D406

1987, 1. srpen, Praha. – Prohlášení k 19. výročí vojenské intervence v Československu. (Dokument č. 47/87)

Prohlášení k 21. srpnu 1987^{E1O vyjádření k návrhu dokumentu požádali mluvčí Charty 77 Petra Uhla.Odpověděl takto: Milí mluvčí Charty 77, požádali jste mě, abych se vyjádřil k návrhu na dokument Charty k 19. výročí sovětské vojenské intervence do Československa. Dovolte, abych začal citátem z pařížského deníku Jana Vladislava (28. 8. 1982): „Když se mluví o naší nestatečnosti, začíná se obvykle už mýtickou Bílou horou. Jenže každý přece ví a může se kdykoli znovu přesvědčit, že historická paměť lidu i každého jednotlivce je velmi krátká, mnohem kratší, než se bere v úvahu, a že trauma Bílé hory, právě tak jako trauma roku 1938–1939 a února 1948 ve skutečnosti neexistuje: většina národa je totiž příliš mladá, aby je skutečně zažila, a tedy i cítila. A srpen 1968 žije v paměti většiny spíš jako výbuch nevídané, neslýchané, povznášející solidarity, kterou všichni předtím dlouhá léta tak postrádali, solidarity tak velké a neskutečné, že ani nemohla trvat déle. Trvala skoro rok. Národní trauma, o kterém se znovu a znovu mluví, je spíš dílem nás, intelektuálů, kteří je vnášíme stále do diskuse, patrně proto, že trpíme – a často oprávněně – pocitem vlastní viny a vlastního traumatu, kterého se zbavujeme obvyklým způsobem, tím, že [jej] imputujeme ostatním.“ Jsem návrhem na prohlášení k 21. srpnu natolik deprimován, že by se mi chtělo tímto citátem skončit, neboť co mohu dodat k moudrým slovům, jestliže část chartistů, těch, kteří toto trauma bytostně pociťují a prizmatem nových politických událostí je neustále oživují, je slepá a hluchá vůči všem jiným interpretacím Srpna a potomního vývoje, ačkoliv právě jejich neměnná stanoviska jsou mírou prohlubující se marginalizace jejich sociálně politického prostředí. Mohl bych, jako mnoho našich spoluobčanů, jen mávnout rukou nad lidmi, kteří se často nevyrovnali s jiným, hrůznějším traumatem své příslušnosti k režimu státního terorismu let padesátých; kteří v letech šedesátých, vysoce povzneseni nad lid této země, patříce k „věrchuške obščestva“, prosazovali pochybnou, jakkoli ve svých důsledcích i pozitivní, manipulaci obyvatelstva, jež postupně nahrazovala přímý a brutální útisk; nad lidmi, kteří mají velký díl odpovědnosti jak za sovětskou vojenskou intervenci (nepřímo, svou podporou dubčekovské politice), tak často (nikoliv už všichni) za následnou zhoubnou politiku kompromisů a postupné byrokratizace společnosti; nad lidmi, kteří se v roce 1969 nebo později ocitli mimo vládnoucí byrokracii, ať už proto, že na tak náhlé převlečení kabátu už neměli žaludek, nebo proto, že se pro své předchozí postoje stali pro držitele moci nepřijatelnými – a často z obou těchto důvodů; tedy nad těmito lidmi, kteří žijí v zajetí nedostatečně, nekriticky a hlavně nesebekriticky reflektované minulosti. Neboť bych si mohl říci, život jde dál, můj spor s nimi je sporem historickým, vždyť oni, ať už se nazývají reformními komunisty nebo pragmatisty nebo se zříkají jakéhokoli označení, nemají pokračovatele, ba dokonce ani ve svých vlastních dětech a vnucích. Nemohu je však ponechat jejich vidění světa a života, podřizovanému srpnovému traumatu, neboť oni sami žijí v iluzi, že odsouzení sovětské vojenské intervence z roku 1968 znamená nejen pro ně, ale i pro většinu obyvatelstva potvrzení správnosti jejich reformní politiky z onoho roku i let předcházejících a následujících; v iluzi, že současné změny v SSSR by měly vést nejen k rehabilitaci jejich postojů a někdy i jich osobně, ale dokonce k určité restauraci jejich politiky a někdy i k restauraci jejich dřívějších mocenských postavení. Tato víra, že jejich iluze sdílí větší část obyvatelstva, je vede k tomu, že bezostyšně – jakkoli obezřetně – vyjadřují takové názory prostřednictvím Charty 77. Ilustrací toho je předkládaný návrh na prohlášení k 21. srpnu. A tyto pokusy o takovouto jednostrannou a z mého hlediska nejen nesprávnou, ale i škodlivou „politizaci“ Charty 77, jsou dosti úspěšné proto, že Charta jako společenství usilující o občanská práva (včetně práv politických) sdružuje většinou lidi, kteří nejenže nevyznávají jasné politické koncepce, ale většinou mají dokonce odpor k politice; je nepochybné, že nejpočetnější skupinou chartistů, kteří jsou politicky orientováni a spojeni svými tradicemi, stereotypy a iluzemi, jsou právě bývalí členové KSČ (i když mnohem více než členství v KSČ je determinuje jejich sociální postavení před rokem 1970). Za této situace je snadné, pokud se frazeologie poněkud upraví „chartisticko-občanským“ směrem, inzerovat postoje a představy jménem celé Charty. Ke škodě věci, naší společné věci, věci pomalého, úporného zápasu o lidská práva, rozšiřování občanské kontroly nad právním řádem, úsilí o změnu zákonů a právních norem ve smyslu paktů o lidských právech a o dodržování těch právních norem, které lidská práva už zaručují. Neboť ze všech těchto nostalgických tónů, reminiscencí a historických iluzí, a zejména pak ze všech vstřícných gest vůči držitelům moci, ze všeho toho úsilí o rehabilitaci jejich politických a ekonomických koncepcí se dere nad povrch jejich dokumentů, chartovních i nechartovních, otázka: není jim náš společný zápas za lidská práva – ať už si to uvědomují, či nikoliv – jen prostředkem k dosažení politických cílů? Neotupí svůj dosavadní boj za zájmy lidu této země, boj, v němž se mnozí z nich tolik osvědčili a někteří přinesli i velké oběti, svou stále zřejmější snahou o spolupráci s držiteli moci? A naposled, v krajním případě: neaspirují někteří z nich na „reintegraci“ do mocenských struktur? Tou měrou, jak se tyto otázky kladou, odvrací se od Charty stále více lidí, zvláště lidí mladých, pro které je, jak se jeden z Vás jednou vyjádřil, Srpen totéž, čím je pro nás bitva na Piavě. Projevuje se to i přímo v Chartě: je všeobecně známo, že někteří mladší signatáři si už delší dobu stěžují na nedostatečné možnosti k účasti na práci Charty 77, na minimální informovanost, na „aktivní jádro“, které svým vlivem prosadí v Chartě cokoliv a naopak čemukoliv zabrání; nespokojeni jsou hlavně mimopražští signatáři. Obávám se však, že se k těmto pocitům odstrčenosti – jistě oprávněným, jakkoli jsou jejich příčiny diskutabilní – přidává i odpor ke stále výraznější tendenci, projevující se v posledních měsících v chartovních dokumentech: podat ruku držitelům moci, resp. těm z nich, kteří projevují údajné náznaky progresivních postojů, a pokud zde v Československu snad nejsou, potom chválou glasnosti a perestrojky pokusit se je tu „vyvolat“. Zaznamenal jsem výrazné záporné reakce na progorbačovské postoje po vydání dopisů ke Gorbačovově návštěvě v Československu; kritizován byl nejen dopis bývalých stranických funkcionářů, ale pro podobné, byť podstatně slabší tóny, i dopis Charty adresovaný Gorbačovovi. Ona politická filozofie, jejímiž hlavními, jakkoli ne výhradními propagátory jsou bývalí dobře postavení členové KSČ, se dá s trochou nadsázky vyjádřit takto: „Doba je těhotná změnami, nastal čas, kdy je třeba demokratizovat. Charta se k tomuto imperativu hlásí a obrací se na orgány státní moci, na všechny lidi ve strukturách a také, a to především, na všechny občany: My všichni jsme k této demokratizaci povoláni. Vy, držitelé moci, i my, kterým je již léta křivděno, budeme teď spolu, ruku v ruce, uskutečňovat se všemi občany tyto tak potřebné změny. Vyzýváme vás ke spolupráci. Výrazem toho, že to myslíme dobře i s vámi, že nehledáme pomstu a že neusilujeme o to, moci vás zbavit, je naše nabídka národního smíření. Opřeme-li se o národní tradice a využijeme-li nového myšlení, vybudujeme novou občanskou společnost a přispějeme k tomu, aby se Evropa stala společným domem všech evropských národů, jak to výstižně formuloval Michail Sergejevič Gorbačov a dokument Charty 77 „Prostor pro mladou generaci.“ Je to amalgám oprávněných, leč zkreslených požadavků, iluzí, demagogie a oportunismu! Snad se počítá i s tím, že lidé nezvyklí politickým analýzám a ne příliš znalí politických dějin takové teze s povděkem přijmou, neboť slibují alespoň nějakou změnu; zvláště pak když takové myšlenky formuluje jeden z nejlepších současných stylistů českého písemnictví. Neboť toto je filozofie letošního výročního dokumentu Charty 77 Slovo ke spoluobčanům, i když značná její část byla po námitkách z úvodu dokumentu vypuštěna. Základní akcent Slova ke spoluobčanům byl, pravda, jinde; lze ho vyjádřit slovy dokumentu „Probuďte se do vlastní svobody!“ Tento apel na spoluobčany byl, opět musím uznat, většinou (ale ne všeobecně) přijímán dobře: lidé si představovali, že jsou opět morálně silní, stateční a svobodní. Pod dojmem těchto slov hledalo snad několik desítek lidí cestu k Chartě: stali se jejími signatáři, oživili své zapomenuté styky, aktivizovali se; jiní ve smyslu tohoto apelu začali snad více vystupovat veřejně. Ale celkový výsledek této výzvy byl mnohem menší, než byla síla jejích slov. Příčin je několik. Jedna z nich je i ta, že je podstatně obtížnější začít se hic et nunc projevovat svobodně na pracovištích, v místě bydliště, v odborech, ve společenských organizacích, v církvích, ve sféře oficiální kultury, jak k tomu nabádá Slovo ke spoluobčanům, než se postupně, zpočátku skrytě, avšak čím dál tím více otevřeněji připojovat k nezávislým činnostem kulturním, politickým, lidskoprávním, náboženským, publicistickým atd., tedy angažovat se v paralelních strukturách, v alternativní společnosti, v nezávislých formách společenského života. A protože tyto formy jsou vlastní doménou Charty 77, Charta jimi prostupuje a zároveň je podporuje a částečně i chrání, bylo s podivem, že Slovo ke spoluobčanům k pokračování, ba prohloubení a rozšíření těchto forem rovněž nevyzvalo – vedle apelu na ono „probuzení“, „prozření“, započetí svobodného života v oficiálních strukturách. Dovolte malou odbočku: Vycházím z předpokladu, pro jehož dokazování zde není místa, že tento politický systém je v rámci stávajících mocenských a politických institucí a jejich prostřednictvím nereformovatelný, že nemá sílu – a jeho nositelé ani zájem – přetvořit se v systém demokratický, ať už si pod pojmem demokracie představujeme systém parlamentární – jehož jsem kritikem a odpůrcem – nebo samosprávný – který považuju za perspektivní – nebo nějaký jiný. Pokud se ovšem shodujeme v tom, že demokracie znamená institucionální zajištění rozvoje politického, názorového (ideového), kulturního, náboženského atd. pluralismu, tedy zajištění různosti ideových koncepcí a možnosti konkurence těchto koncepcí na základě většinového principu. Překonat antidemokratický systém je možno jen zvenčí, pohybem, který jeho instituce zruší nebo změní v jejich funkcích. A proto je marná a politicky slepá každá snaha o akční spolupráci s nositeli moci, proto je pošetilé sázet na jejich program reforem, jejichž smysl je zachránit systém, aby lépe fungoval a prodloužil tak jejich moc. Nebylo by ovšem moudré tyto reformy, resp. pokusy o ně odmítat, pokud přinášejí úlevy lidem a zvláště pokud rozšiřují oblast lidských práv – pokud k tomu ovšem skutečně dochází. Takto je třeba hodnotit současný vývoj v SSSR. Překonat politický systém, ale též překonat četné aspekty systému hospodářského, sociálního a kulturního, je pak možno dvojím způsobem: Charta se vydala cestou paralelismu, alternativy, nezávislých forem společenského života. Nelze však vyloučit, že rovněž druhá cesta, tj. přetváření současných oficiálních struktur (odborů, uměleckých svazů, organizací mládeže, politických stran, církví atd.) jejich vlastními členy, tedy tato transformace „zdola“ sehraje v globální přeměně společenských poměrů a politického systému svou roli, i když právě v Československu a ještě více v Polsku je pro to mnohem méně předpokladů než třeba v SSSR nebo v NDR. Prozradím ještě, že onu „globální přeměnu“ nazývám tradičně politickou revolucí. Jsem tedy stoupencem strategie paralelismu, nezávislého společenského života; strategii přeměny funkce stávajících struktur „zdola“ jsem ochoten rovněž podporovat, pokud k tomu budou vhodné podmínky a pokud to nebude na úkor strategie paralelismu; strategii – či někdy jen taktiku, ba dokonce taktizování – pouhé spolupráce s držiteli politické moci rozhodně odmítám. Dialog, který před deseti lety nabídla Charta státní moci, nemá s koncepcí spolupráce nic společného: tento dialog se uskutečňuje právě jen ve smyslu základního prohlášení Charty, kde je přesně popsán: týká se lidských práv a spočívá v našem upozorňování na případy bezpráví, v předkládání dokumentací, formulování obecných návrhů atd. A tento dialog, který pomáhá konkrétním lidem i rozšiřuje obecněji lidská práva, v naší zemi existuje, jakkoli se to státní moc snaží zastírat; kdo zná práci Charty a VONS, nemůže pochybovat o tom, že státní moc se tohoto dialogu nepřímo účastní častým reagováním na naši kritiku, že v mnohých případech došlo alespoň k částečné nápravě nebo změně k lepšímu. Nešťastných formulací je ve Slově spoluobčanům více, jedna je však zvlášť nepodařená: požadavek národního smíření. Pokud se mě cizinci vyptávají na smysl tohoto požadavku (neboť je jim právem nejasný), odkazuji na osm signatářů Slova spoluobčanům, protože ho vysvětlit nedovedu. (Taktický záměr použití tohoto sloganu, k němuž se ovšem nikdo nepřizná, jsem naznačil výše, v parafrázi „novomyšlenkové“ politické filozofie, pronikající do chartovních dokumentů.) Ve Španělsku začátku let sedmdesátých, v Polsku začátku let osmdesátých a v dnešním Afghánistánu nebo Chile byl, resp. je tento požadavek smysluplný: tyto společnosti se ocitly v občanské válce nebo na jejím prahu nebo musely důsledky občanské války překonávat. Smysluplnost takovéhoto požadavku neznamená automaticky jeho správnost: Jaruzelského heslo národní jednoty i Wałesovo heslo národního smíření se ukázaly jako nerealistické a bezperspektivní a v dnešním Polsku se už nepřipomínají. V Československu však není žádná barikáda, aspoň obyvatelstvo ji nepociťuje. Téměř všichni, měrou arci velice různou, s větší či menší nechutí nebo i s odporem, se systémem a jeho strukturami spolupracují a Charta může zatím zastupovat obyvatelstvo jen efemérně, vždy tehdy, když se jí podaří vyjádřit nějaký zájem lidí, postavit se za jejich práva, formulovat jejich kritický postoj. Kdyby pak jednou společenské rozpory dostoupily takové intenzity, že by požadavek národního smíření měl smysl, vystoupil bych rozhodně proti němu, protože nelze smířit nesmiřitelné. To není pomstychtivost, postavím se vždy proti násilným řešením, zvláště proti „vyřizování účtů“. A jestliže zločin vlastizrady je promlčen – a jak jinak označit schválení moskevského diktátu ze srpna 1968 a následnou politiku kompromisů tehdejšího stranického vedení, které je s takovou úctou vzpomínáno v návrhu prohlášení k výročí 21. srpna (má invektiva se netýká Františka Kriegla, který moskevský diktát odmítl a nepodepsal, ač byl v ohrožení života, na rozdíl od těch, kteří podepsali), jestliže byl tedy tento trestný čin po právu promlčen, neznamená to, že ti, kdo se provinili, zklamali, přispěli k upevnění byrokratické moci nebo byli dokonce jejími nositeli, neponesou svou odpovědnost, byť by je stihlo odsouzení jen morální a historické. Nepochybuji však o tom, že pocítí i právní (majetkoprávní např.) důsledky svého jednání – je absurdní snažit se jim garantovat beztrestnost nebo dokonce „funkce“. S čistým svědomím a upřímně budeme jistě všichni usilovat o to, aby nedocházelo k teroru, nezákonnostem nebo krutostem. Návrh prohlášení k 21. srpnu přináší, kromě citátu ze Slova spoluobčanům, zbrusu nové vysvětlení požadavku národního smíření. Z balastu nekonkrétních slov o „novém začátku“ (který zřejmě koresponduje s gorbačovským novým myšlením), o „pokusu přijatelném pro všechny občany dobré vůle“ a „proměně politického ovzduší“, si každý může vybrat cokoliv a vyložit si to jakkoliv. To je výhoda abstraktních formulací. Následující čtyři body těžko totiž charakterizovat jako program národního smíření, jsou to zcela normální požadavky na státní moc, která přijala určité mezinárodní závazky. Naivní formulace, žurnalistní tón, nevyváženost požadavků nejsou jedinými slabinami těchto čtyř bodů, s nimiž jinak těžko nesouhlasit. (Nejen to: je legitimní, formuluje-li je právě Charta 77.) Jeden příklad za všechny: „Můžeme se snad i nadále tvářit, že tito lidé (emigranti, exulanti – P. U.) k nám nepatří, že s námi nemají nic společného, že nejsou i oni živou součástí naší pospolitosti?“ Jak to „nadále se tvářit“? Jak to „my“? My, tj. Charta 77, jsme se přece takto nikdy netvářili, k otázce exilu a emigrace jsme se mnohokrát vyslovili jako svobodní lidé bez feudálně stalinistických předsudků. Takto se tváří, a nadále se bude tvářit, vládnoucí byrokracie! Ovšem podle nové politické filozofie „oni“ a „my“ nyní jedno jsme, takže my všichni dohromady se už nadále „nemůžeme tvářit“, případně „nemůžeme se než netvářit“. Chartou totiž bylo provedeno nebo aspoň navrženo národní smíření, které předpokládá jednotné tváření se. Dialektika hodná nejen novomyšlení, ale přímo novořeči, v níž Láska je Nenávist a Válka je Mír. – V textu je také věta: „… v kádrové oblasti započala u nás po roce 1968 nejrozsáhlejší, a to pracovní a vzdělanostní diskriminace v ČSSR.“ Pozor, autoři textu nejsou podvodníci, oni prostě zapomněli na diskriminaci let padesátých! Vědí o ní, ale vytěsnili ji ze svých vzpomínek. Nebo že by ono „ČSSR“ znamenalo Československo teprve až po roce 1960, kdy bylo novou ústavou takto přejmenováno? To by ovšem měli formálně pravdu, v letech 1960–1967 byla diskriminace pravděpodobně menší než po roce 1969, i když i to je sporné vzhledem k tomu, že oběti 50. let se jen obtížně zapojovaly v 60. letech do společenského života. – A co říci tomu, že „vynucovaný souhlas se vstupem vojsk, většinou předstíraný, rozdělil nově čs. společnost“? Vědí autoři textu, že bezpartijních (až na pracovníky ve vědě, kultuře, školství atd.) se nikdo na vstup vojsk neptal? Že miliony pracujících této země nebyly prostě dotazovány? Československá společnost je politicky mnohem méně dichotomní, méně rozdělená do dvou táborů, než to předpokládají autoři textu. Je tu také celá nová generace lidí, mnozí jsou i v KSČ, kteří také nebyli nuceni, aby se vyjádřili k „bitvě na Piavě“. I když to v návrhu prohlášení není přímo řečeno, z formulací plyne, že se napadá mj. i diskriminace lidí, kteří byli vyloučeni z KSČ. Text by měl být v tomto punktu jasný: požadavek – jistě oprávněný – odstranění diskriminačních bariér by neměl vzbuzovat podezření, že tito lidé se chtějí vrátit do mocenské sféry (a za tím účelem ji chtějí uchovat), z níž byli v mnoha případech vyloučeni. Po 19 letech je zřejmé, že tento požadavek sice oprávněně postuluje morální a společenskou rehabilitaci jednotlivců a celého společenského prostředí, které je uměle udržováno na okraji společnosti, že však jejich eventuální návrat na kvalifikovaná místa nemá už dnes prakticky žádný národohospodářský význam, a to jak vzhledem k převážně poprodukčnímu věku těchto lidí, tak vzhledem ke značné ztrátě jejich kvalifikace, ztrátě jimi ovšem nezaviněné. Bod 4 by měl být rozšířen, je vlastně jediný, který se týká celé společnosti, tj. všech lidí. Jen s těžkým srdcem sepisuji tyto drobné rady – co dělat s textem k 21. srpnu, jehož autoři dobromyslně označují tuto událost za omyl, sice katastrofální, nicméně omyl? Je to opět novomyšlení: co nám to udělá, když řekneme, že to byl omyl, to je přece přijatelný výraz pro Gorbačova a jeho stoupence; a jestliže Moskva dnes ještě nepřiznává, že to byl omyl, přizná to zítra, napovězme jí. Už je to tak, lidé jsou omylní, sovětští soudruzi taky, ale uznají-li svůj omyl, lze jim odpustit a historie zase půjde dál. To je podstata smíření, tentokrát mezinárodního. Někteří oponenti takových a podobných textů kritizují jazyk, ptydepe, langue de bois. Ale jazyk je jen odrazem myšlení, starého i nového, à la Gorbačov. Text s pietou vyjmenovává stranické vedení ze srpna 1968 a dodává „a další jejich druhové“. Úsměvné, že? Proč ne přímo „soudruzi“? Pokud jde o mne, má slovo „soudruh“ stále svůj pozitivní (historický i aktuální) obsah, ne-li v Československu, tedy v jiných zemích. A právě proto rád uznám, že pro lidi, kteří rozbili tehdejší demokratizující se (tedy obrozující se zdola) komunistickou stranu – a opět nemám na mysli Frantu Kriegla – je označení „soudruh“ krajně nevhodné. Obraz vývoje po 21. srpnu 1968 a významu sovětské vojenské intervence v čs. recentních dějinách zůstane vždy pouhou křečovitou karikaturou, pokud se do něj alespoň stručně nepromítne hodnocení diferencované odpovědnosti za tento vývoj, kterou mají všichni (tehdy dospělí) čs. občané: starým a staronovým vedením počínaje a bezpartijními konče. Pokud se nepoukáže aspoň v hrubých rysech na postupný, avšak důkladný proces demobilizace nejširších společenských vrstev a byrokratizace celé společnosti; různé formy odporu proti tomuto procesu mají jistě čestné místo v moderních dějinách Československa. Místo toho se v návrhu dokumentu uvádí jako jediný důsledek vojenské intervence to, že na čs. území tvoří sovětské posádky a sovětská sídliště jakýsi stát ve státě! V textu je řada novinářských klišé, svědčících o nevkusu: „Československo… probuzeno rachotem tanků a hukotem helikoptér“ – „Byli zatčeni a nedůstojným způsobem uneseni“ (lze si představit důstojný způsob únosu?) – „v atomovém věku“ – „21. srpen… zůstává… ostře sledovaným datem“ (sportovní reportáž?) – „obrovský val problémů“ – „jimž leží na srdci prospěch republiky“ – „statisíce našich rodáků“. Povinná úlitba je učiněna jmenováním samotného velkého Gorbačova, hned v druhé větě textu, a samozřejmě, vlastně celý text je postaven na myšlence „nového myšlení“ – Gorbačovovy devízy. Nedá se nic dělat, jako mluvčí nemáte volbu: pár formulací opravíte, něco vypustíte, něco přidáte, ale celkový náboj textu zůstane nezměněn. Progorbačovští stoupenci nového myšlení jsou příliš silnou chartistickou lobby, než aby bylo možno jich nedbat. A pak: celý svět přece čeká na to, že Charta vydá, jako každoročně, svůj srpnový dokument. Všimne si i toho, že tento bude mít mnohem nižší úroveň než např. dva předcházející? Agentury zaznamenají, že se Charta hlásí ke Gorbačovově novému myšlení a že nově formuluje návrh na národní smíření; stručně uvedou i ony čtyři požadavky. A mně nezbude nic jiného než naučit se myslet nově, jak mě k tomu vyzývá nové sovětské vedení a nová chartovní orientace. Nicméně ještě jedno řešení mě napadá: pěstitelů vstřícnosti k Moskvě a domácím držitelům moci není zase v Chartě tak mnoho, i když jsou politicky fundovaní. Náprava by tedy mohla být v diskusi o orientaci Charty 77 včetně politických a mocenskopolitických stránek této orientace. Neboť politická diskuse a diskuse o zaměření Charty je to, co nám už dlouho chybí. Slyšel jsem, že někteří chartisté chtějí diskutovat o dalších možných postupech našeho společenství a nezávislých aktivit vůbec. Snad by se při tom mohlo také hovořit o celkové orientaci Charty a jejím současném a budoucím vztahu ke státní moci včetně novomyšlení. Považujte, prosím, tento můj text za příspěvek k takové diskusi. V Praze 18. 7. 1987 Petr Uhl P.S. Po přečtení konečné verze prohlášení k 21. srpnu: Ano, mluvčí něco opravili, něco vypustili a něco přidali. Z formulací a myšlenek, které jsem kritizoval, vypadlo zejména: odvolání se na Gorbačova (tj. jeho přímé jmenování), katastrofální omyl byl nahrazen katastrofálním činem, diskriminace let 70. a 80. už není „nejrozsáhlejší“, ale hovoří se o obnovené diskriminaci, kritérium vynuceného souhlasu se vstupem vojsk bylo naštěstí zcela vypuštěno. Text byl vylepšen, iluze zůstaly, reformistická politická orientace rovněž. Důkaz: do textu vyzývajícího k záchraně k trestu smrti odsouzeného kazašského studenta někdo vmontoval (proč, když jde o humanitární věc?) politické krédo „novomyšlenkářů“, totiž obavu, aby sovětští aktéři údajného procesu demokratizace nebyli snad obviňováni z neupřímnosti. Jde o záchranu života, řekl jsem si a znechucen jsem podepsal. Vokno, 1987, č. 13, s. 120–125.}

V noci před devatenácti lety bylo pokojné Československo probuzeno rachotem tanků a hukotem helikoptér. Do země vstoupily armády Sovětského svazu a některých dalších členů Varšavské smlouvy. Stalo se tak bez vědomí a proti vůli obyvatelstva, bez vědomí a proti vůli všech ústavních orgánů a v rozporu s mezinárodním právem. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík, předseda ÚV Národní fronty František Kriegel, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a další jejich druhové byli zatčeni a nedůstojným způsobem uneseni. Vojska prý přišla zabránit krveprolití. Skutečností však zůstává, že od 5. ledna do 21. srpna 1968 nepadl v Československu ani jediný výstřel. Teprve 21. 8. 1968 se na ulicích českých a slovenských měst začalo střílet do bezbranných lidí. Jména obětí a jejich přesný počet veřejnost dnes nezná. Vojska přišla splnit dočasný úkol: potlačit poděšenými byrokraty vymyšlenou kontrarevoluci. Kontrarevoluci sice neobjevila, zato u nás setrvala až po dnešní den. Jejich posádky a přidružená sídliště tvoří na našem území jakýsi stát ve státě, vymykající se československé kontrole a pravomoci. Trváme na obecném požadavku, aby sovětská vojska opustila naši zem.

Dnes se oprávněně mluví o potřebě nového myšlení v mezinárodních vztazích. Srpnová intervence byla přímo klasickým výrazem starého, v atomovém věku katastrofálního myšlení. Je to myšlení, které říká: o pravdu se nestarejte, pravda nevítězí, pravdu má vítěz.

Proto se 21. srpen 1968 dosud nestal promlčenou historií, ale zůstává naší i mezinárodní veřejností ostře sledovaným datem.

Následky srpnové intervence dodnes trvají, a proto je nejdůležitější neztrácet čas a vlastní promyšlenou občanskou aktivitou je překonávat. Jak si to představujeme, jsme se pokusili načrtnout ve Slovu ke spoluobčanům z ledna letošního roku.^{E2Viz D362 (6. 1. 87)} Zde se mj. praví: „Po všech tragických událostech a otřesech posledních desetiletí spatřujeme jedinou perspektivu ve skutečném národním smíření na demokratickém základě. Nechápeme je jako opatrné mlčení o čemkoliv a k čemukoliv. Chápeme je jako věcné a tvůrčí hledání východisek pro celou společnost. Domníváme se, že nenásilný odpor proti všemu zlému, tolerance, slušnost, otevřenost pravdě i jinému názoru a trpělivá vytrvalost jsou těmi nejlepšími nástroji, kterých může naše společnost užít v nadcházejícím boji za svou emancipaci, za společenskou obnovu a za demokratický pořádek.“

Právě ve výroční den události, která osudově předznamenala poslední dvacetiletí, bychom rádi vysvětlili, co rozumíme „národním smířením na demokratickém základě. Znamená to snad smířit se s vojenskou intervencí, s okleštěním našeho práva svobodně určovat svůj politický statut a svobodně uskutečňovat svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj“, jak to stanoví první článek Mezinárodního paktu o občanských a politických právech? To jistě ne. Znamená to smířit se s daným, stále neutěšeným stavem věcí, s obrovským valem problémů, jež se nahromadily natolik, že znemožňují další vývoj země? To také ne. Národní smíření pro nás znamená pokus o nový začátek. Pokus, který by byl přijatelný pro všechny občany dobré vůle, jimž leží na srdci prospěch republiky. Základní a nejdůležitější změnou by měla být proměna politického ovzduší. Toto ovzduší je stále ještě zamořeno nedůvěrou a strachem. Proto žádáme:

1. Co nejdříve vyhlásit amnestii a propuštění všech politických vězňů pronásledovaných a odsouzených za pokojný projev přesvědčení nebo víry, za nezávislou občanskou, kulturní nebo náboženskou činnost. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných může ihned poskytnout vládě ČSSR jmenný seznam těch, kterých se to týká. Tento seznam však bude neúplný, protože všichni takto postižení nejsou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných známi. Kromě toho množství politických represí se skrylo za jiné „nepolitické“ paragrafy trestního zákoníku. Proto navrhujeme ustavit komisi, ve které by byli zastoupeni také nezávislí právníci a k níž by se mohli postižení občané nebo jejich zástupci obrátit se žádostí o zařazení mezi amnestované; komise by o své činnosti byla povinna průběžně informovat Federální shromáždění a veřejnost.

2. Volný přístup ke všem pracovním příležitostem podle skutečných schopností a osobních vlastností, odstranění všech nesmyslných kádrových stropů a nomenklatur. Je už na čase, aby se na odpovědná a nejodpovědnější místa dostali lidé nadaní, vzdělaní, podnětní a charakterní. Právě v této tzv. kádrové oblasti byla u nás po roce 1968 obnovena rozsáhlá pracovní a vzdělanostní diskriminace. Vynucovaný souhlas se vstupem vojsk, většinou předstíraný, rozdělil nově čs. společnost. Preferováni jsou ti občané, kteří jsou ochotni přijmout a opakovat jakýkoliv oficiální názor, a naproti tomu jsou diskriminováni ti občané a členové jejich rodin, kteří otevřeně vyjadřují vlastní názory a nepodřizují se povinným politickým rituálům.

Z těchto a podobných hledisek jsou občané zařazováni do různých kategorií a podle toho jsou jim a jejich blízkým přiznávána nebo upírána práva dostat dobrou práci, zastávat kvalifikovaná a odpovědná místa, studovat, cestovat do zahraničí, publikovat, kulturně a vědecky tvořit, veřejně vystupovat apod.

3. Vyřešení tíživého problému exilu. Dělení Čechů a Slováků na ty „věrné“ doma a na ty „zrádné“ v exilu poznamenává nepřirozeným a mrzačícím způsobem náš duchovní a hospodářský život. Od února 1948 až do dneška opustily statisíce Čechů a Slováků svůj domov. Přesné údaje jsou utajovány. Jak ukazují úspěchy našich krajanů venku, docílené ve vědě, v kultuře, v technice, v řemeslech a v podnikání, byla to pro republiku obrovská a zbytečná ztráta. Můžeme se snad i nadále tvářit, že tito lidé k nám nepatří, že s námi nemají nic společného, že nejsou i oni živou součástí naší pospolitosti? Charta 77 takové mrzačící dělení na domov a exil rozhodně odmítá a sama ruší tuto umělou dělící čáru.

V zájmu nového počátku proto požadujeme, aby se všichni, kdož po politických otřesech v roce 1948 a 1968 opustili republiku nebo z ní byli pronásledováním a diskriminací vyhnáni, i všichni ti, kteří odešli za lepším uplatněním, mohli bez jakýchkoliv ponižujících podmínek vrátit a aby ti, kteří už zakotvili v novém prostředí a nechtějí je opět měnit, mohli udržovat styk s domovem bez omezení a kdykoliv navštívit starou vlast.

Shrnujeme: amnestie politických vězňů, možnosti pracovního uplatnění a studia pro všechny podle schopností, vyřešení problému exilu, to jsou – s odsunem vojsk – základní podmínky pro ozdravění politického ovzduší v naší zemi, pro národní smíření.

Jsou to současně i nutné kroky, jimiž bychom měli vykročit do posledního roku, který nás dělí od dvacátého výročí onoho katastrofálního činu, jehož důsledky je nutno definitivně odstranit.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 10, s. 5–7
• Listy, roč. 17 (1987), č. 5, s. 35–36
• České slovo, č. 11 (listopad 1987), s. 4
• Nový domov, roč. 38 (1987), č. 17
• Západ, roč. 10 (1988), č. 1
• Vídeňské svobodné listy, roč. 40 (1987), č. 17–18, s. 3.

E1.

O vyjádření k návrhu dokumentu požádali mluvčí Charty 77 Petra Uhla.Odpověděl takto: Milí mluvčí Charty 77, požádali jste mě, abych se vyjádřil k návrhu na dokument Charty k 19. výročí sovětské vojenské intervence do Československa. Dovolte, abych začal citátem z pařížského deníku Jana Vladislava (28. 8. 1982): „Když se mluví o naší nestatečnosti, začíná se obvykle už mýtickou Bílou horou. Jenže každý přece ví a může se kdykoli znovu přesvědčit, že historická paměť lidu i každého jednotlivce je velmi krátká, mnohem kratší, než se bere v úvahu, a že trauma Bílé hory, právě tak jako trauma roku 1938–1939 a února 1948 ve skutečnosti neexistuje: většina národa je totiž příliš mladá, aby je skutečně zažila, a tedy i cítila. A srpen 1968 žije v paměti většiny spíš jako výbuch nevídané, neslýchané, povznášející solidarity, kterou všichni předtím dlouhá léta tak postrádali, solidarity tak velké a neskutečné, že ani nemohla trvat déle. Trvala skoro rok. Národní trauma, o kterém se znovu a znovu mluví, je spíš dílem nás, intelektuálů, kteří je vnášíme stále do diskuse, patrně proto, že trpíme – a často oprávněně – pocitem vlastní viny a vlastního traumatu, kterého se zbavujeme obvyklým způsobem, tím, že [jej] imputujeme ostatním.“ Jsem návrhem na prohlášení k 21. srpnu natolik deprimován, že by se mi chtělo tímto citátem skončit, neboť co mohu dodat k moudrým slovům, jestliže část chartistů, těch, kteří toto trauma bytostně pociťují a prizmatem nových politických událostí je neustále oživují, je slepá a hluchá vůči všem jiným interpretacím Srpna a potomního vývoje, ačkoliv právě jejich neměnná stanoviska jsou mírou prohlubující se marginalizace jejich sociálně politického prostředí. Mohl bych, jako mnoho našich spoluobčanů, jen mávnout rukou nad lidmi, kteří se často nevyrovnali s jiným, hrůznějším traumatem své příslušnosti k režimu státního terorismu let padesátých; kteří v letech šedesátých, vysoce povzneseni nad lid této země, patříce k „věrchuške obščestva“, prosazovali pochybnou, jakkoli ve svých důsledcích i pozitivní, manipulaci obyvatelstva, jež postupně nahrazovala přímý a brutální útisk; nad lidmi, kteří mají velký díl odpovědnosti jak za sovětskou vojenskou intervenci (nepřímo, svou podporou dubčekovské politice), tak často (nikoliv už všichni) za následnou zhoubnou politiku kompromisů a postupné byrokratizace společnosti; nad lidmi, kteří se v roce 1969 nebo později ocitli mimo vládnoucí byrokracii, ať už proto, že na tak náhlé převlečení kabátu už neměli žaludek, nebo proto, že se pro své předchozí postoje stali pro držitele moci nepřijatelnými – a často z obou těchto důvodů; tedy nad těmito lidmi, kteří žijí v zajetí nedostatečně, nekriticky a hlavně nesebekriticky reflektované minulosti. Neboť bych si mohl říci, život jde dál, můj spor s nimi je sporem historickým, vždyť oni, ať už se nazývají reformními komunisty nebo pragmatisty nebo se zříkají jakéhokoli označení, nemají pokračovatele, ba dokonce ani ve svých vlastních dětech a vnucích. Nemohu je však ponechat jejich vidění světa a života, podřizovanému srpnovému traumatu, neboť oni sami žijí v iluzi, že odsouzení sovětské vojenské intervence z roku 1968 znamená nejen pro ně, ale i pro většinu obyvatelstva potvrzení správnosti jejich reformní politiky z onoho roku i let předcházejících a následujících; v iluzi, že současné změny v SSSR by měly vést nejen k rehabilitaci jejich postojů a někdy i jich osobně, ale dokonce k určité restauraci jejich politiky a někdy i k restauraci jejich dřívějších mocenských postavení. Tato víra, že jejich iluze sdílí větší část obyvatelstva, je vede k tomu, že bezostyšně – jakkoli obezřetně – vyjadřují takové názory prostřednictvím Charty 77. Ilustrací toho je předkládaný návrh na prohlášení k 21. srpnu. A tyto pokusy o takovouto jednostrannou a z mého hlediska nejen nesprávnou, ale i škodlivou „politizaci“ Charty 77, jsou dosti úspěšné proto, že Charta jako společenství usilující o občanská práva (včetně práv politických) sdružuje většinou lidi, kteří nejenže nevyznávají jasné politické koncepce, ale většinou mají dokonce odpor k politice; je nepochybné, že nejpočetnější skupinou chartistů, kteří jsou politicky orientováni a spojeni svými tradicemi, stereotypy a iluzemi, jsou právě bývalí členové KSČ (i když mnohem více než členství v KSČ je determinuje jejich sociální postavení před rokem 1970). Za této situace je snadné, pokud se frazeologie poněkud upraví „chartisticko-občanským“ směrem, inzerovat postoje a představy jménem celé Charty. Ke škodě věci, naší společné věci, věci pomalého, úporného zápasu o lidská práva, rozšiřování občanské kontroly nad právním řádem, úsilí o změnu zákonů a právních norem ve smyslu paktů o lidských právech a o dodržování těch právních norem, které lidská práva už zaručují. Neboť ze všech těchto nostalgických tónů, reminiscencí a historických iluzí, a zejména pak ze všech vstřícných gest vůči držitelům moci, ze všeho toho úsilí o rehabilitaci jejich politických a ekonomických koncepcí se dere nad povrch jejich dokumentů, chartovních i nechartovních, otázka: není jim náš společný zápas za lidská práva – ať už si to uvědomují, či nikoliv – jen prostředkem k dosažení politických cílů? Neotupí svůj dosavadní boj za zájmy lidu této země, boj, v němž se mnozí z nich tolik osvědčili a někteří přinesli i velké oběti, svou stále zřejmější snahou o spolupráci s držiteli moci? A naposled, v krajním případě: neaspirují někteří z nich na „reintegraci“ do mocenských struktur? Tou měrou, jak se tyto otázky kladou, odvrací se od Charty stále více lidí, zvláště lidí mladých, pro které je, jak se jeden z Vás jednou vyjádřil, Srpen totéž, čím je pro nás bitva na Piavě. Projevuje se to i přímo v Chartě: je všeobecně známo, že někteří mladší signatáři si už delší dobu stěžují na nedostatečné možnosti k účasti na práci Charty 77, na minimální informovanost, na „aktivní jádro“, které svým vlivem prosadí v Chartě cokoliv a naopak čemukoliv zabrání; nespokojeni jsou hlavně mimopražští signatáři. Obávám se však, že se k těmto pocitům odstrčenosti – jistě oprávněným, jakkoli jsou jejich příčiny diskutabilní – přidává i odpor ke stále výraznější tendenci, projevující se v posledních měsících v chartovních dokumentech: podat ruku držitelům moci, resp. těm z nich, kteří projevují údajné náznaky progresivních postojů, a pokud zde v Československu snad nejsou, potom chválou glasnosti a perestrojky pokusit se je tu „vyvolat“. Zaznamenal jsem výrazné záporné reakce na progorbačovské postoje po vydání dopisů ke Gorbačovově návštěvě v Československu; kritizován byl nejen dopis bývalých stranických funkcionářů, ale pro podobné, byť podstatně slabší tóny, i dopis Charty adresovaný Gorbačovovi. Ona politická filozofie, jejímiž hlavními, jakkoli ne výhradními propagátory jsou bývalí dobře postavení členové KSČ, se dá s trochou nadsázky vyjádřit takto: „Doba je těhotná změnami, nastal čas, kdy je třeba demokratizovat. Charta se k tomuto imperativu hlásí a obrací se na orgány státní moci, na všechny lidi ve strukturách a také, a to především, na všechny občany: My všichni jsme k této demokratizaci povoláni. Vy, držitelé moci, i my, kterým je již léta křivděno, budeme teď spolu, ruku v ruce, uskutečňovat se všemi občany tyto tak potřebné změny. Vyzýváme vás ke spolupráci. Výrazem toho, že to myslíme dobře i s vámi, že nehledáme pomstu a že neusilujeme o to, moci vás zbavit, je naše nabídka národního smíření. Opřeme-li se o národní tradice a využijeme-li nového myšlení, vybudujeme novou občanskou společnost a přispějeme k tomu, aby se Evropa stala společným domem všech evropských národů, jak to výstižně formuloval Michail Sergejevič Gorbačov a dokument Charty 77 „Prostor pro mladou generaci.“ Je to amalgám oprávněných, leč zkreslených požadavků, iluzí, demagogie a oportunismu! Snad se počítá i s tím, že lidé nezvyklí politickým analýzám a ne příliš znalí politických dějin takové teze s povděkem přijmou, neboť slibují alespoň nějakou změnu; zvláště pak když takové myšlenky formuluje jeden z nejlepších současných stylistů českého písemnictví. Neboť toto je filozofie letošního výročního dokumentu Charty 77 Slovo ke spoluobčanům, i když značná její část byla po námitkách z úvodu dokumentu vypuštěna. Základní akcent Slova ke spoluobčanům byl, pravda, jinde; lze ho vyjádřit slovy dokumentu „Probuďte se do vlastní svobody!“ Tento apel na spoluobčany byl, opět musím uznat, většinou (ale ne všeobecně) přijímán dobře: lidé si představovali, že jsou opět morálně silní, stateční a svobodní. Pod dojmem těchto slov hledalo snad několik desítek lidí cestu k Chartě: stali se jejími signatáři, oživili své zapomenuté styky, aktivizovali se; jiní ve smyslu tohoto apelu začali snad více vystupovat veřejně. Ale celkový výsledek této výzvy byl mnohem menší, než byla síla jejích slov. Příčin je několik. Jedna z nich je i ta, že je podstatně obtížnější začít se hic et nunc projevovat svobodně na pracovištích, v místě bydliště, v odborech, ve společenských organizacích, v církvích, ve sféře oficiální kultury, jak k tomu nabádá Slovo ke spoluobčanům, než se postupně, zpočátku skrytě, avšak čím dál tím více otevřeněji připojovat k nezávislým činnostem kulturním, politickým, lidskoprávním, náboženským, publicistickým atd., tedy angažovat se v paralelních strukturách, v alternativní společnosti, v nezávislých formách společenského života. A protože tyto formy jsou vlastní doménou Charty 77, Charta jimi prostupuje a zároveň je podporuje a částečně i chrání, bylo s podivem, že Slovo ke spoluobčanům k pokračování, ba prohloubení a rozšíření těchto forem rovněž nevyzvalo – vedle apelu na ono „probuzení“, „prozření“, započetí svobodného života v oficiálních strukturách. Dovolte malou odbočku: Vycházím z předpokladu, pro jehož dokazování zde není místa, že tento politický systém je v rámci stávajících mocenských a politických institucí a jejich prostřednictvím nereformovatelný, že nemá sílu – a jeho nositelé ani zájem – přetvořit se v systém demokratický, ať už si pod pojmem demokracie představujeme systém parlamentární – jehož jsem kritikem a odpůrcem – nebo samosprávný – který považuju za perspektivní – nebo nějaký jiný. Pokud se ovšem shodujeme v tom, že demokracie znamená institucionální zajištění rozvoje politického, názorového (ideového), kulturního, náboženského atd. pluralismu, tedy zajištění různosti ideových koncepcí a možnosti konkurence těchto koncepcí na základě většinového principu. Překonat antidemokratický systém je možno jen zvenčí, pohybem, který jeho instituce zruší nebo změní v jejich funkcích. A proto je marná a politicky slepá každá snaha o akční spolupráci s nositeli moci, proto je pošetilé sázet na jejich program reforem, jejichž smysl je zachránit systém, aby lépe fungoval a prodloužil tak jejich moc. Nebylo by ovšem moudré tyto reformy, resp. pokusy o ně odmítat, pokud přinášejí úlevy lidem a zvláště pokud rozšiřují oblast lidských práv – pokud k tomu ovšem skutečně dochází. Takto je třeba hodnotit současný vývoj v SSSR. Překonat politický systém, ale též překonat četné aspekty systému hospodářského, sociálního a kulturního, je pak možno dvojím způsobem: Charta se vydala cestou paralelismu, alternativy, nezávislých forem společenského života. Nelze však vyloučit, že rovněž druhá cesta, tj. přetváření současných oficiálních struktur (odborů, uměleckých svazů, organizací mládeže, politických stran, církví atd.) jejich vlastními členy, tedy tato transformace „zdola“ sehraje v globální přeměně společenských poměrů a politického systému svou roli, i když právě v Československu a ještě více v Polsku je pro to mnohem méně předpokladů než třeba v SSSR nebo v NDR. Prozradím ještě, že onu „globální přeměnu“ nazývám tradičně politickou revolucí. Jsem tedy stoupencem strategie paralelismu, nezávislého společenského života; strategii přeměny funkce stávajících struktur „zdola“ jsem ochoten rovněž podporovat, pokud k tomu budou vhodné podmínky a pokud to nebude na úkor strategie paralelismu; strategii – či někdy jen taktiku, ba dokonce taktizování – pouhé spolupráce s držiteli politické moci rozhodně odmítám. Dialog, který před deseti lety nabídla Charta státní moci, nemá s koncepcí spolupráce nic společného: tento dialog se uskutečňuje právě jen ve smyslu základního prohlášení Charty, kde je přesně popsán: týká se lidských práv a spočívá v našem upozorňování na případy bezpráví, v předkládání dokumentací, formulování obecných návrhů atd. A tento dialog, který pomáhá konkrétním lidem i rozšiřuje obecněji lidská práva, v naší zemi existuje, jakkoli se to státní moc snaží zastírat; kdo zná práci Charty a VONS, nemůže pochybovat o tom, že státní moc se tohoto dialogu nepřímo účastní častým reagováním na naši kritiku, že v mnohých případech došlo alespoň k částečné nápravě nebo změně k lepšímu. Nešťastných formulací je ve Slově spoluobčanům více, jedna je však zvlášť nepodařená: požadavek národního smíření. Pokud se mě cizinci vyptávají na smysl tohoto požadavku (neboť je jim právem nejasný), odkazuji na osm signatářů Slova spoluobčanům, protože ho vysvětlit nedovedu. (Taktický záměr použití tohoto sloganu, k němuž se ovšem nikdo nepřizná, jsem naznačil výše, v parafrázi „novomyšlenkové“ politické filozofie, pronikající do chartovních dokumentů.) Ve Španělsku začátku let sedmdesátých, v Polsku začátku let osmdesátých a v dnešním Afghánistánu nebo Chile byl, resp. je tento požadavek smysluplný: tyto společnosti se ocitly v občanské válce nebo na jejím prahu nebo musely důsledky občanské války překonávat. Smysluplnost takovéhoto požadavku neznamená automaticky jeho správnost: Jaruzelského heslo národní jednoty i Wałesovo heslo národního smíření se ukázaly jako nerealistické a bezperspektivní a v dnešním Polsku se už nepřipomínají. V Československu však není žádná barikáda, aspoň obyvatelstvo ji nepociťuje. Téměř všichni, měrou arci velice různou, s větší či menší nechutí nebo i s odporem, se systémem a jeho strukturami spolupracují a Charta může zatím zastupovat obyvatelstvo jen efemérně, vždy tehdy, když se jí podaří vyjádřit nějaký zájem lidí, postavit se za jejich práva, formulovat jejich kritický postoj. Kdyby pak jednou společenské rozpory dostoupily takové intenzity, že by požadavek národního smíření měl smysl, vystoupil bych rozhodně proti němu, protože nelze smířit nesmiřitelné. To není pomstychtivost, postavím se vždy proti násilným řešením, zvláště proti „vyřizování účtů“. A jestliže zločin vlastizrady je promlčen – a jak jinak označit schválení moskevského diktátu ze srpna 1968 a následnou politiku kompromisů tehdejšího stranického vedení, které je s takovou úctou vzpomínáno v návrhu prohlášení k výročí 21. srpna (má invektiva se netýká Františka Kriegla, který moskevský diktát odmítl a nepodepsal, ač byl v ohrožení života, na rozdíl od těch, kteří podepsali), jestliže byl tedy tento trestný čin po právu promlčen, neznamená to, že ti, kdo se provinili, zklamali, přispěli k upevnění byrokratické moci nebo byli dokonce jejími nositeli, neponesou svou odpovědnost, byť by je stihlo odsouzení jen morální a historické. Nepochybuji však o tom, že pocítí i právní (majetkoprávní např.) důsledky svého jednání – je absurdní snažit se jim garantovat beztrestnost nebo dokonce „funkce“. S čistým svědomím a upřímně budeme jistě všichni usilovat o to, aby nedocházelo k teroru, nezákonnostem nebo krutostem. Návrh prohlášení k 21. srpnu přináší, kromě citátu ze Slova spoluobčanům, zbrusu nové vysvětlení požadavku národního smíření. Z balastu nekonkrétních slov o „novém začátku“ (který zřejmě koresponduje s gorbačovským novým myšlením), o „pokusu přijatelném pro všechny občany dobré vůle“ a „proměně politického ovzduší“, si každý může vybrat cokoliv a vyložit si to jakkoliv. To je výhoda abstraktních formulací. Následující čtyři body těžko totiž charakterizovat jako program národního smíření, jsou to zcela normální požadavky na státní moc, která přijala určité mezinárodní závazky. Naivní formulace, žurnalistní tón, nevyváženost požadavků nejsou jedinými slabinami těchto čtyř bodů, s nimiž jinak těžko nesouhlasit. (Nejen to: je legitimní, formuluje-li je právě Charta 77.) Jeden příklad za všechny: „Můžeme se snad i nadále tvářit, že tito lidé (emigranti, exulanti – P. U.) k nám nepatří, že s námi nemají nic společného, že nejsou i oni živou součástí naší pospolitosti?“ Jak to „nadále se tvářit“? Jak to „my“? My, tj. Charta 77, jsme se přece takto nikdy netvářili, k otázce exilu a emigrace jsme se mnohokrát vyslovili jako svobodní lidé bez feudálně stalinistických předsudků. Takto se tváří, a nadále se bude tvářit, vládnoucí byrokracie! Ovšem podle nové politické filozofie „oni“ a „my“ nyní jedno jsme, takže my všichni dohromady se už nadále „nemůžeme tvářit“, případně „nemůžeme se než netvářit“. Chartou totiž bylo provedeno nebo aspoň navrženo národní smíření, které předpokládá jednotné tváření se. Dialektika hodná nejen novomyšlení, ale přímo novořeči, v níž Láska je Nenávist a Válka je Mír. – V textu je také věta: „… v kádrové oblasti započala u nás po roce 1968 nejrozsáhlejší, a to pracovní a vzdělanostní diskriminace v ČSSR.“ Pozor, autoři textu nejsou podvodníci, oni prostě zapomněli na diskriminaci let padesátých! Vědí o ní, ale vytěsnili ji ze svých vzpomínek. Nebo že by ono „ČSSR“ znamenalo Československo teprve až po roce 1960, kdy bylo novou ústavou takto přejmenováno? To by ovšem měli formálně pravdu, v letech 1960–1967 byla diskriminace pravděpodobně menší než po roce 1969, i když i to je sporné vzhledem k tomu, že oběti 50. let se jen obtížně zapojovaly v 60. letech do společenského života. – A co říci tomu, že „vynucovaný souhlas se vstupem vojsk, většinou předstíraný, rozdělil nově čs. společnost“? Vědí autoři textu, že bezpartijních (až na pracovníky ve vědě, kultuře, školství atd.) se nikdo na vstup vojsk neptal? Že miliony pracujících této země nebyly prostě dotazovány? Československá společnost je politicky mnohem méně dichotomní, méně rozdělená do dvou táborů, než to předpokládají autoři textu. Je tu také celá nová generace lidí, mnozí jsou i v KSČ, kteří také nebyli nuceni, aby se vyjádřili k „bitvě na Piavě“. I když to v návrhu prohlášení není přímo řečeno, z formulací plyne, že se napadá mj. i diskriminace lidí, kteří byli vyloučeni z KSČ. Text by měl být v tomto punktu jasný: požadavek – jistě oprávněný – odstranění diskriminačních bariér by neměl vzbuzovat podezření, že tito lidé se chtějí vrátit do mocenské sféry (a za tím účelem ji chtějí uchovat), z níž byli v mnoha případech vyloučeni. Po 19 letech je zřejmé, že tento požadavek sice oprávněně postuluje morální a společenskou rehabilitaci jednotlivců a celého společenského prostředí, které je uměle udržováno na okraji společnosti, že však jejich eventuální návrat na kvalifikovaná místa nemá už dnes prakticky žádný národohospodářský význam, a to jak vzhledem k převážně poprodukčnímu věku těchto lidí, tak vzhledem ke značné ztrátě jejich kvalifikace, ztrátě jimi ovšem nezaviněné. Bod 4 by měl být rozšířen, je vlastně jediný, který se týká celé společnosti, tj. všech lidí. Jen s těžkým srdcem sepisuji tyto drobné rady – co dělat s textem k 21. srpnu, jehož autoři dobromyslně označují tuto událost za omyl, sice katastrofální, nicméně omyl? Je to opět novomyšlení: co nám to udělá, když řekneme, že to byl omyl, to je přece přijatelný výraz pro Gorbačova a jeho stoupence; a jestliže Moskva dnes ještě nepřiznává, že to byl omyl, přizná to zítra, napovězme jí. Už je to tak, lidé jsou omylní, sovětští soudruzi taky, ale uznají-li svůj omyl, lze jim odpustit a historie zase půjde dál. To je podstata smíření, tentokrát mezinárodního. Někteří oponenti takových a podobných textů kritizují jazyk, ptydepe, langue de bois. Ale jazyk je jen odrazem myšlení, starého i nového, à la Gorbačov. Text s pietou vyjmenovává stranické vedení ze srpna 1968 a dodává „a další jejich druhové“. Úsměvné, že? Proč ne přímo „soudruzi“? Pokud jde o mne, má slovo „soudruh“ stále svůj pozitivní (historický i aktuální) obsah, ne-li v Československu, tedy v jiných zemích. A právě proto rád uznám, že pro lidi, kteří rozbili tehdejší demokratizující se (tedy obrozující se zdola) komunistickou stranu – a opět nemám na mysli Frantu Kriegla – je označení „soudruh“ krajně nevhodné. Obraz vývoje po 21. srpnu 1968 a významu sovětské vojenské intervence v čs. recentních dějinách zůstane vždy pouhou křečovitou karikaturou, pokud se do něj alespoň stručně nepromítne hodnocení diferencované odpovědnosti za tento vývoj, kterou mají všichni (tehdy dospělí) čs. občané: starým a staronovým vedením počínaje a bezpartijními konče. Pokud se nepoukáže aspoň v hrubých rysech na postupný, avšak důkladný proces demobilizace nejširších společenských vrstev a byrokratizace celé společnosti; různé formy odporu proti tomuto procesu mají jistě čestné místo v moderních dějinách Československa. Místo toho se v návrhu dokumentu uvádí jako jediný důsledek vojenské intervence to, že na čs. území tvoří sovětské posádky a sovětská sídliště jakýsi stát ve státě! V textu je řada novinářských klišé, svědčících o nevkusu: „Československo… probuzeno rachotem tanků a hukotem helikoptér“ – „Byli zatčeni a nedůstojným způsobem uneseni“ (lze si představit důstojný způsob únosu?) – „v atomovém věku“ – „21. srpen… zůstává… ostře sledovaným datem“ (sportovní reportáž?) – „obrovský val problémů“ – „jimž leží na srdci prospěch republiky“ – „statisíce našich rodáků“. Povinná úlitba je učiněna jmenováním samotného velkého Gorbačova, hned v druhé větě textu, a samozřejmě, vlastně celý text je postaven na myšlence „nového myšlení“ – Gorbačovovy devízy. Nedá se nic dělat, jako mluvčí nemáte volbu: pár formulací opravíte, něco vypustíte, něco přidáte, ale celkový náboj textu zůstane nezměněn. Progorbačovští stoupenci nového myšlení jsou příliš silnou chartistickou lobby, než aby bylo možno jich nedbat. A pak: celý svět přece čeká na to, že Charta vydá, jako každoročně, svůj srpnový dokument. Všimne si i toho, že tento bude mít mnohem nižší úroveň než např. dva předcházející? Agentury zaznamenají, že se Charta hlásí ke Gorbačovově novému myšlení a že nově formuluje návrh na národní smíření; stručně uvedou i ony čtyři požadavky. A mně nezbude nic jiného než naučit se myslet nově, jak mě k tomu vyzývá nové sovětské vedení a nová chartovní orientace. Nicméně ještě jedno řešení mě napadá: pěstitelů vstřícnosti k Moskvě a domácím držitelům moci není zase v Chartě tak mnoho, i když jsou politicky fundovaní. Náprava by tedy mohla být v diskusi o orientaci Charty 77 včetně politických a mocenskopolitických stránek této orientace. Neboť politická diskuse a diskuse o zaměření Charty je to, co nám už dlouho chybí. Slyšel jsem, že někteří chartisté chtějí diskutovat o dalších možných postupech našeho společenství a nezávislých aktivit vůbec. Snad by se při tom mohlo také hovořit o celkové orientaci Charty a jejím současném a budoucím vztahu ke státní moci včetně novomyšlení. Považujte, prosím, tento můj text za příspěvek k takové diskusi. V Praze 18. 7. 1987 Petr Uhl P.S. Po přečtení konečné verze prohlášení k 21. srpnu: Ano, mluvčí něco opravili, něco vypustili a něco přidali. Z formulací a myšlenek, které jsem kritizoval, vypadlo zejména: odvolání se na Gorbačova (tj. jeho přímé jmenování), katastrofální omyl byl nahrazen katastrofálním činem, diskriminace let 70. a 80. už není „nejrozsáhlejší“, ale hovoří se o obnovené diskriminaci, kritérium vynuceného souhlasu se vstupem vojsk bylo naštěstí zcela vypuštěno. Text byl vylepšen, iluze zůstaly, reformistická politická orientace rovněž. Důkaz: do textu vyzývajícího k záchraně k trestu smrti odsouzeného kazašského studenta někdo vmontoval (proč, když jde o humanitární věc?) politické krédo „novomyšlenkářů“, totiž obavu, aby sovětští aktéři údajného procesu demokratizace nebyli snad obviňováni z neupřímnosti. Jde o záchranu života, řekl jsem si a znechucen jsem podepsal. Vokno, 1987, č. 13, s. 120–125.

E2.

Viz D362 (6. 1. 87)

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	1
Měsíc	8
Rok	1987
Zpracovaný	true
OCR	false