D453

1988, 21. březen, Praha. – Výzva k veřejnosti SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR, aby přispěla k odsouzení srpnové invaze do Československa. (Dokument č. 13/88)

Výzva k veřejnosti pěti zemí – SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR

V srpnu uplyne dvacet let od vojenského zásahu pěti zemí proti pražskému jaru, proti pokusu československého lidu reformovat, demokratizovat a mravně obrodit svou vlast. Dvacetiletý odstup potvrzuje ještě zřetelněji tehdejší celonárodní přesvědčení, že vojenská akce byla neuváženým a nešťastným činem. Měla zhoubné důsledky nejen pro Československo, tento čin měl neblahý vliv na život všech zemí, jež se invaze zúčastnily, protože se zastavily nebo zpomalily ekonomické, sociální a politické reformy, které si vynucoval tehdejší stav. Upevnil se ideologický konservatismus, který vedl k pozdějším krizím a otřesům, ke stagnaci, nehybnosti a morální destrukci. To pak způsobilo, že současné snažení o změny a reformy probíhají na vrcholu negativního vývoje, s obtížemi a v nedůvěřivém sociálním prostředí. Bez onoho hanebného rozhodnutí vojensky potlačit československý pokus o obrodu by asi panoval dnes v „evropském domě“ řád pevnější důvěry, jež je nezbytným předpokladem mírového procesu na našem kontinentě.

Důsledky, které měl vojenský zásah pro Československo, jsou všeobecně známy; ovlivnil negativně historické osudy země a osudy milionů lidských bytostí. Po dvaceti letech se dokonale zhroutilo i zdání legitimity, které se intervenující státy pokoušely vytvořit. Dodnes není znám jediný ústavní činitel, který by k nám vojska pozval. Dnes platí více než tehdy, že invaze byla hrubým porušením zásad a norem mezinárodního práva, Charty OSN, Varšavské smlouvy i smluv uzavřených mezi Československem a každou ze zúčastněných zemí.

Protože srpen 1968 nebyl jen naším neštěstím, obracíme se na Vás, veřejnost pěti zemí, abyste podle vlastního uvážení, například ve veřejných diskusích, v tisku, v podpisových akcích a v jiných iniciativách přispěli k prozření, abyste pomohli vytvořit atmosféru, která by přiměla vlády Vašich zemí uznat konečně neoprávněnost a nezákonnost vojenského zákroku z roku 1968. Ubezpečujeme Vás, že i v případě, že se nesetkáte s úspěchem, bude Váš hlas povzbuzením pro nás a možná i předznamenáním lepší společné budoucnosti v našem kulturním a historickém prostoru.^{E1Bezprostřední ohlas této výzvy není v dostupných dokumentech zachycen, patrně nebyl zaznamenán. Teprve 23. října 1988 zaslali L. Bogorazová, S. Kovaljov, A. Sacharov a L. Timofějev Chartě 77 a čs. lidu pozdravné poselství, v němž se mj. píše: „Dobře si uvědomujeme, že letopočet reálných nadějí se počítá od Pražského jara 1968. Pamatujeme si i to, že československá společnost ukazovala příklad odvety i v následujících letech okupace. Jsme hluboce přesvědčeni, že úsilí těch, kdo brzdí začátek procesu obnovy ve Vaší zemi, je marné. My i Vy žijeme společnou nadějí.“ ČSDS, sb. Charta 77 (překlad z ruštiny), strojopis, fotokopie.}

Stanislav Devátý, Miloš Hájek, Bohumír Janát
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 11 (1988), č. 6, s. 7–8
• Charta 77. 1977–1989, s. 335–336.

Pole