D541

1989, 5. duben, Praha. – Dopis vládě ČSSR, Sekretariátu pro věci církevní v předsednictvu vlády ČSSR, Ministerstvu kultury ČSR, Radě židovských náboženských obcí, Židovské náboženské obci v Praze, Státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody a Českému svazu protifašistických bojovníků o kritickém stavu a devastaci židovských kulturních památek a o zamlčování osudu židovského obyvatelstva v době holocaustu. (Dokument č. 28/89)

Tragédie Židů v čs. poválečné skutečnosti^{E1V archivu ČSDS je uložen dokument, z něhož je patrné, že jde o reakci Rady židovských náboženských obcí na dokument Charty 77. Nedatovaný strojopis (7 s.) není podepsán a není z něj ani zřejmé, komu byl adresován či zda byl odeslán. Je nazván Několik poznámek k dokumentu Charty 77 28/89 z 5. 4. 1989 Tragédie Židů v čs. poválečné skutečnosti: Úplná a vyčerpávající analýza uveřejněného dokumentu není v silách Rady židovských náboženských obcí v ČSR a Židovské náboženské obce v Praze. Týká se velmi složité a rozsáhlé problematiky, ke které by musely zaujmout stanovisko i další instituce, orgány a organizace – např. vedení Státního židovského muzea, Památníku Terezín, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČSR, Svazu protifašistických bojovníků atd. Je bohužel nutno konstatovat, že po stránce faktické operuje dokument ve velké většině ověřitelnými skutečnostmi a že i celkový málo radostný a místy dokonce alarmující stav, o kterém dokument pojednává, je velmi blízký realitě. I sedm otázek, které dokument v závěru klade, je v podstatě možno považovat za oprávněné a bylo by správné, kdyby byly – pochopitelně ne jako odpověď Chartě či polemika s Chartou, ale vhodnou jinou formou – zodpověděny. Jiná je ovšem otázka, do jakých souvislostí – zejména politických – jsou dávány v dokumentu skutečnosti, o kterých pojednává, jak, kde a co komu podsunuje, co zamlčuje, či záměrně a tendenčně volí jen jednu stránku pohledu. Pokud jde v této souvislosti o otázky týkající se bezprostředně Rady židovských náboženských obcí v ČSR, je nutno udělat těchto několik poznámek: 1. Celkově zaráží, že dokument zásadně píše o Židech (s velkým „Ž“) a na jednom místě dokonce používá termín „menšina národnostní“, což zcela odporuje československé skutečnosti. Taky termín „osoby židovského původu“ nelze přijmout – asi to autory dokumentu nepotěší, ale faktem je, že právě používání tohoto termínu bezprostředně navazuje na nacistické rasové zákonodárství, nemluvě o reminiscenci na vykonstruované procesy padesátých let, kdy byli obžalovaní v oficiální obžalobě označeni jako osoby „židovského původu“. Mluví-li tedy někdo o problematice židů v současném Československu, může mluvit jedině o židech (s malým „ž“), resp. osobách židovského vyznání. V současném Československu nerozlišujeme (na rozdíl od antisemitů) osoby „židovského původu“ od osob jiného původu, pokud se hlásí k české nebo slovenské národnosti. Vyznávají-li občané české či slovenské národnosti určitou víru, pak mluvíme o katolících, evangelících či židech. Členové československých židovských obcí se vesměs hlásí k české nebo slovenské národnosti a jako členové židovských náboženských obcí vyznávají židovskou víru. O jiných „židech“ či „Židech“ v ČSSR nelze mluvit. 2. Pokud jde o stav v komplexu synagog a jiných budov patřících pod Státní židovské muzeum, nutno konstatovat, že jde o záležitost nacházející se mimo rámec RŽNO. Pomineme-li úvahy o „totalitarismu“ a „normalizaci“ a zůstaneme-li jen při věcné argumentaci, tak nutno odmítnout tvrzení, že RŽNO odevzdala v roce 1950 muzeum státu „nikoli zcela dobrovolně“. Fakta byla v tomto případě jednoduchá – a stejná jsou bohužel i v mnoha případech židovských památek po celé zemi, které nyní chátrají, v mnoha případech už jsou nezachranitelné a v mnoha případech už i navždy zmizely z povrchu zemského: Nebylo (a není) v silách zdecimované a stále se zmenšující a stárnoucí židovské pospolitosti, aby tyto památky zachránila, aby o ně pečovala. Nemá na to ani prostředky, ani lidi. Je to nesmírně smutné, ale zůstává faktem, že bez podpory státu, případně zahraničních příspěvků nelze mnoho z těchto památek zachránit. Není zde útěchou – ale jen argumentem proti obviněním z „oficiálního antisemitismu“ – že podobné problémy existují i s řadou jiných památek – hradů, zámků, kostelů, kapliček, ale i obytných domů a jiných budov, že jde o celostátní velmi složitý problém rekonstrukce, restaurace a udržování obrovského kulturního bohatství, o které v posledních desetiletích nebylo odpovídajícím způsobem pečováno. Z tohoto hlediska bylo proto rozhodnutí RŽNO v roce 1950 nikoliv vynucené administrativně, ale možnostmi židovské pospolitosti, která v zemi ještě zbyla. Že komplex budov převzal stát, nutno proto hodnotit jako základní předpoklad pro to, aby tyto památky byly zachráněny, aby o ně bylo nadále pečováno na odpovídající úrovni a aby zůstaly zachovány příštím generacím. Jiná otázka je, že obnova např. Pinkasovy synagogy trvá skutečně skandálně dlouho, že postupné uzavírání jednotlivých budov je neúnosné a že je nutno hledat cesty k radikální nápravě. Ani zde však nelze vyvozovat, že „neuvěřitelná liknavost“, s jakou obnova pokračuje, je projevem jakéhosi „skrytého, oficiálního, politicky motivovaného antisemitismu“. Stačí se podívat na jiné stavby v Praze, na tempo, s jakým např. probíhá rekonstrukce bytů, na dobu rekonstrukce např. Lichtenštejnského paláce na Kampě, či na těch jistě už více než 10 let, co zmizelo (kvůli rekonstrukci a zachování) poslední mlýnské dřevěné kolo z Čertovky. A takových příkladů zná každý obyvatel Prahy nespočet. 3. Problematika pamětní desky národního umělce Břetislava Bendy se bezprostředně týká Rady židovských náboženských obcí. Začátek celé problematiky spočívá v celkové změně zástavby na místě, kde měla být pamětní deska umístěna. S umístěním na Parkhotelu nedaly příslušné orgány souhlas – důvod nám není zcela jasný. V tomto směru obsah dokumentu Charty odpovídá skutečnosti. RŽNO v této situaci neměla jinou možnost než najít jiné vhodné místo, ale takové v Praze najít nemohla – a to nejen kvůli tomu, že na desce byl nápis „Z tohoto místa…“, ale hlavně proto, že transporty do Terezína se skutečně shromažďovaly na tomto a na žádném jiném místě. RŽNO došla proto k závěru, že pamětní desku bude nejlépe umístit v Terezíně, a to na místě, z kterého odcházely transporty do vyhlazovacích táborů. Toto místo se RŽNO zdálo a zdá být důstojným – je navíc přímo spojeno se zbytky kolejí vlečky, po které transporty odjížděly. Základní smysl desky byl tak zachován jako pamětníku místa, odkud odcházeli lidé na smrt, navíc o mnoho větší počet obětí nacismu než ze samotné Prahy. V současné době je deska ještě neúplná, chybí textová část, která se v současné době vyhotovuje. V souvislosti s touto částí dokumentu Charty je však nutno vyslovit jednu poznámku: Dokument Charty cituje předsedu B. Hellera v souvislosti s prohlášením „části slovenské kulturní veřejnosti“ vyjadřující svůj pocit morální spoluodpovědnosti za osudy slovenských židů. Autoři dokumentu zapomněli napsat, že ta „část“ slovenské kulturní veřejnosti, která si takto sype popel na hlavu, žije t. č. mimo území Slovenska i ČSSR, že jde o osoby, které emigrovaly z Československa – a to nikoli v roce 1948 či 1968, ale už v roce 1945 –, protože se jako aktivní přívrženci či dokonce vykonavatelé a nositelé klerofašistické luďácké státní moci podíleli na vyhlazování slovenských židů a nakonec utekli před hněvem národa a jeho lidových soudů. 4. Rady židovských náboženských obcí ČSR se týká i další pasáž dokumentu pojednávající o devastaci židovských nemovitých památek, a to často „s vynuceným souhlasem židovských náboženských obcí samotných“. Líčení stavu – např. židovských hřbitovů v celém státě – odpovídá bohužel skutečnosti. Je to jedna z nejsmutnějších kapitol historie československých židů. Ale i zde je příčina složitější. Především jde o to, že se – pokud jde o hřbitovy – jedná o pozůstatky židovských pospolitostí, které zcela zmizely. V mnoha městech a vesnicích, kde existovaly dříve i větší židovské komunity, dnes není nikdo, kdo by se hlásil k židovstvu, židovské náboženské obce jsou jen v krajích (někde v městech židovské synagogální sbory). Není nikdo, kdo by o hroby, náhrobky i celé hřbitovy pečoval. Historie tohoto stavu má kromě toho svůj počátek už v roce 1949, kdy rabín Sicher prosadil, že hřbitovy nebudou patřit státu, ale židovským náboženským obcím. Jak se ukázalo, ty na udržování hřbitovů (poté, co za války zahynulo přes 87 % československých židů) neměly prostředky, neexistovali příbuzní, nebyly k dispozici peníze. Od té doby se židovská pospolitost v Československu ještě čtyřnásobně zmenšila a zestárla. Mluvit za podobných okolností o „vynuceném souhlasu židovských náboženských obcí samotných“ je pokrytectvím. Židovské obce neměly jiného východiska. Na druhé straně by však mluvčí Charty měli vědět, že přes všechny obrovské těžkosti se daří zachraňovat ještě stále velkou řadu památek, včetně hřbitovů. A na druhé straně by rovněž měli vědět, že problematika likvidace hřbitovů není jen specifickou problematikou židovskou. Vždyť – v rámci výstavby měst, komunikací, průmyslu atd. – je nutnost občasné likvidace hřbitova záležitostí, kterou nelze nazvat výjimečnou. 5. Poslední otázka týkající se RŽNO se týká skutečnosti, že česká židovská pospolitost (zejména pražská) neměla po dlouhá léta rabína a že výuka hebrejštiny je nedostatečná. Pokud jde o rabína, není vinou ani náboženské obce, ani československého státu, že předcházející rabín emigroval do Velké Británie, a to po šestileté přípravě v Budapešti. Tím se ovšem stalo, že místo nového rabína musela obec najít dalšího zájemce, který se opět šest let připravoval v Budapešti, než mohl nastoupit na místo oblastního rabína (dr. Daniel Mayer). Dlouholetou absenci rabína nelze tedy spojovat ani s nezájmem obce, ani se skrytým, či dokonce oficiálním antisemitismem, jak naznačuje dokument Charty. Naopak – to je nutno opětovně zdůraznit – pokud jde o plný rozvoj náboženského života židovské pospolitosti u nás, setkává se RŽNO s jednoznačným zájmem, pochopením a podporou příslušných státních orgánů a všechny nedostatky i mnohé smutné skutečnosti, na které poukazuje dokument Charty, lze přičítat jedině tomu, že počet věřících židů se u nás neustále zmenšuje a že židovská pospolitost u nás soustavně stárne. S konstatováním dokumentu Charty, že výuka hebrejštiny je u nás v úpadku (i když ne v „naprostém“), lze v podstatě souhlasit. Rada židovských náboženských obcí považuje tento stav za nežádoucí a podnikla (i podniká další) kroky k tomu, aby byl překonán. Nejde totiž jen o otázku náboženskou, o náboženskou výchovu naší mladé generace a zejména dětí, ale o principiální otázku kulturněhistorickou a kulturněpolitickou, jejíž význam je přímo úměrný významu judaismu a hebrejštiny v tisíciletých tradicích lidstva. K dokumentu Charty je po věcné stránce nutno dodat, že za prvé je nyní zajištěna výuka hebrejštiny pro židovské děti – pokud o to rodiče projeví zájem – rabínem Danielem Mayerem, resp. kantorem. Za druhé neodpovídá skutečnosti tvrzení, že na jazykové škole byly kurzy hebrejštiny zrušeny – konečně sám dokument přiznává, že byly mezitím obnoveny (byť jen jako výuka novohebrejštiny). Rada židovských náboženských obcí je toho názoru, že prostor pro výuku hebrejštiny je třeba podstatně rozšířit, a podnikla (i podniká) v tomto směru už některé konkrétní kroky. V závěru dokumentu jsou položeny některé otázky, z nichž bezprostředně RŽNO se týká otázka druhá. V tomto stanovisku jsme se na ni – a nepřímo i na řadu dalších – snažili odpovědět. Principiální je však především závěrečná otázka – jaká je nezkrášlená skutečnost současného náboženského a kulturního života zbytku židů v Československu. I na tuto otázku jsme – i když v různých souvislostech – odpověděli. V žádném případě z těchto odpovědí a ani z „nezkrášleného“ pohledu na problematiku nevyplývá, že by tato skutečnost byla růžová. Jde o složitou otázku, jejíž zodpovězení vyžaduje důkladný, nezkreslený a realistický pohled na historii židů v Československu za posledních 60 let, v jejichž průběhu byla židovská pospolitost Československa doslova zdecimována a pak ještě v důsledku úmrtí a emigrace dále podstatně zmenšena. Jde však i o širší problematiku sociologickou, o vztah mladé generace k náboženství vůbec, o neoddiskutovatelnou skutečnost, že značná část československých židů se v důsledku holocaustu, stalinských represí a vykonstruovaných procesů proti osobám „židovského původu“, i některým evidentním antisemitským podtextům v pozdějším politickém vývoji nepřiznávala k židovství, že značná část židovské mládeže nejen že neprojevila zájem o židovskou víru, ale zejména sňatky s nežidy postupně splynula s tou – a rozhodující – částí českého a slovenského národa, která nevyznává žádnou víru, resp. se hlásí ke křesťanství. Z tohoto pohledu nelze popřít určité náznaky skrytého antisemitismu v minulosti. Rada židovských náboženských obcí v ČSR však může s plnou odpovědností a s naprostým přesvědčením prohlásit, že v současné době nezaznamenala žádný případ, který by opravňoval k závěru, že v Československu existuje snad dokonce oficiální antisemitismus.}

Skutečnost, že počet obětí z řad československých občanů, kteří byli v letech 1939–1945 zavražděni, popraveni nebo padli či zahynuli během válečných operací, se odhaduje na 560 000 osob, je všeobecně známá. Tento údaj najdeme v oficiálních statistikách, v učebnicích dějepisu i v nejrůznějších projevech, statích a článcích, které se obdobím druhé světové války a osudem československých občanů během ní zabývají. Jen zřídka – a prakticky nikdy tam, kde je příslušný text určen širší veřejnosti – se však setkáme s informací, že v případě 240 000–255 000 osob z celkového počtu těchto obětí se jedná o osoby židovského původu, o velkou většinu Židů, kteří v předválečné republice žili. V rámci tzv. „konečného řešení židovské otázky“ zorganizoval nacistický správní aparát v Protektorátě Čechy a Morava, vláda Slovenského štátu na Slovensku a maďarské a německé úřady na Podkarpatské Rusi deportaci židovského obyvatelstva do koncentračních táborů, kde bylo spolu s miliony Židů z dalších evropských zemí přímo či nepřímo ovládaných hitlerovským Německem strašlivým způsobem vyvražděno. Včetně dětí, žen a starců.

Brzy po skončení války bylo zřejmé, že Židé jako významná menšina národnostní, kulturní a náboženská byli v řadě evropských zemí vyhlazeni. Tento smutný fakt se do určité míry vztahuje i na obnovenou Československou republiku, kde holocaust přežilo asi 44 000 osob židovského původu, tj. přibližně 1/8 původního počtu. V důsledku toho stál před československou veřejností dvojí úkol: nedopustit, aby tisíciletá přítomnost židovské pospolitosti v českých zemích a na Slovensku upadla v zapomnění, a zajistit, aby nebyly zapomenuty okolnosti, za kterých byla tato pospolitost likvidována.

K tomu byly zejména v českých zemích mimořádně příznivé podmínky. Spolu s ostatním zabaveným židovským majetkem byly v Praze soustředěny ve velkém množství předměty dokumentující náboženský i občanský život vyvražďovaného židovského obyvatelstva v obsazených zemích. Tento historicky i věcně nesmírně cenný materiál se stal po válce opět majetkem židovské pospolitosti a přešel do správy Židovského muzea v Praze. V roce 1950 předala Rada židovských náboženských obcí (nikoli zcela dobrovolně) toto muzeum státu a pod názvem Státní židovské muzeum tak vznikla instituce, která patří k nejvýznamnějším svého druhu ve světovém měřítku. Pro potřeby muzea byly postupně adaptovány nevyužité pražské synagogy. V Maiselově synagoze byla instalována expozice synagogálního stříbra, v Klausově synagoze expozice věnovaná židovským zvykům a tradicím, ve Španělské synagoze byly veřejnosti zpřístupněny synagogální textilie. Také Vysoká synagoga a budova pohřebního bratrstva byly postupně využity pro potřeby muzea.

Zvláštní poslání připadlo synagoze Pinkasově, která byla v letech 1950–1955 důkladně rekonstruována a restaurována. V letech 1954–59 byl její interiér upraven na Památník obětí nacistické perzekuce podle návrhu akademických malířů Jiřího Johna a Václava Boštíka. Ti také opatřili vnitřní stěny nápisy se jmény 77 297 Židů z Čech a Moravy, kteří zahynuli během okupace. Tak se Pinkasova synagoga proměnila ve výjimečně působivý památník židovské tragédie, důstojný, výmluvný a v prostotě užitých prostředků monumentální.

Do počátku šedesátých let se tak staly expozice a zařízení Státního židovského muzea v Praze ojedinělou ukázkou života a osudu Židů zejména v českých historických zemích. Současně se Státní židovské muzeum stalo centrem vědeckého bádání o dějinách Židů v Československu.

Koncem šedesátých let se situace začíná měnit. V roce 1968 je Pinkasova synagoga – Památník obětí nacistické perzekuce – uzavřena. Důvodem bylo ohrožení zdiva spodní vodou. Od té doby, tedy již plných dvacet let, je budova veřejnosti nepřístupná. Probíhají v ní nekonečné restaurátorské práce a stavební úpravy. Ani některé nové skutečnosti, jako je objevení staré rituální lázně (mikve) v objektu synagogy a snaha o její zpřístupnění, nemohou ospravedlnit neuvěřitelnou liknavost, s jakou obnova objektu postupuje. Během doby, ve které dosáhla dospělosti celá jedna generace, se nepodařilo opravit a zpřístupnit Památník, jedinečný a nezastupitelný nejen v souboru expozic Státního židovského muzea. Památník, který by této generaci (a ovšem i všem ostatním návštěvníkům) prostřednictvím silného osobního zážitku ukázal, jaké jsou důsledky radikálního totalitarismu, absolutně negujícího lidská i občanská práva včetně samotného elementárního práva na život ideologicky démonizovaného nepřítele (Židů) a všech aktivních nepřátel režimu vůbec. Toto poučení z novopohanské vzpoury proti evropské židovsko-křesťanské tradici bylo v období normalizace u nás lidem odepřeno, mimo jiné i pro zjevně antisemitské prvky v propagandě a politice režimu.

Během oprav Pinkasovy synagogy byly odstraněny či zamalovány údajně vlhké omítky nesoucí nástěnné nápisy. Teprve v současné době bylo rozhodnuto napsat jména zavražděných na panely a tyto panely upevnit (s malým odstupem) ke zdem. To by nasvědčovalo skutečnosti, že Pinkasova synagoga bude jednoho dne jako Památník obětí opět sloužit. Je ovšem třeba mít na zřeteli, kolik nejrůznějších rozhodnutí a termínů už bylo během oprav přijato a stanoveno a kolik času obyčejně od rozhodnutí k jeho uskutečnění uplyne, pokud k němu vůbec dojde.

Další zarážející skutečnost, kterou už nelze odbýt poukazem na nezbytné stavební úpravy, se týká pamětní desky, kterou vytvořil v roce 1970 národní umělec Břetislav Benda na objednávku Rady židovských náboženských obcí (RŽNO) z roku 1968. Tato rozměrná sochařská práce (přibližně 4 × 1 m) měla být osazena na místě, kde stávaly budovy vzorkových veletrhů v Praze 7 (v místech, kde dnes stojí Parkhotel). Jak připomíná nápis na levé části (deska se skládá ze tří dílů), byli na tomto místě soustřeďováni Židé z Prahy a většiny Čech a odtud v transportech posíláni do koncentračních táborů, především do Terezína. Deska však odhalena nebyla. Příslušné národní výbory a organizace KSČ opakovaně její osazení a odhalení nepovolily, naposledy v roce 1981, přes doporučení Svazu protifašistických bojovníků v Praze 7. Ve stanovisku RŽNO (Rudé právo, 25. 11. 1987), podepsaném mimo jiné i jejím předsedou Bohumilem Hellerem, které se ztotožňuje s útokem Rudého práva proti prohlášení, ve kterém část slovenské kulturní veřejnosti vyslovuje svůj pocit morální spoluodpovědnosti za osud slovenských Židů, čteme, že: „Pro vynikající pomník národního umělce B. Bendy na paměť transportů židovských občanů se hledá v Praze vhodné umístění.“ Je jistě nesnadné najít vhodné umístění pro desku, na které je nápis „Z tohoto místa…“. Vhodné místo se v Praze hledalo tak dlouho, až se našlo v Terezíně. Deska, přesněji řečeno její střední a pravá část, byly narychlo osazeny na cihlové zdi terezínského opevnění u komunikace, která vede ke krematoriu a hřbitovu židovských obětí. Levá část s textem poukazujícím na původní účel tohoto díla pochopitelně osazena nebyla. Podle dostupných informací se v současné době zhotovuje nová levá část desky, která ponese jiný, nově nalezenému místu více odpovídající nápis… V Praze se zřejmě ani v osmdesátých letech neměly deportace Židů na smrt nadále připomínat.

Po uzavření Pinkasovy synagogy byl před osmi lety uzavřen další z objektů Státního židovského muzea, Španělská synagoga. Důvodem uzavření byla chystaná přeměna elektrického napětí, se kterou však dodnes nebylo započato. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by v dohledné době měla být tato stavba vrácena svému účelu.

Před třemi lety potkal podobný osud synagogu Maiselovu. Jedinečná sbírka synagogálního stříbra je v důsledku toho veřejnosti nepřístupná. Oproti stavu z let šedesátých tak dnes najde návštěvník polovinu objektů muzea uzavřených. A jak zkušenosti ukazují, pravděpodobně na celá desetiletí.

K tomu je třeba ještě dodat, že z původní bohaté ediční činnosti Státního židovského muzea nezbylo téměř nic. Edice Židovské památky byla po prvních třech svazcích zastavena. Časopis Judaica Bohemica je vydáván výhradně v cizojazyčné verzi. Veřejnost by její českou podobu jistě se zájmem přivítala, skutečnost je však taková, že časopis nemá v češtině ani resumé. Knihovna SŽM je sice pro nejběžnější provoz veřejnosti přístupná, ne však v plném rozsahu. Horší je to ovšem s archivními fondy. Historicky významný bývalý archiv pražské Židovské náboženské obce není dosud vůbec zpracován ani opatřen rejstříky a je tak nepřístupný nejen pro řadové členy obce, ale i pro badatele z jiných vědeckých institucí. Rovněž některé fondy vztahující se přímo k holocaustu, k nimž měli všichni badatelé ještě do konce šedesátých let přístup, jsou nyní dostupné jen zvlášť vybraným jedincům. Za zmínku snad také stojí, že Státní židovské muzeum je mezi pražskými muzei jediné, které nepořádá žádnou přednáškovou činnost.

Ještě horší situace však panuje v ostatních oblastech republiky. V expozicích i činnosti Památníku Terezín je významné a specifické problematice terezínského ghetta věnována jen okrajová pozornost, která zdaleka neodpovídá počtu židovských obětí i zájmu převážné většiny návštěvníků. V rozsáhlé expozici Malé pevnosti je vystaveno pouze několik prací terezínských umělců v jedné kóji a problematice ghetta je věnována zcela neodpovídající malá výstavka v krematoriu. Přitom už v šedesátých letech se vážně uvažovalo o zřízení Muzea terezínského ghetta (z bohatých fondů SŽM v Praze, Památníku v Terezíně i ze soukromých sbírek) v bývalé terezínské škole a chlapeckém domově L 417 z doby okupace. Počátkem osmdesátých let však byla tato budova se značnými náklady přeměněna na muzeum SNB, nepříliš navštěvované, které je patrně lepším výchovným příkladem pro mládež v našem státě než objektivní informace o tragickém osudu Židů internovaných v ghettu a jejich rezistenci proti nacismu.

Nejvíc alarmující je ovšem devastace židovských nemovitých památek v posledních dvaceti letech za přímé účasti místních správních orgánů a s vynuceným souhlasem židovských náboženských obcí samotných. Jen v Praze tak byly např. svévolně zničeny mnohé židovské hřbitovy (Libeň, Žižkov, Radlice, Uhříněves), nemluvě o četných hřbitovech venkovských. S výjimkou Holešova a nyní i Mikulova není patrná žádná snaha o záchranu alespoň nejcennějších synagog a historických ghett (Boskovice, Třebíč, Březnice, Kolín, Polná, atd.), často zcela unikátních židovských památek mnohdy i v evropském měřítku. Kromě jednotlivců ze středisek Státní památkové péče a některých bývalých reprezentantů židovské pospolitosti dnes už není žádný zájem místních orgánů (hlavně národních výborů), a dokonce ani Státního židovského muzea, které je specializovaným ústavem s celorepublikovou působností, o zachování těchto památek. Namísto toho dochází k jejich postupné a jakoby nenápadné devastaci a demolici.

Zcela zvláštní pozornost si zaslouží likvidace novějších částí četných venkovských židovských hřbitovů s žulovými náhrobky od konce minulého století až do doby předválečné, které tvořily nejlepší pomník a připomínku rodin obětí holocaustu každé obce. Kulturní a morální úpadek společnosti zašel tak daleko, že část náhrobků byla postupně vandalsky rozkradena, aniž by tomu kompetentní orgány věnovaly patřičnou pozornost, a zbylé pak byly s vědomím některých představitelů židovských náboženských obcí rozprodány kamenickým družstvům, které takto získaný materiál po úpravě poskytly novým zájemcům.

Samostatnou kapitolou je pozornost, která je Židům a jejich osudu věnována ve školní výuce a veřejně osvětové činnosti. V učebnici dějepisu pro osmé třídy, kde se během školní docházky poprvé (a pro mnohé i naposled) podrobněji probírá období okupace a druhé světové války, najdeme na téma perzekuce Židů tyto dvě hrubě nepřesné a matoucí zmínky: „Součástí plánů na zajištění německé světovlády byla postupná likvidace Židů, Slovanů a dalších tzv. rasově méněcenných národů“ (str. 46). Na straně 101 ještě: „Fašismus vraždil cílevědomě židovské obyvatelstvo a příslušníky slovanských národů v koncentračních táborech.“ K tomu jedna fotografie, zachycující transport Židů do koncentračního tábora. Tak se vypořádali autoři učebnice dějepisu s historií, na jejímž konci je 6 milionů zavražděných Židů, kteří ještě nedávno tvořili neodmyslitelnou součást obyvatel Evropy.

Podobná je situace ve sdělovacích prostředcích, v tisku, ve filmové distribuci. Knihy o židovské tragédii u nás téměř nevycházejí, pozoruhodný filmový dokument Clauda Lanzmanna Šoa, který s takovou naléhavostí připomněl světové veřejnosti, že osud Židů i činy jejich katů jsou stále částí naší přítomnosti, nestál československým médiím ani za zmínku, natož aby se uvažovalo o jeho zařazení do vysílacího programu.

Zato se ve vzpomenuté učebnici dějepisu na str. 117 setkáme s informací, že „v žalářích, koncentračních táborech a na válečných frontách zahynulo 360 000 našich občanů, mezi nimi 25 000 komunistů“. O tom, že 250 000 z těchto občanů byli Židé, že toto číslo zahrnuje naprostou většinu židovského obyvatelstva předválečné republiky, učebnice mlčí.

Mlčí se však i o tom, že židovská menšina u nás byla vlastně likvidována několikanásobně. Nejen masově nacismem, nýbrž i následně zahrnutím přeživších Židů pod českou nebo slovenskou národnost bez zřetele na jejich národnostní a kulturní odlišnosti. K redukci židovské pospolitosti u nás navíc přispěly i dvě výrazné emigrační vlny (Po roce 1948 a po roce 1968), takže z původních 44 000 osob v roce 1945 zůstalo na území ČSSR v roce 1980 pouze 9 000 Židů (viz R. Hilberg: The Destruction of European Jews, 1984).

O destrukci náboženského a kulturního života v současném Československu svědčí např. i skandální skutečnost, že v letech 1970–1984 neměla židovská pospolitost svého rabína, což je v tisíciletých dějinách Židů v českých zemích jev bez analogie. V naprostém úpadku je rovněž výuka hebrejského jazyka (klasického i moderního) na našich školách; počátkem osmdesátých let byla totiž zájemcům o tento jazyk vzata de facto poslední veřejná možnost tím, že byly kurzy hebrejštiny zrušeny i na Jazykové škole v Praze. (V letošním školním roce byla zatím obnovena pouze výuka novohebrejštiny.)

Domníváme se, že veřejnost má v těchto souvislostech právo žádat od příslušných institucí některá vysvětlení:

1. Kdy bude opět (v závazném a krátkém termínu) otevřen Památník obětí nacistické perzekuce v Pinkasově synagoze a kdo nese odpovědnost za jeho dvacetileté uzavření?
2. Z jakého důvodu nebyla pamětní deska od národního umělce Břetislava Bendy, připomínající oběti židovských transportů, umístěna a odhalena na místě, pro které byla určena, a z jakého důvodu byla nakonec po letech v neúplné podobě instalována v Terezíně?
3. Jak se mohlo stát, že Státní židovské muzeum v Praze, instituce jedinečná v celostátním i světovém měřítku, má v současné době polovinu objektů dlouhodobě uzavřených, a z jakého důvodu je přístup ke knižním i ostatním fondům tohoto muzea tak komplikovaný?
4. Proč není v Památníku Terezín věnováno přiměřené místo osudu čs. Židů za druhé světové války, včetně jejich významné účasti v našem odboji, a proč dosud nebylo vytvořeno zvláštní muzeum ghetta, jak se o tom již uvažovalo v šedesátých letech? Současný stav je zahraničním návštěvníkům skoro nepochopitelný a naši občané zůstávají neinformováni.
5. Proč byla v roce 1970 provedena „reinstalace“ tzv. stálé československé expozice Státního polského muzea v Osvětimi? Při této „reinstalaci“, v pochybné a urážlivé snaze zakrýt skutečnost, že zde byli vězněni a vražděni především čs. občané židovského původu, došli její autoři tak daleko, že z expozice dokonce vyloučili jedinečnou a hrůzně tragickou historii tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Nyní jsou tak o tragédii čs. Židů za vlády nacistů nedostatečně a zkresleně informováni dokonce i četní zahraniční návštěvníci SPM v Osvětimi. Stálá čs. expozice v SPM v Osvětimi by proto měla být obnovena alespoň ve své podobě do roku 1969.
6. Jaká opatření budou přijata, aby se školní mládeži, studentům i celé naší veřejnosti dostalo pravdivých informací o osudu evropských a československých Židů v rozsahu, který by odpovídal závažnosti a tragice jejich údělu?
7. Jaká je nezkrášlená skutečnost současného náboženského a kulturního života zbytku Židů v Československu? A co hodlají příslušné instituce učinit, aby neutěšenou situaci napravily? A konečně – neexistuje u nás nadále skrytý, oficiální, politicky motivovaný antisemitismus, jak by tomu nasvědčovaly některé shora popsané jevy?

Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra
mluvčí Charty 77
Za správnost: Saša Vondra, Trojanova 1, 120 00 Praha 2

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, Fotokopie.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 8, s. 3–7
• In: Charta 77 1977–1989, s. 363–370.

E1.

V archivu ČSDS je uložen dokument, z něhož je patrné, že jde o reakci Rady židovských náboženských obcí na dokument Charty 77. Nedatovaný strojopis (7 s.) není podepsán a není z něj ani zřejmé, komu byl adresován či zda byl odeslán. Je nazván Několik poznámek k dokumentu Charty 77 28/89 z 5. 4. 1989 Tragédie Židů v čs. poválečné skutečnosti: Úplná a vyčerpávající analýza uveřejněného dokumentu není v silách Rady židovských náboženských obcí v ČSR a Židovské náboženské obce v Praze. Týká se velmi složité a rozsáhlé problematiky, ke které by musely zaujmout stanovisko i další instituce, orgány a organizace – např. vedení Státního židovského muzea, Památníku Terezín, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČSR, Svazu protifašistických bojovníků atd. Je bohužel nutno konstatovat, že po stránce faktické operuje dokument ve velké většině ověřitelnými skutečnostmi a že i celkový málo radostný a místy dokonce alarmující stav, o kterém dokument pojednává, je velmi blízký realitě. I sedm otázek, které dokument v závěru klade, je v podstatě možno považovat za oprávněné a bylo by správné, kdyby byly – pochopitelně ne jako odpověď Chartě či polemika s Chartou, ale vhodnou jinou formou – zodpověděny. Jiná je ovšem otázka, do jakých souvislostí – zejména politických – jsou dávány v dokumentu skutečnosti, o kterých pojednává, jak, kde a co komu podsunuje, co zamlčuje, či záměrně a tendenčně volí jen jednu stránku pohledu. Pokud jde v této souvislosti o otázky týkající se bezprostředně Rady židovských náboženských obcí v ČSR, je nutno udělat těchto několik poznámek: 1. Celkově zaráží, že dokument zásadně píše o Židech (s velkým „Ž“) a na jednom místě dokonce používá termín „menšina národnostní“, což zcela odporuje československé skutečnosti. Taky termín „osoby židovského původu“ nelze přijmout – asi to autory dokumentu nepotěší, ale faktem je, že právě používání tohoto termínu bezprostředně navazuje na nacistické rasové zákonodárství, nemluvě o reminiscenci na vykonstruované procesy padesátých let, kdy byli obžalovaní v oficiální obžalobě označeni jako osoby „židovského původu“. Mluví-li tedy někdo o problematice židů v současném Československu, může mluvit jedině o židech (s malým „ž“), resp. osobách židovského vyznání. V současném Československu nerozlišujeme (na rozdíl od antisemitů) osoby „židovského původu“ od osob jiného původu, pokud se hlásí k české nebo slovenské národnosti. Vyznávají-li občané české či slovenské národnosti určitou víru, pak mluvíme o katolících, evangelících či židech. Členové československých židovských obcí se vesměs hlásí k české nebo slovenské národnosti a jako členové židovských náboženských obcí vyznávají židovskou víru. O jiných „židech“ či „Židech“ v ČSSR nelze mluvit. 2. Pokud jde o stav v komplexu synagog a jiných budov patřících pod Státní židovské muzeum, nutno konstatovat, že jde o záležitost nacházející se mimo rámec RŽNO. Pomineme-li úvahy o „totalitarismu“ a „normalizaci“ a zůstaneme-li jen při věcné argumentaci, tak nutno odmítnout tvrzení, že RŽNO odevzdala v roce 1950 muzeum státu „nikoli zcela dobrovolně“. Fakta byla v tomto případě jednoduchá – a stejná jsou bohužel i v mnoha případech židovských památek po celé zemi, které nyní chátrají, v mnoha případech už jsou nezachranitelné a v mnoha případech už i navždy zmizely z povrchu zemského: Nebylo (a není) v silách zdecimované a stále se zmenšující a stárnoucí židovské pospolitosti, aby tyto památky zachránila, aby o ně pečovala. Nemá na to ani prostředky, ani lidi. Je to nesmírně smutné, ale zůstává faktem, že bez podpory státu, případně zahraničních příspěvků nelze mnoho z těchto památek zachránit. Není zde útěchou – ale jen argumentem proti obviněním z „oficiálního antisemitismu“ – že podobné problémy existují i s řadou jiných památek – hradů, zámků, kostelů, kapliček, ale i obytných domů a jiných budov, že jde o celostátní velmi složitý problém rekonstrukce, restaurace a udržování obrovského kulturního bohatství, o které v posledních desetiletích nebylo odpovídajícím způsobem pečováno. Z tohoto hlediska bylo proto rozhodnutí RŽNO v roce 1950 nikoliv vynucené administrativně, ale možnostmi židovské pospolitosti, která v zemi ještě zbyla. Že komplex budov převzal stát, nutno proto hodnotit jako základní předpoklad pro to, aby tyto památky byly zachráněny, aby o ně bylo nadále pečováno na odpovídající úrovni a aby zůstaly zachovány příštím generacím. Jiná otázka je, že obnova např. Pinkasovy synagogy trvá skutečně skandálně dlouho, že postupné uzavírání jednotlivých budov je neúnosné a že je nutno hledat cesty k radikální nápravě. Ani zde však nelze vyvozovat, že „neuvěřitelná liknavost“, s jakou obnova pokračuje, je projevem jakéhosi „skrytého, oficiálního, politicky motivovaného antisemitismu“. Stačí se podívat na jiné stavby v Praze, na tempo, s jakým např. probíhá rekonstrukce bytů, na dobu rekonstrukce např. Lichtenštejnského paláce na Kampě, či na těch jistě už více než 10 let, co zmizelo (kvůli rekonstrukci a zachování) poslední mlýnské dřevěné kolo z Čertovky. A takových příkladů zná každý obyvatel Prahy nespočet. 3. Problematika pamětní desky národního umělce Břetislava Bendy se bezprostředně týká Rady židovských náboženských obcí. Začátek celé problematiky spočívá v celkové změně zástavby na místě, kde měla být pamětní deska umístěna. S umístěním na Parkhotelu nedaly příslušné orgány souhlas – důvod nám není zcela jasný. V tomto směru obsah dokumentu Charty odpovídá skutečnosti. RŽNO v této situaci neměla jinou možnost než najít jiné vhodné místo, ale takové v Praze najít nemohla – a to nejen kvůli tomu, že na desce byl nápis „Z tohoto místa…“, ale hlavně proto, že transporty do Terezína se skutečně shromažďovaly na tomto a na žádném jiném místě. RŽNO došla proto k závěru, že pamětní desku bude nejlépe umístit v Terezíně, a to na místě, z kterého odcházely transporty do vyhlazovacích táborů. Toto místo se RŽNO zdálo a zdá být důstojným – je navíc přímo spojeno se zbytky kolejí vlečky, po které transporty odjížděly. Základní smysl desky byl tak zachován jako pamětníku místa, odkud odcházeli lidé na smrt, navíc o mnoho větší počet obětí nacismu než ze samotné Prahy. V současné době je deska ještě neúplná, chybí textová část, která se v současné době vyhotovuje. V souvislosti s touto částí dokumentu Charty je však nutno vyslovit jednu poznámku: Dokument Charty cituje předsedu B. Hellera v souvislosti s prohlášením „části slovenské kulturní veřejnosti“ vyjadřující svůj pocit morální spoluodpovědnosti za osudy slovenských židů. Autoři dokumentu zapomněli napsat, že ta „část“ slovenské kulturní veřejnosti, která si takto sype popel na hlavu, žije t. č. mimo území Slovenska i ČSSR, že jde o osoby, které emigrovaly z Československa – a to nikoli v roce 1948 či 1968, ale už v roce 1945 –, protože se jako aktivní přívrženci či dokonce vykonavatelé a nositelé klerofašistické luďácké státní moci podíleli na vyhlazování slovenských židů a nakonec utekli před hněvem národa a jeho lidových soudů. 4. Rady židovských náboženských obcí ČSR se týká i další pasáž dokumentu pojednávající o devastaci židovských nemovitých památek, a to často „s vynuceným souhlasem židovských náboženských obcí samotných“. Líčení stavu – např. židovských hřbitovů v celém státě – odpovídá bohužel skutečnosti. Je to jedna z nejsmutnějších kapitol historie československých židů. Ale i zde je příčina složitější. Především jde o to, že se – pokud jde o hřbitovy – jedná o pozůstatky židovských pospolitostí, které zcela zmizely. V mnoha městech a vesnicích, kde existovaly dříve i větší židovské komunity, dnes není nikdo, kdo by se hlásil k židovstvu, židovské náboženské obce jsou jen v krajích (někde v městech židovské synagogální sbory). Není nikdo, kdo by o hroby, náhrobky i celé hřbitovy pečoval. Historie tohoto stavu má kromě toho svůj počátek už v roce 1949, kdy rabín Sicher prosadil, že hřbitovy nebudou patřit státu, ale židovským náboženským obcím. Jak se ukázalo, ty na udržování hřbitovů (poté, co za války zahynulo přes 87 % československých židů) neměly prostředky, neexistovali příbuzní, nebyly k dispozici peníze. Od té doby se židovská pospolitost v Československu ještě čtyřnásobně zmenšila a zestárla. Mluvit za podobných okolností o „vynuceném souhlasu židovských náboženských obcí samotných“ je pokrytectvím. Židovské obce neměly jiného východiska. Na druhé straně by však mluvčí Charty měli vědět, že přes všechny obrovské těžkosti se daří zachraňovat ještě stále velkou řadu památek, včetně hřbitovů. A na druhé straně by rovněž měli vědět, že problematika likvidace hřbitovů není jen specifickou problematikou židovskou. Vždyť – v rámci výstavby měst, komunikací, průmyslu atd. – je nutnost občasné likvidace hřbitova záležitostí, kterou nelze nazvat výjimečnou. 5. Poslední otázka týkající se RŽNO se týká skutečnosti, že česká židovská pospolitost (zejména pražská) neměla po dlouhá léta rabína a že výuka hebrejštiny je nedostatečná. Pokud jde o rabína, není vinou ani náboženské obce, ani československého státu, že předcházející rabín emigroval do Velké Británie, a to po šestileté přípravě v Budapešti. Tím se ovšem stalo, že místo nového rabína musela obec najít dalšího zájemce, který se opět šest let připravoval v Budapešti, než mohl nastoupit na místo oblastního rabína (dr. Daniel Mayer). Dlouholetou absenci rabína nelze tedy spojovat ani s nezájmem obce, ani se skrytým, či dokonce oficiálním antisemitismem, jak naznačuje dokument Charty. Naopak – to je nutno opětovně zdůraznit – pokud jde o plný rozvoj náboženského života židovské pospolitosti u nás, setkává se RŽNO s jednoznačným zájmem, pochopením a podporou příslušných státních orgánů a všechny nedostatky i mnohé smutné skutečnosti, na které poukazuje dokument Charty, lze přičítat jedině tomu, že počet věřících židů se u nás neustále zmenšuje a že židovská pospolitost u nás soustavně stárne. S konstatováním dokumentu Charty, že výuka hebrejštiny je u nás v úpadku (i když ne v „naprostém“), lze v podstatě souhlasit. Rada židovských náboženských obcí považuje tento stav za nežádoucí a podnikla (i podniká další) kroky k tomu, aby byl překonán. Nejde totiž jen o otázku náboženskou, o náboženskou výchovu naší mladé generace a zejména dětí, ale o principiální otázku kulturněhistorickou a kulturněpolitickou, jejíž význam je přímo úměrný významu judaismu a hebrejštiny v tisíciletých tradicích lidstva. K dokumentu Charty je po věcné stránce nutno dodat, že za prvé je nyní zajištěna výuka hebrejštiny pro židovské děti – pokud o to rodiče projeví zájem – rabínem Danielem Mayerem, resp. kantorem. Za druhé neodpovídá skutečnosti tvrzení, že na jazykové škole byly kurzy hebrejštiny zrušeny – konečně sám dokument přiznává, že byly mezitím obnoveny (byť jen jako výuka novohebrejštiny). Rada židovských náboženských obcí je toho názoru, že prostor pro výuku hebrejštiny je třeba podstatně rozšířit, a podnikla (i podniká) v tomto směru už některé konkrétní kroky. V závěru dokumentu jsou položeny některé otázky, z nichž bezprostředně RŽNO se týká otázka druhá. V tomto stanovisku jsme se na ni – a nepřímo i na řadu dalších – snažili odpovědět. Principiální je však především závěrečná otázka – jaká je nezkrášlená skutečnost současného náboženského a kulturního života zbytku židů v Československu. I na tuto otázku jsme – i když v různých souvislostech – odpověděli. V žádném případě z těchto odpovědí a ani z „nezkrášleného“ pohledu na problematiku nevyplývá, že by tato skutečnost byla růžová. Jde o složitou otázku, jejíž zodpovězení vyžaduje důkladný, nezkreslený a realistický pohled na historii židů v Československu za posledních 60 let, v jejichž průběhu byla židovská pospolitost Československa doslova zdecimována a pak ještě v důsledku úmrtí a emigrace dále podstatně zmenšena. Jde však i o širší problematiku sociologickou, o vztah mladé generace k náboženství vůbec, o neoddiskutovatelnou skutečnost, že značná část československých židů se v důsledku holocaustu, stalinských represí a vykonstruovaných procesů proti osobám „židovského původu“, i některým evidentním antisemitským podtextům v pozdějším politickém vývoji nepřiznávala k židovství, že značná část židovské mládeže nejen že neprojevila zájem o židovskou víru, ale zejména sňatky s nežidy postupně splynula s tou – a rozhodující – částí českého a slovenského národa, která nevyznává žádnou víru, resp. se hlásí ke křesťanství. Z tohoto pohledu nelze popřít určité náznaky skrytého antisemitismu v minulosti. Rada židovských náboženských obcí v ČSR však může s plnou odpovědností a s naprostým přesvědčením prohlásit, že v současné době nezaznamenala žádný případ, který by opravňoval k závěru, že v Československu existuje snad dokonce oficiální antisemitismus.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	5
Měsíc	4
Rok	1989
Zpracovaný	true
OCR	false