P4/2

20. ledna 1977, Praha.

Ludvík Vaculík: Šálek kávy při výslechu

Kdo to nezažil, neuvěří, jak těžké je neodpovídat na slušné otázky. Příčí se to nejenom člověkovu dobrému vychování, ale i jeho sluchu. Začátečník to ani nesnese. Hlavně však se tím kazí vztah mezi rozmlouvajícími, často nenapravitelně. O tom právě jdu psát.

Podplukovník Noga, neponížen nezdarem, začínal každého rána znovu: „Tak Blaničko, nachystej si papíry.“ Založila čisté listy a kopíráky, schystala prsty nad klávesnicí a otočila tvář k němu. Přemýšlel nad formulací své otázky, a pak se mě otázal: „Chcete kávu?“ Rozhodl jsem se ty kávy brát.

Podplukovník Noga je sporé, ale tuhé postavy, tmavé pleti i vlasů. Původem dělník, ale jeho způsoby ukazují na dlouhý pobyt v jiném prostředí. Mluví správně česky, některé fonémy jeho řeči však mají štych jiného slovanského jazyka. Na mě ta zpropadená okolnost působila tak, že jsem nechtě upadal do jakési krajanské koketérie.

„Trváte na tom, pane Vaculík, že vaše jednání není protizákonné, dobrá, připusťme to,“ pravíval rád a dodával: „Tož teda povězte, jak to bylo.“ – „Mně je to už blbé, pane podplukovník,“ odpovídal jsem, „ale mně se vážně nechce o tom mluvit!“ – „Nechce, nechce! Co je to za výraz? Tak si to nadiktujte přesně, je to váš protokol: odmítám vypovídat!“ Paní Blanka na mne pohlédla, já s hanbou kývl a ona to zapsala. „A kdy mně vrátíte ty věci?“ ukázal jsem na dva kufry u jeho stolu. „To sem nepleťte. Další otázka, piš, Blaničko: Co soudíte o tom – jak západní tisk – zneužívá celé věci – k pomluvám – proti Československu.“ Nadiktoval jsem paní Blance odpověď: „K tomu se vyjádřím – až si to přečtu.“ – „Vy chlape jeden!“ rozhněval se kamarádsky, vyběhl na chodbu, vrátil se a bouchl přede mnou štosem cizích novin. Poprosil jsem paní Blanku, ať zapíše: „Četbu zahraničních novin si představuju tak, že si je koupím na Příkopech…“ A takových statečností jsem si za týden mohl naprotokolovat, kolik jsem chtěl. Nikomu nevadily.

Jednou, byl už večer, seděli jsme tam sami, protože paní Blanka šla ve čtyři domů, posadil se na její židli, pootočil válec a řekl: „Sedm stran, a sedíme na tom celý den. Není to trochu málo?“ – „Víc už toho nebude,“ řekl jsem. „Vážně? Ale bude!“ – „Tak mě poučte o nočním výslechu.“ Polekaně pohlédl na hodinky: „Už půl osmé? Ale to není ještě noc!“ – „Buďto mně přikažte celu, nebo mě pusťte domů. Předtím mě ještě zaveďte na záchod.“ – „Hohó, my svědky nezavíráme! Ale na záchod vás zavedu. Máte papír?“ Neměl jsem. Vzal dva bílé listy, namačkal mi je příjemně a podal. Pak čekal před záchodem. Vzhledem k tomu, že jsme na tom seděli celý den, byly ty dva papíry také skoro málo.

Hned napodruhé bylo jasné, že nejde o výslech, nýbrž o blokádu. Když jsem úvodem vždycky zopakoval odmítací formuli, neměli jsme už co dělat. Můj podplukovník odcházel kamsi na celé půlhodiny. Paní Blanka se při mně nudila. První dny mi domlouvala: „Proč nechcete vypovídat? Za názory se přeci netrestá. Měl byste slyšet, jak všichni nadáváme na zdejší prodejnu Army.“ – „Představte si, paní, že jednoho dne by vedoucí té prodejny dostal pravomoc všecky vás zavřít.“ – „Ale to je absurdní!“ – „Je. A představte si to ve velkém.“ Vrtěla nad tím s úsměvem hlavou jak nad pošetilostí děcka, pak pravila: „U nás se zákony dodržují. Například vězňové mají právo na vycházku, a můžete se podívat,“ vybídla mě k oknu. Mluvila čistou pravdu: na dvoře, v hlubokých betonových kotcích, kroužili hnědí vězňové, hovořili a smáli se.

Vždycky v poledne mě podplukovník Noga zavedl do malé čekárny zařízené trochu jako klubovna. Tam jsem dostával párky. Při tom jsem se potkával s panem Václavem nebo s profesorem Patočkou, nejčastěji však s dr. Jiřím Hájkem. Milá mladá žena se nás ptala: „A po obede prajete si kávičku?“ Příjemné chvilky. „Dneska jsem jim udělal malé expozé o tom,“ pravil Jiří Hájek, „proč požadavek neutrality v srpnu osmašedesát byl nesprávný.“ Podivil jsem se: „A tys tenkrát nebyl pro neutralitu?“ – „Tak ty si také myslíš, že jsem byl pro?“ podivil se na oplátku. „Každý si to myslí,“ řekl jsem, „včera to říkali i v televizi.“ – „Ale to není pravda,“ řekl, a s trpělivostí vysokodioptriových hubených brýláčů udělal mi malé expozé o tom, proč požadavek neutrality v srpnu šedesát osm byl nesprávný.

Jednou paní Blanka musela odejít na protichřipkovou injekci a my s podplukovníkem jsme zůstali sami. Přecházel s rukama za zády po místnosti a bylo vidět, že něco řekne: „Teď, když děvčata odešla, povím vám něco jako chlap chlapovi.“ Zbystřil jsem sluch. „Moderní medicína, tedy psychologie i sexuologie,“ přešel, „shodují se v názoru,“ přešel, „že mezi partnery“, zastavil se rázně přede mnou: „je dovoleno všecko.“ Hm, pomyslel jsem si obezřetně. Usmál se a pohrozil mi dobrácky prstem: „Teda ale chlape, zasloužil byste za uši!“ V takových případech je nejlepší absolutně mlčet a snažit se poznat, čeho je to signál. Já jsem to, bojím se, nepoznal. Ale už to bylo pryč. Vyndal z tašky dvě červená jablka a jedno mi dal. Zeptal jsem se, jaká je to odrůda, řekl mi to, ale já to už zapomněl. Co mě zaujalo, že jablka pocházejí ze stromu teprve pětiletého a že jich měl několik kilo. A dojalo, že z těch mi jedno dal. Vyprávěl jsem mu, jaké odrůdy mám v Dobřichovicích já. „Jestli sem ještě půjdu,“ pravil jsem, „a hlavně bude-li mi dopřáno si v neděli zajet pro jablka, donesu vám také.“ – „Proč by vám nemělo být dopřáno?“ řekl.

Příštího dne jsem si místo aktovky vzal brašnu, a do ní to, co podle ústního podání má s sebou mít zatčený. „Vy máte jinou tašku,“ povšiml si hned. „Ano. Protože dnes buďto odejdu jako svobodný občan, kterého sem nebudete denně tahat, nebo mi přidělte celu!“ Podivil se: „Stalo se něco?“ – „Stalo se to, že tady jste samá slušnost, a na ulicích se dějí surovosti. Víte, co se stalo Kohoutovým?“ – „Něco jsem slyšel…“ – „Takže já tu vaši slušnost už neberu. A povím vám něco, co jsem vám ještě neřekl: Když mě prvního dne předvedli do Bartolomějské, prohlásil mě Martinovský za zatčeného, vzal mi klíče od bytu a řekl, že půjdeme dělat prohlídku. Vyjádřete se k tomu.“ – „On vám řekl, že jste zatčený a vzal vám klíče?“ – „Ano.“ – „To bych za správné nepovažoval…“ – „Tak mi ty věci vraťte.“ Sedl si za stůl a mlčel mrzutě. Paní Blanka byla zaražená. Potom podplukovník Noga řekl: „Chcete kávu?“ – „Nechci,“ řekl jsem.

Nevím už, co jsme to dopoledne protokolovali. V poledne mě chtěl vést na oběd, odmítl jsem. Naklonil nešťastně hlavu a řekl: „Vy jste se vážně rozhněval. Ale proč na mě? Nemám snad dobrou vůli?“ – „Nemáte. Kdybyste měl, vrátil byste mi aspoň rukopis. Teď, hned!“ Zkrabatil čelo, vyběhl, přišel a práskl přede mne černými deskami. „Tak, ale půjdete na oběd!“

Jiskřivé zimní odpoledne postupovalo za mříží od Bílé hory k temnu. Můj podplukovník stál s rukama za zády u okna. Ze dvora zněly hlasy ženské procházky. „Já vím, pane Vaculík,“ řekl s úsměvem, který jsem neviděl, „že vy to stejně picnete všecko do nějakého fejetonu.“ Řekl jsem: „Asi ano, bude-li mi dopřáno.“ Mlčel, pak řekl: „A nadpis bude: Šálek kávy při výslechu.“ Skoro jsem spadl se židle. Je to marné: oni vědí všecko.

Dalšího dne, bylo to v pátek, čekalo mě radostné překvapení: dostal jsem zpátky třiapadesát svazků Petlice. Nevešly se do kufru. Podplukovník Noga přinesl krabici, sám ji zabalil, zavázal, i poutko na nesení udělal. Pak řekl: „Kruciš, zabalil jsem vám to tak pěkně, až mě to mrzí.“ V neděli jsem byl v Dobřichovicích pro jablka. A když mi večer, když už jsem myslel, že nepřijdou, přinesli obsílku na pondělí, připravil jsem si sáček se vzorky: Grávštýnské, Holovouský malináč, Čistecké…

A v pondělí, ale to se podívejme! No dobrá.

„Posaďte se,“ vyzval mě cize. Paní Blanka už měla papíry ve stroji a tvářila se také, jako by mě najednou neznala. Můj podplukovník přemýšlel, pak řekl: „Změnil jste přes neděli stanovisko?“ Já ne, ale ty ano, řekl jsem si. „Ne.“ – „A znáte ohlasy pracujících?“ – „Znám.“ – „Co kdybych vás teď vzal do auta, zavezl do některé fabriky a postavil před dělníky, abyste obhájil, co jste napsali?“ – „Nejdřív bych se jich zeptal, jestli to četli.“ Vstal a vyběhl ven. Teď jde vybírat dělníky, napadlo mi. Vrátil se, usedl na své místo a řekl: „Chcete kávu?“ Neměl jsem na ni náladu. „Ano,“ řekl jsem. Vyběhl ven, možná jen objednat kávu. Ale byl tam podezřele dlouho. Všecko mi najednou bylo podezřelé: i to, že mi vrátil Petlici. Paní Blanka mlčela. Ze dvora zněl mužský hovor, občas i smích. Snažil jsem se poznat, jestli se to tam už nesměje Jiří Lederer, František Pavlíček a pan Václav. Nic! umínil jsem si. Kuřinec! utvrzoval jsem se.

Vrátil se, usedl za stůl a vypálil: „Znáte Jiřího Lederera?“ – „Znám.“ – „Dával jste mu své fejetony, aby je poslal do zahraničí?“ – „Tak pane podplukovníku, jasně: ty fejetony sledujete už dva roky. Jsou trestné? Jestli ne, nebylo by trestné ani jejich posílání do zahraničí. To vám říkám mimo protokol. Do protokolu říkám toto: Odmítám vypovídat!“

Oběd. Seděl tam Jiří Hájek. Snědli jsme párky. „Prajete si kávičku?“ Jiří Hájek poděkoval a pravil: „Vy se o nás tak staráte, že vám tu ztloustneme, pak neprolezeme tou mříží ven a vy řeknete, že je to naše vina!“ Smála se: „Ále kdeže!“

Ještě když mě můj podplukovník vezl výtahem k východu, myslel jsem na jablka ve svém sáčku. Ale zatvrdil jsem se: Nic! Kuřinec! Bylo to ode mne možná tvrdé, ale bylo to spravedlivé.

(Jedna kopie pro podplukovníka Nogu.)

Zdroj

• Československý fejeton/fejtón 1976–1977. Pro přátele dal opsat Ludvík Vaculík. Samizdat, s. 352– 360.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	20
Měsíc	1
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false