P1/4

1976, [18.–19.] prosinec, Praha. – Třetí, poslední verze konceptu Prohlášení Charty 77, předložená k diskusi ve skupině iniciátorů Charty 77.

Prohlášení

<Charty 77>^{E1Připsáno tužkou rukopisem Václava Havla. Většina vpisků a oprav v textu je psána modrou propiskou rukopisem Pavla Kohouta.}

Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) publikovány Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají i naši občané právo a náš stát povinnost řídit se jejich ustanoveními <jimi>.

Svobody a práva lidí, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil, a jejich uzákonění může významně pomoci humánnímu vývoji naší společnosti.

Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale zároveň s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi – bohužel – zatím jen na papíře.

Zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu:

Desítkám tisíc občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky oběťmi apartheidu.

Statisícům dalších občanů není zajištěna <je odpírána> „svoboda od strachu“ (preambule prvního paktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory anebo dokonce –což je zvlášť odsouzeníhodné – pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být buď sami anebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ či „prostřednictvím umění“ (bod 2. článku 13 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Jakýkoli <Žádný> politický, filozofický či vědecký názor nebo umělecký projev, jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky, nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze dementovat <vyvrátit> a bezúspěšný <marný> je každý pokus vymoci <dosáhnout> nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí: oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba neudělení <odepření> nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání tak či onak veřejně <slovem či skutkem> projeví; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátů vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců v těchto aparátech. Obsahem, formou<a> ani způsobem přijímání^{E2Po straně je znak pro vsuvku, která však chybí. V konečném znění Prohlášení Charty 77 zní tato pasáž takto: „Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí; jsou převážně zákulisní…“} nejsou takovéých direktivy a rozhodnutí <nejsou> upraveny ani Ústavou ČSSR, ani jinými zákony a právními normami; jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámé a jimi nekontrolovatelné; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instanci, protože žádná neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 21 a 22 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článků 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí) a 26 (vyloučení diskriminace před zákonem).

Tato i Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (článek 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že policejní orgány <M>^{E3Zřejmě „MV“, což napovídají slova „ministerstvo vnitra“ v konečném znění prohlášení.} nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě spolupracovníků <informátorů> z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby) atd. Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není [jedno slovo znečitelněno] regulována zákony, je prováděna tajně<á> a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání jsou policejními <porušují vyšetřovací> a justiční orgány porušována práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i československými zákony, a to jak v průběhu vyšetřování, tak soudního líčení. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je lidsky <morálně> zlomit.

Obecně je porušován i bod 2. článku 12 prvního paktu, zaručující občanu právo svobodně opustit jeho <svou> zem; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3.) je <toto právo> vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně či přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané – ať už soukromě, na pracovišti nebo veřejně, což je prakticky možné jen prostřednictvím <v>zahraničních sdělovacích prostředkůcích – na tento škodlivý stav^{E4V konceptu nejsou škrtnutá slova ničím nahrazena. V definitivním znění prohlášení se uvádí „…nasoustavné porušování lidských práv a svobod upozorňují…“.} upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování bezpečnosti.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry i různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se angažovat <zasazovat> o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě – těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útlaku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv <OSN>.

CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo sdílí její myšlenku, účastní se její práce a fakticky i morálně podporuje <ji>. CHARTA 77 přitom vyrůstá ze zázemí nejrůznějších přátelských, solidárních nebo pracovních vztahů, které existovaly už dříve, a chce tyto vztahy upevňovat a rozšiřovat.

CHARTA 77 není v žádném směru základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západě i Východě. Jejím úkolem není <Nechce> tedy vytyčovat vlastní programy politických či společenských reforem nebo změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování občanských <a lidských> práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování^{E5Slova „směřující k prohlubování“ byla zřejmě přeškrtnuta omylem; v definitivním znění jsou zachována.} lidských svobod <těchto práv> a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, atd.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem [jedno slovo znečitelněno] <práv> politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink.

Jako signatáři tohoto Prohlášení pověřujeme …^{E6V konceptu je vytečkován celý řádek.} úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak před naší i světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v dalších občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou právní a morální odpovědnost před státem i před společností.

Věříme, že působení CHARTA 77 přispěje k tomu, aby se <v> ČSSR stala zemí, kde budou všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

1. 1. 1977 P. K.

Zdroj

• Soukromý archiv Pavla Kohouta. – Strojopis, průpis.

E1.	Připsáno tužkou rukopisem Václava Havla. Většina vpisků a oprav v textu je psána modrou propiskou rukopisem Pavla Kohouta.
E2.	Po straně je znak pro vsuvku, která však chybí. V konečném znění Prohlášení Charty 77 zní tato pasáž takto: „Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí; jsou převážně zákulisní…“
E3.	Zřejmě „MV“, což napovídají slova „ministerstvo vnitra“ v konečném znění prohlášení.
E4.	V konceptu nejsou škrtnutá slova ničím nahrazena. V definitivním znění prohlášení se uvádí „…nasoustavné porušování lidských práv a svobod upozorňují…“.
E5.	Slova „směřující k prohlubování“ byla zřejmě přeškrtnuta omylem; v definitivním znění jsou zachována.
E6.	V konceptu je vytečkován celý řádek.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Měsíc	12
Rok	1976
Zpracovaný	true
OCR	false