P10/15

1987, 1. září, Praha. – Odpověď mluvčího Charty 77 v roce 1986 Martina Palouše na dopis 40 signatářů.

Odpověď na dopis 40 signatářů Charty 77^{E1Viz P10/14.}

Vážení přátelé!

Text, který jste zformulovali jako diskusní příspěvek Dopis signatářům (dokumentu Charty 3/87, jejž jsem ještě jako její mluvčí pro rok 1986 spolupodepsal)^{E2Viz D363.} a zároveň jako stanovisko k dosavadní práci Charty 77 vůbec, byl pro mne, přiznávám se, poněkud skličující četbou. Dovolte mi sdělit Vám svůj názor na věc, o niž běží, odpovědět na otázky, které kladete, a na oplátku i Vám položit několik otázek.

Jak znovu pročítám po přečtení Vaší repliky Dopis signatářům, získávám pocit, že jste v něm cosi přehlédli. A vlastně nejen v něm. Váš text ve mně budí dojem, že na celou činnost Charty pohlížíte poněkud pokřivenou optikou. Aby bylo jasné, co mám na mysli, pokusím se nyní vyložit, v čem spatřuji různost těchto dvou pohledů: toho, který se zrcadlí v Dopise a ke kterému se hlásím i já, a toho, z něhož v reakci na Dopis vycházíte Vy. Samozřejmě se mohu mýlit a svou interpretací Vašeho textu Vám podsouvat něco, co jste vůbec nemínili. V tom případě se Vám předem zcela upřímně omlouvám. Avšak mohu třeba mít jen zrnko pravdy a tak alespoň malinko přispět k vyjasnění vzniklého problému.

Ohlížeje se za desetiletou existencí Charty 77, Dopis signatářům znovu hledá (pokolikáté už) odpověď na otázku, co vlastně Charta je. Už to samo o sobě je dosti podivná věc. Proč vlastně máme zapotřebí se stále znovu takto tázat? Proč nestačí vymezení Charty, které podává její základní Prohlášení? Proč je vůbec nutné stále dokola vyhmatávat půdu, na které se pohybujeme? Proč podmínkou, bez jejíhož splnění by Charta počala ztrácet svoji totožnost, je neustálé znovukladení otázky, „čím je a čím není“? Proč „historie Charty je“, jak se praví v dopise, „historií jejího hledání vlastní identity“?

Je nabíledni, že tato podivná neurčitost Charty plyne ze skutečnosti, že Charta není a ani nemůže být, jak již bylo nesčetněkrát řečeno a jak opakuje i Dopis, žádná organizace. Lze sice určit příslušnost k ní a stanovit její cíl: chartistou je každý, kdo svým podpisem vysloví souhlas s jejím základním prohlášením, a jejím cílem je, jak se v tomto prohlášení praví, „jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě“. Ale toť vše. Kromě toho, že se ustálil zvyk střídat vždy po roce tři mluvčí, kteří jsou pověřeni zastupovat Chartu před úřady a veřejností a svými podpisy stvrzovat pravost jejích dokumentů, nenajdeme žádnou organizační strukturu, žádný program činnosti, žádné pravomoci či práva signatářů, vůbec nic.

Myslím si, že tento mlhavý status Charty – zajisté s sebou nesoucí i mnohé nevýhody a problémy – má své hluboké kořeny a opodstatnění. Neplyne podle mého názoru čistě z nutnosti přizpůsobit se podmínkám politického systému, ve kterém už víc než deset let působí. Není to jen taktický manévr na ošálení nepřítele či určitý druh obrany, umožňující Chartě v dané situaci existenci. Souvisí spíše s předpolitickými, ryze lidskými motivy, ze kterých Charta původně povstala. Nevznikla přece jako nějaké politické uskupení opozičních sil, ale spíše jako společenství lidí, pro které jednoduše přestalo být únosné mlčet k tomu, co se okolo nich a s nimi v této zemi děje. Kteří pocítili (proč vlastně?), že by počali ztrácet vlastní identitu, kdyby svůj nesouhlas s tím či oním veřejně nevyjádřili, kdyby se nahlas a viditelně nesolidarizovali s někým, kdo podle jejich přesvědčení utrpěl bezpráví. Kterým se cosi stalo nestravitelným v té míře, že se raději rozhodli rezignovat na své kariéry, že se vzdali svých mnohdy pracně vybudovaných společenských mimikrů, chránících je do té doby jakž takž před nepříjemnou pozorností úřadů. Kteří prostě přestali hrát onu hru na veřejnost inscenovanou technology moci a ideology, za účast v níž se platí alespoň trochou soukromí, a začali se nejen doma, nýbrž i na veřejném prostranství chovat svobodně a spontánně: každý podle svého vnitřního přesvědčení, tak, jak mu velí jeho svědomí.

To, že Charta dala dohromady a svým způsobem pojí dodnes lidi všech možných politických zabarvení, všech možných přesvědčení i všech možných osudů, přece neplyne z toho, že poskytuje nějaký, pro všechny zúčastněné přijatelný politický program. Základní prohlášení se svou čistě obecnou formulací principu, ze kterého Charta vychází, jím není. A nelze ani zapomínat, že mezi chartisty je mnoho těch, snad většina, kteří se politiky vůbec necítí, politicky nemyslí, ba nechtějí mít s politikou nic společného. To, co chartisty spojuje, je stejně mlhavé, vágní a špatně slovy uchopitelné, jako je povaha jejich podivné „neorganizace“: a sice právě tento existenciální obrat sám, ono ne, které si řekli, když se rozhodli Chartu podepsat.

Dopis signatářům se pokouší navzdory obtížné vyslovitelnosti „jádra věci“ podat zprávu o tom, jaká Charta po deseti letech je, jaké zkušenosti učinila, co toto období udělalo zvláště s těmi, kdo se mnohdy volky nevolky dostali do centra jejího dění. Obrací se především na ty signatáře, kteří – ať z těch či oněch důvodů – stojí doposavad více či méně stranou. Základním důvodem tohoto dopisu je znovu připomenout, na čem náš společný „podnik“ stojí, a také rozptýlit určitá nedorozumění, která zejména u méně informovaných signatářů mohla vzniknout a také vznikla. V neposlední řadě chtěl dopis vybídnout a povzbudit k aktivnější účasti ty, kdo mají o práci v Chartě zájem. Chtěl dát jasně najevo, že členové tzv. aktivního jádra na to nemají nějaké privilegium a ani si je neosobují; že jakákoli iniciativa, pokud vychází z ducha základního prohlášení, je vítaná, ať přichází od kohokoli.

Když se zde shrnuje, co je podmínkou, za níž jedině Charta je s to existovat a pracovat, uvádí se zde: „konstruktivní diskuse, tolerance, důvěra spojená s respektem k obecnému konsenzu, solidarita, cosi jako ‚zvykové právo‘, ba občas i něco jako tradice“. A ovšem vůle k dorozumění a vůbec dobrá vůle. Protože „zvykové právo“ představuje ústřední bod Vaší kritiky Dopisu signatářům, pár slov k němu. V Dopise se o něm dále píše: „Je to právo velice neurčité, neformální, nikde nekodifikovatelné, značně proměnlivé, které pochopitelně nemůže nikoho k ničemu zavazovat.“ Tato formulace, která vnějšně vypadá jako jakási definice tohoto práva, je opět podivně mlhavá jako určení, „čím je a čím není“ Charta samotná. Kdyby ji měl posuzovat právník, asi by ji zcela zavrhl, zejména její poslední část. Vždyť co je to za právo, které „nemůže nikoho k ničemu zavazovat“? Navzdory tomu se domnívám, že právě takové vymezení zvykového práva je v intencích Charty – té zvláštní neorganizace – zcela smysluplné a funkční. Nelze je ovšem vytrhovat z kontextu ostatních součástí oné nezbytné podmínky existence Charty: ze souvislosti se solidaritou, tolerancí, dobrou vůlí atd. Právo takto pojaté asi nenalezneme v právních příručkách či zákonících, ale dobře je přece známe z každodenního života. Je to přece cosi, co respektujeme, abychom se vůbec mohli těšit z pospolitosti s druhými lidmi, co právě s tolerancí, solidaritou, dobrou vůlí atd. jaksi přirozeně patří k zásadám slušného chování, co vytváří elementární podmínky pro existenci jakéhokoli pluralitního společenství. A Charta, domnívám se, není v posledku nic než normální život, pouhý pokus určité skupiny lidí (pochopitelně chybujících a omylných) i za ztížených podmínek se chovat slušně a normálně, pokus vytvářet i ve světě totalitní mocí zdeformovaném alespoň zárodek světa přirozeného.

Jak jsem vyčetl z Vaší reakce na Dopis signatářům, Vy chápete Chartu poněkud jinak. Pro Vás je to jakási společenská struktura, která by měla být „dostatečnou platformou, na níž by byla plně reflektována šíře potřeb a zájmů celé společnosti“. Moc tomu sice nerozumím, ale přiznám se, že tato formulace ve mně budí konotace víc než nepříjemné. Což o podobných „platformách“ neslýcháme dosti často, a to v souvislostech, s nimiž nemáme zrovna ty nejlepší zkušenosti? Což se nezapřísahá kdekdo, že „plně reflektuje šíři potřeb a zájmů celé společnosti“ (ba většinou bývají tito hlasatelé celospolečenských zájmů skromnější než Vy a hovoří raději pouze o „drtivé většině“, aby každý, kdo je na pochybách o jejich pojetí celospolečenských zájmů, se mohl alespoň přičíst k oné „nepatrné menšině“ zbývajících)? Myslím si, že byste měli především sami sobě a pak i všem ostatním objasnit, jak si to s touto rolí Charty představujete, jak by se Charta takovou „platformou“ vůbec měla stát a jaké celospolečenské zájmy by měla reflektovat. I zájmy těch, kteří na obraně lidských práv žádný zájem nemají?

Jsem dalek toho, abych na jediné nešťastné formulaci stavěl svoji polemiku. Obávám se však, že již tato jediná, podle mne nic moc neříkající a značně nabubřelá fráze zrcadlí Vaše fatální neporozumění povaze Charty. I když je celkem zřejmé, že Charta není a proč nemůže být organizací, tváříte se, jako by něčím takovým stejně byla. Jak jinak jste mohli napsat, že by Charta měla aspirovat na to, „jak v rozsahu našich dvou federálních republik, tak v měřítku mezinárodním být instancí skutečně reprezentativní“? Měla by snad nutit nějakého mohamedána, aby ji podepsal, kdyby se zjistilo, že dosavadní počet signatářů-mohamedánů neodpovídá jejich poměrnému počtu v celosvětovém měřítku? Jakým jiným způsobem by bylo možné zařídit její reprezentativnost než tak, že by kdosi vydal výnos stanovující, jak tuto věc organizačně zajistit, jak usměrnit doposud živelný způsob přijímání nových lidí?

Živeni nesmyslnou představou, že Charta je jakási společenská instituce udělující svým členům určitý podíl na moci a umožňující jim menší či větší podíl na svém vedení, pak líčíte její obraz v poněkud pokřivené podobě. Za svoje tahy štětcem sice většinou cudně kladete otazníky, ale člověk tak jako tak nemůže zůstat na pochybách, jakou verzi chartistické skutečnosti mu chcete předložit.

Odvážím-li se předvést Váš portrét Charty v podobě poněkud zkarikované, myslím, že by se docela dobře hodil za námět pro nějaký televizní seriál. Předně zde najdeme dvě antagonistické třídy: svévolně se vytvořivší utlačovatelské aktivní jádro a utlačovanou pasivní většinu. Aktivní jádro – samí přestárlí paprikové, senilně stále dokola žvanící o své zašlé slávě z konce šedesátých let a o svém utrpení, které pak následovalo, a svou tehdejší skutečnou moc si kompenzující alespoň mocí paralelní – tak toto aktivní jádro, domnívajíc se, že samo o sobě je dostatečně reprezentativní, si uzurpuje privilegium o všem rozhodovat, všechno podnikat jen v úzkém kruhu vyvolenců bez ohledu na ostatní. Aby si jeho členové i po deseti letech a přes svůj pokročilý věk pojistili svoji hegemonii, formulují – nemohouce to kodifikovat jinak – své „zvykové právo“ na ni. Proti nim stojí pasivní většina, odhodlaní mladí chartisté dospívající v letech osmdesátých, nejevící pro ustavičné vzpomínání starců na svou heroickou minulost pražádné porozumění. Moc toho zatím tito mladí sice neudělali, ale ani zdaleka by tak pasivní nebyli, nebýt aktivního jádra, které je k žádné práci a rozhodování o chartistických věcech nepřipouští, neboť vůbec netouží po tom, dělit se s kýmkoli o požitky, které z takového aktivismu plynou. Ale nejsou tu jen mladí chartisté. Je to celá mladá generace, sdružující se ve svých zájmově i regionálně členěných seskupeních. Se svými palčivými problémy, s nimiž je – díky nevšímavosti aktivního jádra – odkázána jen sama na sebe. Příslušníků mladé generace (divák našeho seriálu by měl mít dojem, že ti mladí navzdory času snad spíše mládnou než naopak) je mnoho, jejich řady i síly den ze dne rostou, zatímco aktivní jádro – uzavřeno a izolováno v samotě svých chartistických salonů – stále více a více stárne a paprikovatí. Vědomi si této měnící se rovnováhy sil mohou představitelé „nové vlny“ vyslovit ultimátum: buď se s nimi „strýčkové“ z Charty rozdělí o moc, odvolají své návrhy uzákonit „zvykové právo“, které by vedlo k ještě tužší centralizaci, a celá Charta se od základu přebuduje, nebo si mladá generace bude muset pomoci sama: vytvoří si vlastní instanci či platformu – takovou, která podle všeho bude (a zde by náš seriál končil, aby divákovi dovolil se zasnít, jaké to bude, až to mládí, kterému dnes patří svět, převezme do svých rukou) na rozdíl od autoritářské a elitářské Charty demokratická a reprezentativní a bude plně reflektovat šíři potřeb a zájmů celé společnosti.

Nebylo a není to náhodou všechno jinak, než jak nám to líčíte, vážení polemici? Nezaměnili jste skutečnost za iluzi z televizní obrazovky? Jak si tak maně vzpomínám, ještě před dvěma, neřku-li pěti lety, bylo dosti obtížné přesvědčit kohokoli, aby byl ochoten stát se „předním aktivistou“. Proč jste se neozvali tenkrát? A ostatně ani dnes není těch, kdo jsou ochotni něco skutečně dělat a pro to či ono se zasadit, nijak mnoho. Přiznám se, moc by mě zajímalo, jak se s tím, co jste podepsali, shoduje vaše vlastní, osobní zkušenost. Kdo z Vás kdy pocítil, že je ve svých chartistických aktivitách jakkoli omezován? Kdy jsi například Ty, Vláďo Vojáku, Petře Prokeši, Zdeno Řeháková, Petře Taťoune, Marcelo Stárková a další přišel nabídnout svou účast na tom či onom a byl aktivním jádrem odmítnut? Pokud se tak opravdu stalo, měli byste to asi sdělit ostatním, abychom se mohli společně poradit a přemýšlet, stala-li se chyba či dokonce křivda, o nápravě. A co Jan Pilnáček, který již ve chvíli, kdy tyto řádky píši, pravděpodobně přebývá ve Vídni. Jak ten to se svou aktivní účastí na práci Charty 77 myslí?

Přiznám se, bylo mi z četby Vaší repliky na Dopis signatářům chvílemi až úzko a asi je to cítit i z tónu mé odpovědi. Pročítám tedy Vaši repliku raději ještě jednou a pokouším se v ní nalézt alespoň něco konstruktivního a věcného. Stejně se mi to ale nedaří. Přečetli jste si Dopis signatářům vůbec? A jestli ano, to jej považujete pouze za lstivý úskok starců z ústředí? A co konkrétního vlastně navrhujete? Vůbec nic. Jen žehráte na současný stav věcí a neurčitě naznačujete, že by se to mělo změnit. Ale jak? Prosazujete, aby hlas Fóra Charty, jehož vznik Dopis navrhuje, byl hlasem nikoli pouze poradním. Mohli byste, prosím, nějak blíže určit, jaký by tedy ten hlas měl být? Víte o někom v Chartě, kdo má hlas jiný než poradní? Proč, když jste se ještě nepokusili uspořádat sami jediné fórum, hned předem varujete, aby „realizaci jeho návrhů a podnětů nebylo bráněno“? Píšete-li v závěru, že „zavést jako ‚zvyk‘ aktivní podíl mladé generace na práci Charty (se všemi důsledky z toho plynoucími) je podle našeho názoru věc, která je neodkladná“, tak proč probůh ji již sami bezodkladně neuskutečňujete? I se všemi důsledky?

Jestliže byste „úskočným starcům“ z centra již vůbec nedůvěřovali, pak se neostýchejte a opravdu raději rozjeďte nějaký vlastní podnik. Myslím, že nic zlého by se tím nestalo, ba naopak. Jakákoli taková iniciativa by přece jistě byla ku všeobecnému prospěchu a všichni, kdo mají na společné obraně lidských a občanských práv v naší zemi zájem, by ji zajisté zcela upřímně přivítali. Vůbec nevidím důvod, proč by její vznik měla doprovázet jakákoli hořkost – ať už na kterékoli straně. Ostatně, kdybyste o to stáli, členové aktivního jádra Charty, aniž by se jakkoli pletli či mluvili do Vašeho konání a chtěli Vás o Vaši iniciativu připravit, by zajisté byli ochotni Vám podle svých sil pomoci. A minimálně by se s Vámi solidarizovali. I pod novou hlavičkou by totiž Vaše činnost byla v původním smyslu chartistická.

P.S. Dodatečně jsem se dozvěděl, že vystěhování do Rakouska bylo Janu Pilnáčkovi zamítnuto. Zůstává tedy zde. S ním ovšem i otázka, kterou jsem mu položil.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 11, s. 3–7.

E1.	Viz P10/14.
E2.	Viz D363.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	1
Měsíc	9
Rok	1987
Zpracovaný	true
OCR	false