P1/2

1976, [18.] prosinec, [Praha.] – Schéma jedné z verzí konceptu Prohlášení Charty 77.^{E1Bez ohledu na datum „28. 12.“ připsané rukou za textem si netroufám určit, zda tento text, v němž všechny rukopisné vpisky pocházejí od Pavla Kohouta (včetně ironického komentáře „haha“ k jím navrženému pomyslnému rozdělení textu na tři části – úvod, stať a závěr), byl napsán po debatě o první nebo druhé verzi. V části označené III. jsou před slovem „Závěr“ dva křížky, které se zdají odkazovat na tu pasáž první verze konceptu s datem 26. respektive 16. prosince, která je v přepisu označena na začátku a na konci svorkami {}. Tato pasáž je takřka doslova převzata do dokumentu označeného zde jako „schéma“ s jediným podstatným rozdílem – zamýšlená iniciativa je tu označena jako „Charta 77“. V „schématu“ je označení Charta 77 uváděno ještě vždy v uvozovkách, které byly v dokumentu nadepsaném „druhá verze“ (s datem 27. respektive 17. prosince) již důsledně škrtány.}

<I. Úvod>

Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) publikovány Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen Velký pakt) a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále Malý pakt), které vstoupily v ČSSR v platnost dnem 23. 3. 1976.

Tím se stávají zákonem pro všechny čs. občany, kteří musí naplňovat jejich literu i ducha bez rozdílu, jsou-li ve vedoucích funkcích nebo v opozici. Nedávné – byť, bohužel, zatím jen podmínečné – propuštění některých politických vězňů, kteří byli odsouzeni v letech 1971–72 (?), je dobrým počinem vlády, mají-li být uvedena v život základní ustanovení obou paktů, která u nás dosud platí jen na papíře.

Zcela teoretické je například právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 Velkého paktu:

atd.

<II. stať haha>

<III. Závěr>

Tato celková situace, stejně jako okolnost, že vstupujeme do roku, kdy má konference v Bělehradě zkoumat plnění závazků z Helsink a který byl OSN prohlášen za rok práv politických vězňů, uvedly v život naši „Chartu 77“, kterou tímto deklarujeme.

„Charta 77“ nechce být uzavřenou organizací, ale neformálním společenstvím všech, kteří souhlasí s Chartou lidských práv, závěrečným Dokumentem Helsinské konference a dalšími mezinárodními dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útlaku; otvírá se každému občanu bez rozdílu pohlaví, přesvědčení, víry či profese, který se chce legálně angažovat za respektování občanských i lidských práv u nás a ve světě – v duchu dohod, závazků a zákonných ustanovení, které přijaly vláda i Národní shromáždění ČSSR.

Posláním „Charty 77“ není konstituovat základnu k jakékoli opoziční politické činnosti, ale výhradně sloužit obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v jiných – i socialistických – zemích. Nechce bojovat proti státní moci, ale naopak působit v konfliktních situacích, vzniklých porušováním občanských svobod a lidských práv, jako její partner, jako prostředník a pomocník, aby se problémy řešily dřív, než přerostou v konflikty.

„Charta 77“ není proto koncipována jako organizace, tím méně jako organizace ilegální. Nebude mít <Nemá> vedení, sekretariát ani členstvo, jen svého mluvčího, který bude přijímat podněty z řad občanů a ručit za autenticitu dokumentů, vzniklých z volné výměny názorů na tu či onu otázku. Tento mluvčí – … ^{E2Vytečkována třetina řádku.}– bude mít v nás signatářích a dalších občanech pomocníky, kteří jsou ochotni účastnit se spolu s ním potřebných jednání a především nést veškerou právní i morální spoluzodpovědnost před státem i před světem.

Věříme, že existence „Charty 77“ přispěje k tomu, aby se ČSSR stala zemí, kde budou všichni občané – bezpartijní, komunisté i věřící – pracovat a žít jako svobodní lidé.

28. 12.

Zdroj

• Soukromý archiv Pavla Kohouta. – Strojopis, prvopis.

Pole