D569

1989, 10. červenec, Praha. – Prohlášení k 200. výročí vyhlášení Deklarace práv člověka a její text v příloze. (Dokument č. 51/89)

V roce 1789 vyhlásilo francouzské Národní shromáždění Deklaraci práv člověka a občana. Na přípravě tohoto dokumentu se v pracovních skupinách i jednotlivě podílela řada osobností různé duchovní orientace – republikáni, monarchisté, katolíci, protestanté, svobodní zednáři. Pluralita různých pojetí a názorových východisek vyústila v text, který se stal majetkem lidstva, příslibem i výzvou. Deklarace znamená i pro nás naději, že je možné, aby se různí lidé sjednotili na společných zásadách a řekli společné ano i ne tváří v tvář problémům, které vyvstávají od chvíle, kdy se lidé sdružují v politickou společnost, a které, jak z deklarace vyrozumíváme, jsou v mnohém totožné s naléhavými otázkami dneška.

Deklarace ovšem tyto problémy nevyřešila a vyřešit nemohla. Již skutečnost, že někteří z těch, kdo se podíleli na vytvoření deklarace, záhy skončili pod gilotinou nebo ve vězení a jiní nedokázali hrůzovládě zabránit či se jí dokonce účastnili, svědčí o tom, že „zapomenutí práv člověka či pohrdání jimi“, v nichž deklarace vidí „jediné příčiny veřejných neštěstí, je korupce vlád“, ohrožuje lidskou společnost neustále a žádná deklarace toto nebezpečí neodstraní. Proto přijímáme její poselství jako výzvu, která se nemine svým smyslem jedině tehdy, když ji uposlechneme a naplníme svým konáním. Veliká myšlenka „nezcizitelných a posvátných práv člověka“ zůstane nedostižným ideálem, nebudeme-li my sami ctít své bližní a napomáhat k takové podobě společnosti, která by chránila křehkou lidskou svobodu a zranitelnou důstojnost člověka.

Deklarace práv člověka a občana, která sama nevznikla bez vlivu předchozích deklarací amerických a státoprávní tradice anglické, se stala předlohou pro Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN z roku 1948 i pozdějších mezinárodních paktů. Její vliv je patrný v dokumentech helsinského procesu. Ti, kdo usilují o zlidštění světa, v ní nacházejí oporu a inspiraci.

Trvale platným odkazem deklarace je myšlenka, že „nezcizitelná a posvátná práva člověka“ jsou „přirozená“. Člověk je tedy nadán důstojností, která je tu dřív než jeho statut občana. Práva, jež mu přísluší z titulu lidské bytosti, mu neudílí společnost či stát. Naopak, lidé se sdružují v politickou společnost proto, aby jejich základní nezadatelná práva byla zachována a zajištěna.

Veliký důraz klade deklarace na zákony a zákonnost. V jejím pojetí jsou zákony dohodnutá srozumitelná pravidla, která platí stejně pro každého a na jejichž tvorbě se mohou, ne-li mají, podílet všichni občané k užitku všech. Zákony vymezují prostor svobody a zamezují svévoli. Zákonodárství je záležitost veřejná, zákony jsou výrazem obecné vůle, a stane-li se zákonem výraz nějakého partikulárního či skupinového zájmu, přestává být zákonem. Avšak ani lid či lidem pověřená zákonodárná moc nemůže tvořit zákony libovolně. I zákonodárství musí být ustavičně poměřováno svým účelem, jímž je ochrana nezadatelných práv člověka, jež jakémukoli zákonodárství předcházejí. Těmito nezadatelnými právy rozumí deklarace svobodu vlastnictví (jak prozrazují přípravné materiály, deklarace pojímá vlastnictví mnohem šíře než jenom jako vlastnictví hmotných statků: na prvním místě tu jde o vlastnictví vlastní osoby, vlastních skutků, vlastní práce), bezpečí a odpor vůči útlaku.

Otázku, co občan smí a nesmí, co je legální a nelegální, zodpovídá deklarace vyhlášením jednoduchého principu: zákonné je vše, co zákon nezakazuje, povinné je jen to, co zákon ukládá.

Deklarace zbavuje politickou moc jakékoli posvátné nedotknutelnosti a vystavuje ji permanentní občanské kritice. Občané mohou a mají konání mocenských orgánů, i těch nejvyšších včetně zákonodárných, poměřovat se smyslem politické instituce, kterým je ochrana práv člověka. Kritika politiky z pozice morálky je nejen možná, nýbrž i užitečná a přispívá ke „štěstí všech“.

Pojetí služebného poslání politické moci a jejích orgánů platí i tam, kde se v deklaraci mluví o „veřejném pořádku“, nad jehož dodržováním moc bdí. Jednak musí být obsah pojmu vymezen zákonem, jednak platí, že veřejný pořádek narušuje to, co narušuje práva a svobody druhých. V jednom z přípravných návrhů textu deklarace je tato myšlenka vyjádřena zvlášť výrazně: „zatknout občana, který neporušil ústavní či společenské zákony, je atentát proti veřejnému pořádku“ (André-Daniel Laffou de Labedat).

Deklarace vyjadřuje zkušenost, že moc je snadno zneužitelná a následky takového zneužití katastrofální. Jeden z přípravných dokumentů připomíná, že největší ohrožení svobody nepochází od jednotlivých neukázněných či zlovolných občanů, nýbrž od správců moci. Největším zločincem je ten, kdo „obrací proti spoluobčanům zbraně nebo moc, jež mu byla svěřena“, kdo „se opovažuje převrátit v nástroj represe prostředky, jež mu byly propůjčeny pro společnou ochranu“ (abbé Emmanuel-Joseph Sieyès). Moc proto musí být podrobena bdělé a důsledné kontrole. Vykonavatelé úřadu moci musí být podle zákona vystaveni přísným sankcím, kdykoli užijí svěřené moci svévolně či v jiném než obecném zájmu. I nepřiměřená tvrdost moci oprávněně užité je trestná. Veřejný činitel je odpovědný společnosti a musí ze své činnosti svým spoluobčanům vydávat počet.

Jedním z nejcennějších práv je podle deklarace svobodná výměna myšlenek a informací. Ve stručné formulaci „každý občan může mluvit, psát a tisknout svobodně“ je zahrnut i návrh „každý občan může svobodně vlastnit tiskárnu, jakož i jiné nástroje písma“ (Jean-Paul Marat).

Deklarace práv člověka a občana nepopírá nerovnost v přirozeném vybavení lidí a také ji nehodlá zrušit. Aby však tato nerovnost nebyla ničivá, vyhlašuje deklarace rovnost práv a rovnost před zákonem, která, jak jeden z návrhů říká, „poskytuje slabému ochranu před podnikáním silného“ (abbé Sieyès). Rovnost v právech chápe deklarace výslovně i jako rovnost přístupu k veřejným funkcím a úřadům. Jediným kritériem vhodnosti kandidáta jsou kvality jeho osobnosti.

Jsme přesvědčeni, že zásady obsažené v Deklaraci práv člověka a občana, z nichž jsme některé připomněli, musí brát v úvahu každá společnost, která se chce uspořádat tak, aby v ní člověk mohl žít ve vzájemnosti s druhými život důstojný a spravedlivý. Zásady deklarace je nutno nově promýšlet, korigovat, přizpůsobovat aktuálním podmínkám, doplňovat. Nelze je však popřít. I to je důvodem, proč připojujeme text Deklarace práv člověka a občana jako součást tohoto dokumentu.^{E1Deklarace práv člověka a občana jako text všeobecně dostupný se nezveřejňuje.}

Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra
mluvčí Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 14, s. 6–9.

Pole