P13
Charta 77 v letech 1990 až 1992
Jiří Vančura
Když se v březnu 1990 v pražském Obecním domě signatáři poprvé sešli, sotva kdo si kladl otázku, jak to bude dál s Chartou. Nad všemi pocity a novými starostmi převládla radost, že se uskutečnilo, co mnozí za svého života ani nečekali, nebo se v to neodvážili doufat. Sama okolnost, že se mohli svobodně setkat a poznat i přátele, které dosud znali jen podle jména, byla jakoby darem, přijímaným s hrdostí a pokorou.
Přesto i zde, na prvním společném setkání, zazněly signály zpochybňující smysl Charty 77 a její budoucnost. Neusmířený a jak se později ukázalo neusmiřitelný spor mezi Petrem Cibulkou a Jaroslavem Šabatou mnozí tehdy ještě pokládali za lokální, brněnský konflikt, který časem odezní. Stejně bezvýsledné byly i usmiřovací dozvuky v kolektivu mluvčích, když Stanislav Devátý veřejně obvinil Zdeňka Jičínského ze spoluautorství československé socialistické ústavy. Charta 77, která byla společenstvím lidí různých přesvědčení, osvědčeným v době, kdy sledovalo společný cíl, začala po dosažení tohoto cíle strádat růzností zájmů a představ o nové budoucnosti.
Názorová různost uvnitř Charty dodala odvahu jejím tradičním nepřátelům. Již v říjnu 1990 jistý pan Miroslav Dolejší, tehdy přední aktivista Konfederace politických vězňů, vystoupil v bulvárním Středočeském expresu se svým senzačním odhalením: Charta prý vznikla z iniciativy komunistické strany, byla a je nadále řízena sovětskou, americkou a izraelskou rozvědkou. Poprvé po Listopadu byl kondelíkovský pohled na Chartu jako na soubor idealistických bláznů zaměněn za soubor lidí vychytralých a zištných. Celý text měl nepřehlédnutelné znaky estébáckého žargonu v jeho nejprimitivnější dikci.
Ať je vazba Miroslava Dolejšího na StB jakákoli (Konfederace se ho zřekla poté, co vyšel najevo jeho závazek ke spolupráci), jak má na tak nehorázné zneužití svobody tisku reagovat Charta? Protože nebyla a nikdy se nestala právním subjektem, mohli vydavatele Expresu žalovat jen jednotliví signatáři. Z nich 108 skutečně odevzdalo své zmocnění jedné z pražských advokátních kanceláří, k soudnímu projednání však nedošlo. Spor vedený stovkou žalobců byl z procesního hlediska neobyčejně náročný, a tak zůstalo u veřejného prohlášení tehdejších mluvčích.
Na samém počátku devadesátých let Charta 77 postupně ztrácela svůj význam i vážnost. Tento můj popis událostí v letech 1990 až 1992 je osobním svědectvím, poskytnutým se zdrženlivostí a otevřeným vůči jinému pohledu. Úlohu mluvčího Charty jsem převzal v létě 1990 po Janu Rumlovi, který odešel na ministerstvo vnitra. Byli jsme jako obvykle tři: Miroslav Tyl, Miro Lehký a já. První byl poslancem Federálního shromáždění, druhý žil a působil v Bratislavě, takže většina běžné a bohužel i koncepční práce připadla mně. Starost o Chartu – nejen o její současnost, ale hlavně o její budoucnost – byla základní otázkou, která mi v té době ležela na srdci.
Širším fórem, kde Charta dosud žila, byl kolektiv mluvčích, nejen současných, ale i těch, kdo byli mluvčími před nimi. Celkem čtyřicet lidí, z nichž ovšem dobrá polovina byla zaneprázdněna novým pověřením, od poslanců až po funkci prezidenta republiky. Nezazlíval jsem jim a nezazlívám dosud, že na Chartu neměli čas. Méně už jsem chápal ty, kdo nepokrytě říkali, že Charta pro ně skončila listopadem 1989, a její další existenci byli ochotni akceptovat jen jako určitý klub, v němž se budou scházel lidé napříč politickým zaměřením, přes názorovou různost, již nové společenské poměry legitimně obnažily.
Ačkoli budoucnost Charty zůstávala nevyjasněna, jedno bylo zcela zřejmé: nelze rozšiřovat její řady dosavadním způsobem, tedy písemným souhlasem se základním prohlášením, vydaným v lednu 1977. Odmítání pokryteckého vztahu tehdejšího československého státu k dodržování mezinárodních paktů o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech, které se staly nedílnou součástí československého právního řádu, patřilo již minulosti. Úsilí o jejich důsledné uplatňování mělo charakter jiný, odlišný od neustálého střetání s totalitním státem. O tom nemohlo být a nebylo sporu. Jak ale dál?
Možnost první: V návaznosti na Prohlášení Charty z ledna 1977 formulovat oslovení nové a ustavit společenství tolerantních, rozvážných i odvážných občanů, společenství ryze nadstranické, které neusiluje o získání moci, ale o stálou kultivaci občanských hodnot, prosazovaných Chartou od jejího vzniku. K této Chartě druhého dne, jak jsme ji v tehdejších projektech nazývali, měl patřit každý signatář nového programového prohlášení, a nemělo být rozdílu mezi signatáři „starými“ a „novými“. Právě na toto formální smazání rozdílu mezi „zasloužilými“ a nově přišedšími signatáři mnozí reagovali odmítavě až bolestně, a tak transformace Charty pro nové společenské podmínky byla na kolektivu mluvčích dvakrát přijata a dvakrát zase odmítnuta. Jednou tak, podruhé zase tak, až bylo pozdě na další rozhodování o návrhu, který měl být předložen nadcházejícímu shromáždění signatářů.
Druhou z uvažovaných možností bylo ukončit působení Charty s tím, že splnila své historické poslání, a vydat – jak to nazval Radim Palouš – kšaft, který pro budoucnost shrne její principy. Toto východisko doporučoval například Ladislav Hejdánek, podporoval je Václav Malý, Ludvík Vaculík, Jiřina Šiklová, z externistů Erazim Kohák a řada méně známých signatářů. Ani to však nezískalo podporu, naopak se dá říci, že bylo pociťováno nejbolestněji.
Nakonec převládlo východisko třetí: nic neměnit, nanejvýš vytvářet decentralizované kluby Charty 77 s posláním diskusním a působností místní. Podrobněji myšlenku klubů neformulovali ani ti, kdo s ní přišli, spoléhajíce, že její koncepce uzraje takříkajíc za pochodu.
S tímto doporučením kolektivu mluvčích jsme šli na druhé shromáždění signatářů, které se uskutečnilo 9. února 1991 v tehdy ještě sjezdovém Paláci kultury v Praze. Bylo jaksi součástí tehdejších poměrů v Chartě, že jsem byl pověřen hlavním referátem, aniž se kdo zajímal, co v něm budu říkat. Cítil jsem se samozřejmě vázán oním třetím východiskem, třebaže jsem je považoval za nejméně šťastné. Nebylo v silách tohoto shromáždění (zúčastnila se ho asi polovina z osmnácti set signatářů) na tomto stanovisku něco měnit. K dispozici bylo jen pár jednacích hodin, chyběl majoritní názor, který mohl uzrát jen v předchozích diskusích. Pozoruhodné bylo snad jen vystoupení Václava Havla, který zde prohlásil: Možná, že jednou bude Charta to poslední, o co se bude moci společnost jako o záchytný bod opřít.
Druhý a pak i závěrečný rok polistopadové existence Charty dovolil bych si nadepsat slovy Jak Charta umírala, tristním pandánem známé Havlovy výpovědi Jak se rodila Charta. V trojici mluvčích na rok 1991 (Alena Hromádková, Helena Klímová, Hana Ponická) největší díl praktické denní práce obstarávala paní Hromádková, tehdy snad ještě radikálnější než v pozdějších letech, kdy vstoupila do politiky. Nechci o tom snášet důkazy, pokládám ten rok za minulost dosti smutnou, již bude lépe překrýt zapomenutím. Stačí uvést, že na čtrnácti setkáních stále amorfnějšího kolektivu mluvčích v roce 1991 byl šestkrát hlavním a pětkrát vedlejším bodem programu vztah mezi Chartou 77 a Nadací Charty 77, ačkoli ta byla od svého vzniku zcela autonomní, Chartě nepodřízenou institucí. Od Listopadu měla Nadace Charty 77 zřetelný humanitární program, sociální podporu signatářům mohla poskytovat jen v individuálních, zcela výjimečných případech. Jménem Charty občas zaznívaly v tisku a v televizi různé výroky, natolik sporné, že se někteří signatáři odmítali se současnou reprezentací ztotožňovat. Zapadl bohužel názor Vlasty Chramostové, že trojice mluvčích už není potřebná, neboť v nových poměrech by měl Chartu svými postoji a svým chováním reprezentovat každý signatář.
Odpověď na otázku, jak si takový, v minulosti Charty nebývalý posun vysvětlit, je složitá a nepochybně bude i osobní. Mnozí z mluvčích a signatářů, kteří po léta udávali Chartě tón, vyznačující se hledáním a nalézáním společně přijatelného řešení, byli zaneprázdněni v náročných funkcích, a tak se viditelné a hlavně slyšitelné těžiště přesouvalo na signatáře, kteří konsensuální tradici Charty nezažili, nebo jí přímo opovrhovali. Ve dvou letech, která předcházela Listopadu, se k Chartě přihlásilo 534 nových signatářů, tedy víc než za předchozích deset let dohromady. Mnozí z nich ztotožňovali Chartu s bojem proti totalitnímu systému, ačkoli její poslání bylo podstatně hlubší než pouhé zúčtování s režimem. Na sedm set signatářů z roku 1977, jimž především Charta vděčila za svůj charakter a étos, přestávalo být její určující složkou a stejně jako v obecné politice i na půdě Charty se stále víc hlásili o slovo lidé radikálnějších způsobů a přímočarého vidění.
Jednou ze stěžejních otázek, které rozdělovaly Chartu, byl postoj k připravovanému lustračnímu zákonu. Má se vztahovat na každého, kdo byl někdy registrován jako spolupracovník Státní bezpečnosti, nebo jen na ty, kdo se podíleli na potlačování lidských práv? Mnozí signatáři tvrdili, že zákon vycházející z pouhé registrace zahrne do jednoho pytle fízlovské duše, okřívající pocitem moci nad osudy druhých, spolu s lidmi, kteří sice nátlaku StB neodolali, ale pak nikomu neuškodili. Názoru, že paušálním odsudkem bez zjišťování skutečné viny bude narušen princip ochrany lidských práv, jiní, v těžké době stejně aktivní, oponovali tvrzením, že teprve nyní bude smysl Charty 77 naplněn.
Bylo možné pokračovat v činnosti Charty, oslabované tak zásadními rozpory?
Ve třetím polistopadovém a pro Chartu závěrečném roce nastoupily nové mluvčí (Eva Joachimová, Květa Princová a Věra Roubalová), které sice leccos napravily, ale káru z bláta už vyprostit nedokázaly. Potvrdilo to také třetí, v historii Charty poslední shromáždění signatářů, svolané na květen 1992 do tehdejšího Domu železničářů v Praze.
Přístup na toto shromáždění měli nejen signatáři, ale také jejich přátelé, čehož využili převážně ti, kdo chtěli Chartu změnit podle svých představ. Mezi blíže nezjištěným počtem přizvaných byli prý i někdejší pracovníci StB, jak to alespoň naznačovalo neoficiální zdůvodnění prezidentovy nepřítomnosti. Jisté je, že se tam veřejně rozdával časopis Sládkovy nechvalně známé Republikánské strany a že hlučně projevovaná nálada odpovídala zaměření tehdejší Rudé krávy, vydávané Petrem Cibulkou. Podobně skončilo i samo jednání. Zbytečně se pak někteří z nespokojených odvolávali na improvizované hlasování, při němž se účastníci, ochotní zůstat na této taškařici až do konce, usnesli, že činnost Charty má pokračovat.
Takto v hanbě, na níž jsme se svou krátkozrakostí a nerozhodností sami podíleli, Charta umírala. Osvobozujícím řešením bylo proto společné prohlášení mluvčích z let 1977 až 1992, datované 3. listopadu 1992, kterým se působení Charty 77 ukončilo:
„Charta 77 – jako neformální občanská iniciativa – dohrála svou historickou roli. Některé prvky jejího základního prohlášení, její volná struktura a způsob její práce, odpovídaly totiž totalitním poměrům, ve kterých vznikala. Tyto poměry vyžadovaly specifický a ve svobodných podmínkách nepoužitelný model veřejného působení. Proto jsme se rozhodli práci Charty 77 uzavřít. Péčí o odkaz Charty 77 pověřuje kolektiv mluvčích Rudolfa Battěka, Danu Němcovou a Josefa Vohryzka. Vyzýváme všechny signatáře Charty 77, aby dál jednali – způsoby přiměřenými nové době – v duchu Charty 77 a v souladu s jejími ideály. Ideje nedělitelnosti lidských práv a svobod, důstojného občanství, vzájemného respektu, dialogu, tolerance a povinnosti nadřazovat zájmy obecné zájmům osobním jsou stále aktuální. Je třeba je prosazovat v nejrůznějších společenských organizacích a spolcích, politických stranách a klubech, odborných institutech i veřejných funkcích, znovu a znovu usilovat o to, aby jimi byl prostoupen celý veřejný život.“ (ČSDS, sb. Charta 77, 1992.)
Závěrečné prohlášení Chaty 77 podepsali: Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Václav Havel, Eva Joachimová, Miroslav Lehký, Jan Litomiský, Anna Marvanová, Dana Němcová, Martin Palouš, Květa Princová, Věra Roubalová, Jiří Ruml, Anna Šabatová, Libuše Šilhánová, Jiří Vančura, Saša Vondra.
Péčí o odkaz Charty pověřilo závěrečné prohlášení tři z někdejších mluvčích, aniž tuto péči blíže specifikovalo. Víc než obrana proti zkreslování činnosti a života Charty 77, ať z nevědomosti, nebo ze zlé vůle, patří k této péči uchování zřetelné stopy, již v naší nedávné minulosti a následně i v současnosti zanechala. V tomto smyslu je třeba vyzvednout zejména dlouholetou činnost historika Viléma Prečana. Jako zakladatel exilového Střediska československé nezávislé literatury již od sedmdesátých let pečlivě shromažďoval veškeré dokumenty Charty, jako pozdější ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a posléze jako vedoucí Československého dokumentačního střediska v Praze se zasloužil o shromáždění a utřídění veškerých pramenných materiálů a představil veřejnosti Chartu u příležitosti jejího dvacátého a nyní i třicátého výročí.
Charta 77 ukončila svou činnost, ale přetrvává v myslích lidí, kteří s ní strávili existenčně možná nejtěžší, ale pro sdílený pocit svobody a občanské důstojnosti zároveň nejlepší léta svého života. Zpravidla nejskromnější z jejích signatářů přijali za své stěžejní rysy Charty – důsledné prosazování lidských práv, pomoc lidem v nouzi, vzájemné porozumění a toleranci jako předpoklad lidského soužití – a naplňují je svou prací. Tímto odkazem, přitažlivým pro nejvnímavější příslušníky dalších generací, je Charta 77 stále živá, ve své podstatě nesmrtelná.
Pole
Název | Hodnota |
---|---|
Řada | Dokumenty Charty 77 |
Zpracovaný | true |
OCR | false |