P11

Mluvčí Charty 77

Biogramy mluvčích Charty 77

zpracoval Josef Tomeš

Battěk Rudolf, *2. 11. 1924 Bratislava, sociolog, politolog a politik. 1948–52 vystudoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze. 1951–61 pracoval jako ekonom místního hospodářství, 1961–65 jako údržbář; 1965–69 pracovník Sociologického ústavu ČSAV v Praze. 1968 spoluzakladatel a poté místopředseda Klubu angažovaných nestraníků; 1968–69 poslanec České národní rady. Na jaře a v létě 1969 aktivně vystupoval proti normalizačnímu politickému kurzu, opakovaně se obrátil na poslance ČNR s otevřeným dopisem, žádajícím rozpravu o politické situaci v zemi a podepsal prohlášení Deset bodů. 25. 9. 1969 zbaven imunity a zatčen, 26. 11. 1969 zbaven poslaneckého mandátu; 1969–70 vězněn. Před volbami 1971 organizoval protestní letákovou akci, za což 1971–74 znovu vězněn. 1. 1. 1977 signatář, 1. 2.–14. 6. 1980 mluvčí Charty 77; od 24. 4. 1978 zákládající člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. 1978 zakladatel skupiny nezávislých socialistů, hlásících se k Socialistické internacionále; od 1983 čestný člen ústředního výkonného výboru exilové Československé sociální demokracie. Od června 1980 do října 1985 znovu vězněn. 1988 spoluzakladatel Hnutí za občanskou svobodu. V listopadu 1989 stál u vzniku Občanského fóra a patřil k aktérům následujícího převratu. V lednu–březnu 1990 místopředseda přípravného výboru Československé sociální demokracie, na obnovovacím sjezdu ČSSD v březnu 1990 kandidoval neúspěšně na funkci předsedy strany; poté zaujal opoziční postoj k Horákovu stranickému vedení. Před volbami 1990 zorganizoval Klub sociálních demokratů Občanského fóra, za který kandidoval a byl zvolen do Federálního shromáždění; v důsledku toho vyloučen v červnu 1990 z ČSSD. Od ledna 1990 do června 1992 poslanec, od června 1990 do června 1992 předseda Sněmovny lidu Federálního shromáždění. 1991–98 předseda Asociace sociálních demokratů, 1992 spoluzakladatel a vedoucí představitel politického hnutí Demokraté 92 za společný stát. 1994–99 předseda Evropského hnutí. Vedle politické publicistiky a odborných prací z průmyslové sociologie vydal soubory filozofických a politologických úvah (Eseje z ostrova, Kolín nad Rýnem 1982; Strach z nekonečna, samizdat 1986; Dámy a pánové! Sbírka aforismů, sentencí a maxim, 1992), knihu Jako Červenej karkulák: dopisy z vězení, 2002, a sbírku básní (Kámen ke kameni, slovo ke slovu, 2001).

Benda Václav, 8. 8. 1946 Praha – 2. 6. 1999 tamtéž, matematik, filozof, politický publicista a politik. 1964–69 vystudoval filozofii a bohemistiku na Filozofické fakultě, 1970–75 teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 1967–69 aktivista opozičního studentského hnutí, 1968 předseda Akademické rady studentů, spoluzakladatel klubů katolické mládeže. 1975–77 programátor ve Výzkumném ústavu železničním, poté topič. 1. 2. 1977 signatář, 8. 2.–29. 5. 1979 a 7. 1. 1984–6. 1. 1985 mluvčí Charty 77; od 24. 4. 1979 zakládající člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Čelný představitel katolického směru v českém disentu. 29. 5. 1979 zatčen a plné čtyři roky vězněn. 1983–89 vydavatel a redaktor samizdatového časopisu Paraf; 1988 spoluzakladatel Hnutí za občanskou svobodu, v jehož rámci vytvořil Křesťanskodemokratický klub. Na činnosti disentu se významně podílela i jeho manželka, matematička Kamila Bendová (* 1946). Od prosince 1989 do prosince 1993 předseda, poté do 1996 místopředseda Křesťanskodemokratické strany, po jejím sloučení s Občanskou demokratickou stranou člen výkonné rady ODS. Od 21. 12. 1989 do 31. 12. 1992 poslanec, od června do prosince 1992 předseda Sněmovny lidu Federálního shromáždění; od 1996 senátor Parlamentu České republiky; 1994–97 člen pražského městského zastupitelstva. 1994–1998 ředitel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. 1966–77 publikoval různé matematické a literárněvědné studie a stati, poté v samizdatu filozofické, teologické a politické texty, ale též beletrii (próza Černá dívka, 1978; soubor pohádek O strašném boji s obludou, 1979).

Devátý Stanislav, *8. 6. 1952 Zlín, politik, právník. Vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou ve Zlíně. Pracoval v různých dělnických profesích; v důsledku kritiky vedení podniku a posléze z politických důvodů střídal zaměstnání. Od konce 70. let byl činný v disentu; 20. 5. 1985 signatář, 2. 1. 1988–2. 1. 1989 mluvčí Charty 77; od 1986 člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. 1987 spoluzakladatel nezávislé iniciativy Společnost přátel USA. 1988–89 přední iniciátor pouličních demonstrací v Praze. Během roku 1989 opakovaně zatčen a vzat do vazby, avšak hladovkou vždy dosáhl svého propuštění. 29. 8. 1989 odsouzen k dvaceti měsícům nepodmíněně; odvolal se, ale k odvolacímu soudu se nedostavil, uchýlil se do ilegality a od října do prosince se ukrýval v Polsku, odkud se vrátil až po listopadovém převratu 1989 (10. 12. 1989). Od prosince 1989 působil v Občanském fóru ve Zlíně a v Koordinačním centru Občanského fóra v Praze. Od června 1990 do prosince 1992 poslanec Sněmovny národů nejprve za Občanské fórum, od 1991 za Občanskou demokratickou stranu; člen parlamentní komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Od prosince 1992 do listopadu 1996 prozatímní ředitel Bezpečnostní informační služby ČR. 1995 absolvoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a od 1997 se věnuje advokacii.

Dienstbier Jiří, *20. 4. 1937 Kladno, novinář, politik a diplomat. 1955–60 vystudoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 1958–69 zahraničně politický redaktor a komentátor Čs. rozhlasu; 1964–67 zahraniční zpravodaj na Dálném východě, 1968 –69 v USA. 1958–70 člen KSČ. V 60. letech a v pražském jaru 1968 aktivní účastník demokratizačního procesu v Československu a jeden z protagonistů protiokupačního vysílání pražského rozhlasu v srpnu 1968. Na počátku normalizace vyloučen z KSČ, propuštěn z rozhlasu a postižen publikačním zákazem; pracoval pak jako dokumentátor projektového ústavu, později jako topič. V 70. a 80. letech čelný představitel čs. disentu; 1. 1. 1977 signatář, 8. 2.–29. 5. 1979 a 6. 1. 1985–7. 1. 1986 mluvčí Charty 77, 24. 4. 1978 spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných; spolupracovník a redaktor samizdatových periodik. Od 29. 5. 1979 do 28. 5. 1982 vězněn. 1988–89 aktivista Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislého mírového sdružení a dalších opozičních iniciativ, předseda redakční rady samizdatových Lidových novin. V listopadu 1989 spoluzakladatel a krátce tiskový mluvčí Občanského fóra. Od 10. 12. 1989 do 2. 7. 1992 ministr zahraničních věcí, od 9. 4. 1990 do 2. 7. 1992 místopředseda vlády ČSFR; 1990–92 poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Významně se podílel na tvorbě a realizaci polistopadové čs. zahraniční politiky. 1991–93 předseda rady Občanského hnutí, 1993–95 předseda liberální strany Svobodní demokraté, 1995–96 spolupředseda Svobodných demokratů – Liberální strany národně sociální. Od 1998 český velvyslanec se zvláštním posláním. Vedle rozsáhlé žurnalistické produkce v domácím i zahraničním tisku publikoval reportážní knihu o vojenském převratu v Indonésii v září 1965 Noc nastala ve tři ráno (1967), esej o perspektivách politického uspořádání Evropy Snění o Evropě (samizdat 1986, knižně 1990) a dokumentární svědectví o rozhlasovém vysílání v srpnu 1968 Rozhlas proti tankům (spolu s Karlem Lánským; samizdat 1988, knižně 1990). V knize Od snění k realitě (1999) popsal své zkušenosti ministra zahraničí s obnovou československé zahraniční politiky po listopadu 1989 a v knize Daň z krve (2002) situaci na Balkáně, jak ji poznal jako zvláštní zpravodaj Komise lidských práv OSN v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Federální republice Jugoslávii v letech 1998–2001.

Hájek Jiří, 6. 6. 1913 Krhanice u Benešova − 22. 10. 1993 Praha, právník, historik, diplomat a politik. 1932–36 vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze a 1937–39 pracoval jako úředník okresního finančního ředitelství v Praze. Od studentských let činný v sociálně demokratické straně; 1939–45 vězněn v nacistických žalářích. 1945–48 představitel levicové sociálně demokratické inteligence, orientované na spolupráci s komunisty; 1946–48 ústřední tajemník Dělnické akademie. 1948 se aktivně podílel na sloučení Československé sociální demokracie s KSČ; 1948−69 člen ústředního výboru KSČ. 1949–53 profesor Vysoké školy poltických a hospodářských věd, od 1954 Univerzity Karlovy v Praze. 1955−58 československý velvyslanec ve Velké Británii, 1958–62 náměstek ministra zahraničních věcí, 1962−65 stálý zástupce ČSSR u Organizace spojených národů. 1965–67 ministr školství a kultury, 1967–68 ministr školství, od dubna do září 1968 ministr zahraničních věcí. V srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské okupaci Československa; záhy poté byl odvolán a 1970 vyloučen z KSČ. 1968–72 vědecký pracovník ČSAV, od 1973 v důchodu. V 70. a 80. letech patřil k čelným představitelům opozice proti normalizačnímu režimu; 1. 1. 1977 signatář, 1. 1. 1977–6. 4. 1978 a 5. 6. 1979–1. 1. 1980 mluvčí Charty 77, spoluautor a redaktor řady jejích dokumentů; od 1988 předseda Československého helsinského výboru. 1988–89 se podílel na založení Společnosti pro studium demokratického socialismu a klubu Obroda. V listopadu 1989 spoluzakladatel Občanského fóra; 1990–92 poradce předsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka. Autor syntézy dějin socialistického hnutí v meziválečném období Mezi včerejškem a zítřkem (1947) a několika dalších prací z novodobých českých a světových dějin; posmrtně vydány jeho Paměti (1997).

Hájek Miloš, *12. 5. 1921 Dětenice u Jičína, historik, publicista, politický činitel. 1940 maturoval na gymnáziu v Kralupech a poté učil němčinu na učňovské škole v Praze. 1941 se zapojil do komunistického odboje a navázal kontakty s levicovou sionistickou ilegální organizací Hašomer hacair, pro jejíž členy obstarával falešné dokumenty. V srpnu 1944 zatčen gestapem; 21. 3. 1945 odsouzen v Praze k trestu smrti, 5. 5. 1945 osvobozen z cely smrti pankrácké věznice. 1946−48 pracovník aparátu KSČ, od 1948 činný především na úseku stranické osvěty a historie strany. 1953−64 docent Vysoké stranické školy při ústředním výboru KSČ, 1964−68 vedoucí vědecký pracovník Historického ústavu ČSAV, 1968–69 ředitel Ústavu dějin socialismu. 1968–69 aktivní účastník demokratizačního procesu, v srpnu 1968 delegát „vysočanského“ sjezdu KSČ. 1970 vyloučen z KSČ a v následujících letech se podílel na činnosti opozičních politických struktur. 1. 1. 1977 signatář, 2. 1. 1988–2. 1. 1989 mluvčí Charty 77. 1989–90 předseda klubu Obroda; od 1991 člen a funkcionář ČSSD, kde se uplatnil zejména při řešení programových, teoretických a historických otázek. Ve své vědecké práci se zaměřuje na dějiny mezinárodního socialistického a komunistického hnutí (Jednotná fronta. K politické orientaci Komunistické internacionály v letech 1921–35, 1969; Vznik Třetí internacionály, společně s Hanou Mejdrovou, samizdat 1976, knižně 2000) a na novodobé české politické a sociální dějiny (Od Mnichova k 15. březnu, 1959). – 1996 mu byl v Izraeli udělen čestný titul „Spravedlivý mezi národy“.

Havel Václav, * 5. 10. 1936 Praha, dramatik, spisovatel a esejista, politik a státník. Pochází z přední pražské podnikatelsko-intelektuálské rodiny. Vzhledem ke svému původu nemohl v 50. letech řádně studovat; 1951–55 pracoval jako chemický laborant a při zaměstnání vystudoval večerní gymnázium, kde 1954 maturoval; 1955–57 studoval ekonomickou fakultu ČVUT. 1957–59 absolvoval základní vojenskou službu. 1959–61 jevištní technik v pražském Divadle ABC, 1961–68 asistent režie a dramaturg Divadla Na zábradlí; 1962–66 vystudoval dramaturgii na pražské DAMU. V polovině 50. let se začal věnovat literární činnosti a publikoval v soudobých literárních časopisech. Po básnických počátcích, ovlivněných poetikou Skupiny 42, a pokusech s experimentální poezií (sbírka typogramů Antikódy, 1964) zakotvil především v oblasti dramatické tvorby. V 60. letech vzbudil pozornost svými absurdními dramaty Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění(1968), jež na zmechanizovaných postavách reflektovala absurditu mezilidských vztahů v moderní společnosti a vyprázdněnost oficiálního jazyka a která byla přes svou širší platnost dobovým publikem vnímána především jako kritika aktuálně politických poměrů. Ve druhé polovině 60. let se aktivně účastnil tehdejšího kulturního a politického dění: 1967 vystoupil s kritickým projevem na IV. sjezdu československých spisovatelů; 1968–69 stál v čele Klubu nezávislých spisovatelů a vyslovoval se pro zásadní změnu československého politického systému směrem k pluralitní demokracii. V srpnu 1969 byl hlavním autorem manifestu Deset bodů, protestujícího proti postupující normalizaci. V následujících letech, kdy mohl publikovat pouze v samizdatu nebo v zahraničí, se dále věnoval dramatické tvorbě zrcadlící dobovou realitu (dramata Spiklenci, 1971; Žebrácká opera, 1972; Audience, 1975; Vernisáž, 1975; Horský hotel, 1976; Protest, 1978; Largo desolato, 1984; Pokoušení, 1985, a Asanace, 1987) a politické esejistice, kriticky analyzující poměry v normalizačním Československu (Moc bezmocných, 1978). Současně patřil k vůdčím osobnostem protirežimní opozice a posléze se stal uznávanou hlavou československého disentu. V konfrontaci s komunistickým režimem rozvíjel koncepci tzv. nepolitické politiky, zdůrazňující morální principy a požadující dodržování formálně garantovaných občanských práv a svobod. 1976 jeden z iniciátorů a autorů, 1. 1. 1977 signatář a 1. 1.–20. 5. 1977 jeden z prvních tří mluvčích Charty 77 (mluvčím znovu 6. 11. 1978–8. 2. 1979 a 18. 9.–9. 11. 1989); 24. 4. 1978 spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Od 14. 1. do 20. 5. 1977 a od 28. 1. do 13. 3. 1978 vězněn ve vyšetřovací vazbě; 29. 5. 1979 zatčen a v říjnu 1979 odsouzen za „podvracení republiky“ ke čtyřem a půl roku žaláře; 7. 2. 1983 propuštěn ze zdravotních důvodů. Znovu se zapojil do činnosti opozičních sil a postupně rozvinul styky s mnoha vlivnými západoevropskými a americkými umělci, vědci i politiky. 15. 1. 1989 uctil na pražském Václavském náměstí památku Jana Palacha; vzápětí byl zatčen a do května 1989 vězněn. V červnu 1989 inicioval manifest Několik vět. Po 17. listopadu 1989 stanul v čele Občanského fóra a jeho jménem vedl jednání opozice s představiteli stávajících mocensko-politických struktur. Od 29. 12. 1989 do 20. 7. 1992 zastával úřad prezidenta ČSFR, v němž cílevědomě usiloval především o rychlou obnovu vazeb mezi Československem a vyspělými demokratickými státy, restituci parlamentní demokracie a budování moderní občanské společnosti; jeho snahy o nalezení demokratického státoprávního rámce pro česko-slovenské soužití však ztroskotaly na odporu rozhodující části slovenské politické reprezentace. 26. 1. 1993 a znovu 20. 1. 1998 byl zvolen prezidentem České republiky; působení v této funkci ukončil 2. 2. 2003. V třináctiletém prezidentském období navázal na své esejistické dílo řadou projevů a úvah (postupně vydávány v knižních souborech), v nichž se vedle domácích politických problémů zabývá i naléhavými otázkami evropskými a celosvětovými, zejména vztahem mezi politikou a mravní odpovědností.

Hejdánek Ladislav, *10. 5. 1927 Praha, filozof. 1946–48 studoval matematiku a filozofii na přírodovědecké, 1947–52 filozofii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 1953–56 pracoval manuálně (a byl na vojně), 1956–68 jako dokumentátor a knihovník Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze. 1968–71 vědecký pracovník Filozofického ústavu ČSAV. 1971–85 noční vrátný, topič, skladník, 1985–87 stipendista univerzity v Amsterodamu (pochopitelně bez výjezdu), od 1987 důchodce. V 70.–80. letech jeden z aktivistů disentu, organizátor „bytových“ filozofických seminářů; 1972 vězněn. 1. 1. 1977 signatář, 21. 9. 1977–8. 2. 1978 a 5. 6. 1979–1. 1. 1980 mluvčí Charty 77. Na podzim 1987 spoluorganizátor akcí opozičních sil k 50. výročí úmrtí T. G. Masaryka a iniciátor obnovení činnosti Masarykovy společnosti. Od 1990 přednáší filozofii na Evangelické teologické fakultě a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; 1990–92 docent, od 1992 profesor Univerzity Karlovy. Od 1990 předseda Jednoty filozofické, od 1992 předseda Nadace Emanuela Rádla. Vydavatel původně samizdatové knižnice OIKOUMENÉ a časopisu Reflexe. Filozoficky ovlivněn T. G. Masarykem, Emanuelem Rádlem, J. B. Kozákem, Janem Patočkou, A. N. Whiteheadem, Martinem Heideggerem a Karlem Jaspersem. Reprezentant tzv. nepředmětného myšlení, tvůrce původní filozofické koncepce méontologie – ontologie nejsoucího; zabýval se též filozofií politiky a filozofií umění. Vedle četných studií v časopisech a sbornících (včetně samizdatových) publikoval mj. díla Dopisy příteli I–IV (samizdat 1977–86; knižně 1993), Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti (samizdat 1985; knižně v rozšířené verzi 1997), Wahrheit und Widerstand (Mnichov 1988), Filosofie a víra (1990; druhé, rozšířené vydání 1999).

Hradílek Tomáš, *28. 4. 1945 Lipník nad Bečvou, zemědělský inženýr a politik. 1967 absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Brně. 1967–77 zootechnik, posléze hlavní zootechnik jednotného zemědělského družstva Týn u Lipníku nad Bečvou, později Osek u Přerova; 1977–89 pracoval jako dělník na pile. 1966–69 člen KSČ (1969 vystoupil a vzápětí byl vyloučen). V 70.–80. letech aktivista disentu; 1. 2. 1977 signatář, 2. 1. 1989–6. 1. 1990 mluvčí Charty 77; spoluautor dokumentu Charty 77 k desátému výročí jejího vzniku Slovo ke spoluobčanům; 1987 zakládající člen a poté aktivista Společnosti přátel USA, 1988 Hnutí za občanskou svobodu. Ve druhé polovině 80. let iniciátor různých protirežimních provokací (transparent „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“ na prvomájové manifestaci v Olomouci 1987; trestní oznámení na Vasila Biľaka z trestného činu vlastizrady, podané 1988 v souvislosti s 20. výročím srpnových událostí 1968); 1989 odsouzen k třinácti měsícům odnětí svobody s podmínečným odkladem na dva roky. V listopadu 1989 spoluzakladatel Občanského fóra a potom jeho mluvčí v Ostravě. Od prosince 1989 do června 1990 poslanec Sněmovny lidu, od června 1990 do června 1992 Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, posléze Občanské hnutí; 29. 6.–15. 11. 1990 ministr vnitra ČR. 1992 odešel z aktivní politiky; věnuje se podnikatelské činnosti v oblasti velkochovu a exportu akvarijních ryb.

Hromádková Alena, *29. 4. 1943 Rychnov nad Kněžnou, socioložka, politoložka a politička. 1967 absolvovala Vysokou školu ekonomickou a poté aspiranturu v oboru sociologie v Ústavu sociálních a politických věd Univerzity Karlovy v Praze; 1968–69 pobývala na studijní stáži v Edinburghu. 1970–75 působila na katedře pedagogiky a sociologie Univerzity 17. listopadu, 1975 v Ústavu filozofie a sociologie ČSAV, 1975–80 v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, 1980–90 v Ústavu pro rozvoj vysokých škol v Praze, kde se zabývala analýzou školských systémů západoevropských zemí. 1990–2004 přednášela na katedře politologie a mezinárodních vztahů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, účastnila se řady studijích pobytů na zahraničních univerzitách. 1977 signatářka, od ledna 1991 do ledna 1992 mluvčí Charty 77. 1978–1989 se podílela na organizaci samizdatů a bytových seminářů. V 90. letech výrazná představitelka konzervativního křídla české politiky a vyhraněná kritička nastoupeného kurzu ekonomické a politické tarnsformace; 1994 spoluzakladatelka, 1994–96 předsedkyně, poté čestná předsedkyně Demokratické unie. Publikovala četné politologické studie a články, věnované problematice konzervativismu, liberalismu, evropské integrace a ústavního procesu (zejm. v revuích Prostor a Střední Evropa); v tomto směru vyvíjela i popularizační činnost v rozhlase a v televizi.

Hromádková Marie, rozená Novotná, *5. 1. 1930 Uhřičice u Přerova, politická pracovnice. Pochází z chudé dělnické rodiny. 1945 začala pracovat jako textilní dělnice v severočeském pohraničí. 1946 vstoupila do KSČ; 1946–48 pracovala v sekretariátu okresního výboru KSČ ve Vrchlabí, 1948–50 v ústředním sekretariátu Československého svazu mládeže v Praze. 1950–54 vystudovala dějiny dělnického hnutí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze; 1964 absolvovala Vysokou školu politickou. 1956–58 působila v aparátu krajského výboru KSČ v Olomouci, 1958–63 okresního výboru KSČ v Bruntále, 1963–68 obvodního výboru KSČ v Praze 6 a 1968–70 ústředního výboru KSČ v Praze. V 60. letech stoupenkyně reformního proudu v KSČ, 1968–69 účastnice demokratizačního procesu; 1970 vyloučena z KSČ. 1970–84 pracovala postupně jako úřednice, desinfektorka a deratizátorka, skladnice Pražské stavební obnovy a Inženýrských a průmyslových staveb; 1984 odešla do důchodu. V normalizačním období patřila spolu se svým manželem Oldřichem Hromádkou (1923–1996) k předním aktivistům protirežimní opozice; 1. 1. 1977 signatářka, 1. 1. 1980–13. 1. 1981 mluvčí Charty 77. Významně se podílela na přepisech a kolportáži samizdatové literatury.

Janát Bohumír, 7. 11. 1949 Tábor – 29. 4. 1998 Praha, filozof a psycholog. 1968–73 vystudoval filozofii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; 1973–75 pracoval jako stavební dělník, posléze vrátný, 1975–77 vědecký aspirant Psychologického ústavu ČSAV. 13. 6. 1977 signatář, 2. 1. 1988–2. 1. 1989 mluvčí Charty 77. Po podpisu Charty 77 propuštěn z ČSAV a 1977–89 pracoval v dělnických profesích. Křesťansko-demokraticky orientovaný aktivista disentu; publikoval v samizdatových a zahraničních časopisech. Od 1990 vědecký pracovník Psychologického ústavu ČSAV, resp. AV ČR. Věnoval se křesťanské filozofii, filozofii příběhu a domova, osobnosti a dílu H. D. Thoreaua; překládal z americké filozofické literatury (např.: John S. Dunne, Čas a mýtus). Ve svém filozofickém vývoji byl ovlivněn Janem Patočkou. Za konstitutivní princip duchovního života pokládal volbu vlastního osudu ze dvou protikladných, racionálně stejnomocných možností. Autor četných esejů (soubor Cesta otevřeného osudu. Tři eseje k filozofii člověka, národa a dějin, samizdat 1981), statí v Kritickém sborníku, studií T. G. Masaryk a otevřenost české otázky (Rozmluvy, Londýn 1984), Pokorný rebel Henry David Thoreau (Filozofický časopis, roč. 1990, č. 3), John S. Dunne – poutník naděje v čase postmoderní skepse (Salve, 1992), Domov jako metafyzický horizont lidského života (Filozofický časopis, roč. 1993, č. 3), Evropská duchovní alternativa (Teologické texty, 1996).

Joachimová Eva, rozená Rajkovičová, *29. 3. 1954 Praha, terapeutka a spisovatelka. Dcera jugoslávského protititovského politika Milutina Rajkoviče žijícího v exilu v ČSR; po matce pochází ze staré sociálně demokratické rodiny. Po maturitě na malostranském gymnáziu 1973 pracovala 1973–89 postupně jako operátorka a programátora, referentka v podniku zahraničního obchodu a mzdová účetní. V únoru 1977 podepsala Chartu 77, ale protože se její podpis nedostal na seznam signatářů, podepsala ji znovu na podzim 1977. Věnovala se literární tvorbě; počátkem 80. let napsala poetickou novela Prstýnek v trávě, jež byla 1983 oceněna v soutěži mladých talentů, ale po zjištění autorčiny totožnosti nesměla být vydána. 1989–90 se účastnila vyšetřování událostí kolem 17. listopadu 1989 v nezávislé studentské komisi a jeho výsledky shrnula se spoluautory v knize Past (připravena k vydání na rok 2009). 1990–94 zástupkyně starosty Prahy 1; od ledna do listopadu 1992 jedna z posledních tří mluvčích Charty 77. Koncem 60. let začala studovat taoistickou filozofii a kosmologii a v 90. letech absolvovala Evropskou univerzitu tradiční čínské medicíny. Od poloviny 90. let působí jako praktik původní čínské medicíny, přičemž spolupracuje s lékaři při léčbě pacientů v těžkých a složitých stavech; spoluautorka knih Rakovina – země neznámá (s MUDr. Radoslavem Svobodou, 2001) a Devitalizace – oživená naděje (s MUDr. Radoslavem Svobodou a MUDr. Jaroslavem Svobodou, 2002). Celistvý pohled na čínskou medicínu a kosmologii se snaží zprostředkovat v proponovaném devítidílném knižním cyklu Cesta bílého jeřába (dosud vydány dva díly: Cesta bílého jeřába, 1998; Cesta bílého jeřába za časem člověka, 2000). 1997 spoluzakladatelka Nadace Bílého jeřába, zaměřené na obnovu životní harmonie na základě původních čínských praktik.

Kantůrková Eva, rozená Sílová, 11. 5. 1930 Praha, spisovatelka, publicistka a filmová scenáristka. Dcera novináře Jiřího Síly (1910–1960); 1949–59 manželka novináře a básníka Jana Šterna (*1924), 1959–1998 televizního publicisty Jiřího Kantůrka (1932–1998). 1951–56 absolvovala studium historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 1949–50 redaktorka deníku Mladá fronta, 1956–58 tajemnice ČSM na strojní fakultě ČVUT, 1966–67 Československého ústředí knižní kultury. Na počátku 60. let se začala profesionálně věnovat literární tvorbě; autorka psychologických próz Smuteční slavnost (1967) a Po potopě (1969) a scénáře k filmu Smuteční slavnost (1969, uveden až 1990), kriticky se vyrovnávajících s nedávnou minulostí. 1969 vystoupila z KSČ a vzápětí byla postižena publikačním zákazem. V době normalizace se zapojila do činnosti disentu a svá další literární díla vydávala v ineditních edicích nebo v zahraničí (Černá hvězda, samizdat 1974, knižně 1990; Pán věže, samizdat 1979, knižně 1992; Přítelkyně z domu smutku, samizdat 1984, knižně 1990; Člověk v závěsu, Kolín nad Rýnem 1988; Jan Hus, samizdat 1988, knižně 1991). 1. 2. 1977 signatářka, 6. 1. 1985–7. 1. 1986 mluvčí Charty 77. Po zahraničním vydání své knihy rozhovorů se ženami-chartistkami Sešly jsme se v této knize (Kolín nad Rýnem, 1980) byla od května 1981 do března 1982 vězněna. V listopadu 1989 se podílela na založení Občanského fóra; 1990–1992 poslankyně České národní rady. 1994–96 předsedkyně Obce spisovatelů; 1998–2000 ředitelka odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR. V r. 2003 zvolena členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, 2004–2007 předsedkyně Obce spisovatelů. V 90. letech pokračovala v literární práci: postupně vydala soubory esejů Památník (1994), Valivý čas proměn (1996) a Záznamy paměti (1997), obsahující i memoárová ohlédnutí a osobní konfese, a volnou románovou trilogii Po potopě (1998), Zahrada dětství jménem Eden (1998), Černá hvězda (1999). Kniha Nečasův román (2002) reflektuje popřevratovou dobu. Podle svých próz napsala scénář k filmu Člověk v závěsu (1992) a k televiznímu seriálu Přítelkyně z domu smutku (1992). Napsala též scénář k filmu Pravda o smrti Pavla Wonky (1994) a k filmu Ceremoniář (1996).

Klímová Helena, rozená Malá, *3. 2. 1937 Praha, psychoterapeutka a publicistka. 1955–60 vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 1962–69 redaktorka Literárních novin (Literárních listů, Listů); 1969–70 pobývala s manželem Ivanem Klímou (*1931) v USA. V 70. letech dlouhodobě nezaměstnána (pracovala na krátké smlouvy v nekvalifikovaných zaměstnáních); zároveň absolvovala výcvik v psychoterapii a psychoanalýze. 1982–86 psychoterapeutka v manželské poradně v Mělníku, 1986–90 v Praze, v 90. letech v Psychoterapeutickém středisku Břehová v Praze, později a podnes v soukromé praxi. Podílela se na činnosti disentu; od počátku 70. let spolu se svým manželem organizovala pravidelná „čtení“ prohibitních rukopisů. 1978 signatářka, 1991–92 mluvčí Charty 77. 1991 iniciátorka vzniku Sekce proti rasismu, antisemitismu a xenofobii, 1992 spoluzakladatelka Nadace tolerance, posléze občanského sdružení Tolerance a občanská společnost. V jejím rámci 1994 zahájila projekt psychoterapie pro rodiny postižené holocaustem („Rodiny po holocaustu“) a 2006 se podílela na vybudování Rafael Institutu – zařízení pro výcvik prevence a terapie psychotraumat, způsobených organizovaným násilím. Autorka knih Nechte maličkých přijíti, aneb Civilizace versus děti? (1966) a Jak člověk tvoří a maří svět (1996).

Kozlík Jan, *4. 1. 1946 Mšeno u Mělníka, politický a náboženský aktivista, posléze policejní činitel. Vyučen elektromontérem, 1968 maturoval na střední průmyslové škole elektrotechnické v Praze. 1968–72 studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, z níž byl těsně před dokončením studia z politických důvodů vyloučen; poté pracoval jako elektrotechnik stavebního podniku v Praze, 1984–89 jako topič. 1. 2. 1977 signatář, 9. 1. 1983–7. 1. 1984 mluvčí Charty 77; 1988–89 mluvčí Hnutí za občanskou svobodu. 1990 místopředseda Ústřední občanské komise při federálním ministerstvu vnitra. Od listopadu 1990 do března 1992 náměstek ředitele, od března do prosince 1992 ředitel Federálního policejního sboru, od ledna 1991 do března 1992 ředitel pátrací služby federálního ministerstva vnitra. 1993–99 pracovník Úřadu pro zahraniční styky a informace, od 1999 Bezpečnostní informační služby. 1993 dokončil studia na Evangelické teologické fakultě v Praze; působí jako místokurátor sboru českobratrské církve evangelické ve Mšeně.

Křížková Marie Rút, *15. 6. 1936 Miličín, literární historička a editorka. 1968 absolvovala (dálkově) obor čeština a pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 1955–71 a 1987–90 pracovala jako učitelka, 1976–80 lesní dělnice, 1981–86 třidička pošty; 1993–2001 lektorka literatury na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole v Praze. Od 1966 se soustavně věnuje ediční přípravě spisů Jiřího Ortena a české literární tvorbě v terezínském ghettu za druhé světové války. V 70. a 80. letech měla publikační zákaz a publikovala v samizdatu a v zahraničí. Vyvíjela činnost v křesťansky orientované intelektuální opozici. 13. 1. 1977 signatářka, 2. 2. 1983–7. 1. 1984 mluvčí Charty 77. 1989–96 členka Křesťansko-demokratické strany; od 1991 aktivistka Společnosti křesťanů a Židů. Autorka knih Je mojí vlastí hradba ghett (s K. J. Kotoučem a Z. Ornestem, 1995; německý a anglický překlad), Žít jako znamení. Rozhovory s Josefem Zvěřinou (1995), Kniha víry, naděje a lásky (1997), Moje Proseč a Thomas Mann (s V. V. Tošovským, 2002); spolupracovnice pražského divadla Miriam, editorka knižnice První knížky.

Kubišová Marta, *1. 11. 1942 České Budějovice, zpěvačka. Po maturitě na jedenáctileté střední škole v Poděbradech pracovala 1959–61 v poděbradských sklárnách. 1962–64 účinkovala v divadlech Stop! v Pardubicích a Alfa v Plzni, 1964–69 byla angažována v divadle Rokoko v Praze, 1968–70 působila v triu Golden Kids s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem. Svým originálním pěveckým výrazem a jedinečným hlasovým zabarvením se stala nejoblíbenější českou interpretkou populární hudby druhé poloviny 60. let (písně Loudá se půlměsíc, Depeše, Tajga-blues, Modlitba pro Martu, Mama, Lampa, Magdalena); získala řadu domácích i zahraničních cen. Účinkovala v několika filmech (Mučedníci lásky, 1966) a v televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III. (1967–69). Výrazně se angažovala na podporu demokratizačního hnutí 1968–69 a proti sovětské okupaci v srpnu 1968; její píseň Modlitba pro Martu se stala symbolem tehdejšího celonárodního postoje a pocitu. Na počátku normalizace administrativním zásahem donucena ukončit svou uměleckou činnost; pracovala pak jako úřednice. V 70. a 80. letech působila v disentu; 1. 1. 1977 signatářka, 21. 9. 1977–6. 11. 1978 mluvčí Charty 77. Během listopadového převratu 1989 a na jaře 1990 se veřejně a politicky exponovala jako reprezentantka Občanského fóra, za něž byla v červnu 1990 zvolena do Sněmovny národů Federálního shromáždění, ale vzápětí se vzdala mandátu. 1990 obnovila svoji koncertní činnost i hostování v divadlech (Ungelt); začala se významně uplatňovat při pořádání charitativních akcí (Adventní koncerty) a angažovat se v oblasti ochrany zvířat (spolutvůrkyně a moderátorka televizního pořadu Chcete mě?). Autorka memoárové knihy Chytat slunce (1997).

Lehký Miroslav, *1. 5. 1947 Brno, politický aktivista a dokumentarista. Ve druhé polovině 60. let studoval nejprve na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (studia nedokončil), 1968–70 na katolické teologické fakultě, kterou 1968–69 zastupoval ve výboru Svazu vysokoškolského studentstva. Pro svou angažovanost v období „pražského jara“ byl na počátku normalizace ze studií vyloučen. Ve studiu teologie a dějin filozofie pokračoval v 70. letech v prostředí československé „Underground University“. V 70.–80. letech pracoval jako programátor; zároveň působil ve slovenském katolickém disentu a podílel se na vydávání samizdatové literatury. Prostřednictvím rodiny Dany Němcové se sblížil s okruhem Charty 77; od února 1989 signatář a 6. 1. 1990–5. 1. 1991 mluvčí Charty 77. Od 1994 pracoval v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu v Praze, od 2003 je ředitelem sekce právních analýz a rekonstrukce dokumentů Ústavu pamäti národa na Slovensku.

Lis Ladislav, 24. 4. 1926 Mlaka u Písku – 18. 3. 2000 Peklo na Českolipsku, politik. Od 1930 žil v kolonii „Krejcárek“ v Praze na Žižkově. Vyučen strojním zámečníkem; 1957 absolvoval Vysokou školu stranickou ústředního výboru KSČ, 1970 právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Za německé okupace se účastnil komunistického domácího odboje a posléze Pražského povstání; 1943 vstoupil do ilegální KSČ. Po válce se stal funkcionářem Svazu české mládeže, posléze Československého svazu mládeže a KSČ; 1949–1952 tajemník městského výboru ČSM v Praze, 1952–53 předseda ČSM, 1952–54 kandidát, 1957–61 instruktor ústředního výboru KSČ. 1956–61 člen tzv. frakční skupiny Klementa Lukeše, kritizující oficiální politiku stranického vedení; 1961 vyloučen z KSČ. 1961–66 pomocný dělník v Chomutově, poté bagrista Průmstavu Pardubice, 1966–67 ředitel Mechanizační správy zemědělských staveb. 1968 stranicky rehabilitován, od května do října 1968 tajemník městského výboru KSČ v Praze; protagonista demokratizačního procesu, v srpnu 1968 jeden z organizátorů vysočanského sjezdu KSČ. 1970 z KSČ podruhé vyloučen a poté perzekvován. Odešel z Prahy na Českolipsko, kde pracoval jako dřevorubec, později se věnoval chovu koz. V 70. a 80. letech patřil k aktivistům disentu; 1. 1. 1977 signatář, 7. 1. 1982–5. 1. 1983 mluvčí Charty 77, od 9. 6. 1978 člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, od 1984 místopředseda Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH), od 1988 místopředseda Hnutí za občanskou svobodu a Československého helsinského výboru; 1978, 1979, 1983–84 opakovaně řadu měsíců vězněn, 1984–87 pod policejním dohledem. Aktivní účastník listopadového převratu 1989 a spoluzakladatel Občanského fóra. Od 28. 12. 1989 do června 1992 poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění a předseda jejího branného a bezpečnostního výboru (nejprve za Občanské fórum, od 1991 za Občanské hnutí). 1994 vstoupil do České strany sociálně demokratické.

Litomiský Jan, *19. 8. 1943 Praha, zemědělský inženýr a politik. 1961–65 vystudoval agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze; 1966–81 pracoval jako agronom jednotného zemědělského družstva ve Vyskytné a v Dolní Cerekvi na Pelhřimovsku. Aktivní člen českobratrské církve evangelické; 1968–69 politicky činný v Československé straně lidové. 1. 2. 1977 signatář, 6. 1. 1987–2. 1. 1988 mluvčí Charty 77, od 1978 člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. 1981–84 vězněn. 1984–86 pracoval jako zemědělský dělník a současně zůstával pod policejním dohledem; 1987–89 topič pražského hotelu „Axa“. 1989–96 jeden z představitelů Křesťansko-demokratické strany, od 1996 člen Občanské demokratické strany. 1990 kooptovaný předseda Městského národního výboru v Pelhřimově; 1990–92 poslanec České národní rady, 1993–96 poslanec Parlamentu ČR. 1996–2000 vedoucí referátu státní sociální podpory Okresního úřadu v Pelhřimově, 2000–2002 vedoucí odboru státní sociální podpory Městského úřadu, 2002–2006 Úřadu práce tamtéž. Od září 2006 zmocněnec vlády ČR pro lidská práva.

Malý Václav, *21. 9. 1950 Praha, římskokatolický kněz a církevní hodnostář. Vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a 1976 byl vysvěcen na kněze. 1976–79 působil jako kaplan ve Vlašimi a v Plzni. Od konce 70. let byl činný v disentu; 9. 3. 1977 signatář, 13. 1. 1981–7. 1. 1982 mluvčí Charty 77; od 24. 4. 1978 zakládající člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V lednu 1979 zbaven státního souhlasu k výkonu kněžského povolání a od května do prosince 1979 vězněn. 1980–89 pracoval jako topič a lampář. Podílel se na vydávání náboženského samizdatu, pořádal bytové přednášky a semináře; od 1988 člen Československého helsinského výboru. V listopadu 1989 spoluzakladatel a první mluvčí Občanského fóra, moderátor velkých manifestací na Václavském náměstí a na Letenské pláni v prvním týdnu listopadového převratu. Od počátku roku 1990 se opět věnoval pastorační činnosti; 1990–91 duchovní správce kostela sv. Gabriela v Praze-Smíchově, 1991–96 kostela sv. Antonína v Praze-Holešovicích. Od ledna 1997 světící biskup pražský. Vyvíjí přednáškovou a publicistickou činnost (knižní výbor Václav Malý: rozhovory, úvahy, komentáře 1995–2005, 2005).

Marvanová Anna, 18. 3. 1928 Bratislava – 24. 11. 1992 Praha, novinářka. Absolventka obchodní akademie. 1947–48 a 1949–50 pracovnice Krajské odborové rady v Pardubicích, 1948–49 redaktorka věstníku okresního národního výboru v Písku. 1950–51 redaktorka krajského studia Československého rozhlasu v Pardubicích; 1951–53 redaktorka zpravodajství, 1953–56 referentka oddělení mezinárodních styků, 1957–70 redaktorka zahraničního vysílání Československého rozhlasu v Praze. 1945–48 členka Československé sociální demokracie, 1948–69 členka KSČ. Aktivní účastnice „pražského jara“ 1968; na protest proti normalizaci vystoupila 1969 z KSČ a 1970 předešla svému propuštění z rozhlasu odchodem do invalidního důchodu (později zároveň pracovala jako myčka nádobí a doručovatelka novin). V 70. a 80. letech působila v disentu; 1. 1. 1977 signatářka, 7. 1. 1982–7. 1. 1984 (po dvě funkční období) mluvčí Charty 77; od 1988 členka Československého helsinského výboru.

Němcová Dana, rozená Valtrová, *14. 1. 1934 Most, psycholožka, politička, humanitární pracovnice. 1953–58 vystudovala psychologii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 1955 se provdala za filozofa, psychologa, překladatele a esejistu Jiřího Němce (1932–2000) a v následujících letech se věnovala rodině (matka sedmi dětí). 1966–76 s přestávkami pracovala jako klinická psycholožka v různých zdravotnických zařízeních. 1976 propuštěna ze zaměstnání pro aktivní podporu pronásledovaných hudebníků skupiny Plastic People of the Universe; pracovala pak jako uklizečka a domovnice. 1. 1. 1977 signatářka, 2. 1. 1989–6. 1. 1990 mluvčí Charty 77, od 24. 4. 1978 zakládající členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.29. 5. 1979 zatčena a v prosinci 1979 v procesu s aktivisty VONS odsouzena ke dvěma rokům odnětí svobody podmíněně na pět let. Znovu zatčena v lednu 1989 v tzv. Palachově týdnu a kratší dobu vězněna.V listopadu 1989 spoluzakladatelka Občanského fóra, od 1991 představitelka Občanského hnutí; od ledna do června 1990 poslankyně Sněmovny národů Federálního shromáždění, od června 1990 do června 1992 poslankyně a místopředsedkyně sociálního a kulturního výboru Sněmovny lidu Federálního shromáždění. 1993 založila Poradnu pro uprchlíky; od 1996 předsedkyně správní rady Výboru dobré vůle-Nadace Olgy Havlové, od 1999 předsedkyně výkonného výboru Centra pro otázky migrace a členka Rady vlády pro lidská práva. Své životní osudy a vzpomínky na setkání s pozoruhodnými lidmi shrnula v knize rozhovorů s publicistou a výtvarníkem Janem Bártou Lidé mého života (2003).

Palouš Martin, *14. 10. 1950 Praha, filozof, politik a diplomat; syn Radima Palouše, zeť Dany Němcové. Vystudoval chemii na Přírodovědecké a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 1973–77 programátor, 1977–81 topič a uklizeč, 1981–89 matematik-analytik v podniku Svazu invalidů META. V 70. a 80. letech jeden z aktivistů disentu; 1. 1. 1977 signatář, 7. 1. 1986–6. 1. 1987 mluvčí Charty 77, od 1988 člen Československého helsinského výboru. V listopadu 1989 se podílel na založení Občanského fóra a stal se vedoucím mezinárodního oddělení jeho Koordinačního centra, od června 1990 do ledna 1991 představitel rady Koordinačního centra OF, 1991–93 člen Občanského hnutí; 1992–98 předseda Českého helsinského výboru. 1990 poradce, od října 1990 do října 1992 náměstek ministra zahraničních věcí ČSFR. 1990–98 přednášel filozofii přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. 1998–2001 náměstek ministra zahraničních věcí ČR; 2001–2005 český velvyslanec v USA, od července 2006 velvyslanec-vedoucí stálé mise ČR při Organizaci spojených národů v New Yorku. Autor filozofických studií a esejů (Svatojanský výlet, spolu s Ivanem Havlem a Zdeňkem Neubauerem, 1999); překladatel filozofických a politologických textů z angličtiny (mj. děl Hannah Arendtové).

Palouš Radim, *6. 11. 1924 Praha, filozof; otec Martina Palouše. 1945–48 studoval filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl žákem Jana Patočky (disertace Masarykovo filozofické mládí). V 50. letech politicky perzekvován, pracoval jako dělník v ocelárnách, posléze učitel a středoškolský profesor. 1957 absolvoval studia chemie na Pedagogické fakultě tehdejší Vysoké školy pedagogické v Praze, kde poté působil jako odborný asistent v oboru analytické chemie a didaktiky chemie. V 60. letech se vrátil k filozofii, začal se zabývat filozofií výchovy a přednášel ji na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde se 1967 habilitoval prací Škola moderního věku a 1968–69 vedl katedru vyučovací techniky. Od 1970 perzekvován a 1977 propuštěn ze zaměstnání. V 70. a 80. letech patřil k čelným představitelům nezávislé kultury a hnutí za občanská práva. 1. 1. 1977 signatář, 7. 1. 1982–2. 2. 1983 mluvčí Charty 77; redaktor samizdatové edice Nové cesty myšlení a revue Výchova a vzdělání. 1988 spoluzakladatel Hnutí za občanskou svobodu a 1989 Občanského fóra. Po listopadovém převratu 1989 se vrátil na univerzitu a od ledna 1990 do února 1994 byl jejím rektorem; od února 1990 profesor Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vedle obecné pedagogiky a filozofie výchovy se věnuje historii českého filozofického myšlení a vyústění jeho humanistické tradice. Strážce filozofického a ideového odkazu Jana Patočky, spolueditor jeho sebraných komeniologických spisů. Autor řady knih a souborů studií a esejů, například: Čas výchovy (1987), Světověk (1990), Dopisy kmotřenci (1990), K filozofii výchovy (1991), Adventní a postní promluvy (1992), Komenského Boží svět (1992), Česká zkušenost: Komenský, Bolzano, Masaryk, Patočka (1994), Totalismus a holismus (1997), Dopisy dnešnímu kmotřenci (2001).

Patočka Jan, 1. 6. 1907 Turnov – 13. 3. 1977 Praha, filozof; jeden z největších českých myslitelů 20. století. 1926–31 vystudoval filozofii, romanistiku a slovanskou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Paříži, Berlíně a Freiburgu, kde se sblížil s Edmundem Husserlem, Eugenem Finkem a Martinem Heideggerem, kteří výrazně ovlivnili jeho filozofické myšlení. 1933–44 středoškolský profesor v Praze; od 1937 docent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, od 1934 tajemník české části Pražského filozofického kroužku a od 1936 tajemník Jednoty filozofické. 1945–49 přednášel na pražské filozofické a brněnské pedagogické fakultě, po únoru 1948 musel však své univerzitní působení nadlouho přerušit. 1950–54 pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, 1954–56 ve Výzkumném ústavu pedagogickém, 1956–58 v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV a 1958–68 ve Filozofickém ústavu ČSAV v Praze. 1966–68 přednášel na univerzitě v Brně. 1968 byl jmenován profesorem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a 1968–72 zde přednášel. 1972–77 pořádal soukromé přednášky a semináře, navštěvované především perzekvovanými opozičními intelektuály („Patočkova univerzita“). Ve svém filozofickém díle navazoval na myšlenkovou tradici J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, usilující o zakotvení mravního rozměru člověka v čase, který tento rozměr popírá. Vycházel z Husserlovy fenomenologie, kterou modifikoval podněty Heideggerovy metafyziky. Hledal metafyzické základy „přirozeného světa“ (Přirozený svět jako filozofický problém, 1936) a zkoumal korelaci lidské existence a světa. Zabýval se též dějinami filozofie (Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, 1964) a komeniologií (J. A. Komenský. Nástin života a díla, spoluautor, 1957), věnoval se činnosti ediční a překladatelské (díla G. W. F. Hegela). V posledním období svého vývoje se zaměřil na problematiku filozofie dějin a politiky (Kacířské eseje o filozofii dějin, Mnichov 1980, Praha 1990). Zdůrazňoval význam „života v pravdě“, občanské svobody a zodpovědnosti jako základního předpokladu plné lidské existence a přes kritický vztah k Masarykovu filozofickému dílu navazoval na masarykovské propojení filozofie a politiky, které naplňoval i vlastními občanskými postoji. 1976 se připojil k protestu proti věznění hudebníků skupin Plastic People of the Universe a DG 307. K 1. 1. 1977 se stal signatářem a jedním z prvních tří mluvčích Charty 77, kterou chápal jako autentické solidární společenství „otřesených“, jehož cílem je překonat bezpráví a vytvořit společnost, uznávající lidská práva a poskytující všem občanům možnost nepokřiveného mravního růstu. Následující policejní represe uspíšila jeho náhlou smrt v březnu 1977. Jeho pohřeb se stal tichou demonstrací proti komunistickému režimu. – Patočkovo dílo ovlivnilo české myšlení konce 20. století; zvláště výrazně působilo v kruzích nezávislé inteligence a disentu 70. a 80. let a stalo se ideovou oporou intelektuální rezistence proti komunistickému režimu. V samizdatu bylo postupně vydáno 27 svazků Archivního souboru prací Jana Patočky; od 1990 vycházejí sebrané Patočkovy spisy.

Placák Bedřich, 16. 2. 1914 Vídeňské Nové Město – 1. 3. 1993 Praha, lékař-chirurg. 1934–36 studoval medicinu na Masarykově univerzitě v Brně, 1936–39 na Karlově univerzitě v Praze, kde byl 1945 promován. 1940–44 oficiálně laborant, fakticky sekundář chirurgického oddělení Vinohradské nemocnice v Praze. Za německé okupace spolupracoval s domácím odbojem, po vypuknutí Slovenského národního povstání odešel na Slovensko, kde se stal šéflékařem, posléze náčelníkem štábu II. Stalinovy partyzánské brigády. 1945–70 člen KSČ; 1945–48 předseda pražské odbočky Svazu českých partyzánů. 1945–48 sekundář chirurgického oddělení Vinohradské nemocnice, 1948–51 asistent chirurgické kliniky Lékařské fakulty Univerzity Karlovy na Vinohradech. 1951–56 zástupce náčelníka chirurgického oddělení, 1956–70 náčelník oddělení břišní a hrudní chirurgie Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích; 1953–54 vedoucí čs. zdravotní skupiny v Severní Koreji. 1960–69 docent, od 1969 profesor Univerzity Karlovy; plukovník. Věnoval se chirurgii žaludku, jícnu, jater, plic a srdce; jeden z průkopníků české kardiochirurgie; autor monografií Pohybová činnost operovaného žaludku (1960) a Střelná poranění plic (1969). V důsledku svých politických postojů v období 1968–69 byl 1970 vyloučen z KSČ a předčasně penzionován; 1971–77 pracoval na subalterních lékařských místech v Praze a v Českých Budějovicích. 9. 3. 1977 signatář, 13. 1. 1981–7. 1. 1982 mluvčí Charty 77. Po podpisu Charty propuštěn ze zaměstnání a mohl pracovat pouze jako noční hlídač. 1990 rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora. Autor memoárových knih Partyzáni bez legend (1992) a Paměti lékaře (1997); překládal z němčiny, francouzštiny a angličtiny (mj. díla Ericha Fromma).

Ponická Hana, *15. 7. 1922 Halič u Lučence, spisovatelka, novinářka a překladatelka. Po maturitě na gymnáziu studovala 1940–44 medicínu na Slovenské univerzitě v Bratislavě. 1950–53 editorka Výzkumného ústavu zdravotní osvěty v Bratislavě, 1968–72 redaktorka Smeny na nedeľu, 1953–68 a od 1972 profesionální spisovatelka. Do literatury vstoupila pohádkami s přírodní tematikou a mravními alegoriemi (Slávikove husličky, 1953; Medvedí rok, 1955), popularitu získala pohádkovými seriály (O Štoplíkovi, 1961). Její prózy pro dospělé mají vesměs vzpomínkový autobiografický charakter (Halúzky, 1955; Abelovský dom, 1959; Bosými nohami, 1968). Překládala z italské, francouzské, německé a maďarské literatury. Propagátorka česko-slovenské vzájemnosti, Masarykova a Štefánikova odkazu. Pro své demokratické postoje, sympatie k Chartě 77 a odmítnutí podepsat Antichartu nesměla 1977–89 publikovat. Od 1988 členka Hnutí za občanskou svobodu, od 1989 jedna z mála signatářek Charty 77 ve slovenské kulturní obci. Své zkušenosti a prožitky z tohoto období shrnula v knize Lukavické zápisky (Toronto 1989). Od ledna 1991 do ledna 1992 mluvčí Charty 77; 1989–92 členka výboru Masarykovy společnosti v Praze, 1990 spoluzakladatelka Společnosti M. R. Štefánika.

Princová Květoslava, rozená Veselá,* 4. 5. 1950 Přerov, humanitární pracovnice. 1968–73 vystudovala makromolekulární chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde poté krátce působila jako odborná asistentka. 1976–77 učila na základní škole; 1986–90 pracovala ve Veterinárním asanačním ústavu ve Věrovanech. 21. 4. 1979 signatářka, od ledna do listopadu 1992 jedna ze tří posledních mluvčích Charty 77. 1991–92 členka republikové rady Občanského hnutí. 1991–93 vedoucí oddělení zahraničních vztahů Úřadu města Olomouce, 1993–95 vedoucí kanceláře primátora města Olomouce; 1997–2000 vedoucí oddělení projektů Arcidiecézní charity v Olomouci, koordinátorka humanitární pomoci po povodních na Moravě; 2000–2004 vedoucí oddělení humanitární pomoci do zahraničí České katolické charity, prezidentka komise pro vnitřní síť a komunikaci Caritas Europa. 2005 absolvovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze; od 2003 pedagogicky působí na Vyšší odborné škole sociální Caritas v Olomouci, kde garantuje obor sociální a humanitární práce a vede studentské praxe ve čtrnácti zemích.

Rejchrt Miloš, *19. 10. 1946 Ostrava, evangelický teolog a publicista. 1970 absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze; 1968–69 studoval též na univerzitě v Lausanne a 1989–90 na univerzitě v Ženevě. 1970–72 vikář českobratrské církve evangelické v České Lípě; po zbavení státního souhlasu k výkonu činnosti duchovního pracoval 1972–89 jako topič v Národním muzeu v Praze a Národním domě na Vinohradech. V 70. a 80. letech byl činný v disentu; 1. 1. 1977 signatář, 1. 1. 1980–13. 1. 1981 mluvčí Charty 77. Od 1990 seniorátní farář českobratrské církve evangelické v Praze, 1993–99 redaktor náboženského vysílání Českého rozhlasu, od 2000 profesor Evangelické akademie; 1998–2000 člen správní rady Česko-německého fondu budoucnosti, 2000 člen Rady České televize, od 2002 člen správní rady Výboru dobré vůle. Vyvíjí publicistickou činnost, zejména rozhlasovou (výbor komentářů a fejetonů Strachy se mění, 2001), překládá francouzskou filozofickou literaturu a věnuje se hudební tvorbě (spoluautor zpěvníku Svítá a Dodatku k Evangelickému zpěvníku).

Roubalová Věra, rozená Lomská, *12. 11. 1947 Praha, humanitární a sociální pracovnice, psychoterapeutka. 1968–73 vystudovala Strojní fakultu ČVUT v Praze a poté se věnovala rodině (matka čtyř dětí). V lednu 1977 podepsala spolu se svým manželem ing. Pavlem Roubalem Chartu 77. 1979–90 žila s rodinou na venkově, nejprve v Kytlici, poté v Častrově u Pelhřimova. 1990 pracovala v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, 1990–93 v odboru pro uprchlíky ministerstva vnitra; od ledna do listopadu 1992 jedna z posledních tří mluvčích Charty 77. Postupně si doplnila psychoterapeutické a supervizní vzdělání. Od 1994 se významně podílela na realizaci psychoterapeutického projektu Rodiny po holocaustu a posléze na vybudování Rafael Institutu; místopředsedkyně občanského sdružení Tolerance a občanská společnost, blízká spolupracovnice Heleny Klímové. 1996–2006 pracovala v Poradně pro uprchlíky; působí v občanském sdružení Berkat, kde v rámci projektu Kruhy organizuje multikulturní skupiny. Spoluautorka knížek Pohled do hrnce uprchlíka (2002) a Příchozí (2005); spolupracovnice časopisu Psychologie dnes.

Ruml Jan, *5. 3. 1953 Praha, novinář a politik; syn Jiřího Rumla. Po maturitě na gymnáziu 1972 pracoval v různých manuálních zaměstnáních (topič, dřevorubec, strojník, sanitář); 1976 se vyučil knihkupcem. Během 70. let se zapojil do činnosti disentu; 1. 2. 1977 signatář Charty 77; od 1979 člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. 1981–82 vězněn deset měsíců ve vyšetřovací vazbě; poté bez soudu propuštěn na svobodu. V 80. letech redaktor různých samizdatových časopisů (Sport), spoluzakladatel Originálního videojournalu a samizdatových Lidových novin. V listopadu 1989 se podílel na založení Občanského fóra a stanul v čele Nezávislého tiskového střediska, od února do dubna 1990 šéfredaktor týdeníku Respekt; od 6. 1. do června 1990 mluvčí Charty 77 (rezignoval v souvislosti se svým přechodem do státních funkcí). Od dubna do července 1990 náměstek, od července 1990 do června 1992 první náměstek ministra vnitra ČSFR, v květnu a červnu 1990 ředitel Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. Na jaře 1992 vstoupil do Občanské demokratické strany, za niž byl od června do prosince 1992 poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění. Od 2. 7. 1992 do 8. 11. 1997 ministr vnitra ČR; 1996–98 poslanec Parlamentu ČR. V době vrcholící aféry kolem nejasného financování ODS koncem listopadu 1997 kriticky vystoupil proti Václavu Klausovi a 28. 11. 1997 ho veřejně (v televizi) vyzval k odstoupení. Poté se postavil do čela vnitrostranické frakce odmítající dosavadní politický styl ODS a v polovině prosince 1997 za ni neúspěšně kandidoval na funkci předsedy strany. 17. 1. 1998 vystoupil z ODS, podílel se na založení Unie svobody a 1998–99 byl jejím prvním předsedou. 1998–2004 senátor, 2000–2004 místopředseda Senátu Parlamentu ČR. 1999–2004 vystudoval práva na Západočeské univerzitě v Plzni a od 2005 se věnuje advokacii.

Ruml Jiří, 8. 7. 1925 Plzeň – 20. 2. 2004 Praha, novinář; otec Jana Rumla. 1944 maturoval na reálném gymnáziu v Plzni a poté byl totálně nasazen u protiletecké obrany. 1945–70 člen KSČ. 1945 technický úředník Plzeňských papíren, 1946–47 korektor v redakci Rudého práva v Praze. 1947–55 a 1958–63 redaktor Československého rozhlasu (1958–61 zahraniční zpravodaj v Berlíně), 1955–57 Večerní Prahy, 1963–64 Československé televize, 1965–66 krajského rozhlasového studia v Ústí nad Labem; 1966–69 redaktor, 1968–69 zástupce šéfredaktora týdeníku Reportér. 1968–69 se výrazně exponoval v demokratizačním procesu; v důsledku toho musel 1969 odejít z tisku a 1970 byl vyloučen z KSČ. 1970–76 pracoval jako technický úředník, 1977–85 jako jeřábník. 1. 1. 1977 signatář, 7. 1. 1984–6. 1. 1985 mluvčí Charty 77. Od května 1981 do května 1982 vězněn. 1988–89 šéfredaktor samizdatových Lidových novin; v souvislosti s touto činností od října do 25. 11. 1989 vězněn. Od ledna do července 1990 šéfredaktor, poté stálý spolupracovník Lidových novin. Od června 1990 do června 1992 poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění (za Občanské fórum, posléze nezávislý), 1990–91 předseda parlamentní komise pro vyšetření událostí 17. listopadu 1989. Autor několika publicistických knih, z nichž většina byla vydána nejprve v samizdatu a znovu 1990–91 ve standardní edici: Země v přerodu (1950), Třináct životů (1970; 1991), Kalendárium (1978;1990), Znamínko na duši (1982; 1990), Daň z blbosti (1983; 1990), Díra v hlavě. Kronika deseti dnů srpna 1968 (1985; 1990), Dialogy s mocí (1985; 1991).

Sternová Jana, rozená Volková, 6. 1. 1921 Dobřany u Plzně – 5. 9. 1997 Praha, tanečnice a kulturní pracovnice. Studovala na reálném gymnáziu v Šumperku a soukromě klasický balet. 1938–41 působila jako tanečnice v Osvobozeném divadle, v Divadle Járy Kohouta v Praze a ve Východočeském divadle v Pardubicích. Za německé okupace se spolu se svou rodinou účastnila protinacistického odboje, 1941–45 byla vězněna na Pankráci a v internačním táboře ve Svatobořicích (její otec, gymnaziální profesor Alois Volek, byl za odbojovou činnost popraven; bratr, talentovaný básník Alois Volek ml., padl v boji jako československý letec v Anglii). 1946–47 angažována v baletu Národního divadla v Praze, 1947–49 v karlovarském divadle, poté pracovala v kulturně organizační oblasti. 1950 se provdala za Vladimíra Sterna (1920–1993) a řadu let se věnovala rodině. 1945–70 členka KSČ, z níž byla pro své odmítavé postoje k sovětské okupaci a normalizaci vyloučena. V 70. letech se zapojila do činnosti opozičních politických struktur; 1. 1. 1977 signatářka, 7. 1. 1984–6. 1. 1985 mluvčí Charty 77. Během návštěvy u své dcery v USA v létě 1989 byla přijata ve zvláštní audienci prezidentem Ronaldem Reaganem. V lednu 1989 se podílela na vzpomínkových akcích ke dvacátému výročí oběti Jana Palacha; 15. 1. 1989 zatčena za položení květin na místě Palachova upálení, deset dnů vězněna a v únoru 1989 odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody.

Šabata Jaroslav, *2. 11. 1927 Dolenice u Znojma, filosof, politolog a politik. 1946–52 vystudoval filosofii, psychologii a historii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně; 1951–64 odborný asistent katedry marxismu-leninismu, 1964–68 vedoucí katedry psychologie na téže fakultě. 1945–70 člen KSČ; jako stranický aktivista se vyvinul v jednoho z představitelů a ideologů reformních sil v KSČ: v letech 1968–69 tajemník jihomoravského krajského výboru KSČ – iniciátor a organizátor mimořádného sjezdu KSČ v roce 1968 a dalšího odporu proti okupaci. 1969 zbaven všech funkcí a 1970 vyloučen ze strany; od 1970 pracoval jako železář, později jako skladový dělník. V normalizačním období čelný exponent protirežimní opozice; 1971–76 a 1978–80 vězněn. 1. 1. 1977 signatář, 6. 4.–1. 10. 1978 a 10. 2. 1981–7. 1. 1982 mluvčí Charty 77; 1988 spoluzakladatel Hnutí za občanskou svobodu a jeden z inspirátorů fóra pro dialog západních mírových hnutí a disidentů z Východu. (Po převratu se změnilo v Helsinské občanské shromáždění založené v Praze v říjnu 1990 – v prvních letech jeho existence vykonával spolu s generálním tajemníkem holandské Mezicírkevní mírového rady Mient-Janem Faberem funkci jednoho z jeho dvou předsedů /co-chairman/.) 1989–90 mluvčí Občanského fóra v Brně; od 28. 12. 1989 do června 1990 poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění, od ledna do červny 1990 předseda jejího zahraničního výboru a člen předsednictva Federálního shromáždění. Od června 1990 do začátku července 1992 ministr vlády ČR. 1991–92 člen Občanského hnutí, poté nezávislý politik a publicista, kritický analytik a komentátor politických poměrů v ČR v období transformace; od 1996 člen České strany sociálně demokratické. 1991–98 předseda, od 1998 místopředseda správní rady Nadace Bernarda Bolzana (nyní Sdružení Bernarda Bolzana) Autor, resp. spoluautor základních dokumentů Charty 77, např. Co s Chartou? (1977), Pražská výzva (1985) či Slovo ke spoluobčanům (1987) a řady filozoficko-politických esejů.

Šabatová Anna, *23. 6. 1951 Brno, politická aktivistka a novinářka; dcera Jaroslava Šabaty, od 1974 manželka novináře a politika Petra Uhla (*1941). 1969–71 studovala historii a filozofii na filozofické fakultě brněnské univerzity. Od 1969 se podílela na opoziční činnosti proti normalizačnímu režimu; v listopadu 1971 byla v souvislosti se svou účastí na letákové akci před volbami do zastupitelských sborů zatčena, vyloučena ze studií a posléze odsouzena ke třem rokům odnětí svobody. Po podmínečném propuštění 1973 pracovala jako úřednice a dále se účastnila aktivit disentu. 1. 2. 1977 signatářka, 7. 1. 1986–6. 1. 1987 mluvčí Charty 77; od 24. 4. 1978 zakládající členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V době věznění svého manžela Petra Uhla 1979–84 vydávala jeho i svým jménem periodikum Informace o Chartě 77. Od 1990 působila jako poradkyně ministra práce a sociálních věcí pro styk s nevládními organizacemi, 1998–2001 jako zástupkyně ředitele Městského centra sociálních služeb pražského magistrátu. K 50. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv byla 10. 12. 1998 vyznamenána Cenou OSN za obranu lidských práv. Od 2001 do února 2007 zástupkyně veřejného ochránce práv (ombudsmana). Členka správní rady Nadace rozvoje občanské společnosti.

Šilhánová Libuše, *10. 4. 1929 Vrdy u Čáslavi, socioložka; manželka ekonoma a politika Věňka Šilhána (*1927). Pochází z lékařské rodiny. 1948 začala studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studia však musela přerušit pro onemocnění tuberkulózou; později přešla na Vysokou školu politických a hospodářských věd a posléze na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde 1957 absolvovala obor historie a filozofie. 1957 asistentka na pobočce Elektrotechnické fakulty ČVUT v Poděbradech, 1958–60 učitelka základní školy v Praze, 1960–64 nakladatelská redaktorka. 1964–67 vědecká pracovnice na Vysoké škole ekonomické v Praze, 1967–69 v Ústavu sociálních věd Univerzity Karlovy, 1969–70 pracovnice českého ministerstva pro mládež a tělovýchovu; 1957–70 členka KSČ. V 60. letech se věnovala sociologickému výzkumu mládeže a spolu se svým manželem Věňkem Šilhanem se podílela na reformních politických aktivitách, vrcholících 1968–69. V 70. a 80. letech se aktivně účastnila činnosti disentu a byla s celou svou rodinou politicky perzekvována. 1. 1. 1977 signatářka a 6. 1. 1987–2. 1. 1988 mluvčí Charty 77. 1988 spoluzakladatelka, poté tajemnice a 1990–92 místopředsedkyně Československého helsinského výboru; 1993–2005 místopředsedkyně, od 2005 předsedkyně Českého helsinského výboru. Po listopadu 1989 významně participovala na tvorbě koncepcí nové demokratické politiky v oblasti naplňování principů lidských a občanských práv. Autorka memoárové knihy Ohlédnutí za životem (2005).

Štern Jan, *1. 11. 1924 Praha, novinář, básník a literární kritik; syn sociologa, sociálně politického experta a sociálně demokratického politika Evžena Šterna (1889–1942), spolutvůrce systému sociálního pojištění meziválečného Československa, jenž se stal obětí nacistické rasové perzekuce; první manžel spisovatelky Evy Kantůrkové (*1930) a otec novináře Jana Šterna (*1953). 1943 maturoval na gymnáziu v Praze. 1944–45 vězněn v nacistických koncentračních táborech; v dubnu 1945 uprchl a v květnu 1945 se účastnil Pražského povstání. 1945–49 vystudoval historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 1947–52 redaktor týdeníku Tvorba, 1952–69 deníku Práce. 1945–70 člen KSČ; koncem 40. a počátkem 50. let byl exponentem dogmaticky ideologické kulturní politiky, postupně přešel na reformní pozice a 1968–69 patřil k publicistickým reprezentantům „pražského jara“. 1970 vyloučen z KSČ a následně perzekvován; pracoval jako čerpač, posléze technický referent. Jako autor i editor se podílel na vydávání samizdatů; 1978–89 vedl spolu s Petrem Pithartem domácí redakci exilového časopisu Listy, kam pravidelně přispíval pod pseudonymem „Bohemicus“. 1. 1. 1977 signatář, 7. 1. 1986–6. 1. 1987 mluvčí Charty 77; 1988 spoluzakladatel Československého helsinského výboru a Hnutí za občanskou svobodu. Od 1990 člen redakční rady a stálý spolupracovník revue Listy. Autor básnických sbírek Volnost (1948), Kunčický deník (1956), Plující pokoj (1961) a O ní (1993) i drobných próz publikovaných časopisecky (Plamen, roč. 1966).

Šustrová Petruška, *18. 5. 1947 Praha, novinářka, publicistka a překladatelka; dcera překladatelky a redaktorky Jitky Bodlákové (1923–2002). 1965 maturovala na střední všeobecně vzdělávací škole (gymnáziu) v Praze a 1966–69 studovala historii a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studia však v důsledku perzekuce nedokončila. Koncem 60. let aktivistka ilegální protirežimní skupiny Hnutí revoluční mládeže, vedené Petrem Uhlem; 1969–71 vězněna. 1971–77 pracovala jako poštovní úřednice, 1977–82 jako uklízečka; 1982–89 bez zaměstnání. 1. 1. 1977 signatářka, 6. 1. 1985–7. 1. 1986 mluvčí Charty 77, od června 1979 členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, aktivistka Polsko-československé solidarity; 1985–1994 redaktorka samizdatového i oficiálního časopisu Střední Evropa a spolupracovnice exilových a samizdatových domácích periodik. V listopadu 1989 se podílela na založení Občanského fóra a stala se redaktorkou Nezávislého tiskového střediska, na jaře 1990 týdeníku Respekt. Od května do října 1990 poradkyně náměstka federálního ministra vnitra, od října 1990 do ledna 1992 náměstkyně federálního ministra vnitra. 1992 redaktorka týdeníku Respekt, 1993–96 Českého deníku, 1997–2001 redaktorka, poté stálá spolupracovnice Lidových novin. Od poloviny 90. let komentátorka Českého rozhlasu (část jejích rozhlasových komentářů vydána v knižním souboru Politické tanečky, 2002); autorka scénářů čtyř dokumentárních televizních filmů. Překládá z angličtiny a polštiny.

Tominová Zdena, 7. 2. 1941 Praha, filozofka, publicistka a spisovatelka; manželka filozofa Julia Tomina (1938). Po maturitě studovala čtyři semestry herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze, poté přestoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde 1968 absolvovala studia filozofie a sociologie. Za studií se aktivně účastnila dialogů mezi marxisty a křesťany, organizovaných prof. Milanem Machovcem. Spolu se svým manželem podnikla 1969 přednáškovou cestu po USA. Na přelomu 50. a 60. let psala poezii surrealistického zaměření, od 1964 časopisecky (Sešity, Literární noviny) publikovala reportáže, eseje i povídky. V 70. letech pracovala jako tlumočnice; současně se podílela na činnosti opozičních politických skupin. 23. 5. 1978 signatářka, 8. 2. 1979–1. 2. 1980 mluvčí Charty 77. V září 1980 donucena k emigraci do Velké Británie, kde se prosadila jako anglicky píšící spisovatelka (román The Coast of Bohemia: A Winter’s Tale, 1987; povídkový soubor Stalin’s Shoe, 1987).

Tyl Miroslav, *18. 2. 1943 Praha, zemědělský inženýr a politik. Pochází ze starého selského rodu. 1969 absolvoval Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze, zároveň studoval filozofii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (žák Jana Patočky), ale studia v důsledku politického vývoje nedokončil. 1965–69 se aktivně účastnil studentského hnutí. 1970–90 pracoval jako samostatný vývojový pracovník v podniku Léčivé rostliny. 1973–89 se podílel na dovozu a šíření exilové literatury a vydávání domácího samizdatu; reprezentoval křesťansko-demokratickou složku disentu. 1. 1. 1977 signatář, 6. 1. 1990–5. 1. 1991 mluvčí Charty 77; 1988 spoluzakladatel Hnutí za občanskou svobodu. 1989–94 první, 1994–96 druhý místopředseda Křesťansko-demokratické strany; 1990–92 poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a předseda poslaneckého klubu své strany v této sněmovně; významně se účastnil na vytváření polistopadové zemědělské legislativy. 1993–96 působil jako poradce ministra životního prostředí ČR. Po sloučení KDS s ODS 1996 se stal členem Občanské demokratické strany, za niž byl 1996–98 poslancem Parlamentu ČR (od ledna do března 1998 místopředseda poslaneckého klubu) a 1997–98 členem zastupitelstva hlavního města Prahy. 1996 zvolen čestným předsedou Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků. Autor četných prací z oboru pěstování léčivých rostlin.

Vančura Jiří, *24. 1. 1929 Košťany u Teplic, historik, novinář a publicista. 1955 absolvoval studia historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a působil jako nakladatelský redaktor historické literatury. 1961–64 redaktor deníku Mladá fronta, 1964–69 deníku Práce; aktivní účastník „pražského jara“ 1968. 1970–89 pracoval jako dělník u geologického průzkumu. Současně působil v disentu, publikoval v zahraničí a patřil k autorům i editorům domácího samizdatu. 1. 1. 1977 signatář, od června 1990 do února 1991 mluvčí Charty 77. 1990–94 šéfredaktor, 1996–98 zastupující šéfredaktor časopisu Listy, poté stálý spolupracovník Literárních novin, nyní kulturního týdeníku A2. Autor syntetické studie Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968 (první vydání 1988 v Scheinfeldu-Schwarzenbergu pod pseudonymem Miroslav Synek; druhé 1990 v Praze) a knihy Einsteinovo řešení světa bez válek (2001).

Vohryzek Josef, 17. 5. 1926 Praha – 28. 8. 1998 Praha, literární kritik, prozaik a překladatel. 1940–45 žil ve Švédsku, kam byl poslán svými rodiči, aby unikl rasové perzekuci. Po opožděné maturitě 1951 studoval 1951–56 češtinu a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 1956–58 a 1964–72 redaktor nakladatelství Československý spisovatel, 1958–59 vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV, 1959–64 překladatel ve svobodném povolání. 1950–59 člen KSČ; 1959 pro své názory a postoje vyloučen. 1968–69 člen Kruhu nezávislých spisovatelů. 1972 byl z politických důvodů propuštěn z nakladatelství a v následujících letech střídal manuální zaměstnání. V 70. a 80. letech se angažoval v kulturním disentu; 1. 1. 1977 signatář, 6. 1. 1987–2. 1. 1988 mluvčí Charty 77. Psal experimentální prózy (Chodec, 1964), ovlivněné dobově moderními směry, těžiště jeho tvorby však leželo v oblasti literární kritiky, založené na uměleckých hodnotách. V samizdatu vydal soubory esejů Kniha Josefova (1986) a prózy Barbar ve Švédsku (1973) a Velká dáma (1976), v 90. letech pak výbor ze svého literárně kritického díla (Literární kritiky, 1995).

Vondra Alexandr (Saša),|index|Vondra Alexandr (Saša)|/index>| *17. 8. 1961 Praha, politik a diplomat. 1980–84 vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a 1985–87 pracoval v Náprstkově muzeu v Praze. Od poloviny 80. let byl činný v opozičních politických strukturách; 2. 7. 1987 signatář, 2. 1. 1989–6. 1. 1990 mluvčí Charty 77. Spoluorganizátor protestních demonstrací při 20. výročí upálení Jana Palacha v lednu 1989 (tzv. Palachův týden) a později petice Několik vět. Od 16. do 26. 1. a od 18. 9. do 6. 11. 1989 vězněn. V listopadu 1989 jeden ze zakladatelů Občanského fóra; 1989–92 zahraničněpolitický poradce a blízký spolupracovník prezidenta republiky Václava Havla. 1992–96 první náměstek ministra zahraničních věcí ČR (v této funkci 1995–96 hlavní vyjednavač ČR při přípravě Česko-německé deklarace), 1997–2001 český velvyslanec v USA, 2002 vládní zmocněnec pro přípravu summitu NATO v Praze. Na podzim 2006 zvolen senátorem Parlamentu ČR za ODS; od září 2006 do ledna 2007 ministr zahraničních věcí ČR, od ledna 2007 místopředseda vlády ČR pro záležitosti Evropské unie.

Přehled mluvčích Charty 77 v letech 1977–1992

1977–1978 (1. ledna 1977)

Jiří Hájek do 6. 4. 1978

Václav Havel do 20. 5. 77
vězněn od 14. 1. 1977 do 20. 5. 1977

Jan Patočka † 13. 3. 1977

Jaroslav Šabata od 6. 4. 78 uvězněn 1. 10. 1978

Ladislav Hejdánek od 21. 9. 1977 do 8. 2. 1979

Marta Kubišová od 21. 9. 1977 do 6. 11. 1978

Václav Havel od 6. 11. 1978

1979 (8. února 1979)

Václav Benda
uvězněn 29. 5. 1979

Jiří Diebtsbier uvězněn 29. 5. 1979

Zdena Tominová

Jiří Hájek od 5. 6. 1979

Ladislav Hejdánek od 5. 6. 1979

1980 (1. ledna 1980)

Marie Hromádková

Miloš Rejchrt

Zdena Tominová do 1. 2. 1980

Rudolf Battěk od 1. 2. 1980
uvězněn 14. 6. 1980

1981 (13. ledna 1981)

Václav Malý

Bedřich Placák

Jaroslav Šabata

1982 (7. ledna 1982)

Anna Marvanová

Ladislav Lis

Radim Palouš

1983 (6. ledna 1983)

Anna Marvanová do 7. 2. 1983

Ladislav Lis
uvězněn 5. 1. 1983

Radim Palouš do 7. 2. 83

Anna Marvanová

Jan Kozlík
od 6. 1. 1983 do 7. 1. 1984

Marie Rút Křížková

1984 (7. ledna 1984)

Václav Benda

Jiří Ruml

Jana Sternová

1985 (6. ledna 1985)

Jiří Dienstbier

Eva Kantůrková

Petruška Šustrová

1986 (7. ledna 1986)

Martin Palouš

Anna Šabatová

Jan Štern

1987 (6. ledna 1987)

Jan Litomiský

Josef Vohryzek

Libuše Šilhánová

1988 (2. ledna 1988)

Miloš Hájek

Bohumír Janát

Stanislav Devátý

1989 (2. ledna 1989)

Tomáš Hradílek

Dana Němcová

Alexandr Vondra
vězněn 18. 9.–11. 11 v té době zplnomocněn Václav Havel

1990 (6. ledna 1990)

Jan Ruml do května 1990

Miroslav Lehký

Miroslav Tyl

Jiří Vančura

1991 (od ledna 1991)

Helena Klímová

Alena Hromádková

Hana Ponická

1992 (od ledna do 3. listopadu 1992)

Věra Roubalová

Eva Joachimová

Květa Princová

Pozn: V závorce za datem roku je uvedeno plné datum dokumentu Charty 77, jímž bylo oznámeno střídání ve funkci mluvčích. – Mluvčí uvězněný v době vykonávání funkce zůstával mluvčím i po celou dobu vazby nebo výkonu trestu. Pokud to okolnosti dovolovaly, byl vybrán za uvězněného mluvčího jiný signatář v rovnocenné funkci mluvčího. – Celkem se v letech 1977–1989 vystřídalo ve funkci mluvčích 35 signatářů, v dalších třech letech 10 signatářů. Nejdéle byla mluvčí Anna Marvanová, plná dvě roční období.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Zpracovanýtrue
OCRfalse