D538

1989, 28. březen, Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění ČSSR, Ministerstvu školství ČSR, ÚV KSČ a Učitelským novinám o stavu československého školství a potřebě zavést demokratický školský systém. (Dokument č. 25/89)

Slovo ke školství

Téma školství se dostává v poslední době opět častěji na stránky našich novin a zabírá více místa v rozhlase i v televizi. O školství má teď dokonce jednat ÚV KSČ.^{E1Zasedání ÚV KSČ o úkolech čs. školství se konalo 30.–31. března 1989. Zprávu přednesl Jan Fojtík. Srv. Zpráva předsednictva ÚV KSČ o úkolech čs. školství v podmínkách přestavby společnosti. In: Rudé právo, 1. 4. 1989, s. 1–2, kde bylo zveřejněno i přijaté usnesení.} Všeobecně se soudí, že československé školství je ve špatném stavu. Kritický stav se ovšem netýká jen jednotlivostí nebo dokonce podružných maličkostí, nýbrž celkové koncepce vzdělání a výchovy a jí odpovídající soustavy škol. Z této koncepce zcela vymizel demokratický přístup, přičemž všeobecná dostupnost vzdělání se redukuje jen na jeho uniformitu a nivelizaci. Je třeba vytvořit koncepci moderního, v hlavních složkách vyváženého vzdělání. V souhlase s touto koncepcí je pak třeba vytvořit prostředek k jejímu uskutečnění, jímž je dobře promyšlený systém škol – školská soustava.

Charta 77 se stavem našeho školství zabývala nejednou. Kromě několika dokumentů o diskriminaci žáků a studentů a o diskriminaci dalších osob působících ve školství připomínáme dokument č. 4 z února 1977 o školské výchově a vzdělávání jakožto prostředku mocenské manipulace a nátlaku,^{E2Viz D5 (konec ledna 1977) a D31 (9. 12. 1977).} dokument č. 20 z června 1982 o funkci a povaze československého školství,^{E3Viz D205 (1. 6. 1982).} dokument č. 7 z března 1986 o výchově dětí a mládeže a o pravdivosti vzdělávání,^{E4Viz D327 (6. 3. 1986).} a konečně dokument č. 32 z listopadu 1986 o stavu našeho vysokého školství.^{E5Viz D353 (17. 11. 1986).}

Po bezmála půlstoletí je s koncepcí vzdělávání a naší školskou soustavou manipulováno především podle momentálních nápadů dogmatické, neživotné, vnitřními rozpory zmítané a morálně otřesené politické moci. Jsme státem s největším počtem školských reforem v poválečném období, reforem vždy nedomyšlených a krátkodechých. Pět základních školských zákonů, vydaných v letech 1948, 1953, 1960, 1978 a 1984, je počet vskutku pozoruhodný. Důsledkem nedomyšlenosti jsou potom konkrétní, zcela nahodilé proměny, které školní docházku jednou rozdělují, podruhé spojují, jednou zkracují, podruhé prodlužují, aby ji posléze opět zkrátily. Tyto nesmyslné výkyvy postihují vývoj jak základního, tak středního a vysokého školství. Stále hlouběji a hlouběji postupuje dehumanizace, odlidštění vzdělání, stále víc se požaduje a aplikuje tzv. spojení školy s praxí, které činí školství úzce závislým na dobově proměnlivých stanoviscích plánovatelů výroby. V úpadku je estetická výchova, výtvarná výchova, jazykové vzdělání českým jazykem počínaje, o úpadku dějepisu a zeměpisu ani nemluvě. A ovšem, je tu letitý tlak na ideologizaci, která činí ze školství stále více nástroj propagandy právě vládnoucí byrokratické moci.

Vzdělání a školství je však přece oblast, která se svou působností naprosto vymyká z pomíjivých účelů a dobových výkyvů ve výrobě a politice. Má funkci přesahující jak momentální chvíli, tak pouhé praktické zřetele. Připomeňme Komenského – jde přece o dílnu lidskosti.

Máme obavu, že způsob, jakým odpovědní činitelé analyzují současný stav československé výchovně vzdělávací soustavy, je v podstatě neplodný a bez šancí na zásadní řešení, které by odpovídalo skutečnému poslání školy. Ti zodpovědní se pochopitelně brání zevrubnější kritice a vyzývají, „aby se veřejná diskuse více zaměřovala na konstruktivní a tvořivé hledání východisek než na stálé opakování a rozmělňování známých požadavků (Rudé právo, 1. 12. 1988). Oficiální analýza vidí úspěchy např. v zavedení povinného desetiletého středního vzdělání veškeré mládeže, v modernizaci školní práce, ve zlepšení předpokladů pro přípravu mládeže na dělnická povolání a ve zlepšení sepětí s praxí (Učitelské noviny č. 23 z června 1988). Jsou to právě ty stránky našeho školství, na něž se snáší nemalá kritika. Nedostatky se vidí právě v zavedení desetileté školní docházky při zkrácení základní na 8 let, ve stavu a povaze středních a odborných učilišť, v přetěžování žáků učivem a podobně, takže „zavedením desetileté školní docházky jsme si sami přidělali nové problémy, jako by jich bylo ve výchově málo“ (Rudé právo 30. 11. 1988). Někteří dnes už veřejně přiznávají, že srovnání dřívějšího školství a nynější situace nevyznívá pro současný stav zrovna příznivě. Požadují proto „dát všem pokud možno solidní vzdělání, ale mimořádné skutečným talentům“ (Rudé právo 4. 3. 1989), což jinými slovy znamená, že koncepce jednotné školy je v základu problematická, že žádoucí je diferenciace, která by nehazardovala s talentem a schopnostmi jednotlivých žáků a studentů.

V tomto smyslu je současná koncepce vzdělání a školství nedemokratická, neboť nerespektuje přirozenou strukturu lidského společenství, ale ani základní požadavky svobodného světonázorového rozvoje mládeže a občanů. Školství bylo nenáležitě sjednoceno. Nejen co do vzdělání dětí a mládeže, ale i co do úplného ideového a organizačního podřízení byrokratickému státnímu aparátu a vládnoucí moci, a to i tam, kde ještě nedávno zbývaly některé z posledních příznaků svobodného školského života, totiž na vysokých školách. Dnes už se doktoráty nikde neudělují po obhájení disertační práce, stačí zkoušky. Dnes už docenti a profesoři vysokých škol nejsou povinni obhájit habilitační práci, stačí jmenování příslušným úřadem. Dnes už děkani a rektoři nejsou voleni vědeckými radami, nýbrž jmenováni nadřízenou byrokratickou instancí. (Novela vysokoškolského zákona projednávaná v současnosti naznačuje přece jen návrat některých akademických svobod, i když vzhledem k rozhodujícímu vlivu politických míst často znovu problematický.)

Tyto skutečnosti jsou v přímém rozporu s různými mezinárodními konvencemi, které předznačují žádoucí povahu demokratického školství. Tak v Deklaraci lidských práv z roku 1948 se v článku 26 připomíná, že základní vzdělání je povinné, vyšší pak stejně přístupné všem podle schopností, že vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám a že rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti. V Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, který jako zákon u nás vstoupil v platnost v roce 1976, se náš stát mimo jiné zavázal k tomu, že bude respektovat svobodu rodičů zvolit pro děti jiné školy než ty, které byly zřízeny veřejnými orgány, pokud ovšem odpovídají takové minimální úrovni vzdělání, jaká je stanovena státem. Zavázal se také, že bude zajišťovat náboženskou a morální výchovu dětí ve shodě s přesvědčením rodičů (článek 13, bod 3). A podpisem pod Závěrečným dokumentem vídeňského následného jednání KBSE z letošního ledna se Československo mimo jiné zavázalo „podporovat posuzování otázek rozvoje a ochrany lidských práv a základních svobod ve školách a dalších vzdělávacích zařízeních“ (článek 13, bod 6).

Je nanejvýš zapotřebí, aby se o vzdělání a o školství začalo jednat a diskutovat v otevřeném dialogu a bez předsudků. Dosavadní pragmatické zásahy, diktované tou či onou potřebou aktuálního politického pohybu či hospodářského stavu (jakou je např. potřeba či přebytek pracovních sil a podle zkracování či prodlužování školní docházky), jsou nakonec účinné jen zdánlivě, neboť výsledky se zpravidla promítnou teprve do zcela změněné situace a cyklus reforem tak pokračuje dál. Dosavadní postupy školské politiky znamenaly jen hlubší a hlubší degradaci a deformaci našeho vzdělání a školství, které kdysi mělo velice dobrou evropskou úroveň. Napněme tedy všechny své síly, abychom opět dosáhli kvalitní výuky a aby výsledná dobrá vzdělanost všech lidí podle individuálních možností a zaměření přispěla k ozdravění celé společnosti.

Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Počítačový výtisk.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 7, s. 2–4
• Studie, č. 124–125, IV–V (1989), s. 384–386.

Pole