D419

1987, 12. říjen, Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění, České a Slovenské národní radě a Ministerstvu spojů ČSSR o porušování ústavně zaručeného práva na listovní tajemství a na tajemství dopravovaných zpráv. (Dokument č. 60/87)

Právo na listovní tajemství a na tajemství dopravovaných zpráv je nesporně jednou z podmínek občanské svobody a současně podmínkou rozvoje všeobecné kultury a jednotlivých oborů lidských činností v té které zemi, jakož i nezbytné mezinárodní spolupráce ve všech oblastech.

Ačkoliv právo na listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv je zaručeno Ústavou ČSSR a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, dochází v praxi k jeho častému porušování. Je to umožněno jednak určitými mezerami v prováděcích zákonech, které mají toto právo chránit, jednak tím, že vláda i nižší správní úřady vydávají nařízení a vyhlášky, jež jsou v rozporu s literou zákona, a trpí i další zásahy, které nejsou žádným předpisem upraveny. Při celkovém nedostatku veřejné kontroly a při nemožnosti dovolávat se soudní ochrany proti postupu státních úřadů se tak vytváří atmosféra, která spíše povzbuzuje jednotlivé správní úředníky i orgány činné v trestním řízení, aby právo občanů na listovní tajemství a na tajemství dopravovaných zpráv nezákonným způsobem porušovali.

Nezávislá skupina právníků vypracovala odborný rozbor situace na tomto právním úseku, který uveřejňujeme. Zároveň upozorňujeme na největší nedostatky v nynější právní úpravě i v praxi poštovního a telekomunikačního styku.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77

O listovním tajemství a tajemství dopravovaných zpráv

Listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv je zaručeno v článku 31 Ústavy ČSSR (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.), a to v plném souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv (rezoluce platnost OSN č. 217) III ze dne 10. 12. 1948, článek 11, i s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (rezoluce OSN č. 2200/III) ze dne 16. 12. 1966, článek 17, který vstoupil v pro ČSSR dnem 23. 3. 1976 a byl vyhlášen ministrem zahraničních věcí vyhláškou č. 120/1976 Sb.

Hlavní záruky tohoto ústavního (občanského) práva jsou (a nemohou – vzhledem k systému čs. práva – nebýt) obsaženy v nejblíže podústavních právních normách, tj. v zákonech, a to v oblastech správního a trestního práva.

Správně právní ochranu zajišťují zákon č. 222/1946 Sb. o poště (poštovní zákon), zvláště jeho § 8, a zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, zvláště jeho § 20.

Trestně právní ochranu zajišťují ustanovení §§ 239 a 240 trestního zákona (o porušování tajemství dopravovaných zpráv). Jediné obecně platné výjimky z listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv upravují ustanovení §§ 86 a 87 trestního řádu (zadržení a otevření zásilek). Především trestní řád mají také na mysli ustanovení § 20 odst. 2, věta druhá zákona o telekomunikacích a ustanovení § 8 odst. 2, věta druhá zákona o poště. Ostatní zákonné „výjimky“ mají charakter jen speciální (např. v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody, v zákoně celním, v zákoně o devizovém hospodářství a konec konců též v zákoně o poště). Zákon o poště a zákon o telekomunikacích doplňují prováděcí předpisy a další podzákonné právní předpisy, zvláště vládní nařízení č. 240/49 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, poštovní řád (příloha k opatření č. 120/1983 Věstníku FMS z roku 1968 se změnami), vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích.

Položíme-li podstatnou otázku, nakolik ČSSR při ochraně uvedeného práva dostává svým mezinárodním závazkům (a postupuje ústavně), nemůžeme setrvat u konstatování plného souladu článku 31 Ústavy ČSSR a článku 17 uvedeného mezinárodního paktu.

Předně se musíme tázat, zda je implementace uvedeného práva v příslušných zákonech dostatečná. Dále, zda prováděcí a jiné podzákonné předpisy jsou s těmito zákony v souladu. (Čs. právní řád sice vychází ze zásady, že nižší právní předpis nesmí odporovat předpisu vyššímu, neexistují však účinné právní záruky, které by zajišťovaly respektování této právní zásady.) Konečně se musíme též tázat, zda praxe je v souladu s těmito právními předpisy. A pokud není, pak se ptáme, zda je to jen důsledkem běžného správního marasmu nebo záměrem, popř. vědomým trpěním vyšších státních orgánů.

Poštovní zákon upravuje poštovní tajemství v § 8. Podle odst. 1 tohoto ustanovení „pošta, její zaměstnanci nebo jiní zaměstnanci v poštovní službě, byť i jen dočasně činní, nesmějí nikomu dávati zprávy o poštovním styku určitých osob nebo o obsahu třeba otevřených poštovních zásilek. Pokud ustanovení odst. 4 nestanoví jinak, nesmějí otevírat uzavřené poštovní zásilky, ani jinak pátrati po jejich obsahu. Osobám třetím nesmějí dáti ani možnost, aby se o poštovních zásilkách něčeho dovídaly.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „zprávy o poštovních zásilkách smí pošta dávati jen odesilateli a adresátu nebo jejich oprávněným zástupcům nebo právním zástupcům. Soudům a úřadům smí pošta vydati poštovní zásilky, dávati o nich zprávy nebo dovolovati nahlížeti do poštovních dokladů jen v případech stanovených zákonem.“ Podle odst. 3 tohoto ustanovení „všeobecná povinnost oznamovati určité trestné činy stanovená zákonem není dotčena ustanovením odstavce 1 a 2“. Odst. 4 tohoto ustanovení upravuje „právo pošty otevříti uzavřené poštovní zásilky“, a to taxativně pro tři případy: „1. nemohou-li být ani dodány adresátovi, ani vráceny odesilateli (neodbytné zásilky); 2. zjistí-li se na nich po podání vnější závada, která by mohla míti podstatný vliv na odpovědnost pošty; 3. je-li důvodné podezření, že obsahují věci, jejichž doprava je zakázána zákonem nebo je nebezpečná, tj. věci, které by mohly ohroziti lidskou bezpečnost nebo lidské zdraví nebo poškoditi jiné věci“. V tomto případě jde o speciální „výjimky“ z poštovního tajemství. Otevření uzavřené poštovní zásilky zde totiž nesměřuje – na rozdíl od případů upravených ustanovení §§ 86 a 87 trestního řádu (na které mj. odkazuje věta druhá odst. 2 § 8 poštovního zákona) – k zjištění obsahu listovní zásilky či dopravované zprávy. To je ve větším či menším rozsahu jen nezbytným vedlejším následkem při sledování jiného účelu, např. rozhodnout, co s neodbytnou zásilkou, zabránit vzniku škody apod. Primárně zde tedy nejde o zásah do listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv. Ustanovení § 5 odst. 3 vládního nařízení č. 240/1949 Sb. také výslovně stanoví, že „při otevírání poštovních zásilek v případech uvedených v § 8 odst. 4 poštovního zákona nesmí se jejich obsah prohlížet podrobněji, než jak toho vyžaduje účel prohlídky. U zásilek požívajících ochrany listovního tajemství musí se učinit opatření, aby toto tajemství nebylo porušeno.“

Podle ustanovení § 8 poštovního zákona lze tedy zasahovat do poštovního tajemství výlučně v případech stanovených zákonem. Tuto zásadu podtrhuje i ustanovení § 10 poštovního zákona, podle nějž „mimo případy stanovené zákonem nelze poště naříditi výkon veřejných služeb nebo ukládati jí břemena, kterými by byl postižen řádný a nerušený chod poštovní služby“. Z tohoto ustanovení vyplývá nejen povinnost státních a jiných orgánů a organizací zdržet se nezákonných zásahů vůči poště, ale též oprávnění a povinnost pošty takovéto nezákonné zásahy netrpět.

Je přirozené, že ne každá zásilka, resp. její obsah, může být dopravován poštou. Z ustanovení § 4 odst. 4 pod odst. 3 zákona o poště vyplývá, že z poštovní dopravy jsou vyloučeny zásilky, které 1. obsahují věci, jejichž doprava je zakázána zákonem a 2. jsou nebezpečné, tj. které obsahují věci, jež by mohly ohrozit lidskou bezpečnost nebo lidské zdraví nebo poškodit jiné věci. Proto vládní nařízení č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, v § 4 o zápovědi poštovní dopravy v odst. 1 pod písmenem a) a c) tyto věci z poštovní dopravy vylučuje. Nad rámec poštovního zákona však jdou ustanovení § 4 odst. 1 písmeno b) a d), zvláště však písmeno b) prováděcího vládního nařízení. Podle nich jsou z poštovní dopravy vyloučeny „b) zásilky, které svou vnější úpravou nebo obsahem směřují proti lidovědemokratickému zřízení nebo jsou z hlediska veřejného zájmu jinak závadné“ a „d) zásilky, jejichž vnějšek nebo zjevný obsah je urážlivý, hanlivý nebo nemravný“. Zde na první pohled zaráží rozdíl v textaci: pod písmenem d) „vnějšek, zjevný obsah“; pod písmenem b) „vnější úprava“, „obsah“. Tedy „zjevný obsah“ a „obsah“. Jde-li jen o textovou nepřesnost, musí se slovo „vnější“ pod písmenem b) vztahovat k „úpravě“ i „obsahu“. Srovnáním citovaného ustanovení § 4 odst. 1 platného vládního nařízení č. 240/1949 Sb. s ustanovením § 4 vládního nařízení č. 223/1946 Sb., kterým se prováděl zákon o poště a které bylo vládním nařízením č. 240/1949 Sb. zrušeno, zjišťujeme, že původní ustanovení § 4 písmeno c) ve znění: „c) poštovní zásilky, jejichž vnějšek nebo zjevný obsah je urážlivý, hanlivý, nemravný nebo z hlediska veřejného zájmu závadný“ byl zrušen a nahrazen dvěma výše citovanými ustanoveními § 4 odst. 1 písmeno b) a d). Smysl rozšíření původního textu je zřejmý bez komentáře. Z rozšíření a rozdělení původního textu je také bez dalšího zřejmé, že nebylo náhodou, nýbrž naopak záměrem vlády uvést ve vládním nařízení č. 240/1949 Sb. v § 4 odst. 1 písmeno b) pouze „obsah“ namísto „zjevného obsahu“. Že se tím toto ustanovení dostane do neřešitelného rozporu s poštovním zákonem a tehdy platnou Ústavou ČSR, zajímalo vládu asi ještě daleko méně než jiné, mnohem závažnější nezákonnosti té doby. Tento rozpor přetrvává dodnes a nelze ho řešit jinak než novelizací prováděcí vyhlášky k poštovnímu zákonu. V čem zásadně ryze právně tento rozpor spočívá: nejde-li výlučně o „zjevný obsah“, může jít i o „skrytý obsah“; skrytý obsah lze zjistit jen otevřením uzavřené poštovní zásilky; otevření takové zásilky upravuje ustanovení § 8 odst. 4 poštovního zákona (a je limitováno ustanovením § 5 odst. 3 vládního nařízení č. 240/1949 Sb., které by, jak se stává zřejmým až v této souvislosti, mělo být zakotveno přímo v poštovním zákoně); v daném případě by tedy muselo jít o důvodné podezření, že zásilka obsahuje věci, jejichž doprava je zakázána zákonem; vládní nařízení není zákon; tedy: zásilku, která svým skrytým obsahem směřuje proti lidovědemokratickému zřízení nebo je z hlediska veřejného zájmu jinak závadná, nemá pošta právo otevřít a tudíž ani vyloučit z poštovní přepravy; přitom by pošta měla takovou zásilku z poštovní dopravy vyloučit; měla by, ale nemůže, protože… etc.

Jako by ani na tom nebylo dost, platný poštovní řád rozvádí ustanovení § 4 odst. 1 písmeno b) citovaného vládního nařízení ve svém § 4 odst. 2 písmeno a) ještě dále: zásilkami, jejichž doprava je zakázána, jsou „zejména“ zásilky, které svou vnější úpravou nebo obsahem směřují proti socialistickému zřízení nebo proti jeho představitelům, nebo jsou z hlediska obecného zájmu jinak závadné“.

Zákon o telekomunikacích upravuje telekomunikační tajemství v ustanovení § 20. Podle odst. 1 tohoto ustanovení „organizace obstarávající provoz jednotné telekomunikační sítě a jejich pracovníci i jiné osoby pověřené úkoly v tomto provozu jsou povinni zachovávat tajemství jak o obsahu přijatých a zprostředkovaných zpráv, tak i o jménech korespondujících stran a o číslech rozmlouvajících účastnických stanic a nesmějí vyzrazovat jakékoliv údaje týkající se dopravovaných nebo zprostředkovaných zpráv“. Podle odst. 2 tohoto ustanovení „údaje o dopravovaných nebo zprostředkovaných zprávách mohou být sděleny jen odesilateli a adresátu nebo jejich oprávněným zástupcům (právním zástupcům). Soudům a jiným státním orgánům mohou být vydány dopravované a zprostředkované zprávy, sděleny údaje o nich nebo dovoleno nahlížení do provozních dokladů jen v případech stanovených zákonem“. Podle odst. 3 tohoto ustanovení „ustanovení předchozích odstavců platí přiměřeně i pro ostatní provozovatele telekomunikačních zařízení a jejich pracovníky, jakož i pro uživatele jednotné telekomunikační sítě, kteří se – byť i náhodou – při svém telekomunikačním styku dovědí o skutečnostech, jež mají být podle předchozích odstavců utajeny“.

Ustanovení § 17 vyhlášky č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, telekomunikační tajemství ještě podrobněji upřesňuje: „1. Pracovníci spojů smějí ve vnitřním služebním styku zjišťovat a vzájemně si sdělovat údaje, na něž se vztahuje telekomunikační tajemství, jen v rozsahu nezbytně nutném k výkonu služby. 2. U zpráv zprostředkovaných mezi účastnickými stanicemi se považují za odesilatele a adresáty zpráv účastníci stanic. 3. Ochranu telekomunikačního tajemství nelze požadovat pro telefonní hovory konané z veřejných telefonních automatů nebo veřejných telefonních stanic, pokud jde o možnost vyslechnutí hovoru třetími osobami v blízkosti automatu nebo stanice.“

I když zákon o telekomunikacích nezná obdobné ustanovení jako je v § 10 odst. 1 poštovního zákona, není v dané souvislosti bez významu ustanovení § 3 odst. 3 zákona o telekomunikacích, které ukládá Ústřední správě spojů péči o utajení přenášených zpráv.

Jednoduchá je úprava výluky z telekomunikační dopravy. Podle § 3 odst. 10 citovaného zákona jsou z dopravy vyloučeny „zprávy, jejichž obsah může ohrozit bezpečnost státu nebo jiné důležité hospodářské zájmy nebo které jinak odporují zákonům“.

Takzvaný odposlech telefonních hovorů není zákonem upraven, a tudíž všude tam, kde k němu dochází pro mimotelekomunikační potřeby, jde o nezákonný zásah do telekomunikačního tajemství, resp. tajemství dopravovaných a zprostředkovaných zpráv.

Ustanovení § 86 trestního řádu upravuje zadržení, pozdržení a vydání zásilek. U zadržení zásilek rozlišuje dva případy. Podle 1. odst. „Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení nutno zjistit obsah nedoručených telegramů, dopisů nebo jiných zásilek, které pocházejí od obviněného nebo jsou pro něho určeny, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor, vyšetřovatel nebo vyhledávací orgán, aby mu je pošta nebo podnik provádějící jejich dopravu vydaly; vyšetřovatel nebo vyhledávací orgán k tomu potřebují předchozí souhlas prokurátora“. Nařízení podle tohoto odstavce lze vydat 1. jen v řízení o trestných činech (srv. „od obviněného“; u přečinů by šlo o „podezřelého“) a 2. až poté, co bylo obvinění vzneseno (§ 163 trestního řádu) nebo sděleno (§ 169 písmeno a trestního řádu) – srv. „od obviněného“ a ustanovení § 32 trestního řádu o obviněném: to znamená, že tímto úkonem nelze zahájit trestní stíhání podle ustanovení § 160 odst. 1 věta třetí trestního řádu (přirozeně při splnění ostatních zřejmých podmínek v citovaném odstavci uvedených).

Podle odst. 2 § 86 trestního řádu „v případě, že bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podle hlavy první zvláštní části trestního zákona, může prokurátor nebo vyšetřovatel s předchozím souhlasem prokurátora nařídit, aby mu pošta nebo podnik provádějící dopravu zásilek vydaly zásilku, u níž je důvodné podezření, že jí byl spáchán takový trestný čin nebo že s takovým trestným činem souvisí, jestliže je k objasnění skutečností závažných pro trestní stíhání nutno zjistit její obsah“.

Mimo rozdíly oproti předchozímu odstavci očividné se nařízení podle tohoto odstavce liší tím, že jeho vydání není podmíněno vznesením nebo sdělením obvinění (§ 163, § 169 písmeno a trestního řádu).

Odst. 3 § 86 trestního řádu upravuje pozdržení zásilky: „Bez nařízení uvedeného v odstavci 1 nebo 2 může být doprava zásilky pozdržena na příkaz vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu anebo i orgánu Sboru národní bezpečnosti, avšak jen tehdy, jestliže nelze tohoto zařízení předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. Nedojde-li poště nebo podniku provádějícímu dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení předsedy senátu, prokurátora, vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu, aby mu byly zásilky vydány, nesmí pošta nebo podnik dopravu zásilek dále zdržovat.“

Nařízení podle věty druhé tohoto odstavce může být vydáno pouze při splnění podmínek k jeho vydání podle 1. anebo 2. odstavce, což mj. znamená, že vyšetřovatel nebo vyhledávací orgán k jeho vydání potřebují nezbytně předchozí souhlas prokurátora (srv. též ustanovení § 87 odst. 1 trestního řádu – „zásilku vydanou podle § 86 odst. 1 nebo 2“).

Postup po vydání zásilek upravuje ustanovení § 87 trestního řádu:

1. Zásilku vydanou podle § 86 odst. 1 nebo 2 smí otevřít jen předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor, vyšetřovatel nebo vyhledávací orgán; vyšetřovatel nebo vyhledávací orgán potřebuje k otevření předchozí souhlas prokurátora.
2. Otevřená zásilka se odevzdá adresátovi, a není-li jeho pobyt znám, některému z jeho rodinných příslušníků; jinak se zásilka vrátí odesilateli. Je-li však obava, že by odevzdání zásilky mělo škodlivý vliv na trestní stíhání, připojí se zásilka ke spisu; je-li to vhodné, oznámí se adresátovi obsah dopisu nebo telegramu. Není-li jeho pobyt znám, učiní se oznámení některému z jeho rodinných příslušníků.
3. Zásilka, kterou nebylo uznáno za nutné otevřít, odevzdá se ihned adresátovi nebo se vrátí poště nebo podniku, který ji vydal.“

Speciální „výjimky“, které však nejsou přímým zásahem do listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, obsahuje celní zákon (zákon č. 44/1974 Sb.) a zákon č. 142/1870 Sb. o devizovém hospodářství. Podle § 24 zákona o devizovém hospodářství „kontrolu zachovávání ustanovení tohoto zákona o dovozu a vývozu hodnot (§ 10 až 12) a jej provádějících předpisů vykonávají celní orgány, které jsou v této své působnosti oprávněny provádět vnější i vnitřní prohlídky… listovních a jiných zásilek…“

Podle článku V odst. 2i dodatku 3 poštovního řádu „všechny poštovní zásilky do ciziny podléhají celní kontrole“ (srv. též § 36 a následující celního zákona).

Podle § 28 celního zákona se „celní prohlídka listovních zásilek provede pouze tehdy, je-li důvodné podezření, že listovní zásilky obsahují nejen písemná sdělení, ale i zboží“.

Podle § 26 odst. 2 celního zákona „při celní prohlídce musí být šetřeny ústavní a jiné zákonné předpisy o ochraně osobní svobody a listovního tajemství“.

Protože podle § 22 odst. 1 celního zákona „jsou zbožím pro účely tohoto zákona veškeré hmotné věci movité, s výjimkou věcí a jiných hodnot, jejichž dovoz a vývoz upravují předpisy o devizovém hospodářství“, nelze listovní zásilky oznamující pouze písemná sdělení pokládat za zboží, o jehož propuštění celnice rozhoduje podle § 8 odst. 1 písmene b) celního zákona, neboť již citované ustanovení § 28 celního zákona zásadně a výslovně rozlišuje „písemná sdělení“ a „zboží“, přičemž tímto zbožím jsou zboží vymezená v ustanovení § 22 odst. 1 celního zákona a devizové hodnoty vymezené v ustanovení §§ 10 až 12 zákona o devizovém hospodářství, poslední per § 24 téhož zákona.

Pak na listovní zásilky obsahující písemná sdělení nedopadá ani § 102 odst. 4 celního zákona, kde se říká: „V případech, kdy je podezření, že při dovozu, vývozu či průvozu zboží byl spáchán trestný čin nebo přečin, odevzdá celnice zajištěné zboží na požádání orgánům činným v trestním řízení.“

Jakékoli zabavování listovních zásilek obsahujících pouze písemná sdělení celními orgány proto nemá zákonný podklad. (Tím přirozeně nejsou dotčena ustanovení §§ 86 a 87 trestního řádu)

Za zcela nezákonnou nutno pokládat praxi zabavování knih, popř. novin a časopisů, doručovaných ze zahraničí do ČSSR, celními orgány zřízenými při poštovních úřadech (např. Ředitelství mezinárodní poštovní přepravy v Praze 1, nám. M. Gorkého 13).

Vyslovit propadnutí nebo zabrání zboží (a knihy jsou zbožím, byť cla prostým) může celnice podle §§ 89 a 90 celního zákona jen v souvislosti s celním přestupkem. Celní přestupky vymezují ustanovení §§ 85 až 87 celního zákona. Z nich vyplývá, že dovozem knih nelze celní přestupek spáchat.

Knihy nemohou být ani vyloučeny z dopravy podle § 4 odst. 1 písmeno a) vládního nařízení č. 240/1949 Sb. a propadnout ve prospěch státu podle § 6 odst. 4 téhož vládního nařízení, protože neexistuje žádný platný čs. zákon, který by konkrétní knihy (ani knihy jako takové) vylučoval z poštovní přepravy. Dovolávání se – jak se v praxi děje např. výše zmíněným ředitelstvím – archaického ustanovení § 4 zákona č. 94/1949 Sb. o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací, v němž se uvádí, že „ministerstvo informací a osvěty řídí rozšiřování neperiodických publikací domácího i cizího původu“ právně nemůže obstát.^{E1Odvolání na zákon č. 94/1949 se používalo pro zabavování zahraničních publikací došlých poštou, jak dosvědčuje úřední sdělení Ředitelství mezinárodní poštovní přepravy: „Vážený(á), sdělujeme Vám, že připojená poštovní zásilka obsahovala – mimo jiné – tyto neperiodické publikace: Günter Gaus [sic]: Wo Deutschland liegt 450 g. Dovoz a rozšiřování těchto neperiodických publikací byly zakázány rozhodnutím Ministerstva kultury vydaným na základě § 4 zákona č. 94/1949 Sb., o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací. Proto byly zmíněné neperiodické publikace vyloučeny z poštovní přepravy. Věci vyloučené z poštovní přepravy propadají podle § 6 odst. 4 vládního nařízení č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, ve prospěch státu. S pozdravem Světu mír!“ [nečitelný podpis]. ČSDS, sb. Charta 77.} Předně žádné rozhodnutí nynějšího ani minulého ministerstva kultury není zákonem. Dále nelze přehlížet, že citovaný zákon má na mysli rozšiřování knih tak řečeno ve velkém, a nemůže tudíž dopadat na dárkové balíčky s knihami. Tato praxe je navíc v rozporu s článkem 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pokud orgány celní správy, popř. pošty, tuto praxi provádějí skutečně na základě nějakých rozhodnutí Ministerstva kultury, nesvědčí to ani o dostatečné vzdělanosti příslušných úředníků, ani o jejich „ideově politické“ a občanské zdatnosti, nýbrž o jejich do nebe volajícím nedostatku. Jaký nedostatek mravnosti, občanské zdatnosti a intelektu musí mít ministerský úředník, který si osobuje právo diktovat svéprávným občanům, jaké knihy nesmějí číst, resp. jaké knihy si nesmějí dovážet či nechat posílat, aby je nemohli číst! A jaký přístup k nezbytné výměně kulturních hodnot mají příslušné orgány, které připouštějí, aby poštovní či celní úředníci byli arbitry v této oblasti? Nelze zapomínat, že zákazy dovozu knih a časopisů se často neblaze dotýkají titulů obsahujících cenné informace, nezbytné pro rozvoj vědy a kultury.

Ke zvláštním omezením práva na listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv dochází ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody.

Trestní řád stanoví, že ve vazbě je obviněný podroben jen těm omezením, která jsou nutná k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhání. Řád výkonu vazby, který není zákonem, ale rozkazem ministra spravedlnosti, uvádí dvojí omezení pro korespondenci obviněných ve vazbě: 1. s výjimkou dopisů s justičními a státními orgány a s obhájcem a s právním zástupcem smí obviněný „psát a přijímat dopisy zpravidla jednou za 14 dní“; a 2. „Korespondenci obviněnému adresovanou a jím odesílanou postoupí správa věznice příslušnému orgánu činnému v trestním řízení k eventuálnímu opatření“. Takto se eufemisticky vyjadřuje, že korespondence podléhá dvojí cenzuře – správy věznice a vyšetřovatele. Protože chybí jakákoliv zákonná úprava, dochází často k excesům, kdy dopisy jsou zadržovány s poznámkou „pište jen o rodinných věcech!“. Řád výkonu vazby by měl stanovit, že důvodem nepropuštění dopisu obviněného může být jen obava z maření vyšetřování, pokud je obviněný ve vazbě z koluzních důvodů. Pokud jde o vězeňskou cenzuru, měl by jí vymezit možnost nepropuštění dopisu jen pro ten případ, kdy půjde o domluvu o útěk z vazby nebo jiné hrubé maření výkonu úředního rozhodnutí. Zejména je však nutno stanovit lhůty, během nichž se mají doručovat dopisy od obviněného a dopisy jemu adresované: je totiž běžným, ba dokonce všeobecným prostředkem nátlaku na obviněného, že korespondence mezi ním a jeho příbuznými či přáteli je alespoň v prvních týdnech vazby záměrně zdržována, a to i několik týdnů.

Zákon o výkonu trestu odnětí svobody stanoví diferencovaná omezení pro písemný styk odsouzeného; kromě státních, justičních a penitenciárních orgánů a také společenských organizací posledního pracoviště a bydliště odsouzeného smí odsouzený udržovat písemný styk jen s přímými příbuznými, a to ještě omezeně podle nápravně výchovných skupin. Jen „je-li v zájmu jeho nápravy anebo je-li pro to jiný závažný důvod, může mu být povolen písemný styk i s jinou osobou, popřípadě přijetí její návštěvy. K zabezpečení účelu výkonu trestu se dopisy odsouzených cenzurují.“

Také toto ustanovení je třeba novelizovat a zpřesnit obrat „k zabezpečení účelu trestu“; tímto účelem je, jak plyne z téhož zákona, zabránění v dalším páchání trestné činnosti a dále převýchova. V běžné praxi nápravně výchovných ústavů je totiž tohoto ustanovení zneužíváno, resp. ustanovení je vykládáno zcela volně. Opět se zde odsouzení nutí, aby psali „jen o rodinných záležitostech“ a každý projev individuality je krutě stíhán. Zvláště jsou postiženi odsouzení za tzv. trestné činy proti republice.

Trestněprávní ochranu listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv zajišťují ustanovení 239 a 240 trestního zákona Jde o úmyslné trestné činy. Chráněno je tajemství uzavřeného listu nebo jiné písemnosti zasílaných poštou nebo jiným dopravním zařízením a zpráv podávaných telefonem, telegramem nebo jiným takovým veřejným zařízením. Za úmyslné porušení tohoto tajemství, jež může spáchat kdokoliv, je stanoven trest odnětí svobody v trvání až šesti měsíců nebo nápravně opatření (§ 239 odst. 1 trestního zákona). Spáchá-li tento čin, popř. jinému ho umožní spáchat, nebo pozmění nebo potlačí písemnost nebo zprávu pracovník poštovní, telegrafní nebo telefonní služby, je přísněji trestný, a to odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením nebo zákazem činnosti (§ 239 odst. 2 trestního zákona).

Kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch prozradí tajemství, o němž se dozvěděl z písemnosti nebo zprávy, které jsou dopravovány, nebo takové tajemství využije, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením (§ 240 odst. 1 trestního zákona). Přísněji je potrestán pracovník poštovní, telegrafní nebo telefonní služby, který takový čin spáchá nebo ho jinému úmyslně umožní spáchat – odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením nebo zákazem činnosti (§ 240 odst. 2 trestního zákona).

Občanskoprávní ochranu listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv poskytuje ustanovení § 11 a následující občanského zákona (o ochraně osobnosti), zvláště ustanovení §§ 12, 13 a 16 občanského zákona Zde může být – na rozdíl od trestního – řízení zahájeno z iniciativy dotčeného občana vždy, ten však na druhé straně ponese plně důkazní břemeno.

Závěr

Považujeme za nepřípustné dosavadní zneužívání § 8 odst. 4 poštovního zákona, na jehož základě jsou některé zásilky otevírány např. jako „neodbytné“ (třeba s poškozenou adresou), ve skutečnosti je však zkoumán obsah nejen z hlediska zjištění adresy či jiných zákonných důvodů, nýbrž obsah je čten z hlediska myšlenek a informací, které odesilatel sděluje adresátovi, a na základě toho je někdy i zahajováno trestní řízení proti odesilateli. Stává se tak často zejména u zásilek určených do ciziny, ale někdy i ve vnitrostátní poště. (Tak tomu bylo v případě René Matouška, Petra Cibulky, Jaroslava Švestky, Pavla Křivky a jiných.) Přitom vzniká důvodné podezření, že dopisy byly již předtím protizákonně čteny neznámými osobami, které pak úmyslně poškodily adresu, aby dopis mohl být znovu úředně otevřen. Podobné případy se stávají i v telekomunikačním styku. Například poštovní úřednice Kapustová ze Zvolena z obsahu telefonického rozhovoru, jehož jedním účastníkem byl Jan Litomiský, údajně usoudila, že se jedná o „člena jakési protistátní skupiny“ a vystupovala pak jako svědkyně proti tomuto účastníkovi, když byl obžalován podle § 98 trestního zákona. Nutno zdůraznit, že uvedená úřednice porušila zákon a rovněž při procesu byl porušen zákon. Prokurátoři by neměli takové protizákonným způsobem zjištěné „důkazy“ předkládat a soudy by je neměly připouštět.

Protizákonná jsou ustanovení obsažená ve vládním nařízení 240/1949 Sb. a v platném poštovním řádu zakazující dopravu zásilek, které svým obsahem směřují proti lidovědemokratickému, resp. socialistickému zřízení, zatímco poštovní zákon zjišťování obsahu v takovýchto případech nedovoluje. Navrhujeme proto, aby tato protizákonná ustanovení byla příslušnými orgány zrušena. Obdobně je třeba novelizací zpřesnit ustanovení § 3 odst. 10 zákona o telekomunikacích, jehož může být v jeho dosavadním znění z politických i jiných důvodů snadno zneužito.

Ke zcela svévolnému zneužití vybízí ustanovení § 86 odst. 2 trestního řádu. Podle něho může vyšetřovatel StB zahájit vyšetřování ve věci (proti neznámému pachateli) pro trestný čin podle kteréhokoliv paragrafu hlavy I trestního zákona a na základě toho se souhlasem prokurátora kontrolovat jakoukoliv poštovní zásilku, která se mu jeví jako „podezřelá“. Obcházením zákona pak může docházet k nekontrolovatelným zásahům do soukromí kteréhokoli občana. Navrhujeme zrušení odst. 2 § 86 trestního řádu bez náhrady, neboť umožňuje nekontrolovatelné zásahy do soukromí občanů. Dále navrhujeme doplnění zákona o povinnost justičních orgánů oznamovat zadržování zásilek, jak se to částečně v praxi děje.

Důkladnou novelizaci vyžadují ustanovení o manipulaci s korespondencí a o cenzuře dopisů obviněných ve vazbě a odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, která jsou obsažena v řádu výkonu vazby a v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody, aby se odstranila nebo snížila libovůle vězeňských a justičních orgánů a nepřiměřené zásahy do soukromí.

Mělo by se skoncovat se nezákonnou praxí zabavování knih a jiných publikací na celnicích a Ředitelství mezinárodní poštovní přepravy, které tuto praxi provádí nebo zprostředkovává, by mělo být zrušeno.

Pokud jde o trestní právo, bylo by vhodné zvážit, zda by neměla být zakotvena v trestním řádu možnost soukromoprávní žaloby, respektive vedlejší soukromoprávní žaloby v těch trestních věcech, kdy je poškozený na zahájení trestního stíhání bytostně interesován, jako je tomu v případě porušování listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv.

V zájmu dosažení vzájemného souladu jednotlivých zákonů a předpisů a jejich souladu s Ústavou a mezinárodními závazky ČSSR a v zájmu upevnění právního vědomí, vytváření právních jistot a odstraňování nezákonné praxe státních orgánů je nutno počítat se zřízením Ústavního soudu, který byl ustaven zákonem o čs. federaci v roce 1968, ale dosud neexistuje.

Konečně navrhujeme, aby i v Československu byl vypracován a schválen zákon o odvolání se k soudu proti nezákonným krokům úředních osob, omezujících občanská práva.

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

E1.

Odvolání na zákon č. 94/1949 se používalo pro zabavování zahraničních publikací došlých poštou, jak dosvědčuje úřední sdělení Ředitelství mezinárodní poštovní přepravy: „Vážený(á), sdělujeme Vám, že připojená poštovní zásilka obsahovala – mimo jiné – tyto neperiodické publikace: Günter Gaus [sic]: Wo Deutschland liegt 450 g. Dovoz a rozšiřování těchto neperiodických publikací byly zakázány rozhodnutím Ministerstva kultury vydaným na základě § 4 zákona č. 94/1949 Sb., o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací. Proto byly zmíněné neperiodické publikace vyloučeny z poštovní přepravy. Věci vyloučené z poštovní přepravy propadají podle § 6 odst. 4 vládního nařízení č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, ve prospěch státu. S pozdravem Světu mír!“ [nečitelný podpis]. ČSDS, sb. Charta 77.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	12
Měsíc	10
Rok	1987
Zpracovaný	true
OCR	false