P4/3

30. ledna 1977, Praha.

Ludvík Vaculík: Moc práce

Byla neděle. Normálně bych jel do Dobřichovic na zahradu: mám – nemám… Už čtrnáct dní mám pořád někoho za prdelí. Přivedu si ho neopatrně do sklepa, a on mi shnije jablka.

A náš Emilek se raději ani neukáže. – Jen jsem si to pomyslel, bratr Emil za dveřmi. Přišel se zeptat, jestli nechci zavézt na zahradu. Přes Klárov, Malou Stranu a Smíchov jel jak uličkou v minovém poli, aby vpravo ani vlevo neštrejchl nějaký předpis. Až za městem si zapálil cigaretu a pravil: „Ty ses vycajchnoval!“ – „Dyť jsou to svině,“ namítl jsem. Odfoukl kouř a s přednesem, který zdědil po našem tatínkovi a který mi lezl na nervy už jako chlapci, pravil úsečně a mezerovitě: „To – je – všeobecně – známo. Ale ty jsi blbec. A to – známo – nebylo.“

Dopálilo mě, že zajíc, kterému nestačily uřezané jabloňové větve na zemi, pustil se do kordónu. Vzal jsem pilku a obětoval mu ještě dvě větve: jednu z Laxton’s Superb, jednu z Albrechtova. A pletivo na opravu plotu leží pod přístřeškem, nemáme s Janem čas narovnat schýlené sloupky a natáhnout drát. Nemám letos ani prořezaný rybíz a sestříhaný angrešt. Ani zrýt jsme nestihli. Sotva jsme shrabali listí, nastalo škaredě a škaredě. Několik dní mi zabralo odklízení haluzí ze skáceného stromu. Kmen stromu leží napříč zahradou a čeká na úřední výrok, zda jej smíme pokácet. Je to douglaska, obrovská, po celé výšce byla už holá, jen na vrcholu měla zelenou, také prosýchající kštici jehličí. Suché haluze upadávaly a ohrožovaly střechu domu i naše nájemnictvo. Ti dva mladíci s motorovou pilou, kteří se přišli nabídnout, že strom shodí, aniž ostatnímu bude zkřivena ratolest na hlavě, dodrželi slovo, vzali svou mzdu a šli. Vím ovšem, že o povolení skácet lesní strom se musí žádat. Ale oni se smáli, že bych se zesměšnil: v Dobřichovicích si prý na své zahradě každý dělá, co chce. Nebyla to pravda. Buď si potřebovali rychle vydělat, nebo je poslal Martinovský, a já naletěl. Když se strom octl vodorovně, viděli jsme, že má sedmdesát letokruhů, a poznali, proč schnul: začal shora hnít. Jestli to teď někdo z národního výboru odmítne uvidět, zaplatím příšernou pokutu, ani to nechci vyslovit.

Dále máme dokončit přestavbu ohradní zdi, která spadla před rokem. Dále jsme si ve sklepě v jedné suterénní místnosti začali zařizovat dílnu. Přes rok trvalo, než jsme dostali okna. Teď je třeba je natřít zvenku i zevnitř. Zvenku je mokro, zevnitř prach a špína. Nejprve zasekat elektriku, pak vymalovat a uklidit. V jednom rohu však byla veliká rezavá skvrna. Pocházela od toho, že plošina venkovního schodiště se odtrhla od zdi, takže tam zatékalo. Spáru Jan zalil asfaltem, rezavou skvrnu jsme nejdřív přetřeli vodním sklem. To mi poradil Josef. Když jsem tedy teď obsloužil zajíce, šel jsem se podívat do dílny, jak nám drží malba. Je to docela dobré, jen v jednom rohu opadávají šupiny vodního skla a vylézá zas ošklivá rezatá skvrna.

Zajíce jsem původně chtěl právem zastřelit. Udělal jsem si luk a dobré šípy. Luk nejprve přerval ten špagát, musel jsem vzít silnější. Šípy létaly silně a rychle; co jsem chtěl, to jsem dřív nebo později trefil. Zajíc však se ke střelbě nedostavil. Bouda na nářadí, honosně ještě z dob Topičů nazývaná altán, podhnívá. Buď ji celou rozebrat a postavit znovu, nebo ji vcelku zvednout a podložit novými trámy. Také železná brána, teprve před dvěma roky spravovaná, zas poklesla v čepech, takže její dvě křídla proti sobě nepasují.

Také si musím konečně nechat dovézt duté kmeny, z kterých míním vyrobit úly. Zvenčí budou staročeské, uvnitř vybaveny moderní sestavou. Budou tři: jeden vyřežu já, jeden náš Jan a jeden náš Ondráš, až se vrátí z vojny. Můj bude představovat dědka, kterému hubou polezou včely. Tou dobou, než k tomu, počítám, dojde, budu to já. Ta zahrada a dům, v němž nebydlíme, protože v něm bydlí nájemníci, byly původně opatřeny trativodem, který vedl pod cestou a končil v rokli. Jakýsi podnik si udělal osobní, neobecní kanalizaci, kanál vedl podél našeho plotu a trativod nám zničil. Tím jsme získali přirozené právo někdy v noci se jim do kanálu prodlabat a zastrčit si tam vlastní rourku. Už dlouho to odkládám, protože je to obtížné. Teď, po okleštění našich přirozených práv, bude to ještě obtížnější. Věc se musí udělat naprosto tajně, do rána musí být terén rovný a zarostlý zas kopřivami. Zesláblý domovními prohlídkami čekám, až se vrátí syn z vojny.

Je toho tedy dost, co mám dělat. Z Rakouska by se mi to zařizovalo ještě tíž, proto nepojedu.

V pondělí jsem na Hradčanském náměstí potkal zas filozofa Kosíka. „Taky ti vzali řidičák?“ ptal se vesele. „Ano.“ – „To je dobře, aspoň se nezabiješ. A telefon?“ – „Taky“. – „Budeš mít klid na psaní,“ řekl podařený filozof, a šel.

V úterý jsem se dověděl, že už v pátek sebrali Karola Sidona, neboť upadl do podezření, že poškozoval zákazníky vystřihováním ilustrací z Ahoje.^{E1Časopis Ahoj otiskl několik intimních fotografií, které měly Ludvíka Vaculíka kompromitovat.} Karol prodává noviny. Šel jsem do jeho boudy, a skutečně: Karol tam nebyl. Kráčel jsem po ulicích a dával si v hlavě dohromady základní informace o mladém nadaném spisovateli Karolu Sidonovi, které bude třeba podat do světa. Když jsem přišel domů, seděl u nás Karol. Ano, byl zavřený čtyři dny, ale věc se šťastně vysvětlila: dostal ty Ahoje už vystříhané z tiskárny, asi.

„Prosím tě, Karolku,“ zeptal jsem se, „proč je po tom Ahoji taková sháňka?“ Měl u sebe jeden výtisk ze své boudy. Prohlíželi jsme jej spolu důkladně, ale nic mimořádného jsme nenašli. Až na konci jsme přišli na rubriku, kde vždycky mívají horoskop na týden. Jsem ve Lvu, našel jsem si tedy, co se mi tam prorokuje:

„Zajímavá zpráva, radost u rodinného krbu a plné využití celého týdne. Na některé zážitky budete dlouho vzpomínat.“

Taky Karol je ve Lvu.

Zdroj

• Československý fejeton/fejtón 1976–1977. Pro přátele dal opsat Ludvík Vaculík. Samizdat, s. 361–366.

Pole