P10/9

[1979, prosinec, Praha.] – Bilanční úvaha mluvčího Charty 77 Miloše Rejchrta o výsledku dosavadního působení Charty 77.

Čeho jsme se dočkali od Charty 77 po třech letech jejího působení

Záměrem Charty 77 bylo dosáhnout dialogu se státní mocí o lidských a občanských právech, k jejichž dodržování se naše reprezentace slavnostně zavázala a jejichž písemná podoba se vyhlášením zákona 120/76 Sb. stala součástí právního řádu ČSSR. K dialogu nedošlo a Charta 77 byla předána k vyřízení monologické Státní bezpečnosti.

Splnily se předpovědi těch, kdo se obávali zostření represí. Kdo se hodlá zúčastnit Charty 77, může se nadít nárůstu existenčních potíží a ještě většího omezení svých práv, domovních prohlídek, výslechů, teroru a současně obvinění z terorismu, „léčby“ psychofarmaky i tvrdého soudního postihu. Tím vším dosáhla Charta 77 nečekaně pádného potvrzení pravdivosti svého ustavujícího prohlášení i důvodů své existence. Letitá krize v oblasti lidských práv a občanských svobod vyšla najevo jako doposud nikdy a dále se odhaluje před zraky zahraniční – a pokud to informační technika od úst k ústům a z ruky do ruky dovoluje – i domácí veřejnosti. Přitom se stalo zřejmým, že represe není přivolána „taháním tygra za ocas“, nýbrž že tygří sklony přítomné v mocenské struktuře státu se někdy probudí při sebeskromnějším projevu snahy po jiném než vegetativním životě. Není to zanedbatelný výsledek. Jestliže se například vedení francouzské KS a stovky maďarských občanů, které sotva lze nařknout ze služby „špionážním centrálám za jidášský groš“, doprošují mírnějšího zacházení s chartisty, něco se změnilo a bohdá ještě změní. „Kdo dovede veřejnost přesvědčit o potřebě jakékoliv reformy, učinil rozhodný krok k jejímu uskutečnění.“ (J. St. Mill) K přesvědčení, že se něco změnit musí, přispěla Charta i postih proti ní namířený štědře a účinně. Na dialog se státní mocí přitom netřeba rezignovat; Charta trvá teprve krátce, tři roky jsou dětský věk.

Neplánovaným, možná však nejcennějším výsledkem Charty je vznik solidárního společenství. Bez organizační základny se spolu organicky seznamují lidé různých politických názorů, životní orientace i velmi rozličných životopisů. Kdo se přihlásí k Chartě, stane se pravděpodobně záhy (pokud se tak nestalo už dřív) topičem, hlídačem i uklizečkou, a musí se rozloučit s viděním svého životního poslání v práci, za niž je placen. Snad právě v tomto vytržení ze zaběhanosti a pohodlí se nabízí svoboda k neběžnému tázání, k pozornosti vůči hlasům, které hovoří o jiných než očividných skutečnostech, k hledání mnohorozměrného života, zakotveného v hlubinách. Utěšeně se rozvíjející soukromá vydavatelská činnost, řada kolujících rukopisů, přednášky a besedy po bytech – to vše není jen dokladem abnormality oficiálního kulturního stavu, nýbrž i znamením toho, že duchovní život v chartistických a transchartistických kruzích není jen luxusem, který by se dal nahradit třeba luxusem jiného druhu, když ten duchovní je nežádoucí a stíhaný. Psát básně, romány a úvahy, zpívat, malovat, kázat a vyučovat, číst básně, romány a úvahy, naslouchat kázání a hudbě, být vyučován, to vše není něco, co být může, ale nemusí. To být musí, kdyby na sůl nebylo.

Jak dál?

Naším programem je důsledný minimalismus. Činnost Charty se může rozvíjet jen v duchu jejího základního prohlášení. Charta je tím, čím podle svého základního dokumentu je, a není ničím jiným. Není a nechce být ani opozicí, ani svědomím národa, ani mesiášskou komunitou posledního času. I nadále se musí vymezovat tak, aby ani sama sebe nemohla zrušit, aby nebylo možno její činnost odvolat, neboť zříci se jí by znamenalo zříci se nejzákladnější lidské angažovanosti v pospolitém životě. Proti eventuálním námitkám, že Charta musí nějak pozměnit své metody, neboť dosavadními nedosáhla zamýšleného efektu, je nutno do omrzení opakovat, že Chartu 77 konstituje její základní prohlášení, k němuž si signatáři podpisem připojují, a žádné jiné. Ať již jsme pro toto pochopení východiska a mezí Charty chváleni či haněni, jiné cesty není. Mimo rámec Charty 77 nechť kvete tisíc květů, Charta sama však musí pokračovat v intenci své ústavy, tj. „bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, atd.“ (Prohlášení Charty 77, leden 1977.) Pracovním nástrojem Charty je psací stroj a tužka k podpisu. Kdo se cítí touto činností unaven, ať zváží, že ono zjevovatelské dění kolem Charty 77, vystavené zrakům světa, vyvolalo několik podepsaných stránek strojopisu.

Uvnitř společenství Charty 77 se musíme učit toleranci a vzájemné úctě, která si může dovolit i ostré názorové střety. Můžeme a máme se radovat ze všech projevů přátelství, podporovat sdílení duchovních i hmotných statků, společně hledat a nacházet, jak nést nesnáze zápasu, který nevedeme proti nikomu a v němž není poražených. Třeba pěstovat zárodky vědomí, že postupované šikany a sklízení bezpráví nemusí znamenat životní katastrofu, nýbrž naplňování života smyslem. Nesnáze a utrpení bližních nejsou důvodem k panice, nýbrž výzvou k pomoci, k bytí pro druhé.

Je nutno vyhledávat prameny, ze kterých úsilí o lidskou důstojnost vyvěrá, a z nich čerpat sílu: četbou, studiem, rozhovorem, meditací.

Musíme rozptylovat – na prvním místě sami u sebe – dojem, že jsme disidenti, rozkolníci a odštěpenci. V zápase, který nevedeme proti něčemu, nýbrž pro spravedlnost a svobodu k životu v pravdě a lásce, se opíráme o dobré a nosné duchovní tradice, které spolu s námi mají v srdci Evropy své domovské právo.

Nikoli na posledním místě se musíme vystříhat samolibosti. Charta není vše a není jediná. Má své spojence i mezi těmi, kdo ji nepodepsali, kdo však jednají v její intenci, zvláště mezi těmi, kdo v skrytosti obdělávají mateční půdu důstojného lidského života, kdo po celém světě lační po spravedlnosti a působí na zemi pokoj. Snad ještě skromněji: těm všem chce být spojencem také Charta 77.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), č. 16, s. 3–4.

Pole