P7/1

1977, 7. leden, Praha. – Článek Rudého práva předznamenávající odmítavé a nepřátelské stanovisko všech režimních aparátů k Prohlášení Charty 77 a jeho signatářům.

Čí je to zájem

Každý z nás si mohl na vlastních zkušenostech ověřit to, co ve svém novoročním projevu řekl generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky soudruh Gustáv Husák: že minulý rok byl pro náš lid dalším úspěšným rokem, že splnění plánovaných náročných úkolů našeho národního hospodářství umožnilo uspokojovat rostoucí hmotné a duchovní potřeby všech vrstev našeho lidu, udržovat a rozvíjet jeho vysokou životní úroveň, upevňovat jeho sociální jistoty.

Ano, byl to dobrý rok, přestože nebyl nijak snadný, že našim zemědělcům nepřálo počasí, že na nás doléhal růst cen dovážených surovin, že jsme museli překonávat mnohé těžkosti. Každý z nás se mohl přesvědčit, že poctivá práce přináší také dobré výsledky, že se naplňuje heslo: jak budeme pracovat, tak budeme žít.

Nastoupili jsme do nového roku se střízlivým, ale plně oprávněným optimismem.

Ne tak v kapitalistických zemích. Tam se tisíce a tisíce pracujících strachují, že v tomto roce ztratí své zaměstnání, a nezaměstnaní žijí v obavách, že práci nenajdou. Velkoburžoazní Frankfurter Allgemeine přiznává: „Vysoká nezaměstnanost zůstane také v roce 1977 ve většině průmyslových (pozn. red.: míněno kapitalistických) zemí neřešeným a krátkodobě také neřešitelným problémem.“ I když se pokoušejí jeden na úkor druhého krizi zmírnit, je stále ještě v těchto zemích přes 15 milionů nezaměstnaných, z nichž například ve Francii a Anglii tvoří více než polovinu mladí lidé do 25 let. Bezvýchodnost kapitalistického hospodářství vyjadřuje západoněmecký sociálně demokratický list Neue Ruhr Zeitung takto: „Kam pohlédneme, zdá se být více důvodů a podkladů pro skepsi a pochybnosti než pro naděje a důvěru.“

My však můžeme hledět do nového roku s nadějí a důvěrou. Naši pracující mohou žít beze strachu z nezaměstnanosti a z inflace. Právě v porovnání s kapitalistickým světem jsou zřejmé přednosti našeho socialistického zřízení, které poskytují pracujícím pevné sociální jistoty pro dnešek i pro budoucnost. To je skutečnost, kterou nelze popřít.

Aby odvedli pozornost těch, na něž doléhá hospodářská krize, od toho, co je tíží, stupňují buržoazní propagandistické centrály své útoky proti socialistickým zemím, které nejdůsledněji zabezpečily všechna lidská práva. Ti, kteří nejsou s to zaručit svým občanům nejzákladnější lidská práva – právo na práci a vzdělání, křičí do světa, že prý lidská práva jsou pošlapávána v socialistických zemích a za svědky si berou některé jedince v té či oné socialistické zemi. U nás si vybírají ty, kteří setrvali na protistranických pozicích, nemohou se smířit s tím, že u nás to nejde z kopce, jimž je úspěšný rozvoj našeho hospodářství trnem v oku a kteří – právě tak jako před Únorem česká a slovenská reakce – operují heslem: čím hůř, tím líp.

Sýčkovali, že naše hospodářství spěje ke krachu, že dojde k měnové reformě, ke zdražování, přáli si, aby u nás byl nedostatek, aby mohli těžit z nespokojenosti. Sklidili však jen nezdar svých škodolibých přání.

Nenapovídá to dosti o tom, jaká to asi jsou „lidská práva“, za jejichž obhájce se vydávají?

Nyní tito jedinci nebo skupinky těch, kteří se nesmířili s tím, že prohráli svou vysokou hru, při které hazardovali se zájmy státu a jeho občanů, by znovu chtěli pod neméně šalebnými hesly svést důvěřivé lidi na nesprávnou cestu tak jako v roce 1968.

Aby mohli své osobní ambiciózní zájmy vydávat za „zájmy národa“, podněcovali tehdy různé podpisové kampaně. Bohužel, dost lidí jim na to nalítlo. Nejeden z těch, který vložil svůj podpis pod různá ta šalebná slova a petice sloužící k vyvolání zmatku a rozvratu v naší zemi a doplatil na svou politickou slepotu, později trpce litoval, že podlehl jejich medovým řečem. Někteří obviňovali stranu z toho, že shůry svého postavení klesli zpět tam, odkud je strana vyzvedla. Může však ten, kdo se položí na koleje, aby zastavil chod dějin, obviňovat vlak, že mu uřízl nohy?

Dnes jsou již naši občané poučenější. A to i ti, kteří se tehdy dali svést ze správné cesty.

Reálná politika naší strany umožnila většině těch, kteří se tehdy nedovedli orientovat, aby pochopili své omyly. Prokázali to i svou poctivou prací, kterou přispívají k rozvoji naší společnosti. Proto také XV. sjezd KSČ rozhodl umožnit těm, kteří nebyli aktivními představiteli pravicového oportunismu a svou prací a svými činy dokazují, že stojí pevně a upřímně na pozicích socialismu, aby po individuálním posouzení jejich případu mohli být znovu přijati za členy strany.

Samozvaní „obhájci lidských práv“ však vidí právě v tomto diferencovaném přístupu strany k lidem, kteří se stali oběťmi jejich dobrodružné politiky, nebezpečí pro své dnešní neméně dobrodružné plány.

Není tajemstvím, že po srpnu 1968 byla ve Vídni porada části těch, kteří v Československu napomáhali kontrarevoluci. Rozdělili si tam úlohy. Různí ti Pelikánové, kteří uletěli za hranice, vystupují z otevřeně nepřátelských pozic, zatímco hrstka těch, kteří setrvali doma, dopravuje nejrůznějšími kanály lži o naší skutečnosti antikomunistickým centrálám na Západě. Tvoří tak spojené nádoby antikomunistické propagandy. Ti i oni, izolováni od naší společnosti, ostatně už nemohou být ničím jiným.

Také západní buržoazní propaganda pociťuje, že je nevěrohodnou, uvádí-li jako důkaz „opozice“ v Československu stále jen několik jmen zkrachovaných politiků a zneuznaných spisovatelů. Proto se tito odpadlíci pokoušejí nachytat na vějičku důvěřivé hejly. Aby z pozapomenutí opět vešli ve známost a ukojili svou chorobnou ctižádost a pomohli napnout značně schlíplé plachty protičeskoslovenské propagandy na Západě, slepují a sepisují různé dopisy jakoby pro československé úřady, ve skutečnosti však vyráběné na objednávku antikomunistických a sionistických centrál a zveřejňované nejreakčnějšími sdělovacími prostředky. Pokoušejí se dokonce získávat podpisy, kterými by mohla západní propaganda hauzírovat, že v Československu je organizovaná „opozice“.

O jaká „lidská práva“ však může jít panu Havlovi, který vyrůstal jako milionářský synek a dodnes nezapomněl dělnické třídě, že jeho rodinnému klanu zarazila všeliké „podnikání“? A o co jde smutně známému autorovi kontrarevolučního pamfletu 2000 slov, Ludvíku Vaculíkovi? O jakou morálku jde asi dalšímu z těchto „oponentů“, který byl kdysi čelným stranickým funkcionářem a nyní svou protistranickou činnost hájí slovy: „Přece nebudu chválit tento režim, když mě poškodil na společenském postavení a finančních příjmech. Dejte mi dobrý plat a já budu tento režim podporovat.“ Tak zřejmě podporuje ty, kteří ho dobře platí.

Známe dost podobných připadů z historie. Vajtauerovi, který při zrodu KSČ byl jejím předním funkcionářem, byla tehdy strana málo levá, pak se rozkýval napravo, šel do Melantricha, který mu lépe zaplatil, a nakonec skončil jako propagátor hitlerovského fašismu. Jacques Doriot, který ve dvacátých letech patřil k nejpřednějším činitelům Francouzské komunistické strany, se z odpadlíka od revolučního praporu stal přímým hlasatelem fašistické kontrarevoluce a jako fašistický důstojník hitlerovské armády padl v boji proti Sovětské armádě.

Známe však i nejeden případ ze současnosti, kdy zášť proti komunistické straně dovedla odpadlíka až do tábora nejzavilejších nepřátel komunismu. V americké špionážní Svobodné Evropě a podobných vysílačkách je jich věru dost.

Kam chtějí dojít ti, kteří z protistranické zášti anebo z neukojené ctižádosti přisluhují buržoazní propagandě, která využívá jejich bývalé stranické příslušnosti, aby je mohla vydávat za představitele jakési „socialistické opozice“? Neříká o jejich skutečných postojích dost již to, že jim propagandu dělají nejreakčnější sdělovací prostředky, jako je Springerův tisk či americká mnichovská vysílačka? Ať už jsou důvody jejich činnosti jakékoli, vědí, komu tím slouží.

Socialismu rozhodně ne.

A také ne těm, kteří poctivě fárají, taví ocel, stavějí byty, zvládají obtíže dopravy, zabezpečují výživu; těm, kteří už od prvního dne nového roku na všech úsecích prokazují, že si přejí, aby rozvoj našeho socialistického společenství pokračoval letos ještě úspěšněji než v loňském roce.

Kdo by našemu lidu v tom chtěl překážet, porušovat zákony našeho socialistického státu, musí počítat s důsledky.

[RP]

Zdroj

• Rudé právo, č. 5, 7. ledna 1977, s. 2.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	7
Měsíc	1
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false