Čeští historici a Historický ústav ČSAV v letech 1968-1970

Jako každé významné výročí i letošních 50 let od „pražského jara 1968" oživilo historickou paměť společnosti, rozšířilo a prohloubilo ji, ale zároveň připomnělo, co všechno zůstáváme této etapě nedávné minulosti dlužni. O době, kterou můžeme nazvat převratnou, kdy čas ubíhá zrychleně, kdy lidé musejí jednat spontánně a jejich momentální rozhodnutí mohou ovlivnit vývoj na celá desetiletí, bychom toho měli znát co nejvíce. Výročím by náš zájem neměl končit. Namístě je spíše bilance toho, co všechno ještě o daných událostech nevíme.

To se týká doslova každé obce, každého oboru, pracoviště, instituce. Platí to i o tehdejším Historickém ústavu ČSAV, který od léta do konce roku 1968 sehrál významnou roli v celospolečenském zápase o svobodu a suverenitu země a o nezávislost historického bádání. Dochovaly se o tom prameny, z nichž je možno vysledovat, jak se už před invazí vytvářely nové struktury v Akademii věd i v ústavu samotném. A také kde se pak zrodila myšlenka připravit a vydat dokumentaci s původně navrhovaným titulem „Praha v boji proti okupaci. Sedm pražských dní" – totiž na náhradním pracovišti Historického ústavu v Mikovcově ulici, kde se pracovníci ústavu scházeli od 23. do 27. srpna (sídlo ústavu v areálu Pražského hradu bylo nepřístupné). Tam vznikl text letáku „Výzva pražských historiků ke spoluobčanům", který vytiskla jedna továrna v Libni a který byl rozšiřován; výzvu vysílal 23. srpna svobodný rozhlas. O den později zde vyšlo zvláštní čtyřstránkové cyklostylované číslo Československého časopisu historického s prohlášeními šesti pracovníků ústavu (mezi nimi byl šéfredaktor časopisu prof. František Graus). K dispozici jsou i texty všech ostatních prohlášení „pražských historiků", která rozhlas vysílal od 21. srpna.

Dopoledne 28. srpna se mohli zaměstnanci Historického ústavu poprvé opět sejít ve své budově v Jiřské ulici na Pražském hradě. V rezoluci, kterou zde přijali, se říká: „Nadále odmítáme nadiktované a pod neslýchaným nátlakem přijaté podmínky a zejména cynické fráze moskevského komuniké. Stojíme bezvýhradně za linií nastoupenou v lednu 1968 a zejména za všemi usneseními mimořádného XIV. sjezdu KSČ, za usneseními a prohlášeními Ústředního výboru zvoleného na tomto sjezdu." Rezoluce obsahovala i text vysílaný den předtím rozhlasem a byl k ní připojen stručný záznam projevu Františka Grause na celoústavním shromáždění 28. srpna.

Takřka samozřejmě vzniklý nápad vydat svědectví o spontánní a vynalézavé celospolečenské reakci na invazi byl 28. srpna přijímán už jako konkrétní nejdůležitější záměr ústavu pro nejbližší týdny. A na druhý den po vzpomenutém celoústavním shromáždění byla záležitost projednána s ředitelem Josefem Mackem, který byl jako člen prezídia Akademie předsedou jeho ediční rady s pravomocí rozhodovat o vydávání publikací ČSAV; dal Sedmi pražským dnům zelenou a pak za ně i převzal odpovědnost. Na přípravu kritické edice pramenů nebyl čas, ani podmínky. Šlo o „pouhou“ dokumentaci, jež měla zachránit pro paměť společnosti, co by se mohlo v tak kritické době, kdy nikdo nemohl tušit, co bude zítra a pozítří, ztratit. A o to dát příklad k shromažďování a uchování takových a podobných pramenů v celé zemi. Tak to stálo v úvodu k dokumentaci, a bylo to tak i míněno. Pracovalo se takřka horečně, nikdo nevěděl, kolik zbývá času, ale s maximálně možnou dávkou profesionality. Výsledek byl nečekaný, jak lze zjistit v dobovém svědectví, jímž je zpráva dvou pracovníků ústavu řediteli Mackovi ze začátku prosince 1968 (Text dopisu byl rekonstruován z dochovaného konceptu uloženého ve fondu Černá kniha – Sedm pražských dnů, Archiv Národního muzea, Sbírkový fond ČSDS.).

Záměry autorů „Černé knihy" přibližuje úvodní text publikace. Všechny aktivity Historického ústavu a jeho složek (včetně závodní organizace KSČ) od podzimu 1967 a historii související s „Černou knihou" pak přehledně zpracoval David Weber ve studii K historii publikace Sedm pražských dnů 21.–27. srpen 1968 (vyšla v roce 2008 ve sborníku Pět studií k dějinám české společnosti po roce 1945, vydaném Ústavem pro soudobé dějiny AVČR).

Tento příběh Historického ústavu a Černé knihy od začátku až k hořkému konci, jímž byla normalizace ústavu, kdy muselo zmizet i jeho jméno (bylo nahrazeno názvem Ústav československých a světových dějin), stojí za víc. Na jedné epizodě lze totiž demonstrovat vývoj celospolečenského hnutí od vzepětí až po rezignaci většiny a potrestání „viníků“. Vzhledem k tomu, že všechny relevantní písemnosti včetně vyšetřovacích spisů Státní bezpečnosti jsou přístupné (některé z nich prodělaly cestu z Prahy do bezpečného přístavu v zahraničí a zpět a jsou dnes uloženy v archivu Národního muzea), zbývá už jenom realizovat projekt edice těchto pramenů. Obecně prospěšná společnost ČSDS už s touto prací začala, sama ji však nezvládne. Dnešní akademický ústav, kterému se v roce 1990 vrátilo jeho původní jméno, snad vypomůže. Vždyť jde o kus jeho historie, na kterou smí být právem hrdý. Anebo můžeme očekávat spolupráci od Ústavu pro soudobé dějiny event. od Masarykova ústavu, jehož rovnocenná součást - Archiv Akademie věd ČR - spravuje velkou část písemností orgánů ČSAV i HÚ z let 1968-1970?