P10/14

Dopis 40 signatářů Charty 77 mluvčím s kritickým komentářem k Dopisu signatářům Charty 77 z 6. ledna 1987.

Vážení přátelé,

přivítali jsme Váš dopis signatářům (dokument Charty 77 3/87),^{E1Viz D363.} který otevřeně a přitom rozvážně hovoří mj. i o vnitřních problémech Charty 77 a obrací se na všechny signatáře, aby se, pokládají-li to za potřebné, sami k dokumentu a k návrhům v něm obsaženým vyjádřili. Pokládáme to za správné a chápeme se nabídnuté příležitosti.

Předem bychom chtěli poznamenat jen tolik, že ne každému je vlastní vyjadřovat se písemně. I v Chartě 77 to patrně není vlastní většině signatářů. Přirozeným způsobem pak vzniká situace, kde je více slyšet ty, kteří psát umějí, a na druhé straně se objevuje jakási „pasivní většina“ – situace, o níž Váš dopis hovoří na řadě míst. Ani my většinou nepatříme k těm, jimž je vlastní písemná forma projevu, ale přesto se domníváme, že na iniciativu dopisu signatářům bychom měli reagovat i my, i když náš dopis nebude formálně vytříbený tak, jak bývají dokumenty Charty 77.

V dopise se konstatuje několik věcí, které se nás bezprostředně dotýkají. Konstatuje se, „zvolna a samovolně vzniklo cosi jako aktivní jádro Charty 77“. Konstatuje se, že u tohoto aktivního jádra začíná padat v úvahu přirozená přestárlost, neboť jejich velký počet patří k zakládajícím signatářům, kterým prostě přibylo lidských 10 let. Konstatuje se, že tu začíná být cosi jako generační problém uvnitř Charty 77, a naznačuje se, že komunikace s mladou generací signatářů zdaleka není tak v pořádku, jak by být měla. Dále se konstatuje, že vzniklo v Chartě 77 jakési „zvykové právo“, které se v podstatě zatím dobře osvědčovalo. V souvislosti s tím se pojednává o problematice tzv. kolektivu mluvčích a konstatují se nedostatky této „instance“. Namísto kolektivu mluvčích se navrhuje ustavit klub mluvčích, v nějž by se dosavadní kolektiv mluvčích sám přeměnil. Posléze se navrhuje ustavení fóra Charty 77 a zdůvodňuje se jeho žádoucnost.

Uvedená konstatování jsou sympatická svou otevřeností a návrhy jsou stejně tak sympatické svou iniciativností. Domníváme se ale, že tu je řada otevřených otázek. K větší centralizaci v Chartě 77 by vedlo nahrazování kolektivu mluvčích klubem mluvčích. Formulace dopisu jsou v tomto bodě velmi mlhavé. Zůstává faktem, že mluvčí patřili a patří skoro výhradně k onomu „aktivnímu jádru“ Charty 77, které se z valné části omezuje na věkově starší generaci a na osoby, které buď žijí v Praze a Brně, anebo mají s těmito centry pravidelný a ustálený kontakt. Ustavení klubu mluvčích na této situaci nic nezmění. Nestalo se ale náhodou to, že se v důsledku „zvykového práva“ vytvořilo „aktivní jádro“ poněkud svévolně? Nestrhlo toto „aktivní jádro“ na sebe všechnu důležitou (a jistě obtížnou a často nezáviděníhodnou) práci s takovou vehemencí, že se jaksi stalo „soběstačné“, a jako důsledek toho se tu objevila „pasivní většina“? Byla iniciativám zdola, aktivnímu přihlášení se ke spoluúčasti z řad té tzv. „pasivní většiny“, především z řad mladé a nejmladší generace, věnována patřičná kladná pozornost a bylo jejich přihlášení ke spoluúčasti a spoluzodpovědnosti skutečně plně akceptováno?

Problém „pasivní většiny“ je dnes v podstatě problém mladé generace v Chartě 77 – i mimo ni. Tak jako převážná část „aktivního jádra“ patří ke starším ročníkům, tak převážná část „pasivní většiny“ je tvořena signatáři mladé generace, kteří dorostli teprve v posledních letech. Jejich přihlášení se podpisem k Chartě 77 bylo snad u všech z nich spojeno s vědomím, že na sebe berou nejen spoluúčast, ale i spoluzodpovědnost spojenou s aktivní prací. V takovém případě je dost nesprávné hovořit o „pasivní většině“ a je třeba uvážit, zda by se nemělo hovořit o k práci nepřipuštěné většině. A proč nepřipuštěné? Protože si „aktivní jádro“ stačí samo, domnívá se, že je dostatečně reprezentativní, nebo dokonce snad proto, že mladí by mohli mít v lecčems jiné názory, protože mají jiný životní styl a jinou optiku?

Domníváme se, že „generační problém“ Charty 77 není jejím problémem vnitřním. Že je problémem i vnějším. Otázka vztahu Charty 77 k mladé generaci, k jejím potřebám a zájmům a otázka vztahu mladé generace k Chartě 77 jako takové (tj. k jejímu ustavujícímu prohlášení + jejím skoro 350 dokumentům + jejím signatářům jako lidským osobnostem, zejména pak k osobnostem reprezentujícím „aktivní jádro“), to jsou dvě vzájemně spojité otázky, které nejsou zdaleka tak neproblematické, aby mohly být přecházeny mlčením. V praxi se vytvořila v naší zemi situace, kdy Charta 77 je pociťována jako jakási politická instance, jejíž boj za zaručení legality a lidských práv je – zejména pokud se týče VONS– plně oceňován, ale mladá generace se při řešení svých palčivých obtíží a problémů cítí odkázána jen sama na sebe a sdružuje se v zájmově i regionálně členěných seskupeních, která jsou jí bližší než Charta 77 s oním ustáleným „aktivním jádrem“.

Charta 77 nemůže zajisté vyslovovat nějaký jednostranný politický program (je naopak seskupením názorově pluralistickým), ani nemůže být spíkrem nějaké jediné zájmové skupiny nebo generační vrstvy. Je snad možné, a je to snad v pořádku, zablokovávat spoluúčast na spoluzodpovědnosti těch, kteří se k ní hlásí proto, že by tito noví mladí aktivisté vznášeli nové zájmy, nové názory, nová hlediska a snad i nová východiska a orientace vlastní generaci nikoli šedesátých let (to jsou léta, z nichž vycházela většina představitelů pozdějšího a dnešního „aktivního jádra“), ale osmdesátých let? Charta 77 si získala ohromnou mezinárodní vážnost a vliv, ale její pozice mezi naší vlastní mladou generací této vážnosti a vlivu neodpovídá. „Aktivní jádro“ musí si být vědomo toho, že Chartě 77 začíná chybět zázemí v mladé generaci vůbec, nejen v řadách nových mladých signatářů. Není-li si toho vědomo, má-li dojem, že je v tomto ohledu naopak všechno v pořádku, mohlo by se stát, že Charta 77 nebude dostatečnou platformou, na níž by byla plně reflektována šíře potřeb a zájmů společnosti. Domníváme se, že „zvykové právo“ Charty 77 vedlo k určité izolaci nejen „aktivního jádra“ od ostatních signatářů, ale i k určité izolaci Charty 77 od významných zájmových a generačních skupin v naší zemi. Domníváme se, že pokud by Charta 77 chtěla jak v rozsahu našich dvou federálních republik, tak v rozsahu měřítka mezinárodního být institucí skutečně mezinárodní a reprezentativní (a ne jen nějakým „soukromým klubem“), bude nutno přikročit k závažným změnám v její vnitřní struktuře. Tyto změny nepřinese navrhovaný klub mluvčích. Je nutno, podle našeho názoru, přestat se „zvykovým právem“ „aktivního jádra“ na práci při vedení chartistických záležitostí, protože se ke spoluúčasti hlásí aktivisté další a noví. Mnoho z nich žije a působí mimo Prahu, Bratislavu a Brno, takže otázka jejich aktivního uplatnění v Chartě 77 s sebou nutně přináší nové myšlenkové proudy, nové pohledy a novou praxi. Jedinou jinou alternativou by zůstávalo, že by si mladí museli vytvořit nějakou novou instanci, která by reflektovala i jejich zájmy, sami. Tato alternativa je možná. Otázkou je, zda je nutná a jaký dopad by to mělo.

Ze všech těchto důvodů vítáme projekt fóra Charty 77, které by bylo nejen „ventilátorem“, kterým by proudil zvenčí do Charty 77 a z Charty 77 do jejího centra „čerstvý vzduch“, ale bylo by jakýmsi „malým parlamentem Charty 77“, jenž by mohl, abychom tak řekli, hrát úlohu, kterou ve starém republikánském zřízení Říma měl lidový tribunát. To znamená, že jeho hlas by nebyl pouze hlasem poradním. Fórum Charty 77 by se mělo v prvé řadě opírat o koordinovanou účast signatářů mimo hlavní města a signatářů „druhé vlny“, tj. signatářů, kteří se připojují v těchto letech a jsou skoro bez výjimky příslušníky mladé generace (která si už vytvořila svoje kulturní krystalizační centra, jež je možno fóru postavit do služeb) a dokonce, a to velmi intenzivně, i o účast zainteresovaných nesignatářů, protože i jim by tu Charta 77 měla být otevřena, tak jako je VONS ku pomoci všem občanům bez rozdílu. Organizační problémy s tím spojené jsou do značné míry s to zajistit si mladí a noví aktivisté sami, ale musejí vědět, že se na práci a požadavky fóra bere vážný praktický zřetel, že bude zaručeno, že realizaci podnětů a požadavků fóra nebude bráněno ať tím, či jiným způsobem dosavadním „aktivním jádrem“ s jeho klubem mluvčích, jehož existenci vůbec nepovažujeme za něco, co by přineslo vyhlídky na změnu dosavadního „zvykového práva“. Toto „zvykové právo“ se sice osvědčuje v mnoha bodech, ale v jiných už je brzdou. A doplnit staré zvyky novými zvyky je podle našeho názoru věc přirozeného vývoje lidského společenství. Zavést jako zvyk aktivní podíl mladé generace na práci Charty 77 (se všemi důsledky z toho plynoucími) je podle našeho názoru věc, která je neodkladná.

Signatáři Charty 77 (rok narození, místo pobytu):

Rudolf Bereza (1942, Mariánské Údolí); Viktor Brath (1959, Praha); Petr Cibulka (1950, Brno); Stanislav Devátý (1952, Gottwaldov); Roman Grič (1956, Jihlava); Martin Höger (1962, Praha); ing. Tomáš Hradílek (1945, Lipník nad Bečvou); Petr Hrach (1955, Sušice); Mikoláš Chadima (1952, Praha); Zdeněk Hegr (1953, Pardubice); Dagmar Kadlecová-Hlavsová (1956, Dolní Koupice); ing. Milan Kohout (1955, Praha); Jiří Kostúr (1942, Venlovice); Jiří Koula (1960, Chomutov); Libor Ruch (1955, Praha); Vladimír Líbal (1954, Plzeň); Miloslav Mašek (1958, Praha); Jaroslav Mlejnek (1959, Praha); Jiří Mrázek (1945, Praha); Karel Mrázek (1957, Chomutov); Aleš Müller (1954, Blansko); Jaroslav Ondrák (1961, Praha); Milan Pavlištík (1963, Rožnov pod Hradištěm); Jan Pilnáček (1954, Praha); Stanislav Pitaš (1957, Šanov); Petr Prokeš (1949, Praha); Jan Rampich (1966, Plzeň); ing. Zdena Řeháková (1953, Praha); Dušan Skála (1954, Brno); Jitka Skálová (1960, Brno); Zdeněk Sosna (1954, Praha); František Stárek (1952, Praha) – autor textu; Marcela Stárková (1951, Praha); Jaromír Šavrda (1933, Ostrava); Zdeněk Šmerda (1958, Praha); Petr Taťoun (1946, Praha); Jiří Vaněk (1954, Praha); Vladimír Voják (1951, Praha); Luboš Vydra (1946, Praha); Václav Žufan (1960, Klatovy).

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV–Ch. – Strojopis, průpis, 5 s. – Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 10, s. 8a–10. TODO

Pole