»Zkažený život«

Letos je tomu 56 let, co devatenáctiletý Jan Vladislav vstoupil - nejprve jako kritik - do psané literatury, jež se posléze stala jeho osudem a vyplnila celý jeho dosavadní život. Minulý měsíc na jednom pražském semináři podali literární vědci a historikové rozbor toho, do kolika literárních žánrů se Vladislav od chvíle, kdy začal publikovat, zapsal svým dílem jako básník, prozaik, esejista, literární kritik a historik, překladatel i vydavatel. Nad soupisem jeho literárních textů, který byl zveřejněn k jeho životnímu jubileu, se nás zmocňuje úžas, co všechno dokáže člověk za jeden život udělat.

Rozsah Vladislavova díla, jakkoli mimořádný, není ovšem jediným měřítkem jeho velikosti, a stěží by byl dostatečným důvodem k mimořádnému ocenění. Cena a hodnota tohoto díla je ozvláštněna okolnostmi, za nichž vzniklo, jak bylo vyvzdorováno na poměrech, na době. Zmocňuje se nás při tom obdiv vůči tvůrci, který si nedal vnutit cizí život, jenž našel způsob, jak uplatnit a rozvinout svůj talent, jak prožít život vstoje.

V životě a díle Jana Vladislava poznáváme příběh spisovatele, který byl vyvržen na okraj literatury, avšak dokázal toto místo přeměnit na tvůrčí dílnu, odkud rozšiřoval horizonty české literatury padesátých a šedesátých let a uváděl do ní ve svých překladech autory a díla, jež bychom bez něho nepoznali.

Poznáváme tu příběh básníka, který dokázal být po celý život také dělníkem literatury a brát na sebe penzum každodenní literární dřiny jako málokdo.

Příběh tvůrce, kterému nepřišlo zatěžko sloužit jiným jako vydavatel bez institucionálního zázemí v tom čase, kdy se díky lidem jako on zrodil zázrak nezávislého písemnictví šířeného samizdatem.

Příběh člověka literatury, pro něhož se neodmyslitelnou součástí jeho vlastní literární ambice stalo objevování a odkrývání skrytých stránek a vrstev moderní české literatury.

To všechno samo o sobě je velmi mnoho, třebaže to jen naznačuje rozměry a vrstvy Vladislavových mnohostranných aktivit na rozsáhlém poli literatury. Stačí se ovšem začíst do jeho poezie, zalistovat v jeho úvahách a esejích o umění a literatuře, v textech starých dvacet, třicet nebo i padesát let, abychom si uvědomili, jak živá slova to jsou a jak nás stále oslovují. Stačí si připomenout, že Shakespearovy sonety, jejichž kongeniální překlad vzešel z Vladislavovy básnické dílny, se rozběhly mezi čtenáře od roku 1956 v celkovém nákladu čtvrt milionu výtisků a že je bere do ruky už bůhvíkolikátá generace. A nepočítané generace dětí se začítají - spolu s rodiči - do pohádek a bájí jiných národů a světadílů, převyprávěných do češtiny Janem Vladislavem. Jedno, druhé, třetí i další podává svědectví o hodnotě díla, o němž je řeč, i o tom, že je součásti živé literatury, jež promlouvá k dnešním současníkům.

Často se nás při tom zmocní lítost nad námi samotnými a nad našimi současníky, s jakým zpožděním se toto bohatství literatury a myšlenek začasté dostávalo do rukou čtenáře; Vladislavem nezaviněné zpoždění, pro které si vysloužil ono mnohoznačné tajný čtenář a tajný kritik; právem se mohlo po dlouhá desetiletí říkat také tajný básník.

Vladislavovo dílo, jehož do té doby skryté a tajné rozměry se začaly vyjevovat před našima překvapenýma očima teprve po roce 1975 v samizdatu a v exilových vydáních osmdesátých let, je živé i tím, jak nepřestajně narůstá a obohacuje se o nová témata. Poučen půlstoletím studia a hledání, zkušeností vlastní i té, jež je obsažena v literatuře a v umění, má nám Vladislav stále co nového říci; zprostředkovává životy, jež nemůžeme prožít, a zkušenost, jíž nemůže projít jsouce zakleti do svého jedinečného života. Vladislav nežije z podstaty ani z několika umně či podle poslední módy obměňovaných myšlenkových konstrukcí. Jeho vlastní dobrodružství poznávání nekončí, a také proto má stále z čeho rozdávat.

Pobyt v cizině, intenzivně a z blízkosti vnímané politické a kulturní zápasy velkého světa zpřesnily jeho měřítka pro posuzování situace národa a společnosti, z níž vzešel, a jež jsou korektivem zdejší provinciálnosti, místního flagelanství a sebezatracování i nemístného velikášství. Stal se z něho kritik omylů a bloudění intelektuálů, kteří spojili svůj osud se zločinnou mocí, anebo z pohodlí a ze strachu před intelektuálním terorem doby mlčeli k zločinům, o nichž věděli všechno.

Jsou lidé, o nichž si přejeme, aby jejich čas nikdy nekončil. Víme, jak jsou nenahraditelní, co všechno s nimi hrozí odejít, tušíme, že po nich zůstanou boty tak velké, že v nich nebudeme umět chodit. Leč často se stává, že propásneme příležitost k setkávání, dokud je ještě čas. Letošní lednová a únorová setkání nechť jsou nám všem mementem a pobídkou, abychom našli způsob, jak mnohem více integrovat Jana Vladislava do našeho literárního a společenského života.

Nazval jsem své dnešní zamyšlení »zkažený život«, abych připomenul Vladislavův komentář k hořkému a žalujícímu výkřiku Václava Černého; ten kdysi vmetl do tváře někdejším svým protivníkem, mysle přitom na celá prolhaný a zločinný systém, své nenávistné: Vy jste mi zkazili celý život. Vladislav tehdy napsal: To je pravda, ale takových bylo a je víc. A hlavně: to, co bylo zkaženo, nebyl přece život, nanejvýš kariéra, uznání, což může být v životě důležité, ale rozhodně není s životem totožné. A při jiné příležitosti, když reflektoval osud těch, co jako Dante poznávají, jak chutná cizí chléb a co to je chodit nahoru a dolů po cizích schodech, svůj komentář dotvrdil: Kariéru jsme neudělali, ale místo ní máme něco jiného: vědomí, že jsme nemohli jednat jinak, pokud jsme chtěli zůstat sami sebou.

===============================================================

Dnešní večer a příležitost, při níž jsme se sešli, činí z našeho příběhu poselství naděje

uvědomit si, co všechno jsme nenávratně ztratili

ale také to, že dějiny nikdy nekončí

druhý plán dějin

lidé, kteří nevzdávají svůj život, nedají si vnutit cizí život