P1/3

1976, [17.] prosinec, Praha. – Druhá verze konceptu Prohlášení Charty 77, předložená k diskusi ve skupině iniciátorů Charty 77.

Prohlášení

<(druhá verze)>)^{E1Připsáno rukopisem Václava Havla. Většina rukopisných oprav a vpisků je psána tužkou rukopisem Pavla Kohouta.}

Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) publikovány „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ (dále jen P I) a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“ (dále jen P II), které vstoupily v ČSSR v platnost dnem 23. 3. 1976.

I když Nedávné propuštění čtyř politických vězňů, odsouzených v letech 1971 a 1972, lze pojímat mimo jiné i <chápat> jako výraz porozumění smyslu uzákoněných paktů a snahu <čs. vlády> o praktickou aplikaci jejich ustanovení <plnění.> přesto <Jejich> zveřejnění těchto paktů <přesto> s novou naléhavostí připomíná, kolik důležitých <že základní> občanských<á> práv<a> platí v naší zemi bohužel zatím stále jen na papíře.

Zcela teoretické je například právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 P I:

1. Desítkám tisíc občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů vlády <vládnoucí skupiny>. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni všech <jakékoli> možnosti bránit se, stávají se <prakticky> oběťmi rozsáhlého politického apartheidu.

2. Statisícům dalších občanů není zajištěna „svoboda od strachu“ (preambule P I), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí i ty pracovní a jiné možnosti, které dosud mají.

3. V rozporu se článkem 13 P II, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je tisícům <nesčetným> mladých<m> lidí<em> bráněno ve studiu jen pro jejich názory anebo dokonce – což je obzvlášť odsouzeníhodné – pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby své názory <se> projevili anebo se zachovali v souladu se svým <přesvědčením> svědomím, byli by buď <sami> oni anebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

4. Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ či „prostřednictvím umění“ (bod 2. článku 13 P I) je stíháno nejen mimosoudně, ale dokonce i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí například právě probíhající soudní postihy <procesy s> mladých<mi> hudebníků<y>).

5. Svoboda veřejného projevu je zcela potlačena systémem centrálního politického řízení všech sdělovacích prostředků, a všech publikačních a kulturních zařízení. Jakýkoli politický, filozofický či vědecký názor nebo kulturní <umělecký> projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie <či estetiky> nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika jakýchkoli krizových společenských jevů; zcela je vyloučena možnost veřejné obrany občanů proti různým tendenčním, neoprávněným <nepravdivým> a mnohdy urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 P I, v praxi neexistuje); nepravdivé informace sdělovacích prostředků <lživá obvinění> nelze dementovat a bez<úspěšný> naděje na úspěch zůstává <je> i každý pokus občana vymoci nápravu či opravu soudní cestou; <i> v oblasti duchovní a kulturní tvorby je téměř vyloučena jakákoli <otevřená> diskuse; stovky kulturních pracovníků <tisíce lidí> jsou zbaveny jakýchkoli publikačních možností, ať už proto, že jejich tvorba neodpovídá <(nivelizujícím?) požadavkům> tomu, co je žádáno, anebo proto, že před lety legálně zveřejňovali názory, které současná<ý režim> vláda odsuzuje.

6. Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 P I, je systematicky omezována státní kontrolou církví, potlačováním výuky náboženství, oklešťováním činnosti kněží (nad nimiž trvale visí hrozba ztráty státního souhlasu s výkonem jejich úřadu), diskriminací osob, které své náboženské vyznání tak či onak projevují, atd. atd.

Významným Nástrojem omezení nebo <i> úplného potlačení řady občanských práv je systém byrokratického podřízení všech (institucí a organizací)^{E2Slova „institucí a organizací“ jsou dána rukopisně do závorky a nadepsána „občanských uskupení“.} <občanských uskupení> ve státě aparátům vládnoucí strany, které řídí <denní> činnost všech zákonodárných, zastupitelských i výkonných orgánů státní moci, orgánů justice, odborových, zájmových i všech [jedno slovo znečitelněno] ostatních společenských organizací, jiných politických stran, všech <ale i> podniků, závodů, ústavů, úřadů i jiných zařízení, přičemž politické direktivy mají v činnosti těchto organizací vždy přednost před jejich zákonnými pravomocemi. Dostane-li se organizace nebo občan při výkladu svých práv či <a> povinností do rozporu s politickou direktivou, nemají možnost obrátit se k jakékoli <nestranné> instanci, která by vzniklý spor nestranně posoudila, protože žádná taková instance neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena nejen práva vyplývající ze článků 21 a 22 P I (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu), ale i ze článků 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí) a 26 (vyloučení diskriminace před zákonem).

Tato i četná další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (článek 17 P I), jsou povážlivě porušována <také> tím, že orgány státní bezpečnosti překračují své zákonné pravomoce: nejrůznějšími způsoby, včetně odposlouchávání bytů a telefonů, kontroly korespondence, osobního sledování, domovních prohlídek, využívání široké <budováním> sítě spolupracovníků z řad obyvatelstva (získávaných převážně nepřípustnými hrozbami anebo naopak sliby) atd. atd. sleduje <kontroluje> bezpečnost nejen politické smýšlení občanů, ale kontroluje vlastně všechny <každý> jejich projev, názor – i soukromý život. Při uplatňování nezákonných sankcí zasahuje <StB> přímo do činnosti zaměstnavatelů, inspiruje nebo řídí různé diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány, ba diriguje dokonce i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Spolu s justi<cí>čními orgány porušuje bezpečnost i práva stíhaných občanů, zajištěná článkem 14 P I, jako je například „možnost účasti a výslechu svědků“ (bod 3, odstavec e).

Obecně je porušován i bod 2 článku 12 P I, zaručující občanovi právo svobodného opuštění jeho země; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na nejrozmanitější nepřípustné podmínky. Občan se přitom může odvolat jedině prostřednictvím úřadovny, která jeho žádost zamítla.

Někteří občané – ať už soukromě, na pracovištích anebo veřejně (jediná možnost je ovšem jen publikace <což je ovšem možné jen> prostřednictvím zahraničních sdělovacích prostředků) – na tento stav upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy anebo se stávají předmětem vyšetřování státní bezpečnosti.

Za dodržování občanských práv v zemi odpovídá samozřejmě především její vláda. Ale nejen ona. Jsme přesvědčeni, že ať je obecná situace pro občana jakkoli neutěšená, přesto mu – zásadně vzato – nikdy nemůže zabránit, aby se určitým sobě dostupným a svému postavení přiměřeným způsobem angažoval za její nápravu. Každý z nás tedy nese jistý <svůj> díl odpovědnosti za obecné poměry a tudíž <tedy> i za respektování uzákoněných paktů o občanských právech, které <k tomu> ostatně [jedno slůvko znečitelněno] praktickému naplňování svých ustanovení výslovně zavazují nejen instituce <vlády>, ale i všechny občany.

Přijetí této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, [dvě slova znečitelněna] i společně pociťovaná potřeba hledat její nový účinnější a dané situaci adekvátní formy <výraz> nás přivedly k myšlence vytvořit a uvést v život CHARTU 77, jejíž vznik tímto <dnes> veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 začíná vědomě působit [půl řádku znečitelněno] <na prahu> roku, který byl OSN prohlášen<sila> rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink.

CHARTA 77^{E3Název Charta 77 byl v tomto případě a také v následujících případech až do konce textu psán v uvozovkách, které byly rukopisně škrtnuty.} je volným, neformálním a otevřeným společenstvím lidí různých přesvědčení, různé víry i různých profesí, kteří se chtějí jednotlivě i společně angažovat za respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě – těch práv, které <každému> člověku přiznává Charta lidských práv, Závěrečný dokument helsinské konference a četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útlaku.

CHARTA 77 není základnou k nějaké opoziční politické činnosti; ale chce prostě sloužit obecnému zájmu jako mnohá podobná hnutí občanské iniciativy v různých zemích světa, včetně zemí socialistických. Nechce tedy bojovat proti státní moci, ale působit spíš jako její partner: upozorňovat ji na různé konkrétní případy porušování lidských práv, připravovat pro ni jejich dokumentaci, navrhovat jejich řešení, předkládat různé obecnější <obecné> návrhy, směřující k prohlubování občanských práv, fungovat jako prostředník v různých krizových situacích, které může bezpráví vyvolat, atd. atd. <aj.>

CHARTA 77 není uzavřenou organizací, ani veřejnou, ani tajnou <na venek ani uvnitř>; nemá sekretariát, nemá výbor, nemá stanovy a nemá dokonce ani žádné přijímací řízení: jejím členem se stává kdokoliv především tím, že <může cítit každý, kdo> se podílí na její<m> práci <úsilí> nebo tuto práci <je> morálně podporuje.^{E4Pasáž od slova „Spíš“ do konce odstavce je příčně přeškrtnuta.} Spíš tedy než o organizaci, jde tu prostě o hnutí <které> Vyrůstá [jedno slovo znečitelněno] ze zázemí rozmanitých^{E5Nad „rozmanitých“ je nadepsáno <nejrůznějších>.} přátelských, solidárních nebo pracovních vztahů, které existovaly už dříve, <které se však> nesnaží tyto vztahy jakkoli institucionalizovat, ale prostě jen o ně svou práci opřít.

Jediným „funkcionářem“ <Mluvčím> CHARTY 77 je její mluvčí dr. Jiří Hájek, DrSc., který ji bude plnomocně zastupuje jak před státními a jinými organizacemi, tak před veřejností, a který bude svým <jehož> podpisem zaručovat<uje> autenticitu jejích dokumentů. <Bude mít> v nás signatářích tohoto prohlášení i v dalších občanech, kteří se do naší práce zapojí, bude mít mluvčí „CHARTY 77“ své pomocníky, kteří se s ním budou <z>účastnit<í> různých <nutných> jednání, pracovat na různých <ujmou se> dílčích úkolech<ů> a především s ním <budou> sdílet veškerou právní a morální odpovědnost před státem i před veřejností.

Věříme, že působení CHARTY 77 přispěje k tomu, aby se ČSSR stala zemí, kde budou všichni občané pracovat a žít jako svobodní lidé.

Praha, 27. 12. 1976^{E6Na rubu je rukopisem Pavla Kohouta napsán tento text: „Za zvláštní poznámku stojí, že naopak dlouhé řadě občanů jiných zemí je odpíráno čs. vízum anebo jsou dokonce s platným vízem vraceni od čs. hranic jen za to, že umělecky spolupracují, či prostě odmítli zrušit přátelské styky s diskriminovanými; i na to se vztahuje náš apartheid.“ V modifikované podobě se dostal do třetí verze konceptu prohlášení.}

Zdroj

• Soukromý archiv Pavla Kohouta. – Strojopis, průpis.

E1.	Připsáno rukopisem Václava Havla. Většina rukopisných oprav a vpisků je psána tužkou rukopisem Pavla Kohouta.
E2.	Slova „institucí a organizací“ jsou dána rukopisně do závorky a nadepsána „občanských uskupení“.
E3.	Název Charta 77 byl v tomto případě a také v následujících případech až do konce textu psán v uvozovkách, které byly rukopisně škrtnuty.
E4.	Pasáž od slova „Spíš“ do konce odstavce je příčně přeškrtnuta.
E5.	Nad „rozmanitých“ je nadepsáno <nejrůznějších>.
E6.	Na rubu je rukopisem Pavla Kohouta napsán tento text: „Za zvláštní poznámku stojí, že naopak dlouhé řadě občanů jiných zemí je odpíráno čs. vízum anebo jsou dokonce s platným vízem vraceni od čs. hranic jen za to, že umělecky spolupracují, či prostě odmítli zrušit přátelské styky s diskriminovanými; i na to se vztahuje náš apartheid.“ V modifikované podobě se dostal do třetí verze konceptu prohlášení.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	17
Měsíc	12
Rok	1976
Zpracovaný	true
OCR	false