D421

1987, 26. říjen, Praha. – Kritický rozbor sjezdů uměleckých svazů konaných v roce 1987 a situace v těchto organizacích. (Dokument č. 62/87)

O sjezdech uměleckých svazů

V první polovině letošního roku proběhly sjezdy uměleckých svazů, jejichž postavení v československé společnosti je zakotveno v autorském zákoně, který je v § 40 definuje jako dobrovolné organizace autorů a výkonných umělců. Některým z těchto sjezdů předcházela aktivita členstva vyvolaná očekáváním změn, jiné proběhly bez zřejmého zájmu členstva a kulturní obec je ani nevnímala. Vcelku však průběh sjezdů svědčil o tom, že vedení svazů byla dobře připravena jakýmkoli pokusům o změny zabránit.

Sjezd českých spisovatelů a federální sjezd československých spisovatelů v květnu nezanechaly v kulturním životě Československa žádné stopy. Celý průběh obou sjezdů – až na ojedinělé kritické hlasy, které nevyvolaly žádný dialog – potvrdil podřízenost spisovatelských organizací strnulé kulturní politice současné státní moci. Spisovatelé, jejichž díla jsou zveřejňována oficiálními nakladatelstvími, sdělovacími prostředky a divadelními jevišti, mlčí nadále jakožto občané i jako kriticky myslící lidé.

V červnu se konal sjezd Svazu českých architektů, na kterém se diskutovalo otevřeně o krizi české architektury. Technická zaostalost a ekonomické podmínky ve stavebnictví způsobily, že architekti se vůči investorům nemohou prosadit, a zejména výstavba bytů po architektonické stránce upadá. Bezradnost, bezkoncepčnost politiky a přizpůsobivost vedení svazu způsobily takový pokles autority architektury a vyvolaly takovou skepsi vůči perspektivám této profese, že dokonce klesá počet zájemců o studium architektury. Vedení Svazu českých architektů, které se proti tomuto vývoji nedokázalo vzepřít, se však před důsledky kritického ovzduší sjezdu pojistilo. Požadavek vznesený před sjezdem, aby byla zavedena zásada tajného hlasování, se podařilo odrazit, a staronové vedení bylo opět zvoleno aklamací.

Mimořádný průběh měl sjezd dramatických umělců. Už delší dobu před sjezdem požadovali nejmladší divadelní umělci prostor pro svobodnou tvorbu svých inscenací. V předsjezdovém období vypracoval okruh dramatických umělců, soustředěný kolem „komise divadla mladého diváka Svazu českých dramatických umělců“, kritickou analýzu podmínek současného divadla, která byla zveřejněna v časopise Scéna. Dramatičtí umělci v ní kritizovali strnulost sítě současného divadelnictví, která brání vzniku souborů, založených na generační a názorové spřízněnosti. Poukázali na rozbujelost ekonomicky nákladné administrativy, jež by už zřejmě byla schopna fungovat bez divadel a kterou často vedou lidé dosazení odjinud, kteří divadlu nerozumějí. Zásahům této administrativy padá za oběť řada závažných divadelních her a inscenací. Podobnou cestou se z české divadelní kultury ztratila mnohá jména a řadu let se vytváří dojem, jako by tito lidé a jejich díla v české kultuře nikdy neexistovali. Mladí dramatičtí umělci také požadovali, aby byla uznána odpovědnost divadla vůči vlastní tvorbě bez poručníkování a bez zasahování nadřízených institucí.

Někteří ze spoluautorů kritické analýzy podmínek současného divadla, kteří nebyli na sjezd delegováni, byli pozváni jako hosté, někteří se sjezdu nemohli zúčastnit vůbec. Mezi pozvanými chyběli ovšem divadelní umělci nejvíce diskriminovaní, jako např. zasloužilá umělkyně Vlasta Chramostová. Diskuse na sjezdu byla různými způsoby omezována, takže autoři kritické analýzy podmínek v českém divadelnictví nemohli plně tlumočit podněty, kvůli kterým na sjezd přišli. Podařilo se však prosadit usnesení, že budou svolány dvě konference, na nichž dramatičtí umělci projednávají naléhavé problémy divadel, dramaturgie i samotného svazu, jež sjezd neprojednal.

Mimořádně široký veřejný ohlas měl diskusní příspěvek národního umělce Miloše Kopeckého, který svou kritičností předsednictvo sjezdu překvapil a sklidil potlesk delegátů. Diskusi však nevyvolal. Ti, kdo mu zatleskali, na závěr sjezdu znova zvolili staronové vedení svazu.

Nejpříznačnější pro stav kultury a pro možnosti, jaké tvůrčím pracovníkům poskytuje dnešní situace, byl sjezd Svazu českých výtvarných umělců. Před sjezdem tohoto svazu, který proběhl v březnu letošního roku a trval pouze dva dny, se rozvinula mimořádně široká aktivita výtvarníků od nejmladších až po nejstarší a prakticky celá výtvarná obec v Praze, v Brně a na jižní Moravě zaujala k vedení, které řídilo svaz od roku 1970, ostře kritický postoj.

Nepočetná skupina funkcionářů svazu, jež představovala jeho vedení, založila dnešní Svaz českých výtvarných umělců v roce 1970, poté, kdy byl legitimní svaz za tak řečené „normalizace“ administrativním rozhodnutím bez souhlasu jeho 3418 členů zlikvidován. Tehdejší takzvané „zdravé jádro“ založilo svaz nový a zavedlo segregační princip, jímž se podmínky výtvarných umělců podstatně lišily od podmínek v ostatních svazech. Nový svaz přijímal členy výhradně podle politických kritérií a přijal jich první léta jen šedesát. Další profesionální výtvarní umělci byli pouze registrováni při Českém fondu výtvarných umění. Ještě roku 1975 měl Svaz českých výtvarných umělců pouze 283 členy, teprve v období 1975–1986 vzrostl jejich počet na 1350. I v průběhu tohoto „rozšiřování“ členské základny byla Praha, tradiční středisko české výtvarné kultury, diskriminována. Počet nečlenů registrovaných při Českém fondu výtvarných umění mezitím vzrostl přílivem mladších umělců na 4200. Kromě toho existuje početná skupina profesionálních výtvarných umělců, a to mladších i starších, jimž je odepřena i tato minimální ochrana. Profesionální výtvarní umělci jsou tedy rozděleni do tří vrstev: jsou to členové svazu, kteří teoreticky požívají práv zaručených autorským zákonem, ale vzhledem k despotickým praktikám funkcionářů vedení svazu jich mohou užívat jen v omezeném rozsahu; druhou, a to nejpočetnější vrstvu, představují výtvarní umělci registrovaní Fondem výtvarných umění, kteří jsou svých autorských práv zbaveni, takže s nimi například o koupi jejich děl nikdo nejedná, ale požívají alespoň ochrany před zákonem tak jako umělečtí řemeslníci; třetí vrstvu představují profesionální výtvarní umělci, kterým je odepřena i registrace, takže jako výtvarní umělci nemají vůbec žádná práva – ani autorská, ani občanská.

Touto segregací, která způsobila, že i staří uznávaní mistři se ocitli v situaci bezprávných lidí, si vedení svazu osvojilo absolutní moc nad veškerým výtvarným děním. Zlikvidovalo nejvýznamnější středisko české výtvarné kultury tím, že znemožnilo pražské organizaci výtvarných umělců jakoukoliv činnost. Výtvarní umělci v hlavním městě republiky se po celých sedmnáct let nemohli scházet, nemohli projednávat profesionální otázky, pořádat výstavy, vyslovovat se k výtvarným problémům pražského životního prostředí atd. Současně s likvidací původního svazu a se založením svazu segregačního došlo k likvidaci většiny odborných výtvarných časopisů a výtvarného nakladatelství. Tím byl přerušen přístup k informacím, byla vyloučena možnost svobodného dialogu a veškerý výtvarný život byl podřízen skupině členů vedení, kteří sami rozhodovali v tajných jednáních o tajných nákupech výtvarných děl, o neveřejných a neanonymních soutěžích, o rozdělování stipendií a půjček, o jmenování uměleckých komisí, odpovědných pouze jim, o výstavách, o přidělování ateliérů atd. Výstavy, které unikaly kontrole vedení svazu, byly zakazovány i v případech, kdy proti nim místní ani státní orgány neměly námitky. Tak bylo z podnětu vedoucích funkcionářů svazu zakázáno nebo hned po vernisáži přerušeno nejméně dvacet výstav.

Jediným regulérním setkáním výtvarných umělců v období před sjezdem byl aktiv výtvarníků jihomoravského kraje. Odtud i od jiných výtvarných umělců, mladých i starších, od jednotlivců i od skupin, přicházela vedení svazu před sjezdem či přímo sjezdu řada návrhů a požadavků, svědčících o tom, že stav výtvarné kultury a poměry ve svazu jsou neúnosné. V dopisech, rezolucích a peticích adresovaných sjezdu, se opakovaly mimo jiné požadavky, aby byl zrušen segregační systém dělení výtvarníků na členy svazu a na umělce registrované při Českém fondu výtvarných umění který je v rozporu s autorským zákonem, aby byla obnovena diskuse o problémech české výtvarné kultury a možnost sdružování výtvarníků uvnitř svazu, aby bylo obnoveno výtvarné nakladatelství a odborný výtvarný časopis, aby byly obnoveny veřejné anonymní soutěže a zveřejňovány jejich výsledky atd. atd., zkrátka požadavky, které se nezasvěcenému mohou zdát nepochopitelné, protože obsahují samozřejmosti, bez jakých žádná výtvarná kultura a tvůrčí práce nemohou existovat. Je pozoruhodné, jak často se v dopisech a v peticích zaslaných sjezdu a v diskusních příspěvcích, které nesměly být na sjezdu předneseny, opakoval požadavek, aby byly ve svazovém měřítku zveřejněny stanovy svazu a pravidelné zprávy o hospodaření finančními prostředky svazu a fondu. I takovéto základní informace vedení členstvu utajovalo.

Sjezdu byl mimo jiné adresován dopis nazvaný Delegátům sjezdu, podepsaný 27 předními výtvarnými umělci, mezi nimiž byli národní umělci i mladí výtvarníci. Předsednictvo sjezdu chtělo nejdříve přečtení dopisu zabránit. Nakonec je však muselo přece jen připustit, ale delegát, který text četl, byl přerušován a čtení nedokončil. Dalších osm rezolucí, podepsaných výtvarnými umělci z různých míst republiky a adresovaných sjezdu, předsednictvo delegátům jednoduše utajilo. Z delegátů sjezdu, kteří se přihlásili do diskuse, mohli vystoupit jen ti, kterým to předsednictvo podle vlastního výběru dovolilo, a navíc v takovém pořadí, které předsedající tajemník svazu František Spilka určil. Požadavek, aby byly předneseny všechny diskusní příspěvky, byl zamítnut bez hlasování. Kandidátka ústředního výboru svazu byla rozdána teprve těsně před volbami a jednání o protikandidátce nebo o jednotlivých protikandidátech bylo předsedajícím tajemníkem Františkem Spilkou bez diskuse zamítnuto.

Tak se stalo, že sjezd Svazu českých výtvarných umělců zvolil znova vedení, jemuž celá tvůrčí část výtvarné obce vyslovila nedůvěru. O pět měsíců později, v srpnu, proběhl sjezd federálního svazu výtvarných umělců a jeho průběh potvrdil, že struktura vzniklá v době tzv. „normalizace“ kritice výtvarné obce odolala. Vedení, které si v uplynulých sedmnácti letech vedlo tak svévolně a destruktivně, nemusí ani po sjezdu brát ohled na mínění výtvarné obce. Jestliže těsně před sjezdem českého svazu na čas postrádalo pocit nekritizovatelnosti a absolutní moci, jemuž v uplynulých letech přivyklo, tak to neznamená, že výtvarná obec mohla očekávat jakoukoli podporu ve svém úsilí o nápravu. Výtvarným umělcům, jimž důsledky tzv. „normalizace“ dodnes brání v užívání autorských práv, nezbývá, než aby se o sebe postarali sami a vytvořili si struktury, které je jejich bezprávného postavení zbaví.

Totéž v podstatě platí pro ostatní výkonné umělce a autory. Umělecké svazy, které jim mají sloužit jako jejich dobrovolné organizace, nejsou demokraticky řízeny a členstvo v nich nemůže uplatňovat žádný vliv. Zkušenosti umělců z posledních 17 let krom toho svědčí o tom, že podmínky v jejich svazech, a tím i podmínky jejich tvůrčí práce, jsou ve stále větší míře ovlivňovány nikoli ministerstvem kultury nebo ideologickým oddělením ÚV KSČ, ale ministerstvem vnitra. Výkonní umělci a autoři, kteří nepožívají práv stanovených autorským zákonem a jimž jsou kromě toho upírána práva, jež jim zaručuje Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, by se měli svých práv účinně dovolávat a vytvářet si dobrovolné svazy a uskupení, které by je jejich bezprávného postavení zbavily.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 15, s. 2–4
• Listy, roč. 17 (1987), č. 6, s. 69.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	26
Měsíc	10
Rok	1987
Zpracovaný	true
OCR	false