D504

1988, 1. prosinec, Praha. – Prohlášení k 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. (Dokument č. 57/88.)

Před čtyřiceti roky, 10. prosince 1948, přijalo Valné shromáždění Spojených národů Všeobecnou deklaraci lidských práv jako „společný cíl pro všechny národy a všechny státy“. Vycházelo z myšlenky, že „uznání vrozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“. Připomnělo, že výsledkem zneuznávání lidských práv byly barbarské činy urážející svědomí lidstva. Navázalo na boje proti fašistické „Ose“ za druhé světové války, kdy „za hlavní cíl lidu bylo prohlášeno vybudování světa, ve kterém lidé budou požívat svobody projevu a přesvědčení a kde budou zbaveni strachu a nouze“. Uvedlo tak deklaraci jako konkretizaci těch ustanovení Charty Spojených národů, jimiž „lid Spojených národů potvrdil znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti a rozhodl se podporovat sociální pokrok a lepší životní podmínky ve větší svobodě“.

Vedle Charty Spojených národů je Všeobecná deklarace lidských práv jedním z nejvýznamnějších dokumentů poválečného uspořádání světa právě tím, že v tomto uspořádání přiznává roli nejen faktorům státní moci, nýbrž též člověku jako jedinci, lidským bytostem všech národů a ras, kultur i společenských a státních zřízení. Mohla se tak stát oporou lidského sjednocení i nástrojem snah o překonání tendencí rozkolu a studené války, i když nepochopení této možnosti na čas vtáhlo otázku lidských práv do konfliktů uměle rozděleného světa.

Přímým navázáním na Všeobecnou deklaraci jsou mezinárodní pakty o lidských právech připravené a projednané na Valném shromáždění OSN v letech 1950–56 a zde také v roce 1966 jednomyslně přijaté. Prodloužila-li studená válka projednávání paktů, přispělo postupující uvolňování k jejich přijetí, jakož i k tomu, že značný počet států, mezi nimi i Československo, pakty podepsal a ratifikoval. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě ve svém Závěrečném aktu z Helsinek v roce 1975 vyhlásila úctu k lidským právům a základním svobodám za jeden ze základních principů politiky míru, bezpečnosti a spolupráce. Odvolávala se především na Všeobecnou deklaraci a zdůrazňovala závaznost paktů o lidských právech. Také na následných jednáních i v setkání expertů k otázkám lidských práv a k humanitární problematice procesu zahájeného helsinskou konferencí jsou myšlenky a zásady Všeobecné deklarace stále živé.

Všeobecná deklarace lidských práv není tedy jen nějakým historickým dokumentem, pečlivě uloženým a vystavovaným při slavnostních příležitostech. Je stále živým zdrojem, inspirujícím lidi v boji proti útlaku a nespravedlnosti, v úsilí o výstavbu, upevňování a účinné fungování právního státu, ve snahách o politický, sociální a kulturní pokrok ve svobodě, o opravdový mír a upřímnou spolupráci národů. Stále a všude má platnost její výzva, „aby každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil se vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání…“. Na tento apel odpovídají desítky a stovky milionů lidí ve světě mnohostrannou a mnohotvárnou aktivitou. K nim se druží též v naší zemi ti, kdo tuto výzvu pochopili a našli i svou odpověď.

V naší vlasti se držitelé a vykonavatelé moci – s výjimkou období demokratické obrody v roce 1968 – vůči Všeobecné deklaraci lidských práv stavěli nevšímavě, ne-li přímo nepřátelsky. Již při schvalování deklarace na III. zasedání Valného shromáždění se čs. delegace spolu s delegací SSSR, Ukrajinské a Běloruské SSR, Polska a Jugoslávie zdržela hlasování a octla se tak ve společnosti ortodoxní islámské Saudské Arábie a rasistické Jižní Afriky. Stalinský dogmatismus, jenž tenkrát zatlačil do bezvýznamnosti a faktické neplatnosti humánní a demokratická ustanovení čs. Ústavy 9. května, v mnohém shodná se Všeobecnou deklarací, odmítl i Všeobecnou deklaraci. S jejím textem, uveřejněným jen v odborných pracích, se naše veřejnost nemohla seznámit. Zkušenosti Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i dalších občanských iniciativ přinášejí nesčíslné doklady negativního postoje mocenských míst k výzvě Všeobecné deklarace i k závazkům, jež převzaly ústavní orgány naší republiky podpisem a ratifikací paktů o lidských právech.

Jestliže nyní, na zasedání ÚV Národní fronty, generální tajemník ÚV KSČ poprvé vyslovil jméno Všeobecné deklarace lidských práv s ohlášením některých akcí k jejímu letošnímu výročí, bylo by snad možno v tomto slovním obratu spatřovat změnu postoje k problematice lidských práv u nás. Opravdovost a věrohodnost by ovšem bylo třeba dokázat skutky. Příležitostí je k nim víc než dost. Uveďme jen například:

1. Vydání textu Všeobecné deklarace spolu s texty paktů o lidských právech tak, aby se nejširší veřejnost mohla s nimi seznámit.^{E1Text Všeobecné deklarace lidských práv spolu s dalšími texty paktů o lidských právech vydalo nakladatelství Melantrich na jaře roku 1989. Dokumenty vyšly tiskem v souvislosti s ustavením oficiálního Výboru čs. veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci, založeného na tzv. Fóru čs. veřejnosti, svolaném ústředním výborem Národní fronty u příležitosti 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv dne 10. 12. 1988. Bylo to poprvé, kdy se toto výročí lidských práv slavilo veřejně. Na tomto shromáždění zástupců Národní fronty bylo dále přijato Prohlášení fóra veřejnosti. Srv. Ustaven výbor pro lidská práva a humanitární spolupráci. In: Rudé právo, 12. 12. 1988, s. 1–2.}
2. Zavést výuku zásad Všeobecné deklarace do občanské výchovy na školách všech stupňů.
3. Okamžitě zastavit perzekuci všech občanů za činy odpovídající zásadám vyhlášeným ve Všeobecné deklaraci lidských práv, zrušit tresty jim vynesené a propustit osoby těmito tresty postižené. V současnosti jde mezi jinými politickými vězni o tyto osoby: Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Lubomír Vydra, Petr Cibulka, Ivan Jirous, Jiří Tichý, Dušan Skála, Ivan Polanský, František Lízna a Tomáš Tvaroch.
4. Uznat zákonnost občanských iniciativ, zasazujících se o respektování lidských práv a svobod v duchu Všeobecné deklarace a podle ustanovení paktů o lidských právech, jež jsou po jejich ratifikaci v roce 1976 součástí čs. právního řádu. Tyto iniciativy uznat za partnery státních orgánů a úřadů, odpovědných za dodržování těchto zásad a ustanovení.
5. Přezkoumat existující právní normy týkající se uznání a zachovávání lidských a občanských práv, zjistit, do jaké míry odpovídají závazkům z paktů o lidských právech i zásadám Všeobecné deklarace. Provést úpravu zabezpečující shodu s těmito závazky, jak se ostatně k takové úpravě čs. ústavní orgány zavázaly podpisem a ratifikací Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (článek 2) a schválením výsledného dokumentu jednání KBSE v Madridu. Připomínáme, že na nutnost těchto úprav upozorňuje soustavně Charta 77 už od svého vzniku, přičemž podává konkrétní návrhy právních odborníků z řad svých signatářů.

Je tomu bezmála dvanáct let, co jsme ve svém základním dokumentu pojali lidská práva jako důležité civilizační hodnoty, o jejichž zachování a rozkvět usilovalo v dějinách mnoho čestných a pokrokových lidí a za jejichž prosazení přineslo svou oběť mnoho statečných a ušlechtilých mužů a žen. Dodnes, a se vzrůstající represí o to víc, jsou pro nás lidská práva nezastupitelnými humanitními ideály, na které už v samotném zájmu současníků i u vědomí odpovědnosti vůči generacím příštím nelze za žádných okolností rezignovat, neboť bez těchto ideálů si nelze představit důstojnou existenci a tvořivý kulturní a civilizační rozvoj jednotlivců, národů a univerzálního lidského společenství.

Přestože myšlenka lidských práv se formálně zkonstituovala až v novodobé fázi dějin naší civilizace a podobu univerzální deklarace nabyla právě před čtyřiceti lety, je její původ daleko hlubší. Svými kořeny sahá ke všem klíčovým momentům světových dějin, kde šlo o pravdu, důstojnost, skutečné osvobození člověka a víru v jeho budoucnost. A právě v naší době nabývá tato myšlenka na významu s tím, jak zjevnější se stává základní fakt, že věrohodnost a legitimita států a vlád je určena podle toho, do jaké míry dokáží respektovat a zaručit práva a svobody svých občanů.

Všeobecná deklarace lidských práv stanoví zásadní platnost jedné podstatné civilizační normy, podle níž lidská práva mají přednost před jakoukoli ideologií a před veškerým rasovým, národnostním, politickým či náboženským dělením lidí. O to rozhodněji je třeba odmítat pokusy některých politických kruhů a ideologů v naší zemi, jež by chtěli pomocí obskurního termínu „antisocialistický“ kaceřovat jednotlivce, iniciativy a společenství zasazující se u nás o důsledné dodržování lidských práv a odpovídat pomluvou, lží a represemi na jejich vytrvalou snahu o otevřený rozhovor. Lidská práva jsou věcí všech občanů Československa – věcí jejich cti a budoucnosti – a jejich plné prosazení představuje naději jak pro naši zem, tak i v kontextu mezinárodního společenství. Jsou šancí pro všechny, šancí, která, jak věříme, nebude zmařena. V tomto duchu budeme nadále vyvíjet své úsilí a povedeme svůj boj.

Stanislav Devátý, Miloš Hájek, Bohumír Janát
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Pole