Karel Pichlík (1928–2001)

2. března 2018 by se dožil devadesáti let český historik Karel Pichlík. Když před sedmnácti lety 16. dubna 2001 neočekávaně zemřel, zhodnotili jeho životě a dílo v Česko-slovenské historické ročence (2001) tři jeho kolegové, kteří ho znali zblízka – Robert Kvaček, Peter Švorc a Vilém Prečan. Jejich vysoké ocenění Pichlíkovy lidské a vědecké integrity, jeho místa v česko-slovenské historiografii a jeho vědeckého odkazu jsou dodnes platná. Přetiskujeme je beze změny.

Za Karlem Pichlíkem

Bolestný údiv a smutek, to byly první pocity členů česko-slovenské komise historiků, když se dozvěděli, že náhle, 16. dubna 2001, zemřel Karel Pichlík. Před několika dny jsme s ním zasedali v Nitře, byl plný síly, uvážlivě přemýšlel o dosavadních i dalších aktivitách komise, a najednou navždy odešel. S takovými ztrátami se jistě musí počítat, tato bude ale ještě dlouho znát. V historické obci vůbec a v česko-slovenské komisi zvláště.

Pichlík byl jejím doyenem a tak se v ní i choval, rozvážně, pozorně k různým názorům a postojům, schopný nacházet, co dávalo komisi širší činnostní záběr a rozměr. Na české straně se před lety iniciativně zasloužil o její vznik a napomáhal pak tomu, aby se komise nikdy nestala formální institucí. Činorodost a tvůrčí talent dostal ostatně do vínku od mládí. Prožil život, který výrazně a často až dramaticky souzněl se zákrutami doby. Někteří autoři nekrologů si toho hned povšimli, nejvýstižněji Jan Galandauer v Historii a vojenství, 2001, č. 2.

Pichlíka narozeného 2. března 1928 formovaly generační zážitky z let válečných (uprchl ze zákopových prací, byl v květnu 1945 mezi pražskými povstalci) a těsně poválečných, kdy s většinou mladých vykročil do života levou. Ovlivnilo to i jeho tématiku jako začínajícího historika. Publikoval už v závěru studií na filozofické fakultě UK, práci o vzbouřencích proti rakouské Velké válce a jako spoluautor knihu o Američanech v západních Čechách; brzy a pak nadlouho si vyčítal, že jí podlehl propagandistické objednávce. Poučilo ho to trvale, a proto nebylo divu, že se za politického „přituhování“ roce 1958 dostal jako odborný asistent na filozofické fakultě do ideologického a osobního konfliktu znamenajícího odchod z univerzity. To už šel životem pevně a zpříma.

Časem našel uplatnění ve Vojenském historickém ústavu, s několika obdobně smýšlejícími spolupracovníky měl zásluhu na tom, že se v této ideologické instituci začala pěstovat odborně založená historie. Pichlík se dále věnoval 1. světové válce.

K vrcholu dospěl v roce 1968 monografií o československém zahraničním odboji v letech 1914–1918. Suverénní faktografií, vytříbeným stylem a pojetím „bez legend“ si kniha říkala rozsáhlý ohlas. Po třiadvaceti letech, v roce 1991, ji autor vydal bez korektur podruhé, u českého díla z novodobých dějin skutečnost téměř neobvyklá, svědčící jeho kvalitě a o trvalosti rezonance. V roce 1968 se mohl Pichlík konečně habilitovat, to už si získával uznání i v zahraničí. Další vědeckou dráhu mu ale přehradila neostalinská normalizace.

Sám se rozhodl nijak nekooperovat se staronovou totalitou a stal se pomocným dělníkem. Nesměl do archívů, věnoval se aspoň dějinám divadla. Mezi prvními podepsal Chartu 77, působil v disentu, pomáhal vydávat samizdatové Historické studie. K vědě se mohl 1 naplno navracet po listopadu 1989, dal ale hodně svých sil proměně Vojenského historického ústavu v odbornou instituci. Přidával si působení i na dalších místech důležitých pro utváření politických poměrů a společenského klimatu. I na vědeckou práci a publikování si však čas našel. Patřily znovu 1. světové válce. Napsal několik statí o její „československé“ kapitole, chystal edici Masarykových projevů, statí a článků z té doby, většinou zcela neznámých. Snad ji někdo dokončí. Vystupoval na seminářích a konferencích, většinou docela stručně, ale se stanovisky a tezemi přinášejícími inspiraci a výstižné slovo. Působil také svým klidem a noblesou. Měl po všech stránkách úroveň. Byl prostě osobnost.

Robert Kvaček

Ku Karlovi Pichlíkovi...

Ťažko sa mi píšu tieto riadky, keď mám pred sebou na stole smútočné oznámenie o smrti docenta dr. Karla Pichlíka. Ťažko mi bolo uveriť, že už ho niet medzi nami. Ťažko o to viac, že som s ním bol v Nitre na zasadnutí česko-slovenskej komisie historikov a ešte pred cestou sme spolu žartovali tak, ako vždy, keď sme sa stretli na našich zasadnutiach.

Pán docent bol odo mňa o generáciu starší, ale už na prvom stretnutí v Prahe v roku 1994 sme si „padli do oka“. Mne pripomínal môjho starého otca svojou rozvážnosťou, múdrosťou, skúsenosťou a veľkým pochopením. Navyše bol od počiatku pre mňa autorom vzácnych kníh, ktoré som čítal ešte ako študent a ktoré som neskôr už ako vysokoškolský učiteľ odporúčal mojim študentom.

Zasadnutia našej komisie boli od počiatku nielen pracovnými stretnutiami, ale aj stretnutiami blízkych a spriaznených duší. Možno to bolo a je vkladom každého jej člena, ale určité viem, že to bolo aj vďaka docentovi Pichlíkovi. Keď na miesto stretnutia prichádzali Pražania a keď sme Karla Pichlíka hneď nevideli medzi nimi, prvá otázka pri zvítaní patrila jeho osobe. Nezabudli ste ho v Prahe? Chýbal by nám... Tak to bolo v Nitre, v Českých Budějoviciach, v Bratislave, Hradci Králové, u nás v Prešove, a vlastne všade, kde sme sa stretli, kde sme pracovali, kde sme šírili skutočnú a nefalšovanú česko-slovenskú vzájomnosť. Aj teraz mám v mysli jeho slová na adresu našej vzájomnosti: „Tej nebude nikdy dosť.“ Obával sa, že mladá generácia, ktorá vyrastá po rozdelení Československa, zabudne na spolužitie našich národov, a aj preto bol proti návrhu, ktorý ktosi z nás povedal v Českých Budějoviciach, aby sme sa stretávali len raz do roka. Ozval sa ako jeden z prvých, myslím, že hneď po profesorovi Kvačekovi a zhodne s ním trval na doterajšej periodicite. Po zasadnutí mi prezradil, že by mu tieto stretnutia chýbali. Aj mne a aj ostatným. Žiaľ, odteraz nám bude chýbať práve on.

Docent dr. Karel Pichlík bol úprimným zástancom česko-slovenského priateľstva a spolupráce a robil všetko pre to, aby sa naše národy nevzďaľovali, ale nachádzali k sebe cestu. Som presvedčený, že vklad, ktorý do česko-slovenskej vzájomnosti vložil, nezostane nezúročený a prinesie svoje ovocie.

Peter Švorc

Poslední slova pro Karla Pichlíka

Rád bych aspoň několika větami vyjádřil, jak jsem měl Karla Pichlíka rád, jak jsem si ho vážil a obdivoval se mu, a proč zůstane navždycky zapsán v mé mysli i v mém srdci.

Karel Pichlík byl otcem mnoha úspěšných iniciativ a podujetí, aniž si to často kdo mimo malý okruh zasvěcených uvědomoval. On však nepotřeboval, aby bylo všechno, co vymyslel a udělal, za každou cenu opatřeno vinětou s jeho jménem. Stačilo mu vědomí, že se stalo skutkem to, co považoval za důležité, na čem mu záleželo, ať šlo například o založení Česko-slovenské komise historiků nebo o edici dokumentů ke vzniku ČSR.

Karel Pichlík byl integrální osobnost a nebyl ochoten ke kompromisům, které jeho integritu ohrožovaly. Raději sám odešel, jako v roce 1969, kdy opustil z vlastní vůle normalizující se Vojenský historický ústav, ještě než ho stačili vyhodit. (Také z Kanceláře prezidenta republiky odešel v roce 1998 z vlastního rozhodnutí, třebaže za jiných okolností a v jiné situaci, než byla ta třicet let předtím.)

Na Karla Pichlíka bylo možné se spolehnout, na jeho úsudek, na jeho pravdivost a opravdovost, na jeho slovo, na jeho nezávislost i na jeho nezištnost.

Obávám se, že nenapsal paměti, ani nic podobného. A je mi – především jako historikovi – nesmírně líto, jestliže pro budoucnost nezůstane uchováno jeho svědectví o jedné z kateder filozofické fakulty v padesátých letech, o Vojenském historickém ústavu v šedesátých letech a potom znovu po listopadu 1989 nebo o lidech, které důvěrně znal. Udělá to někdo za něho?

Karel Pichlík mi bude nekonečně chybět: nejméně dvakrát do roka na třídenním zasedání česko-slovenské komise historiků, ve správní radě Československého dokumentačního střediska, na poradách správní rady společnosti Ústav TGM, na schůzích poradního sboru k udělování státních vyznamenání, kde jsme se také každoročně setkávali.

Všichni jsme chudší o Karla Pichlíka a mne bolí „zuby v srdci“, že se s ním živým už nesetkám, že už neuslyším, jak říká s chápavě shovívavým a trochu ironickým úsměvem některý ze svých bonmotů či trpce laskavých pravd o lidech a běhu našeho světa. A že už mu nebudu moci zatelefonovat a poradit se s ním, starším a moudřejším, ve chvílích obtížného rozhodování.

Při posledním setkání v první polovině dubna letošního roku, bylo to v Nitře, na Slovensku, jsme zjistili, že oba milujeme Nezvalovy verše, zejména jeho soubor Básně noci z dvacátých let. Slíbili jsme si, že se jednou setkáme, jen sami dva, nad onou poezií, oběma nám blízkou. Nevím, kterou z těch několika sbírek měl Karel Pichlík nejraději. Možná to byl Edison, kde se jako refrén opakuje dvojverší

bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Rád bych si s ním recitoval právě z té sbírky, kde se toho říká tolik o našich životech:

Naše životy jsou strmé jako vrak ...
Naše životy jsou bludné jako kruh ...
Naše životy jsou těšivé jak smích ...
Naše životy jsou truchlivé jak pláč ...
Naše životy se nikdy nevrací...

Edison končí slokou:

Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen

Přeju Karlu Pichlíkovi dobrou noc a sladký sen, a sobě, sobě přeju „na shledanou“, s ním a s přáteli, kteří mě jako on předběhli na cestě k poslednímu, k onomu poslednímu, jež pro nás pozůstalé zůstává až do chvíle smrti největším tajemstvím našeho života.

Jen jsem dopsal tato slova, která mi šla přímo od srdce a z nejhlubšího, upřímného citu, jako kdybych uslyšel káravý Karlův hlas: „Vilééééme, Hynku ..., co mi to proboha děláš? Cožpak jsem si to zasloužil, aby se na mě vzpomínalo tak ufňukaně? Když se potřebuješ vybrečet, tak se někam schovej, kde tě nikdo nevidí, ale mě do toho nepleť!“

A tak jsem si vzpomněl na „kar“ v mnichovském bytě satirika Laca Kaliny po jeho pohřbu v lednu roku 1981. Taky nám bylo strašně smutno, o to víc, že pohřby v emigraci byly ještě smutnější než ty domácí. A přece jsme nakonec dokázali tíhu smutku ze sebe setřást. Vzpomínali jsme na Laca, jako kdyby si jen odjel načas do Ameriky a my se sešli u Agneši, aby jí nebylo samotné smutno. Taky jsme si zazpívali písničky, které měl Laco rád, připomněli jsme si legraci, kterou jsme s ním zažili, a trochu jsme si z něho utahovali (bránit se nemohl), jak to dovedou kamarádi, kteří se mají rádi.

Vilém Prečan