D407

1987, 5. srpen, Praha. – Úvodní slovo ke sborníku O československém vězeňství, zaslané spolu se sborníkem prezidentu republiky, Federálnímu shromáždění a vládě ČSSR, Ministerstvu spravedlnosti ČSR, ČTK a čs. veřejnosti. (Dokument č. 48/87)

Ke sborníku o československém vězeňství^{E1K dokumentu je přiložena informace o sborníku, kterou napsala L. Šilhánová a která je v širší verzi, doplněné o názvy statí jednotlivých autorů, publikována v Informacích o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 10, s. 7. „Sborník o čs. vězeňství Rozsah: 192 str. rkp. Sestává z dvanácti různých příspěvků, studií či výňatků z literárních prací těch kritických občanů, kteří byli v Československu v posledních letech vězněni. Je neúplným, leč plastickým obrazem současného čs. vězeňství. Úvodní stať je od Petra Uhla, dalšími autory jsou: Eva Kantůrková (kapitola z knihy Mé přítelkyně z domu smutku), Ota Veverka (Idylka pod Ralskem), Jaromír Šavrda (výňatky z kroniky Ostrov v Souostroví), Eduard Vacek (Občanský průkaz, prosím), Jiří Wolf (Mám se stále dobře – dopis z Valdic), Václav Havel (výňatek z knihy Dálkový výslech), Lenka Marečková (Můj pobyt ve vězení), Augustin Navrátil (Za jakých podmínek jsem byl vyšetřován ve vězeňském oddělení psychiatrické léčebny od 7. 1. do 11. 3. 1986), Václav Benda (studie K problematice výkonu trestu odnětí svobody u mladistvých), neznámý autor (Nápravně výchovný ústav Ministerstva spravedlnosti Valdice) a Jan Litomiský a Jiří Wolf (Jablonecká bižutérie – produkt otrocké práce vězňů). V závěru je připojen obsáhlý dokument Charty č. 16 z roku 1978 s poznámkami a s přílohou, kterou tvoří oficiální, ale málo dostupná Pravidla vnitřního pořádku ve věznici, a konečně – bibliografické poznámky o autorech sborníku. Sborník uspořádali Petr Uhl a Jiří Gruntorád.“}

Deset let činnosti občanské iniciativy Charta 77 je zároveň deset let perzekucí ze strany československých úřadů. Pro několik desítek signatářů či příznivců Charty 77 či jiných aktivních občanů to znamenalo léta či měsíce strávené ve vězení, ať už ve výkonu trestu nebo ve vazbě, odkud byli někteří – často i po mnoho měsících – bez soudu propuštěni a jejich případy nejsou dodnes uzavřeny.

V posledních měsících nejsou sice známí aktivisté Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhanýchodsuzováni k trestům odnětí svobody, avšak neexistují žádné záruky, že československé úřady – bude-li se jim to zdát politicky vhodné – tento druh perzekuce opět neobnoví. Řada signatářů Charty 77 a jiných vězňů svědomí odsouzených v minulých letech a měsících však ve vězeních stále sedí a ani tvrdé podmínky výkonu trestu se u nich nijak nezměnily.

To, že u nás jsou vězněni lidé za projevy svého přesvědčení, kritiku vlády či vládnoucí strany nebo za náboženskou činnost, je v hrubém rozporu jak s mezinárodními závazky ČSSR, tak s politickou kulturou českého a slovenského národa. Je smutné, že tato praxe trvá u nás v různé intenzitě již bezmála 50 let, od obsazení českých zemí hitlerovskou armádou až podnes.

Zároveň s tím, jak byla rozšiřována soudní perzekuce signatářů Charty 77 a členů VONS, začaly vycházet na veřejnost také otřesné informace o poměrech čs. vězeňství. Již samotná vazba je vykonávána v nedůstojných a nehygienických podmínkách, presumpce neviny zde není respektována a omezení, jimž je obviněný podroben, zdaleka překračují důvody vazby stanovené trestním řádem. Ve výkonu trestu pak vedle přeplněnosti, špatných hygienických podmínek, nedostatečné stravy i lékařské péče jsou to zejména bezostyšné pracovní vykořisťování a vláda vybraných zločinců, jimž je svěřována moc nad spoluvězni. Tyto skutečnosti postihují nejen vězně svědomí a přesvědčení, ale všechny vězně, kteří tvoří neustále 3 promile všeho dospělého obyvatelstva ČSSR.

Za těchto podmínek nemůže čs. vězeňství plnit proklamovaný cíl nápravy odsouzených a slouží převážně jako stálý zdroj levných pracovních sil pro některé podniky. Ty pak mohou prostřednictvím tzv. nápravně výchovných ústavů nutit vězně pracovat v takových podmínkách, v nichž by žádný zaměstnanec nepracoval; ušetří tím na mzdách i na investičních nákladech. (Vězeň totiž nemá možnost odmítnout práci, na kterou nestačí nebo která ohrožuje jeho zdraví, aniž by riskoval – kromě bezprostředních represí – další trestní stíhání podle § 171 trestního zákona a odsouzení k dalším letům ztráty svobody, teoreticky až do 5 let, jež může být i mnohokrát opakováno.) Primát v tomto vykořisťování mají bezesporu státní podniky vyrábějící skleněnou bižuterii. Není divu, že propuštění vězňové, zejména pokud byli odsouzeni v mladém věku a k delším trestům, odcházejí z vězení mravně narušeni a často i tělesně poškozeni a stávají se pro společnost nebezpečím nebo zátěží. Ale k podobnému mravnímu ohrožení dochází i u těch, kteří z práce vězňů a z poměrů v čs. vězeňství bezprostředně těží nebo jsou na jeho provozu existenčně závislí. Také oni mohou být pro naši společnost nebezpeční. Toto nebezpečí je o to větší, že veřejnost se nesmí o poměrech v čs. věznicích nic dovědět a že tedy společnost nemůže kontrolovat, co se zde jejím jménem koná.

Předkládáme naší veřejnosti tento sborník jako neúplný, leč výmluvný obraz života v čs. věznicích. Apelujeme znovu na odpovědné státní orgány a činitele, aby se závažnými problémy vězeňství kriticky zabývali a aby z této kritiky vyvodili žádoucí důsledky.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 10, s. 7–8
• Nový domov, roč. 38 (1987), č. 18
• vysílán 7. 8. 1987 BBC. ÚSD, sb. FMV-Ch, RO 84/87-9.

Pole