P10/11

1982, leden–únor, Praha. – Komentář Václava Havla k náladám v disentu a ke smyslu nezávislé aktivity, tlumočený ve dvou dopisech z vězení.

22. ledna 1983

Čas od času ke mně dolétne něčí katastrofický hlas: že v našich kruzích se všichni jen hádají, nic pořádného nedělají, stále jen flámují, vystěhovávají se (aby venku dělali jen hanbu), starají se jen o sebe, přivlastňují si peníze, které nejsou jejich, ti známější pečují jen o svou známost a kašlou na ty ostatní atd. atd. Zda to je pravda, nevím, a beru to přirozeně s rezervou: umím si dobře představit, jak snadno se dvě tři nahodilé a povrchní zkušenosti generalizují, zvlášť v tomto případě, kdy jde o fenomén tak různotvárný, rozptýlený, neorganizovaný a v úplnosti vlastně nepoznatelný, a zvlášť tehdy, kdy člověk určitého vyhraněného založení staví svůj obraz situace na nahodilé a povrchní konfrontaci s lidmi, založenými úplně jinak a třeba protichůdně. Nepíšu o tom teď taky proto, že bych těmto a podobným zprávám dával bůhví jakou váhu, trápil se jimi nebo z nich dokonce vyvozoval nějaké závěry. Jak se věci skutečně mají, poznám, až budu venku: možná to není tak zlé, možná to je ještě horší. Teď mi jde ale o něco jiného: chci říci, že i když člověku přirozeně není a nemůže být lhostejné, jak to všechno kolem něj je, přeci jen to není to hlavní a nejdůležitější, to, o co opravdu jde. Což musím poněkud vysvětlit. Začal bych třeba takhle: když člověk zaujme v životě určitý postoj, když svému životu vdechne nějaký smysl, dá mu perspektivu, naději, poslání, když se dobere určité pravdy a rozhodne se „žít v ní“, je to akt jeho a jen jeho, akt existenciální, mravní a vposledku metafyzický, z „hlubin srdce“ vyrůstající a k naplnění vlastního bytí orientovaný, tedy akt v určitém ohledu „soběstačný“, nezávislý ve své podstatě na přesunech a přelivech ve vnějším okolí, na tak zvané „obecné situaci“, natož na jejím okamžitém vzezření. K takové orientaci, je-li vskutku pravá a hluboká, člověk dospívá vždycky – v jakékoli době, v jakýchkoli podmínkách a víceméně nezávisle na nich – a proto nemůže taky jakákoli změna vnějších podmínek a okolností jeho volbu v jejím hlubinném základě změnit (změnit může nanejvýš způsoby jeho chování). Jen ten, kdo nečerpá sílu sám ze sebe a kdo není s to sám v sobě nalézt smysl svého života, spoléhá na své okolí; vkládá klíč k vlastní orientaci někam ven – do nějaké ideologie, organizace či společenství – a pak, byť by byl navenek jakkoli aktivní, jen čeká a spoléhá. Čeká na to, co udělají jiní nebo jaké úlohy mu zadají a spoléhá na ně – a když oni náhodou zrovna nedělají nic nebo dělají všechno špatně, propadá deziluzi, zoufalství a posléze na všechno rezignuje. Jeho sekta ho zklamala a souběžně s její krizí splaskne i on sám jako propíchnutý balón. Je to přístup v jádře fanatický: neschopen čelit sám cizotě světa, dává člověk plně svůj osud do rukou nějaké zbožštělé instituce a slepě se s ní identifikuje – aby při prvních známkách toho, že neodpovídá jeho zidealizované představě, začal propadat panice: má dojem, že se mu hroutí svět, vytrácí smysl života a je najednou ochoten udělat přesně to, co po dlouhá léta sám tak vehementně (je to přece fanatik!) odsuzoval: starat se jen sám o sebe, vystěhovat se, přizpůsobit. Takový člověk je nešťastný: je totiž permanentně nadšený a zároveň permanentně zklamaný, je trvale naivním optimistou a zároveň v trvalém nebezpečí, že jakákoli vnější nahodilost ho uvrhne do propasti nejhlubší skepse. Je to člověk schopný velmi snadno, velmi rychle, velmi bouřlivě a bez sebemenší vnitřní kontroly a rezervy se něčemu oddat (a každého, kdo se tomu neoddá s ním, energicky odsuzovat), ale stejně snadno schopný se od téhož ve chvíli, kdy to začíná skřípat, odvrátit a stejně rychle propadnout pesimistickému náhledu, že nic nemá cenu (což drží – v lepším případě – až do chvíle, kdy se objeví – totiž: někdo jiný objeví – něco nového, s čím by bylo možno se znovu identifikovat a do čeho by bylo možno opět beze zbytku delegovat svůj rozum, své svědomí, svou odpovědnost). Opravdovou setrvalost a výdrž má jen ten, kdo se opírá sám o sebe a nespoléhá na druhé, má dost síly k tomu, aby si zachoval vždy střízlivého ducha, vlastní rozum a zdravou kontrolu nad sebou, i vždy původní, tj. nezprostředkovaný pohled na svět. Což platí i opačně: jen ten, kdo si takový trvalý nadhled dokáže zachovat, skutečně věří – ve smyslu víry jako stavu ducha, jako „orientace k bytí“, a nikoli víry jako slepé identifikace s něčím, co se zvenčí nabízí.

Jinými slovy: kdyby se všichni vystěhovali, všichni všechno opustili, kdyby všichni propadli „pobytu“, není to sebemenší důvod k tomu, aby člověk – jen proto – udělal totéž: jeho postoj nevznikl přece z nutkání udělat to, co ostatní, a nemůže se ho proto vzdát z tak nicotného důvodu, že se ho vzdali ostatní.

Samozřejmě, radujeme se, když všechno funguje, všichni kolem nás se pořád a statečně a neúnavně obětují pro ideály, všichni jsou k sobě navzájem dobrotiví a nepřetržitě se milují – a deprimuje nás – když je tomu naopak. Toto radování a tento smutek se však nemohou – tak ani onak – dotýkat základního, jádra věci, totiž toho, jak jsme sami sebe zvolili, kým jsme se rozhodli být. Abych se ale vrátil k začátku: zdá se mi, že ty rozmanité katastrofické zprávy, nebo aspoň některé z nich, daleko víc než o objektivním stavu věcí vypovídají o stavu toho, kdo je přináší, totiž o jeho neschopnosti opřít se sám o sebe a odtud hledat teprve spojence, vedoucí k smutné závislosti na „spojencích“, od nichž jedině a výhradně čeká spásu, na něž je cele odkázán a s jejichž krachem se automaticky hroutí i sám. Přičemž mám podezření, že v případech, které mám na mysli, tenhle vnitřní stav – nastane-li – dokonce začne jaksi nenápadně předcházet všem těm zprávám o vnějším stavu a ovlivňovat je; až to je posléze především tenhle nedostatek „soběstačnosti“, síly, výdrže, nezávislosti, veselého nadhledu, tolerance a vlídného pochopení – nezadržitelně vedoucí (cestou bolestínské sebelítosti) k rezignaci – co určuje perspektivu pohledu, výběr faktů, způsob jejich hodnocení i zobecňování – a že tím ukřivděného nutí vidět všude demoralizaci, není ani tak tato všeobecná demoralizace sama, jako spíš jeho vlastní ztráta životních jistot a životního smyslu. Opět tedy to, o čem jsem psal už kdysi: kdo nevydrží a selže, obvykle nejvíc zdůrazňuje, že celý svět selhal, a na toto obecné selhání světa se nejvíc odvolává a nejčastěji vymlouvá. Abych citoval sám sebe: svět je ztracen jen do té míry, do jaké já sám jsem ztracen.

Je to možná legrační, ale kdykoli slyším, že je určitá naše věc v krizi, beru si z toho radostnou informaci, že tato věc ještě existuje – kdyby neexistovala, nemohla by přece být v krizi. Mám tedy, jak patrno, méně iluzí než mnozí, protože je méně než mnozí potřebuji: věřím totiž. V co? Těžko říci. Snad v život.

5. února 1983

Nedílnou součástí onoho katastrofického poselství, které ke mně pravidelně tak dvakrát třikrát do roka odněkud dolétne, je stížnost, že se „nic neděje“ nebo že se „nic nedělá“. Dalo by se čekat, že taková zpráva zde člověka obzvlášť raní, rozruší, deprimuje a že ho přímo donutí, aby zoufale zvolal: proč tu vlastně jsem? Jaký to má všechno smysl – když se nic neděje? Nemíním nic zjednodušovat: neskrývám, že každá zpráva, že se něco smysluplného podniklo, tu člověka po čertech potěší: nechci také ty zprávy házet všechny do jednoho pytle – mohou být věcné, přesné, výstižné, i potrhlé a popletené. Přesto se však musím přiznat, že už dlouho na tenhle druh poselství reaguji vždy znovu a zcela spontánně právě opačným způsobem, než by se očekávalo: obvykle s větší či menší podrážděností odseknu: a co by se mělo dít? A proč by se vlastně mělo něco dít? A proč by musel pořád někdo „něco dělat“? A co vlastně?

Tato moje podrážděná reakce není ovšem reakcí na tu či onu konkrétní zprávu jako takovou, ale na určité poněkud zvrácené pojetí, které mi tenhle druh zpráv – ať už právem či neprávem – vždy znovu připomíná. Totiž pojetí, založené na bludu, že vše stojí a padá s takzvaným „děním“, tj. děním jako takovým, neboť jakékoli dění je z principu lepší, než jakékoli nedění. Jde tedy o jakýsi kult „dění“ pro dění, „dělání pro dělání“, důležité je pouze, že „se“ něco dělá – méně důležité nebo zcela pominutelné už pak je, co je to, kdo a proč to dělá, co to znamená či vyvolává, z čeho to vyrůstá. Smysl událostí se vyčerpává už prostě tím, že tato událost je: a jestli není už tak důležité, aby událostí bylo co nejvíc a aby byly co nejčastěji: jejich množství a frekvence jsou totiž mírou života. Mezi nimi je nicota, rostoucí z dojmu, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“. Život se tak stává de facto trvalým umíráním, přerušovaným jen tu a tam nějakou událostí. Je-li událostí víc, zdá se, že víc žijeme, je-li jich méně nebo nejsou-li žádné, smrt se zdá být neodvratná. Nepovažuji – samo o sobě – vůbec za důležité, zda se děje hodně nebo málo věcí, a vůbec se mi nezdá, že kvantita vnějškového dění sama cokoli podstatnějšího říká. Důležité je podle mého názoru pouze, zda to, co se děje či neděje, má smysl nebo nemá. Dojem, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“, je předsudkem ducha povrchního, nesamostatného a dutého, propadlého době, která sama sobě dokáže dokazovat svou výtečnost jen kvantitou pseudodění, které si trvale – jako včelička – k tomu účelu organizuje. Jak často je přece ve skutečnosti ticho výmluvnější, než sebevýmluvnější řeč! Jak často má jedno dobře zvolené a správně umístěné slovo silnější očistný účinek, než desítky a stovky stran dobře míněného tlachání! Jak často mlčky, jen se skromným a smutně sebeironickým úsměvem držený postoj má nepoměrně vyšší stupeň duchovní emanace než všechna agilní upovídanost, všechna ta neustálá verbální sebedokumentace, všechno to úsilí každou věc do nekonečna rozžvatlávat a tím nakonec jedině usmrtit.

Bývaly zřejmě heroické doby krásně zmateného těkání, kmitání, poletování, hektické aktivity, kdy každý dělal všechno, všichni byli na sebe hodní a společně a vesele všechno snášeli, každý každému pomáhal a nikdo nikomu nic neodmítl. Každé společenství má takovou dobu mladosti. Zřejmě se tu a tam objeví nostalgická vzpomínka – a na jejím pozadí pocit, že se „nic neděje“: Jenže to je přesně onen bod, kdy je třeba zmobilizovat veškerou ostražitost a zreflektovat zavčas nebezpečí, které tu hrozí a které by mohlo povážlivě připomenout známý tobogán od nadšenectví k nihilismu, po kterém se svého času zhouply celé šiky našich o něco málo starších spoluobčanů. Věru, smutná představa, že takhle by měli končit ti, kteří celou podstatou svého antifanatického a antiiluzionistického postoje se zdáli být proti čemukoli takovému imunní!

Zkrátka a dobře: je mi jedno, zda se toho děje hodně, nebo málo: zajímá mě jen, zda to, co se děje – anebo neděje! – má svůj smysl, a jaký. Jsem pro věci, které mají smysl: autenticitu, zakotvenost, originalitu, švih, přiměřenost, vkus, sdělnost, apelativnost, srozumění se svou chvílí, prostě hlavu a patu. Jedna taková věc – třeba za půl roku nebo za rok – mi je milejší než všechna eventuální dřina, byť byla vedena úmysly sebešlechetnějšími, pokud jejím smyslem není nic jiného, než aby se něco dělo. To většinou jen devalvuje stanovisko, vyčerpává (a ohrožuje) lidi a beztak nakonec zanechává jen pocit marnosti. A vůbec tam, kde není život zazděn do vnějškovosti „dění“ a kde jakékoli „nedění“ není automaticky pociťováno jako smrt, tam může přece smysluplně zaznít i mlčení – hrdé, důstojné, sebevědomé, svobodné. Mlčení nikoli jako prázdnota, ale jako svrchované a přitom pokorné vědění. Mlčení jako smysluplnost. Mlčení jako ono heideggerovské tiché usebrání, v němž se setkávají věci se světem, odkazují navzájem k sobě a stávají se tím teprve bytostně samy sebou. Anebo jako ta levinasovská „předpůvodní“ vystavenost, předcházející zradě slov. Držet postoj mlčky a trvale je opravdu víc, než ho křičet a záhy opustit! Nehledě k tomu, že mlčenlivý partner, o němž nelze nikdy tušit napřed, kdy se ozve a k čemu, ale u něhož je jisté, že ozve-li se, bude to úder zvonu, je přece schopen daleko lépe zneklidňovat svět, než ten, kterého mají takříkajíc už všichni dávno přečteného!

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.^{E1Uveřejněno v Listech, roč. 13, č. 3 (červen 1983), s. 21–23, pod titulkem Dva dopisy z vězení.}

Pole