D411

1987, 7. září 1987, Praha. – Prohlášení Charty 77 k 50. výročí úmrtí T. G. Masaryka.^{E1Z iniciativy Charty 77 se konal 13. září 1987 na hřbitově v Lánech u Masarykova hrobu pietní akt. Ladislav Hejdánek pronesl na této slavnosti proslov: „Přátelé, sešli jsme se tu, abychom vzdali poctu jednomu z velikánů českých i slovenských dějin, velkému Evropanovi. Naše motivy se asi dost liší, jako se liší naše životní osudy, ale také naše východiska a naše orientace. Společné nám však je neotřesitelné přesvědčení, že je v naší zemi třeba obnovit a posílit lidská a občanská práva. A byl to právě Masaryk, který přispěl k prosazení a obraně celé řady těchto práv a svobod jako málokdo u nás. Možná, že zase budou mezi námi rozdíly v hodnocení jeho příspěvku, ale v jiné věci se shodneme naproti tomu asi jednomyslně, totiž že je dosud nesmytou národní hanbou, jestliže zakladatel tohoto státu a jeho první prezident byl po dlouhá desetiletí vykázán na periferii všeobecného zájmu a takřka vytěsněn z národního povědomí. Přišli jsme sem také proto, abychom to pojmenovali a abychom proti tomu pozvedli svůj hlas. Proti komu se však obracíme? Tady přece nejde a nemůže na prvním místě jít o jinak jistě oprávněnou kritiku oficiální kulturní či spíše nekulturní politiky, zahrnující odstraňování soch a jiných památek na Masaryka, likvidaci Ústavu TGM včetně bohaté knihovny a archivu, vyřazení jeho knih z knihoven a zvláštní příkazy pro antikvariáty, letmé a nepravdivé zmínky v učebnicích a většinou i ve školních výkladech atd. Ale musíme se tázat: jak je možné, že jsme si to nechali jako národ líbit? Není tím dokumentován převážně nezájem o Masarykův myslitelský a duchovní odkaz? Proč jsme nebrali útok na Masarykovu památku a zejména na jeho dílo jako útok na sebe, jako na samy kořeny našeho života? T. G. Masaryk se – podle znění zákona – zasloužil o stát. Vážili jsme si víc alespoň tohoto státu a jeho demokratického zřízení? Musíme přiznat, že ani v obraně státu a demokracie jsme neprojevili větší rezistenci. Když psal Masaryk Českou otázku, neváhal jako realista a kritický myslitel poukázat na to, že jsme měli ‚v minulosti vývoj docela zvláštní, a to ten, že se národ ve své ohromné většině zřekl svého hlavního díla, reformace, a že proto náš vývoj byl zdržen a zvrácen‘. Dnes je zřejmé, že ten ‚docela zvláštní‘ národní vývoj od těch časů i dál ‚zvláštně‘ pokračuje. Naše republika byla v období mezi válkami jistě nejdemokratičtějším státem střední a východní Evropy a jedním z nejdemokratičtějších v Evropě vůbec. Ale zatímco jiné národy se postavily agresi se zbraní v ruce, my jsme disciplinovaně demobilizovali – a pak v okupaci nechali bojovat jen několik ilegálních skupin. Když byl nepřítel, který nás zbavil svobody a samostatnosti poražen, spíše jakousi setrvačností než opravdovým národním úsilím se obnovilo něco ze svobody a samostatnosti dřívější, kterou jsme v pravý čas dost nehájili. Ve chvíli nového ohrožení demokracie vyšlo s protestem do ulic jen několik stovek studentů. A národ musel pak ‚přežít‘ soudy a věznění, popravy a rehabilitace, reformní hnutí a téměř dvacetiletou reakci, a dnes se mnohým zdá, že už pomalu ztrácí i své národní povědomí. Chtěli jsme vzdát hold Masarykově památce – a nyní tu před ním stojíme jako spoluviníci na tom všem: Dělali jsme a děláme vskutku dost, abychom se k němu směli hlásit? Máme dnes jako tenkrát starost o své národy, o českou a slovenskou politickou samostatnost. Ale Masaryk nám k tomu říká: život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, jaká se mu přisuzuje. ‚Politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a samostatnost jsme ztratili.‘ A pokud jde o sám národ: ‚Neběží o jazyk a národnost, ale o duši. Kdo nalezne duši svou, neztratí jazyka.‘ ‚Nevolejme ani my dnes po češství, po slovanství, po vlastenectví, ale po pravdě, a pravdě vydávejme svědectví.‘ ‚Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí. Musíme míti ideje světové, ideje netoliko pro sebe, ale pro všecky.‘ Proč došlo k tak hlubokému národnímu úpadku? Za příčinu označuje Masaryk – přeneseně chápáno – rok 1487, kdy byl zneprávněn obecný lid. ‚Odčinit rok 1487 – to znamená v českých zemích všem občanům dát naprostou rovnost před zákonem, to znamená úplnou svobodu svědomí…‘ My si dnes dobře uvědomujeme, že také první republika měla své ‚občany druhého řádu‘. Tím spíše však musíme dnes usilovat o to, aby napříště u nás už nebylo občanů druhého řádu na jedné straně a privilegovaných na straně druhé. A ovšem, co platí u nás, platí pro celou Evropu, ano pro celý svět. V minulosti se nám nepodařilo ukázat, že v jednom státě mohou spolu pokojně žít různé národnosti, že spolu mohou žít katolíci i protestanti i bezvěrci, že je možné spolužití i různých sociálních skupin a že se všichni mohou ve svém státě cítit jako doma. Ale dnes to musí být naším úkolem a cílem, nechceme-li se všichni vystavovat novým nebezpečím v budoucnosti, národním i celoevropským. Z naší dnešní krize se nedostaneme, nebudeme-li navazovat na předchůdce a nebudeme-li se u nich učit. Masaryk měl také své vzory a učitele, nejčastěji uváděl Havlíček Borovský, KarelHavlíčka a Palackého. Ale zdůraznil, že ‚vděčnost k nim musíme projevovat ne planým braním jejich jména nadarmo, nýbrž poznáním jejich úmyslů a pokračováním na jejich dráze‘. S dvěma krátkými přestávkami se mladým lidem našich národů brání již téměř půl století v poznávání nejen díla Masarykova, ale i jiných velikánů naší minulosti. S tím je potřeba už jednou skoncovat. Jedním z prvních kroků by se mohl stát nový přístup k celé naší i evropské minulosti, přítomnosti i budoucnosti prostřednictvím navázání na Masaryka. Je v souhlasu s naší Ústavou a zejména s kulturními právy zakotvenými v helsinském Závěrečném aktu a v dávno již ratifikovaných mezinárodních paktech, žádáme-li úřední souhlas s ustavením nezávislé Společnosti Tomáše Garrigua Masaryka a povolení její veřejné činnosti přednáškové, publikační, vědecké i popularizační, včetně obnovení Ústavu TGM i s původní knihovnou, pokud bude ještě moci být shledána, tak aby jejich činnost co nejlépe přispívala k obnovení nejen povědomí, ale skutečných znalostí a vědomostí o Masarykově životě i díle v nejširší veřejnosti a k prohloubení a zintenzivnění odborné práce, související s Masarykem, jeho předchůdci i pokračovateli, s jeho dobou, ale také a zejména s dneškem, tj. v duchu současných aktuálních potřeb našeho národního života. Mohli bychom pak doufat, že po tomto prvním kroku bude naše společnost, budou naše národy s to udělat kroky další. Tak jako Masaryk koncem minulého století vytýkal tehdejším liberálům ‚ono úzkoprsé, nepěkné a nečeské pojímání otázky sociální‘, proti němuž stavěl ‚kulturní a politické obrození, osvobození té části národa, která posud od národní a kulturní práce duchovní byla vyloučena‘, musíme po stu letech žádat vlastně něco podobného; znovuzapojení do kulturního a duchovního života národa a společnosti všech těch, kteří z něho byli v minulosti násilně nebo administrativně vyloučeni. Ne však nějakým novým úředním aktem, nýbrž prostým respektováním jejich nezadatelných práv, jež jim dlouho byla a dodnes jsou upírána. Vzpomínáme-li dnes na Masaryka, není to žádný návrat do minulosti. Vlastně nejde ani tak o Masaryka, jako spíš o nás, o naše děti a vnuky. Také dnes by někdo mohl a měl psát o ‚naší nynější krizi‘ a o ‚české otázce‘. Obě tato témata jsou však už jednou spjata – nejenom literárně – s osobou a dílem T. G. Masaryka, a to by si měl každý uvědomit. Bez navazování na něho není pro nás a pro nikoho možné ani o těchto tématech psát, natož českou otázku řešit a krizi překonat. Proto není frází, vyslovíme-li přesvědčení, že Masaryk je pro nás, pro naše národy, pro naši společnost spíš otázkou budoucnosti. To jest: naší budoucnosti.“ Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 12, s. 3–5. Svědectví, roč. 21 (1987), č. 82, s. 273–276.} (Dokument č. 52/87)

Před padesáti lety zemřel první prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Připomínáme to z úcty k němu a z odporu proti těm, kdo se v nepřátelství k demokracii a k naší státní samostatnosti snaží tuto vynikající osobnost vymazat z národní paměti Čechů a Slováků či aspoň zkazit její obraz. Pro nás je myšlení a dílo T. G. Masaryka inspirací a povzbuzením.

Do veřejného života vstoupil T. G. Masaryk ještě před vznikem Československa jako filozof, pedagog a hlavně politik. Snažil se vyprostit myšlení Čechů a Slováků z jednostranné závislosti na německém zprostředkování a otevřít mu pohled do světa, především k anglosaské kultuře s jejím kritickým myšlením a s tradicí politického pluralismu, demokracie a občanských práv. Od budoucnosti čekal postupné zrovnoprávnění lidí žijících v bídě a závislosti. Odmítal však prudké zvraty provázené násilím. Lepší cestu viděl v pozvolném vývoji, jemuž je třeba pomáhat výchovou i úpravou institucí. Oporu politické demokracie hledal mimo politiku, v základech lidské bytosti: v rozumu a mravnosti, ve svědomí individua i v zájmech lidských skupin. Bojoval za poctivost politiky i vědy. V právních, diplomatických a jiných zápasech, do nichž vstupoval, hledal vždycky víc než jen užitek dne. Tak se za tzv. hilsneriády téměř sám postavil proti obecné pověře o rituální vraždě a hájil bezvýznamného jedince proti významným osobám i skupinám. Byl za to napadán, ba vylučován z národa. Nedlouho před první světovou válkou se postavil proti ministru zahraničí rakousko-uherské vlády hraběti Aehrenthalovi, jehož úřad inscenoval proces, v němž s použitím placených konfidentů byla skupina Srbů a Chorvatů odsouzena pro velezradu. Masaryk jako poslanec říšské rady vlastním vyšetřováním podvody zjistil a podal o nich domácí i světové veřejnosti důkazy, takže rozsudky byly zmírněny. Takto ve své „nepolitické politice“ účinně stavěl smysl pro spravedlnost a čest proti zdánlivě nepřemožitelné moci.

Ještě za Rakouska-Uherska se Masaryk stavěl proti centralismu pro jeho nedemokratičnost a proto, že vede lidi ke lhostejnosti a neodpovědnosti. Říkal těmto vlastnostem, i pak za republiky, „rakušáctví“: lidé na všecko nadávají, ale neudělají nic k nápravě. Mluví jinak, než jací jsou, ale co odsuzují, s tím se ve skutečnosti sžili. Masaryk chtěl, aby republika byla tím, co to slovo znamenalo ve starém Římě: res publica – věc veřejná, věc všech a každého.

Od začátku své politické činnosti Masaryk dlouho věřil, že monarchii je možno zreformovat. Jako poslanec se o to loajálně snažil. Trpělivě a důsledně vyzýval vídeňskou vládu, aby mezi národy říše i ve společnosti zavedla spravedlivější řády. Byl pro federativní uspořádání říše a rušení privilegií. Když však roku 1914 byly oba naše národy vehnány do války za cizí zájem, vyzval je k odboji. V exilu, kam odešel ve věku 65 let, musel západoevropské i americké veřejnosti vysvětlovat, že jako národ existujeme a kdo jsme. Posléze se postavil do čela obnovy české státnosti na demokratických a republikánských základech ve spojení se Slováky, jejichž národní existence byla ještě víc ohrožena. Zásluhou vítězství Dohody i bojových úspěchů desetitisíců Čechů a Slováků na frontách proti ústředním mocnostem byl tento zápas, posilovaný i spontánními projevy doma, úspěšný.

V evropské tradici není úloha státu omezena jen na potlačování. Vhodné státní formy dávají příležitost a podmínky k rozvoji vyšších hodnot a k harmonickému soužití lidí. Je tedy stát prostředkem a pomůckou, nikoli hodnotou sám o sobě. Je užitečným nástrojem nebo překážkou. Mnoho menších národností v Evropě, jež si v posledním tisíciletí nevytvořily svůj stát, nestaly se státním národem, většinou dnes jen kulturně živoří na úrovni folklóru. Masaryk přispěl svou autoritou i prací k tomu, že Češi a Slováci získali vlastní stát a že to byl – navzdory omylu čechoslovakismu – stát demokratický, právní. Jeho občané volili svobodně své představitele, zakládali podle svých zájmů spolky a organizace, mohli vyhledávat a šířit informace a názory, tvořit i podnikat, cestovat volně do ciziny a vracet se z ní. Československá republika měla nezávislé soudy, u nichž bylo možno se dovolat ochrany i proti rozhodnutí státních úřadů. V těchto směrech patřila před druhou světovou válkou k nejvyspělejším státům Evropy. Nevyřešila však těžké sociální a národnostní otázky, jež byly v tehdejší Evropě všeobecné, a za dvacet let je ani vyřešit nemohla! Podrobnější pravdivý obraz tohoto státu mohou ovšem podat jen svobodné historické práce a dokumenty, jež existují, nejsou však dnes obecně přístupné.

Brzy po Masarykově smrti byly mravní síly našich národů vydány krutým zkouškám, když bojová vůle prokázaná v mobilizaci roku 1938 byla zmarněna. Jestliže po porážce nacismu v roce 1945 bylo obnovení samostatného Československa pro svět samozřejmé, byla to také zásluha masarykovské tradice. Demokratický stát, před válkou ostrov uprostřed diktatur, octl se jejich pádem na prahu nové možnosti: pokročit v řešení sociálních a dalších společenských otázek. Takový stát jsme si představovali, takový stát poválečná Evropa potřebovala.

V desetiletích po válce, kdy slovo demokracie pokleslo v pouhou kamufláž, ukázalo Masarykovo dědictví svou hloubku a vkořeněnost v politické kultuře československé státnosti právě tím, že se totalitní moc bez této kamufláže navzdory silným slovům a navzdory odstraňování Masarykových soch i knih neobešla.

Ve Světové revoluci vyslovil Masaryk myšlenku, často vzpomínanou s pochybami, že čas autokracie skončil, nastává čas demokracie. Tento názor byl chápán jako předpověď. Dnes, po padesáti letech, se proměnil v nutnost a program.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 12, s. 2–3.

Plné znění

• In: Nový domov, roč. 38 (1987), č. 20.

Komentáře

• Černý, V.: K výročí smrti T. G. Masaryka. Obsah, září 1987, s. 2–4
• Machovec, M.: Masarykův odkaz do druhého půlstoletí. Ze zásuvky i z bloku, č. 14 (listopad 1987), s. 55–72
• Bohemicus: Muž proti proudu. Kritický sborník, roč. 7 (1987), č. 3, s. 65–68
• Sborník: Vzpomínka a výzva. Samizdat, strojopisná kopie, 72 s.

Pole