D554

1989, 15. květen, Praha. – Dopis vládě ČSSR k utajovanému projektu těžby zlata u Mokrska metodou kyanidového loužení a o jejím riziku pro životní prostředí. (Dokument č. 39/89)

Případ Mokrsko?

Těžba zlata a rudné hornictví mají v našich zemích svou dlouhou a bohatou tradici. Po staletí exploatovaná ložiska se ale postupně vyčerpala, těžba upadala. Avšak v posledních dvaceti letech – také v souvislosti s růstem cen zlata a dalších rud na světových trzích – se způsob využívání domácího surovinového bohatství začal přehodnocovat. V době, kdy se ve světě a především v Evropě prosazují nejrůznější úsporná opatření a kdy se klade důraz na využívání i menších místních zdrojů energie a surovin, je to pochopitelné. Je však třeba dbát na to, aby při této činnosti nedocházelo jen k dalšímu zhoršování životního prostředí.

Podle nám dostupných informací hodlá nyní čs. vláda uzavřít s jednou australskou firmou kontrakt na otevření a využívání ložiska zlata u Mokrska ve středním Povltaví. Předpokládá se, že zlatonosná ruda uložená v místních horninách by se těžila povrchovým způsobem a zlato by se z ní získávalo technologií tzv. dynamického kyanidového loužení. A dostáváme se ke kameni úrazu, k závažné otázce: Jaký to bude mít dopad na životní prostředí? Situaci navíc komplikuje naprostý nedostatek informací a značný stupeň utajení celého projektu. Dosud jedinou oficiální informaci našel čtenář v časopise Geologický průzkum z listopadu loňského roku. Ta se ekologickou problematikou zabývá jen okrajově a velice stručně: prý bude všechno v pořádku.

Navzdory chybějícím informacím však vycházejí na povrch některé skutečnosti, jež o smysluplnosti a hlavně bezpečnosti celého projektu vzbuzují vážné obavy:

1. Projekt je inspirován „obdobnou“ těžbou v Austrálii, USA a Jihoafrické republice, kde to však rozsáhlá teritoria s téměř nulovou hustotou zalidnění celkem bezpečně umožňují. Středočeský kraj má ale hustotu obyvatelstva daleko větší (104 obyvatel na km²) a inkriminovaná oblast s nedalekou slapskou přehradou navíc představuje významné rekreační zázemí pro Prahu a Příbram.
2. Co do množství zlata není ložisko rozhodně zanedbatelné. Představuje asi největší ověřenou ložiskovou akumulaci zlata v Českém masivu a snese srovnání i ve světovém měřítku. Protože však těžba pod hladinou Slapské přehrady je přece jen riskantní a celé ložisko tudíž nelze plně využít, požaduje se k dosažení rychlého efektu těžba 1 mil. tun nezpracované zlatonosné horniny za rok, tedy objem vskutku nemalý. Vyvstává otázka, co s odpadem, když možnost jeho sekundárního využití je přinejmenším problematická.
3. Hornina má totiž být zpracovávána technologií dynamického kyanidového loužení. Předpokládá to její rozemletí na velice jemná zrnka, která ve formě odpadních kalů budou představovat nejen obrovskou masu, ale mohou i bezprostředně ohrozit podzemní vody a slapské jezero, protože neutralizace kyanidů trvá desítky let a laboratorní zkoušky prokázaly jen neúplnou účinnost jejich odstranění z odpadních kalů (92 %). Naprosto nedůvěryhodně a z ekologického hlediska nezasvěceně pak vyznívá tvrzení předsedy Českého geologického úřadu JUDr. Jana Pravdy v rozhovoru pro časopis Vesmír (1989, č. 4), že z jezera „se do podzemních vod nedostane ani kapka kyanidu“.
4. Ekologická problematika těžby nebyla v předchozích etapách projektu vůbec zkoumána; v Ústavu krajinné ekologie ČSAV v Českých Budějovicích byl dle našich údajů vyžádán toliko posudek, který vzhledem k naprostému nedostatku vstupních údajů o technologii a těžbě byl zcela nezávazný a kusý. V únoru letošního roku měl být během pouhých dvou týdnů (!) vypracován – po konzultacích s australskou firmou – posudek nový. Je však utajen a jeho obsah není znám.
5. Celý projekt se ekonomicky opírá o cenu zlata ve světě koncem roku 1987 (480–450 US $ za trojskou unci). K 1. 2. 1989 však jeho cena poklesla na 380 US $ za unci. Příznačný pro naše hospodářství je i způsob krytí ekonomických nákladů na těžbu, které mají představovat 1/2 a 1/3 z celkového zisku. Na nutná první zařízení má australská firma čs. straně zapůjčit asi 70 mil. US$ ve formě ryzího zlata, které bude během prvních tří let těžby vráceno ve stejném množství, nehledě na světové ceny…

Proslýchá se, že dohoda s australskou firmou má být uzavřena již v květnu. Co je na tom pravdy, nevíme. Má-li se však přistoupit k brzké realizaci projektu, pak se domníváme, že je nanejvýš potřebné začít se vážně zabývat i jeho ekologickou problematikou. A nejen to, jsme také názoru, že s celou věcí by měla být pravdivě a důkladně seznámena i naše veřejnost a že by jí mělo být umožněno, aby se k projektu, který může narušit jednu z hlavních rekreačních oblastí v Čechách, mohla i svobodně vyslovit.

Charta 77 není dostatečně kompetentní, aby posoudila účelnost i rizika tohoto projektu. To je věcí odborníků. Veřejnost má právo vědět, jaká rizika podstupuje, a měla by mít i právo se k nim – pokud existují – vyjádřit. Mnohé nasvědčuje tomu, že naše hospodářství je dnes ochotné získávat devizy za každou cenu. Zkušenosti uplynulých let, kdy jsme si v důsledku mnoha jednostranně nahlížených plánů či jen sobeckého velikášství nakupili již tak obtížně řešitelné problémy, však varují.

Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra
mluvčí Charty 77

Na vědomí: Geoindustria, s. p. Praha; Vesmír; Nika; ČTK a jiné tiskové agentury.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 11, s. 5–6.

Zkráceně

• In: Listy, roč. 19, č. 4 (srpen 1989), s. 95.

Pole