Tajný čtenář, tajný kritik, tajný vydavatel Jan Vladislav

...máme-li možnost poznat v souhrnu literárněkritické a esejistické dílo Jana Vladislava, neubráníme se pocitu trpkosti, že nemohl těch pětatřicet let soustavně působit na novou českou literaturu jako aktivní kritik. Kritik šaldovské erudice, máme-li na mysli jeho poučenost v minulých i současných literaturách románských a germánských, kritik stylové vytříbenosti, úspornosti a čistoty, pokud máme na mysli jeho výrazové prostředky, a kritik básnické citlivosti, nejen proto, že specifickou oblastí jeho zájmů byla vždy moderní evropská poezie počínaje 'prokletými básníky', ale především proto, že je sám výrazným a originálním básníkem.

František Kautman: Vladislavův Tajný čtenář, Edice Kvart, 1980.

Malé morality jsou jen zlomkem kritického a kulturně-historického díla básníka, kritika, překladatele, esejisty Jana Vladislava, jsou jeho částí metakritickou. Rovina Malých moralit začíná tam, kde běžná kritika končí. Nejde v nich přece o rozbor jednotlivých děl nebo jednotlivých uměleckých osudů nebo o hodnocení díla jednotlivých literárních osobností, nýbrž na prvním místě o základní filozofické otázky smyslu umění, jeho hledačského poslání při odkrývání pravdy našeho světa, o jeho smysl osvobozovací -- o základní otázky údělu básníka a umělce v moderním světě, ba vůbec o základní otázky současného člověka, který je den co den stavěn před alternativu: Žít život vlastní, anebo cizí, vnucený? V každém případě tato nevelká knížka poodhrnuje jen cíp závěsu -- utkaného nepřízní doby -- za kterým lze tušit mnohorozměrné dílo s nevšedními osudy. Dočítáme knihu a litujeme, že nemáme takto k dispozici ostatní svazky Tajného čtenáře, o nichž se autor letmo zmiňuje v předmluvě.

Zasvěcený znalec Vladislavova díla František Kautman potřeboval pro svůj esej, z něhož jsem citoval, celých čtyřicet stran "kvartového" formátu. Nejenže nemám k dispozici tolik místa; především nejsem ani literární kritik, ani literární historik, a tak se mohu pokusit o své sdělení jen jako o deset let mladší současník a zaměřit se na to, s čím si jedině snad vím rady: na události, vnější obrysy lidského osudu v jeho sepětí s danou lidskou epochou, na pokusné obhlédnutí toho, co se skrývá pod povrchem změřitelného a spočitatelného.

Četl jsem poprvé Malé morality nikoli v Praze v jejich prvním, rukopisném vydání z roku 1975; bylo to někdy na jaře 1979, když jsem -- už v exilu -- bral do rukou půvabné samizdatové svazky Tajného čtenáře, na jejichž obálce se až spiklenecky skvěla na malém čtverečku papíru jiné barvy, než byla tapetou polepená obálka, dvě slova: Edice Kvart. Četba ve mně vyvolávala jistou fascinaci: to, co jsem četl, mi potvrzovalo, k čemu jsem se dostával dlouhými oklikami hledání a bloudění, a vše bylo řečeno přesněji, nuancovaněji a elegantněji, než bych totéž dokázal pojmenovat sám. Přirozeně jsem se dověděl plno nového a začal rozumět mnohému z moderního umění, okolo čeho jsem do té doby chodil s nevidoucíma očima.

Mám-li přesně vystihnout nejzákladnější pocit, který ve mně tehdy vyvolalo setkání s kvintesencí kritického díla Jana Vladislava a který se znovu ozývá, když píši tyto řádky, musím říci -- lítost. Spontánní lítost nad sebou samým, nad svými generačními druhy, nad většinou mých současníků, kteří neměli příležitost a možnost slyšet nebo číst Vladislavovy texty tehdy, když byly napsány, tedy ve chvíli, kdy promlouvaly nejživěji a nejaktuálněji, protože v souzvuku s oním dějinným okamžikem, jenž byl jejich spolutvůrcem. S pocitem lítosti a sebelítosti nad tím, oč jsem byl svého času připraven spolu s tolika po poznání dychtícími současníky, mísí se však dnes radost: ztráta není sice zcela odčinitelná, ale přece jen není úplná. Odkrývajíce pozoruhodné kapitoly skrytých dějin naší moderní literatury -- a Vladislavovo dílo je jednou z nich -- nestojíme nad pouhými archeologickými vykopávkami, jimž se lze začasté už jen obdivovat: do pokladnice živé a prožívané kultury jsou dnes vkládány i hodnoty z doby nepohody a dosud trvajícího zlého času, a dnešní čtenář (myslím především na ty, kteří vstupují do vědomého života intelektuálního a estetického dospívání) může při trošce štěstí a při jisté dávce vlastní snahy čerpat z mnoha zdrojů, i těch, které se zdály být odplynulé, jakoby napsány jen na vodu.

Ono odkrytí a stále ještě neskončené odhalování kapitol zasutých dějin naší literatury muselo být vyvzdorováno na době velkým činem našeho nezávislého písemnictví sedmdesátých a nyní už osmdesátých let. Lví podíl na něm měla a má systematická drobná, často v nepředstavitelně obtížných podmínkách podnikaná práce domácích tvůrců, vyhnaných z oficiálních institucí, a vydavatelská činnost strojopisných edic; k tomu se přidružuje nakladatelská činnost exilová, zpřístupňující díla nikoli jen nemnoha čtenářům, jako to činí domácí samizdatové svazky. Ona pomáhá utvářet a dotvářet široký krevní oběh nezávislé literatury pro celé národní společenství, včetně jeho části žijící v diaspoře, a to za vydatné pomoci těch, kdo se na obou stranách hranic z ostnatého drátu a minových polí znovu a znovu vynalézavě i obětavě starají, aby dnešní čtenář měl onu "trochu štěstí", že se mu knihy dostanou do rukou, ať už v podobě strojopisné, tištěné či ve fotokopiích, a mohl tedy čerpat z pramenů živého poznání, živého písemnictví.

Ostatně právě Malé morality -- jejich původní rukopis i tato knižní verze, jakož i celé dílo a osobnost autora -- mohou ve všech ohledech posloužit jako nejlepší příklad záchovného díla nedávné i současné éry českého písemnictví. V tvorbě Jana Vladislava poznáváme jednu z významných kapitol oněch zmíněných skrytých dějin; co všechno by z ní bylo nenávratně ztraceno a kolik by zůstalo teprve jako úkol pro budoucnost, kdyby své texty nebyl uchoval a jiné nezpřístupnil; oč více by teprve čekalo na objevení, kdyby nebylo oněch sedmi let vydavatelské práce v Kvartu s rukopisy a nad rukopisy druhých, práce, v níž jinou formou pokračuje i nyní v cizině.

***

Shodou okolností píši tyto řádky v roce, kdy Vladislav završil šedesát let svého života (narozen 15. ledna 1923). Příliš brzy na hodnocení celkové, vždyť dílo zůstává otevřené a narůstá -- a soudě podle pracovního tempa, které nasadil v posledních dvou letech, máme se na co těšit -- jakékoli oslavování a jubilování by tedy nebylo namístě. Nicméně vhodná příležitost alespoň k mezibilanci.

Klíč k osobnosti a životním postojům? Není jistě jen jeden jediný. Utkvělo mi v paměti, co mi o sobě Vladislav jednou sám prozradil:

"Kdybych měl svůj postoj charakterizovat, zjišťuji, že bych si musel říkat menšinář. Vždycky jsem byl příslušníkem menšiny, a taky jsem k menšině, nebo lépe k těm, kdo stojí stranou moci, tíhnul. Na Slovensku -- tam jsem se narodil a prožil prvních šestnáct let -- jsem byl dítě českých rodičů; z Hlohovce jsem přišel do Staré Turé, kde jsem kamarádil hlavně s Cikány, kteří měli za vsí v rokli pár hliněných chatrčí. Jeden z nich, Jožo Kýr, byl můj největší kamarád. Chodili jsme spolu pásat a občas i krást -- jen hrušky a jablka; Jožo měl totiž tolik taktu, že na husy a slepice chodil sám, anebo s jinými, na které nemohla padnout taková hanba, jaká by padla na nezdárného syna pana poštmajstra... Ve škole, hlavně na gymnáziu v Novém Městě nad Váhem, jsem opět patřil k menšině: několika Čechů a řady Židů, z nichž většina, jak jsem se pak dověděl, zašla v plynu. V Čechách, kam jsme odjížděli pár dnů po 15. březnu 1939, mi zase nadávali do Slováků a já se pral, v ruce kudlu, schovanou po cikánsku v dlani tak, aby vykukovala jen špička a nemohla tedy zabít. Pomohlo to, ale Slovákem jsem pro domácí poličské Čechy už zůstal. Atakdále, včetně toho, že jsem se ocitl mezi vyřazenými znovu po roce 1948 a ještě jednou o dvacet let později, nemluvě o dnešku."

To poslední mělo ovšem teprve přijít až po základním zlomu ve Vladislavově životě, který bych sám datoval rokem 1949. Zatím ještě vše slibovalo nejlepší budoucnost: celých deset let od příchodu do Poličky až do jeho dvaceti šesti bylo obdobím nepřetržité cesty vzhůru do světa literatury. Autorsky debutoval jako kritik prvními recenzemi už před maturitou, v roce 1942 v měsíčníku Řád; do konce roku 1944 to bylo nejméně patnáct recenzí soudobé poezie (Vavřík, Mikulášek, Sedloň), poezie XVI. století v Čechách, několika děl prozaických, a také překladu básnické skladby Charlese Péguyho Čtyři modlitby k matce Boží Chartreské, pořízeného Bohuslavem Reynkem. Po maturitě (1942 v Poličce) absolvoval dva roky zaměstnání v Zemědělské knihovně v Praze: dvě léta nadmíru významná stykem s dalším příslušníkem Vladislavových "osudových menšin".

Zmíněná knihovna, vlastně knihovní centrum tehdejší Ústřední zemědělské akademie, měla v suterénu vlastní knihařskou dílnu; tam se knihovník Vladislav seznámil a za častých leteckých poplachů dlouhé hodiny strávil s knihařským dělníkem Františkem Kohoutem. U něho se přiučil nejen knihařské dovednosti, jež mu přišla vhod o třicet let později při vydávání Kvartu, ale i něčemu dalšímu. Kohout, přítel Záviše Kalandry, umožnil Vladislavovi seznámit se s marxismem, a to nejen z knih tehdy zakázaných a jinak než soukromě nedostupných, ale i s jeho sovětskou realizací: zásluhou přítele Kohouta věděl mladý Vladislav na konci války všechno o moskevských procesech a stalinismu. Vedle toho už tehdy překládal: u Václava Petra vydal roku 1944 parafráze německé lidové poezie Milostný hlas a pro divadlo přeložil hru Carlo Gozziho a komedii Cesare Giardiniho; v roce 1945 pak vyšel v jeho překladu výbor ze Shakespearových Sonetů (jejich pozdější úplný překlad z Vladislavova pera zaznamenal v opakovaných vydáních v letech 1955--71 rekordní celkový náklad 200 tisíc výtisků).

V květnu 1945 se upsal Vladislav literatuře na další způsob: místo matematiky a fyziky, jimž se chtěl původně věnovat, se rozhodl pro studium srovnávacích dějin literatury na znovuotevřené Karlově univerzitě. Mezi jeho učiteli budou v následujících čtyřech letech především Václav Černý a Jan Patočka, z něhož se během let stal blízký, otcovský přítel, který spoluurčil Vladislavův život společně s dalšími, počínaje Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem, Jiřím Weilem, Václavem Bartovským přes Jindřicha Chalupeckého, Jiřího Koláře až k mladším, s nimiž ho spojily mnohé z životních a literárních zápasů konce šedesátých a sedmdesátých let.

V době studia na Karlově univerzitě absolvoval od podzimu 1945 do léta 1946 dva semestry na univerzitě v Grenoblu (dnes dodává, že to byla jen šťastná náhoda, protože prý mnoho uchazečů o stipendium se dalo odradit zprávami o nepohodlí v poválečné Francii). Paralelně se studiem píše: v roce 1946 vydal knížku vlastní poezie Nedokončený obraz a další (Dar) o rok později; ve stejné době rychle za sebou publikoval tři knižní překlady. Jako kritik pravidelně referoval o dílech domácích i cizích autorů -- především francouzských -- v novinách a časopisech My 46, Mladá fronta, Lidová kultura, Mladé archy (pozoruhodná úvaha o osobnosti a díle Vladimíra Majakovského); z nejzralejších byly, soudím, ty stati, které ještě stačily vyjít v roce 1948 v Chalupeckého čtvrtletníku Listy. Nejméně dvě z nich -- Surrealismus a komunismus a Poezie a politika -- musely být již důkazem o nezačlenitelnosti tohoto autora do jakéhokoli systému, v němž vládne dogmatické myšlení a sektářství. (Zmíněné kritiky a stati z let 1946--48 zabírají prvních 125 stran 3. dílu Tajného čtenáře.) Pro přemíru psaní už Vladislavovi nezbyl čas -- k lítosti pozdějších let -- na malování, kde podnikl právě v oněch letech několik úspěšných pokusů. Z této záliby zůstalo jen přátelství s mnoha malíři a o další rozměr zostřený pohled na moderní umění; o obojím svědčí i pět textů Malých moralit, zveřejněných svého času jen jako úvodní slovo na vernisážích děl Vladislavových uměleckých přátel.

Osudový přelom se ohlásil už v průběhu roku 1948. Do stoupy putovala většina nákladu další knihy Vladislavovy poezie Hořící člověk, ač mu ještě bez obtíží mohla vyjít ve Velkém Meziříčí knížka próz Ráno nad střechami, a při likvidaci Syndikátu českých spisovatelů nebyl už převeden na listinu nově -- na způsob známé "převodní páky" -- ustavovaného Svazu spisovatelů. V následujícím roce byl při tehdejších prověrkách vyloučen ze studia na univerzitě, uprostřed příprav na doktorát u profesora Černého. Jako kritik publikoval od května do července onoho osudového roku ještě v bratislavské Práci, pod jménem svého někdejšího cikánského kamaráda Joži Kýra.

A pak už zbyla na dlouho jen překladatelská práce, jejímž prostřednictvím setrvával Vladislav v tištěné literatuře, anebo aspoň na jejím okraji (onen okraj -- či okraje -- se později posouval, často neznatelně, až do samého středu dění, ale to je historie mnohem pozdější). Pozice nikterak pevná: v roce 1955 byl jako překladatel na základě řady publikovaných knížek přijat za člena spisovatelského svazu, o čtyři roky později však vyloučen, aby byl znovu přijat až v roce 1963, stále však bez možnosti publikovat vlastní básnickou tvorbu. (Toto prokletí bylo prolomeno až roku 1981, kdy v exilové edici Poezie mimo domov vyšly Vladislavovy Věty, vzhledem k technickým možnostem nakladatelství však chudší oproti rukopisu o Sicilské zlomky a Myšlenky z Leonarda.)

Překládal hodně. Probírám se Vladislavovou bibliografií knižních překladů vyšlých v rozmezí dvaceti let (1950--70) a nalézám přes padesát titulů; nepočítám do toho překlady do různých sborníků a časopisů. K dlouhému výčtu překladových prací se řadí dvě tři desítky knih pro děti a mládež, především pohádky jiných národů převyprávěné do češtiny, a často pak (v nakladatelství Artia) vydané v cizojazyčných verzích.

Překládal lidovou poezii ukrajinskou, ruskou i rumunskou, básně čínské a japonské, hlavní váha jeho překladatelského úsilí se však soustřeďovala na poezii klasickou (Dante, Shakespeare, Tasso, Michelangelo) a na francouzskou, italskou a anglickou poezii moderní (například Michaux, Machado, T. S. Eliot, Reverdy, Montale, Ungaretti). Překladatelská práce mu nebyla pouhou náhradou za vlastní tvorbu, vkládal do ní všechen svůj um a tvůrčí talent. Překlad byl pro něho vždy také závažným dílem interpretačním a kritickým, jak o tom vypovídají mj. dva texty Malých moralit -- Některé obory a Nejen knihy mají své osudy.

Možnost pravidelně psát jako literární kritik do některého z prestižních nebo širším publikem čtených časopisů -- a tímto způsobem uplatňovat své pojetí moderního umění, své estetické názory a koncepce, pro které byl vylučován z literatury, z nichž však nebyl ochoten ustoupit, ani z nich nic slevit -- skončila pro Vladislava v roce 1949. Časem se začaly objevovat jeho drobné referáty a recenze v Nových knihách a Knižní kultuře, ale to až od roku 1964; v Literárních novinách jsem za všechna léta do podzimu 1967 našel Vladislavův literárně-kritický text jednou jedinkrát: koncem léta 1967, u příležitosti stého výročí smrti Charlese Baudelaira (Sto let moderní doby). Vyháněný a zaháněný, na okraji literatury jako "pouhý překladatel" zkrátka držený Vladislav se však nevzdával -- za pravidelnou časopiseckou kritickou práci našel náhradní prostor alespoň v úvodech a doslovech k vlastním překladům, výborům a antologiím, anebo v textech napsaných pro knihy sestavené jinými. To však poněkud předbíhám a začínám zprostředka.

Koloběh začíná u Vladislava neúnavně sledujícího především nově vydávanou francouzskou a italskou literaturu. Ve třetím svazku Tajného čtenáře jsem napočítal dobře dva tucty autorských posudků a doporučení, pouze pro nakladatelství napsaných a nikdy nezveřejněných kritických rozborů děl, které po celá léta stály na počátku jeho úsilí prosadit tu kterou knihu -- jako příslovečné kukaččí vejce -- do edičního plánu toho či onoho nakladatelství. Někdy to trvalo dlouho, o tom jeden příklad za všechny. Na Butorův Repertoár (Paříž 1960) napsal Vladislav "interní posudek" -- ve skutečnosti zasvěcenou studii -- roku 1961; zápas o české vydání knihy trval několik let. Nakonec vyšla v jeho překladu až v roce 1969.

Budiž řečeno verbis expressis a podtrženo: většina Vladislavových překladů vznikala právě takto, na základě jeho vlastní volby, která byla východiskem pro dřívější nebo pozdější objednávku nakladatelství. Překlady byly pak provázeny kratšími nebo delšími studiemi, prezentovanými jako doslov či úvod, jež byly vždy cennou a originální informací literárně-kritickou a literárně-historickou v oboru, kde byl Vladislav, třebaže stále ještě bez doktorátu, odborníkem na slovo vzatým: ve srovnávací historii literatur. Takto -- zřídka v časopisech, to až hluboko v šedesátých letech ve Světové literatuře a trochu ve Výtvarném umění -- pomáhal zúrodňovat český literární úhor oné doby. Teprve až jednou vyjde tiskem 4. díl Tajného čtenáře (Portréty a autoportréty) a díl 2. (Předmluvy, doslovy a další), shrnující stati, studie a rozbory roztroušené v desítkách publikací, bude si moci širší veřejnost učinit představu, kolik práce vykonal "tajný kritik" Jan Vladislav pro rozšíření kulturních horizontů padesátých a šedesátých let.

Ještě něco? Ano, jeho přednášky, nikdy nepublikované, přednesené však alespoň v menším kruhu posluchačů, které tvoří podstatnou část Malých moralit. Anebo -- třebaže jen výjimečně -- úvaha anonymně zveřejněná v exilovém Svědectví, kterou Vladislav zařadil do knižní podoby tohoto sborníku (Nejprve snad).

Tedy skoro dvacet "hubených" let; úrodných bylo o to méně, sotva dvě tři. Úrodná byla ovšem především zase na práci: od jara 1968 do chvíle, kdy takzvaná normalizace zasáhla naplno i literaturu (druhá polovina roku 1970), byl Vladislav všestranně aktivní, a to nejen ve stínu jako čtenář a kritik "tajný". Už v březnu 1968 podepisuje prohlášení dvaceti členů spisovatelské organizace o ustavení Kruhu nezávislých spisovatelů, sdružujícího "členy a kandidáty Svazu čs. spisovatelů a členy jeho překladatelské sekce, kteří (podle dobové sebedefinice) nejsou členy KSČ a kteří mají o činnost Kruhu zájem". V dubnu 1968 čítal Kruh padesát osm členů a na své ustavující schůzi si zvolil v tajném hlasování sedmičlenné vedení (pořadí podle počtu získaných hlasů): Václav Havel, Petr Kopta, Alexandr Kliment, Jan Vladislav, Hana Bělohradská, Bedřich Fučík, Josef Hiršal. V druhé polovině roku 1968 byl Vladislav kooptován za člena české části ústředního výboru Svazu československých spisovatelů a o něco později, v roce 1969, jmenován šéfredaktorem revue Světová literatura, na jejíž vydavatelský program a profil měl už delší dobu značný vliv.

Ve stejnou dobu -- po dvacetileté přestávce -- dokončil doktorát, a to u svého někdejšího učitele (jak se kdysi zařekl a na čem trval i koncem padesátých let, když mu byla v jedné milostivé chvíli nabídnuta možnost dokončit studia, z nichž byl vyhnán v roce 1949): u profesora Černého, který byl v roce 1968 -- žel, nikoli nadlouho -- povolán na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity.

Vedle toho měl Vladislav víc práce než kdykoli dříve se svými překlady, výbory a edicemi: v příznivé době směly vyjít mnohé rukopisy, předtím po léta blokované, dveře byly dokořán otevřeny novým projektům a plánům. Tehdy také uzavírá smlouvu na sborník svých kritických statí a studií; nicméně ve chvíli, kdy je kniha připravena do tisku, normalizované nakladatelství smlouvu ruší. A už vůbec nezbyl čas, aby se postaral o zveřejnění Samomluv, sbírky vlastní poezie z let 1950--60. (Snad byl na překážku i jistý ostych samého básníka, mimořádně vzdělaného a sečtělého, s vkusem vytříbeným prací na překladech Shakespeara, Danta, Verlaina, Baudelaira etc., etc., než aby příliš vehementně prosazoval svou vlastní tvorbu, navíc v době, kdy věnoval mnoho úsilí a energie, aby byli publikováni ti, kteří byli po dvě desetiletí umlčeni zcela.)

A pak znovu mezi proskribovanými. Ortel byl vynesen dříve, než byl veřejně vyhlášen z tribuny ustavujícího sjezdu normalizovaného Svazu českých spisovatelů koncem jara 1972, kde byl Vladislav ve sjezdové zprávě, přednesené J. Kozákem, jmenován dvakrát: jednou odsouzen jako "protisocialistický spisovatel", podruhé pranýřován spolu s dalšími představiteli Kruhu nezávislých spisovatelů, podle oné zprávy jakéhosi "spisovatelského KANu". O tom, jak brzy bylo rozhodnuto, svědčí nejen odvolání z funkce šéfredaktora Světové literatury (1970), ale také pohled do Vladislavovy bibliografie: v průběhu let 1970--71 mizí jeho jméno z edičních programů nakladatelství, tentokrát daleko důsledněji než po Únoru. Brzy nebylo jediné instituce, kde by mohl pokračovat v tom, co dělal po dvacet hubených let: alespoň pomocí cizí literatury prosazovat, uvádět do života některé vlastní názory.

Poslední Vladislavova tiskem vydaná edice byl Dante (Nový život) v Československém spisovateli (1969); hotová a smluvně sjednaná edice Baudelairových dopisů a zápisů už tiskem nevyšla; překlady v časopisech skončily téhož roku, poslední knižní překlad (Michelangelo Buonarotti, Žiji svou smrtí) vyšel v Mladé frontě v roce následujícím (tam se objevila roku 1971 ještě poslední reedice překladů Shakespearových Sonetů). Čtyři další překladové práce, objednané Odeonem (Montale, Michaux, Tu-Fu) a Mladou frontou (Ronsard), "vyšly" až v Kvartu o mnoho let později. V roce 1971 vydali Vladislavovi česky kromě reedice Sonetů jen knížku pro děti; v letech 1972--75 mu byl knihtisk k dispozici už jenom v Artii: na cizojazyčné báje a pohádky, na knihy, které nepřišly na domácí trh (i zde však tři další objednané knihy zůstaly nakonec pouze v rukopise). Po podpisu Charty 77 -- Vladislav patřil k prvním 240 signatářům Prohlášení z 1. ledna 1977 -- nezbyla ani tato úzká existenční základna.

V době, kdy podepisoval Chartu 77, patřil Vladislav mezi ty, kdo našli radikální odpověď na totální cenzurní praxi a publikační zákazy sedmdesátých let: z někdejšího "tajného čtenáře" Vladislava se stal "tajný vydavatel". Z Vladislavovy iniciativy, s přispěním několika nejbližších přátel a za využití dovednosti získané kdysi v mládí ve vazárně Zemědělské knihovny, vznikla v polovině sedmdesátých let svépomocná vydavatelská iniciativa, která se po několika letech svého působení stala známou jako Edice Kvart.

Do dějin současné české a slovenské literatury se Kvart zapsal jako jedna ze tří nejznámějších "edic", vedle Václavem Havlem v roce 1975 založené Edice Expedice a nejstarší, už od podzimu 1972 působící Vaculíkovy Edice Petlice, jež stála na počátku literárního samizdatu a často byla vnímána jako synonymum tohoto nejvýznamnějšího fenoménu českého písemnictví posledních deseti let. Základní vybavení těchto "edic", a je jich víc, než kolik jsem jich jmenoval, tvoří psací stroj, průklepový papír a přesvědčení všech zúčastněných -- autorů, vydavatelů, opisovačů i čtenářů -- o nezbytnosti literatury nezávislé na směrnicích, příkazech a zákazech, tabu, cenzuře či autocenzuře, diktovaných tou či onou "kulturní politikou" režimu, a fungují díky odvaze k riziku, jemuž -- jak policejní a soudní praxe ukázala -- jsou vystaveni nejvíce ti, kdo se nabídli k přepisování nebo vazbě rukopisných knih.

Kvartu věnoval Vladislav po dlouhá léta skoro všechny své síly: jako editor a redaktor, nakladatelský manažer sui generis i jako zkušený vazač se smyslem pro hezký vzhled knížky. Jako autor přispěl do řady dvěma sbírkami poezie, které byly konečně aspoň takto zveřejněny (Věty, Samomluvy), čtyřsvazkovým souborem Tajný čtenář a pěti překladovými výbory či edicemi, jejichž vydání znemožnila už raná fáze normalizace. Po bok této autorské, pořadatelské a překladatelské práce, přesahující z let předcházejících, se zařadila díla vzniklá už z nové, nejaktuálnější potřeby. Zejména mám na mysli uspořádání tří svazků spojených s Patočkovým jménem -- První skica k podobizně, soubor esejů nazvaný Janu Patočkovi in memoriam a nejosobnější Vzpomínky a pocty -- z nichž první dva vyšly v mnoha dalších vydáních a opisech.

V takzvaném pražském čísle Svědectví z roku 1979 (č. 59) byla zveřejněna anketa, v níž -- zjednodušeně řečeno -- šlo o to, zda emigrovat, či nikoli, a jaký smysl dát svému životu "doma". Do ankety přispěl vedle dalších osmi účastníků také Jan Vladislav; jsem rád, že tuto úvahu zařadil mezi ty texty Malých moralit, o které nyní dodatečně rozšířil původní rukopisnou verzi svazku vyšlého v Praze. Je to jedna z nejhlubších úvah o životě a jeho smyslu, jakou lze v knize najít. Nevím, zda tehdy, kdy psal ony řádky, již tušil, že za půl druhého roku se bude vystěhovávat, spíš nikoli; rozhodně mi nezní ani jako vysvětlení, ani jako omluva volby, již by byl už učinil. Nikdy jsem s ním také nehovořil o konkrétních okolnostech, za nichž došlo k jeho rozhodnutí; vím jen, že je namístě hovořit o vynuceném odchodu a že tlak policie na ono rozhodnutí vyplynul především z Vladislavovy činnosti v Edici Kvart.

Jedním jsem si však naprosto jist, poté co sleduji Vladislavův život od jeho příchodu do ciziny: trest vyhnanství jako prostředek moci vnutit člověku cizí život, abychom použili jeho vlastních slov z jmenované úvahy -- minul se u Vladislava účinkem. Tak jako předtím, i nyní žije svůj vlastní život, chrání v sobě "i onen prchající a přesto přítomný domov v čase, svůj vlastní příběh, svou vlastní rodovou historii, svůj vlastní jazyk, své vlastní myšlení, svoji vlast".

Záhy po příchodu vydal na mezinárodním fóru (v přednáškách i časopisech), jakož i v exilovém prostředí (dvě sympozia pořádaná sdružením Opus bonum v roce 1981) svědectví o současném stavu české kultury, především kultury nezávislé. Tomu se věnuje od jara 1982 systematicky: na École des hautes études en sciences sociales v Paříži má svůj seminář a přednáší tam týden co týden o nezávislé kultuře a úloze intelektuálů ve střední a východní Evropě.

I v cizině pokračuje Vladislav v systematickém průzkumu a odkrývání neznámých kapitol moderní české literatury, zejména pak "tajných dějin české poezie" (vypůjčuji si název jeho úvahy nad nepublikovanými dopisy Vladimíra Holana Jakubu Demlovi). Z této práce -- která se dostává na veřejnost nejprve v českém zahraničním rozhlasovém vysílání a odtud přechází, dále dotvářena, do časopisů -- vyrůstá postupně antologie básnických a uměleckých osudů naší doby, a to takových osobností jako Ladislav Dvořák, Jan Hanč, Petr Kopta, Marie Marčanová, Vladimír Vokolek, Nikolaj Terlecký, a především Jiří Kolář, jehož uměleckému osudu a interpretaci jeho díla se Vladislav věnuje s mimořádným zaujetím.

Na způsob někdejšího tajného čtenáře uplatňuje znovu svou všestrannou znalost současného evropského literárního světa i odbornou průpravu srovnávacího historika: v črtách a úvahách, psaných prvotně rovněž pro rozhlas, upozorňuje Vladislav na díla

nová i na knihy a osudy polozapomenuté, jež v dnešních souvislostech získávají novou aktuálnost (črty o Emmanuelu Bovovi, Jeanu Cocteauovi, Raymondu Aronovi -- u příležitosti vydání jeho Pamětí, o pětisvazkovém vydání Michelangelova listáře, či o Lévi-Straussovi, kdy dokázal organicky připomenout opomíjený úryvek z nedávné české literární historie -- mladoboleslavský dvouměsíčník Mladé archy z let 1945--48).

Vladislavovi nejde však zdaleka jen o literaturu: nová kniha, referát o časopiseckém rozhovoru se známou literární osobností, čtyřicáté výročí pařížské razie proti Židům v létě 1942 či událost kulturního světa je mu příležitostí k napsání dalších z řady nových "malých moralit" o umění, politice a literatuře, knihách a životě, vyhrocených a kriticky zacílených zejména vůči těm intelektuálům, kteří se tak či onak spoutali se zločinnou mocí (např. v textu o Trioletové a Aragonovi), anebo vyúsťujících do obžaloby dvojího lokte, jehož s oblibou používá takzvaný levicový intelektuální svět při posuzování bezpráví podle toho, zda se odehrává v systému "revolučním", nebo "reakčním" (v črtě o tragickém osudu kubánského spisovatele Vallardarese: Kuba -- peklo nebo ráj).

***

Prožitá, na vlastní kůži protrpěná, ale také hluboce zažitá a reflektovaná zkušenost československého světa, hluboká znalost české kulturní tradice, byly Vladislavovi bezpochyby dobrým vodítkem při posuzování "českého osudu" a "české otázky" už dříve. Mám však pocit, jako by trvalý -- neturistický -- pobyt v cizině, intenzívně a z bezprostřední blízkosti vnímané politické a kulturní zápasy "velkého světa", světa "těch druhých", ještě zpřesnily jeho měřítka a poskytly nové argumenty při hodnocení současného stavu i nedávné minulosti vlastního národa a při posuzování jeho hodnot i místa ve světě. Není tomu tak dávno, co jsem se mu v dopise zmínil o českém národě v tom smyslu, že už přes čtyřicet let bilancuje hlavně a především své prohry a bankroty. Nepodělit se s čtenářem o Vladislavovu odpověď by znamenalo zatajit jednu z dalších velkých "malých moralit", důležitou stránku z jeho Otevřeného deníku, který píše už léta den co den a o který se s námi rozdělí až kdovíkdy:

"Jistě sis už všiml, že nejsem žádný historický optimista, spíš naopak. A nejsem také žádný vlastenec a národovec, ... nepatřím k vlastencům, kteří za každou cenu hájí svou domovinu: nevím vlastně dobře, kde všude leží. Přesto však mám k Čechám a ke Slovensku nakonec v něčem, řekl bych, shovívavější nebo chápavější či, jak to říci, lepší vztah než skuteční vlastenci: nevyčítám jim, těm lidem tam, tomu lidu, jeho soustavnou nechuť nebo neschopnost bojovat, bít se za svá práva atd., krátce zbabělost, která se prý tolik odlišuje od polské či jiné statečnosti.

Zjistil jsem, co ví každý, že historická paměť lidu, lidí, je velmi krátká a že trauma Bílé hory, ale ani roku 1938--39 a 1948 a 1968 vlastně neexistuje: většina lidí u nás je nemůže cítit, protože to prostě nezažila -- je na to příliš mladá. To trauma do ní vnášíme leda my intelektuálové, kteří trpíme -- často oprávněně -- pocitem viny, vlastním traumatem, jež přenášíme na ostatní. Kdybychom přestali mluvit o Bílé hoře a ostatních katastrofách tohoto typu, lidé by o nich vůbec nevěděli, jako už dávno nevědí o porážce na Moravském poli -- nebo zas o vítězství Jaroslava ze Šternberka.

Mám naopak zato, že například na poslední léta, myslím od 2. světové války, můžeme být mnohdy pyšní; lépe řečeno, mohli bychom být pyšní, kdybychom byli dostatečně informováni a uvědoměni! A kdybychom srovnávali, například s tím, co se dělo ve Francii: u nás nebylo rozhodně tolik kolaborantů, zejména ne například mezi spisovateli; žasl bys možná, kdo všechno se namočil -- a kdo to pak vykupoval tím, že se začal hlásit k levici. Jeden z (cizích) historiků napsal dokonce knihu, kde se mluví o miliónech Francouzů ochotných spolupracovat s Tisíciletou říší. U nás se rozhodně nikdo nechoval k Židům tak jako Francouzi...

A to nemluvím o postoji francouzských intelektuálů v třicátých letech a o jejich postoji v letech padesátých: víš přece, jak se zachoval Eluard. Někdo řekne, že to bylo jeho přesvědčení. Ale bližší studium dokumentů ukazuje, že to byl obyčejný strach a pohodlí: strach před něčím, co by se dalo nazvat intelektuálním terorem doby, a pohodlí v tom smyslu, že bylo nepříjemné se vystavovat útokům 'pokrokových představitelů' a vzít na sebe -- nesmyslné -- ódium zpátečníka, jak to dokázal udělat třeba Camus, nebo ještě lépe takový Raymond Aron: ocitnout se v takové samotě jako tito dva a ostatní jim podobní, kteří šli proti proudu, to bylo skutečně přinejmenším nepohodlné. A ještě dnes se přitom najdou kritikové, kteří tvrdí, že možná bylo lepší mýlit se v padesátých letech se Sartrem (a tedy schvalovat třeba i stalinské koncentráky, o kterých Sartre a spol. věděli vše), než mít pravdu s Aronem, který onen svět, jenž koncentráky zrodil (a znovu rodí), zásadně odmítl.

Ve srovnání s tímto strachem a s tímhle nepohodlím, které se dnes nakonec tak blahovolně pomíjí, byl strach a nepohodlí u nás v padesátých letech nekonečně oprávněnější a hlubší: u nás šlo opravdu o život, o vězení, často o smrt a skoro vždy o ztrátu jakékoli životní jistoty a perspektivy u každého, kdo se odvážil nespolupracovat -- nebo kdo byl vyhlédnut za oběť. Ve srovnání se situací západních intelektuálů i politiků byla naše situace tak vyhrocená, že bychom si mohli prominout všechno. A přesto si to nepromíjíme: ani jiným, ani sobě. Je v tom kus velikosti, kus tragédie, ale rozhodně to není bankrot: Francouzi, abych je připomenul ještě jednou, si ten bankrot dosud ani jen nepřipustili -- musí jim jej připomínat různí cizí autoři...

A konečně i rok 1968. Vyčítá se leccos dr. Benešovi, a já ho nemám proč hájit; ale jistě neudělal to, co udělal voják de Gaulle, který se ve dnech pařížského máje 1968 najednou sebral a utekl do Německa. Utekl: voják! A různí ministři se rozprchli jako vrabci a jeden z nich zalezl doslova pod svůj ministerský stůl: přesto dnes vystupuje na veřejnosti, jako by se nic nestalo. Ty převleky, kterých jsme pak u nás byli svědky po r. 1968, jsou vedle toho nakonec nevinné, protože šlo skutečně o životy: nikdo nemohl po předešlých zkušenostech z padesátých let u nás a z celého půlstoletí v SSSR vědět, nebude-li se popravovat nebo odpravovat -- a pravděpodobně jen tlak Prahy, pražského, československého lidu těm popravám zabránil. Ve Francii taková zkušenost, ochromující, zbavující rozumu a páteře, nebyla -- leda někde daleko v hrůzovládě Velké revoluce. A přesto, přesto nemají nejmenší pocit viny, traumatu, či aspoň jej nedávají najevo...

Je to snadné: v rovině abstrakce se nic nestalo, situace byla zvládnuta, 2. světovou válku vyhráli, v roce 1968 krizi překonali. O ceně se nemluví. My, my bychom o ní mluvili pořád. Ale já myslím, že i u nás byla válka a dokonce i padesátá léta, a ovšem i šedesátá, sedmdesátá, Charta atd. v jistém smyslu velkým obdobím, na které můžeme být v mnohém hrdi: ani jednou se nepodařilo přes všechny obrovité prostředky zlomit to základní, to, nač zde ve Francii, například, prostě kašlali.

Krátce, hádám se vždycky, když se píše o naší zbabělosti: ta je přítomna všude, a možná u nás méně než jinde. Ale Češi mají sami sobě za zlé cosi, co nedovedu vždy postihnout, snad to, že nejsou veliký národ, že čeština už není diplomatický jazyk jako kdysi, že český král není císařem, či co, a tak zarytě hledají na sobě chyby. A protože jich mají dost, jako každý, snadno se uspokojí, a dokonce si libují v sebetrýznivém bahně skutečných i pomyslných vin, z nichž sestavují systémy: Bílá hora, 1938, 1948, 1968 atd. Já bych mohl jmenovat jiná data, ... která dávají zase jinou řadu. Proč na tuto druhou řadu neupozorňujeme přinejmenším právě tak často jako na tu první? Proč jiní dělají pravý opak a o svých skvrnách -- a jakých! -- nemluví? (...) Zdá se, že aspoň někteří zdejší mladí chtějí vědět a že se neodbytně ptají. My bychom se možná také měli ptát, a to i směrem sem, na tu druhou stranu: cožpak nejsou takoví lidé jako Kalandra, Halas, Seifert, Holan, Zahradníček, B. Fučík, atd!, příkladem podivuhodné síly a jasnozřivosti, předvídavosti i důslednosti v tom, že dokázali případně změnit názor a stát za tou změnou, jakmile zjistili svůj omyl? Zatímco jiní, jinde, v neporovnatelně bezpečnější situaci, se k tomu neodhodlali? Atd.

To se ví, v rovině osobní to vypadá jako bankrot. Nejsme nic, jsme jen ti, co s Dantem poznávají, jak chutná cizí chléb a co to je chodit nahoru a dolů po cizích schodech. (...) Prohráli jsme, řekli by Francouzi, kteří -- jak mi zrovna před několika dny o dovolené řekl můj francouzský hostitel a přítel -- tak snadno mění kabáty a tak horlivě uctívají každý režim, hlavně ten u moci, který je živí a zaručuje jim nedotknutelnou kariéru: kariéru jsme neudělali. Ale místo ní máme něco jiného: vědomí, že jsme nemohli jednat jinak, pokud jsme chtěli zůstat sami sebou. Že jsme často prohloupili, sami sebe klamali, nebyli dost důslední a nebránili jiným ve zlu, takže to teď sklízíme, to je už jiná otázka; ale sám fakt, že jsme, kde jsme, je důkazem, že jsme v tom základním nepodlehli."

V posledním odstavci jako by zazněla -- byť nezřetelně a hned umlčená -- struna sebelítosti. Tak tedy přece jen "zkažený život"? Nemyslím, že tu Vladislav vyjadřuje svůj životní pocit. Jednou, při jiné příležitosti, se zamýšlel nad hořkým, žalujícím a obžalujícím výkřikem kohosi jiného, jemu důvěrně známého, kdo vmetl do tváře někdejším svým protivníkům, mysle přitom na celý prolhaný a zločinný systém, své nenávistné: "Vy jste mi zkazili celý život!" Vladislavův komentář, jeho nejkratší malou moralitu nikdy nezapomenu. "To je pravda," napsal, "ale takových bylo a je víc. A hlavně: to, co bylo zkaženo, nebyl přece život, nanejvýš kariéra, uznání, což může být v životě důležité, ale rozhodně není s životem totožné."

Tenhle dodatek je o to cennější, že pochází od člověka, který sám nejlépe ví, co znamenalo a znamená patřit k vyvrženým. Po přečtení této knížky ovšem víme, že Vladislav nemává rukou nad ničím, co bylo zmařeno, ani nevyzývá k mlčení nad spáchaným zlem, třebaže říká, že "člověk musí zapomínat, chce-li žít"; směřuje a odkazuje pouze k jiným než konjunkturálním, totiž k subtilnějším, hlubším a pravdivějším hodnotovým souřadnicím.

Jako moralizátor par excellence Vladislav nepádí na zpěněném koni zúčtování, neapeluje na pudy, nechce probouzet vášně a provokovat nenávist, slepou na všechny strany -- nakonec i k hodnotě vlastního života prožitého vstoje. Vůbec nemluví k davu: intimně oslovuje každého svého čtenáře a posluchače zvlášť, dokáže ho přimět k soukromému zamyšlení. A ještě něco víc: apeluje současně na cosi, co také bylo dáno do vínku každému člověku vedle všeho ostatního, co je lidským prokletím: Vladislavova slova, úvahy, samomluvy jako by se pokoušely odstranit vrstvu popela, pod níž dřímají či mohou dřímat jiskérky lidské touhy po pravdě a kráse, nevykořenitelný smysl pro spravedlnost -- i odpuštění.