P4/8

Leden–březen 1977, Praha.

Z Otevřeného deníku Jana Vladislava

Pondělí 3. ledna 1977

Už jako klukovi mi nedala pokoj myšlenka, do jaké míry má lidské rozhodování a jednání, od hrdinských činů, o kterých jsem četl ve svých knížkách, až po sebemenší krok, který jsem udělal já, do jaké míry to všechno má nebo nemá vliv na další běh světa. […]

Mé fascinující představy o světě, jehož osud by mohl záviset na každém lidském kroku, přiživovala i historie. Nebyl jsem přece sám, kdo si nad některými knihami říkal, jak by vypadala Evropa, kdyby Napoleon bitvu u Waterloo vyhrál. Nebo kdyby se Gavrilu Principovi v Sarajevu náboj v hlavni vzpříčil a kulka určená Františku Ferdinandovi nevyšla. Nebo kdyby naopak za války, do které po tom atentátu musel i můj příští otec, kdyby tenkrát náhodná kulka zasáhla a zabila rakouskoněmeckého kaprála Adolfa Hitlera, o němž se doma mluvilo s obavami od mých deseti let. V každé této neuskutečněné možnosti se přece tajil celý další svět, který by se byl odvíjel jinak než ten náš. A já si říkal, jestli někde, pár kroků od nás, jeho fantóm přece jen neexistuje a nečeká na svou chvíli, i když jej nevidíme, i když do něho zatím nemůžeme vkročit, tak jako nemůžeme vkročit do světa za zrcadlem, zvláště když jej donekonečna násobí řada dalších zrcadel. Viděl jsem něco podobného v zrcadlovém sále jednoho italského zámku a šla z toho taková závrať, že jsem stěží našel východ.

Jsou situace, kdy se nás při rozhodování o dalším kroku zmocňují podobné pocity závratě; většinou ale v životě jednáme, aniž si je připouštíme. Když za mnou přišel v prosinci Václav Havel s Chartou 77, bez rozmýšlení jsem ji podepsal; jestli jsem si tehdy nebyl v duchu něčím jist, pak jedině tím, zda to skutečně něčím hne. Jan Patočka, kterému jsem se o svých pochybách zmínil, byl optimističtější: „Nemylte se. Tentokrát to bouchne.“ Měl na mysli nejen ohlas, ale i represi.

Středa 5. ledna 1977

Do Kanady.^{E1Takto uvozené záznamy byly součástí dopisů,
které Jan
Vladislav adresoval svým dvěma
dcerám žijícím v Kanadě. Zkratka „M.“ se týkala Vladislavovy manželky
Marie.} Roger a Irène,^{E2Roger
a Irène Errera, jak se o nich
píše dále.} kteří přijeli o vánocích, zůstali tentokrát přes nový rok. Už ani nevím, pokolikáté tu byli; z Francie jich jezdí víc, ale oni nejčastěji. Když jsem před lety uviděl Rogera poprvé, jak v Ruzyni prochází kontrolou a sotva vleče dva těžké kufry, byl jsem trochu zmaten. Neznal jsem ho a málem jsem uvěřil, že je opravdu tím skromným úředníčkem, za kterého se při představování vydával. Nepochopil jsem hned, že to je žert, napůl převlek, napůl hra, jedna z těch, v nichž si libuje. V těch kufrech byly hlavně knihy. A v tom lehkém pařížském převlečníku vězel absolvent jedné z elitních francouzských škol, pracovník Státní rady, znalec ústavního práva, specialista v otázkách lidských práv a velký čtenář. Podle toho vypadá výběr knih, které pokaždé vozí. Ale nevozí jen knihy.

Jakmile Roger slyšel, co se k Novému roku chystá, měl trhání informovat okamžitě v Paříži novináře. Museli jsme mu to vymluvit; Charta 77 je sice datovaná prvním lednem, ale zveřejněna bude u nás i v zahraničí až o týden později. Do té doby nikde ani slovo. Zrovna když jim to u nás Jan Patočka znova vysvětloval a já začínal prostírat k obědu, ozvalo se zvonění. Šel jsem otevřít; za dveřmi Václav Havel s Pavlem Landovským. Přišli jen na skok, a když Vašek slyšel, že máme hosty, chtěl to vyřídit rovnou v předsíni, aby nerušil. Zval jsem je dál; jestli mají čas, budou naši hosté jistě rádi, když s nimi poobědvají. Vašek se zdráhal, mnul si ruce, přešlapoval, ukláněl se v pase, že ne, že se to nesluší, takhle přepadat lidi a vnucovat se na oběd, ale nakonec si dal říct. Zatímco Jan Patočka mluvil s hosty, pomohl mi roztáhnout stůl, abychom se k němu vešli. Místo pěti nás bylo najednou sedm.

Pavel, ten se neostýchal; jen co se halasně pozdravil s Errerovými, už běžel do kuchyně bavit M. a zjišťovat, co vaří. Za chvíli pomáhal v roli školeného číšníka nosit na stůl. Nový rok začínal dobře; v takové sestavě jsme se už dávno nesešli ani my z Prahy. Spokojeni byli i Roger s Irenou. Chtěli poznat Jana Patočku; a sešli se i s Havlem a Landovským. Byl jsem té náhodě vděčen; aspoň budou vědět, nejen oč v Chartě jde, ale i kdo za ní stojí.

Sobota 8. ledna 1977

Loni se mne mjr. Martinovský při pohovoru zničehonic zeptal, jestli čtu špionážní romány. „Nečtu,“ divil jsem se. „Měl byste,“ nabádal mě přátelsky, „aspoň byste viděl, jak to chodí, a vyhnul se nepříjemnostem.“ Podle něho se to na všech ambasádách, ale především na těch pražských, včetně francouzské, kam mne občas zvou, přímo hemží tajnými agenty. Jeho špionážní vize světa mi byla tenkrát k smíchu; jenže když teď poslouchám, co se dělo před dvěma dny kolem poledne ve Střešovicích, musím mu dát za pravdu. U nás to občas opravdu vypadá jako ve špionážních románech nebo filmech; ale je to především jejich dílo. Postarali se o to i předvčírem: když se Václav Havel, Ludvík Vaculík a Landovský vypravili od Urbánků v Pavlově starém saabu doručit vládě, Federálnímu shromáždění a ČTK Prohlášení Charty 77 se všemi podpisy, začali je v pěti či kolika civilních autech stíhat muži od StB. Honili je tak dlouho, až je kdesi dole v Dejvicích vítězně dopadli. A přitom kdyby se ta akce neřídila scénáři špionážních filmů, ale pravidly běžného policejního zásahu, bylo by stačilo jediné řádně označené auto dopravní policie; na jeho pokyn by byl Landovský sotva mohl udělat něco jiného než zastavit. Jenomže na tom by ochránci pořádku nemohli demonstrovat, jak byli spiklenci nebezpeční a oni udatní; a tak se stalo, že Landovský stačil ještě uprostřed křižovatky z obklíčeného auta vyskočit a volat o pomoc, jako by šlo o přepadení.

Prodávám, jak jsem koupil; nebyl jsem u toho. V každém případě byli všichni tři zadrženi. Následovaly výslechy, domovní prohlídky a tak dál; za asistence televizních kamer! Chtěl bych se dožít dne, kdy se ty filmy budou veřejně promítat i s jmény jejich scénáristů, kameramanů a režisérů.

Pátek 14. ledna 1977

Do Kanady. Rád bych vám podrobně vypsal všechno, co se děje kolem a co prožíváme my, ale je to dvojnásob beznadějné. Jednak se události hrnou jedna přes druhou tak, že to někdy sotva stačíme vnímat a registrovat, jednak je tu přece jen ta obrovská dálka mezi námi: co napíšeme dnes, to vy dostanete nejdřív za deset dnů, co je pravda v této chvíli, to dostane za tu dobu jiný smysl. Některé věci ovšem trvají, například pocit, který nemám jen já, ale i řada dalších lidí, často zcela odlišných názorů – pocit, nebo spíš jistota, že byl už nejvyšší čas tím vším hnout a zatřást svědomím lidí, podřimujících v jakémsi malátném, neklidném snu, z něhož se co chvíli probouzeli do absurdní skutečnosti. Celou situaci vyjádřil jeden z těch, které nutili k vystěhování, jak jste už o tom možná četli: „Český národ vyhrál v tyto dny bitvu, jakou už dávno nevyhrál.“

Ten citát není možná docela přesný, nebyl jsem u toho. Zato vím docela přesně, co řekl Jan Patočka, protože o tom mluvil u nás: „Když nic jiného, tak už jen celý ten týden stál za to!“ A měl pravdu; už dávno jsem neměl tak silný pocit, že národ znovu uvažuje tak, jak mu to náleží. Tím nemyslím, že by všichni dávali Chartě za pravdu. Říkám jen, že všichni, jejichž svědomí je živé, všichni, kteří zde žijí a chtějí, aby se zde dalo doopravdy žít, byli tak či onak vyzváni k novému zamyšlení nad otázkami, jež na ně doléhají už taková léta, že se jim na příslušných místech v duši nadělaly mozoly či jizvy, a tak je pomalu přestávali vnímat.

Pozoruhodné je, s jakým pochopením to přijali právě mladí lidé. Jednak zřejmě cítí, že se to týká především jich, protože jde skutečně hlavně o ně a jejich budoucnost; a kromě toho v nich doutná potřeba nějaké mravní dimenze, která by upevnila jejich duchovní páteř. I když se nedá říct, že by jejich řeč vynikala uhlazeností, ten proud špíny, nadávek a ničím nedoložených obvinění, jež chrlí tisk, rozhlas a televize, jimi otřásl. Nás starší tento jazyk – a nedostatek jakýchkoli důkazů – nemohl překvapit; známe to z padesátých let. Pro mladé lidi to bylo něco nového a zarážejícího. Krátce, jejich mravní zaujatost – ne všech, ale mnohých – nás překvapila; ale když se o tom M. zmínila před svým doktorem, ujišťoval ji, že to je mnohem rozšířenější, než si myslíme. Nejzajímavější však bylo, co jí v souvislosti s tímto návratem padesátých let pověděl o sobě. Řekl, že mu stačil sám ráz tehdejších novinových zpráv a slovník tehdejšího běsnění, aby pochopil, že ty procesy s údajnými zrádci nejsou nic než podvod a lež. A to mu tenkrát bylo sotva sedmnáct let.

Někdy roku 1968 se mne za jedné vzrušené diskuse u stolu v Klubu spisovatelů Milan Kundera ironicky zeptal: „A dokdy to amnestujete, pane Vladislav?“ Měl na mysli mé poznámky o českých vzdělancích, kteří tak dlouho a tak snadno a zaslepeně spolupracovali se stalinismem, zejména v padesátých letech. Odpověděl jsem mu stejným tónem: „Do roku 1938! Pak už muselo být při četbě protokolů z moskevských procesů každému inteligentnímu člověku jasno, oč běží.“

(Zřejmě tenkrát jsem se ho taky zeptal, jak hlasoval roku 1960 v ústředním výboru Svazu čs. spisovatelů, když mě vylučovali nejen ze Svazu, kam jsem byl konečně přijat, i když jen jako kandidát, ale i z Kruhu překladatelů. Odpověděl: „Nehlasoval jsem. Šel jsem na záchod.“)

Středa 19. ledna 1977

„Ohromení vystřídala úzkost, když jsem si v Rudém právu z 12. ledna t.r. přečetla článek ‚Ztroskotanci a samozvanci‘, a pak sledovala ohlasy na něj v tisku, rozhlase a televizi“, píše v otevřeném dopise generálnímu tajemníku ÚV KSČ a prezidentovi ČSSR G. Husákovi Josefa Slánská, „vdova po generálním tajemníkovi ÚV KSČ,“jak se podepsala.^{E3Otevřený dopis Josefy
Slánské vyšel samizdatem, stejně jako ostatní texty, které
Jan
Vladislav v deníku cituje. Všechny
jsou k dispozici například v ČSDS, sb. Charta 77.}

Jako všem, kteří to tenkrát prožívali, ať už stáli na té či na oné straně, jako mně tak i jí připomněla nynější kampaň proti Chartě 77 padesátá léta. Se vším všudy, včetně toho rituálního termínu samozvanec, na který jsem nadobro zapomněl, ačkoli tenkrát patřil k běžnému slovníku našich prokurátorů a novinářů. „Vždyť právě Vás tehdy tak označil Václav Kopecký,“ dovolává se Josefa Slánská paměti člověka, který přece tenkrát taky leccos zakusil. Jenže z tehdejšího samozvance je dnes všemohoucí gensek, generální sekretář ÚV KSČ; a z křesla, z něhož kdysi vládl její muž, než ho oběsili, člověk zřejmě vidí a pamatuje všechno jinak. Zvláště on, Gustáv Husák; cožpak mu – na rozdíl od Slánského – nedaly dějiny nakonec za pravdu? Cožpak mu navíc nezabezpečily s konečnou platností život, protože dnes se už generální tajemníci nevěší? Pokud se nezřítí v prezidentské helikoptéře, umře i on pokojně v posteli.

„Kampaň vedená proti Chartě 77 a jejím signatářům,“ opakuje Josefa Slánská, „nemůže nepřipomenout padesátá léta, kdy bylo možné odsuzovat kohokoliv za cokoliv, kdy pod heslem ‚straně věřte, soudruzi‘ bylo zorganizováno přes 10 000 rezolucí žádajících smrt, a to i smrt Vaši. A teď se opět na lidech – od pionýrů po důchodce – požaduje, aby odsoudili Chartu 77 a její signatáře, aniž by znali skutečný obsah této charty.“

Kromě paměti se J. Slánská na závěr dovolává i svědomí někdejšího samozvance a dnešního prezidenta. Jistě, je to na místě; bez živé paměti nemůže být živé ani svědomí: „Copak byste snad chtěl, aby lidé zase měli po mnoho let trpké výčitky svědomí proto, že ze strachu hlasovali proti něčemu, co neznali, a tak ublížili občanům, kteří nechtějí nic jiného než pomáhat při důsledném uplatňování závazků, které je povinen dodržovat nejen náš stát ale i všichni jeho občané? Žádám Vás proto, abyste se zasadil o zastavení pomlouvačné kampaně a represálií,“ končí Josefa Slánská rezolutně. Jenže má vůbec ještě Husák tolik vlivu a moci, aby něco takového mohl udělat, i kdyby dejme tomu chtěl?

Před pěti dny odvedli Václava Havla k výslechu a už se nevrátil. Když se po něm Olga den nato po telefonu sháněla, oznámili jí, že prý se vzdal policii; jako nějaký gangster! Do vazby byl vzat i František Pavlíček, Jiří Lederer a Ota Ornest; ten ale Chartu nepodepsal.

Úterý 25. ledna 1977

Radosti, starosti. K těm radostem patří různá volání, často nečekaná. Kromě dětí z Kanady telefonoval několikrát Roger z Paříže, naposledy včera; mají o nás obavy. Tak jako Sergio Tommasinelli z Turína, zubní lékař a milovník umění, kterému jsem dělal tlumočníka, když obcházel pražské ateliéry a nakupoval, především u Jiřího Koláře; má už jeho koláží na samostatnou výstavu. Ptal se, jestli něco nepotřebujeme; zatím ne.

K nepříjemnostem patřilo onehdy předvolání k „úřednímu jednání a technické kontrole vozidla“ do Čkalovovy ulice v Dejvicích. Naštěstí jsem hlavně zásluhou Míly B. sehnal dílnu, kde mi za dva dny auto seřídili; stejně to už dávno potřebovalo. Muž od SNB byl při prohlídce celkem korektní; upozornil mě na dvě tři drobnosti, které bych si měl dát ještě spravit, ale jinak nic, technické osvědčení vozu potvrdil. Pak začalo druhé kolo, úřední jednání v podobě zkoušky z nové dopravní vyhlášky, takzvané stovky. Posadili mě jako žáčka v kanceláři za stolek, předložili mi formulář s otázkami a já měl zaškrtávat správné odpovědi, jako kdybych o řidičák žádal poprvé nebo způsobil kdovíjaký karambol svědčící o neznalosti předpisů. Čekal jsem to a večer jsem si vyhlášku pročetl. Výsledek: osmatřicet bodů ze čtyřiceti možných, o dva víc, než bylo minimum. Teď by mě ještě mohli předvolat na zdravotní prohlídku; to je další z jejich obvyklých šikan.

Když jsem se vracel, potkal jsem na schodech Zdeňka Urbánka. Taky si ho předvolali; a přitom jezdí už čtyřicet let. Nebylo mu dobře, a to předvolání mu ještě dodalo. Líčil jsem mu, jak jsem dopadl; trochu ho to vzpružilo. Jeho strachy byly stejně zbytečné, udělal to za sedmatřicet. Otravují takhle všechny signatáře Charty; u těch, co jezdí, technické kontroly a řidičské průkazy, u dalších vypínání nebo odebírání telefonů, u všech předvolávání k „úřednímu jednání“, to znamená k výslechu. Mne to čeká taky; v první vlně chodili po domech, budili lidi v pět ráno, odváželi je rozespalé do Ruzyně či jinam, a pak je tam nechávali hodiny čekat, než trochu změkli a oni mohli „jednat“. Byli i u nás. Jedno ráno mě M. přiběhla vzbudit: „Někdo zvoní!“ Já je neslyšel, ale hned jsem pochopil a odmítl jsem vstát: „Tak je nech zvonit.“ Za chvíli se zvonek rozdrnčel znovu, tentokrát tak dlouze, že jsem ho už nemohl neslyšet; ale otevřít jsem nešel. Zato se za dveřmi hned vedle našich ozval starý mrzutý vlčák, penzista jako naši sousedé Čechovi. Nemá rád zvonění u dveří, ani u těch našich, a začal protestovat tak mohutným basem, že to muselo probudit celý dům. Nepřestal, dokud se vetřelci nedali na ústup. Nejspíš si řekli, že jim stejně neuteču; zatím však nepřišli. Zavolal jen major Martinovský, ten, s kterým jsem měl tu čest už loni; rád by si prý se mnou pohovořil. Zdvořile jsem odmítl; počkám, až budu jako všichni signatáři vyzván k „svědecké výpovědi“ úředně. „Škoda,“ řekl, než zavěsil, „škoda pro vás!“ Ale to já přece vím už dávno!

Středa 26. ledna 1977

Ani s tím řidičským průkazem to pořád ještě není vyřízeno. Když při té zkoušce viděli, jaký je po dvanácti letech, co jej nosím v náprsní kapse, celý ošoupaný a propocený, nemluvě o fotografii, na které už nejsem k poznání, řekli mi, abych si dal co nejdřív vystavit nový. Na Dopravním inspektorátu mi to prý udělají na počkání; a skutečně, když jsem tam tuhle zajel, slíbili, že to bude hned. Asi za půl hodiny mi starý průkaz s rozpaky vrátili; prý mi jej nemohou vyměnit, protože jim v kartotéce chybí můj evidenční list. Nenašli jej ani na stole u šéfa.

Sobota 29. ledna 1977

Včera v poledne obligátní oběd v Klášterní; M. pak chodí po nákupech, já spěchám do Slavie za Kolářem. Tentokrát byla Národní plná aut, hlavně úředních šestsettrojek a šestsettřináctek; do Národního divadla bylo narychlo svoláno slavnostní zasedání „uměleckých svazů“ a „našich předních umělců“, aby podepisovali jakési prohlášení s obvyklými frázemi o věrnosti straně, vládě, spojencům a kdoví čemu ještě; a to všechno pod hlavičkou „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, jak se lze dočíst v ranním Rudém právu. Účastníci zasedání v ND se dozvěděli, že „Velký Říjen již po šest desetiletí, jak si právě letos připomínáme, ozařuje pracujícímu lidu a revolučním silám celého světa cestu pokroku, cestu šťastné budoucnosti,“ zjistili, že právě „v tom je zdroj našich jistot, našeho hrdého sebevědomí, našeho optimismu, nezaslepeného úspěchy, neotřeseného žádnými těžkostmi, ba i občasnými neúspěchy“, vzali hrdě na vědomí „zákonitý fakt, že od dvacátých let dodnes drtivá většina mistrů naší kultury šla a jde ve svém úsilí věrně s dělnickou třídou, s komunistickou stranou ve znamení Velkého Října“, a ve shodě s tím se jednomyslně shodli, že nedopustí, „aby v atomové vichřici, tisíckrát hroznější všech minulých válečných katastrof, shořelo naše dílo, to, co jsme za desetiletí usilovné práce ve svých socialistických zemích vytvořili a dále tvoříme“, a jako jeden muž stvrdili svým podpisem, že pohrdají „těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zápasů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. […] Jsme přesvědčeni, že příští léta budou naplněna novými tvůrčími činy spjatými se zájmy našich pracujících, s humanistickými cíli naší socialistické společnosti a s politikou její vedoucí síly Komunistické strany Československa.“

Praha sobota 29. ledna 1977 (pokračování)

Ačkoli bylo shromáždění v Národním divadle svoláno jako manifestace proti Chartě 77, v prohlášení, které pak účastníci podepisovali, se o ní jmenovitě vůbec nemluví. Čtenáři Rudého práva musí být zmateni a zděšeni. Na jedné straně se dovídají, že těch odpadlíků a zrádců, kteří se vynořili v Čechách, je jen skupinka, na druhé straně čtou, že by ta nepatrná skupinka mohla cárem jakéhosi papíru, který nestojí ani za ocitování, zažehnout hotovou atomovou vichřici – a proto ji bylo třeba včas zažehnat mobilizací všech mistrů naší kultury, kteří byli po ruce. Tak se včera kolem poledne v Národním a večer v televizi objevili i lidé, které nebylo vidět před kamerou, ve filmu nebo na obrazovce celá léta. Mihl se mezi nimi i Jan Werich, po němž se od sedmdesátého roku jako by slehla zem. V novinách, rozhlasu, televizi se nesmělo objevit ani jeho jméno, natož jeho tvář; byl nadále umělcem, kterého režim úředně povýšil na národního, a přitom se nesměly připomenout ani jeho sedmdesátiny. Teď jej najednou vidí celá republika v Národním, i když jen v hledišti, teď se k němu najednou ze všech stran obracejí kamery, aby jej (a jeho dceru) zvěčnily, jak přihlíží, co se děje na scéně. Dal bych nejen šesták, jak říkají Angličané, ale celou stovku, kdyby mi někdo řekl, co si ten starý muž myslel při pohledu na truchlivou komedii, která se před ním odehrávala: cožpak její hlavní představitelé nepatřili k těm, co mu léta bránili hrát, co ho připravili o poslední šanci? Doslova poslední, protože dnes už je příliš starý a nemocný, aby mohl začít znovu, i kdyby mu to za jeho ochotu přijít a posedět v Národním nakrásně nabídli. Vídám ho občas U Golema v Maislově ulici na Starém městě; chodí tam navečer, aby si dal u pultu aperitiv a chvilku si zahrál na starého, zneuznaného, ale všemi uctívaného mima.

Pondělí 31. ledna 1977

Jiří Hájek cituje ve svém dopise^{E4Dopis Jiřího Hájka z 18. ledna 1977 akademiku
J. Bačkovskému reagoval na
Bačkovského veřejné prohlášení proti Chartě 77.} mnohoobročnického arcibiskupa Zbyňka Zajíce Abecedu, který v XV. století horlivě „pálil knihy, nic nevěda, co v nich psáno.“ Ještě příhodnější by možná bylo citovat autora naší doby, Alexandra Solženicyna a jeho dopis, kterým reagoval v listopadu 1969 na své vyloučení ze Svazu sovětských spisovatelů. Stačily by dva odstavce:

„Otřete si sklo hodinek. Vaše hodinky se zpožďují za naší dobou. Roztáhněte těžké záclony, ve kterých si tak libujete. Nemáte vůbec potuchy, že venku je denní světlo. Už není doba hluchých, temné období bez východiska, kdy se vám zlíbilo vyloučit Achmatovovou. Teď není ani mrazivá doba strachu, kdy jste s pokřikem vypověděli Pasternaka. Což se za to už dost nestydíte?

Chcete, aby vaše hanba byla ještě větší? Je blízko doba, kdy se každý z vás bude snažit začernit podpis pod revolucí, kterou jste dnes schválili. Slepí, kteří vedou slepé – ani jste si nepovšimli, že jdete opačným směrem, proti tomu, co jste prohlásili. V této krizi nejste schopni navrhnout cokoli dobrého, s výjimkou své nenávistné bdělosti a snahy ‚držet na uzdě a nepovolit‘.“

Už dnes slyším ty lidi, jak se zapřísahávají, že nemohli jinak, že měli děti, že zachraňovali to či ono a tak dál. A pokud jde o tu hanbu, o které mluví Solženicyn, v dnešních dobách má z ostudy kabát tolik lidí, že se už stal součástí národního kroje. Hlavní je, že hřeje. A on hřeje, tím víc, čím je silnější.

P. S. Sèvres podzim 1985

Je to všechno vlastně stará a známá věc. „V jisté strašné době lidé tvrdili, že se stali vykonavateli nespravedlivých zákonů proto, aby oslabili jejich tvrdost, a vzali moc do svých rukou proto, že by v jiných, méně čistých, způsobila ještě víc zla,“ psal roku 1825 Benjamin Constant ve svých Politických zásadách použitelných pro všechny reprezentativní vlády a zvláště pro nynější francouzskou ústavu. „Ten prolhaný čachr otevřel bezmeznou cestu všem zločinům. Každý smlouval se svým svědomím, každá nespravedlnost nacházela své důstojné provaděče. Nevím, proč by v takovém systému nemohli lidé dělat i katy pod záminkou, že by nevinné škrtili laskavěji.“

Constant mluví o té strašné době všeobecného smlouvání se svědomím, jako by už patřila minulosti. Ve skutečnosti trvá podnes a člověk si říká, jestli nedosáhla svého vrcholu právě za nás!

Praha středa 2. února 1977

Těch podpisů na „antichartě“ je dost, rozhodně víc než na samé Chartě; a pořád přibývají. Jistá jména samozřejmě chybět nemohla; spíš by vzbudilo údiv a dohady, kdyby se to či ono neozvalo. Jiná se dala čekat; příležitostí stisknout napřaženou ruku moci a připomenout se v dobrém není tolik. Další překvapila, zvláště ta, která tisk, rozhlas nebo televize celá léta tak důsledně ignorovaly a teď je najednou vzaly na milost; není to pro postižené trochu ponižující? Některá jména jsem ovšem na těch pranýřích v podobě novinových sloupců četl s lítostí: co je k tomu dohnalo, co si od toho slibují?

Ale nakonec mají možná tihle signatáři taky svou pravdu. Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří; a vůbec, kdo ví, co bude za deset let?! Do té doby se na takovou hloupost – jako na tolik jiných ponížení – stejně zapomene! Jen se obávám, že oni sami nezapomenou a že to své pokoření nikdy neodpustí; a to nejen těm, co je pokořovali, ale také těm, co se nepokořili s nimi, a hlavně těm, co je do této situace vehnali svou Chartou. Proč nedali pokoj!? Proč znovu jitřili svědomí? Proč ponižují ještě oni? Copak nestačí to ponižování ze strany režimu?

A přece, přec jen jsem čekal trochu víc odolnosti. Jako bych zapomněl, čeho jsem byl svědkem hned několik dní po okupaci v srpnu 1968, když se v první vlně euforického vzdoru sešli pražští spisovatelé ve vedlejší budově Národního divadla. Do Klubu spisovatelů na protějším chodníku Národní jsme nemohli; jako jedno z hnízd kontrarevoluce je vítězně obsadili Rusové. V té zkušebně ND, nebo co to bylo, se tenkrát mluvilo velice kurážně. A protože byly oprávněné obavy, že se bude zatýkat, odhlasoval se i jakýsi manifest solidarity. Asi v tom smyslu, že bude-li ze spisovatelů někdo zatčen, postavíme se za něho jako jeden muž a vyhlásíme generální stávku. Jenže sotva jsme se zvedli, abychom to prohlášení u stolku podepsali, začali se někteří trousit na chodbu, aby si zakouřili nebo zašli na záchod. A už se nevrátili.

P. S. Martinique listopad 1994

Čtu v horkém písku pláže u hotelu Maruba tři knihy o jedné a téže věci – Rozhovory s Annou Achmatovovou od Lydie Čukovské, vzpomínky na čínský gulag Vězněm Mao C’-tunga od Jeana Pasqualiniho a deníky Celý život Jana Zábrany. Zábrana sám Chartu nepodepsal, a měl proč; já bych mu to byl spíš rozmlouval, tak jako jsem rozmluvil Bedřichu Fučíkovi zveřejnění jeho podpisu a jen jsem o něm informoval Jana Patočku, který to s pochopením schválil. Ale jinak není o Zábranově postoji k Chartě pochyb; jeho záznamy jsou jednoznačné. Nepatřil k těm, co svou neúčast, na niž měli plné a nikým neupírané právo, potřebovali dotčeně vysvětlovat různými ideovými nebo osobními výhradami, které mne tak dráždily svým pokrytectvím. Dráždily i Zábranu; v záznamech z dubna – května 1977 píše kromě jiného: „Ti, kteří podepsali takzvané „Prohlášení uměleckých svazů“, to jest odsouzení Charty 77, a chodí teď po Praze a Brně, po celých Čechách a na potkání se každému omlouvají, že ‚museli‘, že ‚nemohli nic jiného dělat, aby je nezničili úplně‘, si pro to našli dost srandovní, kuriózní formulaci. Říkají: ‚Podepsal jsem kdedomovmůj… víte, já musel…‘“^{E5Srv. Jan
Zábrana: Celý život. Výbor
z deníků 1948/1984, Praha, Torst 2001, s. 537. Zábranův obsáhlý komentář
k Chartě 77 viz také zápis z února – března 1977, s. 518 n.}

Tohle já nikdy neslyšel. A přitom se i mně přišlo plno přátel a známých s nářkem vyznávat, že museli; a já je zbaběle utěšoval, protože jsem chtěl mít pokoj! Zábrana byl nesmiřitelnější; v říjnu nebo počátkem listopadu 1979 si zapsal: „‚Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.‘ Všichni ti, kteří podepsali odsouzení chartistů v lednu 1977.“^{E6Tamtéž,
s. 719.}

Praha čtvrtek 3. února 1977

Co je k tomu dohnalo, co si od toho slibují, ptám se ve včerejším záznamu, ale je to jen řečnická otázka. Vím to přece dávno i bez fejetonu, v němž o tom píše 15. ledna s trpkou ironií Milan Šimečka. I jeho předvolali. Ne sice na policii, ale na kádrové oddělení bratislavské strojnické fakulty, kam se jako zázrakem dostal jejich syn; a ne proto, že Chartu podepsal, ale proto, aby v zájmu zdárného studia svého potomka sepsal prohlášení, jímž by se od ní jako miliony našich pracujících náležitě distancoval. Dopadlo to takto: „Chvíli jsme o tom [s vedoucím kádrového oddělení] hovořili. Když jsem vyšel z té krásné budovy na vzduch, přepadla mne nevolnost z porušení mravní rovnováhy. Dýchal jsem zhluboka, abych zabránil zvracení, a usilovně jsem se díval do modré hlubiny nebe, což mne vždy uklidňuje. Uvažoval jsem o tom, proč je tento typ vydírání tak hluboce ponižující – asi proto, že rukojmím jsou děti, desetitisíce dětí na středních a vysokých školách. Často už dospělé, nesou stále na svých bedrech odpovědnost za své rodiče. A my se třeseme o jejich budoucnost. Proč právě u nás existuje taková masová touha rodičů poskytnout dětem vzdělání, když nakonec právě vzdělání je často příčinou neštěstí? Copak nevím nejlíp sám, oč svobodnější a bohatší je život mladého dělníka? Denně je vidím vedle sebe.“ Atd.

Kolikrát jsme v padesátých a šedesátých letech toto ponižování kvůli dětem zakoušeli my! A bylo to tím těžší, že jsme byli ještě bezmocnější a že se to odehrávalo v naprosté anonymitě. Tenkrát se fejetony nepsaly; a i kdyby to byl někdo sepsal a dal do oběhu, kolik lidí by tomu přálo sluch? A hlavně: kolik lidí i z řad dnešních protestujících fejetonistů by tomu tehdy uvěřilo?

Sobota 5. února 1977

Už jsem si myslel, že poté, co je od našich dveří zahnal štěkotem ten starý vlčák od sousedů, na mne nakonec zapomněli. Ale nezapomněli, jen jsem jim nepřipadal natolik důležitý, aby se znovu namáhali až k nám. Vyřídili to jako u řady jiných obsílkou; a protože to patrně brali podle abecedy, přišel jsem na řadu až toto pondělí, 31. ledna – asi chtěli mít do konce měsíce uklizený stůl. Sešli jsme se tam v sedm ráno tři, Jan Sokol, náš vzdálený soused z Břevnova, Jiří Vančura, kterého jsem neznal, a já.

Šlo to rychleji, než jsem čekal. Postarší podsaditý strejc v roli vyšetřovatele nevynikal zrovna bystrostí. Chartu zřejmě nečetl, oč v ní běží, mu unikalo. Taky na tom nezáleželo; jeho úkolem nebylo něco vyšetřit, ale položit pár rituálních otázek, pohrozit, postrašit – a odškrtnout v seznamu příslušnou položku. Úvodem chtěl vědět, jestli na svém podpisu Charty trvám. Potom ho zajímalo, kdo mi ji dal podepsat. A nakonec mu nešlo do hlavy, proč odmítám na jeho dotazy odpovídat, když tvrdím, že v Chartě o nic nezákonného nejde. Vysvětlil jsem mu to: právě proto, že na Chartě není nic nezákonného, není na ní co vyšetřovat a nevím, proč bych o ní měl vypovídat. Navíc mám podle zákona právo odmítat výpověď, pokud by mohla uškodit mně nebo mým blízkým; a já toho práva využívám, protože mám v paměti, jakým způsobem se v padesátých letech svévolně interpretovalo, co je a co není zákonné. I zcela nevinné věci se vykládaly jako zločiny, lidé za ně byli posíláni do vězení ne-li na smrt, a nakonec se při rehabilitacích ukázalo, že to bylo všecko jinak.

Příliš se mu to nezamlouvalo, ale nevyvracel mi to. Jen projevil otcovský zájem, jestli jsem prý měl i nějaké osobní důvody k tomu podpisu. „Měl, samozřejmě, jako každý,“ připustil jsem a vyjmenoval jsem mu je: nesmím už léta publikovat, nemohu jezdit za hranice, naše děti měly potíže při přijímání do škol a naši příbuzní a známí se s tím potýkají dodnes. Vyšetřovatel ožil a vyhodil svého trumfa: prý bych se divil, jaké potíže měla jeho dcera roku 1968 při studiu jen proto, že měla otce „příslušníka“. Nebylo těžké dát mu fleka: „Vidíte, a právě to je jeden z důvodů, proč jsem podepsal Chartu! Aby se už nikdy nemohlo stát, že by děti trpěly za své rodiče a jejich skutečné nebo údajné viny.“ Chabě namítl, že se dětem z dělnických rodin bránilo ve studiu; jako by zrovna on byl dělník od ponku! Připomněl jsem mu, z jakého prostředí vyšel prezident Masaryk. „Přece víte, že začínal jako učeň v kovárně! Nebo ne?“ Mrzutě přikývl a nechal mě jít.

To ovšem nic neznamená; kampaň proti Chartě, kterou už Rudé právo oficiálně uzavřelo, spustila nanovo. Nenadáli se, že by si ji po tom všem ještě někdo troufl podepsat. A lidé si troufli.

Úterý 8. února 1977

Pokračování [dopisu do Kanady začatého 7. února]. Ale abych nezapomněl: minulý pátek byl uveřejněn seznam dalších dvou set lidí, kteří podepsali Chartu. Přesto, že jednoho z jejích mluvčích, Václava Havla, drží už tři týdny ve vazbě a další dva, profesora Hájka a Jana Patočku, předvolali asi před čtrnácti dny na generální prokuraturu, aby je varovali, že Charta 77 je protizákonná; oba tento svévolný výklad na místě rezolutně odmítli. A tak dál; všechno vám to vypsat prostě nestačím. Něco se snad dozvíte z vašeho tisku; například co osobností, organizací, novin, časopisů vystoupilo na podporu Charty v zahraničí. Patří k nim, jak si namátkou vzpomínám, i významný výtvarný kritik a komunistický starosta Říma G. C. Argan a bělehradský deník Borba; i na zahraniční komunisty je zřejmě tahle pražská štvanice proti „samozvancům a ztroskotancům“ trochu moc.

U nás, už jsem o tom psal, defilovaly v novinách jako na májové přehlídce v zástupech pracujících i vyřízené čety spisovatelů a umělců, a to nejen uznávaných, svazových, ale i těch, jejichž jména byla po léta tabu. Teď začali pro režim znovu existovat, a jak některé z nich znám, neopomenou za svůj ochotný podpis vymáhat odpovídající odměnu. Umělecké svazy, galerie, divadla, nakladatelství je budou muset vzít znovu na vědomí; i tenhle poněkud paradoxní důsledek ukazuje, že Charta přece jen něčím hnula. Kéž by tomu tak bylo i jinde, především ve školství, kterého se týká čtvrtý dokument Charty o diskriminaci při přijímání studentů na vysoké školy! Příznačný je v této souvislosti výrok jednoho z představitelů moci, který se dal slyšet, že se o řadě „nedostatků“ vědělo a dokonce se už na jejich nápravě pracovalo, ale Charta 77 to všechno zmařila! Jako by kus papíru mohl zmařit, co sám režim u moci pokládá za potřebné; nebo je skutečně tak slabý, že jím může otřást hrstka ztroskotanců a samozvanců?

Na pomoc přispěchali i „představitelé katolických a nekatolických církví, náboženských společností, sdružení katolických duchovních Pacem in terris a bohosloveckých fakult na Slovensku“. Ujistili ministra kultury SSR Miroslava Válka, že i oni pokládají Chartu 77 za pamflet, který nejenže hanobí milovanou republiku, ale i rušivě zasahuje do křesťanského mírového hnutí, které rozvíjejí církve v ČSSR spolu s pokrokovými demokratickými silami ve světě. V jakém duchu tu činnost rozvíjejí, ukázal onehdy na televizní obrazovce pražský kanovník, který odsoudil jako urážku náboženského cítění intimní fotografie, jež StB zabavila u Ludvíka Vaculíka, a když se jí nepodařilo zlomit ho vydíráním, dala je k dispozici tisku a televizi, aby jej aspoň diskreditovala. Já bych věděl o jiném, daleko horším a soustavnějším urážení náboženského cítění Čechů, než jsou ty dva Ludvíkovy snímky, na nichž zachytil sebe a Zdenu nahé na náhrobních deskách v poloze středověkých gisantů; například o tom, co se dělo stovkám, ne-li tisícům knězů a tisícům, desetitisícům, ne-li statisícům věřících, kteří se odmítli své víry veřejně zřeknout, nemluvě o těch, kteří ji zapřeli a teď to v sobě nesou jako hnisající ránu. Pravda, o tom zbožný kanovník před kamerou mluvit nemohl; ale když už mluvil o prznění opuštěných pohraničních hřbitovů, mohl připomenout, že se na nich děly horší věci než fotografování aktů. Nebo snad neví, že si z nich pohotoví čeští spekulanti udělali hotové lomy, rozebírají bezprizorné náhrobky po Němcích a vozí uloupený mramor a leštěnou žulu do vnitrozemí na hroby nových zbohatlíků? Psalo se o tom přece i v novinách.

Úterý 15. února 1977

Samy o sobě se všecky ty dávné i dnešní sebekritiky podobně jako podpisy pod „antichartou“zdají nevinné; na první pohled zavazují jen jejich autory. Ve skutečnosti se v rukou moci mění ve vzor jedině správného postoje, vzor a výzvu k následování. Kdo se nepřipojí, kdo mlčí nebo dokonce odmítá, ten se vystavuje podezření z nepřátelství a v očích moci už vlastně nepřítelem je. Strach z této hrozivé alternativy dovede být drtivý. Nikdy nezapomenu, jak za Pražského jara Jarmila Glazarová na jedné schůzi ve Svazu spisovatelů s nářkem vysvětlovala, kolikrát musela v padesátých letech za procesů přepisovat své prohlášení proti Miladě Horákové, aby vyhovovalo. Nebyla ostatně sama, kdo tehdy volal po krvi a kopal do polomrtvých, aby je aspoň obrazně dorazil. Jen jsem si na té schůzi v Klubu spisovatelů říkal, do jaké míry je toto její nové vyznání diktováno skutečnou lítostí nebo zase jen dalším strachem.

Ale byl to vždycky jen strach? Paul Eluard se přece v Paříži neměl čeho bát, když ho André Breton vyzýval, aby se připojil k protestu proti rozsudku smrti vyneseném v Praze nad jejich společným přítelem Závišem Kalandrou; a přesto tu petici podepsat odmítl, protože prý má dost práce s nevinnými, kteří křičí svou nevinu, než aby se zabýval viníky, kteří křičí své viny. Jean-Paul Sartre tenkrát tu petici podepsal; ale proti procesu se Slánským a jeho antisemitskému duchu se pak už neozval, ač ho nevázala žádná „stranická disciplina“ Prohlásil, že by to byla z jeho strany pouhá ceremonie! A pokud jde o Jarmilu Glazarovou, náš soused ze Střešovic profesor Jiří Horák se dal jednou přede mnou slyšet, s jakým neporozuměním a despektem se právě ona chovala k sovětským lidem zuboženým válkou, když působila v Moskvě jako kulturní atašé; až ji musel jako velvyslanec a její šéf volat k pořádku. Nehrál u takových lidí kromě strachu, zbabělosti či podlosti podstatnou roli i pocit vlastní provinilosti, špatného svědomí, dědičného hříchu vadného původu, provázený o to bezuzdnější touhou po uznání, hmotném zabezpečení a mravním pohodlí, jež člověku přináší etiketa pokrokovosti? Neodsuzovali, nezaříkávali, nepřekřikovali zkrátka mnozí svými útoky proti jiným také nežádoucí tvář vlastní minulosti?

Čtvrtek 17. února 1977

Ještě něco. Nevím, do jaké míry se Alexej Tolstoj držel při psaní Petra Prvního historických faktů; a do jaké míry byl ten román skutečně psán jako obrazné ospravedlnění Stalinova „historicky nutného“ násilí, jak naznačoval Jiří Weil. Měl přitom na mysli na jedné straně Petrohrad, který byl za Petra postaven na kostech nevolníků sehnaných z celé Rusi, a na druhé třeba Bělomořský kanál, který za Stalina zaplatily životem statisíce politických vězňů. V každém případě je v té knize jedna zvlášť aktuální pasáž, v níž Tolstoj líčí, jak car Petr svázal zdráhavé bojary se svým režimem pomocí prolité krve, totiž tím, že je po potlačení střeleckého povstání přinutil, aby buřiče odsouzené k smrti popravovali vlastníma rukama.

Podpisové akce a proklamace, kterých jsme byli svědky u nás za procesů v padesátých letech, měly v podstatě podobný smysl – udělat ze všech spoluviníky na justičních vraždách, jež zosnovali v úzkém kroužku držitelé moci, aby si ji udrželi či upevnili. Po srpnu 1968 se s tím začalo znovu; nejdřív se vyžadoval písemný souhlas s tím, čemu se místo okupace cudně říkalo „vstup vojsk“, teď přišly na řadu protesty proti Chartě. A lidé až na výjimky, které jsou pak o to snadnějším terčem postihu, oč jich je míň, lidé podepisují.

Neděle 20. února 1977

Jedna z těch výjimek a snadných terčů postihu v Čechách 1977: Ladislav Dvořák. Státní knihovna mu dala okamžitou výpověď s odůvodněním, že se svým podpisem připojil „k pomlouvačné a pobuřující akci, zvané Charta 77, namířené proti ústavním principům a základům společenského a státního zřízení republiky“. Tím prý se dopustil „jednání naplňujícího skutkové podstaty trestního činu proti základům republiky“, atd.

Pohrdání zákonitostí je u nás desítky let tak naprosté, že už ani státní instituci nestojí za to, aby si dala tak závažný dopis sestavit právníkem. Ukuchtili jej podle svých představ nejspíš někde na zvláštním oddělení knihovny. Stíháním pro různé přečiny nebo zločiny nám sice po podpisu Charty vyhrožovali všem, ale zatím pokud vím nebylo podáno ani jedno trestní oznámení. Není tedy stíhán ani básník Ladislav Dvořák. Jenže pro snaživce ve Státní knihovně – jinde to není lepší – jsou takové právní kličky zanedbatelný detail. Vidí budoucnost velkoryse a jdou jí v ústrety svými vstřícnými plány: vyhodit, hnát před soud, zavřít, zničit. Výpověď podepsal ředitel knihovny, soudruh Kozelek.

Zvlášť zřetelně svědčí o tomto absolutním pádu smyslu pro právo skutečnost, že podobné dopisy píšou bez rozpaků a bez obav z možného postihu v bližší nebo daleké budoucnosti dokonce i sami univerzitní profesoři a doktoři všeobecného práva. Okamžitou výpověď Radima Palouše z pedagogické fakulty podepsal s obdobnou argumentací a arogancí rektor Univerzity Karlovy prof. JUDr. Zdeněk Češka CSc.

P. S. Červen 1977

Knihovny, fakulty, nakladatelství, zdravotnická zařízení, nikde neváhali. Krajský ústav národního zdraví, nositel Řádu práce, shledal, že PhDr. Petr Rezek, zaměstnanec Fakultní polikliniky KÚNZ SKNV, „porušil pracovní kázeň a ohrozil bezpečnost státu tak, že [jeho] setrvávání v naší organizaci […] není možné“. Čím se Petr Rezek toho porušení pracovní kázně a dokonce ohrožení bezpečnosti státu dopustil, to ovšem v této výpovědi uvedeno není. Co kdyby se nakonec ukázalo, že zrušení pracovního poměru pro pouhý podpis na Chartě 77 bylo prostě nezákonné a kdyby se MUDr. Vladimír Špale, který jako ředitel KÚNZ výpověď podepsal, a JUDr. Brchaň, který věc vyřizoval, museli z toho jednoho dne zodpovídat?

Státní pedagogické nakladatelství n. p. takové skrupule nemělo. Pro ně „účast na hnutí Charta 77“, kterou se provinila Daniela Cíchová, zakládala jednoznačně „skutkovou podstatu ohrožení bezpečnosti státu“ a byla proto dostatečným důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru „v souladu s ustanovením par. 53 odst. 1 písmeno e) zákoníku práce“. Netušil jsem, že náš zákoník práce byl tak prozíravý a počítal předem i s Chartou 77. Výpověď podepsal soudruh Satrapa; příznačné jméno.

Pondělí 28. února 1977

V repertoáru vlády slov by se daly rozpoznat snad všechny figury klasických rétorik. Zvlášť často přichází ke cti právě eufemismus. Posloužil si jím v té své tajné zprávě i Nikita Chruščov, když skutečnost, která se jmenuje jednoduše a prostě Stalinův zločinný režim, označil termínem kult osobnosti. Eufemismy se ovšem v životě, a obzvlášť v politice, řídí neúprosným zákonem entropie; výraz, který má zmírnit nebo zneškodnit pach nepopiratelné, ale nežádoucí skutečnosti, načichne za čas sám tím pachem natolik, že musí být nahrazen, a tak to běží pořád dál. Z počátečního úplného a adresného kultu osobnosti J. V. Stalina se během času stal neosobní kult osobnosti a nakonec pouhý kult. Dál už vymazávání skutečnosti pomocí slov jít nemohlo. A nebylo to ani zapotřebí, účelu bylo dosaženo. Náležitou alchymií se utrpení milionů mrtvých i živých zredukovalo v jedinou slabiku.

Zatímco eufemismy a litotes patří k obranným prostředkům rétoriky, ze které čerpá dnešní vláda slov, k jejím útočným zbraním patří nadsázka, hyperbola. Z petice, jakkoli i naše Ústava pamatuje na petiční právo, se škrtem pera stane podvratný pamflet, ba přímo „pomlouvačná a pobuřující akce, namířená proti ústavním principům a základům společenského a státního zřízení“, jak to napsali Ladislavu Dvořákovi; a ze signatářů takové petice jsou v logice této bezuzdné vlády slov zcela samozřejmě nebezpeční samozvanci a ztroskotanci.

Pátek 4. března 1977

Piš, piš! Ale jak se k tomu dostat, když pořád někde běhám, pořád něco čtu, noviny, rukopisy, fejetony, dokumenty Charty, pořád do noci poslouchám rádio, Vídeň, BBC, Voice of America a po půlnoci Svobodnou Evropu, protože tehdy se dá ještě nejspíš chytit! A to nemluvím o nutnosti hrbit se celé hodiny nad úmornými anonymními překlady, které nedokážu odbýt, zatímco se kolem děje tolik drobných i velkých věcí, že příští historikové budou mít co dělat, aby je uvedli do správných proporcí a souvislostí. My dnes sotva zvládáme to své, co se týká přímo nás a našeho nejbližšího okolí; informace o tom, co se děje o pár kroků dál, v jiných společenských vrstvách, v jiných koutech Čech a Moravy, případně na Slovensku, jsou většinou kusé, často nepřesné, občas nesrozumitelné. Hranice mezi pravdou a pověstmi mizí; nastala znovu doba fám. Jako za německé okupace, jako v padesátých letech, která ožívají slovem i činem, kam se člověk podívá; a s nimi i vždy pohotový antisemitismus, ten socialismus pitomců, který má zase volné pole. „František Kriegel se zachoval jako Jidáš,“ dal se onehdy v televizi slyšet jeden český novinář, „koneckonců je ze stejného rodu“. A v jiném pořadu byl Kriegel obviněn dokonce z toho, že si dal přihlášku do KSČ doporučit od Otty Šlinga, který byl „odhalen a odsouzen jako nepřítel socialismu, sionista a agent kapitalismu“. Jako by Šling nebyl právoplatně rehabilitován; ale co je u nás už třicet let právoplatného?

Jako tolik jiných jsem byl předvolán na městskou prokuraturu. Předložili mi rozmnožený text, kde se v podstatě psalo, že podle generální prokuratury ČSSR je Charta 77 podvratný dokument, jehož schvalování a rozšiřování je nezákonné. Šlo zřejmě o týž elaborát, k němuž se asi před čtrnácti dny vyslovil Jan Patočka poté, co byli on a Jiří Hájek předvoláni na prokuraturu jako mluvčí Charty 77. Mělo to být varování, ale o které konkrétní paragrafy se opírá, to v něm uvedeno nebylo; odvolávalo se pouze povšechně na ústavu, například na článek o svobodě projevu, která samozřejmě platí, ale jen v zájmu pracujícího lidu. Co se tím „zájmem pracujícího lidu“ rozumí konkrétně, to mi ovšem neřekli, i když jsem se ptal. Namítl jsem, že to není výklad právní, ale politický – a že s politickými výklady zákona mám své zkušenosti. Podobným způsobem se vykládalo právo už v padesátých letech; na základě takových výkladů byli souzeni, odsuzováni a popravováni lidé, kteří byli potom shledáni nevinnými a rehabilitováni. Někteří z nich – jako Clementis – se dočkali dokonce soch a pomníků. Prokurátor, nebo kdo to byl, co mi ten text předložil, chladně poznamenal, že to ví, že taky rehabilitoval. Chtěl jsem to všechno nadiktovat do protokolu, ale viděl jsem, že by to bylo zhola zbytečné, a ten muž, mladý, asi pětatřicetiletý chlapík, mi to kývnutím hlavy potvrdil. S tímhle cynismem, zcela holým a studeným, se teď na úřadech setkávám stále častěji, a jsou to většinou mladí lidé. Až to zaráží; někdejší nadšence, ať už skutečné nebo hrané, vystřídali byrokratičtí arivisté. Ten chlapík na prokuratuře patřil k nim; aby to měl co nejrychleji vyřízeno, pokoušel se celou věc bagatelizovat: prý jde o pouhou informaci, stačí, když ji vezmu na vědomí. Připomněl jsem mu, že umím natolik číst, abych si všiml té věty o varování; a napsal jsem, že k předloženému textu nemám co dodat. Byl k němu stejně připojen protokol z policie, kde jsem výslovně potvrdil, že Chartu pokládám za zcela legální a že byla psána a podepisována v zájmu všech.

Teď si říkám, jestli jsem přece jen neměl ten podpis odmítnout. Ale nakonec je to jedno, zde stejně nerozhodují fakta, činy, právní normy, ale okamžitá „politická nutnost“, jak ji vidí oni, krátce čirá zvůle. Celá ta formalita trvala sotva patnáct minut.

Úterý 8. března 1977

Protože některé lidi, například i Zdeňka Urbánka, znovu volají na dopravní inspektorát, odjel jsem raději urychleně do Radče. Potřeboval jsem tam odvézt nějaké krámy, knihy, rukopisy, latě, a kdyby mi řidičský průkaz vzali, jako že se to může snadno stát, už bych to tam nedopravil. Navíc jsem potřeboval uklidit chalupu, nebyl jsem tam od podzimu. […]

Ale teď už jsem zase v Praze. Jak se zdá, Charta přece jen něčím hnula, i když někdy nechtěným způsobem. Byl svolán sjezd spisovatelů a v jeho vedení se objevili noví lidé; vypadá to, jako by chtěli zahájit novou politiku a „rozšířit členskou základnu“ o některé z těch, kteří dosud nesměli, ale podpisem „anticharty“ se jaksi rehabilitovali. K důsledkům Charty patří prý i nové směrnice při přijímání studentů na střední a vysoké školy. Na jedné střední umělecké škole, jak jsem slyšel, dostali příkaz přijímat žáky především podle výsledku talentových zkoušek. Nevím, do jaké míry je to všechno pravda a jak dlouho to milostivé léto potrvá, ale něco se děje, i když to je možná jen házení prachu do očí ve snaze vyvrátit některá tvrzení Charty 77.

Werichova účast na té manifestaci v Národním divadle a jeho podpis „anticharty“ vzbudily rozruch. Je ovšem pravda, že ze zasedání odešel, ještě než skončilo, a že se na něm dával pořád slyšet; prostořeký byl vždycky a dnes se navíc neslyší, takže i při šeptání křičí jako na lesy. A pravda má být i to, že mu při odchodu kdosi cosi předložil a on to v tom chvatu podepsal, protože to pokládal za prezenční listinu. Teprve v nejbližší vinárně, u Paukertů na Národní, se prý dozvěděl, co to vlastně bylo. Fáma praví, že okamžitě požádal o slyšení u ministrů Obziny a Klusáka a domáhal se veřejného dementi, poněvadž ještě není tak senilní, aby vlastnoručním podpisem potvrzoval, že není pravda, co mu dělali celých těch osm let, kdy nesměl hrát a veřejně vystupovat. Dal se prý uchlácholit, teprve když mu slíbili pas na cestu do Vídně, aby se mohl ještě jednou a naposled sejít s Voskovcem. Tomu ostatně ještě tu noc volal, aby mu všechno vysvětlil. Co je na tom všem pravdy, nevím; ale v každém případě to je příznačné pro atmosféru těchto dnů.

Příznačné je i to, co potkalo ty dvě mladé, hezké a chytré reportérky z pařížského časopisu Elle. Pobíhaly tady čile několik dnů, vyptávaly se, fotografovaly, natáčely rozhovory, a když s tím byly hotovy a chystaly se domů, na letišti v Ruzyni je zadrželi, podrobili výslechu, zabavili jejich poznámky, snímky, nahrávky, a pak je po třech dnech vyhostili. Sešly se několikrát i se mnou.

Čtvrtek 10. března 1977

Každý máme svoje přátele. Má je i Eva Kantůrková; patří k nim, jak jsem se právě dočetl v jejím fejetonu, taky Ladislav Fuks.^{E7Fejeton Můj přítel Ladislav Fuks (datovaný
25. 2. 1977) vyšel nejnověji tiskem v knize Evy Kantůrkové Záznamy
paměti, Praha, Hynek 1997, s. 66–70.} Obětavý, velkodušný přítel, tak obětavý a ochotný, že se rozhodl – po poradě s tajemníkem Svazu spisovatelů a důstojníkem StB Donátem Šajnerem – zachránit ji z učiněné zkázy, do které se, blázen jeden, vrhla svým podpisem Charty 77. „Ještě čtvrt roku. Půl. Rok. Nanejvýš půldruhého. Kdybys to vydržela. Černou hvězdu nevydají. Do svazu by tě taky hned nevzali. Ale povídky vyjít mohly. Všechno bylo na nejlepší cestě. To mi můžeš věřit. A všechno jsi zkazila,“ křičel na ni rozlíceně a „zcela nefuksovsky“, když si ji tuhle naléhavě pozval, málem jako by pro ni měl „čísi autoritativní stanovisko“.

Tohle autoritativní stanovisko znám už dávno; taky jsem bůhví kolikrát slyšel, už po čtvrtém sjezdu spisovatelů roku 1967 a hlavně po tom legendárním Pražském jaru pár měsíců nato, že všechno bylo na nejlepší cestě, jen ještě chvíli, půl roku, rok, dva počkat, vydržet; ale naše netrpělivost, naše předčasné, po dvaceti letech pořád ještě předčasné a přemrštěné požadavky to v rozhodující chvíli nadobro zkazily. A tak tu teď máme sovětské tanky! V případě své přítelkyně Evy měl ovšem nepraktický, ale vynalézavý Ladislav Fuks po ruce nejen radu, ale i pomoc: stačí, když řekne, že podepsala v opilosti. Nebo aspoň z donucení. Nebo přinejhorším proto, že ji prostě měli na seznamu; ale pak by musela říct, kdo za ní přišel.

Eva Kantůrková Ládíka zklamala. Nikdo za ní nepřišel; ze zásady prý podepisuje, jen co napíše sama. A ani tentokrát by nebyla podepsala, kdyby Havla nesebrali, když vezl Chartu do parlamentu, a kdyby s nimi nejednali jako se zločinci. Ostatně, kdyby na to přišlo, třeba by ten podpis i odvolala; ale to by museli nejdřív vydat její Černou hvězdu: „Řekni Donátu Šajnerovi, ale takhle přesně mu to řekni, […] že vydání Černé hvězdy považuji za důležitější než svůj podpis pod Chartou.“ A protože si už dávno všimla, že za čelem jejího přítele si i za nejnevinnějšího rozhovoru bez přestání cosi souká protřelý, pilný pavouk, uznala za bezpečnější zaznamenat ve svém fejetonu slovo od slova, o čem s ním při té schůzce mluvila a co mu doopravdy řekla. Jinak by se mohlo stát, že by si z toho někdo vybral jen to, co se mu hodí, a pak by měla ostudu. Jako třeba Ludvík Vaculík, který se podle ní, zhrzené, opomněl vyznat „spřátelené veřejnosti“, že mu StB zabavila snímky, na nichž se zvěčnil s přítelkyní nahý na náhrobní desce v poloze středověkých gisantů. Kdyby prý byl, soudí přítelkyně Eva, napsal fejeton o tom, že mu vyhrožují jejich zveřejněním, byl by tomu třeba předešel.

Čtvrtek 24. března 1977

Do Kanady. To nejhorší už víte. V neděli třináctého zemřel Jan Patočka. Pohřeb byl ve středu. A kdyby bylo třeba dalšího dokladu o pravé povaze světa, v němž jsme nuceni žít, stačil by podrobný popis toho, co se ty dny dělo. Už jen to neslýchané jednání před pohřbem: rodině dali ultimativně na vybranou buď břevnovský hřbitov ve středu v deset, nebo strašnické krematorium ve čtvrtek v sedm ráno. Aby přišlo co nejmíň lidí.

Pro ten chvat se nedaly opatřit ani kytice, natož věnce. A to mi ještě z Francie volali, abych pro zástupce různých institucí, kteří se chystali přijet, objednal tři velké couronnes. S bídou jsem sehnal až kdesi v Chuchli tři velké kytice karafiátů, a i to jen na přímluvu jednoho známého. Pro koho byly, o tom se nemluvilo, i když to jistě věděli, a proto se snažili vyjít vstříc.

Nezahálela ani policie; v den pohřbu měla květinářství v celém okolí zavřeno a věnec, objednaný Jaroslavem Seifertem, se u květináře záhadně ztratil! A tak jsme u nás na pruh bílého saténu, z jakého se šijí podprsenky, malovali tužkou na obočí nápis DRAHÉMU PŘÍTELI JAROSLAV SEIFERT a Dalibor Plichta tu improvizovanou stuhu připevnil drátkem k vavřínovému věnci, který pohotově vyrobil sám. Byl nakonec ve své symbolické jednoduchosti lepší než co jiného.

Já tu noc před pohřbem nebyl doma. Celé odpoledne stálo před domem policejní auto a navečer kdosi neznámý telefonoval, jestli prý jsem v pořádku. Několik lidí, mimo jiné Ludvík Vaculík, byli skutečně brzy ráno zadrženi; a Pavel Landovský jim prchl jako ve filmu přes smíchovské dvorky a na Bělohorské prošel naším domem. Věděl od poslední návštěvy, že má dva východy a že ten do dvora vede k Markétě. Přespal jsem u Míly na Pankráci, v posteli, kde líhal před léty tchán, váš dědeček. Časně ráno jsem jel pro ty kytky do Chuchle a šťastně jsem je přivezl. Doma čekalo několik známých a jeden Francouz, který přijel večer. V devět jsme se vydali k Markétě. Host z Francie měl příležitost vidět, jak se v Čechách pohřbívají filozofové: všude plno policajtů s bílými čepicemi dopraváků, na cestě k hřbitovu černé šestsettrojky s mladými flákači a u samé brány hřbitova filmové kamery, jedna zaměřená dolů, k Břevnovu, druhá nahoru, k Petřinám. Nafilmovali si nás všechny; doufám, že ty snímky taky dobře uloží v archívech a že je jednou uvidíme i my. Společně se snímky, na kterých zase naši fotografové zachytili je, ty filmující a fotografující fízly. Pak bude příležitost se jich zeptat, proč tu práci dělali a co je z jejich zákonů k tomu opravňovalo.

Byla jich na ten tisícový zástup přinejmenším stovka, stáli nebo pobíhali s kamerami a fotoaparáty docela bezostyšně, ba provokativně; i to patřilo k jejich taktice zastrašování. Ale ti, co přicházeli, už měli pro strach uděláno. Stoupal v nich nanejvýš vzdor, mírněný jedině smutkem a rozhodnutím zachovat důstojnost. Ale co ponižování musí právě tato obyčejná lidská důstojnost zde snášet na každém kroku a zejména za takových příležitostí, to se povědět nedá. Nedá! Cožpak nevidí, jakou dávají lidem školu nenávisti? Nebo přinejmenším hněvu a vzdoru, hlavně mezi mladými? A právě těch přišlo nejvíc. Přesto, že byly odkloněny tramvaje a autobusy; přesto, že policie kontrolovala všechna auta, která jela náhodou nežádoucím směrem, a dirigovala je jinam; přesto, že prý legitimovali a vraceli lidi, kteří přicházeli proudem z Dlabačova.

Jak to vypadalo o pohřbu samém, už taky víte. Po celou dobu obřadu pouštěli na sousedním stadiónu členové policejního sportovního klubu na plné obrátky závodní motorky. A nad hřbitovem kroužila helikoptéra. Ten řev mi připomínal jedno: co jsem slyšel vyprávět o motorech nákladních aut, které spouštěli Němci, když stříleli zajatce nebo židy, aby překryli výstřely a křik. Říkám si, kolik z přítomných mělo jako já nepříčetné trhání popadnout kámen a rozbít jednu z těch kamer i s tou fízlovskou tlamou za ní. Ale obřad proběhl bez incidentu, od výkropu v kapli, kde jsme se byli poklonit, až po spuštění do hrobu. Chudák kněz se marně pokoušel bojovat svým slabým hlasem s tím běsněním strojů za zdí a nad našimi hlavami, ale Otčenáš odříkávaný společně je přece jen přehlušil. Jan Patočka jistě nebyl věřící katolík, ale pohřeb s katolickým knězem byl jediná možnost, jak ho důstojně uložit k věčnému odpočinku. Jedině ty staré modlitby, ty staré žalmy, které odříkával kněz, mohly promluvit, když už nesměl promluvit nikdo jiný. Pak jsme defilovali kolem otevřeného hrobu a házeli na rakev kousky hlíny. Byl to spíš písek, takový rezavý, zlatý písek, ve kterém teď spí, a já marně přemýšlím, jak vám povědět, kdo to pro mne odešel.

Pátek 25. března 1977

Byl nemocný už dávno, v poslední době prodělal dost silnou chřipku a lednové výslechy, často několik dnů po sobě, mu nepřidaly. Pak ještě ten příjezd holandského ministra zahraničních věcí, zrovna v den, kdy jsem byl taky předvolán na prokuraturu, a ministrovo pozvání, které Jan Patočka nemohl a ani nechtěl odmítnout. Den nato tisková konference, kterou nakonec rozehnali. V noci přišli pro něho, ale tentokrát rozhodně odmítl otevřít a vypovídat, byl opravdu unavený a navíc se necítil dobře. Odvezli ho tedy ráno a drželi ho tam prakticky celých deset hodin. Vrátil se ještě unavenější a tak pozdě, že jsme už měli strach. Ale nazítří hned po ránu pro mne poslal, že musí do nemocnice a ještě by rád se mnou mluvil. V noci byla u něho pohotovost, lékařka zjistila srdeční slabost, dala mu injekci a objednala na ráno sanitku.

Ležel vymytý, v čistém, ještě nažehleném pyžamu, hlavu vysoko. S těma jasnýma, zářivě modrýma očima působil tak oduševněle a tak plný vnitřní síly, že jsem se upokojil. Posadil si mě na pelest – u něho nikdy nebylo dost židlí, na všech bylo vždy plno knih – a třebaže se měl podle doktorky šetřit, neustále hovořil. Už ani nevím, jestli chtěl něco konkrétního, možná že se k tomu nemohl dostat jen proto, že jsem byl pořád na odchodu, abych ho příliš neunavoval. Jediné, na čem jsme se shodli, bylo, že si potřebuje pořádně odpočinout a že si v nemocnici skutečně taky odpočine. Tam snad bude chvíli pokoj od předvolánek, výslechů a sledování.

Pak se ozvalo zvonění. Rozloučil jsem se. Na chodbě jsem potkal dva mladé statné chlapíky v bílých pláštích. Saniťáci; hned mě brali za lokty, mysleli, že jsem pacient. Ukázal jsem na dveře, za nimiž ležel skutečný nemocný. Ještě jsem ho zahlédl, jak k nim otočil tvář, když otevřeli dveře. A to bylo naposled.

Sobota 26. března 1977

Do nemocnice jsem nechodil. Věděl jsem, že by vzkázal. Navíc tam byla karanténa, ani nejbližší rodina k němu nesměla. Domlouvali se přes okno a balkón. Vypadal prý dobře, dokonce pracoval, právě tam vznikla konečná verze jeho posledního textu, který pak vždy pohotoví a vždy nepřesní novináři označili za jeho závěť. Dal mi týden předtím číst první verzi, abych prý mu k ní něco řekl. Nebyl si jí zcela jist, a patrně měl pravdu. Ale co já mu mohl říct? Nanejvýš jsem snad mohl potvrdit jeho pochyby o tom, je-li dost jasné, ke komu u nás a hlavně v Evropě se vlastně obrací. Aby ty pochyby odstranil, nakonec celý článek zgruntu předělal: nešlo přece pouze o to, co jsme od Charty 77 čekali my, ale co od ní, totiž od vlastních podpisů na mezinárodních paktech o lidských právech skutečně čekali ti, kdo je podepisovali.

Ale to jsem už četl až po jeho smrti. Ve čtvrtek v noci, týden po posledním výslechu, utrpěl výron do mozku; a v neděli nám kolem poledne neznámý hlas v telefonu zajíkavě oznámil jeho smrt. Vstoupil v tu chvíli mezi hrdiny naší doby, jimž věnoval jednu svoji stať. On sám už o tom nevěděl; jinak by byl ve své nepochopitelné skromnosti protestoval, že byl a zůstal jen nepatrným žákem, který z předsíně filozofie naslouchá hovoru skutečných mistrů.

„Filozofy jsou však doopravdy ti, kdo dokáží proměňovat náš život, dát nám něco takového, o čem jsme dosud netušili, že to jest a že co se nám zdá zbytečné a fantastické, je pravda pravdoucí.“

P.S. Sèvres duben 2001

Pan profesor, jak se zdá, pro mne v nemocnici přece jen vzkázal, ale to jsem se dozvěděl až teď. V jednom z posledních dopisů, které napsal před svou smrtí, se v postskriptu ptá: „Co dělá Vladislav a nepřišel by?“ A v dalším se dožaduje rozepsání svých Dvou studií o Masarykovi. Adresát dopisu mi to však tenkrát už asi nestačil vyřídit; a neřekl mi to ani dodatečně. Ale i tak byly podle předchozí dohody obě studie rozepsány a vyšly v strojopisné edici Kvart.

Zdroj

Z rukopisu ve vlastnictví autora. Zkrácená verze autorizována J. V. Poznámky pořízeny editory edice.

Nezkrácené znění (bez závěrečného dodatku z dubna 2001)

viz Umíněnost jako osud. Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. Praha, Nadace ČSDS 1998, s. 25–88.

Odkazy

P4 | Z literární tvorby souvisící s Chartou 77 (leden–březen 1977)

E1.	Takto uvozené záznamy byly součástí dopisů, které Jan Vladislav adresoval svým dvěma dcerám žijícím v Kanadě. Zkratka „M.“ se týkala Vladislavovy manželky Marie.
E2.	Roger a Irène Errera, jak se o nich píše dále.
E3.	Otevřený dopis Josefy Slánské vyšel samizdatem, stejně jako ostatní texty, které Jan Vladislav v deníku cituje. Všechny jsou k dispozici například v ČSDS, sb. Charta 77.
E4.	Dopis Jiřího Hájka z 18. ledna 1977 akademiku J. Bačkovskému reagoval na Bačkovského veřejné prohlášení proti Chartě 77.
E5.	Srv. Jan Zábrana: Celý život. Výbor z deníků 1948/1984, Praha, Torst 2001, s. 537. Zábranův obsáhlý komentář k Chartě 77 viz také zápis z února – března 1977, s. 518 n.
E6.	Tamtéž, s. 719.
E7.	Fejeton Můj přítel Ladislav Fuks (datovaný 25. 2. 1977) vyšel nejnověji tiskem v knize Evy Kantůrkové Záznamy paměti, Praha, Hynek 1997, s. 66–70.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false