studenti, potřebují jej ti mladí lidé, kteří se začleňují do pracovních vztahů, rozvíjejí nebo chtějí rozvíjet své rozmanité zájmy, navazují přátelské a milostné vztahy, chystají se založit rodinu nebo ji zakládají a tvoří.

Mládež v tomto širokém věkovém záběru představuje citlivou sociálně věkovou skupinu – podobně jako staří lidé. Všestranná péče, starostlivost a uspokojení jejích tradičních i zcela nových potřeb je zkušebním kamenem kvality každé společnosti.

V první řadě musí mít mladí lidé kde bydlet.

O bytech pro mladé lidi, zvláště pro mladé rodiny, byla napsána spousta nejrůznějších usnesení, analýz a statí, proběhla nespočetná jednání, leč skutky zůstávají daleko za nadějnými slovy. Pravda, jsou u nás oblasti a města, kde získat byt není tak velký problém. K takovým výjimkám patří např. některá menší města s rozvíjejícím se průmyslovým podnikem, nebo ekologicky ohrožené severní Čechy, nebo Ostravsko, kde je místy i přebytek nových bytů. Vcelku se však musíme potýkat se závažnou bytovou krizí.

Zatímco v četných studiích urbanistů, architektů a sociologů se zcela správně píše o rostoucích kvalitativních a kvantitativních požadavcích na bydlení, zatímco se v těchto studiích i v projektech koncipují bytové prostory z hledisek psychohygienických, estetických, mikrosociologických a jiných, potýká se spousta lidí, zejména mladých lidí, s problémem, jak sehnat alespoň trochu přiměřený byt.

Tento problém, který se u nás vleče po desetiletí, má samozřejmě velmi závažné politické a ekonomické pozadí. Extenzivní centralistický model čs. hospodářství poznamenal kardinálně také pojetí bytové výstavby a hospodaření s byty. Politické a ekonomické orgány chápou byt převážně jako přístřeší pracovních sil, a není divu, že mnohá naše sídliště vypadají jako velké noclehárny.

Městský člověk usilující o byt je vydán napospas nejrůznějším institucím a jejich pořadníkům s neustále odkládanými termíny a může vyvinout jen málo vlastní iniciativy. Anebo ji vyvine, ale je často nucen vstoupit do světa korupce a neregulérního kšeftaření, kde cena 80 tisíc korun za třípokojový byt není výjimkou.

Veřejnost se podílí zcela nedostatečně na zásadních otázkách státní bytové politiky, je o ní špatně informována, ač se jí bezprostředně a eminentně dotýká.

Pochybená je i úloha bytové výstavby v celé investiční výstavbě, způsoby financování výstavby bytů a bytového hospodářství; pochybená je taková bytová politika, zejména způsoby přidělování bytů z nové výstavby i ze starého fondu.

Státní moc v Československu nemá ani kvalifikovanou globální koncepci bytové výstavby, rekonstrukce a údržby, která by jí umožnila celý problém řešit.

Trvající nedostatek bytů, hlavně v mnoha městech, se velmi nepříznivě projevuje v celém životním způsobu lidí a má za následek další společenské ztráty: 1. vytváří nadměrnou administrativu; 2. zakládá korupci a protekcionismus; 3. omezuje ekonomickou a sociální mobilitu obyvatel (lidé často nedostanou byt tam, kde by chtěli žít z rodinných a jiných důvodů, kde by mohli projevit svou kvalifikaci a své schopnosti); 4. prohlubuje konflikty: pracoviště – člověk – bydliště; 5. přináší komplikace v celé infrastruktuře měst a oblastí, zejména pak v dopravě, službách a dalších funkcích.

Přesto, že je u nás celkově trvalý nedostatek bytů (příslušnými institucemi byla k roku 1980 vypočtena objektivní potřeba pro ČSSR 223 tisíc bytů), nová výstavba se stále snižuje. Například roku 1980 bylo ve všech formách výstavby předáno do užívání 128 876 bytů (z toho 32 391 bytů v individuální výstavbě). Již roku 1981 bylo odevzdáno o 33 489 bytů méně, v roce 1982 to bylo o 127 047 bytů méně, v roce 1983 o 33 175 méně, v roce 1984 o 37 013 méně, v roce 1985 pak bylo předáno k užívání celkem 104 524 bytů, tedy o 24 352 byty méně než v roce 1980. Jako příčiny jsou uváděny disproporce v nesladěných plánech, nedostatečné materiálové a výrobkové zdroje, vážné nedostatky v řízení stavebních podniků atd. Nejsou kotelny, nejsou materiály na ploché střechy, nejsou kabely, okna, kuchyňské linky a jiné výrobky. Léta trvá nepořádek v dodavatelsko-odběratelských vztazích a drastická převaha dodavatelů nad uživatelem.

Výstavba bytů je drahá, neefektivní a její břemeno dopadá těžce nejen na družstevní žadatele a vlastníky, ale na všechny daňové poplatníky. Její neefektivnost snižuje životní úroveň všeho obyvatelstva. Bylo vypočteno, že jeden byt na okraji Prahy se svou infrastukturou stojí průměrně 1 milion 300 tisíc Kčs. Přitom pořizovací hodnota tzv. čistého bytu v Praze – přes veškerá opatření k tomu, aby nerostly ceny bytové výstavby – již přesáhla 230 tisíc Kčs.

Přitom stát postupně převalil náklady bydlení na obyvatelstvo. Na rozdíl od předchozích etap je už dnes bytová výstavba z velké části financována přímo individuálními a družstevními vlastníky. Svědčí o tom následující údaj: ve formě půjček a úvěrů už v roce 1984 individuální stavebníci a členové bytových družstev dlužili státu asi 40 mld. Kčs.

Velmi smutnou a stále kritizovanou kapitolou je údržba bytového fondu. Stát dotuje podniky bytového hospodářství asi 6 až 7 miliardami Kčs ročně. Tato obrovská částka, vyčleněná z národního důchodu, je však užívána neefektivně, zčásti zcela promarněna. Údržba domů a bytů není stále dostatečně zabezpečena, je málo výkonná a nekvalitní, vládne tu úplatkářství a špatná pracovní morálka. Výsledkem toho je, že se byty a domy po dlouhou dobu neudržují, vznikají mnohé havarijní situace a četné byty musí pak zůstat dočasně i trvale neobydlené. Po léta zanedbávaná údržba bytového fondu v ČSSR se odhaduje na 15 miliard Kčs. Proto prosadit opravu protékající střechy, okapů, hroutících se komínů a jiných závad stojí v mnoha případech nadměrné úsilí postižených občanů.

Ožehavým a trvalým problémem je také stále váznoucí rekonstrukce a modernizace bytového fondu. Chybějí prý kapacity. Některé stavební podniky prý nemají o tyto práce zájem. Jsou pro ně údajně málo atraktivní a neefektivní. Přitom plán potřeb oprav a rekonstrukcí byl v uplynulých letech zcela paradoxně odvozen nikoliv ze zjištěných potřeb, ale z kapacitních možností stavebních organizací. Výsledkem toho všeho je obrovský odpad bytového fondu v ČSSR a zejména v Praze.

Uvědomujeme si, že za léta nahromaděné problémy tohoto druhu, jež se týkají nejen oprav domů, ale také inženýrských sítí, komunikací, služeb aj. a jež se v poslední době začaly rázněji řešit, představují ohromné objemy prací a nedají se odstranit během krátké doby. Nicméně musíme poukázat na jejich závažnost a na to, že každé větší zdržení, každá chyba v koncepci a realizaci zmíněných činností by měla dalekosáhlé negativní následky pro rozvoj našich měst, zvláště Prahy, v budoucnosti.

Zaostávání údržby, rekonstrukce a modernizace měst má vážné následky. a) Vytrácí se některé ekonomické, sociální a kulturní funkce města, hlavně centrálních částí, snižuje se životní standard jejich obyvatel, městský život je v mnohém smyslu narušen; b) deformuje se celý proces udržování a obnovování bytového fondu a jeho funkcí; c) narůstá objem zanedbané údržby a oprav bytového fondu, který stále více chátrá.

Praha má v řešení bytové otázky kritické postavení, zmíněné sociální, ekonomické i politické problémy zde kulminují. Léta se nebralo v úvahu, že Praha má z hlediska výstavby, rekonstrukce a údržby jako hlavní město řadu specifických potřeb:

je střediskem české kultury,

je historickou památkou a má tedy velký počet starých budov,

je sídlem mnoha institucí,

je milionovým městem,

má nevhodnou populační strukturu a je nezbytné vytvářet příznivé podmínky pro její omlazení.

V naprosto nedostatečné míře je zde respektována populační role mladých lidí. Hmotné i kulturní podmínky této perspektivní věkové skupiny jsou mimořádně zanedbány. Její bytové potřeby by měly být postaveny na jedno z předních míst. Dnes se do nejhorší bytové situace často dostávají právě ti mladí lidé, kteří v Praze vyrostli nebo se v ní i narodili. Dokonce se dá hovořit o bytové diskriminaci mnoha mladých Pražanů.

V Praze se každoročně staví asi 9000 nových bytových jednotek, další byty se rekonstruují, modernizují a rozšiřují. Tyto přírůstky však ani zdaleka nestačí uspokojit bytové potřeby mladých manželství a rodin, o mladých jednotlivcích v době životního startu ani nemluvě.

Vážnou příčinou tu jsou vedle zcela nepostačujících přírůstků bytů jistě již zmíněné úbytky starých neudržovaných bytů a domů. Tak v desetiletí 1970–1980 činil odpad v Praze 34 919 bytů, tj. 8,7 % výchozího stavu roku 1970.

Jak se dá vůbec v Praze získat byt?

Nejsnáze dostávají byty pracovníci některých vrcholových institucí, mezi nimi např. Ministerstva vnitra, zejména některých jeho složek. Na pražských sídlištích žijí již dnes celé enklávy těchto příslušníků. Někteří mladíci i mladé ženy volí zmíněnou profesi nejen z důvodů podstatně vyšších platů, ale i proto, že touto cestou hladce a brzy dostanou nový, relativně komfortní byt. To souvisí s povahou čs. státu, s jeho potřebou velké centrální administrativy a početných bezpečnostních složek, umístěných právě v hlavním městě. Většinou jde o byty komunální a podnikové, které zmínění pracovníci získávají bez jakýchkoli finančních vkladů. Nové komunální neboli státní byty jsou už dnes zřejmě určeny jen pracovníkům zmíněných institucí, nebo slouží jako náhrady za asanace.

Jinou poměrně rychlou cestou získání bytu je dobíhající podniková nebo tzv. družstevní stabilizační výstavba. Ti, kdo pracují v preferovaných podnicích, nemají sami byt a zaváží se v daném podniku pracovat určitý počet let, mají většinou možnost dostat nový byt dříve než ostatní pražští žadatelé. Zvlášť zvýhodňováni jsou v tomto směru ti pracovníci, kteří do preferovaných výrob přicházejí z jiných krajů a obcí. Praha neroste přirozeným populačním způsobem, ale hlavním zdrojem přírůstků obyvatel je tu migrace. Kromě toho má Praha trvale neuspokojivý stav pracovních sil, zejména v některých dělnických profesích, a láká proto do své nepříliš laskavé náruče příslibem nových bytů kvalifikované i nekvalifikované pracovníky z jiných obcí. Družstevně stabilizační a někdy ještě podnikové byty jsou přidělovány mladým i starším imigrantům většinou ve velmi krátké lhůtě. To má jistě své dobré ekonomické a sociální důvody, má to však i svá „ale“. Družstevní stabilizační byty, které v nové výstavbě představují prakticky polovinu všech bytů poprvé uváděných do provozu, neplní v žádném směru stabilizační funkci, jež byla od této formy očekávána. Stabilizační forma družstevní výstavby přinesla do bytové politiky spoustu problémů, počítaje v to chybějící právní režim, vytváření nových, někdy nesprávných preferencí, další možnosti machinací s byty apod.

Poměrně značné přílivy imigrantů z jiných oblastí a obcí kladou navíc značné nároky na jejich přizpůsobení a zabydlení, současně pak na správní a řídící činnost městských orgánů. Příkladem toho je obvod Praha 4, čítající už 288 335 obyvatel, kde právě národní výbor sídlící ve staré části z mnoha hledisek nezvládá sociální problémy nových sídlišť, například situaci mladých žen-matek, umístění jejich dětí v jeslích, integraci obyvatelstva v novém prostředí aj. Ovšem ještě horší jsou problémy zcela nových pražských sídlišť, kde chybí základní občanská vybavenost, jako prodejny, školy apod.

Zatímco do Prahy jsou získáváni mladí pracovníci z jiných oblastí a obcí, z Prahy odcházejí mnozí mladí, převážně kvalifikovaní lidé často jen proto, že tu nemohou získat byt. I když v posledních letech více mladých obyvatel do Prahy přichází, než z ní odchází, přece jen značné úbytky mladých obyvatel, ročně zhruba 5000 mladých do 34 let, představují pro hlavní město nedoceněné, hlavně kvalifikované ztráty. Značnou roli v úbytku pražského obyvatelstva hraje ovšem i emigrace do zahraničí, která je vyšší než přírůstky přistěhovaných (například v roce 1984 při saldu migrace plus 7373 to bylo o 637 osob).

Dalším, dnes již velmi rozšířeným způsobem získání bytu je běžná družstevní výstavba. Nemáme bohužel k dispozici počty žadatelů o družstevní byty v Praze, odhaduje se, že jde asi o 16 000 žadatelů v svépomocné výstavbě a o 35 000 v dodavatelské družstevní výstavbě, neznáme ani věkovou strukturu žadatelů, protože situace v této oblasti je velmi nepřehledná. Mnozí žadatelé jsou přihlášeni ve dvou i více družstvech, rodiče se přihlašují za děti nebo přihlašují více dětí, i když pro všechny byty nepotřebují apod. Čekací doby na normální družstevní byty, hlavně na větší byty v dodavatelské formě, jsou až 20 i více let. Hlavním důvodem prodlužování termínů v této formě jsou nepatrné plánované počty bytů, které nepřesahují v dlouhodobém průměru na území hlavního města 500 bytů ročně. Čekací doba na přidělení takového družstevního bytu je zcela nepřijatelná pro mladé lidi, kteří chtějí založit rodinu, nebo ji už založili. Rovněž rostoucí finanční náklady jsou nepřiměřené možnostem mladých lidí, zvláště těch, kteří nemají silnou a vlivnou podporu rodičů nebo jiných příbuzných. Starosti působí v dodavatelské formě také nízká kvalita bytů, není výjimkou i 200 přejímkových závad na jeden byt.

Časově i finančně nadějnější je forma svépomocné družstevní výstavby, jejímž rubem je zase pracovní účast rodiny na stavbě bytů a domů. Vyžaduje vlastně práci ve dvou směnách po dobu několika let, což znamená neúměrnou zátěž pro zdravotní stav i způsob života. Družstevník musí odpracovat členský podíl, který představuje zpravidla asi 3 tisíce hodin; v optimálním případě to znamená pracovat kromě svého zaměstnání na stavbě družstevních domů a bytů dva až tři roky, a to neustále, o dovolené, o sobotách a nedělích, od jara do pozdního podzimu, často i ve všedních dnech po zaměstnání. Pro ty družstevníky, kteří si na tuto svépomocnou výstavbu najímají soukromé pracovníky, znamená pak tato forma neúměrnou zátěž finanční. Družstevní svépomocná výstavba někdy umožňuje získat větší a kvalitnější byt, ale přináší i řadu dalších nevýhod, např. vysoké nájemné. Za třípokojový byt se mnohde platí až 1000 Kčs měsíčně (ovšem u dodavatelské družstevní formy někde až 1200 Kčs). To se nezmiňujeme o značné náročnosti řízení svépomocné výstavby, o možnostech velkých ztrát, o problémech financování následné údržby apod.

Výstavba rodinných domků přináší mladým uživatelům vedle značného objemu prací nepředstavitelné množství starostí a svízelů, počínaje administrativou povolování stavby a konče obtížným opatřováním stavebních materiálů a trvale stoupajícími finančními náklady. Na území Prahy a jiných velkých měst naráží tato forma především na nepřekonatelné překážky při získávání vhodného pozemku. Výstavba rodinných domů „na klíč“ je stále ještě málo rozšířená, málo diferencovaná, drahá. Není potom divu, že v poslední době zájem o výstavbu rodinných domků ve městech i na venkově klesá, přestože tato forma výstavby je značně propagována.

Tradiční způsob získávání bytů pomocí národních výborů představuje v Praze pro Pražany způsob pravděpodobně nejzdlouhavější. Podle Svobodného slova z 27. 8. 1986 bylo v polovině roku 1986 evidováno na pražských národních výborech přibližně 36 000 žadatelů o byty. Z celkového počtu žadatelů roku 1980 – jak víme z jiných zdrojů – tvořily polovinu rodiny s dětmi, ve 135 případech žijící ve zdravotně zcela závadných bytech. Z 9,2 % šlo o rodiny se třemi a více dětmi. Je známo, že národní výbory v posledních letech přidělují byty hlavně jako náhrady za asanace nebo byty preferovaným institucím a až ve třetí řadě sociálně problémovým rodinám. O tom, jak závažné sociální případy to musí být, svědčí zdůvodnění u předních míst bytových pořadníků. Snad poněkud nadějnější je případná žádost mladých manželů o přidělení bytu nižší kategorie, který jsou ochotni upravit vlastním nákladem. Domníváme se, že tato forma je zatím nedoceněná a že za určitých podmínek skýtá velké možnosti iniciativy mladých lidí i přátelské a rodinné výpomoci, zakládání menších družstev mladých řemeslníků a jiných odborníků apod. Ve zmíněném článku uvedený počet 788 bytů odevzdaných za dobu tří let pražskými národními výbory k vlastní úpravě (nejen mladým lidem) považujeme za zcela nedostatečný ve srovnání s naléhavými potřebami mnoha začínajících manželství, mladých rodin i jednotlivců.

Mladí lidé se snaží získat byty i různými jinými cestami; např. regulérním způsobem žádostí o byt domovnický, topičský nebo jiný služební byt, jehož přidělení je ovšem spjato s přijetím příslušného, mnohdy neatraktivního zaměstnání; nebo se snaží sehnat byt pomocí složitých výměn, příbuzenských služeb, ale také velmi často za neregulérní pomoci známých, protekcí a tučných úplatků. Není proto divu, že máme vysokoškolsky vzdělané domovníky, například domovníky-inženýry, nebo že některé rodinné kalkuly s byty vedou až k nehumánním postupům vůči starým lidem, nebo že pracovníci hospodařící s byty se tak často dopouštějí kriminálních činů. Tyto negativní jevy by mohly pomalu zanikat, kdyby se v Praze vytvořil spravedlivější systém přidělování bytů potřebným pražským dvojicím, rodinám i jednotlivcům, kdyby se ve větší míře umožnilo přidělování starších bytů k úpravě s možností zvláštních bezúročných půjček a s možností speciálních stavebních služeb, kdyby se zavedl adekvátní systém ekonomického nájemného se sociálními kompenzacemi, jenž by umožnil uvolnění velikých bytů, kdyby se zdokonalil systém bytových výměn, a konečně – kdyby se zvýšily počty nově budovaných i rekonstruovaných bytů, jaké si zaslouží hlavní město a jaké by odpovídaly reálným potřebám, zvláště pravděpodobné struktuře domácností v blízké budoucnosti. Všechna tato „kdyby“ předpokládají ovšem čestné, svědomité a kvalifikované řídící pracovníky, dobré organizátory, které stále více a více postrádáme. Předpokládají také kontrolu ze strany veřejnosti a aktivní účast občanů při rozhodování koncepčních i praktických otázek v menších obcích, ve městech i v obvodech a sídlištích velkoměsta.

Dlouhotrvající nedostatek bytů má v Praze vedle krajně nepříznivé ekologické situace velmi neblahý vliv též na natalitní klima, na rodinné postoje mladých manželů a negativně ovlivňuje další demografické parametry pražské populace.

Po přechodném vzestupu v letech 1974–77 (způsobeném částečně novými sociálními opatřeními) začala v Praze klesat porodnost. Zatímco v roce 1975 byl zaznamenán potěšitelný přírůstek 19 191 živě narozených dětí, tedy 16,1 dětí na 1000 obyvatel, v roce 1984 bylo zaznamenáno jen 13 207 živě narozených, tj. 11,1 na tisíc obyvatel, v roce 1985 to bylo jen 12 788 živě narozených, tj. 10,7 na tisíc obyvatel. Zároveň stoupá potratovost, v roce 1984 bylo v Praze provedeno 13 039 potratů. Je tomu již tak, že prakticky na každé narozené dítě připadá jeden potrat. V poslední době klesají i počty sňatků.

Rodiny s dětmi tvoří v Praze nízký podíl, jenom 23,2 % všech cenzových domácností; v Bratislavě je to 33,4 %. V rodinách přibývá jedináčků a klesá počet druhých a třetích dětí. Sociologické výzkumy však potvrzují, že mladí lidé nevstupují do manželství s protinatalitními postoji. Ukázalo se, že ti, kteří měli určité finanční a bytové problémy, plánovali stejné nebo vyšší počty dětí než ti, kteří takové problémy neměli. Teprve později, po trpkých zkušenostech s řešením bytových a jiných problémů, mění většinou své záměry a zůstávají třeba jen při jednom dítěti.

Statistiky rovněž prokazují, že velmi nepříznivým faktorem pro tvorbu a stabilitu rodin je soužití více domácností. Podle sčítání lidu z roku 1980 bylo v Praze celkem 65 021 cenzových domácností, tedy 12,7 %, bez vlastního bytu. I když část těchto rodin žije pravděpodobně v soužití chtěném, např. ve vícegeneračních rodinných domcích nebo bytech, poukazují četné údaje na značnou prostorovou stísněnost mnoha pražských rodin. Např. v Praze žilo 17,6 % společně žijících domácností v jediné obytné místnosti. V bytech o 1–2 obytných místnostech žije v Praze téměř polovina domácností bez vlastního bytu. V takto stísněných prostorách vyrůstá asi 28 000 dětí ve věku do 15 let, starší nejsou registrovány. V mladých rodinách bez vlastního bytu je v průměru o 35 % méně dětí než v ostatních rodinách s dětmi. Bytový prostor tedy rozhodujícím způsobem ovlivňuje počty dětí v rodinách.

Obsazenost bytů měřená počtem osob na 1 obytnou místnost nad 4 m2 činí v Praze 1,31 osob a je nejméně příznivá ve srovnání se všemi čs. velkými městy. Podobně i průměrná obytná plocha na 1 obyvatele v Praze, totiž 13,9 m2, je v porovnání s našimi velkými městy nejnižší. A to ještě pražský podíl zvyšuje velký počet domácností jednotlivců, hlavně starších, z nichž mnozí mají relativně větší byty. Velmi nepříznivé je i srovnání mezi přírůstky obytných místností v období 1970–1980. Zatímco v Bratislavě činí zmíněný přírůstek 58,0 % a v Popradu 111,8 %, v Praze je to jen 26,8 %. Ve skupině rodinných pražských domácností pak plošnost na 1 obyvatele prudce klesá s počtem dětí. Jejich specifické potřeby her, studia, hygieny a jiné jsou tak respektovány v malé míře. V Praze je také podle sčítání lidu z roku 1980 velký podíl přelidněných bytů, činí 20,8 %, absolutně asi 93 000 bytů. Praha má také nejnižší podíl třípokojových bytů, je to jen 30 % všech bytů. Za jinými dynamicky se rozrůstajícími městy, jako jsou Košice či Bratislava, zůstává Praha chudou Popelkou.

Bytová tíseň se projevuje také ve velké rozvodovosti, která činila v Praze roku 1980 47,3 rozvodů na 100 sňatků, v roce 1984 ale již 54,01 rozvodů na 100 sňatků. Celkově bylo v Praze roku 1984 zaznamenáno 4869 rozvodů. Již v roce 1980 připadalo na každý rozvod 1,11 nezletilých dětí. Také s vysokou rozvodovostí narůstá spousta bytových problémů. Zvyšuje se počet neúplných rodin, např. v roce 1980 to bylo asi 8,5 % všech domácností, tedy asi 5530 neúplných rodin. Většinou tvoří takovou rodinu mladá matka s jedním či dvěma dětmi. Rozvedení manželé, zejména muži, se v mnoha případech stávají nejen novými žadateli o menší byty. Pokud zůstávají v původních bytech, vznikají často konfliktní situace neblaze ovlivňující vývoj dětí. Celková bytová situace neúplných rodin je nevyhovující. Jen necelé 2/3 neúplných rodin mají samostatný byt. Téměř 1/3 jich bydlí v jednopokojových bytech. V Praze krom toho narůstá počet tzv. problémových rodin, převážně úplných, více či méně sledovaných orgány státní péče. Také velká část těchto rodin žije ve stísněných bytových podmínkách.

Jak je patrno ze stručného výčtu údajů, často užívaný slogan, že v Praze je bytů dost, je velmi problematický. Bylo by jich jistě více spravedlivě rozdělených, kdyby celá bytová krize v Praze byla řešena energičtěji, racionálnějším a lidštějším způsobem. To se týká i družstevní bytové výstavby. Je např. známo, že mnohé byty na sídlištích zůstávají dlouho neobsazeny proto, že je žadatelé ještě nepotřebují, anebo proto, že byly skrytě pořízeny tak říkajíc „na kšeft“. To však nic nemění na skutečnosti, že je naléhavě nutné zvýšit počty bytů v družstevní výstavbě.

Největším problémem bytové situace mladých lidí v Praze zůstává skutečnost, že velká část mladých manželů a mladých rodin získává vlastní byty velmi dlouho po sňatku, že vztahy mladých partnerů a tvorba rodin bývá velmi často narušována mnoha negativními vlivy nevhodných soužití, stísněností bytových prostor a z toho plynoucích konfliktů. Nepříznivé bytové podmínky jsou podle sociálních výzkumů na třetím místě mezi důvody nejčastěji uváděnými při rozvodech. Nesporně jsou také jednou z příčin klesající natality. Domníváme se, že právě pro mladé dvojice, které vstupují do manželství bez vhodného bytového prostoru, by měla být národními výbory vytvářena rezerva skromných malých bytů, vhodných pro první fázi manželství, případně i pro založení rodiny. Otevřenou možností zůstává i varianta rodinných penzionů.

Prostorové zajištění první fáze manželství a rodin považujeme za primární úkol bytové politiky v Praze. Vhodné byty by měly být připravovány jednak v rámci nové výstavby, jednak rekonstrukcí a modernizací stávajících volných menších bytů, kterých je v Praze velký počet. (Podle sčítání v roce 1980 je v Praze celkem asi 10 000 volných bytů.) Vytvořením takové rezervy upravených starších bytů nebo bytů poskytovaných k menším úpravám by se mohl během několika let klíčový problém mnoha mladých manželství na čas vyřešit. Část volných bytů by mohla být vyčleněna jako rezerva pro sociálně svízelné, konfliktní a havarijní situace.

Značným problémem se pro mnohá manželství stává i zařízení bytu. Vstupují do životního období, pro něž je charakteristický náhlý vzrůst životních potřeb. Tomu většinou nedopovídá výše jejich příjmů. Zde se projevuje rozsáhlé majetkové a mocenské rozvrstvení. Jen malá část mladých lidí může počítat s vydatnou materiální a jinou podporou majetných a vlivných rodičů či příbuzných. Svízelná bývá hlavně situace mladíků a dívek ze sociálně slabších, zcela nevlivných, neúplných a vícedětných rodin. Přesto, že naše společnost řeší tento problém přímými a nepřímými sociálními dávkami a určitými druhy úvěrů, jako jsou novomanželské půjčky, domníváme se, že dosavadní způsoby nevyhovují a že možnosti společnosti v tomto směru nejsou vyčerpány. Např. kombinace úvěrového a pojistného systému by dovolila rozložit náklady spojené s materiálním zajištěním prvé fáze manželství na delší období. Také bezúročné půjčky na rekonstrukci bytů a novou výstavbu pro mladé lidi asi do 34 let by podstatně pomohly. Příkladná je v tomto směru vydatná sociální výpomoc mladým manželstvím a rodinám v Maďarsku. Velkým ulehčením rodinných rozpočtů by ovšem bylo zmrazení cen stavebních prací a pravděpodobně i sjednocení nájemného různých druhů bytů s uplatněním některých sociálních zřetelů.

Přesto, že má Praha věkově stagnující populaci, a přesto, že nedostatek bytů se jako politický problém s mnoha halasnými přísliby řeší od poválečných let, existuje tu stále vysoký bytový deficit. V roce 1980 činila podle Terplanu tzv. přítomná potřeba bytů v Praze 47 450, což znamená, že tolik chybělo k uspokojení cenzových domácností, které mají nárok na byt. Tento údaj se zdá být podsazen z hlediska celkové objektivní potřeby bytů už jen z důvodů, že na národních výborech je evidováno 36 000 žadatelů, další desetitisíce čekají na byty družstevní, podnikové apod. Při regulérním rozdělování nově postavených, zrekonstruovaných a modernizovaných bytů v Praze by při dobrém řízení bez zbytečných preferencí a při radikálním zvýšení objemu nové výstavby i rekonstrukcí měla být tato potřeba vyřešena během jednoho desetiletí. Bude však tento optimistický výhled uskutečněn?

Aktuální bytová situace mnoha mladých manželství a rodin je tedy krajně nepříznivá, z jejich hlediska často neřešitelná.

Také problém bydlení jednotlivců, zvláště pak mladých, byl však dlouho zanedbáván. Dosud se téměř nepočítá s těmi mladými muži a ženami, kteří ke svému dozrávání, odloučení od původních rodin, ke studijnímu a kvalifikačnímu začlenění, k celkovému životnímu startu a rozletu potřebují zpočátku skromné, ale pohodlné malé byty. Mohou to být byty hotelového typu, vhodné ubytovny, garsoniéry, dvougarsoniéry či adaptované jednopokojové byty, v nichž by mladí lidé při změně své situace mohli žít i v manželství, malé rodině či ve volném partnerském vztahu. Ne všichni mladí lidé se chtějí hned ženit a vdávat a ne všem se daří najít partnera k trvalejšímu svazku. Hovoří se a píše často o značné životní nevyzrálosti mladých lidí při vstupu do manželství, o jejich hodnotové, postojové a hlavně citové nezralosti a nestálosti, ale zapomíná se, že mnozí mladí lidé potřebují k takovému dozrání a úspěšnému osobnostnímu rozvoji i vlastní bytové prostory. Náhlý přechod z péče rodičů, často nadměrné, do nové vlastní rodiny s mnoha starostmi a povinnostmi, jež mohou záhy rozrušit křehký milostný vztah, plynulé lidské zrání neumožňuje.

Zvláštní kapitolu tvoří prostorové potřeby studentů. V Praze je soustředěna 1/3 všech studentů ČSSR. Přechodné ubytování velké části těchto studentů v kolejích mnohdy neodpovídá potřebám jejich intenzivního studia a kulturního života. Kapacita kolejí je zcela nedostačující. Přitom byla bytovým zákonem značně omezena možnost podnájmů, nejen pro studenty, ale i pro další jednotlivce. Skutečnost, že podnájemník takzvaně nepokrývá obytnou plochu a nesnižuje nadměrnost bytu, vede k tomu, že byty jsou pronajímány jen za horentní sumy zámožným jedincům. Praha vůbec nevytváří dobré podmínky pro individuální ubytování studentů, mladých odborníků, mladých dělníků apod. Nový důraz na specifické potřeby mladých jedinců, a to i mladých žen, by odpovídal celosvětovému trendu a především racionálnímu přístupu k bytovým potřebám z hlediska rané fáze věkového cyklu i z hlediska nových potřeb společnosti. Neměly by přitom být opomíjeny ani bytové potřeby jednotlivců středního věku a věku staršího, jejichž uspokojování by mohlo navazovat na opouštění malých bytů mladými jednotlivci. Nelze zapomínat, že řešení bytové otázky mladých i starších jednotlivců má značný význam také z hlediska potřeb mobility pracovních sil.

Značný problém stávajícího bytového fondu je skutečnost, že velikostní a druhová struktura neodpovídá požadavkům hlavního města ani současné a budoucí struktuře domácností. Vůbec se také nepočítá s tím, že po roce 1990 se kvantitativně prudce zvýší nároky mladých lidí na byty, protože v té době se budou osamostatňovat mladí jedinci ze silných ročníků 70. let. Praha má málo třípokojových a čtyřpokojových bytů pro rodiny s dětmi. Plošné standardy mnoha starších, ale i nově budovaných bytů jsou pod světovými normami. Zatímco v NSR v roce 1985 činila průměrná obytná plocha nového bytu 89,6 m2, v ČSSR činila pouze 52,6 m2. Rostoucí nároky dětí, dospívajících i dospělých na studium, hry, různé zájmové činnosti, ale i na realizaci základních životních potřeb nemohou být v tak malých prostorech dobře uspokojovány. Vedle nedostatku větších bytů pro rodiny s dětmi se ukazuje i kritický nedostatek malých bytů pro jednotlivce a dvojice. Počet domácností jednotlivců podle posledního sčítání stále stoupá a bude růst i v dalších desetiletích, hlavně se zvětšováním počtu obyvatel postproduktivního věku. Také specifickým potřebám nejstarší skupiny obyvatel je věnována stále malá pozornost. Bytové domy se sociální péčí, nejosvědčenější forma bydlení pro ně, jsou dosud zřizovány jen v malém počtu. Rovněž zde je možná určitá návaznost. Budování těchto domů a bytů by pomohlo uvolnit i větší byty po starých obyvatelích, kteří se už nemohou sami o sebe starat. V některých částech Prahy se už tyto sociálně vedené výměny uskutečňují.

Vhodné byty jsou jistě nejdůležitější podmínkou prostorové realizace mladých lidí. Je tu ale i rozsáhlá sféra kulturních, tělovýchovných, rekreačních a jiných aktivit, které jsou zcela nezbytné pro zdravý rozvoj mladé generace. I v této oblasti Praha značně zaostává za jinými velkoměsty, a to i uvnitř ČSSR. Má nedostatek hřišť a volných prostorů pro malé děti, pro školáky, pro mládež. Má málo tělocvičen, nejrůznějších kluboven, málo dílen, málo prostor pro uměleckou tvořivost. Dlouhodobě se poukazuje na zcela nedostatečnou vybavenost mateřských, základních i středních škol tělocvičnami a hřišti. Z 289 základních škol každá čtvrtá postrádá vlastní tělocvičnu. Celkově 102 základní školy, tj. 44,5 %, nemají vlastní hřiště. Situace středních škol je ještě horší.

Děti si potřebují hrát, mládež musí mít dostatek pohybu, chce se bavit a volně sdružovat. Tyto její potřeby je nutno prosazovat a uspokojovat. Celková prostorová uzavřenost a stísněnost části mládeže je jednou z příčin její fyzické nepřipravenosti, ale též apatie, bezradnosti i agresivity. Kritická je zaplněnost učeben mnohých mateřských a základních škol, nepříznivě ovlivňuje zdravotní stav žáků i učitelů. Zcela nepostačující jsou kapacity lidových škol umění a dalších zařízení, která mají kultivovat děti a mládež.

Praha nevytváří příznivé podmínky ani pro vysokoškolské studenty, ať už jde o jejich bydlení či o neustálé pojíždění mezi různě rozmístěnými částmi fakult, studovnami a kolejemi, či o nedostatek rozmanitých kulturních příležitostí. Přitom období vysokoškolského studia v Praze by mělo být studnicí mnoha cenných motivací pro celý další život. Ve stísněných a nepříliš stimulujících situacích žijí také mnozí učni ve starších, někdy i nových učňovských domovech.

Mládež do 25 let představuje v Praze 46,07 % všech obyvatel. Z toho děti do 15 let tvoří pětinu pražských obyvatel. Vzhledem k počtu, ale především k perspektivnímu významu této části populace je naléhavé zmíněné prostorové potřeby důrazně prosazovat. Jejich opomíjení je chybou, která nemůže být odčiněna.

Domníváme se, že bytová výstavba nebude u nás uspokojivě řešena, pokud nebude v hospodářské, kulturní a sociální politice státu preferována jako jeden z nejdůležitějších úkolů. Tomu by měla odpovídat jak kvalifikační úroveň odpovědných pracovníků na všech stupních řízení, tak informovanost občanů a jejich aktivní účast při řešení otázek bytové politiky a výstavby.

Pokud jde o rozsáhlé a složité problémy výstavby, údržby, rekonstrukce a modernizace bytů v Praze a pokud jde o řešení sociálně ekonomického a kulturního problému trvajícího nedostatku bytů v našem hlavním městě, zdá se nám, že by neměly být jen záležitostí národního výboru, ale i vlády.

Zdroj
  • ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.
Plné znění
  • In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 3, s. 1–10
  • Listy, roč. 17 (1987), č. 2, s. 39–44.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den30
Měsíc1
Rok1987
Zpracovanýtrue
OCRfalse