P1

Ke vzniku Prohlášení Charty 77 a prvního seznamu jeho signatářů

Jak známo z dosavadní literatury, historie Charty 77 začíná vlastně solidárními akcemi na obranu mladých hudebníků z kapel Plastic People of the Universe a DG 307. Základní dokument Prohlášení Charty 77 spolu se seznamem prvních signatářů prohlášení se zrodil v průběhu necelých tří týdnů mezi 10. prosincem a 29. prosincem 1976. Podle záznamu z odposlechu v bytě Pavla Kohouta, organizovaného Státní bezpečností, informoval 10. prosince 1976 Václav Havel Pavla Kohouta, že se bude 11. prosince v 16 hodin odpoledne konat v bytě Jaroslava Kořána na Vinohradech schůzka „politiků, spisovatelů a dalších osob“ k projednání „zásadního postoje k otázce politických vězňů u nás“. Havel měl nadhodit i možnost založení výboru na obranu Wolfa Biermanna. (Svazek Dialog, dok. 11–12, s. 58–60; Kde je zakopán pes. Václav Havel datoval schůzku v Dálkovém výslechu na 10. prosince, což je nepřesné.) Skupina StB dostala příkaz byt v Tyršově ulici 1833/9 dne 11. prosince sledovat, avšak nic nezjistila, jak o tom svědčí následující záznam: „Ve 14.00 hodin bylo započato s dokumentací v ulici Tyršově, před domem č. 9. V 16.00 byla fotodokumentace skončena, aniž by se předpokládaná schůzka uskutečnila.“ (Podle čtenářského dopisu Jaroslava Kořána, Lidové noviny, 10. 1. 2007.)

Tajní policisté skončili pracovní směnu příliš brzy, u Kořána se sešli až v 17 hodin Václav Havel, Pavel Kohout, Václav V. Komeda (který schůzku organizoval a byl podle svědectví Pavla Kohouta spiritus movens schůzek, protože jako člověk méně známý se mohl volněji pohybovat), Jiří Němec a Zdeněk Mlynář. (Dálkový výslech;Kohout píše v Zakopaném psu o „devítce“, tento údaj se však mohl vztahovat i na účastníky dalších schůzek u Kořána, podle Kohouta ještě dvou: byli to Petr Uhl, Pavel Bergman, Ludvík Vaculík, Jiří Hájek.) Z diskuse 11. prosince vzešlo rozhodnutí připravit obecnější dokument o porušování lidských a občanských práv v Československu jako prohlášení Výboru pro lidská práva, o jehož potřebě už nějakou dobu jednala také skupina exkomunistů kolem Zdeňka Mlynáře. (Dálkový výslech) Z několika osobních svědectví současníků vyplývá, že někteří účastníci schůzek se o různých aspektech připravované iniciativy radili s blízkými přáteli nebo je informovali o tom, co se chystá.

První koncept připravovaného prohlášení, sepsaný Václavem Havlem (po několikeré debatě s Pavlem Kohoutem), nese datum 26. 12. 1976, což byla zřejmá kamufláž; skutečné datum bylo bezpochyby 16. prosince 1976. Tento desetidenní posun v datu se týká i konceptu označeného v záhlaví jako „druhá verze“ a dalšího dokumentu, který se zveřejňuje níže. Muselo jít o dohodnutý postup, neboť je známo, že definitivní znění Prohlášení Charty 77 bylo k dispozici k podpisu už 20. prosince. Domněnku o kamufláži s desetidenním posunem v datování se zdá potvrzovat záznam policejního odposlechu v bytě Pavla Kohouta, kde – 29. 12. 1975 – „Kohout informoval neznámého NSR státního příslušníka, že to má být dne 17. 1. 1977. Tento termín zatím platí“. (Svazek Dialog, dok. 12, s. 60.) Víme-li, že publikaci Prohlášení Charty 77 v zahraničí dojednával Pavel Kohout na 7. ledna, zdá se být záhada datování konceptů prohlášení vyřešena.

Už první verze konceptu prohlášení byla založena na konfrontaci stavu lidských a občanských práv zemi a ustanovení obou mezinárodních paktů. Podle Havlova svědectví to byl Ladislav Hejdánek, s nímž hovořil po první schůzce u Kořána, kdo ho upozornil na nedlouho předtím publikovanou vyhlášku ministerstva zahraničí s textem mezinárodních paktů. První koncept vycházel ještě z toho, že dokument ohlásí vznik a poslání Výboru pro lidská práva, a věnoval velké místo jeho budoucí agendě; takto podrobně a taxativně pozdější Prohlášení Charty 77 o realizaci svého poslání nehovořilo. Podle svědectví Petra Uhla z roku 1997 došlo na druhé přípravné schůzce ke sporu mezi zastánci koncepce asi třicetičlenného výboru s pevným členstvím a spolupracovníky podle vzoru polského KOR (Pavel Bergman podporovaný Václavem Komedou) a zastánci koncepce občanské iniciativy, nepříliš strukturovaného hnutí bez pevné organizace (Pavel Kohout a všichni zbývající). (Charta 77 očima současníků. Po dvaceti letech, s. 264.)

Už při diskusi o konceptu prohlášení ze 16. prosince, jejíž průběh zachycují rukopisné škrty, doplňky a změny původního textu jen zčásti, musela být původní myšlenka výboru opuštěna ve prospěch organizace širšího společenství. Tomu nasvědčují škrty takřka všech textových pasáží týkajících se výboru. Druhá verze konceptu, datovaná 27. 12. 1976, tedy 17. prosince 1976, pojednává o Chartě 77, a to – v zásadě – v tom smyslu, jak byla charakterizována v definitivním znění. Zde se poprvé objevují myšlenky o spoluodpovědnosti občanů za „obecné poměry“ a za respektování uzákoněných norem lidských a občanských práv, o smyslu občanské odpovědnosti a vůli k ní, jež byly pak v diskusích dále precizovány. (Za autora myšlenky nazvat Chartou 77 společenství lidí, kteří prohlášením oznámí své odhodlání „jednotlivě i společně se angažovat za respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě“, označují všechna svědectví Pavla Kohouta.)

V první i druhé verzi konceptu prohlášení i ve schématu datovaném „28. 12.“, tedy 18. prosince, se uvažovalo o jediném mluvčím – nejprve výboru, pak Charty 77 –, přičemž se od počátku uvádělo jméno Jiřího Hájka. Až v poslední verzi konceptu, která je datována 1. 1. 1977, nebyla však ještě definitivním zněním Prohlášení, jak bylo zveřejněno, se hovoří o „mluvčích“, přičemž se neuváděla jména. Z osobních svědectví je známo, že s návrhem institutu trojice mluvčích přišel Petr Uhl, který připisuje autorství myšlenky své manželce Anně Šabatové.

O jménech mluvčích muselo dojít k dohodě ještě před zahájením sbírání podpisů pod prohlášení, po mém soudu nejpozději 20. prosince. Václav Havel v Dálkovém výslechu obšírněji vylíčil jednání s Janem Patočkou i Patočkovy rozpaky, že by přijetím nabídky stát se mluvčím zaujal místo, které podle jeho názoru příslušelo profesoru Václavu Černému. A také to, jak rozhovorem s Václavem Černým záležitost smírně vyřešil.

Tehdy, nejpozději 20. prosince, když byla k dispozici v potřebném počtu exemplářů přepsaná definitivní verze Prohlášení Charty určená k podpisové proceduře, byl dohodnut způsob získávání souhlasu a byli určeni takzvaní sběrači podpisových lístků. Organizátoři se dohodli, že každá vyhlédnutá a oslovená osoba dostane k přečtení text Prohlášení Charty 77, a pokud vysloví souhlas s uvedením svého jména pod prohlášením určeným k odevzdání nejvyšším státním orgánům, napíše na lístek formátu A5 (na šířku) dohodnutou formuli o souhlasu; tu podepíše, opatří datem podpisu, uvede své zaměstnání či povolání a adresu. Aby nedošlo k předčasnému vyzrazení a ke zmaření zamýšleného předání prohlášení oficiálním místům, sběrači text prohlášení nikomu ze signatářů neponechali.

Každý z vyhlédnutých sběračů dostal od Václava Havla písemné instrukce, jejichž obsah a podobu známe z instrukcí určených pro Pavla Kohouta (viz níže). Podle dochovaných svědectví převzali úlohu sběračů podpisů kromě Kohouta a Havla Jiří Němec, Petr Uhl, Václav Komeda a Zdeněk Mlynář, který měl údajně k dispozici tři exempláře prohlášení, protože k sbírání podpisů přibral další přátele ze svého okruhu. (Podle svědectví Petra Uhla to byli Jiří Dienstbier, Rudolf Slánský, Anna Marvanová a Otka Bednářová; sdělení z 24. 10. 2006.) Je známo, že Jaroslava Šabatu seznámil s prohlášením 25. prosince Jiří Müller, který sám sepsal podpisový lístek dva dny předtím, bezpochyby v Praze u Petra Uhla. Podle publikovaného Šabatova svědectví si s Jiřím Müllerem rozdělili úkol obejít dvacet brněnských signatářů vyhlédnutých na schůzce Müllera s Uhlem v Praze (Charta 77 očima současníků po dvaceti letech, s. 139–141). Jaroslav Kořán v již citovaném dopise Lidovým novinám uvádí, že v Brně sbíral podpisy spolu s Václavem Komedou a s pomocí Jaroslava Šabaty a Zdeňka Vašíčka a že po dvou dnech pobytu v Brně se vrátili rovnou na schůzku u Václava Havla 29. prosince.

Jak vyplývá z instrukcí pro sběrače a z údaje v Dálkovém výslechu, sběrači přinesli podpisové lístky na schůzku s Václavem Havlem 29. prosince odpoledne; Zdeněk Mlynář se dostavil omylem až v 17 hodin, zato přinesl nečekanou porci podpisů z řad exkomunistů. Tehdy vznikl seznam signatářů, který se pak ještě v jednotlivostech upřesňoval, jak o tom píše Pavel Kohout v knize Kde je zakopán pes.

Na zmíněné schůzce bylo asi rozhodnuto o datu 6. ledna 1977 jako termínu, kdy bude text Prohlášení Charty 77 doručen Federálnímu shromáždění a vládě ČSSR a Československé tiskové kanceláři, i o tom, že v zahraničí bude text uveřejněn o den později, 7. ledna 1977. Tuto záležitost si vzal na starost Pavel Kohout, který se mohl mj. spolehnout na pomoc tiskového referenta západoněmeckého velvyslanectví Wolfganga Rungeho, s nímž byl v důvěrném kontaktu. V zahraničí zařizoval synchronizované zveřejnění na 7. ledna v několika reprezentativních denících korespondent rozhlasové stanice ARD Hans-Peter Riese, nějaký čas předtím vypovězený z Československa. (Viz přílohu 2) Vyhotovení čistopisů a kopií prohlášení určených k doručení úředním místům na Tři krále a k zaslání poštou téhož dne každému ze signatářů si vzal na starost Václav Havel.

Poslední porada před zveřejněním prohlášení se konala 3. ledna 1977 od 17 do 21 hodin (Pavel Kohout) v „přeplněné místnosti“ v bytě Václava Havla (Jaroslav Šabata). Zúčastnili se jí všichni tři mluvčí a další iniciátoři a organizátoři Charty 77, jejichž řady doplnili také brněnský Jaroslav Šabata a Jan Tesař. O jejím programu poskytují dobrý obraz poznámky, které si písemně připravil Václav Havel a které u něho zabavila 6. ledna 1977 Státní bezpečnost: (Viz níže dokument Náměty pro poradu).

Jaroslav Šabata a Pavel Kohout v říjnu 2006 s jistotou potvrdili, že zmíněná schůzka se konala 3. ledna 1977 v bytě Václava Havla. Šabata sdělil písemně 25. 10. 2006: „Havel mne překvapil svou praktičností. Dost času se věnovalo náhradní garnituře mluvčích a závěr vyzněl konsensuálně zhruba v tom smyslu, jak se dá číst v ‚námětech‘: Černý, Vaculík, Kadlec (mluvilo se i o Mlynářovi). Debata, která se pak rozvinula, na mne působila dojmem skoro až příliš praktickým, až příliš harmonickým a příliš zabíhajícím do podrobností. Řekl bych, že to na mne dýchlo z úvahy o tiskové konferenci. Reagoval jsem na toto ladění porady poznámkou, že všechno bude dost jinak: režim zareaguje velmi ostře: Charta – sociologicky řečeno – konstituuje konflikt, s nímž jako by se v naší rozpravě nepočítalo. To ovšem není důvod k obavám, nám o ‚rozruch‘ jde.“ Počet účastníků odhadl Jaroslav Šabata kolem patnácti. („Neměli jsme už kde sedět, Mlynář přinejmenším nějakou dobu stál. Patočka s Černým seděli spolu na jakési lavičce v čele místnosti. Stoprocentně jsem si samozřejmě jist taky Tesařem.“) S jistotou si Šabata pamatoval ještě Jiřího Němce, Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, téměř jistě Pavla Landovského, nevyloučil přítomnost Ivana Havla. Petr Uhl se podle vlastního svědectví tohoto jednání nezúčastnil. Určitě byl přítomen Václav Komeda.

Všechny čtyři níže publikované koncepty Prohlášení Charty 77 pocházejí ze soukromého archivu Pavla Kohouta. Až na druhou verzi prohlášení jsou psány na takzvaném průklepovém papíře jako strojopisný průpis. V přepisu jsou rukopisné vpisky označeny lomenými závorkami < >, u čitelných škrtů původního textu psaného na stroji je původní text přerušovaně přeškrtnut, rukopisnými škrty zcela znečitelněná místa původních textů jsou vyznačena hranatými závorkami, v nichž je uveden přibližný rozsah pasáže. Rozsah označený jako „slůvko“ jsou krátká slova v rozsahu jednoho až tří písmen či znaků. Pro názornost jsou faksimile části níže zveřejněných dokumentů zařazeny do souborů ilustrací. Náměty pro poradu byly Václavu Havlovi zabaveny při domovní prohlídce.

Obsah

• P1/1 1976, [16.] prosinec, Praha. – První verze konceptu Prohlášení Charty 77, předložená k diskusi ve skupině iniciátorů Charty 77.
• P1/2 1976, [18.] prosinec, [Praha.] – Schéma jedné z verzí konceptu Prohlášení Charty 77.
• P1/3 1976, [17.] prosinec, Praha. – Druhá verze konceptu Prohlášení Charty 77, předložená k diskusi ve skupině iniciátorů Charty 77.
• P1/4 1976, [18.–19.] prosinec, Praha. – Třetí, poslední verze konceptu Prohlášení Charty 77, předložená k diskusi ve skupině iniciátorů Charty 77.
• P1/5 [1976, kolem 20. prosince, Praha.] – Instrukce Václava Havla pro Pavla Kohouta v roli „sběrače“ podpisů pod Prohlášení Charty 77.
• P1/6 [1977, 3. leden, Praha.] – Náměty pro budoucí práci Charty 77 připravené Václavem Havlem k poradě mluvčích, iniciátorů a organizátorů Charty 77 a dalších signatářů jejího prohlášení.
• P1/7 Seznam signatářů Prohlášení Charty 77 zveřejněný spolu s Prohlášením Charty 77 z 1. ledna 1977.

Pole