D481
1988, 14. červenec, Praha. – Prohlášení k 20. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. (Dokument č. 40/88)
Slovo k 20. výročí srpna 1968
Když bylo v noci z 20. na 21. srpna 1968 přepadeno pokojně spící Československo armádami pěti států Varšavské smlouvy, byla to největší vojenská operace v Evropě po druhé světové válce. Jejím úkolem bylo upevnit nad naší zemí imperiální nadvládu a zmařit úsilí jejího lidu o politickou obrodu a humánnější společenský pořádek. Proti vůli celé společnosti byla cizími vojsky Československu vnucena vláda mužů, pro něž byl zájem brežněvovského vedení Sovětského svazu důležitější než zájmy vlastního národa, mužů podobně nepovolaných jako ten, který je dosadil. Způsob jejich vlády nepostihl jen desítky tisíc lidí, kteří byli zbaveni svého povolání a všemožně perzekvováni, ani jen ty, jejichž předchozí naděje na lepší a svobodnější život zmařil, ale postihl zhoubně celou společnost, včetně nejmladších generací – ba jsou to možná právě ony, které nesou vnucený nedemokratický systém nejtíž. Obsáhlá morální, duchovní, sociální, politická, hospodářská, kulturní a ekologická devastace naší vlasti, která je bezprostředním následkem okupace z roku 1968, znamená skutečnou národní katastrofu.
Historická událost, jejíž dvacáté výročí si připomínáme, je jednou z těch, jež přímo ovlivňují současnost: dodnes panuje v Československu totalitní vláda byrokracie, opřená o všemoc policie, kterou zásah v roce 1968 obnovil a upevnil, dodnes se svět vyrovnává i s jeho mezinárodními důsledky: pro brežněvovské vedení byl totiž také zkouškou, kam až může ve své hegemonistické politice jít, a stal se tak de facto předehrou pozdější války v Afghánistánu, potlačení polské Solidarity a vůbec politiky hrozeb, která nově otrávila mezinárodní ovzduší a vedla k dalšímu zbrojení.
Dvacáté výročí tohoto bezpříkladného aktu násilí přichází do zvláštní doby. Nové sovětské vedení podrobuje minulou éru rozsáhlé kritice, usiluje o obrodu sovětské společnosti, o zásadní reformu politického a hospodářského systému i o novou zahraniční politiku. Garnitura československých Brežněvů se tím dostává do mezinárodní izolace. Ale nejen to: navzdory verbálnímu imitování Gorbačova se dnes ocitá ve stále zjevnější izolaci i ve vlastní zemi. Jestliže její ideologii a praktiky společnost po dlouhá léta mlčky a pasivně trpěla, jsouc hluboce frustrována okupací a jejími následky, pak dnes už zdaleka tak pasivní není. Naopak: na mnoha stranách lze pozorovat, že lidé už nejsou ochotni nechat si všechno líbit a dusit v sobě své přesvědčení.
Vláda podléhá panice. A čím víc se bojí všeho, co vzniká zdola a spontánně – jako autentický výraz vůle společnosti – tím svévolněji se to snaží potlačovat. Nedokáže se přitom opřít o nic jiného, než o tisíckrát použitý a už nikoho nepřesvědčující argument, že vše, co se vymyká její centrální manipulaci, je takzvaně „antisocialistické“. Zakládajíc veškerou svou legitimitu na autoritě Brežněvových tanků, brání se téměř zoufale i jakékoli pravdě o tom, co se stalo před dvaceti lety. Avšak bez této pravdy není za daného stavu věcí myslitelná jakákoli změna k lepšímu.
Vyzýváme proto všechny své spoluobčany, aby setřásli břímě strachu a svobodně vyjádřili své mínění, včetně svého názoru na intervenci z roku 1968 a na politiku, která z ní vzešla.
Vyzýváme československé vedení, aby se této pravdě nevzpíralo. Pakliže někdo skutečně cizí vojska do naší země pozval, jak se občas oficiálně tvrdí, nechť vystoupí konečně ze zbabělé anonymity, nechť to je konečně nahlas řečeno. Čím déle bude současná moc popírat pravdu, která je celé společnosti známa, tím hlubší bude její izolace, tím dramatičtější může být budoucí cesta k obrodě a tím větší bude hanba, s níž budou jednou nuceni opustit své funkce ti, kdo – dosazeni okupací – dvacet let potlačují tvůrčí potenciál naší společnosti.
Vyzýváme posléze sovětské vedení, aby zrušilo i toto tabu, otevřelo prostor k věcnému zhodnocení událostí z roku 1968 a vyvodilo z něho důsledky. Sovětský svaz by měl přiznat svou spoluodpovědnost za nedávné osudy Československa – a to nejen v zájmu československém, ale i v zájmu věrohodnosti své nové politiky. Nelze okupaci Československa přecházet mlčením jen proto, že Československo nedosvědčilo a pravděpodobně ani nemohlo dosvědčit spravedlnost své věci branným odporem, jak to učinil afghánský lid.
Stanislav
Devátý, Miloš Hájek,
Bohumír Janát
mluvčí Charty 77
Zdroj
- Informace o Chartě 77, roč. 11 (1988), č. 15, s. 2–3.
Plné znění
- In: Listy, roč. 18 (1988), č. 5, s. 12
- Americké listy, č. 22 (9. září 1988)
- Charta 77. 1977–1989, s. 345–347.
Komentáře
- Hejzlar, Z.: Dvacáté výročí. Listy, roč. 18 (1988), č. 5, s. 1–2
- Mlynář, Z.: Bilance politiky pražského jara. Tamtéž, s. 5–7, 78–82
- Český, n.: Brežněv a pravda o roce 1968. Tamtéž, s. 10–12
- O konferenci Pražské jaro po 20 letech. Tamtéž, s. 4
- Šimečka, M.: Jaké je východisko z normalizace. Tamtéž, s. 8–10
- Pelikán, J.: Alternativa na Východě. Reformy nebo reploze. Tamtéž, s. 14–16
- Jičínský, Z.: K hodnocení roku 1968 v Československu N. Ryžkovem. Tamtéž, s. 16–17
- Prohlášení Demokratické iniciativy k 20. výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tamtéž, s. 18
- Orlovová, R.: Sedm na Rudém náměstí. Tamtéž, s. 19–20
- Dubček, A.: K 20. výročí invaze. Ze zásuvky i z bloku, č. 18 (září 1988)
- Jičínský, Z.: Nová glasnosť aneb TASS k 20. výročí 21. srpna. Tamtéž.
| E1. | Další výzvy k přehodnocení srpnových
událostí 1968 a odsouzení okupace Československa vyšly z domova i ze zahraničí.
První protestní akci zahájili australští krajané peticí adresovanou
M. Gorbačovovi – srv.
D475 (16. 6. 1988), 5. června vydala k 20. výročí
srpna Rada svobodného Československa prohlášení, v němž vyslovila ve 12 požadavcích výzvu
a návod pro činnost Čechů a Slováků pro budoucnost našich národů; 23. června
1988 vyzvalo 57 osob z Prahy a z Brna delegáty XIX. všesvazové konference
KSSS, aby
politické vedení SSSR zveřejnilo plnou pravdu o úloze při zmaření procesu obrody
ČSSR. Ze zásuvky i z bloku, č. 18, září 1988. 20. července 1988 vyzvalo 29 čs. intelektuálů 28 sovětských vědeckých a uměleckých osobností, aby se veřejně vyjádřily k událostem roku 1968 a ke krizi, kterou způsobila okupace vojsky Varšavské smlouvy. Listy, roč. 18 (1988), č. 6, s. 11–12. 7.–8. července se v Bologni konalo kolokvium s názvem Pražské jaro po 20 letech. 8. srpna vydalo prohlášení k 20. výročí srpna prezidium rakouské strany SPD. Ze zásuvky i z bloku, č. 19, prosinec 1988. K 21. srpnu vydali prohlášení čs. spisovatelé v exilu. Listy, roč. 18 (1988), č. 6, s. 7. Společné východoevropské prohlášení k 20. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, které 21. srpna vydaly nezávislé skupiny pěti zemí Varšavské smlouvy, podepsalo 23 občanů z ČSSR, 26 z SSSR, 26 z Maďarska, 31 z Polska a 13 z NDR: „Československé reformní hnutí roku 1968 bylo dalším pokusem, po maďarském a polském roce 1956, demokratizovat systém importovaný do naší části Evropy ze Sovětského svazu. Pražské jaro dokázalo, že demokratizace zůstává politickou vůlí našich národů. Ukázalo se, že spoluprací různých sil lze dosáhnout nenásilné a civilizované změny. Je tedy proto dodnes pro naše společnosti, toužící po demokracii, inspirací a nadějí. Agrese armád Varšavské smlouvy vnutila útlak a stagnaci nejenom Čechoslovákům. Vedla k vítězství reakčních sil celé oblasti a předznamenala dnešní krizi ve východní a střední Evropě. Je to pro nás varováním, abychom neomezovali naléhavé požadavky hospodářských a politických reforem jen na jednotlivé země Varšavské smlouvy. Samotná Varšavská smlouva by měla být přebudována: 1. Všechny naše národy si naléhavě přejí, aby SSSR dodržel svůj slib a stáhl svá vojska z okupovaných zemí. 2. Mělo by být zcela jednoznačně řečeno, že v budoucnosti ani Varšavská smlouva jako taková, ani bilaterální dohody mezi členskými státy nemohou poskytnout právní zdůvodnění vnitřního či vnějšího vojenského vměšování do vnitrostátního politického vývoje. 3. Varšavská smlouva by měla být demokratizována už předtím, než bude překonán evropský blokový systém. Je nutno dosáhnout rovnoprávného postavení pro všechny členské země. Lidská práva jednotlivých společenských a národnostních menšin ve státech Varšavské smlouvy by měla být uzákoněna zvláštním kodexem, který by rovněž stanovil způsob kontroly jeho dodržování. 4. Práva občanských společností by měla být zajištěna v celé oblasti, včetně svobody cestování, zaměstnání a změny pobytu, svobodné výměny informací, myšlenek a kulturních statků a neomezených kontaktů mezi jednotlivci a organizacemi jednotlivých zemí Varšavské smlouvy. Čas od času se dovídáme o slibech tohoto druhu. Ty se však nemohou stát věrohodné, dokud se nezahojí rány z roku 1968. 1. Představitelé zemí, jejichž armády přepadly Československo, by měli veřejně odsoudit invazi, k níž došlo před dvaceti lety. Útoky proti Pražskému jaru by měly okamžitě přestat a tisíce lidí, kteří byli vyloučeni z politického, kulturního a vědeckého života, by měli být rehabilitováni. 2. SSSR by měl vyjasnit nejen chybějící fakta týkající se sovětsko-polských vztahů, ale i svou roli v represi proti berlínským dělníkům v roce 1953, v potlačení maďarského povstání z roku 1956, v potlačení československé demokratizace z roku 1968 i v polském puči z roku 1981. Nic z těchto věcí nepřijde shora. Měli bychom tento proces začít jednoznačným prohlášením, že naše národy nikdy nedaly souhlas k této ostudné invazi, kterou naše vlády nařídily naším jménem. Také my jsme jejími oběťmi. My ve východní a střední Evropě se můžeme stát vítězi jen jako svobodné, demokratické, rovnoprávné národy“. Informace o Chartě 77, roč. 10, 1988, č. 17, s. 10–12; též Ze zásuvky i z bloku, č. 19, prosinec 1988. Občané demonstrující 21. srpna na Václavském náměstí zaslali prezidentu ČSSR, Federálnímu shromáždění ČSSR, generálnímu tajemníku ÚV KSČ, vládě ČSSR a tiskovým agenturám prohlášení: „Dne 21. srpna jsme se sešli na Václavském náměstí v Praze a ve svobodné diskusi na prostranství před sochou svatého Václava jsme vznesli tyto požadavky: – odchod sovětských vojsk z našeho území; – odsouzení vojenské intervence států Varšavské smlouvy v roce 1968 jako porušení norem mezinárodního práva; – pravdivé přehodnocení roku 1968 a tzv. normalizace; – vyhlášení svobodných demokratických voleb s možností nezávislé kandidatury; – svobodu sdělovacích prostředků a zrušení cenzury; – dodržování základních lidských práv v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech; – propuštění všech politických vězňů a rehabilitace těch, kteří byli za své politické a náboženské přesvědčení perzekvováni; – umožnění činnosti nezávislých iniciativ a možnost jejich veřejného působení; – zveřejnění tohoto prohlášení v hromadných sdělovacích prostředcích. Informace o Chartě 77, roč. 11 (1988), č. 16, s. 15. K 20. výročí srpna 1968 viz dále D484 (24. 8. 1988), D486 (25. 8. 1988) a D488 (8. 9. 1988). |
Pole
| Název | Hodnota |
|---|---|
| Řada | Dokumenty Charty 77 |
| Den | 14 |
| Měsíc | 7 |
| Rok | 1988 |
| Zpracovaný | true |
| OCR | false |
