P10/16

1988, únor, Brno a Praha. – Písemné stanovisko Ladislava Hejdánka, Jaroslava Šabaty a Václava Bendy k tématu třetího Fóra Charty 77 znemožněného zásahem policie.

3. Fórum Charty 77

Protože 3. Fórum Charty 77 bylo Státní bezpečností dne 17. 1. 1988 násilně přerušeno, požádali jsme tři signatáře Charty 77, Ladislava Hejdánka, Jaromíra Šabatu a Václava Bendu, aby se vyjádřili písemně k tématu Fóra: Možnosti zlepšení politické situace, resp. možnosti překonání politického systému a jakou roli v tom může či nemůže sehrát Charta 77 a další nezávislá hnutí. Očekáváme, že publikované články vzbudí pozornost a že se k nim vyjádří další chartisté – písemně či ústně.

F. Stárek a P. Uhl

[a] Ladislav Hejdánek (10. 2. 1988)

Pro naši přítomnou situaci je příznačný rozpor mezi rozšířeným a stále se prohlubujícím pocitem nejistoty a nestability, ba přímo krize, a mezi oficiálním hodnocením, které teprve v poslední době a ještě velmi opatrně připouští jisté poruchy. Značný díl pocitu nejistoty pramení nejenom z toho, že se pravda o skutečném stavu společnosti utajuje, ale také a zejména z toho, že všechno nasvědčuje tomu, že plnou pravdu neznají ani samotné úřady, vláda a stranické vedení. Všichni občané si jsou vědomi, že musí dojít k pronikavým změnám, ale snad s výjimkou některých umělců, vědců humanitního zaměření a určitých náboženských proudů nejeví pro tyto změny nikdo velké nadšení a naprostá většina obyvatelstva je očekává s obavami. Proto také neexistuje prakticky žádný tlak zdola, který by politické a státní orgány nutil přistoupit k nezbytným reformám. A vládnoucí kruhy samy jsou bytostně spjaty se zachováním pointervenčního statu quo a až dosud se všemožně bránily všem změnám, a to především a možná výhradně ve svém vlastním zájmu, neboť každá změna pro ně znamenala a znamená ohrožení. Důsledkem je něco zvláštního: téměř všichni jsou přesvědčeni, že tak špatnou vládu a správu obecných věcí jsme už dávno neměli, ale zásadních změn se většina obává stejně jako strana a vláda.

Do této situace nyní zasahují vlivy proměn ve vývoji sovětské společnosti, které v mnohém připomínají – přinejmenším v oblasti kulturní a intelektuální, ale nejenom tam – kvas našich let šedesátých. Součástí těchto závažných změn je stále se rozšiřující a prohlubující kritičnost pohledu na vlastní bezpečnost a její nedávné dějiny. Nepočítáme-li některé projevy naivního očekávání, že naše těžké problémy nyní jakoby mávnutím proutku vyřeší osvícený a moudrý ruský bohatýr (ostatně už byla taková naděje zklamána), znamená to jak ve vedoucích složkách strany a státu, tak v nejširších vrstvách jen zesílení onoho zmíněného pocitu nejistoty, i když z odlišných motivů.

Poprvé od roku 1968 se dostáváme do situace, v níž meze našeho domácího režimu se stávají dominující překážkou možných ekonomických, sociálních i politických reforem. Zájmy vedoucí špičky (a jejího nevelkého domácího zázemí) už se nemohou nadále opírat o sílu, díky které se dostala k moci a etablovala. I když se sovětské vedení zatím nedistancovalo od srpnové intervence před dvaceti lety, zdá se to být už jen otázku času, bude-li přehodnocování minulosti dále pokračovat. Orientovat se v nastalé nejistotě a využít otvírajících se možností je očividně nad možnosti a síly lidí, kteří selhali přede dvěma desetiletími za okolností pro ně mnohem příznivějších. Žádná reforma se u nás dnes neobejde bez obětí všech vrstev obyvatelstva. V době Pražského jara se ukázalo, že lidem pro něco takového nechybí porozumění a dobrá vůle. Ale kdo dnes bude schopen je přesvědčit, že on i jeho spolupracovníci jsou zrovna ti praví, že jsou na svém místě, protože rozumějí své věci a mají jasno v hlavách? A kde by se takoví vysoce potřební lidé mohli najednou objevit? Kdo má dost autority, aby na ně mohl ukázat a aby mu lidé uvěřili? Naše společnost morálně povážlivě upadla; jakákoliv obroda společnosti je nemyslitelná bez nové morálky, a to nejen pracovní. Ale jak je možno probudit lidi a povzbudit k lepší morálce, když na vedoucích místech vesměs vidí osoby váhavé, bezradné až zmatené, anebo zase slabého charakteru, oportunní, několikrát vyměnivší plášť a nezřídka i zkorumpované? Ale na druhé straně: máme právo očekávat po nějakých personálních výměnách, k nimž došlo a ještě dojde, že najdeme lidi lepší, když budou nutně dětmi naší morálně pokleslé společnosti a když je formovala hluboce nemorální doba nejen v posledních dvaceti, ale čtyřiceti – a vlastně více než padesáti posledních letech? Neplatí právě také pro nás a pro celou naši společnost, že jsme měli a máme takovou vládu, kterou jsme si zasloužili, anebo alespoň kterou jsme strpěli?

Za daného stavu věcí zůstane ještě v nejbližší době rozhodující společenskou a vlastně jedinou významnou politickou silou komunistická strana, k níž snad smíme ve svých úvahách přičíst také komunisty bývalé. Můžeme spojovat národní naděje s nějakou novou reformní vlnou v řadách komunistů, jediných lidí v naší společnosti, kteří měli a mají jakési politické zkušenosti? Komunistická strana si ústavně zajistila své vedoucí postavení. Ale již jen letmé ohlédnutí po poválečném období nám ukáže, že se komunisté chovali v tomto smyslu „ústavně“ (tj. ve shodě s privilegiem, které musí být chápáno zároveň jako povinnost a závazek) jen dvakrát a vždy poměrně nakrátko. Poprvé uvolnili únorovým převratem a vyloučením všech jiných sil z politického života zhoubné proniknutí tzv. stalinských metod do života celé společnosti, a když pak došlo v SSSR k polovičatému a nedosti promyšlenému pokusu o očistu, u nás stranické vedení už nevedlo, nýbrž ze všech sil a na všech frontách brzdilo. V šedesátých letech se zformovala silná reformní fronta uvnitř strany, jejíž působení vyvrcholilo v tzv. Pražském jaru. To u nás komunisté začali vést společnost podruhé. Vojenská intervence tehdy udělala konec plánům a nadějím, které se sotva začaly rodit. Vnucená protireforma ve straně a pak i ve společnosti vedla poznovu k tomu, že strana přestala vést a soustředila všechny síly a zejména mocenský aparát na brzdění a potlačování. Lze říci, že poměrně široká politická podpora komunistické strany po válce a zejména důvěra v její program byla faktickým jejím politickým postupem otřesena a zmarněna v padesátých letech, kdy na místo přesvědčení nastoupil strach a kdy aktivní podpora a upřímná spolupráce se stále víc měnila v pouhou kolaboraci. Rok 1968 překvapivě obnovil reputaci komunistů (za značné „podpory“ ostrých slovních kritik i jiných tlaků ze strany spojenců a zejména potom na výraz protestu proti vojenské intervenci). V prvních dnech a týdnech po vojenském zásahu osvědčili mnozí reformisté mimořádnou odvahu i skvělé organizační schopnosti (a zejména také schopnost dobře spolupracovat s jinými občany), ale to nemůže odvést naši pozornost od selhání reformního vedení a neschopnosti širokých řad po porážce ustupovat spořádaně a zachovat si jako relativně významná politická síla schopnost kolektivně reagovat (což zároveň ovšem svědčí o povaze nastoleného režimu a zahraničních sil, jimiž byl implantován a pak dlouho udržován). To, že se po celou dobu a dokonce až dodnes reformisté ani nepokusili se organizačně konsolidovat v politickou sílu a že ani dnes nemají, jak se zdá, dalekosáhlejších cílů než dosáhnout své rehabilitace a navázat na svou před dvaceti lety „přerušenou revoluci“, způsobilo, že byla otřesena důvěra i v program reformní. Jistě tu působí také Evropou procházející vlna pragmatického konzervatismu, ale hlavní důvody pro přesvědčení naprosté většiny občanů, že nemá smysl očekávat něco významnějšího od reformování strany a komunismu, mají původ v našich vlastních zkušenostech, a to bez ohledu na to, jak se kdo dívá na otázku samotné reformovatelnosti.

Jen několik slov stačí, abychom se dotkli možnosti nějakého náhlého zvratu. Především je v našich podmínkách velmi nepravděpodobný, a to nikoliv proto, že bychom žili v situaci stabilnější, nýbrž protože si většinou uvědomujeme, že i menší otřesy by pravděpodobně měly vážné či katastrofální důsledky. Naše hospodářství funguje z posledních sil a takříkajíc na čestné slovo. Každá větší porucha by byla fatální – rázem bychom spadli do obtíží přesahujících maďarské a dokonce asi i polské. A každý, kdo by něco takového vyvolal, by se stal obětním beranem, odpovědným za krizi, která se latentně a pololatentně připravuje už dobrých třicet let (a déle). Doufejme, že k náhlému zvratu nedojde a že budeme mít dost času k pomalému vývoji krok za krokem.

Situace není růžová. Potřebovali bychom zkušené a vzdělané politiky, ba státníky, kteří by zároveň měli dost důvěry všech rozumných lidí a kteří by také byli schopni si vybrat vhodné spolupracovníky. Ale kde je vzít? Mimo stranu takoví lidé nemohli vyrůst, i když měli velký talent a vynikající schopnosti (možná právě proto). A v rámci strany nutně vyrůstali pokřiveně, přinejmenším v důsledku nezbytného přetvařování a předstírání souhlasu a loajality bez vnitřního přesvědčení. A nenajdeme-li je sami, těžko můžeme spoléhat na to, že nám je najdou jiní a že najdou takové, jaké opravdu potřebujeme. Skutečnou důvěru si politik musí zasloužit, v tom mu nepomůže žádné usnesení. A aby mohl prokázat, že je důvěry hoden, k tomu potřebuje čas. Dnes více než kdy jindy tu půjde o vnitřní integritu takových vůdčích osobností, ne o nějaké převleky. Proto není příliš pravděpodobné, že by se takoví lidé našli mezi středními nebo nižšími kádry. Chytří a šikovní asi ano, možná i vzdělaní (i když to už méně), ale celistvé, mravně i myšlenkově vyspělé osobnosti? To mi připadá jako utopie. Konec konců nejen oni, ale my všichni jsme poznamenáni upadlostí a rozložeností společnosti, v níž žijeme, v níž žít musíme. Nespasí nás lidé, kteří budou nahodile vyneseni hrou okolností, takové lidi si musíme připravit, anebo ještě lépe a přesněji, takové lidi musíme nechat svobodně vyrůst. To, co bylo pošramoceno, otřeseno a zničeno za půl století, se nám nezdaří dát do pořádku za několik měsíců, ba ani za několik let. V některých oborech bude hlavně záležet na správných projektech (např. v ekonomii), ale i tam bude hodně záležet na lidech a jejich důvěře. Někdy bude třeba po řadu let vychovávat a připravovat vhodné kádry, posílat je na studie a na zkušenou do jiných, úspěšných zemí, někdy se z deseti ukáže být tím pravým třeba jen jeden. V něčem budeme moci navazovat na starší domácí tradice, jindy zase naopak bude třeba zcela opustit stará schémata a navyklé způsoby. Čeká nás doba velkých těžkostí, ale doba, v níž se bude rozhodovat o naší národní budoucnosti. Cílem národního programu obrodného bylo zajistit, abychom byli. Dnes půjde vlastně o víc: o to, zda naše národní bytí má, může mít a bude mít opravdu nějaký smysl. Zatím jsme pro to udělali málo. Příležitost, které se nám dostalo první republikou, jsme z velké části promarnili. Příležitost, která se nám otevřela po druhé válce, jsme zmarnili v rozsahu ještě větším. Budeme schopni alespoň ve dnech, které přicházejí, lépe rozpoznat „znamení časů“, porozumět dějinné výzvě a věcně i důstojně na ni odpovědět svými činy?

Nevidím jiné cesty než využít – nepochybně dočasného – znejistění a oslabení existujícího represivního aparátu k zakládání nových a nových drobných iniciativ všeho druhu a ve všech oborech a směrech. Je třeba všechno vyzkoušet, a to vždycky na vlastní odpovědnost a na vlastní riziko. Příliš jsme si zvykli přenechávat odpovědnost i riziko jiným. Je třeba využít každého, i sebemenšího volného prostoru k pokusům o něco nového. Domnívám se, že bychom neměli utrácet svou energii na protesty a útoky, kde to není nezbytně nutné. Naši potomci nebudou žít z našich protestů, ale z naší pozitivní, konstruktivní, vynalézavé práce. S jistými obavami pozoruji, jak zejména mnoho mladých lidí, kteří ještě pořádně ani nevědí, co vlastně chtějí, se v první řadě starají o prapor, k němuž by se připojili. Mám za to, že právě dnes je doba, která se nás bude ptát nikoliv po praporech, za nimiž chceme pochodovat, nýbrž spíš po erbech, v jejichž znameních chceme jednat a žít. Časem se možná ukáže, že některé erby mohou nebo dokonce musí být povýšeny na prapor. Ale začínat šitím praporů a teprve pak se ohlížet, co by se mohlo podnikat, by nebylo tím správným začátkem.

Je zapotřebí rozvíjet tu nejpestřejší a nejbohatší rozmanitost svobodných iniciativ malých i větších skupin a přitom trvat na jejich nezávislosti na oficiálních programech a podporách. Na velké projekty nemáme zatím ani dost sil, ani zkušeností, a zejména zatím neexistuje opravdu svobodné fórum, kde by se mohlo o společných velkých programech jednat a diskutovat. Čím víc bude iniciativních a nápaditých jednotlivců a malých skupinek s různorodými zájmy a cíli, tím víc se bude obnovovat svobodný život společnosti a vymaňovat se z byrokratického a mocenského sevření státního organismu, jehož kompetence se musí postupně omezit na věci obecně užitečné správy. A jen tak bude také otevřen prostor k tomu, aby od skutečných počátků zdravě vyrůstali vynikající mladí lidé, nepokřivovaní poměry, vybírající si sami své učitele a pak mnohonásobně odvádějící užitek celé společnosti.

[b] Jaroslav Šabata (17. 2. 1988)

Když se mne Václav Benda a Radim Palouš zeptali, o čem chci na politickém fóru Charty 77 mluvit, řekl jsem, že to ještě nevím; že ovšem vím, v jakém duchu budu mluvit (ostatně jsme předtím spolu hovořili), ale že jsem zcela soustředěn na otázku, zda se fórum vůbec bude konat – to že je pro mne ta pravá politická otázka v dané chvíli.

Tanulo mně přitom na mysli několik věcí: dveře vyražené při listopadové schůzce mluvčích Charty 77. Způsob, jímž se dal slyšet ministr vnitra: že by bylo hrubou chybou přehlížet nebo podceňovat existenci „živlů“, hlavně jejich snahu „proniknout do oficiálních struktur“, „získat si postavení legálně fungující politické opoziční síly“ (RP 30. 11. 1987). Způsob, jímž Jan Fojtík traktuje staré téma „pravice“: podcenit její aktuální nebezpečí by bylo „vážnou politickou lehkomyslností“. A ovšem i způsob, jímž tuto pozici stvrdil nový generální tajemník hned při svém zvolení: „Nemají opodstatnění jakékoli naděje na legalizaci politické opozice, která by nemohla být jiná než antisocialistická.“

V neděli 17. ledna se ukázalo, co tyto výroky obnášejí. Velká většina účastníků fóra proseděla v úřadovnách Bezpečnosti několik hodin, ne-li celý den. Někteří se možná domnívají, že to byl náš neúspěch. Myslím, že se mýlí. Svým krokem jsme manifestovali nejen politickou vůli chartistů, ale rovněž mnohých, přemnohých občanů dospět od jakési náhražkové demokratizace společnosti ke skutečné politické demokracii, k demokracii pro všechny, k demokracii, bez níž nelze překonat to, čemu se eufemisticky říká „brzdící mechanismus“. Je dobře známo, jaký obrovský ohlas mělo vystoupení Miloše Kopeckého na jaře loňského roku, jak širokou veřejnost elektrizoval jeden jediný televizní pořad (SONDY 13. 1. 1988) tím, že jí představil její (téměř) autentické smýšlení a mínění, jaký nečekaný úspěch měla manifestace ke Dni lidských práv na Staroměstském náměstí a nyní petice katolíků. Společnost naplněná hlubinnou nespokojeností se stavem věcí obecných se probouzí. Tendence k nezávislému občanskému projevu mocně zesílila. Dozrál čas pro nejširší demokratickou diskusi o všech všeobecných otázkách rozvoje společnosti.

Proto jsou nutná a potřebná fóra, která by rozvíjela a kultivovala politické myšlení, volné tribuny, které by pěstovaly kulturu ideově politických sporů, neformální shromáždění občanů nejrůznějšího smýšlení, která by pomohla společnosti zbavit se strachu z policejně byrokratické kurately.

17. ledna jsme tedy vykročili tímto směrem. Zahájili jsme kampaň za uznání práva svobodně se shromažďovat – učit se veřejně a tudíž odpovědně vyjadřovat ke všemu, co občany této země tíží. Vznikne z toho politická opozice? Možná. To se ukáže. Ale už dnes je jasné, že to nebude podnik „protispolečenský“ (slovo pánů důstojníků, kteří nás 17. ledna vyslýchali), nýbrž podnik, bez něhož se naše společnost nemůže obejít, který je životně potřebný, chceme-li se zbavit poddanského ducha vypěstovaného tuhou byrokratickou organizací společenského života.

Celá naše společnost je prostoupena nejrůznějšími obavami a nedůvěrou, skepsí a malověrností. „V osmašedesátém roce to začalo podobně,“ řekl jeden z účastníků televizního rozhovoru ve Žďárských strojírnách (v programu SONDY). Byl to muž mladý. Sotva tedy skutečný pamětník. Ale dodal příznačně: „Jenže tenkrát se to straně jaksi vymklo z rukou.“ Je zřejmé, že mladý muž má sice sympatie ke společenskému pohybu, k němuž se schyluje, ale že se bojí nevyhnutelné polarizace názorů – že se bojí, aby to, co může dobře (jako v osmašedesátém roce) začít, neskončilo opět špatně.

Jsou jeho obavy (a podobné obavy vůbec) oprávněné? Bylo by zpozdilé tvrdit, že nikoliv. Útok Rudého práva proti katolickým aktivistům na Slovensku je nejnovějším příkladem neschopnosti reagovat na podněty, které přicházejí ze společnosti, způsobem jen trochu přiměřeným. Bezduchá snaha dokázat, že hora aktuálních problémů, které se dotýkají celého našeho duchovního života, je výplodem pohrobků slovenského klerofašismu, je školským příkladem úniku před reaitou – úniku k politické demagogii. Tento únik vlastně ani nemůže být – únikovější…

Není to zdaleka jen problém československý. Zbigniew Brzezinski prohlásil už před rokem, že sovětské dominium se rozpadne během dvou let, půjdou-li věci tak, jak jdou (bylo to po návratu Andreje Sacharova do Moskvy). A začátkem tohoto měsíce prohlásil ve své londýnské přednášce, že krize komunistického systému vstupuje do kritické fáze, že snad v pěti zemích sovětského bloku dozrály podmínky pro revoluční výbuch…

Brzezinského příliš chladnokrevná analýza je založena na poněkud schematickém využití starého poznatku: politická liberalizace ve spojitosti s růstem hospodářských obtíží představuje spolehlivý recept na revoluci. A revoluce, revoluční výbuchy, spontánní výbuchy lidového hněvu budou – jak Brzezinski soudí – koncem perestrojky.

Brzezinského prognóza zrcadlí zjevnou nevíru v možnost demokratické obnovy zemí reálného socialismu. Její perspektiva je proto zatížena vážným neduhem: je to perspektiva „bez perspektivy“ – perspektiva velké společenské katastrofy bez jasné představy o tom, co se zrodí z očistného procesu společenských změn.

Tím nechci říci, že není dobré nahlédnout na „katastrofické dno“ krize, kterou prožíváme. Uvidíme tam v mnohonásobně komplikovanějším a rozměrnějším vydání to, co se odehrálo v Maďarsku roku 1956, v Československu roku 1968, v Polsku roku 1981. Uvidíme obraz rozporných procesů, v nichž se nesetkaly a nesplynuly, nýbrž míjely a navzájem paralyzovaly snahy o změnu vycházející z nitra komunistických stran („shora“) a z lůna společnosti, která je prostoupena hlubokou nedůvěrou ve schopnost „obnovy (reformy) komunismu“. A můžeme si ovšem spočítat, co by obnášelo ztroskotání přestavby v Sovětském svazu i jinde. Možností je povícero: od zběsile byrokratické kontrarevoluce až po docela slušný odvar „gorbačovštiny“, která se však nebude chtít znát ani k tomu, co Gorbačov napsal ještě v létě minulého roku ve své knize o novém myšlení.

„Katastrofická“ perspektiva nám tak připomíná mravní a občanskou povinnost uvažovat v perspektivě naděje – v perspektivě solidární součinnosti všech, kdož se chtějí zasazovat o to, aby radikální společenská změna neztroskotala, ale byla dovedena do konce až k vítězství „protibyrokratické“ demokracie neboli, jak už bylo řečeno, demokracie pro všechny.

Stojíme tedy před výzvou zformovat společenství pro tuto demokracii – pro rozvinutou, úplnou a zralou politickou demokracii: pro demokracii, která předpokládá, že občané se mohou svobodně shromažďovat, svobodně vyjadřovat své názory, svobodně se přít, svobodně se sjednocovat.

17. leden 1988 naznačil cestu, metodu, praktické řešení úkolů, které jsou s odpovědí na tuto výzvu spjaty. Jak pravil jeden můj dobrý kamarád: chartisté, kteří se nebojí politiky, by měli vyvolat v život „hnutí 17. ledna“ – hnutí, jež by vynalézavě a v celonárodním měřítku prosazovalo nezadatelné právo občanů svobodně se shromažďovat a z práva deklarovaného zákonem by tak učinilo právo reálné. Možná, že se časem ukáže, že 17. ledna 1988 se takovéto hnutí skutečně zrodilo. Není podstatné s jakou šifrou či symbolem bude spojováno. Důležité je, aby byl tento významný krok k proměně reálného socialismu v reálnou demokracii učiněn.

Neboť víme (a měli by to vědět i prozíravější představitelé „strany-a-vlády“), že pouhopouhé uvolňování tuhé byrokraticko-centralistické organizace společnosti nejenže nemůže vést k demokracii a samosprávě, ale je spolehlivým receptem na porážku všestranné přestavby společnosti. Jinými slovy: cesta k vítězství nevede přes liberalizaci byrokratického systému, nýbrž přes jeho demokratické překonání.

Někteří chartisté si mohou klást otázku, je-li tento cíl legitimním cílem Charty 77. Za svou osobu o tom nepochybuji. Jsem navíc přesvědčen, že váhání a nerozhodnost v této věci je zradou původnosti Charty 77.

Ale nechci být příkrý. A už vůbec nechci vyvolávat planý spor. Důležité je, abychom se shodli na tom, že hnutí či společenství „pro demokracii“, které bude krystalizovat v zápase o právo svobodně se shromažďovat, musí být hnutí mírové – že musí usilovat o demokratickou proměnu společenských vztahů humánními metodami; že tradičnímu národnímu pojmu humanitní demokracie tak vtiskneme živý obsah a nový lesk.

[c] Václav Benda (24. 2. 1988)

Perspektivy politického vývoje v Československu a možná role Charty 77

Začnu stručným konstatováním současné situace. Údajný pokrok posledních dvou let, tak halasně vyhlašovaný a spjatý s tolika nadějemi, se ve všech rozhodujících oblastech omezil na pouhé slovní proklamace bez praktického účinku. V oblasti politiky v zúženém slova smyslu, tj. metod vládnutí a osob vládců, došlo toliko k nevýznamným kosmetickým úpravám a přesunům, jejichž smysl je navíc sporný – např. lidový instinkt je v politických anekdotách interpretuje jednoznačně negativně („Za Husáka byl aspoň sníh“). Pokud jde o lidská a občanská práva a svobody, nepřibyla ani jediná nová záruka a potlačovatelská praxe neztratila na intenzitě, byť se poněkud pozměnily její formy (a v oblasti náboženských práv a svobod se dokonce spíše zhoršila). Ekonomická reforma se laikovi jeví jako monstrum, jehož hlavním cílem je zabránit jakémukoli oživení čehokoli – a odborníci ve svých učených výkladech tento dojem v podstatě potvrzují. V ekologické sféře platí podivná přímá úměra: čím více se přizná, že přírodní prostředí je ke škodě člověka ničeno a že se rychle zhoršuje, tím dále do třetího tisíciletí se odkládá případná náprava. V oblasti oficiální kultury a kulturní politiky byly jakékoli změny předem důrazně vyloučeny. A konečně ve sféře „glasnosti“, veřejné informovanosti, která je nejháklivější, protože spadá vjedno se slovem a nepřipouští proto striktní oddělení verbálního a skutečného, došlo ke značným změnám, jejichž dopad však je podle mého názoru sporný až negativní: systematické lhaní (které pouhou záměnou znamínek každému umožňovalo dospět k poměrně spolehlivým, byť neúplným pravdám) a potlačování jakékoli kritiky (které skýtalo volné pole spontánní, poměrně přesně zacílené všeobecné nespokojenosti) byly nahrazeny produkcí polopravd a pseudokritiky, které sice nejsou schopny přispět k nápravě čehokoli, zato však velmi účinně rozšiřují všeobecnou nejistotu a dezorientaci. Nicméně pro spravedlnost a úplnost je nutno konstatovat alespoň dva kladné rysy současného vývoje. Zdá se, že všeobecné tendenci k pouhé verbalizaci podléhají i represivní složky mocenského aparátu: útoky v Rudém právu, které by v padesátých letech představovaly pro postižené provaz nebo doživotí a ještě v sedmdesátých letech mnoho roků kriminálu, procházejí téměř bez povšimnutí a s toliko „mírnými“ následky (dlužno ovšem poznamenat, že ani ony „mírné“ následky nebývají nevinné; že i dnes lidé putují do vězení za své přesvědčení a zvláště že si dodnes političtí vězňové odpykávají bez jakéhokoli pardonu mnohaleté tresty vězení za činy, které by se nyní v nejhorším případě řešily napomenutím nebo pokutou). S tím úzce souvisí (paradoxní?) skutečnost, že stagnace reálií je provázena rychle probíhajícími změnami v psychologické atmosféře, že se zdola a spontánně hroutí bariéra strachu, po desetiletí uplácávaná totalitním režimem: viz řadu iniciativ, byť jakkoli sporných, viz statisíce podpisů pod velmi bojovnou katolickou peticí (ještě nedávno jsme pokládali za úspěch, když daleko „nevinnější“ výzvy podpořily desetitisíce křesťanů).

Osobně jsem krajně skeptický jak co do záměrů, tak co do skutečných možností pana Gorbačova – o to skeptičtější pak co do našich současných vládců. Rozcházím se v tomto bodě s mnoha svými přáteli a kolegy z Charty 77: většinou jde o exkomunisty, ale optimisty jsou i lidé, na něž nepadá ani stín podezření ze socialistické orientace. Pokládám tuto diferenci za věc subjektivních sklonů a náhledů, která v posledku nemá velkou důležitost. Je zde však teze o „vedoucí úloze strany“, která je objektivně vykazatelná a konkrétně stanoví limity každé reformy. Vždyť komunistická strana není politickou stranou v klasickém slova smyslu, ale paramilitární organizací, zaměřenou k jedinému účelu: uchopit [moc] a udržet si ji. Vzdát se tohoto záměru a této vůle znamená zlikvidovat stranu jako stranu a nemá to nic společného s reformou. Nagy v Maďarsku 1956 se o to (možná!) pokusil a komunistickým právem skončil na popravišti. Dubček rozhodně ne a v tomto ohledu měl pravdu vůči Brežněvovi: akční program KSČ z jara 1968 je absurdním hledáním kvadratury kruhu, totiž lidské tváře socialismu pod dogmatem vedoucí úlohy strany. Dubček to možná mínil poctivěji než Jaruzelski, nicméně dopadl hůře než on. Jako politik neuspěl, svých vyhlašovaných ideálů a možnosti mučednictví se vzdal v Moskevských protokolech, své stoupence obětoval svým podpisem pod mimořádnými zákony z roku 1969 a v současné době veřejně vyhlásil, že mu jde o navrácení jeho komunistické cti a že koncentrační tábory, na jejichž projektování se v roce 1968 podílel, nebyly určeny pro stalinistickou a prosovětskou pátou kolonu, nýbrž pro „kontrarevoluční živly“, rozuměj pro kohokoli, kdo si dovoluje smýšlet demokraticky a nevyznávat božství komunistické strany.

Z praktického hlediska je zajisté významným pokrokem, že za svůj názor nebudu oběšen, nýbrž jen vyhozen z práce. Z politického hlediska je to však sporná výhoda: sebehorší režim dává jistě přednost loajalitě občanů a k teroru se uchýlí jen tam, kde tuto loajalitu nedokáže získat. Dokud bude platit postulát, že Strana se nehodlá o svou moc s nikým dělit či se jí dokonce v případě svobodného rozhodnutí občanů vzdát, dotud budou všechny liberalizační, demokratizační a podobné kroky (které lze očekávat, byť vyloučen není ani prudký obrat k horšímu) jen milostivými dary samovládce, které lze odvolat v případě jakéhokoli „zneužití“, tj. jakéhokoli zpochybnění absolutních prerogativ jeho samovlády. V tomto smyslu hovořím o současném režimu jako o nereformovatelném. Je ovšem „nereformovatelný“ ještě v jiném smyslu: úspěšná reforma (čímž se dnes rozumí především zefektivnění všech sfér státního, hospodářského a společenského života) není myslitelná bez skutečné aktivity a iniciativy ovládaných – právě aktivita a iniciativa však patří k těm několika málo věcem, které nelze vynutit „po zlém“; po nečetných špatných zkušenostech lze jen stěží očekávat, že by je naše národy ještě jednou poskytly „po dobrém“ bez takových záruk, které se pro moc jeví jako nepřijatelné.

Nyní k možné politické roli Charty 77, která mi kupodivu téměř dokonale splývá s nejefektivnější antitotalitární taktikou a strategií, jakou si v dané chvíli dokážu představit. Žijeme v totalitním státě, který se však ani ve svých „nejlepších“ dobách nedokázal stát státem totálním a který si navíc čím dál přesněji uvědomuje (a jen z tohoto aspektu je podle mého názoru rozumné hovořit o „post-totalitě“), že sice dokáže prosadit svůj totální nárok prakticky v kterékoli oblasti života společnosti i individua, že však technicky nemůže zvládnout všechny tyto oblasti a zajistit v nich alespoň jakýs takýs provoz. Tím se pro Chartu 77 otevírají relativně obrovské taktické možnosti. Obsazovat každý prostor, který státní moc vyklidí nebo ve kterém jen poněkud pohasne její bdělost. Odkrývat prostory nové, neboť život je vždy bohatší než sebedůkladnější evidence. Je to svého druhu dialog s mocí, byť poněkud jiný, než jaký si někteří z nás představovali před jedenácti lety: řekněme dialog s rákoskou. Jenže rákoska nemůže být všude a i na její šlehy si lze zvyknout nebo alespoň ustoupit o menší kus, než nám velí. Nepodceňujme moc: pokud se rozhodne, dokáže likvidovat nebo pervertovat prakticky cokoli. Ne však všechno! Pokračujme v obkličování totality realitou. Neboť totalita potřebuje ke svému plnému uplatnění prázdnotu, nicotno. Narazí-li v kterémkoli směru na hutnou realitu, může být nakonec přinucena i k tomu, že začne váhat, kličkovat, vést skutečný (byť neupřímný) dialog. (Před deseti lety jsem načrtl tuto koncepci v tezích o paralelní polis – neúplně a v mnohém ohledu naivně. Pro jistotu znovu opakuji, že se Charta nemůže a nesmí stát opozicí, politickou stranou, náboženským hnutím či nezávislým spolkem holubářů – a to dokonce ani v případě, kdyby s tím všichni signatáři náhodou souhlasili. Zato však může být iniciátorem jakéhokoli nezávislého pohybu a musí mu poskytovat záštitu před zlovůlí moci.) Nicméně se obávám (viz např. polské zkušenosti), že totalitní moc si i v takovém vynuceném dialogu ponechává zadní vrátka a že je posléze schopna čelit hrozbě sebekompaktnější „paralelní polis“ fakticitou tanků a samopalů, kterými výlučně disponuje (byť je jasné, že tyto prostředky hrozbu neodstraňují, jen ji oddalují!). Proto přičítám budování paralelní polis toliko taktický význam.

Má představa o dlouhodobé politické strategii vychází ze dvou zjištění:

Za prvé jsou československé vnitřní poměry nyní do té míry závislé na konstelaci globálních nebo přinejmenším evropských sil, že prostě neexistuje žádná strategie, která by vedla k podstatnějšímu úspěchu, dokud trvá nepříznivá konstelace vnějších sil. V nedávné minulosti se nám nejméně třikrát (1938, 1948, 1968 – historikové mohou tato data různě posunovat, to však nic nemění na podstatě problému) naskytla příležitost aktivně zasáhnout do svých vlastních osudů a vzít své věci do svých rukou. Všechny tyto šance byly beznadějně promeškány a prohrány. Tvrdím, že to ani v jednom případě nezpůsobil národ nějakým nedostatkem nadšení, či odhodlání či vůle k obětem, ale že vždy šlo o katastrofální selhání politické reprezentace. Historie nás učí, že se dříve či později nevyhnutelně naskytne podobná šance (ale že jich zase nebude až tak mnoho, abychom si mohli dovolit jimi marnotratně hýřit). Každá rozumná strategie proto musí být orientována na to, abychom se při nejbližší takové příležitosti vyvarovali chyb minulosti.

Za druhé se zdá být empiricky ověřeno, že destrukci totalitní moci nelze uskutečnit programově, že tato moc je i ve svých nejtěžších krizích natolik mocná, aby dokázala v zárodku zmařit přímé pokusy o odpor, ať již otevřené nebo zakonspirované. Bývají to víceméně nahodilé příčiny a krajně nepředvídatelné události, které spouštějí lavinu, schopnou otřást samými základy totality. Taková lavina je opravdu podobna přírodnímu živlu: je slepá, může natropit mnoho zla a nakonec se zcela minout úspěchem. Je však v posledku jen souhrnem lidských vůlí a myslí: ač nemůže být záměrně spuštěna, může být již v prvopočátcích usměrňována (a sama takové usměrnění a pevné orientační body hledá) a posléze přeměněna z pouhého výbuchu nespokojenosti v cílevědomý a účinný akt.

Domnívám se, že právě Charta 77 má mimořádně příznivé předpoklady pro to, aby podstatnou měrou ovlivnila řešení obou právě zmíněných problémů. Za žádnou cenu by se neměla politizovat, tj. stávat se opozicí s vyhraněným politickým programem: ztratila by tím svou nejvlastnější identitu, a pokud by se sama nerozpadla ve vnitřním sváru, byla by nepochybně mocí razantně potlačena. Naopak, pokud si uchová svou morální autoritu, své neúchylné a netaktizující bdění nad jistými základními pravdami (zkratkovitě označovanými za „lidská práva“), přijatými neměnným konsenzem jinak politicky velmi různě smýšlejících signatářů, potud je schopna být špatným svědomím současného vedení, ovlivnit každou politickou reprezentaci, které o něco skutečně půjde, popřípadě přispět ke vzniku reprezentace paralelní a alternativní (ani s tou se však Charta nemůže a nesmí identifikovat); potud také může vážně zasáhnout do běhu oné laviny (z různých důvodů mám výhrady proti termínu revoluce), o níž jsem mluvil výše.

Skončil bych tím, že Charta 77 je dnes – i v čistě politickém smyslu – záležitostí významnější, než si většina z nás (vždyť jsme začínali tak nevinně, humanismem a individuálním osvobodivým gestem uprostřed všeobecného marasmu) připouští. Budeme se muset naučit žít s tímto faktem: ne pro hýčkání své pýchy, ale pro zvýšenou odpovědnost, kterou s sebou přináší.

V tomto náčrtu jsem se snažil zachytit to, co jsem měl v úmyslu přednést jako jeden ze vstupních referátů na fóru Charty 77, rozehnaném StB. Přiměřeně účelu jde o teze polemické, jejichž definitivní podoba měla být ustálena až v průběhu diskuse. Případné oponenty prosím, aby polemizovali s tím, co je na mých tvrzeních nepřijatelné, ne s tím, co je nedostatečně vyargumentováno: vzhledem k šíři tématu a povolenému rozsahu příspěvku jsem totiž téměř nic nemohl probrat natolik přesně, abych uspokojil sám sebe, neřkuli pány oponenty.

[d] Dodatečný rozhovor s Ladislavem Hejdánkem

V příspěvku L. Hejdánka ke korespondenčnímu fóru Charty 77 o politice není pojednáno o tom, jakou roli může či nemůže sehrát Charta 77 v případných politických či společenských změnách, zvláště v současné situaci a předpokládaném dalším vývoji. Protože Václav Benda a Jaroslav Šabata o tomto problému pojednali, požádali jsme Ladislava Hejdánka, aby svou stať doplnil ve formě rozhovoru.

---

[Otázka:] Co soudíš o tom, jak by mohla či nemohla Charta vstoupit na politickou scénu, jak by mohla tuto scénu ovlivnit, ať už přímo nebo nepřímo?

Já jsem zcela vědomě ten bod pominul, protože jsem nechtěl znovu o tom vyvolávat diskusi. Ale mé stanovisko je jasné i odjinud. Charta není politickou organizací, její cíle jsou, jak jsem kdysi říkal, nekonečné, to znamená nejsou vázány na žádnou politickou situaci a tedy ani na žádnou změnu politické situace. Úkol Charty zůstává týž za všech okolností, tj. i v nejdemokratičtější společnosti by měla Charta stále co dělat. Na druhé straně, protože to není politické společenství, nemůže působit ke změně politického stavu, politického systému žádnými prostředky, protože žádnými prostředky nevládne. Nesmí vládnout, protože politickými prostředky je možno vládnout pouze v rámci určitého programu, politického programu, a ten Charta nemá. Charta má jen dva základní body a ty na politický program nestačí. To ovšem neznamená, že ten, kdo podepsal základní prohlášení, že se na toto může odvolávat a zůstat nečinný, zůstat mimo politické dění nebo neúčastnit se tlaků směrem k nějaké změně v pozitivním smyslu. Naopak, tím, že podepsal Chartu, tím se každý zavazuje, že v rámci svých možností, podle všech svých sil, udělá něco pro to, aby skutečně lidská práva zachovávána byla a aby se to dělo v rámci zákonnosti.

[Otázka:] Pokud jde tedy o ryze politické působení jednotlivých signatářů Charty 77, tvoje představa je, že by měli působit v iniciativách jiných, než je Charta 77.

Ano, jistě. Protože samozřejmě sám nikdo politicky nemůže dobře působit, má-li to být účinné, musí se spojovat s dalšími. Toto spojení se však musí provádět mimo Chartu, protože Charta žádné takové spojení na základě jednotlivého programu nebo pod jednotlivými prapory nepřipouští, v ní se musí zachovávat v zásadě shoda názorů, může se působit jenom v rámci toho, na čem se všichni signatáři shodli svým podpisem. Což znamená nutnost zakládání nových iniciativ, a tam ovšem není možno se odvolávat na Chartu. Mně se to zdá i morálně pochybné, když někdo politicky působí, aby se přitom kryl nějakým morálním štítem, již vybudovaným.

[Otázka:] Nepřipouštíš, že v trochu změněné, příznivější politické situaci, liberálnější politické situaci, by důsledek působení Charty jako celku ve smyslu obhajoby lidských práv mohl být političtější, mohl by společnost poněkud posouvat kupředu ve směru demokratizace a tím tedy v politickém smyslu, tedy aniž by to Charta měla ve svém programu?

To určitě, a také jsem to už vyjádřil. Po mém soudu bude mít právě v budoucnu Charta mnohem závažnější význam, protože ti, co Chartu podepsali, budou ve společnosti představovat jakousi bázi, vůči níž se bude muset vymezovat každý politický směr, každá politická síla, ev. strana apod. Před každým, kdo v této zemi bude chtít politicky pracovat, bude se klást na prvním místě otázka, zda je pro lidská práva nebo proti nim a zda je pro zákonnost nebo proti ní. Zda chce dělat revoluce nezákonné, nebo zda chce dělat pozvolný pokrok. To je zásada, jíž se bude měřit každá iniciativa. Přitom politický význam – politický význam ve smyslu ideového působení v rámci polis – tedy takový politický význam Charty poroste, pokud nezklamou chartisté. Po mém soudu je tu velké nebezpečí v tomto smyslu, a to dvojí: Za prvé, že v rámci Charty se najednou odloupnou někteří signatáři, bývalí komunisté, kteří řeknou, že to byla jenom taktika (jak to ostatně někteří říkali už od začátku) a že nyní v nových podmínkách, kdy se jim otevře možnost vstoupit opět do politického života, tak zase budou v duchu dosavadního marxismu, jak mu rozuměli, pro diktaturu jedné strany a nikoliv pro demokracii. V tom momentě ovšem poruší svůj závazek daný podpisem pod Chartou a pak myslím (říká L. H. žertem), že by se měla vytvořit nějaká komise, která bude vylučovat. Za druhé je tu nebezpečí, že v rámci Charty existují také lidé značně konzervativního zaměření a ti by potom podobně mohli říci, kdyby se situace změnila jiným způsobem, že se už necítí vázáni, že to platilo pro situaci těžké oprese, ale nyní, když mají moc sami v rukou nebo mají možnost se na ní podílet, takže budou vylučovat třeba zase komunisty. Toto vše jsou reálné politické perspektivy, v nichž se ukazuje váha Charty jako eminentní.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 11, č. 4 (1988), s. 7–15, 19–20.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Měsíc	2
Rok	1988
Zpracovaný	false
OCR	false