D374

1987, 3. březen, Praha. – Vzpomínková stať k 10. výročí úmrtí Jana Patočky. (Dokument č. 15/87)

Výročí smrti Jana Patočky

Před deseti lety, 13. března 1977, zemřel muž, jehož politické myšlení, veřejné činy a sokratovská smrt jsou symbolem filozoficky zdůvodněného a nenásilného úsilí o občanskou společnost a občanská práva, jeden z první trojice mluvčích Charty 77, profesor Jan Patočka.

Jan Patočka se narodil 1. června 1907 v rodině středoškolského profesora. Po maturitě na pražském gymnáziu studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v Paříži na Sorbonně, dále v Berlíně a ve Freiburgu, kde se stal žákem Edmunda Husserla. Na Univerzitě Karlově byl prohlášen doktorem filozofie, od roku 1937 docentem, 1967 doktorem věd, 1968 profesorem Univerzity Karlovy. Roku 1972 poslán do důchodu. Veřejně přednášet mohl jen několik krátkých let, nikdy však nepřestal udržovat, ba rozšiřovat kontakty s evropským filozofickým myšlením a současně se dvěma generacemi svých žáků.

Po čtyři desetiletí bylo středem jeho filozofické práce téma postavení člověka ve světě, problém přirozeného světa a nového věku vědy, kterou se člověk od svého přirozeného světa jako by odděluje, čímž ztrácí schopnost přirozeného porozumění světu a orientace v něm, přičemž je zřejmé, že moderní lidstvo nemá možnost se vědy zříci. Souběžně s touto problematikou se Jan Patočka dlouhá léta důkladně zabýval výkladem starořecké filozofie a jejím chápáním života lidské pospolitosti – obce. Kromě rozsáhlého vlastního filozofického díla vytvořil významné překlady děl Hegelových, překládal a redigoval spisy J. A. Komenského. Svým filozofickým působením získal mezinárodní věhlas, který v poslední době sílí (tři spisy vyšly francouzsky, chystá se několikasvazkový výbor německý).

Patočkovy filozofické úvahy a studie o dějinách vztahů občana a státu, o životě předpolitickém a životě politickém, o tradicích antické demokracie a evropského humanismu zcela zákonitě vedou k rozmýšlení o situaci české společnosti, k úvahám o krizi našeho politického a občanského myšlení a k závěrům o nutnosti sebezáchovných činů.

Vědomí povinnosti angažovat se celou svou bytostí proti silám ohrožujícím přítomnost i budoucnost morálního charakteru národa vyslovil Jan Patočka již v roce 1975, když v pražských domácích seminářích přednášel o duchovní odpovědnosti dnešní inteligence. Na podzim roku 1976 naléhavě upozornil na význam skutečnosti, že Československo přistoupilo k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a prohlásilo je platným zákonem republiky. V té době soudním procesem vrcholila perzekuce českého hudebního undergroundu, zejména skupiny Plastic People of the Univers. Profesor Patočka byl mezi těmi, kteří se ze zásadních důvodů, majíce na paměti ideál solidarity s každým, kdo je vystaven bezpráví, vyslovili ve prospěch jejich věci, zdánlivě vzdálené jeho zájmu. S Novým rokem se zrodila Charta 77, jejíž úvodní prohlášení je výzvou spoluobčanům i představitelům státu k obnovení občanské sebeúcty a úcty k občanstvu, k rehabilitaci vážnosti zákonů jako dobrovolných norem, které si klade a ke kterým se vztahuje civilizovaná společnost.

Během ledna a února 1977 rozpoutaly státní orgány a masové sdělovací prostředky proti Chartě 77, jejím mluvčím a signatářům celostátní kampaň, jejíž prudkost a rozsah jen potvrdily aktuálnost společenských problémů, na které Charta upozornila. Jan Patočka se nedal zastrašit difamacemi sdělovací mašinérie ani zlobou po týdny chrlených rezolucí vydávaných za „hlas lidu“. Své pověření plnil nikoli jako pouze protokolární mluvčí, nýbrž jako vpravdě zplnomocněný tlumočník idejí Charty. V těch týdnech vydal klíčové stati Čím je a čím není Charta 77 a Proč nesmí být Charta 77 zveřejňována a jaké jsou logické prostředky jejího zkreslování a utajování.^{E1Viz přílohu P3/4 a P3/7.} Považoval za velmi důležité znovu a znovu státním orgánům i veřejnosti opakovat, že Charta nemůže ustoupit a neustoupí z cesty naprosté legality – vždyť její vznik jako „neformálního otevřeného společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí“ byl bezprostředně vyvolán vyhlášením zákona 120/1976 Sb. o mezinárodních paktech. Jakožto mluvčí Charty 77 byl předvolán k úředním pohovorům, po předvolání na Generální prokuraturu mohl rád konstatovat: „…beru na vědomí, že mě Generální prokuratura bere na vědomí jako mluvčího Charty 77“. Autorita jeho demokratického přesvědčení, rozvaha a pevnost dopomohly Chartě k důležitému vítězství. „Totální válka“ proti ní selhala, téměř každý v zemi věděl, že Charta existuje, čím dál víc lidí vědělo, co skutečně představuje, a tehdejší mocenské orgány byly nuceny – samozřejmě velmi nerady – její přítomnost v životě společnosti de facto uznat. Jan Patočka nepochyboval o tom, že výhrůžky a represe budou pokračovat. Měl s nimi zkušenost a věděl, že přijdou. „Čelím tomu s klidem, který zaručuje dobrá věc,“ poznamenal.

1. března 1977 vyhledalo Jana Patočku několik členů doprovodu holandského ministra zahraničí Maxe van der Stoela, který v těch dnech pobýval v Praze na oficiální návštěvě. Později téhož dne byl prof. Patočka ministrem van der Stoelem na vlastní žádost přijat a vyložil mu v přítomnosti novinářů smysl činnosti Charty 77. Do domu Jana Patočky se ještě téže noci dostavili dva důstojníci Státní bezpečnosti. Po sérii mnohahodinových výslechů, zahájených 2. března ráno, utrpěl Jan Patočka prudký srdeční kolaps. 3. března byl hospitalizován v nemocnici na Strahově. V nemocničním pokoji ještě signoval dva dokumenty Charty a připravil stať Co můžeme očekávat od Charty 77.^{E2Viz P3/11.} V neděli 13. března před polednem v nemocnici zemřel.

Pohřeb se konal ve středu 16. března v 10 hodin na břevnovském hřbitově u kostela sv. Markéty. Smuteční oznámení tiskárna nedodala včas. Na vyšší příkaz nesměla pražská květinářství přijímat objednávky na věnce a tisknout stuhy pro tento pohřeb a ráno v den pohřbu prodávat květiny. Široké okolí hřbitova bylo policejními zátarasy uzavřeno pro automobilovou dopravu. Bezpečnostní orgány zadržely mnoho občanů jen proto, aby jim znemožnily účast na pohřbu. Hřbitovní bránu střežily desítky agentů Státní bezpečnosti a uniformovaných policistů. Každý z asi 1200 smutečních hostů byl filmován či fotografován policejními kameramany. Po celou dobu pohřbu kroužil nad hřbitovem vrtulník z letky ministerstva vnitra a na pahorku za hřbitovní zdí stáli jezdci Rudé hvězdy, sportovního oddílu ministerstva vnitra, a pouštěli motory svých stojících plochodrážních motocyklů na nejvyšší obrátky.

Tak jako ani nasazená technika nepřeřvala tragédii jeho smrti, nic nemůže přehlušit živý odkaz Jana Patočky. Byl filozof, kterému se přes veškerá protivenství podařilo dostát závazku filozofického života – přísně analyzovat a přesně pojmenovávat to, oč běží v duchovních výkonech, kterými jsou kultura, dějiny a filozofie sama, pečlivě zkoumat lidský „život na světě“ a vydat o provedených zkoumáních zprávu. V okamžiku hluboké morální krize společnosti a národa Jan Patočka, veden hlasem svědomí evropského vzdělance, vystoupil z útočiště svého soukromí a promluvil k ohrožené obci i k těm, kdo ji ohrožují. Tímto krokem neopustil filozofii; nečekaným, protože dávno neviděným mravním gestem ji naopak naplnil výzvou univerzální odpovědnosti ducha a dlouhá léta zapomínané poslání filozofie svým činem veřejně očistil.

Jako událost historického významu můžeme s dnešním desetiletým odstupem hodnotit setkání Jana Patočky s nizozemským ministrem zahraničí. To, co se ve své době opravdu „vymykalo diplomatickým zvyklostem“, totiž setkání oficiálních představitelů vlád se zástupci neformálních občanských iniciativ a obdobných zájmových skupin, se časem stalo přímou podmínkou diplomatických jednání samých, a to nejen u nás, ale i v jiných zemích střední a východní Evropy. Světová veřejnost – zvláště evropská –, ale i vlády si čím dál hlouběji uvědomují nedělitelnost otázek mírového soužití a lidských práv, jejich bytostnou, ne snad pouze filozoficky povšechně předpokládanou či politicky motivovanou spojitost. Charta 77 se k tomuto tématu několikrát výslovně vyjádřila; Jan Patočka pomohl nám i světu odhalit význam oné podstatné spojitosti.

Koncem letošního jara by se Jan Patočka dožil osmdesáti let. Charta 77 chce v dnešních dnech sobě i všem spoluobčanům připomenout památku tohoto velkého muže.^{E3Vzpomínkové slavnosti k 10. výročí úmrtí Jana Patočky se 13. 3. 1987 u jeho hrobu zúčastnilo několik desítek disidentů s několika západními novináři. Poprvé od vzniku Charty nebylo mluvčím Charty 77 zabráněno v setkání na veřejném shromáždění.}

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek, mluvčí Charty 77
Václav Havel, Jiří Hájek

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77 (archiv L. Šilhánové). – Strojopis, průpis.

Pole