D551

1989, 5. květen, Praha. – Dopis Charty 77, Čs. helsinského výboru a VONS Konferenci o lidské dimenzi KBSE v Paříži, srovnávající respektování lidských práv v Československu se závazky přijatými čs. představiteli v rámci helsinského procesu. (Dokument č. 36/89)

Konferenci o lidské dimenzi KBSE v Paříži

Dámy a pánové,

scházíte se v těchto dnech v Paříži, abyste posoudili, jak jednotlivé zúčastněné země plní své závazky vyplývající z KBSE a týkající se respektování lidských práv a základních svobod, kontaktů mezi lidmi i ostatních humanitárních otázek. Scházíte se také proto, abyste posoudili možnosti dalšího pokroku v této oblasti.^{E1Konference byla plánována ve třech zasedáních, první se konalo od 30. května do 23. června 1989. Účast zástupců Čs. helsinského výboru Z. Jičínského, R. Palouše a M. Dymáčka na konferenci byla znemožněna administrativní cestou. Podařilo se jim však doručit diskusní příspěvky, které byly spolu s dokumentem Charty 77 na konferenci předneseny. V čele čs. oficiální delegace byl ministr zahraničních věcí J. Johanes. Srv. Lidská práva v mezinárodních iniciativách. Interview R. Valáška s Z. Vokrouhlickým. In: Rudé právo, 6. 5. 1989, s. 3; Mír je podmínkou ostatních práv. Tamtéž, 31. 5. 1989, s. 1, 7.}

Svým podpisem se k Závěrečnému dokumentu vídeňské schůzky KBSE připojila rovněž československá vláda, a proto nám dovolte, abychom se jako zástupci Charty 77, která se problematikou lidských práv a „lidské dimenze“ helsinského procesu zabývá už přes dvanáct let, i jako zástupci Čs. helsinského výboru a VONS vyjádřili k Vaší konferenci svým vlastním poselstvím. Činíme tak mj. i proto, že z vlastní zkušenosti dobře víme, jak se prohlášení a sliby naší vlády někdy až diametrálně rozcházejí s jejími skutky.

Než se začnete zabývat možnostmi dalšího pokroku, měli byste nejprve zkoumat, nakolik jednotlivé vlády – a v našem případě vláda československá – plní své předchozí závazky, naposledy z ledna t. r.^{E2Závěrečný dokument vídeňské následné schůzky KBSE z 19. ledna 1989. Viz D515 (17. 1. 1989).} Domníváme se, že pět měsíců je doba dostatečně dlouhá k tomu, aby bylo možné posoudit, zda je slovo té či oné země věrohodné.

Jaká je tedy československá skutečnost? Československá vláda se ve Vídni např. zavázala, že bude lidská a občanská práva nejen respektovat, ale že bude i „zdokonalovat své zákony, správní předpisy a politiku… tak, aby bylo zaručeno účinné vykonávání těchto práv a svobod“ (principy, 13.1). Zatím jediný konkrétní krok učiněný v oblasti zákonodárství byl však právě opačný. V únoru a březnu schválilo Federální shromáždění ČSSR tzv. „nová zákonná opatření k ochraně veřejného pořádku“, která až několikanásobně zvyšují možnost postihu organizátorů i účastníků prakticky jakýchkoli státem neorganizovaných veřejných shromáždění. „Gumová“ formulace jednoho z novelizovaných ustanovení (§ 6 zákon o přečinech) navíc vzbuzuje oprávněné obavy, že bude zneužíváno i proti nezávislé publicistice. Hovoří se v něm totiž o „tiskovinách, které svým obsahem narušují zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku“. Jak má ovšem proklamované nezávislé soudnictví poznat, co je momentálně ve státním zájmu, se už nikde nevysvětluje…

Ostatně právo na pokojné shromažďování zaručené jak naší Ústavou, tak Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (článek 21) platí v naší zemi stále toliko na papíře. Mnozí z těch, kteří se je na základě svého svědomí pokusili naplnit v praxi, jsou nyní buď ve vězení (Václav Havel, Jana Petrová, Slávek Popelka, Otakar Veverka), nebo byli odsouzeni k podmíněným trestům či vystaveni perzekucím.

Čs. vláda se ve Vídni rovněž zavázala, že „bude respektovat právo svých občanů aktivně přispívat, samostatně nebo společně s jinými, k rozvíjení a ochraně lidských práv a základních svobod“ (13.5) a že „bude usnadňovat přímé kontakty a komunikaci mezi těmito osobami, organizacemi a institucemi uvnitř účastnických států i mezi nimi“ (26). Skutečnost je však úplně jiná. Čs. helsinský výbor, Charta 77, Nezávislé mírové sdružení, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných i další nezávislé iniciativy, které mají v programu uskutečňování některých bodů helsinského procesu, jsou nadále považovány za nezákonné a jako s takovými je s nimi i nakládáno. Pokud jsou náhodou někteří reformněji ladění úředníci ochotni se zástupci nezávislých iniciativ jednat, činí tak jen nezávazně jako se soukromými osobami. O nějakém dialogu či uskutečňování přímých kontaktů však nemůže být řeč. Ba naopak. Když se např. čtyři členové Čs. helsinského výboru (v čele s jeho předsedou Jiřím Hájkem) vypravili v dubnu do Polska na valné shromáždění Mezinárodní helsinské federace, byli na hranicích zadrženi, byly jim odebrány pasy a museli se vrátit zpět.^{E3Srv. dopisy předsedovi vlády L. Adamcovi, podepsané členy Čs. helsinského výboru: Zmařená cesta (22. dubna 1989) a Ještě jednou ke zmařenému setkání (26. dubna 1989). In: Stanoviska a dokumenty I. Čs. helsinský výbor 1992, s. 25–27.} Začátkem března dlela v Praze na oficiální návštěvě delegace MHF, jež měla dojednánu návštěvu u ministra spravedlnosti a na oddělení pasů a víz. Protože však trvala na osobní účasti Jiřího Hájka, čs. strana audienci svévolně odmítla.

Ve Vídni čs. vláda také prohlásila, že v případě porušování lidských práv a svobod bude zajišťovat „právo osoby odvolávat se k výkonným, zákonodárným, soudním a správním orgánům“ (13.9). Petiční právo, zaručované také čs. Ústavou, je však zejména v poslední době hrubě porušováno. V dubnu byli k nepodmíněným trestům odsouzeni Ivan Jirous (16 měsíců) a Jiří Tichý (6 měsíců), a to jen za to, že požadovali novelizaci trestního práva o osvobození politických vězňů.^{E4Ivan Jirous a J. Tichý byli odsouzeni Okresním soudem v Jihlavě mj. za to, že ručili za správnost petice 271 občanů, která obsahovala požadavek objasnění smrti P. Wonky.} Za podobnou petici byl třicet dní vězněn také Stanislav Devátý^{E5Srv. D542 (8. 4. 1989) a D543 (15. 4. 1989).} a snad jen díky neobyčejné osobní statečnosti – držel totiž celou dobu neomezenou hladovku – byl nakonec propuštěn z vazby, i když jeho trestní stíhání trvá. Diskriminacím v zaměstnání jsou vystaveni i někteří signatáři petice vědeckých a kulturních pracovníků, kteří protestovali proti uvěznění Václava Havla a proti policejním brutalitám v lednových pražských ulicích.

Navzdory některým nepatrným zlepšením nadále trvá perzekuce věřících a hrubé porušování náboženských práv. Není zde místo na podrobný výčet, uvádíme proto jen příklad: čs. státní orgány nadále svévolně zasahují do církevních záležitostí, snaží se odnímat katolickým i evangelickým duchovním státní souhlas a jejich poslání jim všemožně ztěžují. Požadavky obsažené v petici více než půl milionu věřících občanů jsou nadále ignorovány.

Čs. vláda se dále zavázala, že „bude plně respektovat právo každého na svobodu pohybu v hranicích státu“ i právo „opustit svou zemi a vrátit se do ní“ (20). Tato práva jsou však nadále nejrůznějšími způsoby oklešťována. Svobodně jednající občané jsou stále vystavováni občasným perzekucím – „domácím vězením“ počínaje a svévolným odvážením k výslechům a bezdůvodným zadržováním konče. Když např. v dubnu přijeli do Bratislavy tři zástupci VIA (Petr Pospíchal, Petr Uhl, Jan Urban), aby se tu setkali se svými maďarskými kolegy, byli okamžitě po výstupu z vlaku zadrženi a bez udání důvodů posláni zpět. Pokud se týče cestování do zahraničí, nutno konstatovat, že přes některá dílčí zlepšení diskriminace především osob politicky aktivních nadále pokračuje a že se dokonce případy bezdůvodného odebírání cestovních dokladů v poslední době množí. Postiženi jsou přitom nejen aktivisté samotní, ale nezřídka i jejich rodinní příslušníci (na jaře se tak např. nemohla zúčastnit školního zájezdu do NSR Marta Bendová).

Signatářské státy se rovněž zaručily, že budou „zakazovat mučení a jiné způsoby krutého, nelidského nebo lidskou důstojnost ponižujícího zacházení a trestání“ (23.4). Policejní brutalita v lednu v Praze, a to jak v ulicích, tak při následných výsleších a zadrženích, je snad dostatečně známá. Mnoho lidí bylo zbito, někteří i vážně zraněni, nemluvě třeba o tom, že mnozí zadržení byli nuceni stát na chladném dvorku policejní stanice po několik hodin v pozoru a s rukama za zády u zdi. Autentické svědectví z těchto dnů byla shrnuta do publikace nazvané Palachův týden (1989, vydal Čs. helsinský výbor). Naposledy měli možnost pocítit „tvrdou pěst“ (doslova řečeno) našich státních orgánů i účastníci nezávislé manifestace během prvomájových oslav. Čím se provinili? Nesli např. transparenty s nápisy: „Srovnejme čs. právní řád s přijatými mezinárodními závazky“ nebo „Demokracii pro všechny“.

V oblasti informací čs. vláda rovněž slíbila, že bude „dovolovat jednotlivým osobám, institucím a organizacím, aby získávaly, vlastnily, reprodukovaly a rozšiřovaly jakékoli informační materiály“ (34). Víme, touto problematikou se nedávno zabývalo specializované Informační fórum v Londýně.^{E6Informační fórum v Londýně zorganizoval úřad KBSE koncem dubna. Zabývalo se otázkami svobody informací, např. šířením, dovozem a přístupem k publikacím, jejich tištěním a vydáváním včetně přístupů k technickým prostředkům. Čs. helsinský výbor zaslal Informačnímu fóru příspěvek o omezování svobody informací v Československu. Srv. Volá Londýn. In: Stanoviska a dokumenty I, s. 29–31.} Nicméně jsme toho názoru, že flagrantní porušování tohoto principu, doprovázené zostřeným postupem našich státních orgánů vůči samizdatu a nezávislé publicistice, je natolik závažné, že je nemůžeme přejít mlčením. Obzvláště alarmující je případ dvou nedávno uvězněných samizdatových vydavatelů Petra Cibulky a Františka Stárka, kterým – budou-li odsouzeni – hrozí trest až deseti resp. pěti let ztráty svobody.^{E7Srv. D563 (24. 6. 1989) a D586 (14. 10. 1989).}

Uvedli jsme zde jen některé nejmarkantnější případy porušování mezinárodních závazků v oblasti lidských práv a základních svobod čs. stranou. Podrobněji je možno se s touto problematikou seznámit v situační zprávě za rok 1988, kterou pro pařížskou konferenci připravil Čs. helsinský výbor.^{E8Srv. Situační zpráva Čs. helsinského výboru za rok 1988. In: Stanoviska a dokumenty I, s. 31–35.} Jsou to skutečnosti, myslíme si, nesmírně závažné. Pařížská konference se jimi jistě bude zabývat stejně jako ohrožováním lidské dimenze helsinského procesu v jiných zemích. Nejen proto, že solidaritu s nespravedlivě postiženými se např. čs. vláda snaží ignorovat, ale zejména proto, že celoevropský proces nelze rozvíjet bez přijetí a prosazení společných zásad chování v politickém životě všech účastnických zemí. V opačném případě všichni poneseme vinu na tom, že se dokumenty helsinského procesu promění v cár papíru bez jakékoli účinnosti.

Odpovědnost neseme ovšem všichni. Čs. nezávislé iniciativy jsou na tomto vědomí založeny a v prosazování těchto zásad budou pokračovat ve stejném duchu, v jakém působí Charta 77 po celých dvanáct let své existence.^{E9Dopisy pařížské Konferenci o lidské dimenzi zaslaly nezávislé občanské iniciativy: 26. května 1989 Demokratická iniciativa (viz Čas demokratické iniciativy, Praha 1993, s. 131–135), Nezávislé mírové sdružení a Společenství přátel USA. Srv. Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 12, s. 13–14.}

Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra
mluvčí Charty 77
Jiří Hájek, předseda Čs. helsinského výboru
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 11, s. 2–4.

Zkráceně

• In: Listy, roč. 19, č. 4 (srpen 1989), s. 74.

Komentář

• Dienstbier, J.: Lidská dimenze měřená v Paříži. In: Lidové noviny, roč. 2 (1989), č. 6, s. 1.

E1.	Konference byla plánována ve třech zasedáních, první se konalo od 30. května do 23. června 1989. Účast zástupců Čs. helsinského výboru Z. Jičínského, R. Palouše a M. Dymáčka na konferenci byla znemožněna administrativní cestou. Podařilo se jim však doručit diskusní příspěvky, které byly spolu s dokumentem Charty 77 na konferenci předneseny. V čele čs. oficiální delegace byl ministr zahraničních věcí J. Johanes. Srv. Lidská práva v mezinárodních iniciativách. Interview R. Valáška s Z. Vokrouhlickým. In: Rudé právo, 6. 5. 1989, s. 3; Mír je podmínkou ostatních práv. Tamtéž, 31. 5. 1989, s. 1, 7.
E2.	Závěrečný dokument vídeňské následné schůzky KBSE z 19. ledna 1989. Viz D515 (17. 1. 1989).
E3.	Srv. dopisy předsedovi vlády L. Adamcovi, podepsané členy Čs. helsinského výboru: Zmařená cesta (22. dubna 1989) a Ještě jednou ke zmařenému setkání (26. dubna 1989). In: Stanoviska a dokumenty I. Čs. helsinský výbor 1992, s. 25–27.
E4.	Ivan Jirous a J. Tichý byli odsouzeni Okresním soudem v Jihlavě mj. za to, že ručili za správnost petice 271 občanů, která obsahovala požadavek objasnění smrti P. Wonky.
E5.	Srv. D542 (8. 4. 1989) a D543 (15. 4. 1989).
E6.	Informační fórum v Londýně zorganizoval úřad KBSE koncem dubna. Zabývalo se otázkami svobody informací, např. šířením, dovozem a přístupem k publikacím, jejich tištěním a vydáváním včetně přístupů k technickým prostředkům. Čs. helsinský výbor zaslal Informačnímu fóru příspěvek o omezování svobody informací v Československu. Srv. Volá Londýn. In: Stanoviska a dokumenty I, s. 29–31.
E7.	Srv. D563 (24. 6. 1989) a D586 (14. 10. 1989).
E8.	Srv. Situační zpráva Čs. helsinského výboru za rok 1988. In: Stanoviska a dokumenty I, s. 31–35.
E9.	Dopisy pařížské Konferenci o lidské dimenzi zaslaly nezávislé občanské iniciativy: 26. května 1989 Demokratická iniciativa (viz Čas demokratické iniciativy, Praha 1993, s. 131–135), Nezávislé mírové sdružení a Společenství přátel USA. Srv. Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 12, s. 13–14.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	5
Měsíc	5
Rok	1989
Zpracovaný	true
OCR	false