P7/6

1977, 21. leden, Praha. – Informace oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ o Chartě 77 pro základní organizace KSČ.^{E1Brožura Informace pro základní organizace Komunistické strany Československa(Charta 77) byla v někdejším Archivu ÚV KSČ evidována jako spis ÚV–2a/77 s datem 21. 1. 1977.}

Pro vnitrostranickou potřebu

Vážené soudružky a soudruzi,

jak zdůraznil XV. sjezd naší strany, politickou porážkou pravice a odchodem jejích exponentů z politické scény nekončí boj s pravicovým oportunismem, antikomunismem a všemi odrůdami buržoazní ideologie. Stejně tak sjezd připomněl, že ani v mezinárodním měřítku historický zápas za prosazení principů mírového soužití neznamená smír v ideologické oblasti. Imperialismus hledá nové formy a metody k rozvinutí antikomunistické ofenzivy.

Denně a na každém kroku se přesvědčujeme, že nepřátelské štvavé kampaně jsou trvalou součástí boje imperialismu proti socialistickým zemím, mezinárodnímu komunistickému a dělnickému hnutí, proti úsilí o zachování míru a zabezpečení společenského pokroku. Jejich cílem je odvádět pozornost pracujících v kapitalistických zemích od každodenních projevů prohlubující se všeobecné krize kapitalismu a stále tíživějšího dopadu na bedra pracujících. Monopolistická buržoazie se zároveň bojí přitažlivé síly rostoucích úspěchů, jichž země socialistického společenství dosahují ve všestranném uspokojování materiálních a duchovních potřeb pracujících, v upevňování jejich sociálních jistot a perspektiv, jakož i při rozvíjení socialistické demokracie.

Ve snaze narušovat pokojnou práci lidu v socialistických zemích i jednotu socialistického společenství, poskytují mezinárodnímu imperialismu a jeho tajným službám nemalou pomoc různé skupinky politické emigrace i zbytky odpůrců socialismu a renegátů působících uvnitř socialistických zemí.

V letošním roce veškeré pokrokové lidstvo oslaví 60. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Světová fronta imperialismu byla prolomena a v praxi se začal budovat svět bez vykořisťovatelů a utlačovatelů – socialistický společenský řád. 60 let od této historicky nejvýznamnější události je obdobím velkých třídních bojů a vítězství mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, všeho pokrokového lidstva. Vytvoření světové socialistické soustavy a její rozhodující vliv na světové dění, nebývalý rozmach a růst autority mezinárodní armády komunistů jsou nejvýraznějším triumfem idejí marxismu-leninismu a komunistické politiky. Uplynulých 60 let je však také obdobím nejzuřivějších útoků, provokací a politických intrik proti SSSR, socialistickým zemím, proti všem, kdo budují nový společenský řád. Imperialismus po celou dobu mobilizoval všechny síly a prostředky proti socialismu. Organizoval vojenskou agresi, hospodářské blokády a politiku embarga, ideologické diverze i teror. Podle situace měnil taktiku a prostředky, ale cíl zůstával: zvrátit revoluční proces.

V současných podmínkách dynamického rozvoje a růstu síly a vlivu zemí socialistického společenství, komunistického a dělnického hnutí, rozmachu protiimperialistické fronty, nebývale širokého hnutí obránců míru jsou nuceni používat nových, rafinovanějších metod boje proti socialismu a společenskému pokroku. Útoky proti socialistickému Československu nejsou v tomto směru výjimkou. V roce 1948 a 1968 se pokusili o kontrarevoluční zvrat. Neuspěli. Hledají proto jiné možnosti. Nejnovějším článkem v řetězu antikomunistických kampaní proti ČSSR, jak bylo ukázáno v Rudém právu 12. ledna t. r., je protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický pamflet charta 77, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti našeho lidu a který byl zhotoven na objednávku a podle předem připraveného scénáře imperialistických, antikomunistických centrál. Buržoazní sdělovací prostředky kolem něho rozpoutaly celý příval útoků a výpadů proti naší zemi a proti socialismu vůbec.

Akce kolem takzvané charty 77 znovu ukázaly, že mírové soužití zemí s rozdílným společenským zřízením neznamená konec třídního boje. Připomíná každému členu strany a každému občanu naší socialistické republiky, že závěry dokumentu „Poučení z krizového vývoje“ zůstávají plně v platnosti. Že úspěšně zajišťovat nerušenou budovatelskou práci a životní jistoty našeho lidu, mírový rozvoj další výstavby rozvinuté socialistické společnosti vyžadují bdělost vůči nepřátelům v zahraničí i jejich domácím pomahačům, hájit a chránit nedotknutelnost zájmů Československé socialistické republiky, umět dát náležitou odpověď na každý útok nepřátel.

Chceme vás touto cestou seznámit s obsahem a smyslem tohoto pamfletu, dát vám z něho přesné, charakteristické citace, poskytnout další informace o protistátních, protisocialistických, protimírových záměrech a demagogii jeho organizátorů, abyste ještě lépe mohli pochopit jejich pravou tvář.

Autoři charty 77 na rozdíl od dřívějších materiálů – různých dopisů a prohlášení – už zcela upustili i od socialistické terminologie. Pro spolek reakčních zahraničních sil a domácích renegátů už zřejmě není přijatelný ani „socialismus“ s nejrůznějšími přívlastky. Autoři charty s cílem oklamat lidi (jak to dělali i v roce 1968) používají slov, která jsou drahá všem pracujícím, jako je svoboda, občanská práva apod., ale ne z pozic dělnické třídy a pracujících, ale z buržoazních pozic. Něco jiného si pod slovem svoboda představuje vykořisťovatel a něco jiného vykořisťovaný. Otevřeně přistupují na platformu všeobecných kosmopolitních frází. Píší, že „svobody a práva lidí jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil“. „Zapomněli“ dodat, proti komu směřoval a směřuje boj pokrokových sil, že právě pod vedením KSČ si vybojoval i náš lid nejpokrokovější společenské zřízení; poprvé v historii lidstva vytvořilo podmínky pro skutečné uplatňování práv a svobod pracujícího člověka, které je garantuje svým systémem i zákonodárstvím. V naší společnosti mají pracující lidé taková práva a svobody, o nichž mohou pracující i v té nejdemokratičtější buržoazní republice jen snít a o jejichž, byť formální uznání museli celá desetiletí usilovně bojovat.

Aby vyvolali zdání objektivity, autoři pamfletu se odvolávají na některé mezinárodní dokumenty, které Československo podepsalo. Týká se to zejména tzv. paktů o lidských právech, které ČSSR ratifikovala v roce 1975. Mohli jsme tak učinit s plným oprávněním proto, že ve společenské praxi je už dávno a daleko hlouběji, všestranněji uplatňujeme než kapitalistické státy. Většina z nich, např. USA, Francie, Rakousko, Itálie a Švýcarsko, je dokonce ani dodnes ještě neratifikovaly.

Ne náhodou se v chartě 77 nesetkáme ani se zmínkou o tak důležitém a u nás plně uplatňovaném základním právu našich občanů, jako je právo na práci. Není tam zmínky ani o právu na bezplatnou ochranu zdraví a léčebnou péči, o právu na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci. Tato práva, jejichž dodržování je v naší společnosti už po léta samozřejmostí, v kapitalistických zemích neexistují anebo jen ve značně okleštěné podobě. Právě dnes v boji proti zvůli vládnoucí buržoazie se pracující kapitalistických zemí snaží zajistit alespoň minimální ochranu před hrozbou nezaměstnanosti.

V podmínkách socialismu – jak to zdůraznil V. I. Lenin – dochází k „přenesení těžiště v otázkách demokratismu z formálního uznání na praktickou uskutečnitelnost užívání svobody (demokracie) pracujícími…“ Socialistické zřízení zajišťuje široká reálná práva pracujících a cílevědomě uskutečňuje soulad mezi tím, co prohlašuje a co skutečně pracujícím poskytuje. Kapitalistické zřízení na rozdíl od toho halasnými slovy propaguje svobody a práva buržoazní demokracie, ale ve skutečnosti omezuje a popírá práva pracujícího člověka, jeho praxe je hluboce antihumánní, založená na útlaku a vykořisťování. Ne v socialistickém, ale v kapitalistickém zřízení jsou základní občanská práva „jen na papíře“.

Jak je zakotveno v Ústavě ČSSR a jak se každodenně uskutečňuje v praktickém životě naší společnosti, „práva, svobody a povinnosti občanů slouží svobodnému, všestrannému rozvoji a uplatnění osobnosti občanů a rozvoji socialistické společnosti“.

S rozvojem socialismu se reálná práva a svobody občanů dále rozšiřují. To je zejména jednoznačně vyjádřeno v programu XV. sjezdu KSČ, kde jsou rozpracovány konkrétní cesty a způsoby zajišťující, aby široké vrstvy lidu se prostřednictvím demokratických institucí a organizací aktivně zúčastňovaly tvorby nejúčinnějších cest rozvoje společnosti, aby byly hlavním aktivním činitelem při realizaci naší politiky.

Podle autorů pamfletu „zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu“. Chtějí to dokumentovat tvrzením, že „desítkám tisíců občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních“, a dále tvrzením, že „mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje“.

Někde na Západě, na adresu lidí, kteří nikdy nepoznali, jak skutečně žije československý lid, je snad možno pokřikovat, že když nedovolujeme zkrachovaným politikům vystupovat proti zájmům našeho lidu, „stávají se prakticky oběťmi apartheidu“, jak se to píše v pamfletu. Na půdě Československa to však zní víc než směšně. Vždyť denně na stovkách a tisících schůzí a shromáždění po linii strany, odborů, národních výborů, mládeže, žen, družstev i mnoha jiných společenských a zájmových organizací celé Národní fronty se scházejí statisíce našich občanů, aby vyjádřily své mínění k nejrůznějším otázkám společenského života. Jsou to schůze hospodářů, kritické i sebekritické, které jsou zaměřeny na odhalení a odstranění překážek, které brzdí postup naší společnosti. Také na stránkách tisku, v rozhlase a televizi vystupují stovky dělníků, rolníků, příslušníků inteligence, aby přispívaly k rozšiřování pozitivních zkušeností i ke kritice překonávání nedostatků.

Hrstka imperialistických agentů se pokouší oklamat pracující a doporučuje takové pojetí svobody a práv, jaké kupříkladu v kapitalistických zemích pod heslem svobody projevu a shromažďování umožňuje i grupování různých fašistických bojůvek. Jsme svědky toho, jak se seskupují síly revanšismu, které si otevřeně kladou za cíl obnovit Hitlerovu říši. Denně je možno vidět, s jakou bezohledností a brutalitou zasahují představitelé kapitalistické státní moci proti dělníkům i jiným pracujícím, když se domáhají svých elementárních lidských práv. A vstup do vychvalované svatyně „svobody tisku“ je na Západě přísně střežen bariérou peněz.

My otevřeně říkáme, že naše pojetí svobody je třídní. Že nepřipustíme, aby svobody projevu bylo zneužíváno proti zájmům pracujících, ke špinění a rozvracení naší společnosti, jak to dělají autoři charty 77. Není těžké pochopit, že socialistická společnost nemůže dovolit a nedovolí nikomu, byť se vydává za jakéhokoliv bojovníka za lidská práva, aby poškozoval zájmy lidu. Ředitel, který není s to řídit závod, nemůže tuto funkci vykonávat, podobně jako ztratí diplom lékař, který místo aby léčil nemocného, ohrožuje jeho život. A politik, který rozvracel společnost, přiváděl ji na pokraj katastrofy, má snad zůstat ve své funkci? Právě proto musela odejít ze svých míst řada „činitelů“ z let 1968 a 1969 a „nemůže vykonávat své funkce“.

Lživé je tvrzení charty 77 o diskriminaci „mnoha vědeckých a kulturních pracovníků“. ČSSR má kupříkladu více kulturních těles než mnohem větší a bohatší kapitalistické státy. Každý může u nás v souladu s platnými zákony uplatňovat své vzdělání a specializaci ku prospěchu společnosti i ke svému užitku. V Československu nebyl nikdo trestně stíhán pro svou politickou činnost v krizových letech a nikdo není trestán za své přesvědčení, politický či filozofický názor. Těm, kdo se politicky rozešli s naší stranou, je umožněno vykonávat normální občanské povolání. Něco jiného ovšem je, když někdo narušuje československé zákony a organizuje protistátní činnost. Takovým lidem u nás „pšenice nepokvete“, naše zákony chránící zájmy a klidný život našich občanů platí i pro ně.

Charta tvrdí, že prý „uplatnění práva vyhledávat, přijímat a rozšiřovat myšlenky všeho druhu… je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění“, jak prý „o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky“. Hlásat lze opravdu myšlenky všeho druhu: ideje míru, ale i války, ideje přátelství, ale i nenávisti, ideje pokroku, ale i fašismu. Právě proto jsou i v Závěrečném aktu helsinské konference stanovena jasná kritéria. I šíření idejí podle tohoto dokumentu přijatého všemi evropskými zeměmi, USA a Kanadou musí „přispívat k upevnění míru a vzájemného porozumění mezi národy a k duchovnímu obohacení lidské osobnosti“. Šířit pomluvy, nenávist, fašismus, jak jsme toho denně svědky v některých kapitalistických zemích – a takových práv se domáhají autoři pamfletu – je skutečně v ostrém rozporu s přijatými mezinárodními závazky. Ostatně i to je charakteristické, že činnost skupiny demoralizovaných výtržníků, kteří šířili nechutné oplzlosti a opěvovali koncentrační tábory, označují autoři charty jako „rozšiřovat myšlenky… prostřednictvím umění“.

V chartě se demagogicky tvrdí, že je u nás „nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu pro jejich názory anebo dokonce pro názory jejich rodičů“. Fakta i zde usvědčují autory ze lži. V naší zemi je právo na vzdělání zajištěno celou soustavou bezplatných škol, které poskytují ve stále větší míře úplné střední a vysokoškolské vzdělání. Stačí uvést např. výmluvnou skutečnost, že jsme si už v roce 1973 stanovili cíl (který je nyní postupně realizován) dosáhnout, aby většina naší mladé generace získala v učňovských, odborných a všeobecných vzdělávacích školách úplné středoškolské vzdělání.

Při komplexním posuzování uchazečů o studium na vysoké školy se ovšem hodnotí jak jejich nadání a znalosti, tak i jejich vztah k socialistickému zřízení a veřejně politická angažovanost. Na našich školách vystudovaly nebo studují tisíce nadaných synů a dcer z dělnických rodin i z ostatních sociálních skupin. Mezi nimi i děti těch, kdo byli ze strany vyloučeni nebo vyškrtnuti. Vystudovaly a studují i děti přímých organizátorů kontrarevoluce včetně dětí Dubčeka a Smrkovského i některých signatářů současného pamfletu.

V kapitalistických zemích, zejména v NSR, se v poslední době ve veřejnosti projevuje vážné znepokojení nad omezováním počtu míst na vysokých školách. Tisíce absolventů vysokých škol tam zůstávají bez práce. S tvrdou bezohledností i v této oblasti působí třídní kritérium bohatství. Kdo má dostatek finančních prostředků, může se dostat i na vybrané elitní školy. Kdo je nemá, nemá ani přístup k vyššímu vzdělání.

V chartě 77 se setkáváme s tvrzením, že „svoboda náboženského vyznání je systematicky omezována svévolí… existenčním postihem osob, které své náboženské vyznání slovem či skutkem projeví“. Zdá se, jako by ti, kdo takto píší, ani nežili v naší zemi. To však jen potvrzuje, že hanopis byl napsán ne pro ČSSR, ale pro antikomunistické a sionistické centrály s cílem pomlouvat ČSSR. Vždyť každý u nás ví, že věřící mohou veřejně vyznávat náboženskou víru a provádět náboženské úkony. Náš stát vydává nemalé částky na činnost církví, opravy kostelů a děti se na přání svých rodičů mohou zúčastňovat ve škole výuky náboženství. Pochopitelně že současně dodržujeme v souladu s naší Ústavou právo být bez vyznání – ateistou –, že počítáme s rostoucí uvědomělostí našich občanů a řídíme se 24. článkem Ústavy, že „veškerá výchova a všechno vyučování jsou založeny na vědeckém světovém názoru“. Zároveň nepřipouštíme jakékoliv zneužívání náboženské víry proti našemu socialistickému zřízení a politice socialistického státu.

Podle charty 77 je u nás porušován mezinárodní pakt o občanských právech „zaručující občanu právo svobodně opustit svou zemi“ a „svévolně se postupuje při udělování víz cizím státním příslušníkům“. Tento názor hrubě překrucuje náš přístup i naši praxi v této otázce. Pravidla a předpisy platné při cestách našich občanů do zahraničí jsou v naprostém souladu se zmíněnými pakty. Ostatně jen v roce 1975 vycestovalo od nás do zahraničí přibližně 6,7 milionu osob. Československo ve stejné době navštívilo kolem 13 milionů cizích státních příslušníků. Praxe našich úřadů při udělování víz je volnější a pružnější než v naprosté většině kapitalistických zemí. Není snad těžké pochopit, že do naší republiky nepouštíme ty, kdo proti nám organizují pomlouvačné kampaně či pracují pro cizí zpravodajské služby a navazují spojení s jejich agenty.

Pokud jde o vystěhování našich občanů do kapitalistických zemí, rovněž dodržujeme mezinárodní úmluvy. Tak jako žádná země ani my ovšem nemáme zájem na tom, aby odcházeli z naší země specialisté, kterým náš stát bezplatně umožnil vzdělání. V kapitalistických zemích se organizuje výhodný obchod s těmito prodejnými mozky. My nejen z politických, ale i z hospodářských a morálních důvodů nebudeme tento nedůstojný obchod podporovat.

Charta 77 je plna zloby proti politice KSČ, proti „podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátů vládnoucí strany“, jehož příslušníci prý za svá rozhodnutí „neodpovídají nikomu než sami sobě“ a jejichž „příkazy mají přednost i před zákonem“. Tyto lživé, neomalené útoky proti KSČ a její vedoucí úloze v naší socialistické společnosti nejsou ničím novým. Titíž lidé hlásali stejné názory v letech 1968–69. Sledují cíl znevážit skutečnost, že právě díky naší straně a její marxisticko-leninské politice se milionové masy dělníků a jiných pracujících domohly práva, že se důsledně uplatňuje zákonnost, že – jak to ukázal XV. sjezd KSČ – „byl v naší zemi vybudován spravedlivý, demokratický, pokrokový, vysoce humánní společenský řád, o němž snily a o který zápasily celé generace bojovníků za šťastný život našeho lidu“. Nejvyšším zákonem pro naši stranu jsou zájmy pracujícího lidu, uspokojování a rozvoj jeho materiálních a duchovních potřeb, jeho sociálních jistot a perspektiv. KSČ si získala svým důsledným a rozhodným postupem důvěru našeho lidu, což se denně projevuje v masové aktivitě a iniciativě našich dělníků, družstevních rolníků, socialistické inteligence, v aktivitě zaměřené na uskutečňování programu XV. sjezdu KSČ a úkolů plánu 6. pětiletky. Hlubokým demokratismem je proniknut celý politický systém naší společnosti.

V naší straně stejně tak jako ve všech státních a společenských organizacích i v národních výborech se důsledně uplatňuje zásada, že příslušná pravomoc je od shora až dolů v rukou orgánů volených lidem a odpovědných lidu. Aparát na všech stupních je důsledně podřízen voleným orgánům a vykonává jejich rozhodnutí – ať jde o Ústřední výbor strany, federální vládu, národní vlády nebo o místní národní výbor kterékoliv obce. Žádný člen strany ani funkcionář nemá privilegované postavení. Naopak, tím důsledněji musí respektovat a dodržovat zákony, být příkladem v plnění občanských povinností.

Život a činnost naší strany se řídí leninskými principy demokratického centralismu. Jejich neustálé zdokonalování, zvyšování úlohy volených stranických orgánů, důsledné prosazování principu kolektivního rozhodování, využívání tvůrčí metody kritiky a sebekritiky ve straně, to vše přispívá k úspěšnému budování rozvinuté socialistické společnosti v naší zemi.

Věnujeme neustálou pozornost dodržování socialistické zákonnosti a zdokonalování našeho právního řádu. Lze uvést celou sérii opatření z posledních let, která přispěla a přispívají k posilování sociálních jistot našich občanů, stále optimálnějšímu využívání reálných práv a svobod našich občanů. Vláda lidu se u nás projevuje prostřednictvím národních výborů všech stupňů, v nichž pracuje více než 200 tisíc zvolených poslanců. Kolem těchto orgánů lidové moci se statisíce dalších občanů zúčastňují správy veřejných záležitostí, řešení a zajišťování nejrůznějších místních i celospolečenských úkolů. Národní výbory například disponují 1/3 výdajů ze státního rozpočtu. Jejich mnohostranná činnost každý den přináší přesvědčivé důkazy pravdivosti slov XV. sjezdu, „že socialismus o právech a potřebách lidu nejen hovoří, ale že je reálně zabezpečuje a garantuje“.

Každý náš občan má reálnou možnost uplatňovat svá práva a svobody nejen prostřednictvím národních výborů, ale také společenských organizací, zejména ROH. V zásadním protikladu s tvrzením charty 77, že „současný stav brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat odborové a jiné organizace“, je skutečnost, že u nás pracuje celá řada masových organizací a zájmových sdružení. Odborové organizace jsou na všech pracovištích a jejich činnost přispívá nejen k plnění hospodářských výsledků, ale také k všestranné péči o pracující, o ochranu jejich zdraví a uplatňování jejich všestranných zájmů.

V chartě 77 se tvrdí, že dělníkům a ostatním pracujícím „se brání svobodně využívat práva na stávku“. Jak cizí je autoru těchto slov skutečný život a postavení naší dělnické třídy! V období buržoazní republiky, v boji za odstranění vykořisťování používali naši dělníci stávek proti kapitalistickým vykořisťovatelům, v boji za právo pracovat a dostat odměnu za svou práci i v boji za své politické zájmy. Mají snad v socialistickém společenském zřízení, kde závody a všechny materiální hodnoty jsou jejich vlastnictvím, stávkovat sami proti sobě? Miliony pracujících se dnes podílejí – především prostřednictvím odborových organizací – na konkrétním rozhodování o výrobních otázkách, na řízení výroby, na vyhledávání rezerv, odstraňování slabých míst a nedostatků i na řešení celospolečenských úkolů. Masové hnutí socialistického soutěžení, iniciativní práce zaměřená na zvyšování efektivnosti a kvality výroby, uplatňování novátorských přístupů, aktivní účast na výrobních poradách v závodech – to jsou formy a metody nového, socialistického vztahu dělníků a ostatních pracujících k práci, vztahu skutečných hospodářů k celospolečenskému socialistickému vlastnictví.

Z celé charakteristiky charty 77 je zřejmá metoda, jakou pracují autoři tohoto pamfletu. Demagogicky manipulují vytrženými citáty z mezinárodních paktů, počítají s jejich nedostatečnou znalostí v široké veřejnosti, zamlčují skutečnost, že tyto pakty předpokládají respektování vnitřního zákonodárství a svrchovaných práv každého zúčastněného státu. Na konferenci v Helsinkách bylo znovu jednoznačně potvrzeno nezadatelné právo každé země volit si a rozvíjet svůj společenský systém a stanovit si v souladu s ním své zákony a předpisy. My se otevřeně hlásíme k tomu, že naše zákony, celý náš právní řád jsou třídní. Tak jako zákony kapitalistických zemí hájí privilegia buržoazie, její „svobodu“ vykořisťovat pracující, tak naše zákony hájí práva a svobody dělnické třídy a všech pracujících.

Skutečný charakter nepřátelské činnosti zahraniční reakce i jejích domácích pomahačů v souvislosti s tzv. chartou 77 je ještě názornější v širších mezinárodních souvislostech. Sami organizátoři se ani netají tím, že jde o článek v celém řetězu akcí, které na stejné téma a s podobnými odpadlíky a nepřáteli socialismu organizují antikomunistická centra proti socialistickým zemím, sami píší o podobnosti této akce s tzv. „občanskými iniciativami v jiných zemích“. Jaká je podstata těchto mezinárodních souvislostí?

Proces uvolňování mezinárodního napětí vyvolal vážné znepokojení v krajně reakčních kruzích na Západě. Zbrojařské monopoly, kruhy vojenskoprůmyslového komplexu se obávají, že snížení zbrojení by mohlo ztenčit proud horentních zisků, které plynou do jejich kapsy ze závodů ve zbrojení. Zapřisáhlí antikomunisté, zejména mezinárodní sionistické centrály a krajně pravicoví šéfové tzv. velkého informačního byznysu, kteří si v kapitalistickém světě přisvojili faktický monopol sdělovacích prostředků, všichni ti, kdo svou existenci založili na šíření bezuzdných lží a útoků proti socialistickým zemím, se obávají, že mírové soužití, důsledné dodržování deseti principů helsinské konference by zpochybnilo samu podstatu jejich nepřátelské činnosti. Proto se křečovitě snaží zadržet proces uvolňování mezinárodního napětí, vrátit svět znovu do studené války, na pokraj válečné propasti.

Dnes však již není snadné otevřeně hlásat podobné názory. Ideje mírového soužití, uvolnění napětí a mírové spolupráce se zmocnily nejširších lidových mas na celém světě a staly se mocnou materiální silou mezinárodního vývoje.

Rok 1977 otevírá před národy celého světa významné možnosti dalších pozitivních změn ve prospěch míru a pokroku. Loňské sjezdy řady komunistických a dělnických stran, zejména XXV. sjezd KSSS, vytyčily nové, dalekosáhlé cíle v tomto směru. Na konferenci v Berlíně formulovaly evropské komunistické a dělnické strany program společného boje za mír, spolupráci a sociální pokrok. Bukurešťské zasedání politického poradního výboru členských států Varšavské smlouvy schválilo novou významnou iniciativu ke snížení nebezpečí jaderné války, k posílení míru a omezení zbrojení. Letošní bělehradské setkání představitelů zemí, které podepsaly Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, by mělo a mohlo přinést další výrazný pokrok v důsledné realizaci závěrů helsinské konference.

Tyto slibné perspektivy, vzbuzující naději a vřelou podporu stamilionů lidí na celém světě, vyvolávají zároveň vážné obavy a strach krajní reakce. Nezbývá jim než vymýšlet nové formy a metody, jak zadržet či alespoň zabrzdit celý tento proces, jak se pokusit obrátit zpět kolo dějin. A tak se v imperialistických centrálách zrodila myšlenka otrávit světové veřejné mínění novým přívalem pomluv proti socialistickým zemím pod heslem – lidských práv. Autoři těchto kampaní spekulují s tím, že otázka lidských práv je blízká a drahá všem pokrokovým a demokraticky smýšlejícím lidem. Vždyť dosud více než třetina lidstva žije vinou imperialismu v hladu a bídě. Miliony lidí dosud žijí v závislých a koloniálních územích. Politika apartheidu v Jihoafrické republice představuje nejhrubší potlačování základních lidských práv a svobod. I na půdě OSN byla vícekrát ostře odsouzena politika Izraele vůči arabskému obyvatelstvu i fašistický teror v Chile. Ve Španělsku, Uruguayi, Paraguayi a celé řadě dalších zemí trpí tisíce představitelů národně osvobozeneckého hnutí, bojovníci proti rasismu a fašismu ve vězení. Není to dávno, co americký imperialismus měřil efektivnost dolarů vynaložených v agresi proti Vietnamu potoky lidské krve, plochou zničených měst a vesnic, zpustošených polí. I ve vyspělých kapitalistických zemích, které se tak honosí svým „liberalismem“, se dnes buržoazie pokouší celou tíži krize svalit na bedra pracujících, podniká nové a nové útoky proti jejich životní úrovni, demokratickým právům a svobodám. Nejedna „civilizovaná“ kapitalistická země je dějištěm teroristických akcí fašistických bojůvek proti komunismu.

Plným právem pozvedají pokrokoví lidé na celém světě svůj hlas v boji za lidská práva, za svobodu a demokracii. Aby odpoutaly pozornost národů od zločinů mezinárodního imperialismu a typicky goebbelsovským způsobem z nich očernily druhé, vykonstruovaly imperialistické centrály kampaň o tzv. porušování lidských práv – v socialistických zemích. Jejich cílem je zároveň postavit umělé překážky do cesty dalšímu uvolňování napětí a odzbrojení, zabránit důslednému realizování závěrů konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, zabránit tomu, aby nadcházející bělehradské setkání přineslo nový významný pokrok v úsilí o mír a bezpečnost. Jejich cílem je i vyvolat v kapitalistických zemích psychózu, která by potlačila realistické tendence v postojích vedoucích představitelů. Ne náhodou klade americký pokrokový list Daily Worker otázku, zda se někdo nesnaží vnutit vedoucím představitelům postoje z období studené války.

Činnost amerických agentů typu Pelikána, Pachmana, Šika a jim podobných emigrantů ve službách nejreakčnějších sil na Západě zřejmě pro tyto účely už přestává být atraktivním a důvěryhodným materiálem. Proto bylo třeba znovu mobilizovat skupiny renegátů v Československu, ukázat „opozici“, aby se stali dychtivě přejímaným zdrojem nového přívalu pomluv pro Svobodnou Evropu, západoněmeckou televizi, Springerův tisk apod.

Provokace nepřátel míru jsou tak jako v minulosti odsouzeny k neúspěchu. Nikomu z nás však nemůže být lhostejné, že i v naší zemi, přímo mezi námi žijí lidé, kteří jsou ochotni přisluhovat krajně reakčním silám mezinárodního imperialismu a pomáhat jim v boji proti nejzákladnějšímu lidskému právu – právu na život v míru a bezpečí před hrozbou jaderné války.

Někteří naši občané kladou otázku, nač vlastně spoléhají tito lidé, odkud berou troufalost vrhnout našemu lidu do tváře snůšku lží, antikomunistických útoků a pomluv?

Příčina je za prvé v tom, že domácí nositelé této akce jednají podle pokynů a ve službách reakčních imperialistických centrál, pro něž jsou koneckonců pouhými pěšáky na světové šachovnici. Třeba však konstatovat, že svou záškodnickou činnost nedělají nezištně, ale jsou za ni štědře honorováni.

Za druhé podléhají vlastní iluzi, že se snad Československo bojí otevřené konfrontace stanovisek s kapitalistickými zeměmi na nadcházejícím setkání v Bělehradě a že budeme ochotni strpět jakékoli provokace, jen abychom se vyhnuli „soudu nad socialistickými státy“. To je opravdu velmi krátkozraká představa. My si upřímně přejeme konstruktivní mezinárodní jednání. V plném souladu s naší ústavou i se závěry Helsink však nedopustíme jakékoliv vměšování do našich vnitřních věcí, nedáme si rozvracet republiku a budeme důsledně vycházet ze zásady, že zákony platí pro každého občana našeho státu.

Za třetí se organizátoři akce utěšují domněnkou, že jim pomůže hlas představitelů několika komunistických stran na Západě, kteří podléhají tlakům buržoazní propagandy a připojují se k některým jejím pomluvám. Vezměme např. vedení Italské komunistické strany či Komunistické strany Španělska, která se často dovolávají zásady nezávislosti každé strany a nevměšování do vnitřních věcí. My tyto zásady důsledně respektujeme a nejdeme na veřejnou polemiku s názory, s nimiž nesouhlasíme, dokonce ani s takovými jejich postoji či stanovisky, která znamenají faktickou podporu buržoazních pořádků, Severoatlantického paktu či dokonce amerických vojenských základen. Naproti tomu někteří činitelé těchto stran otevřeně vystupují na podporu lidí, kteří ve službách imperialismu se stavějí proti legálním, suverénním orgánům socialistické moci v ČSSR. U nás však platí a nadále budou platit nikoliv nemarxistické názory a postoje některých zahraničních činitelů, ale principiální, třídní, leninská politika KSČ.

Naskýtá se otázka, jakou vlastně úlohu má plnit charta 77? Autoři tvrdí, že je to „volné neformální a otevřené společenství lidí různé víry a různých profesí…, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci“. Patří prý k ní „každý, kdo souhlasí s její myšlenkou a účastní se její práce a podporuje ji“. Dále autoři uvádějí, že charta chce vést „konstruktivní dialog s politickou a státní mocí…“ O co tedy ve skutečnosti jde?

Jde o pokus vytvořit organizaci s politickým programem v čele s vedením – v tomto případě představovaným třemi mluvčími (renegátem Jiřím Hájkem, bývalým členem KAN, milionářským synkem a agentem Václavem Havlem, buržoazním filozofem Janem Patočkou, který dlouho skrýval svou nenávist proti socialismu a pokroku). Tito lidé mají podle pamfletu zplnomocnění tuto organizaci zastupovat „jak před státními orgány a jinými organizacemi, tak i před naší i světovou veřejností“. Jde v podstatě o obdobnou organizaci, jakou byl v krizovém období roku 1968 tzv. Klub angažovaných nestraníků. S její pomocí chtějí vytvořit opoziční základnu směřující k neomezené kritice strany, státních orgánů a společenských organizací, organizaci jednoznačně orientovanou na destrukci socialistického společenského zřízení.

Signatáři nejsou jména neznámá. S těmito „elitáři“ jsme se setkávali v roce 1968. Jsou to například bývalí aktivní členové KAN: Battěk Rudolf, Černý Václav, Kyncl Karel, Škutina Vladimír, Vaculík Ludvík atd.; bývalí členové další kontrarevoluční organizace K 231: Pokorný Zdeněk, Vacková Růžena, Zvěřina Josef; členové tzv. společnosti pro lidská práva: Machovec Milan, Hejdánek Ladislav, Ludvík Emil atd.; lidé trockistického zaměření: Korčiš Vavřinec, Suková Věra, Uhl Petr, Šustrová Petruška aj.; sionisté a jejich přisluhovači: Kriegel František, Budín Stanislav, Horák Robert, Jičínský Zdeněk, Lederer Jiří, Machonin Sergej, Pacovský Ludvík, Müller Jiří, Ruml Jiří aj. Mezi signatáři jsou i zkrachovalí vědečtí pracovníci a bývalí pracovníci v oblasti kultury. Např. Brabec Jiří, Hájek Miloš, Hanzelka Jiří, Hübl Milan, Kadlec Vladimír, Kadlecová Erika, Klofáč Jaroslav, Kohout Pavel, Křen Jan, Tesař Jan, Šilhán Věněk aj.; bývalí zkrachovaní a ze strany vyloučení politikové jako například Slavík Václav, Šimon Bohumil, Mlynář Zdeněk, Vodsloň František, Litera Jaromír, Lis Ladislav, Šabata Jaroslav a další. Mezi signatáři jsou i osoby odsouzené za trestné činy po roce 1968 a bývalí političtí představitelé buržoazie jako Drtina Prokop.

Tito lidé se hluboce odcizili vlastní zemi, jejímu lidu a zůstali zcela izolováni v naší společnosti. Nemluví za nikoho jiného než sami za sebe a za své kapitalistické ochránce. Jsou to opravdu ztroskotanci a samozvanci. Náš přístup byl, je a bude diferencovaný. Ti, kdo se provinili vůči lidu a socialistické společnosti, mají možnost svědomitou prací odčinit své provinění. Naše socialistická společnost byla velkorysá i vůči přímým organizátorům kontrarevoluce. Velkorysost si však nesmějí vysvětlovat jako naši slabost. Neměli by zapomínat, že trpělivost lidí má své meze.

Proti jejich nepřátelské, antisocialistické činnosti se pozvedla mohutná vlna rozhořčení dělníků, rolníků, vědecké i kulturní inteligence, dospělých i mládeže. Po celé republice zní jednotný a mocný hlas všeho lidu: republiku si rozvracet nedáme. Naši pracující dávají na kontrarevoluční akce rozvratníků správnou a účinnou odpověď: ještě důkladněji plnit závěry XV. sjezdu KSČ, ještě s vyšší aktivitou pracovat pro další rozkvět naší krásné socialistické vlasti.

Zdroj

• NA, f. ÚV KSČ , 021/1, sv. 18, a.j. 743a (dokumentace 1977). – Tisk.

E1.	Brožura Informace pro základní organizace Komunistické strany Československa(Charta 77) byla v někdejším Archivu ÚV KSČ evidována jako spis ÚV–2a/77 s datem 21. 1. 1977.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	21
Měsíc	1
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false