Dopis vědeckých pracovníků Historického ústavu ČSAV řediteli ústavu Mackovi

Dopis vědeckých pracovníků Historického ústavu ČSAV Otáhala a Prečana řediteli ústavu Mackovi po jeho návratu z Francie na začátku prosince 1968.

Text dopisu byl rekonstruován z dochovaného konceptu uloženého ve fondu Černá kniha – Sedm pražských dnů, Archiv Národního muzea, Sbírkový fond ČSDS. Datum dopisu bylo odvozeno z časových údajů v textu.

Vážený soudruhu Macku,

obáváme se, že ihned po příjezdu Tě zasáhne část „laviny“, která nás zasypává od chvíle, kdy se objevily mezi lidmi první výtisky Dokumentace, a proto si Tě dovolujeme předběžně a zběžně informovat o stavu věci.

Podrobnou informaci lze samozřejmě podat jen ústně; všechno nejdůležitější ví také dr. Běhalová, s níž jsme mluvili v pátek. Máme také k dispozici naprosto přesné seznamy, která instituce a kdo knížku dostal. Teď tedy jen velmi stručně.

Kniha se setkala s velkým kladným ohlasem a není nadsázkou říci, že Historický ústav se stal nejznámější institucí Akademie. Dostali jsme mnoho děkovných dopisů (mnohé z nich jsou velmi dojemné), mnoho lidí telefonovalo. Z jedné továrny v severních Čechách, kde to dostali pro závodní archiv, nám dokonce volali, že vstoupí do stávky, kdybychom měli mít nějaké potíže. Negativní ohlas z politických míst je daleko menší, než se dalo předpokládat. Věcí se zabývalo velmi zběžně také předsednictvo ÚV KSČ na začátku minulého týdne. Přednesl ji Jakeš, který byl ovšem špatně informován a domníval se, že obsahuje materiály rehabilitační komise. V té době už měl knihu Dubček, Černík (kabinet předsedy vlády požádal dodatečně dopisem o 3 výtisky mimo ty, které dostal Černíkův sekretariát pro archiv předsednictva vlády a k informaci předsedy) a snad také Svoboda. V úterý 3. 12. 1968 jsme byli ÚV požádáni o informaci o této dokumentaci a jejím účelu. Domníváme se však, že jakýkoli postih by vyvolal obrovský odpor vědecké a kulturní veřejnosti. (V této souvislosti upozorňujeme, že sobotní [30. 11. 1968] celoakademická stranická konference doporučila prezidiu připravit druhé vydání knížky.)

Otázkou distribuce se zabýval stranický výbor spolu s Pavlem Olivou. Určila se dosti přesná kritéria a v podstatě se podařilo je dodržet. Bylo to ovšem nesmírně obtížné. Do ústavu táhla „procesí“ s písemnými žádostmi a telefonní provoz ústavu se v posledních 2-3 týdnech ztrojnásobil.

Dostaly to na prvním místě archivy, včetně archivů závodů, vědecké knihovny, novináři prostřednictvím dokumentačního střediska Svazu novinářů, společenskovědná pracoviště, Národní shromáždění a některé další stranické a státní instituce a také někteří političtí činitelé (podle dohody s Kaplanem). Všude se dodržovala zásada, že jde o studijní materiál pro vnitřní potřebu Některé organizace (např. bratislavský Historický ústav, Slovenská archivní správa, komise pro nejnovější dějiny, kolegium historie, brněnská odbočka apod.) dostaly větší počet výtisků pro potřebu svých pracovníků s poučením, jak s materiálem nakládat. Z celkového počtu 2910 výtisků, které jsme dostali z tiskárny, zbývá k dnešnímu dni nerozděleno asi 500 výtisků, které jsou uloženy v ústavu.

Je to někdy těžké být tvrdý a neposlat výtisk. (Tak jsme např. dostali od jedné paní odkudsi od Sázavy dopis s padesátikorunou; prosí o výtisk na dobírku a děkuje nám za to, že jsme nenechali hanobit národ.) Soukromé dopisy se množí zejména po zprávách zahraničního rozhlasu; vídeňskou zprávu přetiskla navíc v pátek Lidová demokracie. V poslední době se také množí volání některých institucí po dalším vydání, někdy i nabízejí finanční příspěvek. O tom snad budou vědět více především na prezidiu.

Byli bychom rádi, kdybychom Tě mohli brzy informovat ještě i ústně a dohodnout se na dalším.

Milan Otáhal, Vilém Prečan

Text dopisu ve formátu doc

Pole