P4/7

17. března 1977, Praha.

Ludvík Vaculík: Pohřeb mluvčího

Mínil jsem jít na pohřeb, ale dostal jsem na stejnou dobu předvolání na jistý úřad. To je jak na potvoru, řekl jsem si. Poslal jsem úřadu písemnou omluvu, že jdu na pohřeb, a krom toho jsem se odhodlal užít lsti. Pohřeb měl být v deset, ale já jsem se rozhodl odejít z domu neuvěřitelně brzy: už v šest hodin ráno. Jenže úřad mě přelstil: když jsem tak neuvěřitelně časně vyšel z domu, čekalo tam na mne auto: šestsettrojka známého odpudivého tvaru a hnusné černé barvy.

V budově mě uvedli do místnosti hned v přízemí. Uvítali mě dva pánové: jeden asi mého věku, jehož jméno jsem zapomněl, druhý byl velmi mladý a jmenoval se Kučera, jeho jméno stálo na předvolánce. Starší muž pravil:

„Pozvali jsme vás, protože je ten pohřeb. Nebudeme vám tu dělat žádné příkoří, ani nebudeme mluvit o Chartě, nemusíme vůbec mluvit, přijde-li vám to víc vhod. Můžete si číst, jestli máte náhodou co, nebo vám něco půjčíme. Můžete taky spát. Po pohřbu vás pustíme domů. Prosím,“ pokynul mi ke křeslu u okna, sám si sedl do druhého. Mladíka vybídl, aby se posadil za psací stůl. „Ty si můžeš studovat,“ řekl mu otcovským hlasem i tónem.

Odložil jsem svůj černý pohřební plášť, vyndal z jeho kapsy knížku do tramvaje a sedl si do křesla. Ještě jsem se zeptal: „Co kdybych nebyl vyšel z domu a nešel ani k vám, ani na pohřeb?“

„Mysleli bychom si, že zkrátka odpočíváte, a nic.“

„Hm. Ale to se mohlo přeci domluvit,“ řekl jsem.

„Taky si to myslím,“ připustil opatrně, usmál se a dodal: „Tedy pro příště.“

Byl to příjemný, harmonicky působící člověk, asi padesátiletý, odhadoval bych ho nejspíš na ekonoma či technika. Nebyl maskován co nejprůměrnějším oděním, byl naopak ustrojen s osobním vkusem. Mohl to být i kriminalista čili opravdický detektiv, použitý výjimečně v tento náročný den. Šlo přeci o pohřeb první třídy. Narodil se v jižních Čechách. Jeho otec byl lesní dělník. Své skromné, ale zřejmě šťastné dětství prožíval v přírodě se stromy a zvěří, v dobrodružstvích a hrách s kamarády české i německé národnosti. Potom se něco stalo a mezi kamarády postavil se ostrý chlad. Do lesů přišli českoslovenští vojáci a obsadili betonové pevnůstky. Také otec narukoval. Vojáci i české obyvatelstvo byli nadšeni do boje. Pak jednou ráno přišel pan učitel do třídy, třída povstala, učitel chvíli mlčel, než řekl: „Tak už nemáme republiku,“ a rozplakal se. Zábor pohraničí, stěhování do vnitrozemí… a všecko další „znají tihleti už jenom z dějepisu,“ pokývl k mládenci za rozlehlým psacím stolem. „Učíš se?“ připomněl mu a rozestřel si ve vzduchu Rudé právo.

Otevřel jsem svou knížku. Bylo půl osmé.

„Co to čtete pěkného?“ zeptal se muž.

„Jací jsme – od Ferdinanda Peroutky,“ odpověděl jsem s úmyslem dál se o tom nešířit, ale když mládenec v bystrém zájmu zvedl hlavu od stolu, rozhodl jsem se jinak: „Je to úvaha o povaze českého národa, psaná někdy po dvacátém roku. Peroutka rozebírá, jestli je oprávněné to, co bylo zvykem pokládat za jakési naše národní rysy. Například jestli jsme humánní, mírumilovní či bojovní, nakolik máme v povaze sklon k demokracii, potřebu svobody, schopnost kázně, pracovitost a touhu po vzdělání a tak dál.“

„Hm,“ řekl muž. Mladík zase sklonil hlavu ke své knize. Z ulice za oknem bylo slyšet, jak spolu rozmlouvají šoféři připravení u volantů. „Neviděl jsi Jardu? Kdybys ho viděl, hele, řekni mu…“

A já jsem tedy četl:

„Hledáte-li v jednání českého člověka jeho živou víru, poznáte, že první naší živou vírou jest, že člověk se má míti dobře. To jest hybná víra moderních národů, a žádné vlastnosti slovanské, o nichž se mluví, nás od ní neodvedou. Není možno pochopiti ani našeho nejnovějšího života politického bez znalosti této živé víry.“

Četl jsem soustředěně, kupodivu, tu a tam udělal jsem si znaménko. Zpozoroval jsem, že vnímám text mimořádně rychle a s delší stopou souvislosti než jindy. Slušný dozor, klid pramenící z vědomí, že nemůžu stejně dělat nic jiného, a zajištěný čas pro to, co dělám, to všecko ve mně evokovalo zapomenutý pocit uspokojení z řádného studia. Proč si to vlastně nezařídím každé dopoledne touto dobou sám? Tato knížka v ruce, tito dva lidé se mnou, tato budova se všemi zvuky a tušenými ději, hlasy a kroky na chodníku jen za sklem okna, vědomí hlavní události dnešního dne, představa, jak asi probíhá, zkušenosti posledních pomalých roků, zážitky posledních rychlejších týdnů – nebyla to laboratorně kompletní souprava materiálu i pomůcek a nástrojů ke studiu na dané téma – Jací jsme?

Za oknem se najednou ozvalo houfné klapání tučných automobilových dveří, tlumené starty s dobrou akcelerací, a ticho. Trhl jsem sebou: abych nakonec ten pohřeb nezmeškal! Bylo půl desáté. Také můj současník se podíval na hodinky, ačkoliv se mě mohl zeptat. Složil noviny a vyndal z aktovky jakýsi magazín. Začal luštit křížovku.

„Masarykovy české ideály jsou víceméně ideály všeobecně lidské. Vidí-li Masaryk v odvaze k myšlení, v důslednosti v životě, v lidskosti a energickém nepřátelství ke zlu a násilí český typ, musím říci,“ píše Peroutka, „že není národa tak ubohého, aby nebyl schopen tohoto ideálu.“ – Vzpomněl jsem si, že také Jaspers, mluvě o údajné německé národní povaze, říká, že je to libovolná abstrakce, která vypadá podle toho, k čemu je právě vztažena. A že to, co se často vykládá z povahy národů, mělo by se větším právem vykládat z jejich zeměpisné polohy. Čili Angličané, přesazeni do Německa, jednali by jako Němci, říká buď Jaspers, nebo jsem si to už dovynalezl při něm sám. Pravda je, že od té doby jsem se toho chytl jako jisté útěchy. Příležitostně mi to už také pomohlo odolávat západním žurnalistům: jejich ledabylému, urážlivému soucitu s námi nebo laciné nadutosti z bohatého bezpečí.

Proti tomu Patočka – podíval jsem se na hodinky a odložil knížku na stolek – vzpomíná někde Herdera, jenže nevím už, zda souhlasně či s jakou výhradou, který soudil, že státy jsou výrazem národní povahy. Bylo za pět minut deset, rozhodl jsem se už počkat, byl jsem na místě. Rakev se hnula od kaple směrem k hrobu. V té chvíli se za hřbitovní zdí rozeřvaly motory motocyklů, nad stromy se objevila helikoptéra a s neuvěřitelně jasným úmyslem začala plnit hřbitov, rakev, hrob i duše tisíce lidí komunistickým rachotem… proboha, vidím, že jsem promluvil nenávistně, prvně, všichni mi to musíte dosvědčit, beru zpět a pokusím se opravit: dostavila se helikoptéra řízená otrokem, aby vyřídila pánovo pohrdání živými i mrtvými.

„Vyšívací tkanina na šest písmen,“ řekl starší muž.

„Kanava,“ řekl bystrý mladík.

Začal jsem zas číst:

„Praví-li Masaryk: ‚Násilně či smírně, pluhem či mečem? Smírně pluhem a prací – toť odpověď českého génia a dějin,‘ tato formulka zdá se vystihovati ducha našeho růstu od počátku 19. století až do dne naší samostatnosti. Když corkský starosta umíral hladem v dublinském žaláři, zástupy Irů stály a klečely před branou a zpívaly náboženské písně.“

Jakýsi člověk vystoupil nad hrob a začal mluvit, ale nikdo neslyšel slova. Někoho ze starší generace napadlo zazpívat teď hymnu. Ale v rachotu motorů na zemi i na nebi jevilo se nemožným nasadit tón.

„Duše patetická nenalezne u nás, co hledá. Převrat 28. října měl ráz téměř idylický. Kdyby po celý den bylo silně pršelo, oslavovali bychom snad teprve 29. říjen. Komunistické hnutí, ač je u nás větší než kde jinde, je mírné, pokud se týká činů, a patrně právě proto zachovává si svůj rozsah. Naše buržoasie snad by měla také chuť k nějakému fascistickému hnutí,“ píše Peroutka starým pravopisem, „ale naprosto nemá schopností k tomuto polovojenskému životu.“

„Nomád na čtyři.“

„Avar.“

„Když Bakunin, vousatý a začouzený střelným prachem, přijel do Čech, byl Havlíčkovi protivný a nepochopitelný.“

Lidé se v uličkách mezi kříži řadili do zástupu, procházeli kolem hrobu a házeli na rakev květiny a hlínu. Úřední filmaři a fotografové pořizovali o tom dokumentaci k dobrému i zlému.

Za oknem se ozval zesílený ruch: klepání dveří, kroky mnoha lidí. Bylo tři čtvrti na jedenáct. Někdo zaklepal na dveře. Můj společník vyšel. Když se vrátil, řekl:

„Tak nám to skončilo, můžete domů.“

Běžel jsem na Národní třídu. Chytl jsem taxíka. Pod kostelem sv. Markéty potkával jsem poslední lidi vracející se z pohřbu. V bráně hřbitova jsem byl pouze legitimován a fotografován, jinak puštěn dále. Tichým a prázdným hájem kráčel jsem mezi kříži až skoro do kouta.

A tam byl opravdu čerstvý hrob. Z toho jsem viděl, že pohřeb se ani nedá zmeškat. Zmeškat dá se živý člověk.

Zdroj

• Československý fejeton/fejtón 1976–1977. Pro přátele dal opsat Ludvík Vaculík. Samizdat, s. 446–454.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	17
Měsíc	3
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false