Konference Demokratická revoluce, Washington 1.-2. května 1989

Je nejen zajímavé, ale také užitečné, připomenout si v souvislosti s 30. výročím demokratických převratů a revolucí ve Střední a Východní Evropě, jak viděli a hodnotili stav a výhledy světa na jaře 1989 odborníci a političtí aktivisté ze zemí pěti kontinentů, kteří na začátku května onoho roku, později nazvaného „rokem zázraků“, debatovali o šancích demokratických revolucí v zemích, kde tehdy panovaly totalitní, autoritářské nebo diktátorské režimy. Dáváme k dispozici anglický originál protokolu z této konference, laskavě poskytnutý Democratic Resource Center (součást National Endowment for Democracy, Washington D.C.), s níž ČSDS nedávno navázalo spolupráci.

O rok později, v polovině jara 1990, vydal nově založený Ústav pro soudobé dějiny ČSAV (spolu s tehdy ještě v zahraničí působícím ČSDS) jako svou první publikaci českou stručnou verzi protokolu, kterou rovněž přikládáme. O pojmech „demokratická revoluce“, také „refoluce“ (TimothyGarton Ash), „sanfte Revolution“, „sametová revoluce“ či na Slovensku „nežná revolúcia“ se bude v letošním a příštím roce ještě mnohokrát mluvit nebo i polemizovat; také o tom, zda vůbec šlo revoluci (Petr Pithart). Pro zpřítomnění pohledu z roku 1990 přetiskujeme podstatnou část úvodu Viléma Prečana ke zmíněné české verzi protokolu:

„Když jsem dostal v listopadu 1988 od pořadatelské organizace ve Washingtonu dopis, že se připravuje konference na téma Demokratická revoluce, obsahující dotaz, zda se chci na ní podílet, byl jsem zpočátku v rozpacích, co si počít s pojmem „demokratická revoluce" a zda je aplikovatelný na vývoj v Československu. Čím déle jsem se věcí zabýval, tím mi bylo jasnější, že toto spojení slov, běžné v Americe, ale málo frekventované v Evropě, má své oprávnění nejen jako politický slogan vystihující základní vývojový trend politického směřování současné epochy – tedy i u nás, ale také jako součást instrumentária historické a politickovědné analýzy světa, jehož podstatná část se ocitla v slepých uličkách totalitních nebo autoritativních systémů a vojenských či jiných diktatur.

Pak jsem zažil dva dny konference s jejím defilé dvou tuctů přednášek a s nespočetnými rozhovory s účastníky demokratických hnutí z celého světa. Už záhy po konferenci – v létě loňského roku – jsem byl rozhodnut podělit se o tento zážitek s nezávislou intelektuální obcí v Československu formou českého vydání protokolu konference. Tím aktuálnější se mi jeví tento úkol nyní, kdy má knížka naději dostat se do rukou daleko většího počtu čtenářů, než jak tomu bylo za nedávných časů samizdatu. Nejednou jsem se už totiž setkal buď s námitkou, zda v samém pojmenování demokratická revoluce není obsažen protimluv, či s nedůvěřivým dotazem, co si to vymýšlím, když nazývám československou revoluci, uprostřed níž se právě nacházíme, nikoli některým z jejích poeticky laděných adjektiv jako sametová, něžná a podobně, nýbrž jen a jen revolucí demokratickou. Nejde však jen o pojmenování, jde o fenomén demokratické revoluce v celém mezinárodním kontextu, o její souvislosti, předpoklady a historickou podmíněnost, o podoby zápasu o demokracii v různých zemích a o ty zkušenosti, z nichž lze čerpat, třebaže byly získány doslova na druhém konci zeměkoule.

Tato nevelká knížka je výpovědí o stavu světa a jeho výhledech na svobodu a demokracii v určitém momentu, totiž v polovině jara 1989. Nikdo tehdy netušil (a nikdo by se tehdy ani neodvážil předpovídat), jakou bilancí se zapíše rok 1989 do dějin Evropy: jaký přelom směrem k demokracii se odehraje v té její části, které se do té doby říkalo Evropa východní, k jakému zrychlení času zde dojde a jaké to bude
mít následky pro ostatní svět. Trvání Berlínské zdi se zdálo být neměnným faktem na dlouhá léta, pesimisté v Československu se přeli s „realisty", zda k podstatným změnám dojde za několik let, nebo spíš za dobu několikanásobně delší. Hrdinou konference byl Jacek Kuroň; dohody u polského kulatého stolu z 5. dubna 1989 se zdály být vrcholem toho, co vůbec může opozice v zemích sovětského bloku dosáhnout.

Ve chvíli, kdy se konala konference, pokoušející se zachytit stav a vyhlídky světa z perspektivy demokratické revoluce, zbývalo šest týdnů do voleb v Polsku, s ohledem na dohodu u kulatého stolu jen částečně svobodných, ale přesto považovaných za obrovský úspěch; také ovšem pouhých pět týdnů do masakru v Pekingu, který zasadil těžkou ránu nadějím na to, že vývoj k demokracii v zemích tehdejšího sovětského bloku se zesílí paralelním vývojem v Číně.

Navzdory všemu, co se u nás i jinde stalo za uplynulých dvanáct měsíců, a jsou to změny, na něž stále ještě zíráme s úžasem a máme potíže zvládnout je do všech důsledků, není nic z toho, co odznělo na konferenci ve Washingtonu v květnu 1989, mrtvou literou, patřící už jen do oblasti ukončené historie. Všechno, co tam bylo řečeno o zkušenostech ze zápasu o demokracii v mnoha zemích čtyř světadílů nebo o myšlence demokracie obecně, o předpokladech demokracie a nebezpečích, jimž je vystavena, zůstává živou zkušeností, vodítkem a varováním pro československý dnešek zjara 1990; zvládnutí těchto poznatků je jedním z předpokladů k pochopení širšího kontextu a podstaty vývoje, jímž prochází česká a slovenská společnost.

Původní americké vydání této publikace, podle něhož byla pořizována její česká podoba, je takřka doslovný protokol konference, třebaže všechny přetištěné příspěvky byly pečlivě redigovány a většinou kráceny. Zachycuje i společensko-politický rámec konference, tak významný v tehdejší situaci, kdy šlo o to, obrátit pozornost veřejnosti ve Spojených státech k úkolu, aby ještě výrazněji podporovala demokratické síly v ostatních částech světa; k tomuto rámci konference patřilo její konání v jednom ze sálů Kongresu. V americkém sborníku z konference jsou přetištěna v úplnosti nebo ve výtahu četná pozdravná vystoupení senátorů a poslanců, záznam o průběhu přijetí účastníků konference na Státním departmentu a projevy na závěrečném slavnostním obědě, kdy Jacek Kuroň a Monica Jimcnez de Barros byli vyznamenáni Cenou demokracie: Kuroň jako přední poradce Solidarity a jeden z tvůrců strategie pokojného překonání totalitního systému v Polsku, Jimenez de Barros jako zakladatelka a organizátorka občanské účasti v plebiscitu z října 1988, tak významném pro obnovení demokracie v Chile.

České vydání ponechává stranou zmíněný vnější rámec konference, jakož i fotografickou část původního reprezentačního vydání. Česká redakce rovněž účelně zkracuje historické exkurzy některých příspěvků z afrických a asijských zemí a úvodní projev prezidenta Americké demokratické nadace Carla Gershmana o pasáže, v nichž hovořil o organizacích a osobnostech, které se podílely na přípravě konference a na jejím zdárném průběhu.

Nejednou jsem si uvědomil, jak velká je pomoc, kterou Spojené státy v uplynulém půlstoletí zcela samozřejmě poskytovaly a poskytují věci svobody a demokracie v ostatním světě. Jistěže se ani politika USA nevyhnula některým z úskalí, jež se vynořila – zejména na počátku studené války – na pozadí bipolárního rozpolcení světa, ohroženého expanzí sovětského imperialismu; avšak její konto v podpoře demokracie je výrazně pozitivní a v Evropě takřka bez kazu. Aniž bych chtěl jakkoli zmenšovat velikost toho, co pro podporu demokratických a protitotalitních sil v Československu vykonali příslušníci a instituce ostatních států svobodného, západního světa, dovoluji si říci jako historik i jako exulant, který zažil jisté skutečnosti na vlastní kůži – že za uplynulých čtyřicet či padesát let nebylo země, která by učinila pro podporu demokracie v Československu tolik jako Spojené státy severoamerické. Nemyslím na takové maličkosti, jako je existence Čs. dokumentačního střediska nezávislé literatury, které by bez pomoci amerických nadací nemohlo ani vzniknout; připomínám Hlas Ameriky, čtyřicet let existence rozhlasové stanice Svobodná Evropa a instituce, které po desítky let financovaly vydávání i nákup knih a časopisů tajně pak dovážených do Československa, abych jmenoval aspoň ty konkrétní činnosti, o nichž mohu vydat svědectví.

Jednou z takových podpůrných institucí je Americká demokratická nadace (National Endowment for Democracy – NED), soukromá nevládní organizace, která existuje od roku 1983 a z finančních prostředků svěřených jí převážně Kongresem Spojených států podporuje demokratické síly v zemích Latinské Ameriky, Afriky, Asie a Evropy.“ (Květen 1990)

The Democratic Revolution

> více

Demokratická revoluce. Stav a výhledy světa. Jaro 1989

Výběr dokumentů konference Americké demokratické madace, Washington, 1.-2. května 1989
JANIŠOVÁ, Milena (ed.)
> více